Hitlerův koncept sjednocení Evropy

 26. březen 2010  Bc. Iveta Ptáčníková   komentáře

O pravém původu Hitlerových záměrů a plánů na ovládnutí světa se historici nedokáží shodnout. Jedni se domnívají, že byl Hitler klasickým státníkem s omezenými cíli reagující na danou situaci bez jakéhokoliv předjímaného plánu na dobytí světa. Mezi takovéto se řadí např. A. J. P. Taylor, který naprosto popírá jakýkoliv Hitlerův precizní plán agrese a vznik druhé světové války přičítá nedorozumění a nesprávným odhadům západních politiků.

Hitlerův koncept sjednocení EvropyHitlerův koncept sjednocení Evropy

O pravém původu Hitlerových[1] záměrů a plánů na ovládnutí světa se historici nedokáží shodnout. Jedni se domnívají, že byl Hitler klasickým státníkem s omezenými cíli reagující na danou situaci bez jakéhokoliv předjímaného plánu na dobytí světa. Mezi takovéto se řadí např. A. J. P. Taylor, který naprosto popírá jakýkoliv Hitlerův precizní plán agrese a vznik druhé světové války přičítá nedorozumění a nesprávným odhadům západních politiků. Jiná skupina historiků při zkoumání nacistického Německa však staví své teorie na tzv. Hitlerově programu, který vycházel z jeho sílícího postavení ve světové politice. Mezi takové autory se řadí např. A. Hillgruber a K. Hilderbrand, kteří vypracovali velmi podrobný koncept Hitlerova plánu k získání světové nadvlády. (Hauner: 1978, 15, 18) Jedním z pilířů tohoto programu se stala bezesporu Hitlerova představa struktury grandiózní Německé světové říše. Dle Thiese byla Hitlerova politika založená na násilí. Jeho nepřátelství k historii, stejně tak jako jeho osobní utopický ideál, tedy zvláštní směs uctívání a obhajoby agrární společnosti, se promítl do „architektonického“ stylu Třetí říše. Existují dokonce stavební plány pro evropské země, které byly okupovány či anektovány nacistickým Německem. Existují návrhy, ale nejen pro budovy v nacistickém Německu, které mj. dosahovaly velmi pokrokové úrovně, nýbrž i pro nové konstrukce ve Skandinávii, Beneluxu či Francii. Hitlerovy plány zahrnovaly kromě městské přestavby také reorganizaci infrastruktury okupovaných zemí, zavedení nových dálkových silnic, železničních sítí, přístavů a krajinářské architektury. Toto je bezesporu jedním z důkazů určujících, jak velmi podrobně a do hloubky byl Hitlerův koncept sjednocení Evropy vypracován. (Thies: 1978, 415) V tomto duchu byl Hitlerův evropský sjednocovací koncept zahájen v roce 1940 výstavbou silnic, které se rozprostíraly od Calais po Varšavu a z Klagenfurtu do Trondheimu. Součástí plánu bylo také spojit Dánské ostrovy s Jutským poloostrovem a Skonou na jihu Švédska pomocí mostů vedoucích od Belts přes Helsinborg Sound. Švédsko by tak bylo inkorporováno do nové, Hitlerem zvětšené Evropy. Silnice vedoucí z Německa do Kremlu pak měla bez problémů stejným způsobem připojit Rusko. Hitlerův plán pokračoval i do Norska, kde z Trondheimu chtěl udělat nejdůležitější válečný přístav v Evropě, vedle kterého by byl Singapur dle jeho slov pouhou dětskou hrou. Součástí plánu bylo také začlenit přístavy Severního a Baltského moře. Speciální pozornost věnoval Hitler Rujáně, kde chtěl vybudovat největší letovisko na světě[2]. Co se týče budování nových německých měst, Hitlerova představa se upírala ke středověkým německým otčinám[3], viz. Regensburg, Augsburg aj. Německé venkovské obyvatelstvo by tak bylo ubytováno v modelových osadách podřízených lokálním autoritám, přičemž s novými městy by byly tyto osady propojeny silničním systémem první třídy. Tato nová města (jako Berlín, Mnichov, Hamburg aj.) měla projít kompletní přestavbou zahrnující severo-jižní a západo-východní osy, obrovské nástupové prostory či například rozlehlé administrativní komplexy. Co se týče obyvatel východní Evropy, ti neměli v Hitlerových představách o budoucím světě žádné místo. (Thies: 1978, 415-417) Zajímavé je, že skrze architekturu německé Třetí říše tvořil Hitler zahraniční propagandu. Dokladem je článek jednoho amerického periodika věnovaný stavbě kostela, což dodalo najednou politice německé říše mírový nádech. (Thies: 1978, 419)

Adolf Hitler odmítal mírové soutěžení národů, neboť v tom spatřoval vzájemné podvádění, ve kterém se neužívají násilné metody obrany. Základem tohoto systému byla podle něj hrabivost mezi státy, což analogicky připodobňuje k podnikům. (Hitler: 1924, 83) Hitlerova představa o světovém pořádku vycházela tedy z předpokladu, že se musí zrodit nová podoba moci nebo-li nové hnutí, které má za cíl prosadit nový světový názor. Hitlerův koncept sjednocení Evropy byl také takticky rétoricky zaměřen na boj proti organizované síle marxismu. (Hitler: 1924, 199 – 200) Zde je důležité podotknout, že Hitlerův úspěch při realizaci vlastních politických myšlenek vycházel právě z jeho rétorických schopností, které jsou známy osobitým politickým stylem, který je inspirován dílem Richarda Wagnera, kde Hitler bral inspiraci jak pro svá gesta, tak pro šíři slovního proudu. (Brož: 2001, 63)

Již v knize Mein Kampf si Hitler vytyčil několik ambicí, kterých chtěl docílit. Jednou z těchto ambicí se stalo sjednocení všech německy hovořících národů do jedné říše. Myšlenkově se při tom nechal inspirovat Georgem von Schrönererem[4]. Hitlerova ideologie byla samozřejmě inspirována jeho vlastním rasismem a antisemitismem, ze kterého vycházel též německý nacismus. Svou expanzivní politiku a prosazování politických cílů skrze válku opíral Hitler o heslo: „Války budou existovat, dokud bude existovat svět“. (Brož: 2001, 159; Jäckel: 1999, 26) Je také poměrně známým faktem, že Hitler vycházel při svém konceptu silného a expanzivního Německa z Haushoferových geopolitických myšlenek, což tak kontinuálně doplňovalo komplexní filosofii nacistických myšlenek. Haushoferovy geopolitické myšlenky jsou řazeny mezi tzv. německou geopolitiku[5], jíž jsou vytýkány zejména rasové teorie a organické pojetí státu. Karl Haushofer vycházel při své práci z podmínek, které jasně ovlivnily Německo po první světové válce. K těmto podmínkám bezesporu patřila ztráta území, obyvatel a německých kolonií, což dalo velký prostor pro vědce, kteří se začali zabývat tím, jak by Německo mohlo zpět získat svou ztracenou čest. V praktické politice se tak začíná objevovat fenomén geopolitiky, kdy sami geopolitičtí vědci mají zájem praktickou politiku ovlivňovat. Karl Haushofer tak doslova ve svém díle vyzývá německý lid, aby pochopil, že velikost stávajícího Německa je nedostatečná, a že je potřeba, aby se všechny složky národa spojily v zájmu zvětšení tohoto „životního prostoru“. K pochopení stísněnosti tohoto prostoru a k uvědomění si všech z toho vyplývajících skutečností má dopomoci právě geopolitika prezentovaná Haushoferem. Haushofer vycházel z několika termínů, které jsou jasně charakteristické pro jeho představy o budoucím Německu. Prvním z těchto pojmů je Lebensraum. Lebensraum, nebo-li životní prostor, obsahuje dva typy národů. Prvním je dynamický typ, který získává potřebný prostor válkami, druhým je pak statický typ, který nemá zájem expandovat. Jelikož podle Haushofera není dost prostoru pro všechny, je jasné, že preferoval zřejmě typ první. Hitler zcela evidentně odmítal mírové soužití všech evropských států, stejně jako ras, i Hitlerovo Německo je tedy možné zařadit do dynamického typu národa podle Haushoferovy kategorizace. Dalším klíčovým pojmem jsou hranice, tedy Grenze. Ty vnímal Haushofer jako bojové pole, kde má národ prokázat svou zdatnost. Zajímavé je, že podle Haushofera neexistují bezkonfliktní hranice a pokud ano, pak jen zcela výjimečně. I zde je jasný myšlenkový soulad Haushofer-Hitler, neboť i Hitler zastával válečné postupy při prosazování německých cílů. Třetí klíčový pojem je Autarkie, tedy soběstačnost. V praxi to tedy znamená, že se stát má zaměřit na oblasti, které mu tuto soběstačnost zajistí, tedy na zemědělsky úrodné oblasti a oblasti disponující nerostnými surovinami. Zde je nepochybně patrná Hitlerem přejatá myšlenka, který se snažil obsadit Evropu, neboť v ní viděl možnou obživu pro německý národ. Poslední charakteristický pojem pro Hauhoferovo teorii jsou Panregiony – Pan-Regionen. Panregiony vnímal Haushofer jako nadnárodní bloky, které jsou spojené ideologicky či ekonomicky. Zajímavé pak je, že státy si konkurují životním prostorem pouze v rámci jednoho panregionu, nikoliv přeshraničně. Důležitá je pak vnitřní struktura panregionu, kterou člení na periferii a centrum, kde právě centru dominuje světová velmoc, dle Haushofera ideálně Německo.[6] I zde je patrné, že se Hitler nechal inspirovat Haushoferovým dílem, neboť i on si představoval, že právě Německo je oním vyvoleným národem, který bude dominovat evropskému panregionu.

Abychom lépe porozuměli dlouhodobým cílům nacistického Německa v čele se svým vůdcem, je potřeba rozumět jeho válečným cílům. Jde tedy o to, nakolik bylo Hitlerovo jednání programové a na kolik se jednalo o improvizaci. Hilderbrand dochází při svém zkoumání k faktu, že vzhledem k ekonomické situaci v poválečném Německu, administrativnímu chaosu a darwinistickým teoriím typických pro nacistickou ideologii, se neméně důležitou součástí jeví i Hitlerovy osobní programové ideály, které se staly součástí Německem vytyčených cílů. (Hilderbrand: 1976, 522) Mezi takovéto cíle bychom jistě mohli řadit moc, ale například i bohatství. Proto tedy charakter zahraniční politiky Německa vycházel dle Hitlera také z faktu, že roste počet obyvatel Německa a je stále těžší je uživit, předpokládal zbídačení země. Ze všech možných východisek z této situace Hitler zvolil dobytí nových pozemků a půdy. Bylo mu zjevně jasné, že nejideálnějším prostředím je Evropa a Rusko. (Jäckel: 1999, 34)

Hitler si byl vědom, že je Německo po válce zbídačené a nemůže porazit nejsilnější vojenské mocnosti Evropy a jejich spojence silou, a proto se zpočátku jádrem jeho zahraničně-politické koncepce stala spojenecká politika[7]. (Jäckel: 1999, 27) Tuto spojeneckou politiku se snažil aplikovat zejména při snahách navázat užší kontakt s Itálií, která vedla spory s krajním nepřítelem Německa – Francií. Vzdal se tak jižních Tyrol ve prospěch Itálie. Zde je patrný Hitlerův myšlenkový střet mezi revizionistickou politikou a na druhé straně jeho politikou dobyvačnou. (Jäckel: 1999, 28 )

Hitler se však musel nejprve vypořádat s jiným problémem, který mu bránil v jeho expanzi napříč Evropou, a to s Versailleskou smlouvou. Schovával se proto pod rétorikou obrany Evropy před nebezpečím bolševismu a zároveň se označoval za stoupence míru, který se pouze snaží odstranit nedokonalosti poválečného uspořádání. Svou rafinovanou propagandou se tak snažil rozptýlit podezření ze strany ostatních mocností. V roce 1933 vystoupilo Německo ze Společnosti národů, což Hitler okamžitě kompenzoval německo-polskou smlouvou z roku 1934. Je tedy na místě se domnívat, že Hitler již v samotných počátcích záměrně narušoval mezinárodní život, což se snažil lstivě skrývat pod mírotvornými gesty nižšího významu i charakteru. (Brož: 2001, 160)

Projekt samotné německé expanze Hitler plánoval započít na východě, tedy udeřit proti Polsku, Ukrajině a Rusku. Přirozeným spojencem proti bolševismu se Hitlerovi jevila přirozeně fašistická Itálie. Jako důkaz dobré vůle se stalo Hitlerovo prohlášení, ve kterém přislíbil přenechat část Tyrol právě Itálii. Mussolini však Hitlerovi zhatil plán již v roce 1934, kdy došlo k pokusu o státní převrat v Rakousku. Italská armáda tehdy demonstrativně obsadila Brennerský průsmyk, avšak už to byl signál pro Berlín, že si spolupráci představuje jinak. Mussolini pak také řekl novému rakouskému kancléři Kurtu Schuschniggovi, že nacisté jsou protivníci Itálie, a že Rakousko se na tuto velmoc může spolehnout za všech okolností. (Brož: 2001, 159, 160; Jäckel: 1999, 31,32, 40) Rakousko pak tuto laskavost vrátilo Itálii při hlasování ve Společnosti národů v otázce vpádu italských vojsk v roce 1935 do Etiopie. V roce 1936 však byla mezi Německem a Rakouskem uzavřena dohoda, jejímž cílem bylo urovnat vzájemné vztahy, čímž bylo zpočátku blízkému přátelství mezi Itálií a Rakouskem učiněno za dost.  (Brož: 2001, 160)

Trochu jiné vztahy plánoval Hitler s Velkou Británií, tu totiž pokládal za možného spojence, ovšem pouze za předpokladu, že se vzdá své tradiční role, která byla charakteristická tendencemi vyvažovat politickou rovnováhu v Evropě, a bude se věnovat svým vlastním zájmům v koloniích. V roce 1923 při obsazení Porúří pak Hitler na Británii apeloval právě skrze její roli onoho „vyvažovatele“, a to tak, že Británie by měla vyvažovat síly proti Francii, a to hlavně pro vlastní pocit klidu a bezpečí. (Brož: 2001, 159, 160; Jäckel: 1999, 31,32, 40)

Roli úhlavního nepřítele pak Hitler přisoudil Francii, kterou označil za stát, jehož cílem je rozbít Německo a stát se hegemonem v Evropě. Skutečnost byla však taková, že aspirace na to, stát se hegemonem v Evropě, mělo Německo. Je logické, že nebylo možné jako spojence získat Británii, která přirozeně neuzavře spojenectví se zemí, která usiluje o hegemonii. (Brož: 2001, 159, 160; Jäckel: 1999, 31,32, 40)

Od poloviny 30. let 20. století se značně vyostřila politická situace v Evropě. Mussolini bez skrupulí vstoupil do východní Afriky, Hitler stejně sebevědomě připojil Sársko k Německu, zavedl brannou povinnost a v roce 1935 vznikl Wehrmacht, což nebylo nic jiného než klasická armáda. Wehrmacht následně v roce 1936 obsadil demilitarizované Porýní. Ještě téhož roku uzavřel Mussolini alianci známou pod názvem Osa Berlín-Řím. Měsíc po této události uzavřel Mussolini Pakt proti Kominterně s Japonskem. Hitler tímto paktem chtěl vyvinout tlak na britské pozice v Asii a najít rovnocenného partnera proti Británii. Stejně tak smlouva z roku 1939 se SSSR měla odstrašit Británii od vstupu do války. (Brož: 2001, 161; Jäckel: 1999, 43) V únoru 1938 pokračoval Hitler ve svém evropském tažení a připojil Rakousko k Velkoněmecké říši. Nutno podotknout, že opět zvolil strategické kroky, neboť nejprve vyměnil některé osoby na vedoucích postech[8], čímž si ještě více podmanil armádu, diplomacii i ekonomiku. Při setkání Hitlera s rakouským kancléřem Schuschniggem v Berchtesgadenu došlo k vytyčení několika pro Hitlera zásadních bodů[9], které by mohly vést ke smíření ve vztazích obou zemí. Nutno však podotknout, že šlo pouze o formální akt, neboť německá vojska byla tak jako tak připravena napochodovat bez prodlevy do Rakouska. Schuschniggova iluze o tom, že západní mocnosti zasáhnou a nedovolí takovéto znásilnění demokratického státu, se nenaplnila a ani pomoc ze strany Itálie nepřišla. Nacisté se v tu chvíli dočkali svého snu a už nebyl nikdo, kdo by zpochybňoval naplňující se sen o Velkém Německu. (Brož: 2001, 162) Hitlerův zájem se posléze obrátil na Československo, k čemuž využil sudetskou otázku[10]. V rámci Československa využil Hitler smířlivého postoje západních mocností vůči Berlínu. V srpnu 1938, zástupce Velké Británie Lord Runciman vyslovil předpoklad, že soužití Čechů a Němců není nadále možné. Toto vedlo k Hitlerovu požadavku pro uznání práva Němců v Československu na sebeurčení, což o několik dní později potvrdil i Chamberlain v ultimativní notě z 18. září spolu s Francií. Na konferenci čtyř mocností byl pak osud Československa zpečetěn. (Brož: 2001, 164)

Hitler předpokládal po porážce Francie v roce 1940, že Británie nestihne požádat o pomoc Spojené státy a podlehne strachu. Zároveň, až Německo dobyje území SSSR a získá tak neomezený zdroj surovin, stane se oním proklamovaným hegemonem a bude moci vést válku s kýmkoliv a neomezeně. Prvním krokem měl být pakt tří mocností[11] z roku 1940, který měl odstrašit Británii a zároveň upozornit Ameriku, aby nezasahovala do evropských válek. Hitler pokračoval v roce 1941 svým vrcholným bodem své zahraničně-politické koncepce, a to vpádem do SSSR. (Jäckel: 1999, 45) Po roce 1941, kdy selhaly Hitlerovy plány na vítězství nad Sovětským svazem, ztratilo nacistické Německo své dlouhodobé vize a cíle. Z faktického hlediska je tedy pouhou spekulací, jak by se dále tento evropský hegemon rozvíjel a jakým směrem by se ubíral. (Thies: 1978, 415)

Politika Třetí říše, která se během druhé světové války stala evropským hegemonem, byla bezesporu založena na teroru, násilí, kolaboraci, nátlaku a deportaci. (Thies: 1978, 414) I přes tuto skutečnost však čelila Třetí říše několika problémům, s kterými se musela vypořádat, což se pro některé teoretiky jeví být důvodem pro expanzivní chování této země. Jedním z takových klíčových problémů se v současnosti jeví ztráta dlouhodobých cílů nacistického Německa v jím okupovaných oblastech. Důvodem se zdá být rapidní ztráta výhod během války v zemích osy. Dalším nesporným faktem pak byl administrativní chaos v zemi, díky němuž nemohla být jasně definována politika Německa, která vycházela z rozmanitých cílů navzájem si soupeřících skupin. (Hilderbrand: 1976, 522; Thies: 1978, 414)

Zajímavým faktem také je, že Hitler měl jistou představu o existenci tzv. americké unie, která bude vládnout světem, a tak by v budoucnosti mohlo vzniknout nové spojenectví národů, které by bylo tvořeno státy s vysokou národnostní hodnotou a bojovalo tak s unií americkou, která hrozí přemoci svět. Byť se jedná bezesporu o velmi zajímavou myšlenku, je možné i zde najít trhlinu. Trhlina této koncepce se jeví v tom, že Hitler nebral v potaz mimoevropské mocnosti. (Jäckel: 1999, 41)

V mnoha článcích dochází k personifikaci Německa s osobou Adolfa Hitlera[12], zejména pokud se hovoří o nacistickém Německu, dochází dokonce k nahrazování tohoto pojmu pojmem Hitler, což dokládá charismatickou povahu a totalitní charakter Hitlerovy moci od chvíle, co převzal absolutní kontrolu nad zahraniční a vojenskou politikou země. (Hauner: 1978, 15) Již od roku 1924 však Hitler předpovídal sílu Německa, neboť sám proklamoval, že Německo se stane světovou mocností, jinak nebude žádné Německo. (Hauner: 1978, 16)

Hitler předpokládal, že německá kontinentální expanze bude dokončena nejdéle v roce 1945. Tento předpoklad byl zhatěn rokem 1941 a již zmiňovaným vpádem do Sovětského svazu a zapojením USA do války, což značně otřáslo základy německé strategie. Přestože síly osy zaznamenaly v roce 1942 nečekaná vítězství, Hitler věděl, že nebude dále možné koordinovat německé plány s těmi japonskými. Dalším nesporným faktem, který hatil Hitlerův pokus o sjednocení Evropy, se jeví být Hitlerovo počáteční pochybení v rámci námořní strategie Německa, které nevěnoval dostatečnou pozornost. Hitler využíval svých zkušeností z první světové války a věnoval tak veškerou válečnickou strategii Německa pozemním bojům. Je však pravdou, že v druhé polovině 30. let 20. století se objevuje v rámci Hitlerova programu tzv. Z-Plan, který by začleňoval Německo do skupiny spojeneckých námořních mocností. V druhé polovině 40. let 20. století měl tento plán stát vedle Luftwafe a Wehrmachtu, což by bez pochyb doplnilo jeho ambice na kompletní ovládnutí veškerého evropského prostoru. (Hauner: 1978, 27) K nenaplnění vize o znovuvzkříšení tisícileté Německé říše přispělo kromě odsunutí vztahu s Japonskem do pozadí také Hitlerovo podcenění průmyslového potenciálu Spojených států amerických a jejich izolacionistické politiky vůči evropské válce. Součástí jeho Programu se stalo taky tzv. Konečné řešení, což ubíralo Hitlerovu pozornost na východní Evropu, mezitím však Rudá armáda už vedla útok na celé frontě. Hitler se tak nechal unést svými osobními utopiemi a posedlostí o fanatické čistotě německého národa, které upřednostnil před pragmatickou politikou, což dle mého osobního soudu přispělo k jeho absolutní porážce a stalo se příčinou pro nedokončení evropského sjednocovacího konceptu pod Hitlerovou taktovkou. (Hauner: 1978, 28)

Na závěr je možné doplnit, že Hitler zcela jasně vycházel z konceptů německé geopolitiky, stejně tak jako z nepříznivého vnitřního uspořádání poválečného Německa. Stejnou měrou byl pak ovlivněn svými vlastními utopickými ideály a nenávistí. Rozhodně není tedy na místě ztotožňovat se jednostranně s teoretiky, kteří odmítají, že by Hitler měl svůj vlastní program a tvrdí, že jeho jednání bylo nahodilé. Jeho jasně propracované „architektonické“ uspořádání Evropy a převzetí Haushoferových geopolitických myšlenek je toho jasným dokladem, což je možné si uvědomit, pokud, jak dodává Jäckel, se oprostíme od Hitlerovy politiky, která byla jasně mocenská, postavená na bezzásadovosti a jednání bez morálních principů. Pak je možné, že uvidíme oportunistické prvky s jasnými cíli a taktickou strategií. (Jäckel: 1999, 42)

Titulní obrázek převzat z: http://www.moderni-dejiny.cz/fotogalerie/354_min.jpg

Použitá literatura:

  1. Brož, I.: 2001, Vůdcové, Olympia, Praha
  2. Hauner, M.: 1978, Did Hitler Want a World Dominion?, Journal of Contemporary History, Vol. 13, No. 1, pp. 15-32
  3. Hilderbrand, K.: 1976, Hitler's War Aims, The Journal of Modern History, Vol. 48, No. 3, pp. 522-530
  4. Hitler, A.: 1924, Mein Kampf, elektronická verze
  5. Jäckel, E.: 1999, Hitlerův světový názor, Paseka, Praha
  6. Thies, J.: 1978, Hitler's European Building Programme, Journal of Contemporary History, Vol. 13, No. 3, pp. 413-431

Internetové zdroje:


[1] Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v Branau. (Brož: 2001, 26)

[2] Cca 75km dlouhé pláže s hlavní budovou o rozloze 10km, což by kapacitně pohltilo zhruba 14 milionů turistů ročně. (Thies: 1978, 416)

[3] Fatherlands

[4] Jeden ze zakladatelů a vůdce německonacionálního hnutí v Rakousku do 80. let 19. století. (Brož: 2001, 159)

[5] Do německé geopolitiky se kromě Karla Haushofera řadí i Friedrich Ratzel či Rudolf Kjellén.

[6] http://geography.upol.cz/soubory/lide/fnukal/polgeo_P_2_3.pdf, 3. 12. 2009

[7] Spojenecká politika patří k raným úvahám zahraničně-politické koncepce Adolfa Hitlera.

[8] Viz. výměna polního maršála von Blomberga a generála von Fritsche za generála Keitela a generála von Brauchitsche, kteří neprojevovali tolik samostatného myšlení. Za Neuratha pak do funkce ministra zahraničí jmenoval Hitler Ribbentropa. Agendu Schachta převzal následně Hitlerův věrný komplic Hermann Göring. (Brož, 2001: 161)

[9] Mezi tyto požadavky patřilo mj. vyhlášení amnestie pro nacisty, kteří byli odsouzeni za puč z roku 1934, legalizace nacistické strany, vstup nacistů do státních služeb aj. (Brož, 2001: 161)

[10] Konrád Henlein, šéf SDP (sudetoněmecké strany), podporovaný Berlínem, vytvořil demagogickou představu, že je sudetským Němcům v Československu ubližováno, což nakonec vyústilo pokusem o vzpouru. (Brož, 2001: 163)

[11] Německo, Japonsko, Itálie

[12] Adolf Hitler, zvěd Reichswehru, se rozhodl vstoupit do politiky po porážce císařského Německa v první světové válce s myšlenkou tuto hanbu odčinit. V této souvislosti by se dalo říci, že zahraniční politika byla Hitlerovou nejstarší vášní. (Brož: 2001, 150; Jäckel: 1999, 26)

Jak citovat tento text?

Ptáčníková, Iveta. Hitlerův koncept sjednocení Evropy [online]. E-polis.cz, 26. březen 2010. [cit. 2016-06-27]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/hitleruv-koncept-sjednoceni-evropy.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.97 hvězdiček / Hodnoceno: 32x


Přidat komentář

Reklama

Vložit komentář

Lukáš Rázl

neděle, 28. březen 2010
09:16

Bohužel, s málo čím, týkajícím se geopolitiky, zde lze souhlasit:

Autorem teze o lebensraumu, jak tvrdí článek, není generál Haushofer, ale o generaci starší Friedrich Ratzel.

Je pravdou, že Haushofer, měl velmi blízké vztahy k Rudolfu Hessovi a ve 20. letech i k Adolfu Hitlerovi. Oba dva se ukrývali na jeho statku bezprostředně po nezdařeném mnichovském puči. A především oba dva i Haushofer navštěvoval, za jejich následného pobytu ve vězení, kde jim formou přednášek uděloval lekce z geopolitiky, které Hitlera zásadně ovlivnily. Nicméně, Haushoferovy teze nebyli nikdy primárně rasistické. Či alespoň rasistické v duchu tezí nacionálního socialismu. Naopak. Haushofer neviděl „budoucnost“ Německa ve vytvoření říše a panství v Evropě. Pro něj mělo být primárním cílem podstoupit zápas s Británií a vytvořit „na její úkor“ vlastní koloniální systém „mimo Evropu“ a stát se tak světovou mocností, která bude profitovat z kontroly hospodářsky perspektivního „světového rimlandu“ (pobřežní zóny). Šlo tedy o rozvíjení původně Tirpitzových myšlenek. Co je však klíčové -Haushofer věřil, že tohoto cíle může Německo dosáhnout pouze a výlučně v dorozumění s Ruskem.

Jedině úzká spolupráce s ním, moderním slovníkem doslova kondominium Německa a Ruska, mělo německému průmyslovému a politickému potenciálu umožnilo „jedinečně“ využít euroasijské prostory a zdroje – a díky tomu svrhnout z trůnu Albion!

Naštěstí (!!) Hitler odmítl Haushoferův názor, který původně vedl k paktu Molotov-Ribbentrop a k nastartování „rychlé“ německé nadvlády nad Evropou. Hitlerovo nesmiřitelné, jak známo především rasově motivované nepřátelství k Rusku, jej naopak „odvedlo“ od spolupráce s Ruskem, k naplňování mnohem primitivnější geopolitické koncepce, která s Haushoferem nesouvisí: K „hledání“ Ratzelova lebensraumu na Východě. A tedy od spolupráce – k válce s Ruskem.

Z hlediska klasické Haushoferovy geopolitiky německé školy, coby politické vědy, ke zhola zbytečnému ideologickému konfliktu, o půdu, kterou Německo potřebovalo jen v Hitlerových „agrárně-středověkých“ fantaziích. A ke konfliktu, který nakonec pohřbil jak „tisíciletou“ říši, tak jejího vůdce. Zatímco Haushoferův „skutečný nepřítel Germánie“ – Británie – tak od Hitlera „zdarma“, díky snění o lebensraumu, získala spojence (SSSR), který Británii nakonec vyhrál jinak již katastrofálně prohranou válku.

Sám Haushofer, zapletený později do pokusu o atentát na Hitlera, dožil konce války v koncentračním táboře v Dachau. V roce 1947, velkoněmecký vlastenec, možná šovinista, ale nikoliv nacista, tváří tvář „geopolitickému zničení významu Německa jeho permanentní okupací“ spáchal (spolu s ženou) sebevraždu. To vše však nezabránilo, především ze strany liberálně idealistických autorů, zkratkovitému spojování geopolitiky s nacismem.

Takže, při plné úctě, směšovat teze Ratzela, Haushofera a Hitlera, je jako směšovat olej a vodu. Obojí teče, ale smísit se to dá jen „mixérem“ rychlokvašené četby. Olej však i přes to, dříve či později, „vyjede“ vzhůru.


Napsal: Lukáš Rázl [Odpovědět]

Jan Ptáčník

neděle, 28. březen 2010
12:01

Jako interpretace Hitlerových myšlenek bez předešlého ideologického odsouzení se mi článek velice líbil.

to Lukáš Rázl:
Děkujeme za vyčerpávající přednášku, nicméně doporučuji si nejprve přečíst název práce, který opravdu nezní "Haushofer", nýbrž "Hitlerův koncept sjednocení Evropy". Celá vaše kritika vychází z teze, že termín Lebensraum nevymyslel Haushofer, což ovšem nikde ve článku uvedeno není. Zřejmě jste tedy svůj příspěvek napsal jen proto, abyste všem ukázal, jak brilantními znalostmi o Haushoferovi disponujete, nicméně jste poněkud pozapomněl, že tato práce není o něm.


Napsal: Jan Ptáčník [Odpovědět]

Iveta Ptáčníková

neděle, 28. březen 2010
12:20

Vážený pane Rázl,

děkuji za Váš komentář k mému článku, avšak neodpustím si menší reakci. V článku neuvádím, že Haushofer pojem vymyslel, nýbrž že z tohoto termínu vycházel, neboť byl charakteristický pro jeho představy o budoucím Německu. Že pojem vymyslel Ratzel jistě nebude po téměř čtyřech letech studia politologie překvapením ani pro mne. Ještě jednou tedy děkuji, že jste věnoval takovou pozornost mému článku, ale o rychlokvašenou četbu se v mém případě zcela jistě nejedná.


Napsal: Iveta Ptáčníková [Odpovědět]

Lukáš Rázl

neděle, 28. březen 2010
13:16

Při veškeré úctě si dovolím poukázat jen na "některá" konkrétní pochybení:

1) Cit: „Haushoferovy geopolitické myšlenky jsou řazeny mezi tzv. německou geopolitiku, jíž jsou vytýkány zejména rasové teorie“

čímž je eo ipso řečeno, že Haushoferovy práce jsou založeny na rasových teoriích. V kontextu článku navíc rasismu spjatém s Adolfem Hitlerem. Je mi líto, to ale opravdu nejsou.

2) Cit: „Haushofer vycházel z několika termínů, které jsou jasně charakteristické pro jeho představy o budoucím Německu. Prvním z těchto pojmů je Lebensraum. Lebensraum, nebo-li životní prostor…“

Ano, Haushofer žádal "velkoněmeckou integraci", na rozdíl od maloněmeckého Bismarckova řešení, ale doktrína lebensraumu, a to především ve východní Evropě, není součástí Haushoferových prací. A právě jeho odpor, k získání lebensraumu, stál za radikálním úpadkem Haushoferova vlivu na Hitlera a další (s výjimkou Hesse) ve 30. letech. Pro Haushofera si Německo mělo v Evropě pouze uvolnit ruce - na západě po způsobu Bismarcka ve Francií a na východě úzkou spoluprací s Ruskem. Zbytek byl o budování Německa jako zámořského impéria a tedy z hlediska geopolitiky „o jeho osudu jako vnější, námořní mocnosti“ - do značné míry vyvázáné (?) z Evropy. Doktrína lebensraumu naopak znamenala Německo, coby rozšiřující se mocnost kontinentální.

V každém případě se jedná o kolosální koncepční rozdíl ve strategických cílech Německa a k cestě k jejich dosažení. Rozdíl, z této práce, která operuje s Haushoferem a která nese název „Hitlerův koncept sjednocení Evropy“ nevyplývá - a naopak jej v mylné podobě čtenáři podsouvá. A proto je chybný.

3) Cit: „Lebensraum, nebo-li životní prostor, obsahuje dva typy národů. Prvním je dynamický typ, který získává potřebný prostor válkami, druhým je pak statický typ, který nemá zájem expandovat. Jelikož podle Haushofera není dost prostoru pro všechny, je jasné, že preferoval zřejmě typ první.“

Ano, ale to je "pozoruhodné myšlení“ pouze z hlediska 21. stol. Ve století 19. takto uvažovaly nejenom Němci či Angličané, ale i otcové zakladatelé Spojených států. Státy, velmi zjednodušeně, byly viděny jako organismy, které pokud rostou, pak jedině takto (mmj. i válečným elánem) projevují životaschopnost, zatímco opak znamená „smrt v dějinách“ (B.Franklin).

4) Je-li tedy něco na Haushoferovi zajímavého, pak nikoliv to, jakým způsobem jej autorka podsouvá coby ideový „základ Třetí říše“, ale to, že jeho koncepce (kondominium s Ruskem a zámořská expanze) zůstala Německem de facto nevyužita. A v tomto směru je pro rusko – německou spolupráci „zajímavá“ dodnes.

Co se rychlokvašené četby po čtyřech letech studia týče – omlouvám se, ale právě na případu Haushofer je zřejmé, že je lépe „číst“ prameny, než jejich „zakalené“ vykladače. Čehož právě v případě znečištěného pramene „Německé geopolitické školy“ (obdobně jako Carla Schmitta) je více než zapotřebí“.

P.S. pro kolegu Ptáčníka: Nejde o přednášku, ale o diskusi. Pokud by se však autorka vyhla ve svém článku úvahám o Haushoferovi vyhla, nebylo by mé námitky. Má-li, k mým tvrzením, vážený kolega, věcný názor k rozporování - sem s ním. Prázdné nálepkování a vlahé oči, jsou však jen ztrátou času.


Napsal: Lukáš Rázl [Odpovědět]

Iveta Ptáčníková

neděle, 28. březen 2010
14:22

Vážený pane Rázl,

na německou geopolitickou školu existuje celá řáda odlišných názorů, ale domnívám se, že není zcela na místě některé části mého textu interpretovat jako "konkrétní pochybení", navíc spíše podsouváte něco Vy mne - viz. Váš bod 1., kde pouze upozorňuji, co je německé geopolitice vytýkáno, nikoliv zda-li je to univerzální pravda.
Pokud jste měl opravdu zájem o seriozní diskuzi, mohl jste si odpustit Vaše nemístné komentáře o vlahých očích apod.
Na Vaše připomínky již dále reagovat nebudu, neboť se mi to nezdá již v žádném ohledu konstruktivní.


Napsal: Iveta Ptáčníková [Odpovědět]

Jan Ptáčník

neděle, 28. březen 2010
15:43

to Lukáš Rázl:
Celé Vaše oba příspěvky jen podsouvají autorce neexistující konotace, které následně rozebíráte na sáhodlouhé slohy o Haushoferovi, které mají s diskusí prachmálo společného. Dále přicházíte s povýšeneckým obviněním z rychlokvašené četby (které má údajně potvrdit vámi vykonstruovaný případ Haushofer), abyste na konci příspěvku přišel s tvrzením, že kromě zmínky o Haushoferovi nemáte k článku žádné námitky. Není náhodou právě tohle ono "prázdné nálepkování"? Nechme už Haushofera Haushoferem, že jeho životopis ovládáte brilatně, už jste nám také ukázal a zbytek článku už je přece i podle Vás bez námitek (možná proto, že článek vůbec o Haushoferovi není).


Napsal: Jan Ptáčník [Odpovědět]

Lukáš Rázl

neděle, 28. březen 2010
16:22

Vážený pane Ptáčníku,

Vaše představy, že „celý článek je v pohodě“, protože v něm „o Haushofera a Německou geopolitickou školu nejde“ - je zcela mylné. Stačí si přečíst závěr práce, ke kterému autorka svojí studií dospěla:

Cit: „Na závěr je možné doplnit, že Hitler zcela jasně vycházel z konceptů německé geopolitiky“ … „Rozhodně není tedy na místě ztotožňovat se jednostranně s teoretiky, kteří odmítají, že by Hitler měl svůj vlastní program a tvrdí, že jeho jednání bylo nahodilé. Jeho jasně propracované „architektonické“ uspořádání Evropy a převzetí Haushoferových geopolitických myšlenek…“ atd. – citováno ze závěru práce.

Důvody v čem se Haushoferovy koncepce s Hitlerem naprosto zásadně rozcházely, jsem již (jak si stěžujete) obsáhle uvedl. Co se článku týče, pokud by má tvrzení obstála – a ze strany autorky (ani Vaší) nepadla zatím žádná racionální proti-argumentace, která by je vyvrátila - pak úplně padají i samotné závěry práce, ke kterým autorka dospěla. A je tudíž možno takovou práci objektivně nazvat „pomýlenou“ (?)!!

Pokud se tím dotýkám autorky, omlouvám se, že jsem její článek nepovažoval za „svaté ostatky“ a dovolil jsem si k němu vyjádřit konkrétní připomínky. Netušil jsem, že smyslem diskuse na e-polis je jen zasílat "blahopřejné telegramy".

Co se týče poznámky „o vlahých očích“, je zbytečné aby se autorka cítila dotčená a s odvoláním na ni odmítala obhájit fundament své práce. Neb jak je možné zjistit z textu, noticka se netýkala autorky, ale jmenovitě Vás, kolego Ptáčníku. Byla jen sekvencí na Vaše počáteční, dle mého, prázdné invektivy bez argumentů.

Pokud půjde v další debatě o geopolitiku, Hitlera nebo jiného čerta - pak tedy v ní pokračujme. Pokud však se budeme věnovat jen ošetřování toho či onoho "raněného ega", pak souhlasím s autorkou a nechme toho.


Napsal: Lukáš Rázl [Odpovědět]

Jan Ptáčník

neděle, 28. březen 2010
20:09

to Lukáš Rázl:
Vážený pane Rázle,
Poprvé jsem pochopil, na čem vlastně vaše kritika stojí. Nesouhlasím s ní, neboť mám pocit, že se možná v partikulárních záležitostech Hitlerova politika a geopolitické teorie Ratzela či Haushofera lišily, nicméně paradigmatický základ organického pojetí státu a profilování Německa jako silného státu s potenciálem rozvíjet se na úkor ostatních vidím i v Hitlerově praxi. Nemám tedy pocit, že by se, jak tvrdíte, Haushoferovy koncepce a německá expanze lišily naprosto zásadně, minimálně na počátku války.

Nedivte se tedy, prosím, že se mi nelíbí vaše povýšeností zavánějící příspěvky odsuzující autorku za povrchní četbu pramenů. Konstruktivní debatu uvítám, podvime se, také mnohem raději než hádku o tom, kdo má raněné ego.

Navíc, autorka Vám jistě ráda potvrdí, že u mnoha jejích prací jsem sám kritikou rozhodně nešetřil, proto z mojí strany glorifikace jejího článku skutečně nehrozí.


Napsal: Jan Ptáčník [Odpovědět]

Jarek

neděle, 28. březen 2010
21:51

to Rázl: Mně nepřijde, že by autorka ztotožňovala Hitlerovu a Haushoferovu (btw. ten zemřel 1946 nikoliv 1947 ;) koncepci. Spíše naznačuje ovlivnění jednoho druhým, nikde nemluví o Haushoferovi (btw. ten zemřel 1946 nikoliv 1947 ;) jako o teoretikovi ras, což jí vnucujete.


Pokud se Hitler u německé geopolitické školy inspiroval (což ostatně sám přiznáváte), tak je relevantní na to upozornit. Nicméně máte pravdu, že očerňovat či neprávem stigmatizovat Haushofera a jiné je nesprávné, ale to se v tomto článku neděje.

Haushoferova koncepce není autorkou prezentována jako ideový základ Třetí říše. Článek jen sleduje paralely. A ikdyby autorka odsuzovala Haushofera jako nacistu, co na tom, když ve světě se najdou autoři, pro něž za koncentračními tábory stojí již Descartes, Hobbes nebo More.


Napsal: Jarek [Odpovědět]

Lukáš Rázl

pondělí, 29. březen 2010
09:39

Vážený pane Ptáčník,

v článku jménem „Hitlerův koncept sjednocení Evropy“, který si klade za cíl určit, zda Hitler postupoval ad hoc či podle předem existujícího plánu, je i vzhledem k přesnému znění závěru práce, které jsem rozporoval v předchozím příspěvku, poměrně podstatné (!!) jaké byly rozdíly mezi geopolitickými cíli a prostředky Haushofera a Adolfa Hitlera. Jistě, pokud by autorka postavila závěr své práce (tedy, že se „jelo“ podle plánu) řekněme na Mein Kampfu – a geopolitiku nechala spát – výborně! (I když mému gustu více sedí i zde uvedený názor Taylora). Pokud však autorka operuje s Haushoferem, což činí, tak je to omyl.

Vaše představa, že mezi Haushoferem a Hitlerem byl rozdíl „zanedbatelný“, protože jejich "paradigmatický základ" byl shodně založen na „organickém pojetí státu a profilování Německa jako silného státu s potenciálem rozvíjet se na úkor ostatních“ – je rovněž, dle mého, omyl.

Podstatu Haushoferovy geopolitické koncepce jsem uvedl ve svém prvním příspěvku. Pokud by Hitler postupoval podle ni, došlo by výlučně k anšlusu, Mnichovu a k novému dělení Polska na základě paktu M+R. Následovalo by vyrovnání s Francií, koncept evropské „jednoty v mnohosti“ a ekonomická kontinentální blokáda Británie po Bonapartově vzoru. (Které se tak obával Churchill, jak psal FDR, s tím, že by Británii donutila do dvou let přistoupit na pakt obdobný k M+R) a k rozdělení impéria. V každém případě šlo u Haushofera o zcela jinou (!) koncepci a prostředky, s kolosálně rozdílnými důsledky, než ke které se svým hledáním lebensraumu (kvůli naprosto odlišné geopolitické strategii) uchýlil Hitler.

Pokud Vám výše uvedené přijde stále „jen podobné“ – pak již kapituluji. (Mezi ODS a CSSD taky de facto není rozdálu, že? Vasí logikou jsou přeci obě strany stejné, protože též jen usilují o voliče, ne?!!!)

Nicméně ještě k věci: Je třeba říci, že potřebu „rozvíjet svůj stát i na úkor států jiných“, coby jednu ze základních determinant imperialismu, pociťovali často i Spojené státy (pokud Evropany schválně necháme stranou). A přesto to nevedlo k důsledkům, jako v případě evropské „integrace“ Třetí říší. Proč? Možná právě kvůli obdobným rozdílům (které ovšem Vám připadají "zanedbatelné"), jako jsou rozdíly mezi pracemi Haushofera a Hitlerovou politikou.

P.S. Jarku, máš pravdu, bylo to v březnu 1946.


Napsal: Lukáš Rázl [Odpovědět]

Jan Ptáčník

pondělí, 29. březen 2010
14:21

to Lukáš Rázl:
Opět přicházíte s dílčími rozdíly mezi Haushoferovými plány a Hitlerovou politikou, nicméně zpochybnit propojení naprostého základu koncepcí evidentně vyvrátit nedokážete a dovádíte debatu do naprosto absurdních konotací. Pokud tedy na vaši hru přistoupím, ODS a ČSSD se samozřejmě liší, ovšem jde o politické strany s ambicemi získat podíl na vládě v ČR. Co následně chtějí jako vládnoucí subjekty uplatňovat, to je už úplně vedlejší. Haushofer ve svých geopolitických teoriích přece neřešil např. likvidaci židů, jen popsal svou představu o fungování mezinárodního systému. Pro ČSSD a ODS tedy za naprostý základ koncepce považuji: Jsme politická strana a chceme se podílet na moci. Jistě si tedy analogicky doplníte, co chápu za naprostý základ koncepcí Haushofera a Hitlera.


Napsal: Jan Ptáčník [Odpovědět]

Lukáš Rázl

pondělí, 29. březen 2010
15:45

Nechme toho - odbočka ke stranám byl fór s cílem poukázat na to, že "ďábel se skrývá v detailech".

Pokud tyto detaily "přejedeme" Vaší "žehličkou"- získáme jen nepravdivý (!) obraz, který praví, že mezi imperiálními státy, jejich cíly, strategiemi a prostředky a mezi Třetí říší nebyl (!!!)- snad s výjimkou likvidace Židů - rozdíl. Což setsakra byl.

A proto naopak, pokud budete chtít tento rozdíl najít a vysvětlit (!) nezbývá než se detaily zabývat.

Hawk


Napsal: Lukáš Rázl [Odpovědět]

ptacnikjan

pondělí, 29. březen 2010
20:18

ptacnikjan

to Lukáš Rázl:
A vy myslíte, že imperiální státy vycházely z organického pojetí státnosti? Profilovaly se snad imperiální státy darwinisticky jako předurčené k přežití na úkor slabších? Osobně mám dojem že to tak opravdu není... a vy jste se opět vrátil ke strategii vkládat do cizích (tentokrát mých) úst něco, co netvrdím.


Napsal: ptacnikjan [Odpovědět]

Lukáš Rázl

úterý, 30. březen 2010
10:53

Zda vycházely imperialistické státy z organického pojetí státu? Samozřejmě, že ano!!!

Organické pojetí státu je představou o státu coby o de facto „bytosti“, srovnatelné s člověkem. O bytosti nadané jakýmsi státním “pudem sebezáchovy”, který se projevuje v zápase s ostatními státy o přežití. V jeho důsledku dochází k darwinovskému výběru. Slabší zanikají, silní „žijí“, "pozřou co jde" a jdou dál. A právě toto nutí stát k neustálému růstu, která jej může přeměnit až ve velmoc. A ad infinitum až v jediný světostát.

Ratzel a Kjellén mysleli ve svých pracích samozřejmě na Německo. Pro ně Německo nemělo jinou alternativu, než se buď stát světovou velmocí, nebo zaniknout. Avšak! Zcela stejné myšlení můžeme najít i v představách o úloze Spojených států, Británie či Francie. (viz třeba Robert Kagan)

Představy o potřebě vybudovat USA jako stát, který se postupně jako říše rozšíří do „obou Amerik“ jen proto, aby (1) byl schopen čelit rostoucí konkurenci evropských říší, (2) Potvrdil tím svoji kvalitativní nadřazenost, (3) neučinil-li by tak a nestal se říší, byl by předurčen k „zániku a otroctví“ - stál u zrodu Monroeovy doktríny (1923). A spousty textů otců zakladatelů. A tedy chápání organického státu ještě dávno před tím, než Darwin formuloval své závěry, z kterých Ratzel a Kjellén ukuli název pro svoji tezi.

Jen pro informaci: Před Darwinem se organickému pojetí státu „říkalo“ geografický determinismus.

K "potřebě růst k velikosti a k světovému impériu anebo padnout, pokud by se tento růst byť (!) jen zastavil", se ve svých řečech neustále vrací Disraelli. Darwinismus pak stojí jednoznačně za budováním francouzského impéria po roce 1871 – a Francie tuto koncepci definitivně opustila až spolu s pádem „Východní Francie“ (Alžír) v 60. letech. Atd.

V každém případě organické pojetí státu byl standart 19. století! A jak jsem již řekl – „ďábel se skrývá v detailech.“ Což článek, který autorce tak rytířsky bráníte - nedělá. Přičemž dost možná o jejich existenci autorka ani neví. V případě článku z Blesku – by toto mohlo být pozitivum. V případě pokusu o „vědecký přístup“ jde o „pochybení“.

Tomu se však lze vyhnout - když se "neleze na tenký led..."


Napsal: Lukáš Rázl [Odpovědět]

Jarek

úterý, 30. březen 2010
16:36

Timhle tempem za chvíli bude diskuze delší než samotný článek :).


Napsal: Jarek [Odpovědět]

Jan Ptáčník

středa, 31. březen 2010
12:44

to Lukáš Rázl:
Mezi geografickým determinismem a organickou státností dle německých geopolitických myslitelů vidím poměrně zásadní odlišnosti. Záměrem impérií, jak jste ostatně správně popsal, je totiž růst ve smyslu šířit svůj vliv, získat prostředky z podmaněných území, ukázat ostatním impériím svou sílu. Geopolitický darwinismus Německa nepovažuji vyloženě za soupeření s ostatními zeměmi, které také mají nějaké výchozí možnosti a prostředky, nýbrž za označení všech ostatních (nepřímo dle Haushofera v rámci Evropy a na tvrdo dle Hitlera zcela univerzálně) za podřadné, bez potenciálu přežít. Německo tedy mělo ostatní pohltit a následně také přetvořit na Německo, nikoliv nechat kolonií. Tyto charakteristiky lze těžko aplikovat třeba na britské či francouzské koloniální panství, neboť by záležitosti jako koncert velmocí či Společnost národů absolutně nedávaly smysl, kdyby se jejich členové dívali na ostatní jen jako na potenciální kořist. Jakmile se Německo vrhlo do aplikace Hitlerem náležitě přizpůsobené geopolitiky, okamžitě z SN vystoupilo - to utvrzuje můj pohled na věc.

to Jarek:
Diskuse je přece pozitivní záležitost, jen by z ní mohlo zmizet urážení autorky. :-)


Napsal: Jan Ptáčník [Odpovědět]

Jarek

středa, 31. březen 2010
13:01

Já mám diskuze rád, ale jen pokud jsou zajímavé a konstruktivní :). Motání se pořád kolem téže věci, která se mi nejeví jako relevantní, je poněkud únavné.


Napsal: Jarek [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…