Mezinárodní protektoráty

 15. červen 2008  Mgr. Michal Klusák   komentáře

Termíny nadnárodní politická autorita, prozatímní mezinárodní správa a komplexní mírová operace, to jsou výrazy, jež uvádí Alexandros Yannis (2002, 263) jako diplomaticky vhodné k označení mezinárodních protektorátů. Stejně jako Ladislav Cabada (2005, 140-141), upozorňuje na negativní konotace slova protektorát. Nicméně oba autoři se shodují na tom, že termín mezinárodní protektorát je nejvýstižnějším označením mezinárodní správy nad určitou zemí.

Mezinárodní protektorátyMezinárodní protektoráty

Termíny nadnárodní politická autorita, prozatímní mezinárodní správa a komplexní mírová operace, to jsou výrazy, jež uvádí Alexandros Yannis (2002, 263) jako diplomaticky vhodné k označení mezinárodních protektorátů. Stejně jako Ladislav Cabada (2005, 140-141), upozorňuje na negativní konotace slova protektorát. Nicméně oba autoři se shodují na tom, že termín mezinárodní protektorát je nejvýstižnějším označením mezinárodní správy nad určitou zemí.

Většina autorů dává znovuoživení problematiky mezinárodních protektorátů do souvislosti s rozpadem bipolárního světa a starých státních struktur a naopak vznikem problematiky tzv. slabých států [1] (Yannis 2003, 258). Alexandros Yannis (2002, 260) i Ladislav Cabada (2005, 139) se zamýšlejí nad tím, jak po 11. září 2001 odlišit od sebe snahu po utváření mezinárodních protektorátů a snahu USA v boji proti nepřátelům na tzv. Ose zla. Oba výše zmiňovaní autoři si kladou otázku, zda-li se nedá po roce 2001 hovořit nejen o mezinárodních protektorátech, ale také o renesanci slova imperialismus, či kolonialismus.

Při slovním spojení mezinárodní protektorát člověka ne zcela zainteresovaného do problematiky napadne Bosna a Hercegovina od roku 1995, či Kosovo v letech 1999-2008. [2] Faktem však je, že mezinárodní protektoráty jsou zde nepoměrně déle. Ladislav Cabada (2005, 143) udává za období vzniku prvních mezinárodních protektorátů konec I. světové války. Po ní došlo k potrestání válečných zločinů a tudíž byly zabaveny Německu jeho kolonie v Africe, území jež spravovala Osmanská říše a další území spojenců Německa. Z nich byla vytvořena tzv. mandátní území Společnosti národů. Nicméně tato území byla přidělena vítězným státům pod jejich správu, čili se dá říci, že nebyla zcela mezinárodními protektoráty, ale spíše novými koloniemi vítězných mocností I. světové války.

Po druhé světové válce a po vytvoření Organizace spojených národů (OSN) se přístup k držení kolonií změnil. Byl započat proces dekolonizace a mandátní území (oficiálně nazvaná poručenská území), jež byla opět po válce ustavena, byla pod správou Poručenské rady OSN. Mezinárodní protektoráty pak byly ustaveny nad poraženými mocnostmi II. Světové války, tedy Německem a Rakouskem. Tyto země byly rozděleny na čtyři okupační zóny a dány do správy jednotlivým vítězným mocnostem. Japonsko bylo okupováno vojsky USA (Cabada 2005, 144). Cílem okupace Německa byla tzv. 4 D – tedy demokratizace, decentralizace, demilitarizace a denacifikace. V Německu se však záhy došlo k neshodám mezi okupanty a tak v roce 1949 došlo k rozdělení Německa na dvě republiky – Spolkovou republiku Německo (na území spravovaném společnou správou Francie, Velké Británie a USA) a Německou demokratickou republiku (území pod správou Sovětského svazu) (Škaloud 2003, 195).

V situaci bipolární konfrontace, do nějž se světová politika dostala po druhé světové válce a vydržela v ní až do roku 1989, resp. 1991, kdy došlo k rozpadu Sovětského svazu, byly mezinárodní protektoráty nepředstavitelným řešením. Dva největší hráči si utvářeli své satelitní státy, které pak politicky i jinak (např. vojensky, finančně, atd.) podporovaly.

Renesance mezinárodních protektorátů tak přišla znovu v 90. letech minulého století. Jejich začátek však přesto přišel pozdě. Mezinárodní humanitární intervence hned ve své první klíčové misi v Somálsku selhala a tak došlo ze strany mezinárodního společenství k zanedbání situace ve Rwandě (Cabada 2005, 148). Zde skutečně mezinárodní společenství ukázalo nedostatek odvahy a k razantnímu řešení tohoto konfliktu a díky tomu došlo nejen ke genocidě, ale také k obrovské vlně uprchlíků a to jak do okolních zemí, tak i vnitřních uprchlíků, kterým nemůže OSN nijak pomoci. Navíc se dostavily i problémy v uprchlických táborech, kde vypukla např. epidemie cholery, na niž zemřelo na desítky tisíc lidí. [3] To vše nemuselo být, kdyby se mezinárodní společenství včas odhodlalo zasáhnout a sáhlo k řešení sporu mezi Hutui a Tutsii právě např. k ustavení mezinárodní správy nad Rwandou.

K zásadnímu přelomu tak došlo až v souvislosti s konfliktem v bývalé Jugoslávii, konkrétně na území Bosny a Hercegoviny. Nicméně i zde trvalo poměrně dlouho, než došlo k zásahu mezinárodního společenství. Yannis (2002, 264) cituje Davida Owena, mediátora Evropské unie v konfliktu, jež pozici mezinárodního společenství popsal následovně: „Do roku 1994, než se začala Clintonova administrativa pozitivně zapojovat do řešení konfliktu, zde byla odpovědnost, ale bez síly. Členské státy EU a jejich ministři zahraničních věcí akceptovaly odpovědnost, ale nevykonávaly sílu.“ Podle Alexandrose Yannise [4] bylo vytvoření mezinárodního protektorátu v Bosně a později v Kosovu zapříčiněno dvěma faktory. Zaprvé – změnami ve vnímání odpovědnosti západu vůči konfliktům v době po studené válce a zadruhé – byla to odpověď na zvláštní formu rozpadu Jugoslávie, zejména mezinárodní společenství se cítilo být zodpověděno za etnické čistky. Proto došlo k návratu protektorátu, tentokrát mezinárodního, do mezinárodní politiky (Yannis 2002, 258).

Ladislav Cabada vidí změnu chování mezinárodního společenství zejména ve změně chování Spojených států Amerických. Ty změnily názor na Tudjmanovskou politiku v Chorvatsku a tak byla v roce 1994 ve Washingtonu podepsána pod tichým Tudjmanovským patronátem dohoda o vytvoření federace mezi bosenskými Muslimy a Chorvaty. Chorvaté tak začali operovat v Bosně proti Srbům [5] a tento vývoj podpořila několika nálety i Severoatlantická aliance. Srbský prezident Slobodan Miloševič tak akceptoval jednání o dalším vývoji Bosny pod americkým vedením. V říjnu 1995 tak byla v Daytonu podepsána Všeobecná rámcová dohoda o míru v Bosně a Hercegovině. Tato dohoda se tak stala symbolickou pro nové operování s pojmem mezinárodní protektorát. Právě Daytonská mírová smlouva ustanovila Bosnu a Hercegovinu mezinárodním protektorátem, v němž mělo teprve pod dohledem protektora dojít k přenosu pravomocí na vnitrobosenské instituce, které se postupně měly vytvářet na základě voleb. Zároveň byla jako dodatek ke smlouvě přijata i oktrojovaná ústava (Cabada 2004, 62).

Yannis upozorňuje na hlasy některých diplomatů, jež navrhovaly, aby byla znovu oživena Poručenská rada [6] a ta převzala správu nad Bosnou a Hercegovinou. Ozývaly se však i hlasy proti, například Ruth Gordon, již cituje Yannis, apelovala na to, aby se debata zaměřila jiným směrem. Ne na to, jakou formu závislosti je třeba nastavit, ale spíše jaké nastavit mechanismy k pomoci lidem dosáhnout kontroly a správy nad jejich územím. Nikoliv závislost, ale nezávislost (Yannis 2002, 262). Nakonec však Daytonská mírová smlouva ustanovila jako dohled nad Bosnou Úřad vysokého představitele pro dodržování mírové dohody (OHR).

OHR je tedy orgán, jež má dohlížet na implementaci civilní části Daytonské mírové dohody. V čele úřadu stojí Vysoký představitel (protektor), jenž je zároveň Speciálním představitelem EU (EU ESUR). [7] Jeho pravomoci byly vzhledem k neschopnosti jednotlivých etnik dojít k dohodě neustále posilovány a jsou vymezeny desátým dodatkem mírové smlouvy. Vysoký představitel tak může i suspendovat výsledky voleb, což demokracii příliš nepomáhá (Cabada 2004, 63). Vojenskou část mise zajišťovaly jednotky IFOR, jejichž základ tvořili příslušníci armády USA. Spojené státy se naopak vůbec neangažovaly v administrativní části, tu zcela ponechaly v pravomoci EU. V roce 2005 převzala EU rovněž i vojenskou část protektorátu (Cabada 2005, 149-150).

Za dobu od podepsání mírové dohody se v Bosně příliš věcí nezměnilo, stále je velmi těžké dosáhnout jakéhokoliv kompromisu. Zdá se však, že až za posledního tři čtvrtě roku se daly věci alespoň částečně do pohybu. Bylo na to zapotřebí, aby se v Bosně vystřídalo pět protektorů a až o tom šestém, Miroslavu Lajčákovi, [8] je výrazněji slyšet. Lajčák se ujal úřadu 1. července 2007 a je jím dosud. Protektor Lajčák proslul svým tvrdým přístupem vůči oběma stranám, kterým je nutí ke kompromisům.

Zcela zásadní pak byla nedávno provedená reforma policie, jež byla zásadní podmínkou pro podepsání Asociační dohody s Evropskou unií. O této reformě jednaly obě dvě republiky neúspěšně více než tři roky. První informace o možné dohodě se objevili již v září 2007, tedy čtvrt roku po nástupu Lajčáka do funkce protektora. Obě entity měly (a stále ještě mají) vlastní policii, jež nemůže překročit hranice druhé federativní republiky. [9] Druhým sporným bodem Lajčákovi reformy, byla změna způsobu hlasování. Kvůli tomuto návrhu dokonce rezignoval na svůj post předseda celobosenské vlády, Srb, Nikola Spirič, jenž odkazoval na to, že reforma je v rozporu s Daytonskou mírovou smlouvou. Lajčák pohrozil, že pokud se etnika nedohodnou, zavede z titulu své funkce, reformy od 1. prosince 2007 sám. Vůdci jednotlivých etnik se tak na reformě hlasování shodli dva dny, před vypršením protektorova ultimáta. [10] Již 4. prosince parafoval v Sarajevu Evropský komisař pro rozšíření Asociační a stabilizační dohodu Bosny s EU. K jejímu oficiálnímu podpisu by mělo dojít v následujících týdnech (tedy koncem dubna, nebo v květnu), protože se celobosenskému parlamentu v dubnu podařilo schválit reformy policie, dle návrhů Lajčáka. [11]

Lajčák však upozorňuje na to, že dosáhnout dohody je v Bosně stále velmi náročné. Ve svém vystoupení před Výborem pro zahraniční záležitosti Evropského parlamentu naznačil jak se na reformy dívají všechna tři etnika: Loajalita Srbů ke společnému státu je podmíněna zanesením existence Republiky Srbské v Bosně do ústavy a nedotknutelnost této klausule. Chorvati se cítí být ukřivděni tím, že jsou součástí muslimsko-chorvatské federace. Zdá se jim, že jsou tím pádem postaveni do role nejslabšího. A Bosňáci žádají kompletní revizi rozhodovacího systému ve prospěch centrální vlády. Hlavní problém pak je v tom, že lídři jednotlivých entit nehledají společného jmenovatele, ale pouze si tvrdě stojí každý za svou vizí. Dále pak vysvětlil, proč žádá změnu rozhodování, tak, aby jednotlivé entity nemohly svou nepřítomností blokovat jednání parlamentu – „Jediné co po nich chci, je, aby přišli do práce,“ řekl k problému doslova protektor. [12] Lajčák také kritizuje naivitu jednotlivých představitelů v jejich přístupu k EU. Podle něj se domnívají, že EU jim odlehčí v reformách, když jí přesvědčí, že jsou nad jejich síly. A to je dle Lajčáka nemožné. Jak zdůrazňuje, reformu policie přijala jako závazek dobrovolně a nyní se diví, že na ní Brusel tlačí, aby tento závazek splnila. [13]

A zdá se, že tvrdý přístup je to, co na obyvatele Bosny a Hercegoviny platí a to pro všechny tři entity. Novináři a čtenáři se ve shodě rozhodli ocenit Lajčáka Osobností Bosny a Hercegoviny za rok 2007. Jako první dostal protektor cenu od nejčtenějšího bosenského listu mezi Srby – Nezavisnych novin, [14] dále pak od čtenářů muslimského listu Dnevni Avaz a v únoru letošního roku i od čtenářů listu Večerní list BH dostal cenu Pečeť. Představitelé mezinárodního společenství se v anketách o osobnost roku pravidelně objevovali, ale ještě žádný nedokázal svou nominaci proměnit, natož rovnou u všech třech etnik. [15] Ukazuje se tak, že snad Lajčákovy reformy jsou ku prospěchu celé země a ne jen jednotlivých etnik. Podle Lajčáka nemá na jeho relativní úspěšnost vliv to, že je Slovák, tedy Slovan. Dle jeho slov, ho bosenští politici vnímají jako představitele mezinárodního společenství. [16]

Lajčák je tedy ukázkou, že i zdánlivě neřešitelné problémy se dají řešit, když je k nim částečně odvaha a částečně dostatek vůle. Zároveň ukazuje na praktických příkladech výše popsané – protektor v Bosně má v „ruce trumfy“. De facto každou shodu, každý zákon musí posvětit, anebo je může z titulu své funkce sám provést. Lajčákovi se pod výhružkou podařilo donutit etnika ke kompromisu. Významnou roli na pokračujících reformách v Bosně má také avizované podepsání Asociační smlouvy s touto zemí. EU se tak stává cílem, pro nějž jsou jednotlivá etnika ochotna spolupracovat, alespoň zatím a pod dozorem Úřadu protektora. Otázkou, je co se stane, až jednou skončí mezinárodní dohled nad Bosnou a že to může být i v brzké době. Dalším cílem k němuž mohou obyvatelé a političtí lídři Bosny vzhlížet je vstup do NATO. V pátek 18. 4. se jasně v této otázce vyjádřil velvyslanec USA v Bosně Heidi Jovanic, když prohlásil, že jednoznačně budou Spojené státy podporovat vstup Bosny do Severoatlantické aliance i přestože zatím nejsou všechny reformy dokončeny. [17] Pokud by se tak stalo ještě za mezinárodního dozoru, došlo by k velmi zajímavé situaci, kdy by se mezinárodní protektorát stal součástí bezpečnostní organizace.

V únoru 2007 se Řídící panel dodržování mírové dohody na své schůzi shodl na tom, že protektorát nad Bosnou by měl skončit k 30. červnu 2008. Podle této dohody by však došlo pouze k ukončení činnosti OHR a nikoliv k ukončení činnosti ESURu. Bosna by tak nadále byla zřejmě mezinárodním protektorátem pouze Evropské unie. To, zda-li k tomuto skutečně dojde není zatím příliš jasné.

Na závěr své řeči před Zahraničním výborem Evropského parlamentu protektor Lajčák prohlásil: „Jestli si máme něco vzít z nedávné minulosti Bosny a Hercegoviny, tak je to to, že problémy je třeba řešit rychle a nikoliv pomalu, protože jinak se nám vymknou z rukou“. [18] Toto prohlášení není příznačné pouze pro Bosnu, ale i pro druhý balkánský protektorát, kterým bylo Kosovo.

V Kosovu došlo k ustavení Prozatímní správní mise OSN (UNMIK) v roce 1999. Cílem UNMIK bylo Kosovo po všech stránkách stabilizovat a vytvořit podmínky pro přechod od etnicky znepřátelené totalitní spolčenosti k demokracii a multietnické společnosti. Mise by také měla dohlédnout na ekonomický rozvoj Kosova (Šanc 2005, 158).

Kosovský protektorát byl reakcí na krizi, jež se v autonomní oblasti Jugoslávie, resp. Srbska, odehrávala s přestávkami již od roku 1989. Další eskalace vznikla, když setkání v Daytonu (o němž bylo zmíněno výše) se zabývalo pouze záležitostí Bosny a nikoliv Kosovem. V konflikt s mnoha uprchlíky pak přešla situace v provincii v roce 1998 a tak se mezinárodní společenství rozhodlo intervenovat (Yannis 2002, 266). Poté co NATO pohrozilo Srbům leteckými údery, byly boje dočasně ukončeny. Na 6. února 1999 bylo svoláno jednání do Rambouillet ve Francii. Při těchto jednáních se však zástupci Srbů a kosovských Albánců nesetkali. Albánci mírový plán podepsali, Srbové se odmítli zúčastnit. Protože řešení nebylo v dohledu, bylo rozhodnuto, že v březnu 1999 byly zahájeny nálety na Jugoslávii. Do 10. června 1999 v podstatě Jugoslávie kapitulovala (Šanc 2005, 162-163).

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 byl produktem shody na tom, jak vyvést Kosovo z krize. Jak podotýká Yannis tato rezoluce nebyla prostředkem shody mezi Srby a kosovskými Albánci na tom, jak řešit situaci, ani nebyla výsledkem vyčerpaných protivníků, jež se shodli na kompromisech. Byla to opět vynucená přítomnost mezinárodního společenství, co zajistilo mír mezi znepřátelenými stranami (Yannis 2002, 2666).

Na základě rezoluce byla Kosovu potvrzena široká autonomie a právo na samosprávu. Mise UNMIK, jež se stala mezinárodním civilním správcem regionu, měla především zajistit rozvoj provizorních institucí demokratické samosprávy. Na činnosti UNMIK se podíleli mimo OSN ještě OBSE, EU a UNHCR. Bezpečnostní zajištění Kosova mělo na starosti NATO (Šanc 2005, 164).

Hlavou mise UNMIK se stal Zvláštní zmocněnec generálního tajemníka OSN (SRSG). Ten řídí a koordinuje celou misi. Měl hlavní zodpovědnost za podporu poltického procesu směřujícího k budoucímu určení statutu Kosova. [19] Za dobu trvání mise se v Kosovu vystřídalo pět Zmocněnců a šestým je současný Zvláštní zmocněnec Joachim Rücker a to od 1. září 2006. [20]

UNMIK v Kosovu postupně obnovoval veřejné instituce, pod záštitou OBSE se v roce 2000 konaly volby do municipálních zastupitelstev, které však Srbové bojkotovali. V květnu 2001 Zvláštní zmocněnec Hans Haekkerup podepsal Ústavní rámec pro prozatímní správu Kosova, což je de facto prozatímní ústava Kosova. Ta sice přesouvá určité oblasti do správy místních obyvatel, ale ve skutečnosti, tak jako v Bosně, má nad každým rozhodnutím konečné slovo zástupce UNMIK, či Zvláštní zmocněnec (Šanc 2005, 167-168).

Kosovští Albánci, již delší dobu proklamovali, že pokud se nepodaří najít shodu na oddělení Kosova od Srbska právě se Srby, vyhlásí jednostranně nezávislost. To se také stalo 17. února 2008 a nový stát na Evropské mapě uznalo hned několik významných států v čele s USA. Zásadním problémem však je, že nový stát neuznává Srbsko a Kosovo nadále považuje za své území. Stejně tak neuznávají samostatné Kosovo ani Srbové žijící v Kosovu. Na nátlak některých svých členů tak zatím samostatnost Kosova neuznala ani EU. [21] Status Kosova je tak nadále problémem.

V květnu proběhnou v Srbsku volby do místních zastupitelstev a k volbám se chystají jít i Srbští Kosovci. Těm to nejdříve zakázal Zvláštní zmocněnec s odkazem na to, že od roku 1999 může v provincii vyhlašovat volby pouze jeho úřad, ale Srbové na to nedbají a deklarují, že k volbám půjdou. OSN tak deklarovala, že jim nemůže zabránit jinak než silou a k tomu se zatím nechystá. Zřejmě pak ale neuzná výsledky. [22]

Závěrem lze tedy říci, že mezinárodní protektoráty, jak vidno na předchozích dvou případových studiích, jsou instituty, jež dokáží pomoci, ale také situaci v regionu ještě zkomplikovat. Jednoznačným úspěchem protektorátů je stabilizace území zničených válkou, zavádění nových úřadů a postupná demokratizace země. Na druhou stranu se mezinárodnímu společenství nepodařilo, aby strany konfliktů spolu začaly normálně komunikovat a to ani po více než deseti letech v Bosně a po devíti letech v Kosovu. Navíc vyhlášením nezávislosti Kosova se zkomplikovala situace i v Bosně, kde parlament Republiky Srbské odhlasoval, že se může také odpojit od Bosny. Zatím však vidina vstupu do Evropské unie drží stát pohromadě. Na příkladu Bosny se také ukazuje, že je do budoucna velmi dobře vybírat protektory. Miroslav Lajčák dokázal přinutit znesvářené strany ke spolupráci za několik měsíců, jiným se to nepodařilo po několik let. Jak již bylo zmíněno výše, otázkou, je co se stane, až jednou mezinárodní dozor nad Bosnou, ale i nad Kosovem skončí. Propukne znovu občanská válka? Snad jen rychlé začlenění do mezinárodních institucí by v případě Bosny mohlo tomuto předejít. Kosovo je nezávislé zatím pouze několik měsíců a protože ho neuznali a neuznají ani všechny státy EU zdá se, že rozšíří řadu tzv. kvazi států, do nichž řadíme např. Tchajwan.

Pokud se v budoucnu rozhodne ještě mezinárodní společenství ke zřízení mezinárodního protektorátu, mělo by všechny kroky udělat mnohem rychleji, než tomu bylo v případě dvou balkánských zemí. Pak by snad byla instituce mezinárodního protektorátu efektivnější.

Poznámky:

[1] Yannis cituje Helmana a Ratnera, jež popsaly fenomén slabých států takto: „Od Haiti až po Jugoslávii, od Somálska přes Libérii až ke Kambodže se objevuje nový alarmující fenomén – slabé /rozpadlé/ národní státy, jež jsou naprosto neschopné udržet sebe jako člena mezinárodního společenství (Yannis 2002, 260).“

[2] Otázka Kosova je stále sporná, protože vyhlášení nezávislosti je velmi čerstvou záležitostí. Jak bude uvedeno dále v práci, část států Kosovo uznala, část ne. Zatím ale mise UNMIK v Kosovu neskončila ( http://www.unmikonline.org, cit. 14. 4. 2008).

[3] http://www.unhcr.cz/dokumenty/state2000_10.pdf, cit. 14. 4. 2008

[4] Yannis byl politickým poradcem Bernarda Kouchnera, prvního Zvláštního zmocněnce generálního tajemníka OSN v Kosovu.

[5] Během konfliktu se různě měnila spojenectví jednotlivých etnik. Existoval tak v okolí Mostaru konflikt mezi Chorvaty a Muslimy a v severozápadní Bosně byla prozměnu aliance Muslimů a Srbů (Rosůlek 2008).

[6] Od 1. listopadu 1994 je Poručenská rada tzv. spícím orgánem. K tomuto datu se stal nezávislým státem souostroví Palau, jež bylo posledním územím, jež rada spravovala (Waisová 2005, 124).

[7] http://www.ohr.int/ohr-info/gen-info/default.asp?content_id=38519, cit. 14. 4. 2008

[8] Miroslav Lajčák je slovenský diplomat. Před svým jmenováním do úřadu Vysokého představitele zastával mimo jiné ředitelem kanceláře ministra zahraničních věcí SR, velvyslancem v Japonsku, velvyslancem v Bělehradě (pro Jugoslávii, následně pro Srbsko a Černou Horu), Osobním velvyslancem pro referendum v Černé Hoře Vysokého představitele EU pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Na Balkánský poloostrov se specializoval již jako osobní asistent Zvláštního zplnomocněnce generálního tajmeníka OSN pro Balkán Eduarda Kukana ( http://www.ohr.int/ohr-info/hrs-dhrs/default.asp?content_id=40089, cit. 14. 4. 2008).

[9] http://ihned.cz/109-22119740-on-laj%E8%E1k-000000_d-b1, cit. 14. 4. 2008

[10] http://ihned.cz/109-22527610-on-laj%E8%E1k-000000_d-6e, cit. 14. 4. 2008

[11] http://bosnianews.blogspot.com/2008/04/bosnia-begins-consultations-on-signing.html , cit. 19. 4. 2008

[12] http://www.eusrbih.eu/media/speeches/1/?cid=2173,1,1, cit. 19. 4. 2008

[13] http://aktualne.centrum.cz/zahranici/clanek.phtml?id=510427 , cit. 19. 4. 2008

[14] http://www.nezavisne.com/vijesti.php?meni=2&vijest=18017, cit. 19. 4. 2008

[15] http://dnes.atlas.sk/zo_sveta/167695/lajcak-sa-uz-tretikrat-stal-osobnostou-bosny, cit. 19. 4. 2008

[16] http://ihned.cz/109-22552910-on-laj%E8%E1k-000000_d-a4, cit. 19. 4. 2008

[17] http://bosnianews.blogspot.com/2008/04/united-states-supports-bosnias.html , cit. 19. 4. 2008

[18] http://www.eusrbih.eu/media/speeches/1/?cid=2173,1,1, cit. 19. 4. 2008

[19] Což se příliš nepodařilo, protože vyhlášení nezávislého Kosova proběhlo jednostranně. Obě znepřátelené strany nenašly společnou řeč, nad tím, jaký by měl být statut Kosova.

[20] http://www.unmikonline.org/srsg/index.htm , cit. 19. 4. 2008

[21] http://ihned.cz/109-23723040-on-kosovo-000000_d-bf, cit. 19. 4. 2008

[22] http://ihned.cz/109-23930260-on-kosovo-000000_d-65, cit. 19. 4. 2008

Seznam použité literatury a zdrojů:

  1. Cabada Ladislav (2005): Mezinárodní protektoráty a neokolonialismus in Waisová Šárka (ed.) (2005): Ve stínu modernity. Perspektivy a problémy rozvoje. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.
  2. Cabada Ladislav (2004): Bosna a Hercegovina in Kubát Michal a kol. (2004): Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia.
  3. Šanc David (2005): Protektorát OSN v Kosovu – hra na demokracii? In Waisová Šárka (ed.) (2005): Ve stínu modernity. Perspektivy a problémy rozvoje. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o.
  4. Škaloud Jan (2003): Spolková republika Německo in Dvořáková Vladimíra a kol. (2003): Komparace politických systémů I. Praha: Oeconomia.
  5. Waisová Šárka (2005): Úvod do studia mezinárodních vztahů. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o.
  6. Yannis Alexandros (2002): The Creation and Politics of International Protectorates in the Balkans: Bridges Over Troubled Waters in Journal of International Relations and Development.
  7. Kurz Region Jihovýchodní Evropa, KAP/JVE, Přemysl Rosůlek

Internetové zdroje:

Jak citovat tento text?

Klusák, Michal. Mezinárodní protektoráty [online]. E-polis.cz, 15. červen 2008. [cit. 2017-09-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/mezinarodni-protektoraty.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2.05 hvězdiček / Hodnoceno: 20x


Přidat komentář

Vložit komentář

paul

neděle, 15. červen 2008
20:40

Velmi slabý text deskriptivní povahy, bez jakéhokoliv relevantního metodologického backroundu. Použitá literatura je na úrovni seminární práce ze střední průmyslové školy, např. Cabada je politolog, který nemá s PG nebo MV zhola nic společného a v problematice se naprosto neorientuje, to samé jeho manželka. Uvádět do zdrojů české novinové články? Bez komentáře. Trapnost završuje autor sám, když si dává před jméno pseudotitul bc.


Napsal: paul [Odpovědět]

Stinin

neděle, 15. červen 2008
20:50

mklusak

to paul: Cílem textu není žádný zázračný objev v oblasti MP a text si na to opravdu kolego nehraje. A český novinový článek je mnohdy kvalitnější, než kdejaké odborné dílo...Leč kolego Pajkrte, očekávám od vás článek založený na metodologickém backgroundu, který bude čerpat z primárních zdrojů a nikoliv z pochybné literatury jako já...Budu se těšit. MK
---------------------------------
Zpráva byla upravena 15.06.2008 ve 23:41:01


Napsal: Stinin [Odpovědět]

paul

pondělí, 16. červen 2008
06:33

Milý bc. Klusáku, do kolegů mámě opravdu daleko, mimchodem nejmenuji se Pajkrt - to je jen e-mail. Co je prosím MP za vědní disciplínu? Ne opravdu novinový článek (už vůbec ne český, připusťme že možná FT nebo WSJ ano) nemůže být kvlaitním zdrojem informací a to z jednoho prostého důvodu - impact faktor a recenzní řízení. Těšit se můžete, ale přispívat sem opravdu nebudu, hodlal jsem zde oslovit jen několik studentů, aby se zapojili do grantu CET.


Napsal: paul [Odpovědět]

Stinin

pondělí, 16. červen 2008
11:12

mklusak

to paul: No bezejmený kolego, vaše komentáře jsou opravdu zajímavé. Bohužel je vidět, že jste omezen vyhledáváním cizích slov a jejich používáním a tak nestíháte sledovat českou novinovou scénu. Pokud o Balkánu píšou lidé, jako dr. Ehl, jež tam jsou několikrát ročně, je to rozhodně kvalitnější než články ze západních médií.
Propříště si proto nechte siláckých řečí. Kecat a kecat to umí každý.


Napsal: Stinin [Odpovědět]

Horejsi

pondělí, 16. červen 2008
15:48

Dobrý den,
Lajčák první představitel úřadu OHR, o kterém je opravdu slyšet? Tak to snad nemyslíte vážně, výtka "paula", o tom, že není dobré čerpat z českých novinových článků byla v tomto případě namístě. Pokud byste sledoval odborné zdroje (ne novinové), nikdy byste takový nesmysl nenapsal - viz. éra bývalého předsedy britských liberálů P. Ashdowna. Ale to se ještě naučíte v magisterském studiu.
Přeji mnoho úspěchů. M.


Napsal: Horejsi [Odpovědět]

Stinin

pondělí, 16. červen 2008
16:27

mklusak

to Horejsi: Díky za věcnou výtku. Částečně s vámi souhlasím, Ashdownova éra nepatřila k těm zcela ztraceným, i když bych na tomto místě zmínil, že kritika na jeho hlavu se nesla převážně z opačného směru, než u Lajčáka. Tedy byl kritizován západem, Lajčák bosenskými politiky.


Napsal: Stinin [Odpovědět]

Horejsi

pondělí, 16. červen 2008
17:27

No podle času Vašich reakcí vidím, že teď zcela žijete svým příspěvkem. Z Vaší odpovědi je bohužel zcela zjevné, že se v problematice naprosto neorientujete (což je u studenta pracujícího se zdroji které uvádíte sice pochopitelné, ale bohužel symptomatické). Lord Ashdown vůbec nebyl kritizován ze západu (až na pozdní období, kdy v kritice hrály roli diplomatické zájmy evropských mocností), ale nenáviděn všemi segmenty v BaH. Příště si problematiku nastudujete, než učiníte pokus o publikaci, vyhnete se tak další blamáži.


Napsal: Horejsi [Odpovědět]

Iveta Bůžková

čtvrtek, 26. únor 2009
21:00

Můžu mít drzý dotaz, pane Paule, a zeptat se Vás, kde působíte?


Napsal: Iveta Bůžková [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(