Některé úvahy o vývoji a postavení „mocenské elity“

 7. duben 2011  Hana Svobodová   komentáře

Téma elit, resp. politických elit, ožívá u autorů a v jejich textech různých úrovní. Je předmětem zkoumání filozofů, politologů, sociologů. Pojem elita se ale skloňuje i v běžném jazyce všedního dne. Slýcháme např. označení „elitáři, věrchuška, baroni, nabobové“, apod. Tedy termíny, u nichž je patrný pejorativní nádech.

Některé úvahy o vývoji a postavení „mocenské elity“Některé úvahy o vývoji a postavení „mocenské elity“

Elitismus vznikl jako kritika rovnostářských idejí typu demokracie a socialismu. Upozorňuje, že tím, kdo vládne, je elita, ať už se tato skutečnost chápe jako nevyhnutelný a žádoucí rys sociální existence, nebo jako její rys nežádoucí a odstranitelný.

    Andrew Heywood

Americké elity se sice řídily evropskými styly a způsoby, ale evropští aristokraté to nebyly.

…byli to hlavně obchodníci, nikoliv lordi.

David Brooks

Téma elit, resp. politických elit, ožívá u autorů a v jejich textech různých úrovní. Je předmětem zkoumání filozofů, politologů, sociologů. Pojem elita se ale skloňuje i v běžném jazyce všedního dne. Slýcháme např. označení „elitáři, věrchuška, baroni, nabobové“, apod. Tedy termíny, u nichž je patrný pejorativní nádech. Toto tzv. všední vnímání bývá často ovlivněno samotným fungováním části zástupců této skupiny, třídy a toho, k jakému odrazu dochází v praxi, viděné a vnímané občany v každodenním životě, při vzájemné kontaktu nebo zprostředkovaně (vlastní zkušenost, média, četba a vstřebávání dostupných poznatků a vlastních závěrů o nich). Jde tedy o jakýsi subjektivní odraz jako výsledek působení nositelů moci a jejich recipientů, kteří ale tak či onak podléhají objektivně se utvářejícím podmínkám, v nichž působí. 

Jednu z forem takto „představovaného, zpracovaného i vstřebávaného“ tématu o elitách, často i na úkor věcnosti, smyslu a významu těchto běžných debat či vědeckých diskuzí, mnohdy nahrazuje „mediálně“ zprostředkovaný obraz o elitách jako o něčem nejasném, nečitelném, „tajnůstkářském“ až negativním, téměř zavrženíhodném.

Téma elit, resp. role mocenských skupin i jednotlivců, i když je svým společenským významem „spoutáno“  charakterem a vývojem lidské společnosti, zažívá v jejích tzv. zlomových momentech (mocenské střídání, krize společnosti, významné politické, ale i kulturní změny apod.) svůj „boom“. Nemělo by však zůstat jen u podléhání jakési módní, dobově podmíněné atmosféře, třeba jen mediálně zprostředkované, ale mělo by usilovat o odpovědně organizovanou společenskou diskuzi týkající samotných základů fungování dnešního systému mocenských elit, zejména akcentující tzv. liberální model vládnutí. Souvisí s tím totiž nejen blíže poznat „mocné“ nebo nahlédnout skrze „bulvární“ hledáček do klíčové dírky toho kterého politika, jeho rodiny či celebrity. Je třeba se začít velmi vážně zaobírat tématy moci, jejího fungování z pohledu obsahu i formy, vlivu na ostatní oblasti života společnosti a na nutnost zamyslet se, jak dalece právě současné elity naplňují jimi kdysi také udílený význam progresivní či pokrokové části společnosti, která tak či onak řídí, organizuje a obecně ovlivňuje život většiny společnosti. Dnes dokonce v tolik zdůrazňovaném globálním smyslu a souvislostech.

Z historicko-filozofického hlediska - s ohledem na vývoj této „skupiny“, systému a vztahů, v nichž fungovala a funguje, lze ve zkratce konstatovat, že elita je menšina (nemusí jít nutně jen o kontext mocenský)[1], která soustředila do svých rukou vliv, moc, privilegia, finanční prostředky, „vládne a ovládá většinovou část společnosti“. I s odstupem doby, poté, co vznikala ucelená teorie elity, se jí i v současnosti, kdy společnost prošla a prochází hlubokými strukturálními změnami, mění se formy zprostředkování moci apod., daří často vyvolávat na straně „ovládané“ iluzorní pocit o vlivu vlastního rozhodování a jeho prosazování. To mj. také svědčí o významu role i stabilitě pozice mocenské elity. Jde fakticky o aspekt táhnoucí se napříč historií formování lidské společnosti ústící v dané době v konkrétní politicko-sociální schéma. V zásadě tak v současné etapě vývoje toto „klasické rozdělení“ přetrvává -pravda, rozšířeno a posíleno např. podmínkami, zda se společnosti daří nebo nikoliv, uplatňovat prvky přímé účasti občanské veřejnosti na rozhodovacích procedurách.

Uvažuji v této souvislosti o tématu elit v kontextu historicko-filozofickém, vycházím mj. z autorit, zejména takových jmen jako Platón a Aristoteles, kdy se jistě nehovoří o „teorii elit“, a pravděpodobně ani zdaleka nešlo o všechny aspekty, s nimiž by obsah i forma pojednání o této společensky etablující se „vůdčí skupině“ pracovaly. V úvahách uvedených autorů starověku se setkáváme s výrazy označujícími autoritu filozofa, vládce, panovníka, bojovníka, apod. U historika Thukydida (asi 460 – 396 př. n. l.) v díle Dějiny peloponéské války najdeme např. poznámky o „silnějším“ coby zákonu, který určuje, kdo bude vládcem. U Platóna se dočteme o autoritě vůdce – filozofa, který by měl mít vlastnosti kritického myslitele odpovídajících morálních zásad. V jeho díle Ústava[2] se pak hovoří o čtyřech dominantních ctnostech obce:

  • moudrost (vládce)
  • statečnost (bojovníci)
  • rozumnost (vládce i davy)
  • spravedlnost (napříč obcí plnění si povinností)

Pozice filozofa je dána, resp. vyplývá z jeho schopností poznat pravdu a dobro. Za pozornost v tomto případě stojí Platónův vztah k demokracii, která je vládou „ovládanou trubci“ (tj. lenochy a marnotratníky). Tedy - ne příliš lichotivé hodnocení demokracie. Riziko „vlády trubců“ spočívá v tom, že jejich způsob vládnutí má sklon k tyranii, protože nenachází příliš důrazného oponenta v lidu, který zase nemá schopnost „filozofovy moudrosti“ a stává se obětí „tyranovy demagogie“. Za připomenutí stojí Platónova přirovnání „politiky jako tkalcovství“, tedy: „…správným splétáním spojovat povahu lidí statečných a uměřených.“[3]

K dalším personám starověku, které nelze opomenout a jež podobně jako Platón především vyjadřují, kdo - řečeno slovy dneška - je hoden a schopen realizovat tzv. veřejný zájem obce či státu, patří řecký filozof Aristotelés. Tato až altruistická pozice je opět vedena pod zorným úhlem morálního akcentu a vysokého vědomí politické, potažmo společenské odpovědnosti za správu věcí veřejných. U obou uvedených autorů se snoubí ideály, ústící a vzájemně se snoubícími s povahovými dispozicemi nositelů moci a jejího naplňování.

Ono ideálno jaksi nabourává, resp. blíže posouvá k dnešnímu pojetí politiky a politické moci přístup jednoho ze zakladatelů umění politického vládnutí - italského myslitele i praktického politika (diplomata) Niccoló Machiavelliho (1469 – 1527). Jde spíše o koncepci praktické, pragmaticky laděné politiky, která se nevyhýbá známému -  „účel světí prostředky“ - a kde by panovník, vladař, neměl opomíjet nic, co mu může pomoci k dosažení svého cíle, přičemž naučit se musí tlumit vášně a fanatismus. To vše záleží na situaci a schopnosti panovníka manipulovat a s co nejmenšími ztrátami dosíci kýženého výsledku.

Aniž bych chtěla přehlédnout další následovníky, kteří se přímo nebo jako pozorovatelé podíleli na dalším vývoji mozaiky moci a jejích aktérů, považuji za zásadní uvést především taková jména klasiků elitismu jako Vilfredo Pareto (1848 – 1923), Gaetano Mosca (1857 – 1941) a Robert Michels (1876 – 1939). V jejich případě šlo především o snahu systematicky obsáhnout teorii „třídy, která vládne“, a „třídy, která je ovládaná“. Tito autoři dali základní pojetí vzniku teorie elit, na něž navazovali ve 20. stol. takoví jako Ch. W. Mills ve svém pojednání Mocenská elita, kde se věnoval hlavně rozložení mocenských sil v americké společnosti. Jeho „trojdimenziální“ elita – politická, ekonomická a vojenská elita (ve smyslu mocenského rozdělení a uspořádání) byla jakýmsi vtělením smyslu o rozložení moci a její hierarchii tam, kde nejenom trh výrazně promlouval a formoval život, ale kde politická moc „světila“ jeho další expanzi a vliv, zatímco ta vojenská znamenala jistotu z pohledu vnitřního i vnějšího zajištění zájmů této mocenské hierarchie.

Mills se zařadil nejenom mezi ty, kdo systematicky předložili zásadní kritickou, politickou a sociologicky zaměřenou analýzu americké společnosti. Byl to on, kdo poukázal na rizika, která toto rozložení s sebou přináší, a dává do vínku generacím příštím. I přes odstup více než 40 let dává jeho pojednání o Mocenské elitě (1966)[4] obraz o tom, obecně řečeno,  jak se demokraticky vznikající a fungující moc (v zastupitelské demokracii) může rozcházet s charakterem demokratického systému. Jeho velmi kritický pohled vytváří, jak poznamenává A. Heywood, obraz, že „demokracie v USA je do značné míry pouhý humbuk“.[5]

Za příklady dalšího pojednání o elitě v nedávnějším čase může posloužit např. kniha D. Brookse Bobos. Nová americká elita a její styl (2001).[6]   Jeho studie má i jistou míru populárně-naučné povahy, i když velmi zevrubně a detailně pojednává o změnách, jimiž prošla americká společnost a její elita na různých úrovních politického, ekonomického a kulturního života za posledních téměř 50 let, a jak moc se změnila z elity tzv. disciplinované na elitu kontroly. Jejím poměrně zásadním přínosem je to, že ukazuje americkou elitu v procesu, který nazýváme globalizace[7], a jak tato ovlivňuje její fungování minoritní třídy (skupiny), stejně jako formální i obsahové utváření a vývoj této nadstavby společnosti. Autor zachycuje fenomén tzv. sociální revoluce (nikoliv chápanou jako kvalitativní a kvantitativní změnu, ale spíše jako postupnou přeměnu a výměnu dosavadních nositelů moci; výměna elit) americké společnosti, která byla logickým vyústěním změn v období let 1955 – 1965. Akcentuje nárůst počtu příslušníků vzdělaných intelektuálů, kterým se daří zachovat si pozice relativně rebelujících s přístupem ke zdroji informací, technologických a sociálních vymožeností a možností o nich dále rozhodovat zejména ve svůj prospěch. A jak poznamenává Brooks v porovnání s elitou tradiční: „V tomto procesu stírání hranic mezi alternativní a tradiční kulturou je nemožné říci, kdo koho asimiloval, protože ve skutečnosti bohémové i buržoové asimilovali jeden druhého. Z tohoto procesu se vynořili jako buržoazní bohémové neboli BOBOS.“[8]

Z dalších z celé plejády autorů věnujících se mocenským elitám, stejně jako jejich „pomocné“ variantě (J. Keller, Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti, 2010), připomenu R. Reiche s jeho „symbolickými analytiky“ (Dílo národů, 1995), nebo Rothkopf, David, Supertřída. Jak globální mocenská elita přetváří svět (2009).

V globálních souvislostech vnímaná mocenská pozice elit se prolíná texty autorů Z. Baumana Tekuté časy. Život ve věku nejistoty, (2008), ale i U. Becka Moc a protiváha moci v globálním věku, (2007), kde je na místě sledovat také sám proces globalizace, jak se dotýká a je prostorem pro jejich působení.

Moje úvahy na toto téma se ubírají již tradičním způsobem - hypotézou  od kritického pohledu do historie zkoumání konceptuálního problému elit (vládnoucí menšiny) v některých souvislostech, dále o jistou komparaci jednotlivých přístupů a snahou zformulovat některá tvrzení dávající výhledy o postavení mocenské elity v jejích některých modelových variantách v kontextu vládnutí opírající se o některé „ideologické“ přístupy.

Považuji za užitečné - v perspektivě žádoucí - začít debatu na předložené téma představením názorů těch filozofů, politických teoretiků a sociologů, kteří vycházeli z konkrétní historické zkušenosti, praxe, jíž byli součástí a jejíž souvislosti ovlivnily další vývoj tohoto tématu a jejich vztahů k němu. To platí i o tématu mocenských elit. Tedy elit, resp. minoritních skupin označovaných také jako třídy vládnoucí oproti „ovládaným“. Už toto konstatování v sobě zahrnuje dosti zásadní sociologicko - politologické vymezení problému, který v té které historické době nabývá konkrétních historických i logických konotací.

Za důležitou součást úvah o elitách, tedy nejenom z pohledu historických aspektů teze o „vládnoucích a ovládaných“, dále pak formování tzv. teorie elity a její vyústění a praktické fungování zejména od 2. pol. 20. stol. považuji některé politickoekonomické souvislosti v přístupech J. A. Schumpetera, K. Mannheima, Ch. W. Millse, ale také akcentující více psychologický přístup H. D. Lasswella.

Jistě nezanedbatelným příklad vývoje tématu elit patří povaha moci na příkladu  americké poválečné společnosti (po 2. světové válce) souvisejícími se změnami, kterými prošla až po současnost s ohledem na postavení elity v globální společnosti.

Zabýváme-li se tématem moci, jejími „vykonavateli a nositeli“, není možné přehlédnout významnou roli a podíl médií jako součásti procesu tzv. politické komunikace, s níž pracují mocenské elity jako s nástroji souvisejícími, prosazujícími a formujícími charakter jejich postavení. Médiím je však třeba „přisoudit“ nikoliv přehlédnutelnou, ale „samostatnou“ pozici.

 Současný vývoj ukazuje, že mocenské postavení dnešních elit neskýtá z pohledu občanské veřejnosti jakožto potenciálního oponenta příliš důvěry, resp. kolísá, když lze říci, že elita si obecně z logiky svého fungování udržuje odstup od „většiny“. Zda jsou na místě některé radikální hlasy volající po konci vládnutí elit, se mi nejeví adekvátní z pohledu postavení a významu mocenských elit, stejně jako těch, co podobné postoje zastávají, neboť se mi přes všechnu kritičnost (často oprávněnou)[9] názorů nenabízí žádný realizovatelný jako alternativa garantující mechanismus nahrazující v rámci dnešního globálního uspořádání stávající mocenské uspořádání. Spíše se budu jaksi uměřeně držet vyjádření jednoho z aktérů, představitelů v jistém smyslu tzv. pomocné elity J. Campbella: „Je na čase, aby elity, jestliže si mají tento název opravdu zasloužit, měly odvahu a vyměnily pokrytectví v práci za pravdu, slušnost a dialog.“ [10]

Na otázku: proč by tak měly činit, když jim vlastně současný stav může vyhovovat? Odpovím: protože na tom dnes i v dohledné době paradoxně záleží jejich, ale i naše přežití. Ale nemá-li jít jen o agresivitu a strach, jimž si udržují své postavení, pak je na čase úděl mocenské odpovědnosti pružně přenést také na ty, kteří tvoří většinu společnosti a kteří jsou tak či onak jedinou protiváhou a odrazem pro míru a správnost konání, resp. důsledků jejich rozhodování. 

Vývoj přístupů ke zkoumanému problému „vládnoucích a ovládaných“ je vhodné sledovat v jistém historicko-filozofickém kontextu. Např. u již zmíněných významných person starověku – Platóna a Aristotela, v jejichž úvahách a pojednáních v jistém souborném, deskriptivním shrnutí probíhá zásadní charakter pozdějšího vymezení tohoto tématu. Na ně s odstupem doby navazují a koncepčně se v průběhu vývoje společnosti, systému, státoprávní vědy vyhraňují autoři jako – N. Machiavelli nebo T. Hobbes, stejně jako nábožensky a filozoficky se profilující např. T. Akvinský a M. Luther, v nichž se snoubí snaha o vzájemnou provázanost i „smířlivost“ víry a rozumu, což logicky mj. ústí také v postoj konkrétního vládce, mocenského rozvrstvení, ale má i své „ideologické“ odstíny.

Své místo zaujímají i některé preskriptivní úvahy o metodologii panství M. Webera, psychologická studie davů a jejich subjektivně zaměřená projekce do „autority vůdce“ sociologa Le Bona. Zvláštní a na svou dobu velmi moderní přístup akcentující metodologii vztahu ekonomie a politiky v některých společensko-historických souvislostech pak představuje Veblenova teorie „zahálčivé třídy“.

Za samozřejmě neopominutelné patří již klasikové teorie elit – Michels, Pareto, Mosca - ať už v její normativní nebo kritické podobě se v zásadě shodnou na tom, že elita je privilegovaná menšina vydělující se na základě různých příznaků (dědičnost, následnictví, jmenování, v novodobé historii prostřednictvím volby; vzdělání a schopnosti často nehrají roli) z běžně fluktující většiny. Je nadřazená z pohledu svého sociálního původu a role, které zaujímá ve vztahu k ostatním členům společnosti, která se však neopírá o politickoekonomické souvislosti jejich postavení. Úvahy autorů směřují spíše v logice psychologických, politických vazeb, patrný jen historismus (např. Mosca) v kontextu vývoje jednotlivých etap společnosti a pohledem na v nich postavených mocných. V jejich přístupech se prolínají vlivy, které s sebou nese vývoj ve svých subjektivních i objektivních souvislostech, a tak či onak na ně elita reaguje (je nucena) - násilí, ideologie, manipulace atd.

Je přitom třeba zmínit, že její schopnost odolat těmto vlivům, ba je dokonce využívat ve svůj prospěch, je z pohledu jejího postavení mnohem snazší, sofistikovanější, ale i očividnější, přesto opředena např. uváděnou mírou až náboženském původu panování „vyvolených“, vydělujících se a oddělujících se od ostatních částí společnosti narůstající hradbou „neproniknutelnosti a nedotknutelnosti“. Např. N. Tenzer, ředitele the Centre d’étude et de réflexion pour l’action politique (CERAP) poznamenává o vlivu této menšiny: „Díky poslušnosti se moc stala čímsi nedosažitelným a umožnila také vznik elitářského tajnůstkářství.“[11] Je třeba mít při těchto tvrzeních na mysli i roli médií, mediální sféry, která se v řadě případů na podobných utajených aktivitách často podílí a činí z nich na trhu informací „dobře prodejné zboží prvotřídní kvality“, pokud možno na pokračování. Čtenář – spotřebitel pak málokdy odolá a živná půda spekulacím je jen o něco více „výživnější“. Netvrdím jednoznačně, že k oboustranné spokojenosti, resp. uspokojení.

Analyticko-syntetický způsob sledování problému elit se může výrazněji projevit zejména vydělením této specifické sociální skupiny a její konceptuální zasazení v konkrétní historické, dále se vyvíjející podobě. Např. s poukazem na některé metodologické, politickoekonomické aspekty vládnutí elit u autorů jako J. A. Schumpeter s jeho charakteristikou byrokratického modelu řízení akcentující souvislosti mocenské prestiže a ekonomického spojení, z něhož je patrná podmíněnost ve vztahu k „vládnutí“.

Přitom nelze přehlédnout politicko-psychologický, sociologický akcent v pojednání o „davech“ Ortegy y Gasseta, v němž je analyzován prohlubující se úpadek zejména v kulturním a vzdělanostním smyslu toho, co by mělo zejména promlouvat v evropském významu hodnotového systému, odkazu tradic a v syntetické snaze ukázat na nutnost zlepšení ve zbavení se tzv. všeobjímající síly konzumu, povrchnosti, moci neukázněných a vše devastujících davů, pro něž je jediným argumentem podle y Gasseta násilnické chování a neúcta k tradicím. Syntetickým vyústěním je jeho volání po renesanci státu jako nástroje moci v „Evropě národů“.

Zvláštní pozornost a signifikantní důraz patří Millsově „mocenské triádě“. V ní se dle mého soudu i po létech, v nichž jeho pojednání o Mocenské elitě vzniklo, stále významně odkazuje na liberálně sociální pojetí mocenského uspořádání americké společnosti, tedy příznačné nejenom pro ni. Analýza liberální společnosti v logice fungování mechanismů, které ji utvářejí na čele s těmi, kteří jimi vládnou a „ovládají“, je v Millsově syntéze dána vazbami na sociální a profesní strukturu společnosti, z níž je patrný akcent na významnou roli majetkovou spojenou s politickou a vojenskou mocí.

Lasswelovou „psychologizující“ charakteristikou povah person - politiků - tendujících k moci, resp. psychologických souvislostí, které taktéž jako jeden v jeho analýze přítomný aspekt dotváří jakýsi souborný, syntetický obraz o některých aspektech postavení mocenské elity se uzavírají úvahy v této kapitole.

  Zájmu, jak jsem již zmínila, by neměla ujít ve vazbě na některé mocenské aspekty role médií a jejich interakce se zástupci elit. Může jít o jeden z faktorů, kde nástroje (média) působí, resp. bývají formou zprostředkování nejen sdělení „odshora dolů“, ale měly by být jakousi pojistkou směřující zpětnou vazbou „zdola nahoru“. Bohužel analýza, ač v globálním věku mající možnost velmi pestrého výběru a charakterů, nedává zdaleka jednoznačnou odpověď, zda média jsou v současné fázi vývoje společnosti schopny roli této pojistky sehrávat. Zejména jsou-li přímo či zprostředkovaně součástí vazby politiky, jejích aktérů, vykonavatele a zprostředkovatele, kteří často jedno jsou. V tomto smyslu je patrná snaha ze strany politiky i médií podržet si svou výjimečnou, samostatnou roli a vliv, přičemž vzájemná provázanost a „potřebnost“ jsou očividné.

Globalizovaná společnost, termín dnes skloňovaný ve všech pádech, „svět bez hranic“, jak ji nazývají jedni, pro druhé realita a pro většinu obyvatel tohoto světa skutečnost ujařmující a vytvářející z nich „novodobé otroky“ procesů, které jsou nad jejich síly sžít se s nimi, překonat je a dosáhnout nového stupně kvality sociálního a kulturního postavení.

Globalizace má své vykladače, kritiky i ty, kteří v ní nacházejí nový způsob, jak zvýšit svou mocenskou prestiž. Je však na místě přiklonit se spíše k těm, kteří globalizaci chápou jako realitu, která je jen dalším stupněm ve vývoji lidské civilizace a světa, v němž se nacházejí. Což nemusí mít nutně jenom přídech rezignace!

 Její činitelé, nástroje a události jsou mnohem provázanější a „oku běžného pozorovatele“ často skryty. A přestože se dějí dosavadní zeměpisné realitě jaksi navzdory, přesahují její hranice a jistotu politického rozhodování mění naprosto bezohledně, není možné tento proces umrtvit, zničit nebo jakkoli nahradit něčím dnes racionálně a hmatatelně dostupným. Pojmy jako lokální, národní, globální nepozbývají na své důležitosti, jen jejich vzájemné působení, vliv a výsledek jejich interakcí je složitější a provázanější, v neustálém pohybu a nejistotě. Právě tato nejistota bývá jedním ze zásadních faktorů dnešních rozporných tendencí, prohlubujících se nerovností ústících, jak poznamenává Jan Keller: „k naprosté nesouměřitelnosti těch, kdo jsou nahoře, se zbytkem společnosti.“[12]

Za pozornost stojí zejména ta části (globální) společnosti, která procesy globalizace ovlivňuje, jak se uvádí, nejvíce. Často skrytě, z pozic svých rodově a majetkově se odvíjejících postavení a vazeb, většinové společnosti neznámé persony, přebývající ve svých rodinných sídlech, oddělených neproniknutelnou vrstvou technických a technologických bariér. Tyto skupiny nazývá J. Keller diskrétní elitou[13]. Její mnohem čitelnější, kontrolně a manipulativně zprostředkující představitelkou je elita pomocná[14]. Jde o skupiny cirkulujících představitelů zejména středních a vyšších středních tříd, které dosaženým vzděláním, mírou klubové či firemní příslušnosti k té či oné ekonomické korporaci ovlivňují organizaci, řízení a přerozdělování produkovaného bohatství společnosti. Jsou to ti, kdo ovládají politické procesy v zemích, míru, vliv a charakter nástrojů, kterými zasahují do života většiny společnosti. Řada z nich činí zásadní politická rozhodnutí, která ovlivňují životy většiny z nás a zároveň musí obhajovat především vlastní mocenské postavení, a to také díky rostoucím privilegiím, která posléze mohou nabývat charakter složitého, korupcí a klientelismem propleteného mechanismu (min. vyzývat podezření). Ten, ač se čas od času stává předmětem kritiky veřejného mínění, je pod drobnohledem médií, nemění svůj původ, často ani původce, jen forma a způsob realizace se uzpůsobují potřebám zúčastněných, zainteresovaných stran.

Současné postavení elity je na řadě úrovní předmětem kritiky. V prvé řadě těch, kteří problematiku elit, elitismu nazírají z pozic teoretického kritického myšlení (politologové, filozofové, sociologové), samotných představitelů politických elit (např. politická opozice), jejich zprostředkovatelů (média atd.), občanů a zástupců různých alternativních politických a sociálních skupin (neelit). V lůně teoretiků jsou ti, kteří jsou velmi kritičtí k vývoji a postavení této třídy, resp. vládnoucích skupin. Patří mezi ně konec konců i samotní klasikové teorie elity – V. Pareto, G. Mosca, R. Michels. Konec konců i tzv. Michelsův železný zákon oligarchie[15] dává dostatečný důvod ke kritice fungování politického (stranického) subjektu, který plně odpovídá jakémusi historicky formovanému a reziduálně uloženému faktoru „uctívaného vůdce“ v myšlení každého člověka.

K novodobým a nesporně významným kritikům patří již vzpomínaný C. W. Mills a jeho Mocenská elita (1966). U nás jsou známi svými studiemi např. M. Jodl a E. Pecka v Teorii elity (1994), prof. E. Pecka se teorii elit věnuje v nedávno vyšlé knize Sociologie politiky (2009). Nelze nepřipomenout také Jana Kellera např. s jeho Sociologií organizace a byrokracie (2007) a již citovanou knihou Tři sociální světy (2010).

Jde o politologické, sociálně kritické studie, které zachycují problematiku elit v kontextu vyvíjející se sociální struktury, zejména řádově za posledních 100 – 150 let, akcentující aspekty globální společnosti, roli politiky a těch, co v ní rozhodují, včetně dopadů na ostatní její části.

Považuji za vhodné zmínit a uvést vývojové souvislosti, tedy prostředí, v němž se role a pozice dnešních politických elit rozvíjí a souvisí. Chci v jistém smyslu podpořit kritický akcent těch autorů, kteří poukazují na stále se zostřující až konfrontační povahu dnešní globální reality, která povahu mocenské elity ještě více problematizuje, a ta se prostřednictvím určitých fragmentárních počinů (show, zábavy, konzumního tlaku apod.) směrem k většinové společnosti snaží udržet a ještě více upevnit své pozice (D. Rothkopf, F. Zakaria). Stejně tak tím na druhé straně fakticky přispívá k nárůstu dělící (sociální) propasti mezi jednotlivými vrstvami společnosti, což v důsledku vzdaluje možnost žádoucích, přijatelných a přijatelně udržitelných způsobů řešení současných problémů globálního světa ať už v otázce sociálních rozdílů (chudoba), lidských práv, otázkách demokratického řízení a podílu na řízení společnosti z pohledu skupin a jednotlivých účastníků, stejně jako na globalizaci jako objektivní proces, kde je třeba rizika vyvažovat, nikoliv eskalovat z pohledu zejména mocenských záměrů různých uskupení.

Pozornosti by neměly ujít také např. modely vládnutí elity s ohledem na ideologické vymezení, jež jednotlivé směry představují včetně marxistického pojetí tzv. třídy vs elity. Viz takoví autoři jako R. Dahl (teorie polyarchie), konzervativní myslitel R. Scruton s jeho snahou o „probuzení“ tradičních konzervativních hodnot. Dále de Benoistův Manifest Nové pravice. 

Ač své úvahy o tématu mocenské elity směřuji dosud spíše kriticko-politologickým, filozofický směrem, mám jistou zkušenost z fungování elity na komunální úrovni. Jedná se zejména o provázanost komunálních politiků napříč politickými stranami, podnikatelskými skupinami a jednotlivci, kteří si skrze tyto politické zástupce tzv. ošetřují své ekonomické zájmy. 

Úroveň, jíž jsem se zatím snažila obsáhnout z pohledu zkoumaného tématu, je v této chvíli jakýmsi teoretickým shrnutím v kontextu dosaženého poznání zejména v některých přístupech k tématu mocenských elit. A to jako určitého myšlenkového záběru v některých více či méně zřejmých souvislostech a aspektech (média, komunikace), ale i v globálním prostoru, v němž je její pozice podvržena stejným pravidlům objektivně působících globálních faktorů (čas, prostor, fragmentárnost, komplementární vazby na příčiny a důsledky globalizace apod.). Postavení elit odráží dosavadní logiku vývoje společnosti. Jeho další směřování naznačuje nutnost změn v charakteru uplatňování jejích pozic také více z pohledu těch, jimž jsou odpovědny nejenom z formy, ale obsahu svého postavení. Moc elit není jen výsledkem společensky působících příčin, ale i důsledků, které vybízejí k obezřetnosti a volají k nutnosti vyvážit rostoucí asymetrie nikoliv ve prospěch určitých skupin a jednotlivců, ale společnosti v podmínkách globalizace jako celku.

Shrneme-li dosud známé úvahy na téma „mocenských elit“ v jejich vývoji, v kontextu

všedního vnímání, historicky podmíněného vývoje, v realitě konkrétních vztahů, vazeb a souvislostí, s akcentem jakéhosi původního „klasifikačního“ příznaku o „vyvolených“ opřeného často o dědičnost, rodovou a majetkovou příslušnost, pak pojem urazil dosti výrazný kus cesty, aby v zásadě stvrdil základní postulát v analýze a syntéze svého významu a tím je, můžeme říci definice elity jako „vládnoucí menšiny historicky se formující, rozhodující a soustřeďující moc ve svých rukou, přičemž jde o procesy, které ji oddalují stále více fyzicky, ale i duševně od většinové společnosti. Je to skupina (skupiny), která vnímá svou pozici jako „moc“ ve smyslu vlády, ovládání a určování logiky společenského pohybu. Její rozsah se opírá o moc ekonomickou, politickou, vojenskou, sociokulturní. Tyto aspekty je rozumné neoddělovat, neboť, mají-li mít svůj dosah a určení, musejí působit jako souhrnný mechanismus příčin a důsledků, zejména jde-li o postižení mocenských (globálních) procesů v celé jejich šíři. V metodologickém slova smyslu, akcentujíc sociálně profesní hledisko příslušníků dnešních elit, je možné rozeznat jednotlivá horizontální (služební) patra elity a vertikální (dominující, vládnoucí, určující). V jejich zájmu je skloubit své působení a usilovat o vzájemně podmíněné konání vedoucí k upevnění a rozšíření pozic.“

I když mohou být snahy vytěsnit problematiku elit jako něco patřícího historii, nelze zcela vyloučit význam názorů, které přinášejí kritici rozdělení a přístupu k moci, v jejichž různých patrech, až těch nejvyšších, tedy kde se odehrává hierarchie tradic, zvyklostí, pozic, které mají své reálné aktéry snažící se v ní udržet stůj co stůj. Z psychologického hlediska této logiky uspořádání je možné připomenout, že „jejich vztah k moci je totožný“[16], stejně jako jejich „skupinová hloupost a mocenská posedlost“[17]. Elity i nadále:

  • chtějí udržet a rozšířit moc
  • jiným elitám zamezit přístup ke zdrojům moci
  • postupovat proti neelitám, pokud by tyto chtěli změnit dosavadní vzorec moci a jeho aplikaci

Lze v souladu s tím uvést následující, že logika jejich vládnutí je a musí být vázána na smysl, který představuje celou historickou zkušenost vývoje lidské společnosti v jejích jednotlivých etapách a jenž zatím dávají jasný signál – „neelity“ nevládnou.

Kritici teorie elit v kontextu globálního mocenského systému správně uvádějí, že s touto mocenskou strategií se realizuje také jistá taktika, která se ve své přechodné podobě mění a přizpůsobuje tu více, tu méně konkrétním podmínkám. „Neelity“ nevládnou, ale mají možnost některých psychologických, politických i kulturních projevů žádajících větší podíl na rozhodování a organizaci systému, jemuž dnes nejblíže stojí demokracie se všemi svými neduhy. Alternativou nebude s velkou pravděpodobností „vláda neelit“, ale vláda nové elity, elit, které by ale dosavadní „vzorec moci“ rozšířili o poznání své vlastní vrstvy, skupiny, třídy a ten rozvinuli o požadavky a potřeby odpovídající naplňování v zájmu větší a účinnější vyváženosti společenského poměru sil.

Ukazuje se však, z některých scénářů možného vývoje, že, jak poznamenávají P. Frič a V. Benáček ve své studii „Elity tváří tvář vleklé krizi“[18] budou tyto i nadále čelit velkým výzvám současnosti ovlivněnými především dopady ekonomické krize, a to z pohledu ruku v ruce s nimi jdoucí krizí (politického) vládnutí, která se promítá:

  • v nedůvěře ke stávajícímu západnímu liberálnímu modelu vládnutí
  • v dalším oslabování dosavadních sociálních jistot z pohledu jednotlivých sociálních skupin a v politice elit vedoucí k opatřením, která výhledově situaci nižších, ale také středních vrstev spíše zhorší, nebo ještě více zrelativizuje její vývojem dosažený efekt
  • v politické rovině odklon části společnosti od tradičních politických, demokratických subjektů (také v poměrech ČR[19] ) a příklon k tzv. silné autoritě anebo k tlaku na změnu chování a způsobu vládnutí elit
  • jak uvádějí autoři studie - v posílení pragmatických zbytků levicové KSČM, které se budou snažit vybalancovat ekonomické nároky s postupným spojováním s dřívějšími zdiskreditovanými elitářskými demokraty (klientelismus)[20].
  • v hodnotovém a morálním akcentu – růst takových tendencí jako patriotismus, národní hrdost, ochrana národních zájmů atd., spolu s aktivitami směřující ke kritice a upozaďování našich vazeb na unijní struktury a některá mezinárodní společenství.

Můžeme si položit otázku: co lze očekávat v postavení mocenské elity?

Vzhledem k tomu, že globální elita[21] nemusí z pohledu místní zakotvenosti v daném čase a prostoru překonávat „běžné hranice všedního dne“, svým rodinným i společenským statutem, materiálními, technickými a informačními dispozicemi fungují vlastně nadnárodně, nejsou dopady krize na ni tak devastující a dá se očekávat, že svět, který si vlastně vytváří paralelně s tím, v němž žije většina společnosti, odolává zatím globálním tlakům a výkyvům. Dokonce může jít o další podněty, které mocenskou elitu donutí ještě více upevnit své postavení vzhledem k vtíravé všednosti globálních a anti-globálních tendencí. J. Keller poukazuje na zajímavou tendenci tzv. kolektivismu, který se v rámci většinové společnosti tříští za asistence a pod vlivem globálních procesů. „Kolektivní jedinec“ se ocitá své osamocenosti tváří tvář s vizitkou sílící individualizace, která nám sice hlouběji otevírá naši niternou, atomizovanou schránku, přesto nás de facto odsuzuje na samé dnou jejího údělu – být vydán napospas souhrnně působícím globálním silám a procesům. Síla individuality se ukazuje zároveň její slabostí. U elit jsme svědky naprosto opačné tendence – tedy vytváření paralelních světů - nového kolektivismu, který tu či onde proměňuje v jakési „symbolické ulity“ hájené sílící vlnou protekcionismu. 

Tato „diskrétní elita“ (J. Keller) si vytváří vlastní hierarchii moci, ve „světě sítí“. Tento svět by „fungoval na bázi poměrně striktních meritokratických principů a byl reprezentován široce pojímanou globálně působící vrstvou expertů (symbolickými analytiky, síťokraty, kognitivními pracovníky…), jejichž přítomnost v kterékoliv společnosti byla zárukou její prosperity. Nejvíce ceněnými vlastnostmi těchto expertů byla jejich schopnost generovat vzácné informace, kreativita a mistrovství v síťování (networkingu), tj. vytváření a udržování exkluzivních sítí těch „nejlepších z nejlepších“.“[22]

Jinými slovy, jak dále z pohledu mocenských elit uhájit v globálním světě své pozice navzdory poklesu role a významu dosavadní role národního státu jako prostoru, kde se dosavadní vládnutí s veškerou razancí a smyslem odehrávalo? U. Beck např. poukazuje na nezbytnost nově určit a organizovat mocenské pozice a kroky, které povedou její aktéři tak, aby se zabránilo dalšímu rozkladu moci a propadu autority.[23] V tomto smyslu se odvíjejí dva možné scénáře:

  1. jakási snaha o pokračování v lůně zájmu národního státu (redefinice jeho zájmů a snah o jejich dosažení uvnitř a za asistence provinciálních mocenských elit)
  2. vytváření kosmopolitního státu nebo svazků[24] - širší akcent, „hra“ nutící mocenské hráče hledat nový prostor k vládnutí, o společných hodnotách, zodpovědnosti a konání.

Hovořit tedy např. o „konci elit“ nebo očekávat zásadní změnu v mocenské hře, v níž jistotu postavení získává ten „nejlepší“ bylo by přinejmenším neadekvátní. Elity jsou dominující součástí dnešního světa, udržují se ve hře, stejně jako rozehrávají v rámci globálních procesů mocenské hry, jimiž často mění dosavadní mapu světa, posouvají její iluzorní hranice, které nedávají nejmenší tušení, že další směřování bude tolik žádanou jistotou v konkurenčním snažení o přežití, resp. uhájení svého postavení.

Téma elit představuje v celé své šíři v současnosti velmi zajímavý a aktuální prostor k úvahám, v nichž se zračí celá škála problémů a jejich souvislostí. „Teorie elit“ není jakýmsi přežilým rozjímáním, např. v sobě skýtá úvahy o mj. také zmiňovaném faktoru, jimiž se postavení a význam působení elit ve společnosti ubírá, a tím je otázka o jejich progresivní roli, která jim je přisuzována, tedy - zda ji stále naplňují a v čem se zpětně odráží její vliv na společnost.

Odpovědný redaktor: Adam Jelínek

Odpovědná korektorka:  Bc. Hanka Stýblová


[1] Také kulturní, vzdělanostní, který sice nemá přímou, realizační účast na moci, ale zprostředkovaně se jí účastní z pohledu místa, jež ve společnosti zaujímá, resp. podílí se na dalších interakcích na různé části společnosti a ostatních jejích členech. Pozn. aut.

[2] Více viz PLATÓN. Ústava. Praha: Oikoymenh, 2001

[3] PLATÓN. Politikos. Praha: Jan Leichter v Praze, (Platonovy spisy), 1934, s. 86

[4] MILLS, C. W. Mocenská elita. Praha: Orbis, 1966

[5] HEYWOOD, A. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, s. r. o., 2004, s. 100

[6] BROOKS, David. Bobos. Nová americká elita a její styl. Praha: Dokořán, 2001

[7] O globalizaci píše A. Heywood: „není to jeden proces, ale celý komplex procesů, někdy se překrývajících a vzájemně na sebe navazujících, občas však také rozporných a protichůdných.“ In HEYWOOD, A. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, s. r. o., 2004, s. 159 

[8] BROOKS, David. Bobos. Praha: Dokořán, 2001, s. 43

[9] Např. mocenské elity odtržené od reálných společenských procesů, sledující pouze vlastní specifické zájmy a potřeby, jejich neschopnost, ale i neochota a chybějící programový záměr, jak řídit a co občanské veřejnosti nabídnout z pohledu „oživení“ vzájemných vztahů a souvislostí v systému organizace a řízení společnosti, mocenské elity posilují svou pozici na úkor společnosti tím, že v různých oblastech jejího života se i nadále prohlubuje vzájemná nevraživost a nedůvěra vycházející z takových negativních jevů jako zneužívání moci, korupční chování, nepostižitelnost elit v jejich postavení z pohledu zákona apod., nezájem elit prohloubit více demokratizační procesy s ohledem na větší prostor pro angažovanost občanů apod.

[10] Ing. Dr. Jan Campbell, Ph.D. (*1946) řídí mezinárodní poradenskou firmu Campbell Concept UG Bonn, působí jako odborný asistent na podnikohospodářské fakultě VŠE - vyučuje „řízení lidí v multikulturním prostředí“, „systém intenzivního rozvoje individuálních schopností“, v ruském Jekatěrinburgu „comparative management“ a „planning and management of extreme situations“. Dostupné z WWW: http://www.blisty.cz/aut/3003/bio.html

[11] TENZER, Nicolas. The Treason of the Elites. Project Syndicate. 2000 – 07 – 11. Dostupný z WWW: http://www.project-syndicate.org/commentary/ten1/English

[12] KELLER, Jan. Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: SLON, 2010, s. 62

[13] Tamtéž, s. 63

[14] Tamtéž, s. 63

[15] MICHELS, Robert. Strany a vůdcové. Praha: Orbis, 1913

[16] KOUKOLÍK, František. Mocenská posedlost. Praha: Karolinum, 2010, s. 55

[17] Tamtéž, s. 55

[18] Dostupné z WWW: http://ceses.cuni.cz/CESES-153-version1-1_Elity.pdf. Studie akcentuje zejména vývoj v ČR.

[19] Na což poukazují v českých podmínkách autoři zmíněné studie Elity tváří tvář vleklé krizi

[20] To již v dnešních podmínkách probíhá zejména na úrovni komunální, kde jde o věcnou podobu různých vazeb a vztahů s podnikatelskými elitami místními., vážícími také některé bývalé členy KSČ, kteří v předlistopadovém systému působili na různých úrovních řízení v ekonomické, ale i vojenské sféře apod.

[21] Ve zmíněné studii se objevuje termín kosmopolitní expertní elita

[22] Tamtéž. Dostupné z WWW: http://ceses.cuni.cz/CESES-153-version1-1_Elity.pdf

[23] BECK, Ulrich. Moc a protiváha moci v globálním věku. Nová ekonomie světové politiky. Praha: SLON, 2007, s. 35

[24] Beck tento druhý scénář nazývá „pravou transnacionalizací“. In BECK, Ulrich. Moc a protiváha moci v globálním věku. Nová ekonomie světové politiky. Praha: SLON, 2007, s. 35

Jak citovat tento text?

Svobodová, Hana. Některé úvahy o vývoji a postavení „mocenské elity“ [online]. E-polis.cz, 7. duben 2011. [cit. 2017-11-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/nektere-uvahy-o-vyvoji-a-postaveni-mocenske-elity.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.8 hvězdiček / Hodnoceno: 5x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(