Georg Simmel: Peníze v moderní kultuře a jiné eseje

 18. leden 2008  Bc. Barbora Němečková   komentáře

Georg Simmel, německý filosof, sociolog a teoretik kultury, se narodil v roce 1858 a zemřel v roce 1918. Podle Miloslava Petruska, významného českého profesora sociologie, byl Georg Simmel v době svého života patrně nejpopulárnějším evropským filosofem a sociologem. Přesto nezískal status „klasika“. Petrusek uvádí jako důvod intelektuální a společenské klima, v němž se Simmel pohyboval, a jež bylo sociologii nepříznivé. Simmelově akademické dráze stál v cestě také jeho židovský původ a jeho sociologie byla shledávána „příliš židovskou“.

Georg Simmel: Peníze v moderní kultuře a jiné esejeGeorg Simmel: Peníze v moderní kultuře a jiné eseje

Úvod

Georg Simmel, německý filosof, sociolog a teoretik kultury, se narodil v roce 1858 a zemřel v roce 1918. Podle Miloslava Petruska, významného českého profesora sociologie, byl Georg Simmel v době svého života patrně nejpopulárnějším evropským filosofem a sociologem. Přesto nezískal status „klasika“. Petrusek uvádí jako důvod intelektuální a společenské klima, v němž se Simmel pohyboval, a jež bylo sociologii nepříznivé. Simmelově akademické dráze stál v cestě také jeho židovský původ a jeho sociologie byla shledávána „příliš židovskou“. [Simmel 2006: 160]

Georg Simmel bývá řazen mezi představitele tzv. formální sociologie, která zkoumá tzv. formy zespolečenštění, tj. formy společenských vztahů. V 2. polovině 20. století dochází k jakési renesanci Simmelova díla. Jeho knihy jsou překládány a znovu vydávány. Za jeho znovuobjevení jakožto autora, který má co říci i soudobé sociologii vděčíme postmodernistům. Bývá vyzdvihován jako první velký teoretik modernity a jako zakladatel esejistického stylu psaní v sociologii.

Mezi jeho nejznámější díla patří Filosofie peněz (1900), Sociologie (1908), Filosofická kultura (1911) aj. Peníze v moderní kultuře a jiné eseje je soubor, jak už název napovídá, esejistických úvah o jevech každodenního života. Ve své seminární práci se pokusím stručně shrnout všechny eseje a podrobněji se zaměřím na esej o Módě.

Peníze v moderní kultuře

Ve středověku člověk příslušel k nějaké obci, feudálnímu svazku či k nějakému cechu. Moderní doba toto rozbila a odkázala člověka sama na sebe, poskytla mu svobodu pohybu, ale na druhé straně dala životním obsahům objektivnost, tudíž je zbavila zabarvení daného individuálními osobnostmi. [Simmel 2006: 7]. Esej se dále bude zabývat tím, jak se tohoto procesu dotýká finanční hospodářství.

Peněžní hospodářství ruší přímou souvislost mezi osobností a věcnými vztahy. Mezi ně vstupuje objektivní instance peněz. Peníze na jedné straně odcizují majitele od svého majetku, na straně druhé mu poskytují nezávislost. Peníze ovlivňují také vztah jedince ke společenství, ve kterém se pohybuje. Tento vztah se stává objektivním, jedinec už nepatří danému společenství „celý“ jako v případě cechů. „Vrchol tohoto vývoje představuje akciová společnost, jejíž činnost je ve vztahu k jednotlivému akcionáři zcela objektivní […], zatímco akcionář není ze své strany na sdružení účasten svou osobou, nýbrž pouze určitou peněžitou částkou.“ [c.d.: 9]

Peníze nelze bezprostředně spotřebovávat, jsou pouhým prostředkem směny. Tudíž se lidé v peněžním hospodářství stávají více závislými na druhých lidech, od kterých si koupí to, co potřebují. Peníze se staly společným měřítkem hodnoty. Stále více věcí se dá koupit za peníze a v důsledku toho „ […] uvěříme tomu, že v jejich peněžité hodnotě vlastníme jejich přesný ekvivalent.“ Z peněz, které byly zpočátku prostředkem k získání jiných statků, se stal statek samotný. Ale ukázalo se, že v životě založeném pouze na penězích se tyto stávají neuspokojivými. „Peníze jsou totiž jen jakýmsi mostem ke konečným hodnotám a na mostě se nedá bydlet.“ [c.d.: 18]

Podle Simmela je touha po penězích trvalým stavem ve společnosti založené na peněžním hospodářství. „[…] Peníze jsou Bohem naší doby.“ [c.d.: 20]

Cizinec

Simmel zavádí do sociologie tzv. sociální typy. Jedním z těchto typů je „cizinec“. Cizince nechápe jako někoho putujícího, kdo přijde a zase odejde, nýbrž jako někoho, „kdo dnes přijde a zítra zůstane.“ [c.d.: 26]. Do prostoru kam přišel, od počátku nepatří, vnáší do něj vlastnosti, které v něm nemají původ. Být cizincem představuje zvláštní formu interakce, stojí vůči skupině vně a proti ní. Cizinec se v dějinách objevuje jako obchodník, který se může v daném místě usadit a žít ze zprostředkovatelského obchodu. Peněžní obchod dává cizinci specifický charakter mobility. „V této mobilitě […] žije […] syntéza blízkosti a vzdálenosti, která vytváří cizincovo formální postavení; neboť veskrze mobilní osoba se příležitostně dostává do kontaktu s každým jednotlivým prvkem, není však se žádným jednotlivým prvkem organicky spojena příbuzenskými, lokálními či profesními vazbami.“ [c.d.: 28]

Cizinec zaujímá vůči všemu objektivní postoj, který je směsí blízkosti a vzdálenosti, lhostejnosti a angažovanosti. Cizinci nejsou vnímáni jako individua, nýbrž jako cizinci určitého typu. Simmel to dokládá na příkladu placení daní ve středověkém Frankfurtu. Zatímco daň křesťanských občanů se měnila podle velikosti majetku, daň pro Židy byla jednotná.

Člověk jako nepřítel

Simmel považuje formu nepřátelství za přirozený vztah mezi lidmi. Tato forma existuje vedle jiné, a sice vedle sympatie mezi lidmi. Stejně tak přirozené je pro člověka být v opozici. Simmel mluví o opozičním instinktu. Lidské nepřátelství je často nerozumné. „V projevech lidského nepřátelství příčina a účinek často […] postrádají jakoukoli souvislost […]. Lidé by se nikdy navzájem nemilovali pro takové malichernosti, pro jaké se nenávidí.“ [c.d.: 36] Na potřebu nepřátelství poukazuje i lehkost, s jakou někomu vnutíme nepřátelské smýšlení a antipatie vůči jiné osobě. Podle Simmela je duši vlastní potřeba nenávidět, duše sama do předmětů, které si vybere, promítne vlastnosti vzbuzující nenávist. [c.d.: 37] Pocit nenávisti je častější mezi lidmi, kteří jsou si podobní, mají stejné postoje, názory apod. Když mezi nimi dojde k neshodě, je těžké se s tím vyrovnat a považují to za nepřekonatelnou překážku. Často také dochází k přechodu od nenávisti k lásce a opačně.

Dobrodružství

Každá zkušenost nese dva významy. Za prvé je zkušeností sama o sobě – bezprostřední zážitek, za druhé je součásti celku – probíhajícího života. Forma dobrodružství je charakteristická tím, že vypadává ze souvislosti života. Zároveň však do ní opět zapadá, je nějakým způsobem spojena s centrem života, je tudíž jakousi formou vnitřního. Dobrodružství nabývá ve vzpomínce povahy snu. Simmel pozoruje souvislost mezi dobrodruhem a umělcem, protože podstata uměleckého díla spočívá v tom, že umělec vyřízne z nekonečných obsahů určitý kus, a dá mu soběstačnost. Dále vidí souvislost mezi dobrodruhem a hráčem, neboť život obou je podmíněn náhodou. Další analogii vidí mezi dobrodružstvím a mládím. Dobrodružství je podle Simmela formou spjatou s prožitkem. [c.d.: 44-55]

K psychologii studu

Pocit studu má mnoho rozmanitých příčin, ale tato rozmanitost musí obsahovat společný bod. Tímto bodem je obecná forma našeho chování. Projevům pocitu studu je společné silné zdůraznění vědomí vlastního Já a zároveň jeho srážení. Za nejmarkantnější pocit studu považuje stud spojený s tělesnou nahotou, kdy člověk cítí upřenou pozornost na něj a současně pocit ponížení. [c.d.: 61-63] Pocit studu se ovšem nedostavuje, jakmile je jednání, které ho jinak vyprovokuje, uskutečňováno společně s jinými lidmi. [c.d.: 68]

Psychologie diskrétnosti

Nejpovrchnějším vztahem mezi lidmi je „známost“. „Že se navzájem ‚známe‘, vůbec […] neznamená, že jeden druhého známe, tj. že máme vhled do skutečné osobnosti daného individua; znamená to jen tolik, že každý vzal na vědomí existenci toho druhého.“ [c.d.: 73] „[…] Známost je […] nejvlastnějším sídlem ‚diskrétnosti‘.“[c.d.: 74] Diskrétnost představuje cit pro právo ve vztahu ke sféře duševního vlastnictví druhého člověka. Ovšem stanovit hranice tohoto práva je obtížné. Například pán, který přijímá sloužícího, má právo vědět o minulosti, přítomnosti, morálních vlastnostech dotyčného apod. Na těchto znalostech pak může racionálně založit vztah vůči němu. [c.d.: 75]

V další části eseje autor rozebírá přátelství a manželství. V těchto mezilidských vztazích často dochází k absolutnímu odevzdání se tomu druhému, aniž by si lidé ponechali nějaké tajemství uzamčené ve svém nitru. Na tomto nedostatku vzájemné diskrétnosti ztroskotá mnoho manželství. [c.d.: 80]

Držadlo

V této eseji se Simmel zamýšlí nad uměleckým dílem, jeho estetickou hodnotou a přesahem do skutečnosti. Příkladem mu je ucho vázy. To spojuje vnější svět se světem umělecké formy. „[…] Svět vnější, který právě jím (uchem, pozn.aut.) uplatňuje svůj nárok na nádobu, a svět umělecké formy, která si bez ohledu na vnější svět ucho vyžaduje pro sebe.“ [c.d.: 83] Analogii k uchu nalézá autor v lidské duši, která se také vztahuje k vnějšímu světu a zároveň je součástí světa vnitřního. [c.d.: 90]

Psychologie ozdoby

V přání člověka líbit se se prolínají dvě protichůdné tendence. Na jedné straně jde o to, přinášet ostatním radost, na straně druhé chce člověk, aby se tato radost vracela k němu jako uznání a úcta. „ ‚Líbit se‘ se stává prostředkem vůle k moci.“ [c.d.: 91] Ozdoba bývá často cennou věcí, tudíž je ve vztahu k nositeli syntézou jeho „mít“ a „být“. [c.d.: 93] Ozdoba dává individuu něco nadindividuálního, něco, co vyzařuje ke všem ostatním a je přijímáno a oceňováno. [c.d.: 95] Ozdobou nemůže být umělecký předmět, protože ten je sám o sobě individuální. [c.d.: 96]

Móda

„Každá základní životní forma v dějinách našeho rodu představuje ve své oblasti určitý druh spojení zájmu na trvání, na jednotě a stejnosti se zájmem na změně, na zvláštním a jedinečném.“ Lidé mají psychologickou tendenci k napodobení. Simmel napodobení definuje „jako to, co přechází ze skupinového života v život individuální.“ Dále nazývá napodobení „dítětem myšlenky a bezmyšlenkovitosti“. Napodobení „dává individuu jistotu, že tu ve svém jednání nestojí osamoceno.“ [c.d.: 101] Tímto Simmel vymezuje podmínky života módy jakožto obecně vyskytujícího se jevu v dějinách lidstva.

„Móda je napodobením nějakého daného vzoru a uspokojuje tím potřebu určité sociální opory […].“ Zároveň však uspokojuje potřebu diferenciace, změny a sebeodlišení. [c.d.: 102] Móda je životní formou, kde se spojuje tendence k jednotnému jednání s tendencí k individuální odlišnosti a změně. Móda je produktem třídního rozdělení, kdy se snaží určitý společenský okruh uzavírat v sobě samém a zároveň jej odlišovat od okruhů ostatních. [c.d.: 103]

Simmel dále poukazuje na to, že móda není formována účelností jako jiné oděvy, a že vychází z vyšších vrstev směrem dolů. Jakmile si ale nižší vrstvy osvojí módu vyšších vrstev, vyšší vrstvy vytvoří módu novou. [c.d.: 104-106] U přírodních národů je móda stabilnější, protože tam nedochází k tak silné potřebě nových dojmů a životních forem jako ve společnosti moderní. [c.d.: 107] Módě je vlastní expanzívnost, avšak v okamžiku rozšíření do celé společnosti se dostává do vnitřního rozporu, ztrácí prvek odlišnosti a zaniká. Móda v sobě odráží rychlé tempo moderního života, pro které je charakteristické rychlé střídání kvalitativních obsahů. [c.d.: 110-111] Záměrné opomíjení módy pramení z potřeby zachovat si odstup od davu nebo z obavy, že si individuum nedokáže zachovat svoji individualitu, podvolí-li se všeobecně platným formám. [c.d.: 116]

Podléhat módě mají větší tendenci ženy než muži. Móda jim umožňuje osobní zvýraznění, které jim bylo v jiných oblastech odepřeno. [c.d.: 116-117] Móda může sloužit také jako jakási maska, za kterou se schovávají osobití lidé, kteří nechtějí aby jejich osobitost byla vyjádřena navenek. Schovávají se tak pod „nivelizaci módy“. [c.d.: 120] V módě také mizí pocit studu, protože je masovou akcí. A tak za jiných okolností stydliví lidí podléhají módním vlivům. [c.d.: 121-122]

Živnou půdou módy se stává velkoměsto, které se vyznačuje rychlostí, jíž se mění dojmy a vztahy, nivelizací a zároveň vyhroceností individualit, stěsnaností a jí vynucenou distancovaností. [c.d.: 126] Na závěr autor shrnuje, že přitažlivost módy spočívá v kontrastu jejího rychlého pronikání a pomíjivosti a také v tom, že demonstruje sounáležitost k určitému společenskému okruhu a zároveň tento okruh ohraničuje vůči okruhům ostatním. [c.d.: 131]

Konflikt moderní kultury

„O kultuře mluvíme tehdy, když tvořivým pohybem života vznikají určité útvary, v nichž onen pohyb nalézá svůj výraz a formy svého uskutečnění […]“. Těmito útvary Simmel myslí společenské zřízení, umělecká díla, náboženství, vědecké poznatky apod. Tyto útvary mají vlastní logiku a zákonitost a schopnost rezistence. [c.d.: 132] Dějinný kulturní proces můžeme chápat jako vytlačování staré formy formou novou. V každé kulturní epoše existuje centrální pojem, z něhož vycházejí jednotlivá duchovní hnutí. V moderní kultuře je tímto pojmem život. Ten se chce osvobodit od jakéhokoliv tlaku formy. V moderní kultuře probíhá zápas mezi životem a formou, neboli mezi individualizací a zobecněním. [c.d.: 133-151]

Závěr

Ve všech esejích se odrážel, pro Simmelovu sociologii typický, ambivalentní postoj k daným společenským jevům. I přesto, že se jedná o autora konce 19. a 1. poloviny 20. století, je velmi nadčasový. Jeho úvahy o penězích, konfliktu moderní kultury, o cizinci aj. dokonale vystihují situaci na začátku 21. století. Georg Simmel se jeví i jako vynikající psycholog, kdy v esejích o studu, diskrétnosti, člověku jako nepříteli, o ozdobě aj. podává srozumitelný výklad lidské psychiky. Pro tyto důvody souhlasím s postmodernisty, že Simmel je autor, který má co říci i současné sociologii a sociálním vědám obecně.

Jak citovat tento text?

Němečková, Barbora. Georg Simmel: Peníze v moderní kultuře a jiné eseje [online]. E-polis.cz, 18. leden 2008. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/georg-simmel-penize-v-moderni-kulture-a-jine-eseje.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.16 hvězdiček / Hodnoceno: 19x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!