Erich Fromm (1) - A jeho svět

 18. duben 2006  David Novotný   komentáře

Od dob Pythagora (možná i před ním) se traduje idea duchovního člověka, který je duchovní tím, že se nevěnuje hemžení na tržišti, ale pozoruje ho a medituje o něm, nebo o věcech zcela vzdálených. Nezasahuje do dění (to by jej zřejmě nějak poskvrnilo), ale je díky tomu nad věcí. K čemu je potom taková moudrost dobrá? Dá se pochopit u náboženských, metafyzických či silně transcendentálních směrů, které usilují o přenesení svého já do jiných světů a tam žít ve své soukromé blaženosti. Ovšem jaký smysl by měla reflexe společnosti, aniž by z toho nevyplývaly činy?

Erich Fromm (1) - A jeho světErich Fromm (1) - A jeho svět

Slovo úvodem

Od dob Pythagora (možná i před ním) se traduje idea duchovního člověka, který je duchovní tím, že se nevěnuje hemžení na tržišti, ale pozoruje ho a medituje o něm, nebo o věcech zcela vzdálených. Nezasahuje do dění (to by jej zřejmě nějak poskvrnilo), ale je díky tomu nad věcí. K čemu je potom taková moudrost dobrá? Dá se pochopit u náboženských, metafyzických či silně transcendentálních směrů, které usilují o přenesení svého já do jiných světů a tam žít ve své soukromé blaženosti. Ovšem jaký smysl by měla reflexe společnosti, aniž by z toho nevyplývaly činy? Byl by to jakýsi privátní pocit moudrosti, kdy vše vím a znám, ale nehodlám to nijak využívat? Nebo by z toho vznikl pocit intelektuální nadřazenosti nad politiky, inženýry, obchodníky, vojáky, kteří se aktivně podílí na společenském dění? Je snad něco špatného na seberealizaci tímto aktivním způsobem? Tento filozofický pohled se dá přirovnat k přísloví kdo nic nedělá, nic nezkazí a navíc si ještě můžeme připadat jako nadřazený nad tyto světské a neduchovní jedince. Omyl tohoto tvrzení není těžké vystihnout. Pokud se týká „duchovně“ založených lidí, kteří mají podobný názor jako Dalajláma, že politici nemohou nic změnit a udělat svět lepší. Prý je to možné pouze skrze osvícené duchovní jedince. K tomu se dá snadno namítnout, že po 2500 letech se osvíceným mnichům nepovedlo změnit společnost a ještě když si připočteme navrch události z tibetské minulosti, kdy se představení dvou klášterů domluví a společně vydrancují konkurenční klášter, vyvstává otázka, jestli je Dalajláma šprýmař, naivka, nebo snad ideolog.

Na druhou stranu má každý právo na svou soukromou moudrost, o kterou se s nikým dělit nemusí. Narazíme zde sice na východní paradox, kdy různí poustevníci a mniši vytýkají lidem egoismus a pak si odejdou soukromničit do lesa, kde mají na své já dost klidu a času. Tím se podobají akademikovi, který řeší metafyzické problémy idejí, subjektu, objektu, fenoménu, transcendentna, či krystalický čisté a jasné pravdy, ovšem ve své podstatě se nedotýká reality běžného života a požadavek praktičnosti je vždy velkým oříškem pro každého obhájce filozofie (a v dnešní době zvlášť).

Přes všechnu krásu metafyziky, která dostatečně vycvičený rozum dovede více než naplnit, se mi jeví praktické hledisko filozofie jako to nejpodstatnější a v jistém smyslu náročnější, než metafyzické tvoření téměř neuchopitelných pravd, které navíc často působí jako parodie na sebe samu - něco se od ničeho liší tím, že má jsoucno neboli bytí, ovšem pokud by něco nemělo bytí, tak by nebylo něčím, nýbrž právě ničím. Metafyzika by měla být nádherným a milovaným koníčkem, nikoli však hlavním zájmem filozofa.

Proto myslitelé, kteří se snaží věnovat svůj rozum praktickým otázkám, mají v mých očích ne vždy větší význam, ale větší smysl. Tedy úsilí o boj za své ideje, snaha o jejich realizaci a uplatnění. Jít se svou kůží na trh. Jasně vyjádřit, myslím si toto a chci tohle a chci to udělat takhle. To je věc, které se snad 80% filozofů úspěšně vyhýbalo a vyhýbá (podobná analogie se dá najít mezi intelektuály a manuální prací). Nevím, jestli je to Pythagorovým mýtem o od světa odloučeném mudrci, či zda je filozofický nadaným lidem vzdálená touha po světském činu, nebo jim snad chybí odvaha? Nebyl by Seneka udělal lépe, kdyby místo sobě podřezal žíly Nerovi, i když by se do jisté míry zpronevěřil svoji filozofii? Dozajista by prokázal službu nejen mnoha lidem, jejichž životy byly tímto šílencem promarněny, ale i samotnému Římské říši.

Skutečná filozofie se vždy dotýká života. Vychází z něj a má mu sloužit. Nemá provokovat hyperabstraktní a odlidštěné představy, které často ani největší fantazie nedovede pojmout. Proto jsem si vybral toto téma své práce.

Erich Fromm a jeho svět

Poprvé jsem se setkal s Erichem Frommem díky knize Umění milovat. Tato kniha mě oslovila svým lidským poselstvím, ve kterém jsem neviděl ani nádech ideologie, stejně jako u zbytku jeho děl. Pokud někdo Fromma odmítá, protože je to údajně neomarxista (s tímto jsem se setkal), zjevně nemá dostatečné znalosti jeho díla. Frommovy myšlenky mi připadají zcela nezávislé a v souladu se skutečností (jediné, co bych mu vytknul je přílišný optimismus). Navíc jsou doplněny o odborné psychologické hledisko, které dává jeho dílům další rozměr. Obecně bych shrnul svůj názor na ideologický podtext Frommova díla takto. Je to přesný a dodnes aktuální popis reálných jevů, které se ve společnosti vyskytují a téměř každý, kdo se nad podobnými jevy nezávisle zamyslí, musí dojít k podobnému závěru, bez ohledu na jeho ideový postoj. Samozřejmě pokud si dovede zachovat jistou míru objektivity, což bývá často složité, nemluvě o tom, že někteří jedinci tabuizují podobné úvahy nebo jim nepřikládají důležitost.

Dalo by se to vystihnout asi takto: liberálně a pravicově smýšlející jedinci obvykle nemají humanitní vzdělání a často jím pohrdají. Ovšem k otázkám řízení společnosti mají vždy jasno a ví, že jejich model je nejlepší. Jak chce někdo tvrdit co je dobré pro lidstvo, když nezná člověka? Věřím tomu, že by se mezi podobně smýšlejícími jedinci našel i člověk, který by řekl, že ekonomická prosperita je přece hlavním cílem společnosti a přirozenost člověka patří do děl Rousseaua nebo Hobbese, nemluvě o duševním zdraví. Ovšem setkal jsem se i s výtečníky, kteří se snažili z kapitalismu udělat univerzální zákon platící i pro vesmír a to skrze rozbor chování astronomických těles (tohle tady uvádím spíše jako vtipný důkaz toho, že i kovaní liberálové a pravičáci nejsou zcela bez fantazie). Tím jsem se trochu vzdálil cíli a tím je názor, že Erich Fromm, přestože je spojován s ideovými směry, zůstává na nich nezávislý. Jeho tvrzení nejsou podmíněna ideologií, ale vědeckým výzkumem na poli sociální psychologie!

Způsob, jakým člověk prožívá druhé, se neliší od způsobu jakým prožívá sám sebe. V ostatních vidí zboží právě tak jako sám v sobě. Ani oni nepředstavují sami sebe, ale jenom tu část, kterou prodávají. Rozdíl mezi lidmi je redukován na pouhý kvantitativní rozdíl většího či menšího úspěchu a přitažlivosti, tedy hodnoty. Toto hodnocení je totožné s tím, které platí pro zboží na trhu. Obraz právě jako pár bot (zajímavé je, jak boty slouží jako názorná pomůcka bez ohledu na to, jestli jde o psychologii nebo ekonomii) se dá posuzovat podle jejich směnné hodnoty; to je cena, na kterou se redukuje jejich hodnota. Tolik a tolik párů bot „odpovídá“ hodnotě jednoho obrazu. Stejným způsobem jsou hodnoceni lidé: jejich hodnota se redukuje na společného jmenovatele, na jejich cenu na trhu (Fromm 1997, 62 – 63).

V této ukázce ve zkratce vidíme o co šlo Frommovi ve svém díle. Ukázat, že trh a jeho zasahování do lidské intimnosti mění člověka nejenom v aktivního a úspěšného individualistu, ale taky na odlidštěný stroj, pro kterého má vše kolem jenom svou cenu měřitelnou ziskem. Tento vykořisťovatelský charakter se svým životním pravidlem „beru si , co potřebuji,“ se datuje od dob pirátských a feudálních předků a jde až k loupežnickým baronům 19. století, kteří exploatovali přírodní zdroje našeho kontinentu. Byli to oni „pariové“ a kapitalističtí „dobrodruzi“, abychom užili výrazu Maxe Webra, kteří všude ve světě hledali jen zisk. Chtěli lacino kupovat a draze prodávat a hnali se bezohledně za mocí a bohatstvím.

Takové typy vypěstoval svobodný trh, jaký se vyvinul v 18. a 19. století v podmínkách svobodné soutěže. Náš věk byl svědkem vzkříšení tohoto brutálního vykořisťování v autoritativních systémech, které se snažily vykořisťovat lidské a přírodní zdroje ne ani tak vlastní země, jako spíše každé jiné země, do které mohly jako silnější vtrhnout. Proklamovaly právo mocných a poukazovaly na přírodní zákony, podle kterých silnější přežívá slabšího. Láska a slušnost byly známkami slabosti; myšlení bylo považováno za zaměstnání zbabělců a slabochů (Fromm 1967, 68).

Bez zajímavosti není cesta, kterou Fromm dospěl k těmto závěrům. Není to nějaké zapálené studium Marxe v mládí a následná změna v mladého anarchistu, ale vychází z jeho židovských kořenů. Židovský svět, z něhož Fromm vyšel a s nímž se cítil až do konce života spjat - byl zcela v protikladu ke klišé o hamižných a kšeftujících Židech – v pravém slova smyslu „náboženský“: soustřeďoval se na ony duchovní síly a zdroje v člověku, které rozhodují o jeho duševní spáse, ať je tato „duševní spása“ chápána tradičně spíše „nábožensky“, anebo, jak to činil Fromm po svém seznámení s psychoanalýzou, psychologicky a humanisticky. (Ve skutečnosti je náboženské i psychologické chápání pro něj i pro svět, z něhož vyšel,identické).

Fromm sám nazýval tento svět „předkapitalistickým“, „předmoderním“ nebo „předburžoazním“, někdy mluvil také prostě o „středověkém světě“, aby odlišil životní pocit a atmosféru, v níž vyrůstal, od ducha buržoazní doby z přelomu století (Funk 1994, 5-6). Jeho postoje nevychází z nějaké ideologie, ale naopak z tradičního života svých předků a učitelů. Tam je třeba hledat základy jeho smýšlení. Proto mi označení Fromma jako neomarxisty, nebo neofreudovce jeví jako škatulkování, které nevystihuje podstatu jeho myšlenek Moderní svět myslel (a myslí) jen na získávání peněz. Vydávat své síly na získávání peněz znamenalo ve Frommových očích promarněný život a ztrátu spásy duše. Fromm si vzpomínal, že už jako dítě shledával velice zvláštním, když lidé žili svůj život pro získávání peněz, a přivádělo mě do rozpaků, musel – li někdo v mé přítomnosti přiznat, že je obchodník, což znamená, že ztrácí všechen svůj čas vyděláváním peněz. Styděl jsem se za něj, že byl nucen k tomuto doznání (Funk 1994, 6).

Zde jasně vidíme, že to nebyla žádná ideologie, která ho vedla k jeho postojům, ale naopak běžný a lidský přístup jeho okolí, které formovalo jeho myšlení, pro které byl marxismus nebo psychoanalýza jen dalším stupněm vývoje jeho názorů, nikdy však jediným pramenem a zdrojem. Ten byl dán něčím zcela jiným. Vyrostl jsem sice ve zcela moderním světě, pokud jde o školu atd., ale nikdy jsem v něm doma nebyl. Mým domovem byl vlastně předburžoazní svět…A celkem vzato mi to tak připadá dodnes, to znamená, že se stále ještě cítím být cizí ve světě, jehož cílem je vydělávat co možná nejvíc peněz.

Právě proto mám pocit, že je to zvrácenost (Funk 1994, 8). Jak vzdáleně dnes působí tyto myšlenky! Snad bližší by už nám byla scholastika než tento výrok. Ovšem Fromm tím ukazuje jednu zajímavou věc, která bortí liberální mýtus o člověku, který je povolán na svět jen pro maximalizaci osobních zisků. Oni ideologové liberalismu (a často to dělají z upřímné dobré vůle) tvrdí, že člověk vždy toužil po zisku a že je to přirozené. Tato sugesce je v dnešní době již tak vžitá, že Frommova tvrzení působí více než cize a pro spoustu lidí doslova nepochopitelně. Ano dnešní člověk už velmi obtížně chápe podobná slova a historicky nevzdělaní šiřitelé liberalismu ani netuší, že člověk nebyl po většinu své existence hnán trhem a vlastním ziskem.

Dnes se vnucuje názor, že trh je přirozeným středobodem každé kultury a civilizace včerejška, dneška i zítřka.. Jejich omyl není těžké vyvrátit. Stáčí by se zamyslet nad dějinami a zjistíme, že spousta společností byla založena na jiných než ekonomických principech a přesto to byly společnosti plně funkční. Tedy jejich centrem nebyl obchod, ale nám dnes již cizí ideály (nejčastěji náboženské), jejichž pozůstatky můžeme nalézt právě v myšlení Fromma. V jádru jeho myšlení a chování již přirozeně nachází své místo tzv. „negující praxe“. Ta je právě charakteristická tím, že je nutno odmítnou ducha doby a jeho rádoby zdravý rozum a všeobecně „platné“ postoje ostatních, které se při hlubším prozkoumání jeví nejenom povrchni, ale i zvrácené. Negující praxe chce tedy tvůrčí a přirozené uplatnit v popření toho, co je předem dáno a co většina akceptuje. Cílem lidského vývoje však nikterak není přizpůsobování jedince ekonomickým a společenským požadavkům, nýbrž jeho utváření podle požadavků vlastních optimálních a celkových potřeb. Protože tato negující praxe jeho ortodoxních židovských předků a učitelů zanechal jemu samému

Zkušenost, že teprve v odloučení a v negaci samozřejmostí, přizpůsobování a „zdravého lidského rozumu“ vzniká to, co umožňuje tvořivost, původnost, svébytnost a osobitost, může Fromm říci, že společnost je nemocná a že onemocnění jedince není jen důsledkem utrpení ze společnosti, nýbrž projevem nemocné společnosti (Funk 1994, 11). Svůj postoj shodný s konzervativní tradicí svých předků, kteří žili a uplatňovali své názory navzdory většině liberálního a buržoazního světa, si ponechal po celý život. Odcizující funkci vztahoval i na kritiku organizací, institucí a ideologií, ať to byla psychoanalýza, marxismus, socialistická strana, věda nebo sionismus. Pokračování…

Použitá literatura:

  1. FROMM, E.: Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda, 1967.
  2. FROMM, E.: Umění milovat. Praha: Český klub, 1999.
  3. FUNK, R.: Erich Fromm. Praha: Lidové noviny, 1994.
  4. CHOMSKY, N.: Tajnosti. lži a demokracie. Olomouc: Votobia, 1999.
  5. JUNG, C.G.: Obraz člověka a obraz Boha. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2001.
  6. KELLER,J.: Až na dno blahobytu. Praha: EarthSave CZ, 2005.
  7. KELLER, J.: Politika s ručením omezeným. Praha: Nové směry, 2001.
  8. LUCOVÁ, M.: Pojednání o bohatství národů. Ekonom, 2001.
  9. MACHOVEC. M.: Filozofie tváří v tvář zániku. Brno: „Zvláštní vydání…“, 1998.
  10. RÁDL. E.: Dějiny filozofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998.
  11. RÁDL. E.: Dějiny filozofie II. Novověk. Praha: Votobia, 1999.

Jak citovat tento text?

Novotný, David. Erich Fromm (1) - A jeho svět [online]. E-polis.cz, 18. duben 2006. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/erich-fromm-1-a-jeho-svet.html>. ISSN 1801-1438.

Autor David Novotný

Autor:

Autor je studentem pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, obor dějepis, občanská výchova.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.33 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář

Protagoras

sobota, 28. říjen 2006
11:38

Pokud neco budes psat o Pythagorovi, mozna by jsi si mel precist neco jineho, nez jsou Dejiny filosofie od Emanuela Radla..doporucuji Paula Rickena "Anticka filosofie" (alespon, ci primo Zlomky presokratovskych myslitelu)... Ten clanek je vagni a filosoficky znacne naivni. Cely clanek je stejnou parodii, jako ta, na kterou se odvalavas (Byl jsem mladistvym inteklektualem), plny moralniho kyce a prazdnych nepodlozenych tvrzeni. M.


Napsal: Protagoras [Odpovědět]