Libanon - historie a kořeny nestability

 11. prosinec 2010  Bc. Daniela Petrášová   komentáře

Obyvatelstvo Libanonu je odnepaměti složené z mnoha náboženských minorit. Libanon jako stát byl založen jako křesťanský, neboť na tomto území žila komunita maronitů. V tomto článku bych ráda popsala události, které ovlivnily stav politiky i společnosti Libanonu.

Libanon - historie a kořeny nestabilityLibanon - historie a kořeny nestability

Obyvatelstvo Libanonu je odnepaměti složené z mnoha náboženských minorit. Libanon jako stát byl založen jako křesťanský, neboť na tomto území žila komunita maronitů. V tomto článku bych ráda popsala události, které ovlivnily stav politiky i společnosti Libanonu. Právě náboženství bylo a je jednou z příčin nestability na libanonské politické scéně, často označováno za původce vnitropolitických krizí. Ačkoli bylo iniciováno mnoho změn v politickém systému, nikdy nedošlo k jeho úplné reformě, a proto neodráží skutečné složení populace, jak by tomu mělo být.

V průběhu několika desítek let bylo možné vidět proměny tváře Libanonu v závislosti na chování jednotlivých konfesí, které jsou hlavními politickými aktéry již v 19. století. Rozlévání vln sektářského násilí, které vyústilo v občanskou válku, má svůj počátek již v 60. a 70. letech. Později, tedy v průběhu občanské války, nacházíme první stopy politického islámu, jež se začínají objevovat v souvislosti s vývojem organizací a jejich frakcí.

Osmanská říše a libanonský sandžak  

Lze konstatovat, že kořeny dnešní nábožensko-politické nestability sahají do období konfesních konfliktů mezi lety 1839-1841.[1] Další zmínky o nepokojích mezi náboženskými skupinami pocházejí z roku 1858, kdy se vyskytly střety drúzů a křesťanů, jejichž kořeny nacházíme spíše v sociální a ekonomické nespokojenosti.[2] Do konfliktu se iniciativně zapojily velmoci západní Evropy. Stát maronitů, Horský Libanon, měl od roku 1861 statut autonomního sandžaku (mutasarrifija). Prvním administrátorem byl jmenován v roce 1861 Dawúd Paša. Roku 1887 byla obnovena provincie Bejrút, která sestávala z 5 sandžaků – Latáqia, Tripolis, Bejrút, Akka a Nábulus. V souvislosti s Horským Libanonem nelze opomenout silnou provázanost maronitů s Francouzi, kteří chápali maronity jako spojence na Blízkém východě. Za vlády Abdülhamida II. a Mladoturků došlo k reformám tanzímátu, které prakticky znamenaly připojení Sýrie, Libanonu a provincie Iráku k Osmanské říši. V tomto období žilo na území tzv. Velké Sýrie kolem 3,5 až 4 milionů obyvatel.[3] „Libanon prožíval období prosperity a konjunktury a transformoval se z feudalismu do tržní ekonomiky. Přispěla k tomu moderní správa země, iniciativa Libanonců a působení evropských a amerických misí. Populace Horského Libanonu stabilně rostla z 487 600 v roce 1861 na 754 000 v roce 1914.“[4] Hlavní město libanonského sandžaku, Bejrút, se neustále rozrůstalo a od roku 1863 do roku 1914 se počet obyvatel několikanásobně zvýšil. Podle oficiálních zpráv můžeme označit Libanon za konglomerát zhruba sedmnácti[5] náboženských komunit, jimž dominují maronité.[6]

V průběhu první světové války, do které vstupují Turci roku 1914 na straně centrálních mocností (Německa, Rakouska-Uherska atd.), byl velitelem vojenských jednotek v Sýrii Džemal Paša, který praktikoval tvrdé represe, v jejichž důsledku obyvatelstvo libanonského sandžaku strádalo hladomorem a nemocemi. V roce 1915 zrušilo Turecko autonomii Libanonu. V říjnu 1918 na okamžik obsadila britská armáda libanonské pobřeží, aby ji poté nahradili Francouzi podle původního plánu Sykes-Picotovy dohody. Osmanská říše zanikla podepsáním příměří 30. října 1918, to nutně vedlo také k rozpadu willájátů, tj. územních celků, včetně územních jednotek sandžaků. Mírová smlouva ze Sèvres podepsaná 10. srpna 1920 fakticky znamenala vytvoření francouzského a britského mandátu pod záštitou Společnosti národů. Francie oficiálně získala mandát nad tzv. Velkou Sýrií, který byl vyhlášen na konferenci v San Remu roku 1920. V září 1920 Francouzi na popud maronitského patriarchy vyhlásili stát Velký Libanon, který zahrnoval autonomní provincii, Tripoli, Sidon, Tyre a Bejrút. Francouzská správa se opírala o minoritu křesťanských maronitů na území Libanonu. Vysokým komisařem Velké Sýrie byl ustanoven Henri Gouraud. Období mezi roky 1920 a 1936 probíhalo ve znamení klidu a rozvoje.[7]

 

Francouzský mandát a nezávislost Libanonu

Dne 26. května 1926 byla vyhlášena Libanonská republika,[8] která fungovala jako multietnický a mnohonáboženský stát. Téhož roku francouzská správa zavedla ústavu po francouzském vzoru, tzn. s velkým množstvím dodatků, a byl ustanoven jednokomorový parlament s 66 křesly. Poslanci byli voleni z celého spektra konfesí. Prezident byl volen na 6 let, ale nemohl být znovu zvolen v nadcházejícím volebním období. Prvním prezidentem se stal řecko-ortodoxní křesťan Charles Dabbas. Území státu Libanon v tomto období obývalo něco kolem dvou milionů lidí.[9] Meziválečné období se neslo v Libanonu v duchu snahy o upevnění demokratického státu a spolupráce náboženských komunit. Maronitská inteligence požadovala skutečnou nezávislost a vytyčení hranic se Sýrií v konečné podobě. Maronitští křesťané chovali ve svých myslích vizi křesťanského nezávislého státu, ale nebyly jasné jejich vztahy s Francií nebo arabskými státy. Libanon byl na druhou stranu ovlivněn růstem nacionalistických tendencí a hnutí v Sýrii, která nacházela oporu v libanonských sunnitských muslimech. Některá hnutí požadovala zmenšení území Libanonu do původních hranic a extrémnější organizace žádaly anektování Libanonu Sýrií, tedy zrušení Libanonu a jeho začlenění do státního zřízení Sýrie. Série syrských revolt se odehrávala od roku 1925 až 1926 a šířila se do jižního Libanonu.[10]

Sunnitská a křesťanská populace obývala zejména Bejrút a centrální horskou oblast ovládali převážně křesťané, kterým v oblasti Džabajl dominoval rod Lahúdů. V regionu údolí Biqá', na severovýchodě země a v Aqaru převažovali šíitští a sunnitští muslimové. Každou náboženskou komunitu zastupovaly ve společnosti prominentní rodiny. Maronity reprezentovaly rodiny s kmenovými jmény: Chúrí, Šamún, Šiháb, Frandžíja, Džumajl. Sunnity zastupovali Sulh, Karámí[11] a Jafis a drúzy Džumblát, Jazbak, Arslans. Práva šícitů hájily rodiny Asadů a Hamady.[12] Největší sílu měl hlas rodiny Karámí pocházející z Tripoli a rod Salámí z Bejrútu. Oba rody hrály na nacionalistickou notu ve snaze upevnit své politické pozice.

První sčítání lidu provedli Francouzi v roce 1922 a průzkum prokázal, že na území Velkého Libanonu žilo 330 000 křesťanů, 275 000 muslimů a 43 000 drúzů.[13] Jinými slovy, sčítání odhalilo etnickou a především náboženskou heterogenitu populace. Zjištění, že maronité a sunnitští muslimové mají početní převahu, mělo vliv na formování politického a sociálního života v Libanonu. V roce 1932, na základě dalšího a dosud také posledního oficiálního sčítání lidu, vznikl census[14] a na základě censu byl formulován Národní pakt, který byl ústně ujednán v předvečer vyhlášení nezávislosti v roce 1943. Tato ústní dohoda mezi libanonskými maronitskými a sunnitskými rody řešila otázku politického zastoupení etnických a náboženských minorit v budoucí vládě a hlavně orientaci politiky státu. Národní pakt, jenž dal vzniknout novému politickému systému, operuje s myšlenkou arabského státu  velmi specifického rázu, jehož populaci tvoří z velké části maronité. Od okamžiku podepsání se o politickou moc v parlamentu dělí křesťané a muslimové v poměru 6:5. Census z r. 1932 umožnil vybírat hlavní představitele moci podle proporcionálního zastoupení. Jelikož nejpočetnější minoritou byli křesťané, prezidentem má být vždy volen maronita, premiérem se stává sunnitský muslim, post předsedy Národního shromáždění patří šíitským muslimům.

Systém byl nastaven tak, že výkonnou moc měl především prezident,[15] který disponoval značnými pravomocemi, které se do dnešní doby výrazně nezměnily. Prezident předsedá radě ministrů, jmenuje premiéra, vládu a kabinet poslanců, ale musí brát ohled na vyjádření hlavních politických představitelů. Konaly se pravidelné parlamentní volby, existovala náboženská svoboda, svoboda tisku a sdružování. Křesla v parlamentu byla původně rozdělena mezi 6 různých náboženských skupin, a jak už je výše uvedeno, křesťané měli zajištěnou nadpoloviční většinu z celkového počtu křesel.

V roce 1936 byla podepsána Francouzsko-libanonská smlouva, podle níž získala Francie širší vojenské pravomoci v rámci Libanonu a Sýrie. O rok později (1937) došlo k reformě ústavy, ale Francouzi ji odmítli ratifikovat.[16]

Od poloviny 20. let vzrůstá v Libanonu vliv arabského nacionalismu jakožto reakce na ovládnutí politiky maronity. Významné sunnitské rody využívaly slogany arabského nacionalismu a apelovaly na přívržence postupně se formujících hnutí, která se ale nijak nepodílela na vládě. Sunnitští lídři v roce 1936 mohli uchovat své vedoucí postavení díky rostoucí míře nacionálního cítění obyvatel, umocněného v reakci na pokusy Francie vnutit Libanonu nové smluvní vztahy se Sýrií.[17] Mezitím maronitští křesťané neváhali a zformovali ve stejném roce politickou stranu a spolu s ní spojenou paramilitární organizaci Falangu.[18]

 

Konec mandátu a vyhlášení formální nezávislosti

Proces postupného přechodu k nezávislosti se zkomplikoval v září 1943, kdy nový parlament přebíral administrativní funkci od francouzské autority jako důsledek formálního vyhlášení Libanonu suverénním nezávislým státem v listopadu 1941. Francouzi se odmítali vzdát správy a libanonská vláda se snažila problémy vyřešit kompromisem, proto navrhla přechodnou legislativu, která by postupně přešla do rukou Libanonců. Francie s tímto plánem roku 1944 na nátlak Velké Británie, Spojených států a arabských států souhlasila a v roce 1946 podepsala s Libanonem smlouvu o stažení francouzských jednotek. Když téhož roku Francouzi opouštěli Libanon, odcházeli v přesvědčení, že položili základy demokracii západního typu. Sýrie tímto okamžikem ztratila jeden ze svých regionů. Francie dala Libanonu statut Arabského státu s křesťanskou majoritou.[19] Již v tomto okamžiku můžeme pozorovat snahy náboženských minorit vymanit se z konfesních pravidel státu.

 

Změny po roce 1948

Rok 1948 je svázán se vznikem státu Izrael, přílivem Palestinců, zakládáním prvních uprchlických táborů na území Libanonu a postupným vyvstáváním problémů s tím spojených. Šíitská populace Libanonu, která se usazovala původně při pobřeží, byla vytlačena sunnitskými palestinskými přistěhovalci do údolí Biqá' a jižní čtvrti Bejrútu.[20]

V období mandátu prezidenta Kamila Šamúna byl roku 1953 vytvořen nový kabinet, který pod vedením premiéra Amira Chálida Šihába reformoval politický systém.[21] Dal ženám volební právo, uskutečnil několik dalších změn ve volebním právu a také v rámci Komory zástupců, kde byl celkový počet 44 křesel přerozdělen mezi jednotlivé konfesní skupiny.[22]

Sociální národní fronta vyhlásila generální stávku, aby přinutila prezidenta k rezignaci. Ačkoli došlo k několika dalším změnám, další události nebylo možné odvrátit a rok 1958 se odehrával ve znamení tzv. Libanonské krize. Následovaly pouliční stávky a protesty. Nový prezident Šamún požádal o zahraniční pomoc a odpovědi se mu dostalo 15. července v podobě operace Bluebat, vylodění námořní pěchoty 6. flotily Spojených států amerických.

Téhož roku došlo k dalším změnám v zastoupení minorit, kdy se rozšířil počet volebních okresů z původních pěti na třicet tři.[23] 31. července 1958 byl prezidentem zvolen Fuád Šiháb[24] za podpory členů stran, které jinak vůči sobě stály v opozici. Premiérem se stal Rašíd Karámí. Politická situace se zdála být stabilizovaná a vláda Spojených států amerických rozhodla o stažení svých jednotek z Libanonu.

Přes všechny snahy se 60. léta nesla ve znamení vládní nestability. Komora zástupců v dubnu 1960 schválila návrh zákona o volební reformě, která revidovala systém hlasování a také odsouhlasila zvýšení počtu křesel Komory zástupců z šedesáti šesti na devadesát devět.[25]  Následovaly poklidné volby v průběhu června a července a opět došlo ke změnám v Komoře zástupců v počtu křesel a jejich přerozdělení podle konfesního zastoupení.[26] Prezident Šiháb rezignoval a novou osmnáctičlennou vládu sestavil Sá'ib Salman, na kterého byl tvořen tlak ze strany společnosti a jednotlivých konfesí. V květnu 1961 došlo opět k pádu vlády v důsledku rezignací šesti ministrů a tím došlo k reformě kabinetu. Kabinet, podle nového zákona, tvořilo pouze 8 ministrů, nicméně toto opatření nezabránilo dalším problémům spojeným s rezignací ministra práce a plánování Džumbláta 24. října 1961. Následky se jal napravit Rašíd Karámí, který 31. října sestavil novou vládu.[27]

Některé skupiny zůstávaly nejistě zakotveny uvnitř politického systému nebo prakticky mimo něj. Jednalo se o ortodoxní křesťany, kteří vlastnili v Bejrútu mnoho, ale hráli jen malou roli v politickém životě; Arméni, kteří byli jen okrajově zahrnuti do politického života; šícité, kteří se formálně podíleli na politickém životě, protože jim byla přidělena funkce předsednictví Komory zástupců; Palestinci, kteří jako politická síla v roce 1963 téměř neexistovali.

 

Šíitská populace

V průběhu šedesátých let docházelo k migraci šíitského obyvatelstva v Libanonu. Noví obyvatelé si budovali své příbytky, jež později vytvořily jižní předměstí Bejrútu. Současně s přesunem obyvatelstva došlo k demografickému nárůstu šíitské populace. Jednou z hlavních postav šiítské komunity se stal libanonsko-íránský imám Músá Sadr, jenž v Libanonu po dokončení studií islámského práva vystřídal v instituci nejvyššího zástupce šíitů Sajjdia Abdull-Husajna Šarafudína a jenž stál za počátky formování šíitských politických organizací. „Díky mimořádnému osobnímu charismatu a organizačním schopnostem se během deseti let stal nejangažovanějším a nejrespektovanějším vůdcem své komunity, takže byl v roce 1969 zvolen do čela nově ustavené Nejvyšší šíitské rady.“[28] Imám Músa Sadr udržoval styky s prosyrskými[29] a proíránskými baathisty a násirovci. Další osobností šíitského hnutí se stal duchovní Muhammad Husajn Fadlalláh.

 

Občanská válka

V návaznosti na tyto události došlo ke kolapsu politického systému a několik málo událostí, které se staly na jaře 1975, k nimž přispěla zejména palestinská přítomnost v regionu, zažehla plamen sektářského násilí. Libanonská občanská válka se stala jedním z nejkrvavějších konfliktů v oblasti. Osobně si myslím, že role konfesí byla přeceněna a myšlenka sektářského násilí byla zneužita v mocenských sporech významných rodů. Arabský svět si dodnes připomíná děsivé události, které se v průběhu občanské války v Libanonu odehrály. Chápe je jako memento a odmítá připustit možnost, že by mohly znovu nastat.

Během občanské války nedošlo k zásadní změně systému, který přinesl již v roce 1943 Národní pakt, přestože ve snaze vyhovět ostatním konfesím a ve snaze zapojit je alespoň částečně do politického života byl několikrát v průběhu krize změněn poměr v Komoře zástupců. Libanon se stal decentralizovaným, ztratil svoji suverenitu a celých 15 let jsme se setkávali s dysfunkčními vládami. Hlavní vládní představitelé znovu a znovu sestavovali nové kabinety, jejichž členové vždy po velmi krátké době rezignovali. Současný libanonský politický systém se obecně považuje za parlamentní demokracii, definovanou ale specifickými podmínkami Libanonu, kdy větší váhu nežli příslušnost k politickým stranám má příslušnost ke konfesi, respektive příslušnost ke kmenům a klanům. Typické pro období občanské války bylo uzavírání dočasných koalic a spojenectví mezi jednotlivými frakcemi a organizacemi.

Závěr

Vina za rozpoutání občanské války je přičítána palestinským uprchlíkům, kteří se sice skutečně stali jakousi rozbuškou mezi maronity a Palestinci, ale příčiny hlubokých rozporů a politické nestability v Libanonu musíme hledat právě v historii a jejích souvislostech. Maronitští křesťané bezmezně věřili ve stát, jehož systém by byl založen na rozložení moci mezi jednotlivé konfese, ale opomněli fakt, že demografické změny a příliv muslimů do země jsou neodvratné a systém zastoupení v politickém systému by je měl odrážet.

Právě fakt, že se politický systém zásadním způsobem nerevidoval, nese své následky i v dnešní době, kdy šíitskou menšinu, která nyní početně převažuje nad všemi ostatními, reprezentuje hnutí Hizballáh. Problém dnešního Libanonu je velice rozsáhlý a vrátíme se k němu později v sekci Mezinárodních vztahů.

 

Odpovědná redaktorka: Selma Hamdi

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

Obrázek převzat:

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Beirutbarr.jpg  


[1] Více o konfliktech a vztazích mezi rody HOURANI, A.H. Syria and Lebanon: a political essay. Berkley, Los Angeles, London: Oxford University Press,1981. s. 124–178.

[2] Více o drúzské komunitě a nepokojích v 19. století – FIRRO, Kais M. A history of the Druzes. Leiden, New York, Köln: E.J.Brill, 1992. s. 206–225. a MOOSA, Matti. The Maronites in history. New York: Syracuse University Press, 1986. s. 279–304.

[3] GOMBÁR, Eduard. Úvod do dějin islámských zemí. Praha: Najáda, 1994. s.311.

[4] Ibid. s. 312–313.

[5] „Populace sandžaku v roce 1911 tvořila 414 800 obyvatel, z toho přibližně 80 % bylo křesťanů, včetně maronitů 58 %.“ MAKTABI, Rania. The Lebanese Census of 1932 Revisited: Who are the Lebanese? British Journal of Middle East Studies, November, 1999, vol. 26, no. 2, pp. 219-241. Náboženské skupiny – alawité, arménští katolíci, arménští ortodoxní křesťané, drúzové, evangelíci, chaldejci, ismá’ilité, jakobité, kopté, maronité, nestoriáni, řečtí katolíci, řečtí ortodoxní křesťané, římští katolíci, sunnité, šícité a židé (International Religous Freedom Report 2005)

[6] SALIBI, Kamal S. The Lebanese Identity. Journal of Contemporary History , Nationalism and Separatism, 1971, vol. 6, no. 1,  pp. 76-85.

[7] Europa publications Limitied: The Middle East and North Africa 1978–1979. London, [1980]. 25th edition. s. 499.

[8] Za francouzského mandátu roku 1926 byl Libanon administrativně oddělen od Sýrie. Byla vytvořena nová rovnováha mezi křesťany a muslimy.

[9] O’BALANCE, Edgar. Civil War in Lebanon 1975–92. Macmillan: Basingstoke, 1998. s. 8.

[10] Europa publications Limitied: The Middle East and North Africa 1978–1979. London, [1980]. 25th edition. s. 496.

[11] Rody Karámí z Tripoli a Salam z Bejrútu projevovaly své sympatie k arabskému nacionalismu, tím si získávaly oblibu a postupně upevňovaly své pozice na politické scéně. Více OWEN, Roger. Essays on the Crisis in Lebanon. London: Ithaca Press, 1976. s. 26.

[12] Vztahy mezi rody, náboženskými skupinami v rámci libanonské společnosti v průběhu občanské války se více zabývá: HANF, Theodor. Koexistenz im Krieg: Staatszerfall und Entstehen einer Kation im Libanon. Baden-Baden: Nomos Verl.-Ges, 1990. s. 604–614.

[13] Více se tématu předválečného vývoje věnuje: OWEN, Roger. Essays on the Crisis in Lebanon. London: Ithaca Press, 1976. s. 23.

[14] MAKTABI, Rania. The Lebanese Census of 1932 Revisited: Who are the Lebanese? British Journal of Middle East Studies, November, 1999, vol. 26, no. 2, pp. 219-241.

[15] První volební období, ve kterém vládl Habib Baša Sacad, vypršelo 20. ledna roku 1936. Politický souboj vypukl mezi ním a Bišárem Chúrím, v němž zvítězil Eddé, který vedl stát až do dubna 1941. Oficiálním prezidentem nezávislého státu, v pravém slova smyslu, byl od 21. září roku 1943 Bišár Chúrí, kterého pak 23. září 1952 vystřídal Kamil Šamún.

[16] Europa publications Limitied: The Middle East and North Africa 1978–1979. London, [1980]. 25th edition. s. 496.

[17] OWEN, Roger. Essays on the Crisis in Lebanon. London: Ithaca Press, 1976. s. 26.

[18] Vybrané frakce a jejich stručný popis uvádím v příloze č. 2, Frakce a organizace.

[19] Celkový počet palestinských uprchlíků do Libanonu se odhaduje na 110.000. O’BALANCE, Edgar. Civil War in Lebanon 1975–92. Macmillan: Basingstoke, 1998. s. 8. Podle jiných zdrojů 120 000 uprchlíků z Palestiny. RUSSEL, Tom. A Lebanon Primer. MERIP Reports, June, 1985, no.133, pp. 17–19. s. 17.

[20] Vznik palestinských ozbrojených skupin nazývá Sirriya Palestinská ozbrojená přítomnost. „Palestinská přítomnost v Libanonu se datuje od 1948, kdy se odhadovaný počet 141 882 uprchlíků, většinou ze severní Palestiny (východní a západní Galileje), přestěhoval do Libanonu po první arabsko-izraelské válce.“ Hussain Sirriyeh v eseji The Palestinian Armed Presence in Lebanon since 1967, OWEN, Roger. Essays on the Crisis in Lebanon. London: Ithaca Press, 1976. s. 77 a 34.

[21] Šihábova reforma měla do politického systému vnést jakousi rovnováhu jednotlivých skupin. Od samého počátku založení republiky se moc dělila v poměru k zastoupení minorit ve státě.

[22] Maronité obdrželi 13 křesel, sunnitští muslimové 9, šíitští muslimové 8, ortodoxní křesťané 5, řečtí katolíci 3, drůzové 3, příslušníci arménské ortodoxní církve získali reformou 2 křesla a zástupci z řad ostatních minorit mezi sebou soupeřili o 1 křeslo. Europa publications Limitied: The Middle East and North Africa 1978–1979. London, [1980]. 25th edition. s 499.

[23] Z celkového počtu připadla každému z 11 dvě křesla a zbylým okresům změna přiřkla každému po jednom mandátu. Celkový počet křesel byl rozdělen podle konfesí: maronité (13), sunnité (9), šícité (8), řečtí ortodoxní křesťané (5), drúzové (3), řečtí katolíci (3), arménští katolíci (2) a další konfese, tj. protestanté, židé, Nestoriáni atd. (1).

[24] V souvislosti s osobností Fuáda Šihába ve funkci prezidenta hovoříme o šihábismu, konceptu silného osvíceného prezidenta, který upevňoval roli exekutivy. Zavedl volební reformu, vedl neutrální zahraniční politiku, která se vyznačovala dobrými vztahy s arabskými zeměmi i Západem, zasadil se o zlepšení libanonské infrastruktury, ekonomickou stabilitu a rozvoj.

[25] Počet a rozdělení křesel bylo stanoveno podle koeficientu daného r. 1943 Národním paktem, tzn. 6 křesťanů ku 5 muslimům (zahrnujícím drúzy).

[26] 30 maronitů, 20 sunnitů, 19 šiítů, 11 řeckých ortodoxních křesťanů, 6 řeckých katolíků, 6 drúzů a 4 arménští ortodoxní křesťané, 1 arménský katolík, 1 protestant a 1 člen reprezentující ostatní minority (konfesní skupiny).

[27] Novou vládu se 31. prosince 1960 neúspěšně pokusily svrhnout ozbrojené skupiny Národní sociální strany.

[28] ŠNAIDAUF, Jan: Libanonský Hizbulláh. Vznik a transformace hnutí v období 1982–2000, 2003, Asociace pro mezinárodní otázky. Libanonský Hizbulláh, [online].  

[29] Músa Sadr vydal později v roce 1973 fatwu, která uznala příslušnost syrských alawitů (vládnoucí vrstva v Sýrii) k islámu. Tím si zajistil oporu Háfize Asada a jeho režimu.

Jak citovat tento text?

Petrášová, Daniela. Libanon - historie a kořeny nestability [online]. E-polis.cz, 11. prosinec 2010. [cit. 2017-07-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/libanon-historie-a-koreny-nestability.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(