Izraelské jaderné odstrašování

 22. duben 2009  Bc. Tomáš Vlček   komentáře

Izrael je stát, který leží v jedné z oblastí s nejvíce napjatými vztahy na světě. Jde o oblast, která je dlouhodobě zmítána konflikty a válkami, o oblast, kde mají tendenci uchytit se autoritářští vládci. Důvody, proč Izrael získal jadernou zbraň, jsou světu utajené, konfliktní potenciál oblasti je ale jistě mezi nimi.

Izraelské jaderné odstrašováníIzraelské jaderné odstrašování

Úvod

Izrael je stát, který leží v jedné z oblastí s nejvíce napjatými vztahy na světě. Jde o oblast, která je dlouhodobě zmítána konflikty a válkami, o oblast, kde mají tendenci uchytit se autoritářští vládci. Důvody, proč Izrael získal jadernou zbraň, jsou světu utajené, konfliktní potenciál oblasti je ale jistě mezi nimi. Izrael však v současnosti není jediný stát s jadernými technologiemi v tomto regionu, z čehož plynou nemalá rizika především pro tamní region.

V tomto textu se autor pokusí analyzovat současnou situaci izraelské doktríny jaderného odstrašování. Zaměří se na pravděpodobnou izraelskou doktrínu jaderného odstrašování, na izraelský potenciál provést preemptivní i odvetný útok a v neposlední řadě na odhodlání tento útok uskutečnit. Částečně také pohlédne na problematiku íránské jaderné zbraně, neboť její případná existence by měla značný vliv na vztahy mezi regionálními aktéry. Psaní textu je do jisté míry ztíženo utajovanými fakty, jak o izraelské doktríně jaderného odstrašování, tak vůbec o vlastnictví jaderných zbraní Izraelem. Proto byly při sběru informací využívány kromě analytických studií i zpravodajské servery.

Cílem textu je zjistit, zda má předpokládaná a dosud prováděná izraelská jaderná deterrence stále dost sil odstrašit protivníka od anihilačního útoku, a příp. jak pokračovat, aby byla tato deterrence nadále zachována.

Teorie jaderného odstrašování

Teorie jaderného odstrašování jako taková vznikla v 50. letech 20. století v USA za administrativy prezidenta Dwighta D. Eisenhowera. V lednu roku 1954 byla představena strategická doktrína masivní odvety (massive retaliation), jež byla postavena na hrozbě použití odvetných jaderných zbraních a na tom, že na jakoukoliv blíže nespecifikovanou agresi SSSR (nebo Číny) kdekoliv na světě USA odpoví jadernými zbraněmi (Payne - Walton 2002: 167). Cílem této doktríny nebylo vyvolávat válku, ale zastrašit nepřítele (SSSR, ČLR) a odradit ho od úmyslu válku rozpoutat. Doktrína do značné míry stála na deklarovaném americkém odhodlání udeřit jadernými zbraněmi a navíc vyžadovala vysoké finanční náklady na udržování a rozvoj jaderných technologií. Zastrašování je vlastně takové jednání státu, které v mysli protivníka vytvoří obavu na tento stát vůbec zaútočit.

Americká kredibilita v použití jaderných zbraní v reakci na „drobné“ konflikty kdekoliv na světě však postupně upadala a v 60. letech byla doktrína masivní odvety zdiskreditována [1] . S nástupem Kennedyho administrativy (1961 – 1963) byla nahrazena doktrínou pružné reakce (flexible response; Payne - Walton 2002: 167). Implicitní součástí této doktríny je jednak obstarat si okamžitě akceschopný jaderný odvetný potenciál a zároveň i dostatečně silné konvenční síly, které jsou vyžadovány k řešení konfliktů nižší intenzity. Podle této doktríny mohly USA odpovědět na agresi dle její závažnosti nejdříve konvenčními silami a v případě potřeby poté odpověď eskalovat až k použití jaderných zbraní. Ačkoliv byla tato doktrína ještě postupem času upravována (např. Schlesingerovou doktrínou), v principu je standardem užívaným do současnosti.

Moderní doktrína jaderného odstrašování musí tedy obsahovat několik zásadních aspektů, mezi něž mj. patří akceschopné jaderné zbraně, kapacity pro jejich dopravení na cíl (ideálně ve formě strategické triády), silné konvenční vojsko pro řešení konfliktů nižší intenzity, odhodlání a doktrína či vojenská strategie, která poskytuje klíč k použití ultimátních jaderných zbraní. Opomenout nelze ani hodnověrnost jaderné deterrence, již je třeba pro úspěšné jaderné odstrašování považovat za naprosto klíčovou (Walton - Grey 2007: 212).

Izraelská jaderná zbraň

Zásadním problémem izraelských jaderných zbraní je fakt, že vláda jejich vlastnictví dosud oficiálně nepřiznala. Vývoj izraelské jaderné zbraně započal krátce po vzniku Izraele, už v 50. letech 20. století. Izrael se při něm těšil velmi úzké spolupráci s Francií, která posléze vedla k asistenci při budování soběstačného výzkumného komplexu v osadě Dimona v Negevské poušti, který byl dokončen v roce 1958. Kvůli skutečně velmi dobrým vztahům Izraele a Francie se přepokládá, že u prvního francouzského jaderného testu v roce 1960 byli přítomni i izraelští vědci (Martinů 2006: 29), čímž Izrael získal hodnotné informace, které znamenaly urychlení vývoje.

Od poloviny šedesátých let začala ale francouzsko-izraelská spolupráce narážet na problémy a definitivně skončila po Šestidenní válce v roce 1967. Vzhledem k tomu, že se Izraeli dostávalo uranu z francouzských kolonií v Africe, vlastnil Izrael podle různých studií už v tomto roce dvě až třináct jaderných náloží (Farr 1999: 23). Izrael poté nahradil spolupráci s Francií (a dovoz uranu) Jihoafrickou republikou a spekuluje se, že v září roku 1979 došlo nad Atlantikem k dalšímu jadernému testu, provedenému buď Izraelem, nebo Jihoafrickou republikou (Ware).

Izraelský jaderný program pokračuje a v současné době stát s největší pravděpodobností vlastní 75 – 200 jaderných hlavic (Norris – Arkin – Kristensen – Handler 2002: 73). Od 70. let se Izrael začal intenzivně zabývat vývojem a nákupem strategických nosičů jaderných zbraní, přičemž využívá všech prostředků strategické triády.

Izraelská jaderná triáda

Tzv. jaderná triáda se obecně skládá ze tří rozličných prostředků dopravy jaderné hlavice na cíl. Jsou jimi ze země odpalované střely různého doletu, střely odpalované z ponorek a strategické bombardéry. Izrael v současné době vlastní všechny kategorie nosičů jaderných zbraní.

S Francií Izrael v 50. a 60. letech nespolupracoval jen na jaderném programu, ale také na vývoji raketových nosičů. Z této spolupráce vznikla raketa Jericho I (MD-620). Střely Jericho I, odpalované z pevných i mobilních stanovišť, produkuje Izrael bez cizí asistence od roku 1967, v operačním stavu je 50-100 kusů. Vzhledem k dalšímu vývoji a stáří raket Jericho I je pravděpodobné, že budou v blízké budoucnosti staženy z operačního nasazení a v plné míře nahrazeny svými nástupkyněmi, raketami Jericho II. Střely Jericho II, vyvíjené v 80. letech a testované v letech 1988-1989, představují nejmodernější izraelské rakety v operačním provozu v počtu 50 kusů. Jsou schopny nést hlavici o hmotnosti až 1000 kg a dolétnout až 1500 km. V současné době Izrael provádí výzkum a testy střel Jericho III, jež vycházejí z rakety Shavit. Jericho III má mít dolet až 4800 km, což by se rovnalo balistické střele vyššího středního doletu [2] .

Izrael dosud nevyvinul mezikontinentální balistické střely, disponuje však zmiňovaným kosmickým nosičem [3] Shavit, pomocí kterého vynesl na oběžnou dráhu již tři satelity [4] . Shavit je třístupňový nosič s doletem 4500 km a nosností 150-250 kg, přičemž probíhá vývoj verzí LK-1 a LK-2, které mají mít nosnost 350, resp. 800 kg (Barletta – Jorgenson – Salama – Zeiger 2006). Podle jistých zdrojů může být kosmický nosič Shavit poměrně snadno přestavěn na mezikontinentální balistickou střelu s doletem 7800 km a nosností 500 kg (Martinů 2006: 33).

Aby mohl Izrael udržovat druhou kategorii strategické triády, musel nejdříve zakoupit ponorky. Kontrakt na stavbu tří ponorek třídy Dolphin uzavřel Izrael s německými firmami Thyssen Nordseewerke v Emdenu a Howaldtswerke-Deutsche Werft v Kielu. Ponorky pojmenované Dolphin, Leviathan a Tekumah o výtlaku 1900 tun jsou 57,3 metrů dlouhé a mají posádku o 35 mužích. Poslední Tekumah byla Izraeli dodána v roce 2000 (Norris – Arkin – Kristensen – Handler 2002: 75). V roce 2005 však byl ohlášen plán na nákup dalších dvou až tří německých ponorek stejné třídy. První z nich by měla být izraelskému námořnictvu dodána v roce 2012 (N-T).

Ponorky jsou schopny odpalovat několik druhů střel s plochou dráhou letu [5] . Střela Gabriel-4 má nosnost 500 kg a dolet až 200 km, Harpoon má nosnost 200-220 kg a dolet 120 km a konečně Popeye (již je možné odpalovat i ze vzduchu), která má nosnost 200 kg a dolet 200-350 km.


Warning: preg_replace() [function.preg-replace]: Unknown modifier '0' in /mnt/data/accounts/a/ascpssu/data/www/e-polis.cz/conf/functions_general.php on line 658

Poslední kategorií izraelské jaderné triády [6] jsou strategické bombardéry. Izrael disponuje letectvem o několika stech kusů různých bitevníků, pro strategické bombardovací účely v moderním smyslu z nich ale byly vybrány jen stroje F-15E Strike Eagle, především kvůli jejich vysokému akčnímu radiu. Pojmenovány byly F-15I Ra'am (česky „hrom“). Všech celkově 25 strojů bylo přiřazeno letce 69 na letecké základně Hatzerim. Zda byly stroje vyzbrojeny jadernými zbraněmi, ale není známo (Norris – Arkin – Kristensen – Handler 2002: 74), lze to však vzhledem k technickému vybavení strojů předpokládat.

Izraelská strategická doktrína

Izraelská strategická doktrína podléhá utajení a je s ní srozuměna skutečně jen hrstka lidí. Současnou strategickou doktrínu Izraele experti označují různě, jde však prakticky o totéž. Avner Cohen ji např. označuje jako doktrínu jaderné neprůsvitnosti (nuclear opacity, FAS 2000), Louis René Beres jako doktrínu záměrné dvojsmyslnosti (deliberate ambiguity, Beres 2001). Egyptský analytik Kareem M. Kamel definuje izraelskou jadernou strategii jako strategii postavenou na posedlosti bezpečností a strachu ze zničení. Jaderné zbraně jsou chápány jako deterrent proti zničení státu ať už v podobě masivní odvety nebo v podobě užití taktických jaderných zbraní na koncentrace arabských vojáků (Kamel 2002).

Ač Izrael nikdy oficiálně neohlásil vlastnictví jaderných zbraní, v rámci své jaderné doktríny světu ukazuje, že je vlastní a současně popírá jejich existenci. To je de facto fundamentální součástí izraelské jaderné doktríny. Od této pozice si Izrael slibuje několik věcí. Jednak přepokládá, že kdyby se vzdal této doktríny, povzbudilo by to ostatní státy regionu, aby usilovaly o jaderné zbraně. Dále touto doktrínou využívá výhod postavení jaderné mocnosti (tak Izrael chápe svět), ovšem zároveň netrpí politickými problémy, které s sebou tato pozice přináší (Beehner 2006). Dalším bodem je předpoklad, že mlžením ohledně vlastních jaderných zbraní vytvoří Izrael v regionu jistou rovnováhu nejistoty, neboť žádný potencionální útočník si nemůže být jist, v jakém případě a za jakých podmínek Izrael své ultimátní zbraně použije [8] . Neodmyslitelným atributem izraelské politiky je také nepřipustit, aby jakákoliv arabská země získala jaderné zbraně (Martinů 2006: 35).

Izraelské jaderné zbraně však slouží především k odstrašení, a to hlavně povětšinou nepřátelských sousedů. Izraelská národní bezpečnostní strategie je založena na premise, že si Izrael nemůže dovolit prohrát ani jedinou válku. Toho je nejlépe možno dosáhnout vyhnutím se válce. Izrael díky své malé rozloze nemůže počítat ani s tzv. strategickou hloubkou svého území v případě nepřátelského útoku, a proto musí protivníkovi zabránit už ve vstupu na izraelskou půdu. Izraelská strategie tak stojí na věrohodném odstrašujícím postoji, jehož součástí jsou i preemptivní údery (FAS 2000). Izraelská deterrence předpokládá odstrašení jak jaderného tak konvenčního útoku, přičemž esenciální součástí úspěšné deterrence je vůle a kapacity k provedení (preemptivního) útoku.

Podrobně se pravděpodobné doktríně užití izraelských jaderných zbraní věnuje Louis René Beres, který těmto zbraním v izraelských rukou přisuzuje sedm funkcí (Beres 1996):

1) Deterrence rozsáhlých konvenčních útoků vedených nepřátelskými státy

2) Deterrence všech stupňů nekonvenčních útoků vedených nepřátelskými státy

3) Preempce nepřátelských jaderných útoků

4) Podpora konvenční preempce nepřátelských jaderných pokroků

5) Podpora konvenční preempce nepřátelských nejaderných pokroků

6) Prostředky k vedení jaderné války

7) Samsonova volba (tzn. poslední možnost, všeobecný útok proti nepříteli v případě kolapsu obrany a ohrožení vlastních populačních center)

Veškerá deterrence však stojí a padá na izraelském odhodlání a kapacitách udržovat a použít prostředky určené k odstrašení, tj. jaderné zbraně. A ještě přesněji, izraelská jaderná deterrence stojí a padá na tom, jak odhodlání a kapacity Izraele vnímají potencionální útočníci. Aharon Levran ve svém známém článku poukazuje na to, že bez schopnosti odstrašit protivníka Izrael nemůže počítat s tím, že by jeho nepřátelé měli zájem s ním jakkoliv spolužít (Levran 2001).

Slabiny izraelské doktríny

Izraelská doktrína odstrašování začíná mít v posledních letech jisté trhliny, které omezují její věrohodnost. První trhlinou byla válka na svátek Yom Kippur v roce 1973, ve které Izrael sice zvítězil, došlo ale k nahlodání pozice izraelských ozbrojených sil, jež arabské státy od té doby nepovažují za neporazitelné. Navíc, i když můžeme úspěšnému odstrašování přičíst úspěchy v tom, že od tohoto roku na Izrael nebyl zahájen všeobecný útok arabskou zemí, obtížně řešitelný konflikt s Palestinou dále nahlodal izraelskou dosud neotřesitelnou pozicí a také ukázal, že jaderné odstrašování má pramalý vliv na konflikty nízké intenzity.

Za slabinu současné izraelské deterrence lze také pokládat jistý nezájem o vojenská řešení izraelských problémů. Je to dáno změnou vztahu mezi USA a Izraelem, neboť USA se transformovaly z pozice izraelského spojence do pozice mediátora konfliktu na Blízkém východě (Levran 2001). Tato transformace izraelského spojence však omezila kapacitu izraelské deterrence, neboť arabské státy nyní vidí, že Izrael se už nemůže spolehnout na podporu této světové supervelmoci. Americký vliv na izraelskou vládu je v posledních dvaceti letech patrný, jednoznačně nejsilnější byl ale ve válce v Perském zálivu v roce 1991, kdy na Izrael dopadaly irácké rakety. Kvůli obrovskému americkému tlaku nakonec Izrael vojensky nereagoval a dokonce nechal obranu vlastního území na USA.

To, že se Izrael snaží nepřipustit, aby jakákoliv arabská země získala jaderné zbraně, bylo velmi dobře viditelné např. v úspěšném leteckém útoku na irácký jaderný reaktor v jaderném centru Al Tuwaita (často též nazývaný Tamuz nebo Osirak). Operace známá pod kódovým označením „Opera“ byla uskutečněna 7. června 1981 a 14 izraelských letounů v rámci ní v náletu vedeném přes území Saúdské Arábie irácký jaderný reaktor zničilo (Olšer 2008). Méně známou izraelskou operací je operace „Ovocný sad“, v rámci které osm izraelských letounů [9] zničilo 6. září 2007 syrský jaderný reaktor v Deir ez-Zor (The Sunday Times, 16. 9. 2007). Ač je Izrael kvůli těmto útokům vystaven značné kritice, především kvůli porušení Charty OSN, je třeba dodat, že kritika slábne s tím, jak jaderným mocnostem operace na zastavení jaderných programů v zemích s rizikovými režimy příliš nevadí.

Kredibilita izraelské deterrence však ztrácí s případem Íránu. Teoreticky by měl totiž íránský jaderný reaktor v jaderné elektrárně Búšehr na základě deklarované politiky a předchozích operací už ležet v popelu. To, že Izrael (ovlivněn silnou americkou lobby) prakticky nereaguje na nedaleký jaderný a raketový program, vytváří v očích izraelských nepřátel obraz slabého státu, jehož odstrašující schopnost je omezena.

Problémem je i realita deterrence jaderných i konvenčních útoků. Vzhledem k tomu, že hlavními nepřáteli Izraele jsou geograficky blízké arabské státy (některé přímo sousedící), znamenal by případný jaderný protiútok v jisté míře riziko i pro Izrael. Zničené životní prostředí, nukleární spad spolu s povětrnostními podmínkami, nereálnost užití těchto zbraní proti Palestině či Hizballáhu, nemluvě o reakci světového veřejného mínění, to vše má negativní dopady na izraelskou doktrínu odstrašování.

Za největší problém izraelského odstrašování lze ale považovat právě utajování vlastních jaderných kapacit a doktrín. Arabské povědomí o izraelské jaderné bombě automaticky neznamená, že Izraelské jaderné odstrašování je důvěryhodné. Pokud by byl izraelský jaderný arzenál považován v prvotním útoku za zranitelný, může to nepřátelské státy přesvědčit o provedení takového útoku. Podobně, pokud by bylo izraelské politické vedení považováno za neschopné použít jaderné zbraně v reakci na nic jiného, než nekonvenční útok, útočník by nemohl být odstrašen. A pokud by cílem izraelských jaderných zbraní měly být nepřátelské zbraně a vojenské struktury, nepřítel by se mohl tak obávat izraelského prvního útoku, že by raději zvážil takový útok sám (Beres, Vallely 2006: 2). Dokud bude izraelská strategická doktrína utajována, hrozí riziko, že nepřátelské státy usoudí, že první útok bude tak jak tak efektivní, zatímco relevantní veřejná doktrína by těmto státům ukázala, že Izrael má jak adekvátní jaderné zbraně, tak zcela dostatečné prostředky k jejich dopravení na cíl (Beres 2001). Zveřejněním oficiální doktríny by zároveň mohlo dojít k předsvědčení případných útočníků, že Izrael má vůli jaderné odvetné zbraně skutečně za podmínek stanovených v doktríně použít.

Kredibilita izraelského jaderného protiútoku je také snížena omezenými obrannými schopnostmi, které nezaručují, že případný první útok by izraelské odvetné zbraně nezničil. To je velmi závažný aspekt, především v souvislosti s úspěšným íránským raketovým programem. V srpnu 2008 Írán vypustil na oběžnou dráhu svůj první vlastnoručně vyrobený satelit [10] Omid za pomoci vlastního kosmického nosiče Safir-2 s doletem 250 km (MSNBC 3. 2. 2009). Izrael se snaží tuto svou zranitelnost vyřešit rozvojem vlastního obranného systému „Arrow“ proti balistickým raketám. Práce na Arrow započaly po iráckých raketových útocích na Izrael během války v Perském zálivu v roce 1991, první generace byla uvedena do operačního stavu v roce 1998 a v současné době Izrael testuje již třetí generaci tohoto antibalistického štítu, přičemž existují zprávy, že by se na vývoji měly podílet i USA, a to nejen finančně (Oren 2008).

Závěr

Cílem textu bylo zjistit, zda má předpokládaná a dosud prováděná izraelská jaderná deterrence stále dost sil odstrašit protivníka od anihilačního útoku. S ohledem na výše uvedené informace můžeme říci, že izraelská odstrašovací schopnost je stále více narušována a reálně hrozí ztráta kredibility, a to i přesto, že kapacity k provedení ať už prvního preemptivního nebo odvetného útoku Izrael má.

Výše uvedené informace můžeme shrnout ve třech bodech. Za prvé, Izrael má dostatečné kapacity provést jak první tak odvetný úder jadernými zbraněmi, neboť disponuje všemi prostředky jaderné triády. Navíc jeho prostředky jsou technicky vysoce kvalitní, spolehlivé a permanentně modernizované. Význam těchto prostředků je ale do jisté míry podrýván jejich omezenou ochranou. Pro udržení vlastní deterrenční schopnosti by bylo vhodné, aby Izrael co nejdříve dokončil a uvedl v provoz nejnovější generaci antibalistického štítu Arrow. Odstrašující potenciál bude totiž posílen ve chvíli, kdy bude zajištěna ochrana jak odvetných strategických zbraní, tak vlastního území. Tento štít má potenciál i částečně anulovat vývoj íránského raketového programu.

Za druhé, izraelský jaderný odstrašující potenciál je třeba pro mír na Blízkém východě udržovat a dále rozvíjet. Írán nelze brát na lehkou váhu, za relativně krátkou dobu byl schopen vyvinout raketové technologie, s jejichž pomocí byl posléze schopen umístit na oběžnou dráhu vlastní satelit. Stejně významná je i schopnost nejen vyvinout takový satelit, ale také jej sledovat a komunikovat s ním. Izraelské jaderné technologie a antibalistické prostředky tak hrají významnou roli v udržení statu quo na Blízkém východě, a to nejen ve vztahu k Íránu, ale i k dalším nebezpečným režimům. Až dosud totiž izraelská deterrence prokázala svou úspěšnost, neboť od války na svátek Yom Kippur se Izrael neocitl pod všeobecným nepřátelským útokem.

Za třetí, izraelská jaderná deterrence v současné době selhává především v kategorii odhodlání, resp. vůle. Izraelská doktrína záměrné dvojsmyslnosti začíná být v současnosti kontraproduktivní, neboť arabské státy pozorně sledují vývoj Izraele a zjišťují, že v posledních letech je již jeho bývalá aura neporazitelnosti v troskách. Izraelská jaderná deterrence je chápána jako stále slabší, navíc nerozhodná a plná blufů. V takové situaci by mohlo oficiální prohlášení o vlastnictví jaderných zbraní pomoci, neboť by byl zveřejněn jednak skutečný stav izraelských jaderných prostředků a jednak oficiální jaderná doktrína. Veřejně vyhlášená doktrína by mohla přinést do regionu novou jakousi jadernou rovnováhu, resp. stabilitu, která by nahradila současnou nejistotu. Na druhou stranu, naprosté zveřejnění všech aspektů izraelského jaderného programu a kapacit by mohlo naopak situaci ještě zhoršit, neboť útočník by si úspěšnost svého případného útoku mohl poměrně jednoduše odvodit. Veřejně vyhlášená doktrína tedy musí být oznámena a vysvětlena opatrně tak, aby současnou situaci sice stabilizovala, ale současně aby Izrael, a potažmo celý region, neohrozila. Odtajnění programu by mělo mít své racionální hranice. Proponovaná doktrína by mohla být nazvána doktrínou opatrné otevřenosti.


[1] Mj. i z toho důvodu, že USA svými jadernými zbraněmi odstrašovaly nepřítele i od útoku na své evropské spojence. Ti se obávali, že USA nebudou ochotny zareagovat na konvenční agresi v Evropě jaderným útokem, který by zcela zdevastoval kromě nepřítele také evropská města a obyvatelstvo. Viděno očima kritiků z druhé strany, USA tímto tzv. rozšířeným odstrašováním (extended deterrence) také dávali všanc vlastní bezpečnost ve prospěch evropských spojenců.

[2] IRBM, Intermediate-range ballistic missile, dolet 3000 až 5500 km.

[3] SLV, Space Launch Vehicle.

[4] Izrael poslal raketu Shavit do vesmíru již sedmkrát. První dva starty (1988, 1990) byly experimentální, vynesly na oběžnou dráhu satelity Ofeq 1 a Ofeq 2, které sloužili pro testy vysílání, komunikace a solárních panelů. Až v roce 1995 byl vynesen první plně operační izraelský satelit Ofeq 3. V roce 1998 došlo k nezdařenému pokusu o vynesení satelitu Ofeq 4, v roce 2002 byl na oběžnou dráhu dopraven Ofeq 5 a roku 2004 následoval další neúspěch se satelitem Ofeq 6. Třetí plně funkční izraelský satelit byl na zemský orbit vynesen v roce 2007.

[5] SLCM, Submarine-launched cruise missiles, z ponorky odpalovaná střela s plochou dráhou letu.

[6] Některé zdroje indikují, že Izrael vlastní i jadernou dělostřelecké munici a dokonce jaderné miny, Izrael však takové informace popírá (Norris – Arkin – Kristensen – Handler 2002: 75).

[7] V tabulce jsou použity tyto zkratky: SRBM (Short-range ballistic missile, balistická střela krátkého doletu, do 1000 km), MRBM (Medium-range ballistic missile, balistická střela nižšího středního doletu, od 1000 do 3000 km), SLV (Space Launch Vehicle, kosmický nosič), SLCM (Submarine-launched cruise missile, z ponorky odpalovaná střela s plochou dráhou letu), ALCM (Air-launched cruise missile, z letounu odpalovaná střela s plochou dráhou letu), ALM (Air-launched missile, z letounu odpalovaná střela).

[8] Izrael sice mnohokrát naznačil, že jaderné zbraně jsou pro něj poslední možností v odpovědi na exsitenční hrozbu. Problémem však je, že nikdy nešlo o oficiální vyjádření a zároveň není jasné, co je myšleno slovním spojením existenční hrozba.

[9] Zajímavé je, že útok byl proveden výše zmiňovanou letkou 69 z letecké základny Hatzerim.

[10] Nejedná se o první vypuštění íránského satelitu do kosmu. Už v roce 2005 Írán vypustil komerční satelit na oběžnou dráhu ve spolupráci s Ruskem (v ruském kosmickém nosiči). Vypuštění Omidu za pomoci vlastních sil znamená další technologický pokrok a další osamostatnění Íránu.


Zdroje

  1. Barletta, Michael – Jorgenson, Erik – Salama, Sammy – Zeiger, Alexis (2006): Isreal - Weapons of Mass Destruction Capabilities and Programs, on-line text ( http://cns.miis.edu/wmdme/israel.htm ).
  2. Barnaby, Frank (nedatováno): Israel, the Bomb & Peace in the Middle East, on-line text ( http://www10.antenna.nl/wise/index.html?http : //www10.antenna.nl/wise/beyondbomb/3-3.html).
  3. Basrur, Rajesh M. (2000): Enduring Contradictions: Deterrence Theory and Draft Nuclear Doctrine, Economic and Political Weekly, Vol. 35, No. 8/9, February 2000, pp. 610-613.
  4. Baylis, John – Smith, Mark (2007): The Control of Weapons of Mass Destruction, in: Baylis, John – Wirtz, James – Gray, Colin S. – Cohen, Eliot (eds., 2007): Strategy in the Contemporary World, 2nd Edition, New York, Oxford University Press, pp. 228-252.
  5. Beehner, Lionel (2006): Israel’s Nuclear Program and Middle East Peace, on-line text ( http://www.cfr.org/publication/9822/israels_nuclear_program_and_middle_east_peace.html ).
  6. Beres, Louis Rene (1996): The Oslo Accords and Israel's Nuclear Strategy, on-line text ( http://www.freeman.org/m_online/aug96/berest.htm ).
  7. Beres, Louis Rene (2001): Israel's Strategic Nuclear Doctrine: Ambiguity Versus Openness, on-line text ( http://www.tzemach.org/fyi/docs/beres/june01-01.htm ).
  8. Beres, Louis Rene – Vallely, Paull E. (2006): The Urgent Need For Israeli Nuclear Doctrine, on-line text ( http://www.analyst-network.com/articles/28/TheurgentneedforIsraelinucleardoctrine.doc ).
  9. Farr, Warner D. (1999): The Third Temple’s Holy Of Holies: Israel’s Nuclear Weapons, Counterproliferation Paper No. 2, USAF Counterproliferation Center of Air War College, September 1999, dostupné on-line ( http://purl.access.gpo.gov/GPO/LPS63109 ).
  10. Federation of American Scientists (2000): Strategic doctrine, on-line text ( http://www.fas.org/nuke/guide/israel/doctrine/ ).
  11. Hudema, Marek (2009): Írán dostřelí až do Evropy, Reflex, roč. XX, č. 7, s. 16-17.
  12. Huth, Paul – Rusett, Bruce (1990): Testing Deterrence Theory: Rigor Makes a Difference, World Politics, Vol. 42, No. 4, July 1990, pp. 466-501.
  13. Israelis ‘blew apart Syrian nuclear cache’, The Sunday Times, 16. 9. 2007, dostupné on-line ( http://www.timesonline.co.uk/tol/news/world/middle_east/article2461421.ece ).
  14. Kamel, Kareem M. (2002): Israel’s Nuclear Objectives: Deterrence, Compellence & Hegemony, on-line text ( http://www.islamonline.net/servlet/Satellite?c=Article_C&cid=1156077717622&pagename=Zone-English-Muslim_Affairs%2FMAELayout ).
  15. Levran, Aharon (2001): The Decline of Israeli Deterrence, Ariel Center for Policy Research, Policy Paper No. 113, on-line text ( http://www.acpr.org.il/publications/policy-papers/pp113-xs.html ).
  16. Martinů, Jiří (2006): Izrael, in: Rojčík, Ondřej – Vilímek, Petr (eds., 2006): Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři, Brno, MPÚ, pp. 26-41.
  17. Norris, Robert S. – Arkin, William – Kristensen, Hans M., Handler, Joshua (2002): Israeli nuclear forces, 2002, Bulletin of the Atomic Scientists, Vol. 58, No. 5, September/October 2002, pp. 73-75.
  18. Nuclear Threat Initiative ( http://www.nti.org/index.php ).
  19. Olšer, Břetislav (2008): Zničením reaktoru Osirak přibylo deset roků míru navíc..., on-line text ( http://eretz.cz/content/view/6181/43/ ).
  20. Oren, Amir (2008): Israel, U.S. to develop new Arrow missile defense system, on-line text ( http://www.haaretz.com/hasen/spages/1009148.html ).
  21. Payne, Keith B – Walton, C. Dale (2002): Deterrence in the Post-Cold War World, in: Baylis, John – Wirtz, James – Cohen, Eliot – Gray, Colin S. (eds., 2002): Strategy in the Contemporary World, 1st Edition, New York, Oxford University Press, pp. 161-182.
  22. Pentagon says Iran satellite launch a concern, MSNBC 3. 2. 2009, on-line text ( http://www.msnbc.msn.com/id/28988428/ ).
  23. Ramberg, Benett (2004): Defusing the Nuclear Middle East, Bulletin of the Atomic Scientists, Vol. 60, No. 3, May/June 2004, pp. 45-51.
  24. Record, Jeffrey (2004): Nuclear Deterrence, Preventive War, and Counterproliferation, Policy Analysis, No. 519, July 2004, pp. 1-31, on-line text (www.cato.org/pubs/pas/pa519.pdf).
  25. Rosen, Steven J. (1977): A Stable System of Mutual Nuclear Deterrence in the Arab-Israeli Conflic, The American Political Science Review, Vol. 71, No. 4, December 1977, pp. 1367-1383.
  26. Naval-Technology (nedatováno): SSK Dolphin Class Attack Submarine, Israel, on-line text ( http://www.naval-technology.com/projects/dolphin/ ).
  27. Walton, C. Dale – Gray, Colin S. (2007): The Second Nuclear Age: Nuclear Weapons in the Twenty-first Century, in: Baylis, John – Wirtz, James – Gray, Colin S. – Cohen, Eliot (eds., 2007): Strategy in the Contemporary World, 2nd Edition, New York, Oxford University Press, pp. 209-227.
  28. Ware, Alyn (nedatováno): Nuclear Doctrine, on-line text ( http://www.nuclearfiles.org/menu/key-issues/nuclear-weapons/issues/policies/nuclear-doctrine.htm ).
  29. Závěšický, Jan (2005): Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), in: Kuchyňková, Petra – Suchý, Petr (eds., 2005): Vývoj a výsledky procesu zbrojení a odzbrojování. Marnost nad marnost?, Brno, MPÚ, pp. 131-162.

Jak citovat tento text?

Vlček, Tomáš. Izraelské jaderné odstrašování [online]. E-polis.cz, 22. duben 2009. [cit. 2017-07-22]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/izraelske-jaderne-odstrasovani.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.22 hvězdiček / Hodnoceno: 46x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(