Erich Fromm (5) - Neoliberalismus jako cesta k nové ekonomické totalitě

 15. červen 2006  David Novotný   komentáře

V dnešní době máme pocit, že jsme překonali tmářství středověku, bludy katolické církve a vůbec omyly nevědeckého přístupu typického pro neprůmyslovou společnost. Je v nás utvrzován pocit, že žijeme v jakémsi racionálním uspořádání společnosti, kdy je vše rozumné, neřkuli moudré.

Erich Fromm (5) - Neoliberalismus jako cesta k nové ekonomické totalitěErich Fromm (5) - Neoliberalismus jako cesta k nové ekonomické totalitě

Předpona neo-voličům naznačuje, že daný směr podržel v sobě naprosto vše, co v něm bylo od počátku hodnotného, zároveň však neustrnul, vyvíjel se s dobou a nyní dokáže nabídnout také vše, co odpovídá posledním změnám a nejaktuálnějším poměrům. Aby se však mohly vyvinout do takto aktualizované podoby, musely všechny tři velké ideologie minulých století cestou poztrácet mnohé z toho,co původně tvořilo jejich jádro a přímo smysl jejich existence (Keller 2001).

Problém dnešního liberalismu spočívá v tom, že se drží hlavně ekonomického významu slova nikoli však politického nebo společenského. Klasici liberalismu jako třeba Jefferson, by dnes působili spíše jako marxisti, než liberálové dneška. Jefferson zvláště varoval před „bankovními institucemi a peněžními seskupeními“ (které nyní nazýváme „korporacemi“) a prohlásil, že pokud se budou rozrůstat ,pak aristokraté (zde ve významu elita) zvítězí a americká revoluce prohraje. Jeffersonovy nejhorší obavy se naplnily (i když ne přesně tím způsobem, jaký předpovídal).

Později Bakunin předpověděl, že současná třída inteligence se rozdělí na dvě skupiny (obě jsou příkladem toho, co měl na mysli Jefferson, když mluvil o aristokratech). Jedna skupina – „rudá byrokracie“ převezme do svých rukou moc a vybuduje jedny z nejzlovolnějších a nejničemnějších tyranií v dějinách lidstva.

Druhá skupina dospěje k závěru, že zdroje moci se nachází v soukromém sektoru a bude sloužit státu a soukromé moci v útvarech, které dnes nazýváme státně kapitalistickými společnostmi. Budou „tlouct lidi jejich vlastní holí“, čímž chtěl vyjádřit, že budou hlásat demokracii, zatímco ve skutečnosti budou veřejnost ovládat (Chomsky 1999).

Máme to velké štěstí, že jsem zažili a zažíváme oba přístupy. Velmi dobrá je pak zkušenost s ekonomickými reformami, privatizacemi a řečmi o jejich nezbytnosti. Došlo na Balzakova slova – na pozadí každého velkého majetku je zločin. Málokoho tehdy napadlo, že společnost vůbec nemusí být organizována podobně jako západní země v 19. století. I vyrojili se nadšení hlasatelé tržního hospodářství a bohužel díky naivitě, důvěře a zřejmě i snaze voličů jít jinou cestou než dosud zvítězili. Poté jistě mnoho lidí napadlo, že raději měli klíče nechat doma v poličce… Bez zajímavosti by nebyla analýza, zdalipak lidé cinkali klíči kvůli nesvobodě nebo spíše kvůli touze po západním zboží.

Dnes nás neohrožuje nějaká totalita státu, ale vyrojil se jiný nositel moci v moderním světě. Opravdu důležitá rozhodovaní přecházejí z jednotlivých států a jejich vlád do vyšších, nadnárodních sfér a pater moci. Marně bychom zde hledali jakýsi řídící velín. Neexistuje žádné záhadné centrum, které by na této úrovni rozhodovalo o budoucím vývoji. Parametry tohoto vývoje se samy nastavují jako důsledek velmi komplikovaného a často rozporného střetávání protikladných zájmů celých skupin nadnárodních společností a jako důsledek toho, co se zrovna děje na velkých finančních trzích. Z hlediska jednotlivých států to však znamená, že vlády mají stále menší prostor, v němž mohou manévrovat a němž mohou uplatňovat své vlastní priority, tedy ty priority, kvůli kterým byly původně zvoleny a kvůli kterým pilně vybírají peníze od daňových poplatníků (Chomsky 1999, 38).

Co sebou vznik této situace přináší? Snad největší hrozba a paradox je v tom, že nebude možné podnikat v oborech, kterým se tito giganti věnují. Tím padá mýtus liberalismu o volném trhu. Volný trh je určen pro chudé. Žijeme ve dvojím systému – pro bohaté je určená ochrana a pro všechny ostatní tržní disciplína (Keller 2001, 119). Liberálové si museli přivyknout, že svoboda trhu může znamenat také celosvětový monopol dvou či tří nadnárodních firem v každém ze strategických sortimentů. Museli se smířit s tím, že stát sice slábne,jak měli v programu,za jeho humny se však rýsují obrysy byrokratických korporací, které dokáží být při hájení svých zájmů neméně autoritářské než stát. Museli si zvyknout na to že všelidské hodnoty, které jim byly vždy tak drahé,se budou prosazovat pouze tam,kde to nemůže ohrozit obchodní zájmy (Keller 2001, 118-119).

Toto jistě není cesta liberalismu o jaké by snil Smith. Natož cesta humanisty jakým byl Fromm a domnívám se, že to není ani cesta většiny moudrých lidí. Zajímavé je, jak zůstává tato skutečnost skryta. Jak se vesele ukazují záběry ze zasedání vlád a parlamentů, přitom mnohem objektivnější by bylo sledovat záznamy s manažerských porad v nadnárodních korporacích, protože tam se odehrávají rozhodnutí, která dovedou daný stát ovlivnit více, něž třeba vítězství opozice. Svou cestu si tito giganti razí pomocí ideologie liberalismu, kterou ovšem sami nedodržují a ani na tom nemají zájem. Jedním z kouzelných slovíček, které vzruší každého zapáleného liberála je deregulace. Toto slovo je jejich mantrou, která má při realizaci uvést svět do stavu blaženého svobodného trhu. Deregulace rozhodně neznamená, že přestává jakákoliv regulace a že z našeho života zmizí veškerá pravidla. To by přineslo pouze chaos a rozvrat, o jakém nikdy nesnili (a dokonce o něj ani neusilovali) anarchisté. Deregulace znamená, že svou regulační schopnost ztrácejí klasické politické instituce, tedy především stát. Do budoucna nezmizí tlaky, jež budou určovat, jak se máme chovat, v čem máme spatřovat úspěch, co dělat musíme, co dělat můžeme a co činit rozhodně nesmíme. Dost možná budou takové tlaky ještě tvrdší a nekompromisnější, než byly dosud. Deregulace však znamená, že zmizí jakákoliv instance, ke které bychom si mohli stěžovat v případě, že nám tyto tlaky nevyhovují, že nám připadají nesmyslné, že máme vůči nim vážné výhrady. Deregulace neznamená zrušení příkazů, ale pouze zrušení jakékoliv zodpovědnosti za tyto příkazy. Kafkův Zámek byl v tomto ohledu stoprocentně deregulován (Lucová 2001, 56). Čím více toto téma zkoumáme, tím více se dostáváme do téměř orwellovských paradoxů. Deregulace nepřináší odstranění pout, ale pouze větší ekonomickou moc a kontrolu nadnárodním gigantům. Ovšem dobrý materiál o praktickém uplatnění sofistiky nám předkládají hlasatelé těchto směrů sami. Citát Ralfa Harrise (poradce M. Thatcherové): „Vlastní zájem, maximalizace vlastních zájmů, není úzké sobectví, je to svobodně zvolený cíl.“ (Chomsky 1999, 35) Sofista prohlásí: „Změna pravdy, dle vlastní libovůle, bez ohledu na skutečnost, není lží, ale projevem nespoutané a jasné mysli.“ Nacista hlásá: „Genocida nižších ras není násilný akt, ale projev biologické nutnosti.“ Pan Harris má zřejmě sofisty v oblibě, neboť jeho další výrok a to poselství zaostalým zemím je dokonalý. „Musíte snížit daně, chránit vlastnická práva a vyškolit kvalifikovanou pracovní sílu. Všichni mají na výběr, všichni mohou postupně zavést volný trh (Keller 2001, 74-75).“ Už se nezmiňuje o prodání nerostného bohatství za směšnou cenu (a nejednou pomocí obyčejné krádeže), otrocké práci, zničeném prostředí, což je obvyklý postup „svobodného trhu“ k zemím třetího světa. Ano tato cesta vede k prosperitě, zkorumpovaní úředníci a majitelé společností se jistě budou mít lépe. Ona tvrzení lidí jako pan Harris jsou zřejmě i upřímná. Lidé jako on se vskutku mají lépe, pokud se přistoupí na hru s jeho pravidly a jak je známo, sytý hladovému příliš nevěří. Pokud se někdo rozhodne jinak. Harris neztrácí optimismus. „Trh má sílu překonat překážky vlád.“ () Žádná forma koncentrované moci se nechce podrobit veřejné demokratické kontrole – anebo, v tomto případě tržní disciplíně. Proto se mocná odvětví, včetně bohatých korporací, přirozeně staví proti funkčnímu trhu…jde jim přinejmenším o ně samotné. Je to jen přirozené. Nemají zájem o vnější omezování, pokud se jedná o rozsah jejich rozhodování a svobodného jednání (Chomsky 1999, 35).

Strategie zisku korporací je snadná, ovšem ne už zcela bez poskvrnky. Výrobu přenášet pokud možno do zemí s nejlevnější pracovní silou, své produkty prodávat v zemích co nejvyšší kupní silou a zároveň daně ze svého podnikání platit v zemích s největšími daňovými úlevami. Tajemstvím planetárního úspěchu globalizace je schopnost obřích firem privatizovat zisky ze svého podnikání, a přitom mnoha různými způsoby přesunovat co největší část nákladů na lokality a celé státy, mezi nimiž se flexibilně přesunují (Keller 2001, 74-75).

Ostatně sami jsme mohli vidět chování našich politiků, když přesvědčovali Hyundai. Snad netřeba dalších komentářů, stačí přečíst pár týdnů staré noviny. Chování chvílemi připomínalo vztah k nějaké velmoci. Tu se dá pobídka, tu zase letí premiér do Koreji…Jen aby se firma milostivě uráčila investovat.

Tyto firmy potřebují své zákazníky, proto vzniká spousta umělých potřeb a virtuálních představ. Individualismus, stejně jako představa o přirozené agresi a sobectví jsou úzce provázány se společenským míněním a atmosférou. To, že tyto představy nevznikají náhodně, ale spíše naopak jsou vytvářeny záměrně skupinami lidí, kteří z nich profitují nám často uniká. A my tak máme pocit, že je přece nutné mít nový telefon nebo plasmovou televizi nebo větší auto. Pro mnoho lidí má tento postoj mnoho výhod, nemusejí totiž přemýšlet nad ničím opravdu důležitým.

Použitá literatura:

  1. FROMM, E.: Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda, 1967.
  2. FROMM, E.: Umění milovat. Praha: Český klub, 1999.
  3. FUNK, R.: Erich Fromm. Praha: Lidové noviny, 1994.
  4. CHOMSKY, N.: Tajnosti. lži a demokracie. Olomouc: Votobia, 1999.
  5. JUNG, C.G.: Obraz člověka a obraz Boha. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2001.
  6. KELLER,J.: Až na dno blahobytu. Praha: EarthSave CZ, 2005.
  7. KELLER, J.: Politika s ručením omezeným. Praha: Nové směry, 2001.
  8. LUCOVÁ, M.: Pojednání o bohatství národů. Ekonom, 2001.
  9. MACHOVEC. M.: Filozofie tváří v tvář zániku. Brno: "Zvláštní vydání…", 1998.
  10. RÁDL. E.: Dějiny filozofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998.
  11. RÁDL. E.: Dějiny filozofie II. Novověk. Praha: Votobia, 1999.

Jak citovat tento text?

Novotný, David. Erich Fromm (5) - Neoliberalismus jako cesta k nové ekonomické totalitě [online]. E-polis.cz, 15. červen 2006. [cit. 2017-09-21]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/erich-fromm-5-neoliberalismus-jako-cesta-k-nove-ekonomicke-totalite.html>. ISSN 1801-1438.

Autor David Novotný

Autor:

Autor je studentem pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, obor dějepis, občanská výchova.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.29 hvězdiček / Hodnoceno: 7x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(