Koaliční vládnutí v Baskicku (1980-2001)

 11. květen 2009  Jan Kouřil   komentáře

Baskicko je region s nejvyšší mírou teritoriálně-národnostní identifikace ve Španělsku (Llamazares 2003). Ta se odráží jak v podobě a fungování stranického systému, tak v násilných akcích teroristické organizace ETA. Část veřejnosti i politické reprezentace je k tomuto negativnímu fenoménu při nejmenším shovívá. Týká se to i několika politických stran, přestože Baskicku je centrální vládou přiznána velmi široká autonomie. Radikálně nacionalistický proud se snaží ovlivňovat postavení baskického regionu také v rámci institucionální politiky. Důkazem toho mohou být následující stránky, které se zaměřují na exekutivní koalice v Baskicku v letech 1980-2001.

Koaliční vládnutí v Baskicku (1980-2001)Koaliční vládnutí v Baskicku (1980-2001)

1. Úvod

Baskicko je region s nejvyšší mírou teritoriálně-národnostní identifikace ve Španělsku (Llamazares 2003). Ta se odráží jak v podobě a fungování stranického systému, tak v násilných akcích teroristické organizace ETA. Část veřejnosti i politické reprezentace je k tomuto negativnímu fenoménu při nejmenším shovívá. Týká se to i několika politických stran, přestože Baskicku je centrální vládou přiznána velmi široká autonomie. Radikálně nacionalistický proud se snaží ovlivňovat postavení baskického regionu také v rámci institucionální politiky. Důkazem toho mohou být následující stránky, které se zaměřují na exekutivní koalice v Baskicku v letech 1980-2001. Sledované období nebylo vybráno náhodně: v roce 1980 se v Baskicku uskutečnily první autonomní volby v novodobé historii, rok 2001 považuji za vrchol a současně i počátek pádu radikálně nacionalistického hnutí v Baskicku. Cílem práce je tedy popsat a klasifikovat koaliční vlády, které byly v daném období ustaveny. Před tím však budu muset představit vybranou teorii koalic, baskický stranický systém a některé aspekty politického systému.

2. Teorie koalic

Za takřka padesát let, které uplynuly od vydání knihy W. Rikera The Theory of Political Coalitions (1962), se teorie koalic podstatně změnily a vylepšily. Stále však platí základní rozdělení na koalice volební, parlamentní a exekutivní (Reniu Vilamala 2001: 21). Právě poslednímu jmenovanému typu se budu na následujících stranách věnovat. V českém prostředí v tomto ohledu vyšla nedávno práce S. Balíka, která se pokusila doplnit předcházející výzkum. Balík se inspiroval Sartoriho typologií stranických systémů, když do své teorie zapracoval třídu a typ koalic. Ačkoliv svoji teorii aplikoval na komunální úrovni, je použitelná i na úrovni vyšší (tzn. regionální, zemské či celostátní.).

Jaké koalice tedy Balík (2008: 42-48) rozlišuje? Prvním typem je minimální vítězná ideově propojená koalice. Na vládě se podílí co nejmenší počet stran, který je schopen v legislativním orgánu dosáhnout většiny mandátů. Navíc jsou všechny tyto strany podobně ideově orientované (ve vládě zasedají například pouze pravicové strany). Druhým typem je minimální vítězná ideově nepropojená koalice. Počtem členů se od předchozí neliší, ale strany se na ní podílející již nejsou programově blízké.

Dále vznikají velké koalice, jež můžeme počítat jak k třídě minimálních vítězných, tak nadměrných koaličních vlád. Tyto koalice se často skládají ze dvou největších stran, které mají zpravidla odlišný ideový profil. Lze si však představit i koalici sestavenou z více subjektů; podstatná přitom je ideová nepropojenost dvou hlavních aktérů.

Nadměrné ideově propojené koalice mají alespoň o jednoho člena více, než by potřebovaly k dosažení většiny v parlamentu, a zároveň se na koalici podílejí strany ideově příbuzné. Nadměrné ideově nepropojené koalice jsou výjimečným typem a jsou blízké koalicím širokým (viz níže) a velkým. Také se na nich podílí nejméně jeden nadbytečný subjekt, ovšem strany nejdou ideově příbuzné.

Šestý typ představuje koalice široká, která patří k třídě nadměrných koalic. Široká koalice musí mít více než dva členy. Nejčastěji bývá složena ze všech parlamentních stran kromě jedné. S tou stranu, kterou koaliční subjekty do vlády nepřizvaly, nechtějí spolupracovat z důvodů ideologické nepřijatelnosti (může se například jednat o antisystémové strany).

Koalice všestranická je sedmým a posledním typem, který Balík uvádí. Jak už její název napovídá, na vytvoření vlády mají svůj podíl všechny strany zastoupené v zastupitelském sboru.

Vedle koalic, jež v parlamentu disponují většinou, mohou vzniknout i menšinové vlády. Nejčastěji se jedná o takřka většinové kabinety, kterým chybí v zákonodárném sboru pouze několik mandátů. Menšinové vlády však mohou být také sestaveny z důvodu dočasného nebo dlouhodobého zablokování systému. Třetím případem je situace, kdy z některých důvodů sestavení většinové vlády na okamžik nevyjde, a proto se na ni „čeká“ za fungování vlády menšinové (Říchová 2006: 135)

Kromě koalic musím k možným druhům vládnutí přiřadit ještě tzv. jednobarevné vlády. Ty mohou být buď menšinové, nebo většinové. U většinových jednobarevných vlád se navíc rozlišuje, zda má kabinet absolutní nebo kvalifikovanou většinu (Boanza García 2003: 107).

3. Předpoklady vzniku a fungování baskických vlád

Před tím, než se budu v této kapitole věnovat teoretickému fungování baskických vlád, musím se stručně zmínit o některých aspektech baskického politického systému, které jsou pro podobu vlád důležité.

Stát autonomních regionů, jak jej známe z dnešního Španělska, původně ústava z roku 1978 vůbec nevytváří (Ferri 2002: 288). Ačkoliv utváření a fungování autonomních regionů příliš nekonkretizuje, základní principy poskytuje. Jedním z těch nejhlavnějších je přiznání autonomie tzv. historickým regionům, které vyhlásily autonomii na základě referenda již v období II. republiky (1931-1936). Šlo o Katalánsko, Galicii a Baskicko; přihlásila se k nim však také Andalusie. Tyto čtyři regiony pak i v několika důležitých oblastech získaly vyšší pravomoci než ostatní regiony (Dvořáková – Kunc 2004: 182). Vzhledem k zaměření práce je podstatné, že se v nich (tedy i v Baskicku) regionální volby konají v jiný termín než v ostatních třinácti samosprávách. Navíc, i když je volební období regionálních parlamentů stejně jako ve zbytku země čtyřleté, jsou tamní zastupitelské sbory jako jediné rozpustitelné (Laiz 2002: 139). Mohou se v nich tak konat předčasné volby.

Baskický parlament (Parlamento Vasco) je volen na základě poměrného volebního systému a má 75 členů. Mandáty jsou přidělovány d’Hondtovým dělitelem a pro vstup do parlamentu je potřeba, aby kandidující subjekt v obvodu získal minimálně 5 % hlasů. Území Baskicka je rozděleno do tří stejně velkých volebních obvodů (jsou jimi provincie Álava, Guipúzcoa a Vizcaya). Voliči v kandidátních listinách nemají možnost jakkoliv vyjádřit své preference (Llera Ramo 1998: 129-135).

Baskicko svůj statut, který je podle ústavy nejvyšší právní normou každého regionu, přijalo již v prosinci 1979 (Ferri 2002: 310). Ten je ovšem docela stručný a obsahuje pouze nejnutnější ustanovení. Proto je baskické vládě věnován celý zákon (Ley 7/1981, de Gobierno). Nejvyšším představitelem výkonné moci a reprezentantem baskického lidu je prezident Baskicka (Lehendakari), který současně předsedá vládě. Předseda parlamentu po každých volbách svolá parlament, na jehož zasedání prezidentští kandidáti představí své politické programy. Prezidentem se stane ten, kdo v následné volbě získá absolutní většinu hlasů poslanců. Pokud v první volbě nikdo takovou většinu nezíská, prezidentem je zvolen kandidát, jež ve druhé volbě obdrží nejvíce hlasů. Poté výsledek volby předseda parlamentu oznámí králi, který prezidenta jmenuje. Jestliže není prezident do šedesáti dnů od prvního zasedání parlamentu zvolen, musí stávající prezident rozpustit parlament a uspořádat nové volby. Jako předseda vlády Lehendakari především definuje vládní program, řídí a svolává schůzi vlády, jmenuje a propouští její členy, rozpouští parlament (výjimku tvoří případ, kdy je vládě vyjadřována nedůvěra), atd.

Vláda jako celek i jednotliví ministři odpovídají parlamentu. Lehendakari může požádat parlament o vyslovení důvěry. Důvěra mu je udělena, jestliže získá prostou většinu hlasů. Vládě může být parlamentem vyjádřena nedůvěru. Pod návrh na vyjádření nedůvěry se musí podepsat minimálně šestina poslanců, kteří zároveň musí navrhnout nového prezidenta (tzv. konstruktivní votum nedůvěry), jež v obecné rovině představí svůj vládní program. Hlasování o nedůvěře se může uskutečnit nejdříve pět dní po zveřejnění návrhu. Nedůvěra je vládě vyslovena, jestliže se pro návrh vysloví absolutní většina poslanců. V opačném případě nesmí jeho autoři podat po zbytek roku nový návrh. Po vyjádření nedůvěry prezident podá demisi a je zahájen proces k jmenování nového prezidenta. Parlament také může iniciovat hlasování o nedůvěře prvního místopředsedy nebo jakéhokoliv dalšího člena vlády. Vysloví-li mu nedůvěru, daný člen vlády podá demisi a prezident ji přijme.

4. Stranický systém Baskicka

Vznikem autonomních regionů došlo k utvoření stranických subsystémů a systémů. V Baskicku, o jehož stranické soustavě můžeme hovořit jako o systému, se projevila silná přítomnost konfliktní linie centrum-periferie (Román 2002: 122). Ta v Baskicku byla a je reprezentována hned několika subjekty, přičemž jednoznačně nejvýznamnější z nich je Baskická národní strana (Partido Nacionalista Vasco, PNV). PNV představuje umírněně nacionalistickou formaci s centristickou orientací (Strmiska 2005: 49-50). Protože docházelo k častým změnám sestavy baskických nacionalistických stran, není možné je zde všechny vyjmenovat. K těm významnějším patří nebo patřily dnes již neexistující Levice Baskicka (Euskadiko Ezkerra , EE), sociálně-demokraticky orientovaný odštěpenec PNV Baskická solidarita (Eusko Alkartasuna, EA) a tři podoby radikálně nacionalistického proudu – Lidová jednota (Herri Batasuna, HB), Baskičtí občané (Euskal Herritarrok , EH) a Jednota (Batasuna). Personálně a ideově se v podstatě se jednalo o jednu a tutéž marxistickou-leninskou stranu, která byla až do roku 2003, kdy jejich činnost kvůli spolupráci s ETA zakázal Nejvyšší soud, nucena měnit svůj název (Especial ETA: la dictadura del terror).

Vedle nacionalistických formací v Baskicku působí odnože celostátních stran. V regionu má své zastoupení Španělská socialistická dělnická strana (Partido Socialista Obrero Español, PSOE), Lidová strana (Partido Popular, PP) i Sjednocená levice (Izquierda Unida, IU). Do jeho rozkladu v Baskicku působil také Svaz demokratického středu (Unión de Centro Democrático, UCD). Dlouhodobě nejsilnějším celošpanělským subjektem v Baskicku je zřejmě PSOE, která jednu dobu dokonce aspirovala stát se druhým hlavním pólem baskické stranické soustavy (Strmiska 2005: 50).

Ze všech stran má v Baskicku nejsilnější postavení PNV, která počtem hlasů dokázala zvítězit ve všech regionálních volbách. Tato skutečnost je dána především tím, že je vnímána jako hlavní představitel baskického nacionalismu, je středově orientovaná a je strategicky i takticky flexibilní (Strmiska 2005: 49-50). Ačkoliv má PNV neotřesitelnou pozici, je pouze hlavním pólem v multipolární soustavě. Baskický multipartismus, který se vždy vyznačoval existencí pěti relevantních stran, z nichž se HB spolu s jejími nástupkyněmi dají považovat za antisystémové (Strmiska 1998: 13), zařadil k polarizovaným vícestranickým systémům (Strmiska 2005: 48).

5. Baskické vlády 1980-2001

V prvních volbách, které se uskutečnily již v roce 1980 a v nichž se volilo pouze 60 zákonodárců, se do Baskického parlamentu dostalo sedm subjektů. První skončila PNV, jíž připadlo 25 mandátů. Druhá byla HB s 11 křesly, o dvě méně obsadila baskická odnož PSOE, čtvrtá se umístila EE, která, stejně jako UCD, získala 6 mandátů. Do parlamentu se ještě dostaly AP (dnešní PP) se 2 a PCE (v současnosti působící v rámci IU) s 1 mandátem (Elecciones en Euskadi). Vítězná strana vytvořila jednobarevnou menšinovou vládu, jejímž Lehendakari se stal Carlos Garaikoetxea. Tato vláda však díky permanentní absenci radikální HB fungovala jako většinový kabinet, protože neúčast HB na parlamentní politice snížil počet hlasů potřebný k majoritě na 20 (Laiz 2003: 126).

První baskický kabinet pohodlně dovládl až do roku 1984, kdy se konaly druhé regionální volby, v nichž bylo poprvé obsazeno 75 křesel zastupitelského sboru. V těchto volbách se PNV podařilo navýšit počet získaných mandátů na 32. Druhá tentokrát skončila PSOE, která si polepšila na 19 křesel. HB obdržela třetí největší počet hlasů, což jí stejně jako v předchozích volbách přineslo 11 mandátů. V Baskickém parlamentu zasedly ještě dvě strany, a to AP, která obsadila 7 křesel, a EE, jež získala o jeden mandát méně (Elecciones en Euskadi). Protože se HB opět rozhodla, že v parlamentu zasedat nebude, PNV mohla postavit jednobarevnou menšinovou vládu. K nadpoloviční většině jí však chyběl jeden poslanec. Nejvyšší post výkonné moci nejdříve znovu zaujal Garaikoetxea; ve funkci ale zůstal jen rok. Jeho pád byl zapříčiněn vnitřními problémy PNV, které vedly až k odtržení Garaikoetxeových přívrženců a založení EA (Román 2002: 114). Po Garaikoetxeově demisi nastoupil na jeho místo José Antonio Ardanza. Pro svou novou jednobarevnou vládu musel najít podporu u poslanců PSOE, protože disponoval pouhými 21 zákonodárci (Laiz 2003: 127). I jeho vláda vydržela u moci jeden rok, a tak byly v roce 1986 vyhlášeny předčasné volby.

V roce 1986 PNV sice získala nejvíce hlasů, ale PSOE obsadila nejvíce křesel, a to 19. PNV se na počet mandátů umístila hned druhá, když si oproti volbám v roce 1984 pohoršila o 15 křesel a získala jich 17. Tato ztráta byla zapříčiněna úspěchem Garaikoetxeovy EA, jež dostala do parlamentu svých 13 poslanců. Stejně dobrý výsledek se povedl i HB. Pátá ve volbách skončila EE, když v parlamentu zasedlo jejích 9 zákonodárců. Do parlamentu také pronikly AP a na UCD navazující Demokratický a sociální střed (Centro Democrático y Social, CDS), jež obě získaly po dvou zastupitelích (Elecciones en Euskadi). Lehendakarim se po volbách stal lídr PNV J. A. Ardanza, který utvořil koalici s PSOE. Dohromady tyto strany měly 36 hlasů, což by jim za normálních okolností nezaručovalo nadpoloviční většinu, ale vzhledem k pokračující absenci 13 poslanců HB, s tím neměly problém. Vezmeme-li v potaz, že nepřítomností HB se celkový počet poslanců snížil na 62, je možné koalici PNV a PSOE považovat za minimální vítěznou ideově propojenou.

První baskický koaliční kabinet vydržel celé volební období, tedy až do roku 1990. V tomto roce se v regionálních volbách nejlépe dařilo PNV, jež obsadila 22 křesel. Druhá skončila PSOE s 16 mandáty, třetí HB s 13, čtvrtá byla EA, která si pohoršila na 9 křesel. Své zastoupení získaly také PP (6 mandátů), EE (rovněž 6 mandátů) a Álavská jednota (Unidad Alavesa, UA), která obsadila 3 křesla (Elecciones en Euskadi). Ardanza z PNV byl opět zvolen do čela regionu a do své druhé koaliční vlády přizval EA a EE. Vláda měla podporu 37 poslanců, což pro ni, díky neustálému bojkotu HB, znamenalo dosáhnutí pohodlné nadpoloviční většiny. Bereme-li v úvahu neúplnost parlamentu, jednalo se, tak jako v minulém období o minimální vítěznou ideově propojenou koalici. Ta ovšem vydržela necelého tři čtvrtě roku. Rozpadla se kvůli vnitřním problémům EE a nefungující spolupráci bývalých spolustraníků z PNV a EA (Laiz 2003: 129). Ardanza byl tedy nucen sestavit nový kabinet, který byl tvořen PNV, PSOE a EE. Koalice neměla 44 křesel, ale jen 39, což bylo zaviněno krizí EE. I přesto to byla první vláda, jež dosáhla absolutní většiny bez ohledu na nepřítomnost HB. Co se její klasifikace týče, v kontextu neochoty HB podílet se na parlamentní politice, je zařaditelná k nadměrným ideově propojeným koalicím. Tento kabinet dovládl až do prosince 1994.

Od voleb 1994 začala v předchozím období problémy sužovaná EE kandidovat spolu s PSOE. Tato formace zaostala za vítěznou PNV o 10 mandátů, když PNV získala 22 křesel a PSOE-EE 12. Kromě těchto dvou subjektů se do parlamentu probojovaly také HB (11 mandátů), PP (také 11), EA (8 mandátů), IU (6) a UA (5) (Elecciones de Euskadi). José Antonio Ardanza se postavil do čela dalšího kabinetu, do kterého k PNV pozval jako partnery PSOE-EE a EA. Vláda disponovala 42 hlasy, což z ní za nepřítomnosti HB činí nadměrnou ideově propojenou koalici. Tato koalice skončila těsně před řádnými regionálními volbami 1998, když z ní kvůli sbližování PNV s HB vystoupila PSOE (Laiz 2003: 129-130). Nadměrná koalice se tak rázem proměnila v menšinovou.

Volební období, jež začalo volbami v roce 1998, bylo průlomové. HB byla totiž nahrazena EH, která přestala se strategií absence a začala zasedat v parlamentu. Volby, které tomu předcházely, vyhrála PNV s 21 mandáty. Kromě ní se proniknout do Baskického parlamentu podařilo 6 stranám. Byly mezi nimi PP (16 křesel), EH (14), PSOE-EE (14), EA (6), IU (2) a UA (2) (Elecciones en Euskadi). Nový Lehendakari za PNV Juan José Ibarretxe slova o sbližování s HB v postatě potvrdil, když se menšinový koaliční kabinet PNV a EA, mající jistých pouze 27 hlasů, opíral o hlasy EH. Závislost vlády na hlasech EH se jí nakonec stala osudnou. PNV a EA, představující umírněný nacionalistický proud, mohly jen těžko vzdorovat kritice celostátních stran za spolupráci se subjektem, který se v době, kdy ETA vyhlásila návrat k ozbrojeným akcím, netají sympatiemi k teroristům (Laiz 2003: 130). Na květen 2001 byly vyhlášeny předčasné volby.

6. Závěr

V letech 1980-2001 bylo v Baskicku ustaveno dohromady devět vlád. Průměrná délka trvání jedné vlády byla 36 měsíců, tedy 3 roky. V polarizovaném prostředí baskické politiky je hlavním stabilizačním prvkem především nastavením systému. Kabinet totiž obdrží důvěru v momentě, kdy je zvolen Lehendakari, kterému ve druhé volbě stačí pouhá relativní většina hlasů. Vyjádření nedůvěry a sesazení vlády je pak výrazně ztíženo konstruktivním votem nedůvěry.

Dalším charakteristickým rysem let 1980-2001 byl účast PNV na každé vládě, přičemž vždy byl prezidentem její politik. Nejdéle – třináct let – tuto funkci zastávala Juan Antonio Ardanza.

Co se klasifikace koalic týče, nejvýznamnějším určujícím fenoménem byla dlouhotrvající absence HB na parlamentní politice. Klasifikace vlád by při zahrnutí poslanců HB vypadala jinak, než, když jsem bojkot strany považoval za snížení celkového počtu zákonodárců. Tak byly v Baskicku za sledované období ustaveny dvě jednobarevné menšinové vlády, dvě minimální vítězné ideově propojené koalice, dvě nadměrné ideově propojené koalice, dva koaliční menšinové kabinety a jedna většinová jednobarevná vláda.

Otázka stran sympatizujících s ETA se vykrystalizovala kolem roku 2001. Ve volebním období se sice EH jako nástupkyně HB svými hlasy aktivně podílela na koalici PNV s EA, ovšem v předčasných volbách 2001 se do parlamentu nedostala. O dva roky později, jak už jsem uvedl, byly HB, EH a jejich dědička Batasuna zakázány Nejvyšším soudem.


Seznam použité literatury

  1. Balík, S. (2008): Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností: koalice, voličské vzorce a politické strany na místní úrovni v letech 1994-2006, Brno: CDK
  2. Boanza García, J. (2003): Preferencias estratégicas de los partidos políticos y gobiernos de coalición autonómicos, Política y Sociedad, Vol XL, No 2, pp. 105-120
  3. Dvořáková, V. – Kunc, J. (2004): Španělsko. In Říchová, B. a kol.: Komparace politických systémů II, Praha: VŠE, pp. 163-199
  4. Eleeciones en Euskadi ( http://www.euskadi.net/elecciones/indice_c.htm )
  5. Especial ETA: la dictadura del terror ( http://www.elmundo.es/eta/index.html )
  6. Ferri, J. (2002): Las Comunidades Autónomas. In Román, P. (coord.): Sistema político español, Madrid: McGraw-Hill, pp. 287-314
  7. Laiz, C. (2002): Las elecciones y los sistemas electorales. In Román, P. (coord.): Sistema político español, Madrid: McGraw-Hill, pp. 125-154
  8. Laiz, C. (2003): Formación de gobierno, democracia consensual y polarización de las elites: el caso vasco, Política y Sociedad, Vol XL, No 2, pp. 121-136
  9. Ley 7/1981, de Gobierno, on-line text ( http://noticias.juridicas.com/base_datos/CCAA/pv-l7-1981.html )
  10. Llamazares, I. (2003): Peripheral Identifications and Nationalist Parties in Spain. A Cross-Regional Comparative Analysis, Universidad de Salamanca
  11. Llera Ramo, F. J. (1998): Los rendimientos de los sistemas electorales de las Comunidades Autónomas: El predominio del bipartidismo imperfecto, Revista española de investigaciones sociológicas, Vol XXI, No 82, Abril-Junio, pp. 127-157
  12. Reniu Vilamala, J. M. (2001): Las teorías de las coaliciones políticas revisadas: la formación de gobiernos minoritarios en España, 1977-1996, Universidad de Barcelona
  13. Román, P. (2002): Los partidos y los sistemas de partidos. In Román, P. (coord.): Sistema político español, Madrid: McGraw-Hill, pp. 101-124
  14. Říchová, B. (2006): Přehled moderních politologických teorií, Praha: Portál
  15. Strmiska, M. (1998): Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, Brno: CDK
  16. Strmiska, M. (2005): Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně-politický pluralismus. Pojetí a typologie evropských regionálních stran a regionálních stranických soustav, Brno: AP

Jak citovat tento text?

Kouřil, Jan. Koaliční vládnutí v Baskicku (1980-2001) [online]. E-polis.cz, 11. květen 2009. [cit. 2017-07-22]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/koalicni-vladnuti-v-baskicku-1980-2001.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2.5 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(