ČSSD v kontextu polistopadového vývoje a velké dyády pravice-levice

 8. duben 2009  Vít Procházka   komentáře

Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) v současnosti představuje ústřední sílu levice v České republice. Na základě výsledku voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006 a vyústění následných povolebních jednání zastává ČSSD pozici hlavní opoziční strany. Triumf sociálních demokratů ve volbách do krajských zastupitelstev a třetiny senátu na podzim roku 2008 dává tušit, že nynější oponent číslo jedna kabinetu pravého středu premiéra Mirka Topolánka v dohlednu s nemalou pravděpodobností opět dosáhne na vládní posty.

ČSSD v kontextu polistopadového vývoje a velké dyády pravice-leviceČSSD v kontextu polistopadového vývoje a velké dyády pravice-levice

1. Úvod

Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) v současnosti představuje ústřední sílu levice v České republice. Na základě výsledku voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006 a vyústění následných povolebních jednání zastává ČSSD pozici hlavní opoziční strany. Triumf sociálních demokratů ve volbách do krajských zastupitelstev a třetiny senátu na podzim roku 2008 dává tušit, že nynější oponent číslo jedna kabinetu pravého středu premiéra Mirka Topolánka v dohlednu s nemalou pravděpodobností opět dosáhne na vládní posty.

Zmíněná prognóza nabývá reálnějších obrysů při zběžném pohledu na aktuální dění. 24. března tohoto roku vyslovila Poslanecká sněmovna Topolánkově vládě nedůvěru. Stalo se tak právě z iniciativy ČSSD, která pro svůj záměr získala podporu Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) a čtyři, při hlasování o nedůvěře klíčové, poslance zvolené za vládní strany – konkrétně Olgu Zubovou a Věru Jakubkovou zvolené za Stranu zelených (SZ) a Vlastimila Tlustého s Janem Schwippelem zvolené za Občanskou demokratickou stranu (ODS).

Ať už východiskem ze vzniklé krize bude úřednická vláda či nikoli, o konání předčasných voleb lze jen stěží pochybovat. Vzhledem k průzkumům veřejného mínění je jejich favorit jasný. ČSSD se podařilo zužitkovat nepopulární body reforem dosluhující administrativy, z nichž především zavedení třicetikorunových poplatků ve zdravotnictví sloužilo opozičním kritikům jako snadný terč, dokonale podchycený v sugestivní kampani před krajskými a senátními volbami. Snahy o dehonestaci středopravé koalice stejně tak legitimizovaly rozpory uvnitř dominantní vládní strany (ODS) ohledně přijetí Lisabonské smlouvy a dalšího směřování evropské integrace společně s mediálními kauzami, ze kterých nejvíce zapadl do obecného povědomí případ „justiční mafie“ založený na neúměrných intervencích do činnosti nezávislých justičních orgánů v rámci vyšetřování podezřelých aktivit vicepremiéra Jiřího Čunka.

V příštích několika měsících (do uskutečnění předčasných voleb) proběhne nepřetržitý střet mezi jednotlivými politickými tábory v zemi. Stěžejní pozornost bude z pochopitelných důvodů upřena na dva úhlavní rivaly oslovující většinu voličstva – ODS a ČSSD, přičemž logika takového chování se může opřít o nevyvratitelný předpoklad, že alespoň jedna z těchto stran bude najisto zastoupena v příští politické (tedy neúřednické) vládě.

V záviděníhodnějším stavu vstupuje do duelu sociální demokracie. Jí zapříčiněný pád nepříliš milované (místy dokonce teatrálně nenáviděné a proklínané) koalice, tvořené hegemonem české pravice ODS, ideově nejasně definovanou SZ a mocensky zdatnými (ovšem zrovna tak nevyzpytatelnými) lidovci z Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové (KDU-ČSL), navýší sebevědomí stranických špiček ČSSD a upevní loajalitu členské základny. Na nedávném sjezdu (znovu)zvolené vedení posílí svůj mandát a využije vyjádření nedůvěry jako argument opravňující setrvání v rázných protivládních výpadech.

Po eventuálním sestavení úřednického (tzv. nepolitického) kabinetu by však takovýto postup začal vyznívat do prázdna, neboť by již nebyl namířen proti politické konkurenci, ale proti týmu specialistů, jejichž úmyslem zdaleka není účast v politické soutěži. Proto by ČSSD měla přehodnotit své dosavadní stanovisko, podle něhož podpoří předčasné volby pouze, budou-li vypsány nejdříve na podzim. Do té doby, podle představ sociálních demokratů, zemi povede úřednická (nepolitickými odborníky tvořená) vláda. Za situace, kdy by v čele Česka stanula vláda expertů, udržující stát jen v základním nezbytném chodu, zbavilo by se postavení dnešních vládních stran zátěže exekutivní odpovědnosti, a tím by hlavně ODS znamenala pro sociální demokracii podstatně závažnější riziko než nyní.

Ponecháme-li stranou dohady o provedení a délce překlenovacího období mezi zánikem stávajícího kabinetu a sestavením regulérní politické vlády po předčasných volbách, měli bychom svůj zájem na veřejném životě napřít k otázkám fundamentální orientace společnosti, vzešlé z ideové a programové líhně rozhodujících stran.

S ohledem na výše uvedená data a předzvěsti patří odpovídající koncentrace sociálnědemokratické linii v tuzemské politice.

2. ČSSD a velká dyáda pravice-levice

2.1. Proč právě ČSSD

Existence ČSSD coby určujícího aktéra levé poloviny politického spektra v českém prostředí je akceptována s až nezvyklou samozřejmostí, a to přes vědomí o trvalé proměnlivosti zdejších politických poměrů.

Pokračující působnost komunistů na levém okraji a prakticky žádná alternativa odhodlaná zaplnit středolevý prostor garantuje ČSSD pokojné manévrování v rozsáhlé, početný elektorát obsluhující škále, které může ODS s ohledem na neustále vznikající další a další alternativní subjekty pravice sociální demokracii leda závidět.

Jenže výsostné místo sociálním demokratům nepřipadalo po obnově demokratického systému na přelomu 80. a 90. let minulého století automaticky a od počátku. Způsob jejich zdárného prosazení nesnese ve své výjimečnosti v kontextu postkomunistické střední Evropy srovnání.

Rozdílnost ČSSD od ostatních sociálnědemokratických stran ve středovýchodní Evropě tkví v tom, že ČSSD nevznikla transformací původní totalitní strany komunistického typu (Kyloušek, 2005: 220).

Ačkoli se podobný vývoj zdá v rámci české zkušenosti nerealizovatelný, v Maďarsku, Polsku a ostatně též na Slovensku proběhl úspěšně. Pro nástup relevantních sociálnědemokratických stran v těchto zemích bylo typické sdílení čtyř charakteristických a vcelku nevyhnutelných fází přerodu výchozího totalitního, nedemokratického aparátu ve svobodou, umírněně levicovou strukturu (Kyloušek, 2005: 220).

Zaprvé ke změnám dochází ještě v éře totality, kdy se do privilegovaných funkcí dostávají elity s reformistickými vizemi, odvozenými z vlastního přesvědčení, které naleznou zastání u pragmatického křídla státostrany, jehož představitelé nevidí užitek v zachování intelektuálního a mocenského monopolu ortodoxních marxleninistů. Ze spojenectví reformistů a pragmatiků vzejde konsensus o nápodobě kursu západoevropských levicových stran (Kyloušek, 2005: 220).

Zadruhé je původní totalitní strana rozpuštěna. Posléze se znovu zakládá, avšak pod odlišným názvem s prostým cílem eliminovat návaznost „nové“ strany na výchozí organizaci (Kyloušek, 2005: 220).

Zatřetí v průběhu prvních volebních období po nastolení pluralitní demokracie přesvědčuje „nová“ strana voliče a zahraniční pozorovatele, že uznává demokratické zásady a nepřipravuje opětovné budování diktatury (Kyloušek, 2005: 220).

Začtvrté při dosažení moci vyvíjí úsilí k zapojení země do evropského integračního procesu a transatlantické spolupráce. Spolu s tím neprovádí likvidaci volného trhu ani neohrožuje institut soukromého vlastnictví (Kyloušek, 2005: 221).

Proč se nic podobného neodehrálo také v záležitosti českých komunistů, jež se stále pevně drží krajních, extremistických pozic? Klíčový důvod vězí ve zdejším komunistickém hnutí a jeho nepřehlédnutelných specifikách. Od roku 1929 byla Komunistická strana Československa (KSČ) v důsledku bolševizace vydatně ochuzena o intelektuální prvek, který i v pozdějších letech pronikal do aparátu domácích komunistů pozvolna a s obtížemi. Zkušenost s „kontrarevolucí“ Pražského jara 1968 pak jakékoli naděje na otevřené kritické myšlení, zakládající intelektuální povahu každé organizace, definitivně umlčela (Handl, 2008: 99).

Mladá generace členů KSČ v předvečer listopadu 1989 vnímala svou stranickou příslušnost jen jako formální. A kromě několika výjimek stranu po „sametové revoluci“ opustila.

Část členů v produktivním věku přesto v komunistické straně po pádu dosavadního režimu zůstala. Očekávala totiž posun strany blíže do politického středu a přeměnu v moderní umírněnou levici. „Sociáldemokratizační“ experiment tehdejšího předsedy KSČM Jiřího Svobody navzdory obdobným tužbám selhal. Bez ucelené strategie a politických zkušeností naivním modernizátorům nezbylo než komunistickou stanu opustit a ponechat ji napospas konzervativní klice (Handl, 2008: 97, 99-100).

Velký podíl na svérázném rozdělení sil na levici zde má ovšem sama ČSSD, která s pádem totalitního systému vstoupila do svobodné politické soutěže vybavená jistými přednostmi, jež jí zákonitě dávaly znatelnější šance na přežití.

Zásadní přednost zahrnovala prestiž značky. Sociálnědemokratické hnutí náleželo k pilířům stranicko-politické soustavy první republiky (součást „Pětky“). Přestože se záhy po „Vítězném únoru“ 1948 sociální demokracie dočkala násilného sloučení s KSČ, okamžitě část jejích špiček přešla do exilu, kde zastřešila exilovou sociální demokracii (Šanc, 2005: 171).

Vedle uchovávání kontinuity sociálnědemokratickým exilem bylo rovněž podstatné pěstovat ideály sociální demokracie v domácích podmínkách. V tomto stojí za připomenutí jednak pokus o obnovu sociálnědemokratické strany zaštítěný Zdeňkem Bechyněm v průběhu Pražského jara 1968. Jednak aktivity na sociální demokracii orientované skupiny chartistů kolem Rudolfa Battěka a dále činnost předúnorových sociálních demokratů vedených Slavomírem Klabanem (Kárník, 2005: 52; Šanc, 2005: 171).

Samotná vznešená minulost ani v kombinaci s nepřetržitým trváním nemohla stačit na dlouhodobý úspěch v podobě etablování se v nejvyšších patrech polistopadového politického systému. O ničem jiném proto nemůže svědčit skutečnost, že v prvních svobodných volbách v roce 1990 obnovená sociálnědemokratická strana zcela propadla a ve volbách o dva roky později si polepšila jen minimálně. Stále hrála roli outsidera s bezvýznamným dopadem na fungování systému (Šanc, 2005: 172).

Straně scházela charismatická, byť konfliktní osobnost v čele. Tu sociální demokraté nakonec objevili v prognostikovi, inženýru ekonomie Miloši Zemanovi.

Po zvolení Miloše Zemana předsedou strany nastoupila ČSSD cestu na vrchol v přesném slova smyslu. Nekompromisní, řízná a rostoucímu počtu voličů lichotící kritika ekonomických reforem vlády Václava Klause měla za následek 26, 4 % hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996. Za čtyři roky tak zvýšili sociální demokraté díky Zemanově receptuře svou podporu o přibližně 20 procentních bodů. Podobný preferenční skok se od té doby žádné tuzemské straně nezdařil (Šanc, 2005: 173).

Tímto došlo k sestupu komunistů z pozice druhé nejsilnější strany a v přiblížení se českého stranického systému konsolidovaným demokraciím, v nichž extremisté zřídka zaujímají vůdčí postavení mezi opozicí.

Za Zemanovy éry započala komplikovaná otázka vztahu ke krajní levici, která se právě vzhledem ke své proklamované levicovosti nabízí jako přirozený partner sociálních demokratů. Aby ČSSD potvrdila punc demokratického subjektu, přijala na sjezdu v Bohumíně roku 1995 legendární usnesení zakazující představitelům strany spolupráci s komunisty na celostátní úrovni (Šanc, 2005: 173).

Prosystémový charakter sociální demokracie byl podtržen tolerancí druhé Klausovy vlády poslanci ČSSD jakož i uznáním následného poloúřednického kabinetu Josefa Tošovského (Šanc, 2005: 173-174).

Patrně nejkritičtější moment Zemanovy ČSSD nastává volebním vítězstvím sociální demokracie v roce 1998, kdy ve volbách do Poslanecké sněmovny předstihne dosud triumfující ODS. Rozuzlení povolebních jednání ve formě tzv. opoziční smlouvy vyzíská nálepku značné rozporuplnosti, neboť vzniklé rozdělení zájmových sfér mezi ODS a ČSSD sice umožní vládě v klidu a bez obav z předčasných voleb pracovat do konce řádného funkčního období, opozice v tomto konceptu ovšem ztrácí význam, jelikož vládnoucí stranu ponechává u moci nezávisle na způsobu správy země.

Množství pochybení (často úmyslných), vznikajících v důsledku oslabení kontrolních nástrojů, nastiňuje Zemanovu vládu z let 1998-2002 jakožto temnou stranu polistopadových dějin. Nástup někdejšího funkcionáře KSČ Miroslava Šloufa do funkce šéfa premiérových poradců a vzrůst vlivu na něj napojených pofidérních podnikatelských kruhů pouze nabízí jiný pohled na opozičněsmluvní období, které podle slov svých obhájců dalo vládě „klid na práci“.

Čtyřletá práce na premiérském postu, ačkoli znamená pro Miloše Zemana dodnes klíčový úspěch, přinesla současně začátek Zemanova odchodu z aktivní politiky na zasloužený odpočinek, z něhož bývalý ministerský předseda sporadicky napadá své pokračovatele a mnohdy též směr, kterým se strana, jíž otevřel dveře do Strakovy akademie, vydala po Zemanově rezignaci na soustavnou politickou činnost.

Vliv Miloše Zemana na ČSSD začal povážlivě slábnout v roce 1997, kdy na druhém bohumínském sjedu sociálních demokratů obsadili důležitá vedoucí místa lidé z okolí tehdy veřejnosti nepříliš známého, zato kuloárně ostříleného Stanislava Grosse. Pro příští léta si Zeman vysloužil úlohu výrazného, charismatického, nicméně dovnitř vlastní strany slabého a časem až bezmocného vůdce (Pečinka, 2006: 94).

Potvrzením pokračující Grossovy převahy byl XXX. sjezd ČSSD v dubnu 2001, na němž Zemana v čele sociální demokracie vystřídal introvertní ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla. Zdálo se, že za Špidlovým zvolením předsedou stojí právě Zeman tím, jak jej navrhl coby vhodného nástupce. Režii volby ovšem obstarával Gross prostřednictvím tichých úmluv s patřičnými delegáty. Špidla na nejvyšší příčce stranické hierarchie totiž Stanislavu Grossovi evidentně vyhovoval. Nikdy nedisponoval (v kontrastu s Grossem) solidním zázemím v členské základně a rovněž mezi funkcionáři strany si nevypěstoval znatelnou oporu. Gross tak mohl spokojeně předvídat, že mu Vladimír Špidla připraví podmínky pro chvíli, kdy on sám se v ČSSD chopí formálního vedení (Pečinka, 2006: 96).

Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 sociální demokracie s novým lídrem dosáhla vítězství. Důvody pro to lze spatřovat dva. Zaprvé se Vladimír Špidla ještě před skončením volebního období distancoval od opozičněsmluvního projektu, a tedy od potenciální spolupráce s ODS Václava Klause po volbách, čímž narušil provázanost ČSSD s excesy z let 1998–2002. Zadruhé volební program strany sliboval štědré sociální výdaje, které věrně zachycovaly mentalitu společnosti, unavené nebývalým boomem svobody 90. let a pošilhávající po rozšíření jistot zaručovaných státem, jež v důsledku byly neproveditelné bez navýšení daňové zátěže a zbytnění státní byrokracie na úkor svobodné iniciativy občanů (Pečinka, 2006: 18-19; Šanc: 138).

Následná koaliční vláda zahrnovala tři strany – vítěznou ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Koalice sociálnědemokratické levice, lidoveckého „konzervativního středu“ a alternativní unionistické pravice nevěstila stabilitu v samotném zárodku, neboť byla sestavena z ministrů odlišných ideových táborů s podporou rozdílných voličských skupin. Slabost takto zkonstruované vlády jenom prohlubovala odkázanost na nejtěsnější možnou většinu v dolní komoře parlamentu (101 poslanců).

Situace se pro Špidlův kabinet nepříjemně zkomplikovala již v roce 2003. Tehdy postihl ČSSD vnitřní rozkol způsobený debaklem kandidatury expředsedy Miloše Zemana na prezidenta republiky, za nímž stál čitelný zásah tandemu Špidla – Gross. Dále byl na listopadovém sjezdu KDU-ČSL zvolen lidoveckým předsedou Miroslav Kalousek, pravicověji orientovaný a vládnutí se sociálními demokraty o poznání méně nakloněný než jeho předchůdce a významný Špidlův politický partner Cyril Svoboda (Šanc, 2005: 144, 175).

Klesající preference ČSSD završené ziskem pouhých dvou mandátů ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 pak v kombinaci s přetrvávající absencí vlastního stranického křídla vedli k rezignaci Vladimíra Špidly na post předsedy sociální demokracie i premiéra. V obou případech ho nahradil Stanislav Gross, který se o Špidlův ústup z domácí politiky postaral zásadním dílem (Šanc, 2005: 144-145).

Stanislav Gross obnovil vládu na koaličním půdorysu ČSSD plus KDU-ČSL plus USE-DEU. Od ústředního výkonného výboru, jenž řídí stranu mezi sjezdy, obdržel poměrně jasné zadání: nepřetržitě oddalovat předčasné volby a zároveň navyšovat preference ČSSD (Pečinka, 2006: 95-.96; Šanc: 176).

Testem Grossova vůdcovského talentu se měly stát volby do krajských zastupitelstev a třetiny senátu, a to na podzim téhož roku, kdy sociální demokraté výrazně neuspěli v evropských volbách.

Krajské a senátní volby v roce 2004 ale dopadly pro ČSSD jako fiasko, z něhož si sociální demokraté odnesli horší výsledek než komunisté, kteří se tímto vraceli po necelých deseti letech do postavení dominantní síly na levici. Další porážka v řadě, tentokrát zaviněná bezobsažnou, často až směšnou kampaní Grossova týmu se dala vyložit coby vyklízení pozic před „modrou“ opozicí ODS, tehdy již vedenou Mirkem Topolánkem. Kritickým postojům opozice dala za pravdu bytová aféra, která propukla začátkem roku 2005. Její podstatou byly nashromážděné pochybnosti o povaze příjmů a podnikatelských aktivit premiérovy rodiny. Nakonec po měsících stupňujícího se tlaku koaličních partnerů (hlavně KDU-ČSL) a množících se nových kompromitujících informací Stanislav Gross podal demisi a uvolnil tím post ministerského předsedy dosavadnímu ministru pro místní rozvoj Jiřímu Paroubkovi. Ten po čase nahradil Grosse též v čele ČSSD (Šanc, 146-148, 175-176).

Jiřího Paroubka určil Stanislav Gross za svého premiérského nástupce v očekávání, že mu umožní do řádných sněmovních voleb dále fakticky řídit vládu. Jenže se děl opak. Stanislav Gross neodhadl entuziasmus, se kterým se Paroubek zhostil nové „mise“ a díky němuž byl Gross postupně vytlačován rovněž z předsednického křesla ve straně. Koalice s lidovci a unionisty po Paroubkově příchodu zůstávala jen formou. Hlavním spojencem ČSSD se stala KSČM, se kterou bylo snadnější prosazovat zákony zaměřené na rostoucí sociální výdaje a oslovující většinové levicové voliče (Pečinka, 2006: 158-159).

Návratem zemanovského stylu v podobě nikoli vzácných hrubých slovních výpadů a přechodu do protiútoku vůči Topolánkově, Paroubkovým nástupem zaskočené, ODS se ČSSD vracela na výsluní levice. Čeští komunisté mohli na návrat do poloviny 90. let, kdy dominovali levé části politického spektra, zapomenout (Pečinka, 2006: 133-134, 158).

Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 skončili Paroubkem vedení sociální demokraté na druhém místě v těsném závěsu za ODS. Výsledné rozložení sil známé jako pat 100:100 předznamenalo půlroční maratón jednání o složení příští vlády, jež byla posléze uzavřena vyslovením důvěry koaličnímu kabinetu se zástupci ODS, KDU-ČSL a SZ za podpory „přeběhlých“ poslanců Miloše Melčáka a Michala Pohanky, vlivem čehož antagonismus mezi středopravou koalicí a levicovou opozicí ještě zesílil a konečně vyvrcholil ve vyjádření nedůvěry Topolánkově vládě, kterému nezabránilo ani předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Stalo se tak, ironií osudu, opět za přispění „přeběhlíků“, v tomto případě vystoupivších z vládního tábora.

2.2. Velká dyáda pravice-levice

Dle zvyklostí bude vyhrocená kampaň, která v příštích měsících zaplaví sdělovací prostředky s očekáváním předčasných voleb do Poslanecké sněmovny, v jejichž stínu asi bezostyšně skončí volby do Evropského parlamentu, vedena na zdánlivě obecné konfrontační linii pravice versus levice, pod níž se bude rýsovat mnohokrát ozkoušený model ODS versus ČSSD.

Je zarážející, jak jedním dechem jsou ODS a ČSSD tříděny podle klasických kategorií politického zápasu, aniž by si mediální aktéři volebního klání položili otázku v tomto snad nejzásadnější. Co je pravice a levice? Jaké jsou jejich určující rysy? V čem tkví jejich podstata? A jsou dvě nejsilnější česká politická tělesa s těmito pojmy vůbec zaměnitelná?

Poněvadž jsem se po většinu seminární práce zabýval ČSSD a její rolí na poli levicových politických sil, přičemž ODS jsem pojímal čistě coby element dokreslující problematiku sociální demokracie v komplexitě domácí politické scény, chci se věnovat právě hledání definice levice ve vybraných odstínech z toho pocházejících.

Za vodítko k dešifrování pravo-levého kódu, jenž bez nároku na obsah užívají noviny, jsem si zvolil knihu italského politologa Norberta Bobbia Pravice a levice.

Pro dělení politických subjektů na pravici a levici Bobbio užívá dva výrazy: velká dyáda nebo velká dichotomie. Jelikož autor žádný z nich neupřednostňuje, zvolil jsem dyadickou variantu.

Zpřehledňování politiky za pomoci termínů pravice a levice trvá již déle než dvě století a patrně opisuje tendence lidského vědění, které v každé oblasti zavádí protiklady, přes které vnáší do dané problematiky srozumitelný náhled (Bobbio, 2003: 39).

Pravici a levici lze přitom uplatnit jako termíny trojího druhu. Jako termíny popisné, axiologické a historické. Popisná funkce termínů velké dyády slouží ke stručnému a dostupnému výkladu jednotlivých stran, axiologická umožňuje vůči jednotlivým stranám zaujmout hodnotící (pozitivní či negativní) stanovisko a jejich historická funkce usnadňuje pojmenování konkrétních fází v historii té které země (Bobbio, 2003: 39).

Po jistý čas jde zaznamenat výtky na adresu rozdělení politické scény velkou dyádou, opodstatněné údajnou krizí ideologií, jíž je dnešní svět při své složitosti postižen. Ideologická krize, ačkoli může působit věrohodně, neznamená nic jiného než intelektuální obrat, jehož cílem má být nastolení ideologií nových pod pláštěnkou výroků rádoby odhalujících omezenost ideologických přístupů. V reálu tedy ideologiím prostor zůstává, byť v jiném hávu (Bobbio, 2003: 40).

A i kdyby byl výrok o deideologizaci naší doby pravdivý, velké dyády se týká pouze drobným dílem, neboť pravice a levice ve svém rozpětí ideologický rozměr přesahují (Bobbio, 2003: 40).

Další názor zpochybňující aktuálnost velké dyády je ten, podle něhož se na politické scéně pohybují v nepřehlédnutelné míře strany, jež nelze zařadit jednoznačně vpravo či vlevo. Jedná se o strany politického středu. Ani ty ale nemohou systém velké dyády popřít, pouze rozšířit o nový prvek. Podle různých forem existence a programového vymezení se středové subjekty dají zařadit do dyadické mapy v rámci: a) dyády s vyloučením třetího, b) dyády včetně třetího, c) dyády propojení se třetím, d) dyády s třetím napříč (Bobbio, 2003: 41-46).

Dyáda s vyloučením třetího panuje tam, kde je střed slabý nebo žádný, a tak si politický prostor dělí mezi sebou výlučně pravice s levicí. Dyáda včetně třetího platí tehdy, když významný středový aktér nezaujímá ani pravicové, ani levicové postoje, čímž vykrývá jedině prostor uprostřed spektra. Dyáda propojení se třetím představuje středovou stranu vystavěnou na syntéze protikladů. Nefunguje v hranicích pravice a levice, nýbrž je překonává a slučuje v celek. Dyáda s třetím napříč implikuje střed ovládaný stranou, jejíž program vyprodukoval fenomén, který postupně přijímají ostatní strany ve zbytku politického spektra. Nejvýrazněji se této praxe ujaly zelené partaje, jejichž stupňujícím se tlakem na ochranu životního prostředí byly ovlivněni další aktéři stranického systému (Bobbio, 2003: 41-46).

Skutečné příčiny popírání platnosti velké dyády však spočívají jinde než v reflexi mohutnícího politického středu a žonglování s pojmem ideologická krize. Hlavním motivem v dané snaze je vědomí vlastní krize a slabosti společně s vědomím síly a zdrojů rétoriky soupeře (Bobbio, 2003: 47).

Pravice a levice působí vůči sobě, takže budí dojem o mimořádném zájmu jedné strany marginalizovat stranu druhou. Jenže k tomuto cíli v demokratickém systému ta strana, která je právě silnější, nesvolí. Dobře si uvědomuje, že působivost a přitažlivost jejích výstupů závisí na činnosti nebo jen pouhém bytí konkurenta s opačným světonázorem. Pravice bez levice ztrácí pevnou identitu stejně jako v opačném případě levice bez pravicového rivala. Svou vitalitu obě strany čerpají z okázalého nepřátelství, jež popravdě znamená rafinovaný způsob spolupráce (Bobbio, 2003: 47-48).

Stává se, že tehdy, kdy je jedna ze stran dyadického zápolení značně oslabena dopadem přelomových historických událostí, ozvou se právě z jejích pozic hlasy připravené „revidovat“ velkou dyádu a hledat jiné, alternativní rozdělení politického prostoru než na pravici a levici (Bobbio, 2003: 48).

Po pádu fašismu (podsouvaného pravici) ve druhé světové válce se pravice, zatížená zvrácenostmi fašistických akcí, složitě domáhala rovnocenného postavení, k čemuž se pokoušela nalézt východisko přes výše uvedené popírání významu a aktuálnosti pravo-levého dělení (Bobbio, 2003: 48).

Podobný jev lze vypozorovat v chování levice po pádu Berlínské zdi. Komunistické (tedy ultralevicové) systémy prohrály studenoválečné přetahování s kapitalistickým Západem na celé čáře. Kolapsy komunistických ekonomik nevídaně znemožnily mainstream v západních levicových stranách, podporující zásahy státu do hospodářských vztahů (Bobbio, 2003: 48-49).

Reakcí na triumf Nové pravice na konci studené války byla proměna řady sociálnědemokratických stran v podobě posílení pravicových prvků v programu i praktické politice (Bobbio, 2003: 50).

Je takovýto záběr pro sociální demokraty vítězstvím? Technicky ano. „Zpravicovatělí“ labouristé (britští sociální demokraté) se drží 12 let v čele Británie a možná nejen v rámci zdařilého reklamního triku hledal Jiří Paroubek živoucí symbol v Tony Blairovi před posledními sněmovními volbami v České republice.

Máme zde však stále co dočinění s levicí? Každý, kdo se chce označovat za stoupence levicových ideálů, musí splňovat jednu podstatnou podmínku. Tou je vytrvalý důraz na rovnost. Na rozdíl od pravice, která lpí na diferenciaci (Bobbio, 2003: 92).

Adekvátním cílem politiky levice by mělo být prosazování sociálních práv a jejich rovnocennost s právy občanskými, prosazovanými liberální reprezentací. Sociálními právy se myslí právo na vzdělání, právo na práci a právo na zdraví. Posláním sociálních práv je vyrovnávat rozdíly mezi majetnými a nemajetnými a zdokonalovat podmínky pro existenci maximálního počtu lidí tak, aby dosáhli na srovnatelnou životní úroveň s těmi, kdo se narodili do přívětivějšího sociálního prostředí (Bobbio, 2003: 93).

Norberto Bobbio, věrný svému přesvědčení, nezastírá náklonnost k levicovým pojetím. Výzvu levice příští generace spatřuje v globalizaci, neoliberální koncepci volného trhu a z toho odvislých úskalí. K tomuto promlouvá zcela mimo vědeckou objektivitu a s aktivistickým zápalem:

„Má snad kapitalismus, jakmile dějiny dospějí ke svému konci, nárok na ničím nerušený postup? Copak je možné, že levice nemá co říci na globalizaci a probouzející se živočišné pudy kapitalismu? Budeme-li schopni rozšířit své obzory za hranice států, v nichž žijeme, a v době tolik oslavované i odsuzované globalizace bychom tak učinit měli, pak levici jako hnutí zasazující se o svět, v němž vládne větší rovnost a ve kterém se dá lépe žít, čeká velmi dlouhá cesta. S ohledem na budoucnost levice si dovolím trochu provokativně tvrdit, že lidstvo ještě ani zdaleka nedosáhlo konce dějin; stále je spíše někde na jejich počátku“ (Bobbio, 2003: 139-140).

3. Závěr

V nastalém zmatku vyvolaném demisí vlády a bouřlivými diskusemi o předčasných volbách a sestavení „prozatímního“ kabinetu se ČSSD těší výhodné pozici. Ta ovšem může slábnout a ze solidního náskoku, který sociální demokracie podle řady průzkumů veřejného mínění má, může zbýt jen nepatrný předstih.

S jistou pravděpodobností lze po předčasných volbách anticipovat podobné rozložení sil v dolní komoře parlamentu, jaké je dnes, jen v obráceném gardu.

Už proto by ČSSD měla ubrat na absolutní negaci středové a pravicové konkurence a více se zaměřit na dialog dovnitř strany, jehož téma je přirozeně nasnadě.

Finanční a hospodářská krize, globalizace i přetrvávající odkaz zkroucení komunistických systémů si přímo žádají zodpovězení otázky po úloze a definici levicové politiky v současné české společnosti, Evropě a světě.


Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/photo/1224946

Použitá literatura

  1. Bobbio, Norberto: 2003. Pravice a levice. Centrum pro studium demokracie a kultury: Brno.
  2. Handl, Vladimír: 2008. Transformace komunistické strany: Od „strategie levicového ústupu“ k evropeizaci. In: Gjuričová, Adéla – Kopeček, Michal: Kapitoly z dějin české demokracie po roce 1989. Paseka: Praha.
  3. Kárník Zdeněk: 2005. Úvaha nad dějinným posláním a nezřídka všedními, proměnlivými i krušnými osudy české sociální demokracie. In: Kárník, Zdeněk – Kyloušek, Jakub – Franklová, Zoja: Bludné cesty sociální demokracie. Prostor: Praha.
  4. Kyloušek, Jakub: 2005. Proměna sociálně demokratických stran ve střední Evropě v perspektivě jejich dalšího vývoje. In: Kárník, Zdeněk – Kyloušek, Jakub – Franklová, Zoja: Bludné cesty sociální demokracie. Prostor: Praha.
  5. Pečinka, Bohumil: 2006. Hry o všechno. Ringier: Praha.
  6. Šanc, David: 2005. Český stranický systém po roce 1989. In: Cabada, Ladislav – Šanc, David: Český stranický systém 20.století. Aleš Čeněk: Plzeň.

Jak citovat tento text?

Procházka, Vít. ČSSD v kontextu polistopadového vývoje a velké dyády pravice-levice [online]. E-polis.cz, 8. duben 2009. [cit. 2017-09-21]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/cssd-v-kontextu-polistopadoveho-vyvoje-a-velke-dyady-pravice-levice.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.73 hvězdiček / Hodnoceno: 11x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(