Gruzínsko-Abcházský konflikt

 19. březen 2005  Tomáš Vaško   komentáře

Cílem tohoto textu je přiblížit čtenářům průběh a objasnit příčiny gruzínsko-abcházského etnického konfliktu. Dále se pokusím nalézt odpovědi na otázky, jaké světové organizace se angažovaly v tomto konfliktu, jakou roli zde hrála Ruská federace a konečně jaký vliv měl tento konflikt na rozhodnutí Gruzie vstoupit do SNS.

Gruzínsko-Abcházský konfliktGruzínsko-Abcházský konflikt

Abcházie, ležící na pobřeží Černého moře, tvoří součást Gruzínské Republiky. Přesněji to je jedna ze dvou autonomních republik. Počátkem devadesátých let se zde rozhořel rozsáhlý etnický konflikt mezi dvěma národnostními etniky - Abcházci a Gruzíny. Po dvouleté občanské válce se podařilo za výrazného přispění Ruské federace a světových organizací uzavřít mezi znepřátelenými stranami příměří. Tento konflikt byl tak zmrazen, nikoliv vyřešen. Na území Abcházie byly vyslány mírové pozorovatelské jednotky OSN a Společenství nezávislých států (fakticky šlo příslušníky ruské armády).

Demografické složení obyvatelstva před vypuknutím konfliktu bylo velice pestré a žádná národnostní skupina zde netvořila nadpoloviční většinu obyvatelstva. Z celkové populace 525 061 lidí[1] bylo 239 872 ( 45,7%) gruzínské národnosti, 93 267 (17,8%) abcházské, 76 541 (14,6%) arménské a konečně 74 914 (14,2%) ruské národnosti. Obyvatelstvo gruzínské národnosti se soustřeďovalo zvláště v jižní části země a v jejím hlavním městě - Suchumi.

Následný vojenský konflikt si vyžádal tisíce mrtvých a zhruba 200 000 utečenců gruzínského původu. Z toho 150 000 lidí uteklo do Gruzie a 15 000 do Ruska[2].

Historický vývoj Abcházie a příčiny ozbrojeného střetu

Abcházci jsou starobylým národem, jenž žije na území při pobřeží Černého moře již téměř dva tisíce let. V 1. století n. l. zde založily dva národy – Abazgové a Apsilové - rané knížectví. Z těchto dvou archaických národů později vznikl národ jediný – abcházský - patřící k adygejské jazykové skupině.

Ve 4. až 6. století bylo toto teritorium součástí Byzance. Ta se zasloužila o christianizaci území Zakavkazska. Koncem 8. století bylo založeno Abcházské království a státním náboženstvím se stal pro změnu islám. Již v 10. století se však Abcházské království stalo součástí silnějšího gruzínského státu. Od 13. století bylo toto území po několik staletí ovládáno silnou Osmanskou říší. Islámská víra byla utužena a přetrvala do dnešních časů.

V roce 1810 se Abcházie stala ruským protektorátem, což mělo za následek příchod ruského obyvatelstva a šíření pravoslaví v oblasti. Po ruské bolševické revoluci v roce 1917 se Abcházie nakrátko stala součástí Zakavkazské federativní demokratické republiky. O rok později vytvořily muslimské národy Republiku horalů severního Kavkazu. Ani ta však dlouho nevydržela a tak v roce 1921 byla v Suchumi vyhlášena Abcházská sovětská socialistická republika. Po osmi měsících samostatné existence byla již poněkolikáté přičleněna k Gruzii. Abcházská ústava z roku 1925 potvrdila připojení k Gruzínské socialistické republice na základě rovnoprávného postavení gruzínského a abcházského národa.

Počátkem 30. let se k moci v Gruzii dostalo silně nacionalistické křidlo komunistické strany v čele s J. V. Stalinem a L. Beriou. Ti se snažili potlačit zájmy národnostních menšin a politikou asimilace přetvořit Gruzii v unitární stát.

Již v roce 1931 byl změněn status Abcházie v autonomní republiku s omezenou suverenitou. V rámci nové národnostní politiky byl zahájen proces násilné imigrace gruzínského a slovanského obyvatelstva na abcházské území. Výkon místní správy přešel do gruzínských rukou. Abcházská abeceda byla změněna tak, aby se nejvíce podobala gruzínské. V období velké vlastenecké války byly násilně uzavřeny abcházské školy, používání abcházského jazyka na veřejných místech bylo perzekuováno, upřeno bylo i právo víry a proces tzv. gruzinizace tak dosáhl svého vrcholu.

Obrat nastal až roku 1953 po smrti Stalina a Beriji. Abcházské školy byly opět otevřeny, abeceda upravena tentokrát podle ruské cyrilice a původnímu obyvatelstvu zajištěna účast ve státní správě.

I přesto vystoupila abcházská inteligence opakovaně (v letech 1957, 1967, 1978) s žádostí o přechod Abcházské ASSR pod jurisdikci Ruské SFSR. Později byl tento požadavek změněn na snahu o navrácení statutu svazové republiky. Po posledním velkém protestu v roce 1978, kdy abcházská strana obvinila Gruzii z politické a kulturní diskriminace, zasáhl Ústřední výbor KSSS v Moskvě a následovalo období uvolnění a ústupků vůči abcházskému obyvatelstvu. Velké finanční prostředky byly zaslány z centra na podporu místního školství a kultury.

V průběhu 80. let se objevily opět snahy o vystoupení Abcházie z Gruzínské SSR a přičlenění k Ruské federaci jako autonomní republika.

V létě 1988 zaslalo 58 abcházských komunistů dopis obsahující stížnost na gruzínskou vládu. Požadovali uznání práva na národní sebeurčení, na správu vlastních záležitostí a respektovaný hlas v gruzínské politice. Během března následujícího roku podepsalo na třicet tisíc občanů petici požadující nezávislost Abcházie. Události se daly do pohybu nejen v Zakavkazsku, ale v celém východním bloku. Sovětskému svazu zbývalo již jen několik měsíců existence. V červenci roku 1990 vypukly v hlavním městě Suchumi ostré pouliční boje, při kterých zahynulo 25 lidí.

V srpnu 1990 gruzínský parlament schválil zákon, který znemožňoval účast regionálních politických stran v celorepublikových parlamentních volbách. Tímto krokem se centrum snažilo opět ještě více omezit vliv národnostních menšin na politiku. Nejvyšší sovět autonomní republiky Abcházie na to reagoval tím, že dne 25. října 1990 přijal Deklaraci o státní suverenitě Abcházské sovětské socialistické republiky, čímž de facto vystoupil ze svazku s Gruzií.

Jaké byly příčiny eskalace násilí na přelomu 80. a 90. let?

Podle názoru O. V. Vasiljevové[3] je nutné hledat základní příčiny vyostření sporu především v politice gruzínského vedení v dobách sovětské vlády. Tvrdí, že „na území Abcházie byla v této době uplatňována politika přísné asimilace – tzv. gruzinizace. Suchumi bylo hospodářsky prakticky plně podřízeno Tbilisi, kádrová politika navíc diskriminovala místní populaci, když klíčové posty získávali etničtí Gruzíni.”

Následkem dlouhodobé imigrační politiky ze strany carského Ruska a poté Gruzie je skutečnost, že se původní abcházské obyvatelstvo stalo na svém území menšinou - v roce 1989 tvořilo pouhých 17% obyvatel[4]. Část Abcházců navíc v průběhu 19. století odešla do tehdejší Osmanské říše. V dnešním Turecku tak žije téměř 0,5 miliónová abcházská diaspora[5].

Gruzínské a abcházské chápání tohoto multikulturního prostoru je diametrálně odlišné. Gruzíni berou Abcházii jako pouhou součást Gruzie. Tvrdí, že toto území s Gruzií spojuje společný jazyk, kultura a historie. Druhá strana je naopak přesvědčena, že Abcházci jsou starobylým, svébytným národem, který má plné právo na státní suverenitu.

Od pádu SSSR do vypuknutí konfliktu

Rok 1991 se stal rokem rozpadu Sovětského svazu. Jednotlivé svazové republiky postupně vyhlašovaly svou nezávislost. V Gruzii se to odehrálo v dubnu 1991, kdy parlament obnovil platnost ústavy z roku 1921. Tato ústava ovšem Gruzii chápala jako unitární stát, a tak Abcházie přišla i o status autonomie.

V prosinci 1991, v zájmu zachování stability v oblasti, Organizace spojených národů potvrzuje suverenitu Gruzie nad celým územím včetně Adžarie, Jižní Osetie a Abcházie.

V tomto hektickém období proběhlo několik jednání mezi oběma znesvářenými stranami o novém uspořádání Abcházie a Gruzie na federálním, případně konfederálním základě, ovšem bez hmatatelných výsledků.

Prvním svobodně zvoleným prezidentem Gruzie se stává nacionalistický politik Zviad Gamsachurdia, který v poselství k abcházskému národu označil Vladislava Ardzinbu[6] za zrádce a agenta Moskvy. To vyvolalo další vlnu protigruzínských nálad. Jako snahu o nalezení kompromisu můžeme hodnotit Gamsachurdiův krok, kdy se s abcházskou reprezentací dohodl na novém stanovení národnostních kvót do abcházského parlamentu. V roce 1991 tak proběhly volby, ve kterých z 65 mandátů získali 28 Abcházové, 26 Gruzíni a 11 mandátů ostatní národnosti. Rozdělení parlamentu na gruzínskou a abcházskou frakci ovšem paralyzovalo jeho činnost a mezietnický spor se nadále prohluboval.

Dne 7. července 1992 pak abcházská část Abcházského nejvyššího sovětu vyhlásila plnou nezávislost na Gruzii obnovením ústavy z roku 1925. To byla ona pověstná poslední kapka. O měsíc později – 14. srpna 1992 - vypukla občanská válka.

Je nutné ještě poznamenat, že tato nezávislost nebyla uznána žádným státem mezinárodního společenství a Abcházie tak byla stále pokládána za součást Gruzie.

Bruno Coppieters[7] ve své práci tvrdí:

“Podle názoru Abcházců rozpad SSSR dával právo nejen svazovým, ale i autonomním republikám na vyhlášení státní suverenity. Suverenita v tomto pojetí znamenala to, že abcházský národ může realizovat své právo na sebeurčení stejně tak jako národ gruzínský. Ve skutečnosti by to znamenalo, že by Abcházci ( i přesto že tvoří menšinu) zaujali dominantní postavení v Abcházském státě.”

Občanská válka 1992 – 1993

Jak již bylo řečeno výše, občanská válka v Abcházii propukla 14. srpna 1992, kdy gruzínská tanková jednotka Tengize Kitovaniho, bez předchozí dohody s novým prezidentem Gruzie Eduardem Ševarnadzem, vtrhla do Suchumi a zaútočila na budovu abcházského parlamentu. Kitovani nařídil obsadit Suchumi a další gruzínské jednotky se vylodily v Gagře.

Cílem této operace mělo být získání kontroly nad územím Abcházie v době, kdy jsou ruské jednotky relativně slabé a moc Abcházského nejvyššího sovětu nepevná. Oficiální důvod pro tento krok uvedlo gruzínské vedení snahu zabránit útokům na železniční magistrály ze strany polovojenských jednotek věrných svrženému prezidentovi Gamsachurdiovi a osvobodit zajaté politiky, kteří se měli nacházet právě na území Abcházie.

Podle názoru O. V. Vasiljevové[8] však v pozadí těchto událostí stál především strach nového gruzínského vedení. Chyběly totiž jasné dohody, upravující vztah centra a autonomií a hrozilo uznání abcházské státnosti ze strany Ruské federace.

V této krizové situaci Abcházský nejvyšší sovět v čele s Vladislavem Ardzinbou vyhlašuje všeobecnou mobilizaci a uchyluje se do Gudauty, kde sídlí ruská letecká základna. Tento krok později výrazně přispěje ke konečnému vítězství abcházské strany. V Gudautě totiž Nejvyšší sovět požádá oficiálně Ruskou federaci o pomoc proti gruzínské agresi.

A jak na to reagovala ruská strana? Rozdílně.

Prezident Boris Jelcin zastával neutrální pozici. V září v Moskvě uspořádal schůzku Ševarnadzeho a Ardzinby, na níž byla vyjednána první dohoda o příměří a stažení gruzínské těžké bojové techniky. Dohoda rovněž specifikovala podmínky stažení severokavkazských dobrovolníků, ale nezmiňovala se o budoucím federativním uspořádání Gruzie. To vedlo Abcházii k obnovení bojů.

Naopak Ruský nejvyšší sovět, stále ovládaný komunisty, se otevřeně postavil na stranu Abcházie a přijal rezoluci odsuzující gruzínskou agresi.

V tomto konfliktu byl klíčový postoj ruské generality. Ta však ze začátku nedávala své názory na etnický konflikt příliš najevo.

Do průběhu občanské války velkou měrou zasáhla Konfederace kavkazských národů[9], která organizovala dobrovolnické jednotky na pomoc Abcházii. V těchto jednotkách bojovali zástupci několika muslimských kavkazských národů. Nejpočetnějšími byli Čečenci. Bojů s gruzínskou armádou se účastnil i známý čečenský polní velitel Šamil Basajev. Z oblasti ruské Kubáně se zase rekrutovaly kozácké dobrovolnické sbory[10]. Podle názoru Darrela Slidera[11] to byla především tato pomoc, spolu s asistencí ruských jednotek, která ve finální fázi války umožnila abcházským jednotkám vytlačit gruzínskou armádu z Abcházie. Abcházská populace přitom tvořila pouhé 1,8 % populace Gruzie.

V září bylo ruskou armádou evakuováno 12 000 turistů a ruských civilistů z oblasti. Zároveň ruští výsadkáři oznámili, že překročení řeky Gumisty a postup Gruzínů na Gudautu bude posuzován jako nepřátelský akt. Fakticky tak byl Kitovaniho předvoj odříznut v Gagře.

V prosinci došlo k incidentu v Tkvarcheli, kdy byl Gruzíny sestřelen ruský vrtulník evakuující uprchlíky. Rusové na to odpověděli několika trestnými leteckými nálety na Suchumi. Ministerstvo obrany RF to sice celou dobu popíralo, nicméně na jaře 1993 bylo sestřeleno jedno z útočících letadel s ruským pilotem na palubě.

Během měsíce března se pak Abcházci pokoušeli neúspěšně o ofenzívu proti Suchumi, které bylo stále v gruzínských rukách.

V květnu nastal výrazný obrat v ruské diplomacii, když Rusko přenechalo hlavní vyjednávací úlohu OSN. Ta jmenovala zvláštního vyslance generálního tajemníka OSN pro Abcházii Eduarda Brunnera.

Dne 14. května vyjednal zvláštní ruský pověřenec Boris Pastuchov dohodu o zastavení palby, která zahrnovala i svolání budoucí mírové konference pod dohledem OSN. Tuto dohodu podepsali pouze Jelcin se Ševarnadzem. Abcházská strana se jednání nezúčastnila. Jen jako akt dobré vůle oficiálně podpořila dosažené příměří. Počátkem července však opět vzplály v okolí Suchumi nové boje.

Politická situace v samotné Gruzii se stala v první polovině roku 1993 velmi kritickou a nepřehlednou. Operovalo zde množství kriminálních band dobře vyzbrojených z vykradených armádních skladů. Navíc v západní Gruzii vypukla ozbrojená vzpoura progamsachurdiovských sil, tzv. Zviadovců. Země stála na pokraji ekonomického kolapsu.

V této situaci je prezident Ševarnadze nucen usednout k jednacímu stolu. Na setkání představitelů Abcházie, Gruzie a Ruska v Soči 27. července 1993 je podepsána dohoda o stažení vojenských jednotek Gruzie a severního Kavkazu z území Abcházie. Stažení mělo proběhnout nejpozději do 15 dnů od podpisu dohody o ukončení bojů. Dále mělo dojít k návratu zákonných mocenských orgánů do Suchumi a v regionu měly být rozmístěny mírové jednotky s mandátem OSN.

Toto příměří podpořila svojí rezolucí č. 858 z 24. 8. 1993 i Rada bezpečnosti OSN, která zřídila mezinárodní pozorovatelskou misi v Gruzii[12] v počtu 88 dohlížitelů.

I přes podpis dohody o příměří, se abcházská strana nadále vyzbrojovala a chystala se k další ofenzívě. Vycítila totiž slabost gruzínské strany a navíc v této době i Rusko stálo před vážnou vnitropolitickou krizí. Spory prezidenta Jelcina s odbojným Nejvyšším sovětem Ruské federace totiž nabývaly svého vrcholu.

Dne 16. září tak abcházské ozbrojené složky zahájily nečekaně novou ofenzívu. Oficiálním důvodem pro obnovení bojů bylo neplnění dohody ze Soči z gruzínské strany. Již 27. září bylo dobyto hlavní město Suchumi a gruzínské oddíly zahnány až za řeku Inguri. V souvislosti s pádem Suchumi Zviad Gamsachurdia zesílil bojové aktivity svých jednotek v západní Gruzii. Byl obsazen přístav Poti a strategický železniční uzel Samtredie. Tbilisi bylo odříznuto od světa. Zbídačené gruzínské jednotky opouštějící abcházské území, byly navíc často nuceny odevzdat své zbraně vzbouřeným jednotkám prezidenta Gamsachurdii.

Po odchodu gruzínských vojsk a převzetí moci Abcházci nastal mohutný exodus gruzínského obyvatelstva doprovázený častými etnickými čistkami a vyřizováním starých účtů.

Rada bezpečnosti OSN v rezoluci č. 876 ze dne 19. října ostře odsoudila narušení příměří a etnické čistky prováděné abcházskými vojáky. Rusko přistoupilo k hospodářské blokádě Abcházie a přerušení dodávek elektrické energie.

Zvláštní vyslanec OSN Eduard Brunner svolal mírovou konferenci do Ženevy, na které proběhly gruzínsko-abcházské rozhovory. Nakonec bylo dosaženo kompromisu, kdy obě strany souhlasily s ruskou mírovou operací podél řeky Inguri, na základě mandátu Společenství nezávislých států a pod dohledem OSN.

Abcházie tento krok považovala za uhájení své nezávislosti a faktické vítězství.

Počátkem května roku 1994 byla uzavřena další mírová dohoda mezi Ruskem, Gruzií a Abcházií, která počítala s rozmístěním 3000 ruských vojáků v nárazníkovém pásmu kolem řeky Inguri v rámci mírové mise SNS. Na to reagovalo OSN vydáním rezoluce č. 937, která prodlužovala mandát jednotkám UNOMIG a zároveň je reorganizovala na monitorovací operaci Společenství nezávislých států.

Dne 4. prosince 1994 byla dojednána Deklarace o opatřeních k politickému urovnání gruzínsko-abcházského konfliktu. Vyjadřovala přání obou stran znovu nastolit právo a pořádek. Abcházské republice byly přiznány atributy státnosti jako např. vlastní ústava, parlament a vláda. Dokument rozdělil gruzínské a abcházské kompetence. Do společné kompetence spadá zahraniční politika, energetika, doprava, ekologie, občanská a lidská práva a práva menšin[13].

Tuto deklaraci podepsali představitelé obou znepřátelených stran, Ruska, OSN a OBSE.

Výše zmíněná deklarace obsahovala i závazek abcházské strany, že umožní návrat vyhnanému gruzínskému obyvatelstvu do svých domovů. Do roku 1996 se však vrátil pouhý zlomek vyhnaných obyvatel[14].

Vstup Gruzie do SNS

V závěru tohoto textu se pokusím odpovědět na otázku, jak ovlivnil abcházský konflikt rozhodnutí Gruzie vstoupit do SNS.

Poté, co v roce 1991 Gruzie vyhlásila nezávislost, bylo její největší snahou v zahraničně-politické oblasti vymanit se z vlivu na tehdejším Sovětském svazu. Své spojence se snažila nalézt spíše na Západě. Proto nás nepřekvapí, že v roce 1992 odmítla členství v nově založeném Společenství nezávislých států. Tato organizace vznikla na popud Ruské federace s cílem udržet si vliv v postsovětských republikách.

Situace se podstatně změnila po 14. 8. 1992, kdy vypukl abcházský konflikt. Ruská strana v něm byla silně zainteresovaná přímo i nepřímo v roli prostředníka při mírových jednáních. V Gruzii se navíc rozhořela občanská válka mezi prezidentem Ševarnadzem a Zviadovci. V této krizové situaci nebylo v silách samotné Gruzie vyřešit tato ozbrojená povstání a proto bylo nutné se spojit se silnějším partnerem – Ruskou federací a to nejlépe na nějakém širším mezinárodně politické základě. Jako nejvhodnější se v dané chvíli Gruzii jevila spolupráce s RF v rámci SNS.

Proto 20. října 1993 Gruzie nakonec skutečně vstoupila do SNS. V únoru následujícího roku pak byla s Ruskem podepsána Dohoda o přátelství a spolupráci, která počítala s vytvořením ruských vojenských základen na gruzínském území a s urovnáním abcházského konfliktu. Ruské vojenské jednotky pak výrazně přispěly ke stabilizaci v celém regionu Zakavkazska.

Závěr

Pokusím se nyní stručně shrnout celý text:

  1. Existuje zde celá řada příčin propuknutí etnického konfliktu, ale hlavní příčinou je vypjatý – až šovinistický nacionalismus obou znepřátelených stran. Abcházský separatismus byl navíc posílen negativní historickou zkušeností z doby, kdy toto území plně ovládala Gruzie.
  2. Ze světových organizací se na urovnání podílelo zvláště OSN, SNS a KBSE.
  3. Ruská federace hrála již od samého počátku klíčovou roli v tomto konfliktu a výraznou měrou pomohla k jeho přerušení.
  4. Vstup Gruzie do SNS v roce 1993 byl reakcí na gruzínsko-abcházský konflikt a také na neutěšenou hospodářskou situaci v zemi.

Dodatek - aktuální situace v Abcházii

Dne 3. října loňského roku v Abcházii proběhly prezidentské volby. Dva kandidáti, kteří měli stejný počet hlasů se vzájemně dohadovali a tím došlo k další napjaté situaci v Abcházii. Po jednání obě strany 6. prosince loňského roku podepsaly dohodu o národním usmíření a nastoupily tak cestu k opětnému konání prezidentských voleb.

Nová gruzínská vláda v čele s prezidentem Saakašvilim[15] stále usiluje o obnovu státní svrchovanosti a sjednocení s odštěpenou Abcházií různými prostředky. Poté, co byla zveřejněna zpráva, že jeden z kandidátů, Sergej Bagapš, byl zvolen prezidentem, nový gruzínský prezident Michail Saakašvili odmítl uznat zákonitost těchto voleb a znovu zdůraznil, že obnoví územní svrchovanost Gruzie nad Abcházií.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov opět zdůraznil, že Rusko vyzvalo Abcházii a Gruzii k rychlému obnovení dialogu a přeje si, aby Abcházie rychle obnovila stabilitu.

Analytici se domnívají, že kvůli regionálním národním sporům i mezinárodním politickým rozporům je konflikt v Abcházii i po více než deseti letech velmi komplikovaný. Přes vyhlášení nezávislosti Abcházie je vnitřní národní rozpor stále ostrý a politická situace velmi komplikovaná. Abcházie je velmi důležitou gruzijských oblastí politických, hospodářských a strategických zájmů. Gruzie tudíž těžko ustoupí v otázce svrchovanosti nad Abcházií. Nově zvolená abcházská vláda se nezřekla proruské a protigruzínské politické linie. Nový prezident Sergej Bagapš ve svém interview pro rozhlasovou stanici The Voice of Russia prohlásil, že nové abcházské vedení vede politický dialog s Gruzií na základě rovnosti, svrchovanosti a přátelství. A také zdůraznil, že takový dialog je dialogem mezi státy. Varoval Gruzii, aby neuvažovala o silovém řešení. O vztazích mezi Abcházií a Ruskem prezident Bagapš řekl, že je nutné podložit rozvoj hospodářské spolupráce s Ruskem legislativním formami.

Přestože již není u moci nikdo z tehdejších politických aktérů ozbrojeného gruzínsko-abcházského konfliktu z počátku 90. let, situace v regionu je dnes stále nestabilní a konečné urovnání tohoto sporu je stále v nedohlednu.

Literatura

a) neperiodická

  1. Coppieter: Westlische Sicherheitspolitik und der Konflikt zwischen Georgien und Abchasien, BIOst, Koln 1999.
  2. Coppieters, Bruno a kol.: Praktika federalizma – poiski alternativ dlja Gruzii i Abchazii, Vesmir, Moskva 1999.
  3. Litera, Bohuslav a kol. : Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998.
  4. McFarlane, Neil S.: Arms Control, Conflikt and Peace Settlements: The Caucasus, Geneva Centre for Security Policy, Ženeva 2000.
  5. Nodia, Ghia: Georgians and Abkhazians: The Search for a Peace Settlement, Bundesinstitut fur ostwiesenschaftische und internationale Studien, Koln 1998.
  6. Palcátová, Barbora: Vývoj v Zakavkazském regionu, diplomová práce VŠE, Praha 2001.
  7. Váně, Martin (2002): Vývoj gruzínské státnosti (1989 – 1995) s přihlédnutím k dominantnímu ruskému vlivu, diplomová práce FSV UK, Institut mezinárodních teritoriálních studií, katedra ruských a východoevropských studií, Praha.

b) periodická

  1. Falvey, Martina: Příčiny a důsledky abcházského konfliktu, Navýchod 4/2002, Sdružení studentů Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK, Praha 2002.
  2. Kuranian, Andro: Parlamentní volby v Gruzii, Mezinárodní politika 1/2000, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2000.
  3. Lukášek, Libor: Hrozí Gruzii dezintegrace? Mezinárodní politika 7/1999, Ústav mezinárodních vztahů,Praha 1999.
  4. Slunečko, Vladimír: Kam kráčíš Gruzie?, Mezinárodní politika 7/1997, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1997.

[1] Podle sčítání lidu v roce 1991.

[2] B. Litera, L. Švec, J. Wanner, B. Zilynskyj : Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik, ÚMV, Praha 1998, str. 108

[3] Váně, Martin (2002): Vývoj gruzínské státnosti (1989 –1995) s přihlédnutím k dominantnímu ruskému vlivu, diplomová práce FSV UK, Institut mezinárodních teritoriálních studií, katedra ruských a východoevropských studií, Praha.

[4] Ještě v roce 1897, kdy proběhlo první sčítání lidu, tvořili Abcházci 55% místní populace.

[5] Martina Falvey: Příčiny a důsledky abcházského konfliktu, časopis Navýchod, 4/ 2002, Sdružení studentů Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK, str. 6

[6] Vladislav Ardzinba – tehdejší předseda Nejvyššího sovětu Abcházie, zastánce samostatnosti , pozdější prezident Republiky Abcházie.

[7] Bruno Coppieters a kol.: Praktika federalizma – poiski alternativ dlja Gruzii i Abchazii, Vesmir, Moskva 1999, str. 3

[8] Váně,M. (2002) str. 31

[9] Tato organizace byla založena 189 Abcházci a představiteli 6 dalších severokavkazských etnik. Ministerstvo spravedlnosti Ruské federace prohlásilo tuto organizaci za nezákonnou a protiústavní.

[10] Přestože jejich počet dosahoval pouze 100 mužů zformovaných do samostatného pěšího praporu jejich pomoc byla velmi citelná, neboť se jednalo o zkušené bojovníky, z nichž mnozí prošli již válkou v Afghánistánu. Zdroj : www.army.mysteria.cz

[11] Váně, M. (2002) str. 32

[12] UNO-MIG-UN Observer Mission to Georgia

[13] zdroj: www.georgia-abkhazia.parliament.ge

[14] Statistiky OSN uvádějí počet navrátilců mezi 10 000 až 40 000 obyvateli.

[15] Michail Saakašvili nahradil v roce 2003 dlouholetého gruzínského prezidenta Eduarda Ševarnadzeho, poté co vyšlo najevo zmanipulování prezidentských voleb. Opoziční Národní hnutí získalo moc díky tzv. Revoluci růží.

Tento text byl v rámci spolupráce převzat ze serveru Glosy.info.

Jak citovat tento text?

Vaško, Tomáš. Gruzínsko-Abcházský konflikt [online]. E-polis.cz, 19. březen 2005. [cit. 2017-09-22]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/gruzinsko-abchazsky-konflikt.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Tomáš Vaško

Autor:

Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(