Bosna a Herzegovina - úspěšná demokratizace?

 25. květen 2005  Martin Riegl   komentáře

Cílem tohoto textu je pokus o analýzu úsilí mezinárodního společenství zavést v v Bosně a Hercegovině (nadále BaH) konsociační demokracii. Tento model demokracie byl v BaH implementován na základě Daytonských mírových smluv podepsaných 14.prosince 1995 v Paříži. Daytonské smlouvy byly výsledkem vytrvalé snahy mezinárodního společenství ukončit krvavý nacionalistický konflikt v BaH.

Bosna a Herzegovina - úspěšná demokratizace?Bosna a Herzegovina - úspěšná demokratizace?

Cílem tohoto textu je pokus o analýzu úsilí mezinárodního společenství zavést v v Bosně a Hercegovině (nadále BaH) konsociační demokracii.

Tento model demokracie byl v BaH implementován na základě Daytonských mírových smluv podepsaných 14.prosince 1995 v Paříži. Daytonské smlouvy byly výsledkem vytrvalé snahy mezinárodního společenství ukončit krvavý nacionalistický konflikt v BaH. Po čtyřiačtyřiceti měsících války se podařilo díky úsilí a tlaku mezinárodního společenství dospět k nelehkému kompromisu. Daytonské dohody rozhodně nevyřešily veškeré problémy, ani si to nekladly za cíl. Primární snahou bylo udržet Bosnu coby unitární stát a zabránit destabilizaci celého regionu, implementace demokracie byla až sekundárním cílem.

Historický vývoj

K pochopení současné politické situace a pro případné vyvozování závěrů o budoucnosti BaH je nutné se stručně ohlédnout do její historie.

Důležitým prvkem je postupné formování tří konfesionálně-etnických civilizačních okruhů: srbsko – pravoslavného, chorvatsko – katolického a bosňácko - muslimského. Poměrně opomíjeným je čtvrtý a nejméně početný okruh – židovský, se kterým poválečný systém vůbec nepočítá. „Zvláštností BaH je rapidní islamizace probíhající od 15.století[1]. Neblahým specifikem soužití tří národností v BaH je historie plná etnických střetů (často je vyostřovaly i sousední mocnosti), což poznamenalo podobu vzájemného vnímání, které je založeno na nedůvěře a vzájemném antagonismu.

Rozčlenění společnosti mezi tři hlavní skupiny silně ovlivnilo smýšlení bosenských obyvatel. Typická je pro ně silná náboženská identifikace, na jejímž základě se vymezují vůči ostatním skupinám. Muslimové se na rozdíl od Srbů a Chorvatů dlouho nekonstituovali jako národ. Stále byli vnímáni jen jako Srbové či Chorvati s odlišným vyznáním. Z tohoto důvodu na ně byl po válce vyvíjen tlak, aby se přihlásili k srbské nebo chorvatské národnosti. Při sčítání obyvatelstva v r. 1971 se mohli Muslimové v Jugoslávii poprvé jednoznačně přihlásit ke své národnosti. Vedle kategorie Srb, Chorvat, Jugoslávec atd. se tehdy objevila rovnoprávná kategorie Muslim (myšleno jednoznačně jako národní příslušnost a psáno důsledně s velkým M)[2].

S postupným rozpadem Jugoslávie se mělo projevit negativní historické dědictví etnického násilí. Se vznikajícím pluralismem politických stran a demokratizací se přiblížil okamžik, kdy komunistické elity pochopí, že vsadí-li na kartu etnického nacionalismu a rozdmýchají historické mýty o věčném nepřátelství mezi Srby, Chorvaty a Muslimy, může to napomoci jejich etablování v novém režimu.

Předválečná demokratizace

Koncem března 1990 úředně zaregistroval v Sarajevu A.Izetbegovič s dalšími druhy Stranu demokratické akce. V rámci SDA, národně orientované bosňácké strany, se záhy začaly projevovat nepřekonatelné rozpory mezi domácí a exilovou politickou scénou. Konkrétně šlo se vrátil ze Švýcarska. Zulfirkarpašič zcela kategoricky odmítl využívat vliv imámů, potažmo celého náboženství pro politický boj, a snažil se budovat politickou stranu občanského a celobosenského typu.

Na druhé straně Izetbegovič viděl v imámech obrovský potenciál pro agitaci mezi voliči a odmítl směřovat SDA jako catch-all party.

O několik dní později - 12.července - byla založena v sarajevské hale Skenderja Srbská demokratická strana BaH (SDS BaH), jejímž předsedou byl zvolen Radovan Karadžič. Jak R.Karadžič tak i A.Izetbegovič měli z dob komunismu zkušenost s pobytem ve vězení. Izetbegovič za podezření, že chce zavést v BaH principy islámského státu, R.Karadžič za defraudaci. Vězením prošel i nechvalně známý V.Šešelj za šíření myšlenek extrémního srbského nacionalismu mezi studenty.

Pokud jde o Chorvaty v BaH, představitelem jejich zájmů se měla stát HDZ BaH (Chorvatské demokratické společenství BaH). Předáci HDZ BaH i SDS BaH formálně prezentovali své strany jako nezávislé, nicméně již brzy bylo jasné, že se jedná o nástroje Bělehradu a Záhřebu.

V parlamentních volbách, které se v BaH uskutečnily na přelomu listopadu a prosince 1990 (zúčastnilo se jich celkem 18 stran a politických skupin), nacionální strany ovládly politickou scénu. Dohromady získaly 86 % mandátů. Teď již nestálo téměř nic v cestě bujícímu nacionalismu, který byl legitimizován prostřednictvím svobodných voleb.

Na cestě ke konfliktu

Ve dnech 9. - 11.listopadu uspořádali bosenští Srbové v BaH lidové hlasování, v němž se 1,55 milionu obyvatel republiky (v naprosté většině Srbů), vyslovilo pro další setrvání BaH ve společném jugoslávském státě.

Dne 9.ledna 1992 vyhlásili bosenští Srbové „Srbskou republiku v Bosně a Hercegovině“, jež bude v srpnu téhož roku přejmenována na Republiku srbskou. Za srbskými aktivitami pochopitelně nezůstávali pozadu ani bosenští Chorvaté. K vytvoření vlastního chorvatského útvaru na území BaH pod názvem Herceg - Bosna však došlo až v srpnu 1993. Ve dnech 29.února - 1.března se na území BaH konalo referendum o vyhlášení nezávislosti. Pro se vyjádřilo 63 % oprávněných voličů. K vyhlášení nezávislosti BaH na Jugoslávii došlo 3.března. Krátce po vyhlášení bosenské suverenity začalo docházet k prvním náboženským a národnostním srážkám, které si vyžádaly i oběti na lidských životech. Tyto násilné srážky a nepokoje v Sarajevu se postupně rozvinuly ve válku. S platností od 7.dubna uznaly oficiálně orgány EU nezávislost BaH, taktéž učinily USA.

Průběh války

Od dubna 1992 se boje rozhořely s plnou intenzitou. Zejména snaha o etnické vyčištění prostoru a genocidní akce představují problém při realizaci Daytonských mírových dohod. Etnické čistky byly v souladu s nacionalistickou ideologií a strategií jednotlivých vůdců ve snaze vytvořit etnicky homogenní území a ta pak následně připojit k Srbsku, respektive k Chorvatsku. V létě se již bojovalo na celém území BaH. V červnu 1993 přijala RB OSN, pod dojmem válečných zvěrstev, rezoluci č.836 o vojenské ochraně bezpečných zón v BaH, která umožňovala nasazení vojenské síly v případě, že by byly ohroženy jednotky UNPROFOR[3].

Téměř čtyři roky války měly silný dopad na socioekonomickou oblast. Poválečná úroveň ekonomického rozvoje je naprosto nesrovnatelná s předválečnou situací. BaH byla v roce 1991 podle všech ukazatelů středně rozvinutou evropskou zemí se 4,4 miliony obyvatel, jejíž HDP na hlavu obyvatele se blížil 2 400 USD. Zahynulo anebo zmizelo 258 000 obyvatel Bosny a Hercegoviny, což znamená, že bylo eliminováno 5,9 % stavu předválečného obyvatelstva. Během války byl počet vysídlených osob nejvyšší v roce 1995, kdy dosáhl

1 280 000. Přímé materiální hospodářské škody se odhadují na 50 - 60 miliard USD[4].

Rozklad sociálních vztahů, tolerance, pokroucení společenských hodnot, právních vztahů, občanské společnosti a normálního života jsou nejtragičtějšími důsledky války. Brain drain- odliv mozků - je v každém případě jedním z nejhorších specifických důsledků války a brání rychlé obnově země.

Mírová jednání

Po mnoha neúspěšných jednáních a mírových plánech přinesl zlom Holbrookův plán , který byl směsicí starých návrhů s několika novými prvky.

Na finální jednání do Daytonu byli pozváni Alija Izetbegovič, Franjo Tudjman, Slobodan Miloševič, který před rozhovory dostal plnou moc zastupovat bosenské Srby. Za mezinárodní společenství byli přítomni zástupci USA, Rusko, Velké Británie, Francie, Německo a speciální vyjednavač za Evropskou unii. Jednání bylo úspěšně ukončeno 21.11.1995. Mírová dohoda o míru v BaH, vycházející z dohod z Daytonu, byla formálně a slavnostně podepsána o tři týdny později, v Paříži 14.12.1995.

Mírová smlouva přiznává BaH, pod změněným názvem, právní nárok na kontinuitu hranic a uznání podle mezinárodního práva. Dohoda nadále určuje faktické vnitřní rozdělení území, které se bude skládat de iure ze dvou částí (entit), de facto ze tří. Obecně lze říci, že společný stát je směsí unitárních, federativních i konfederativních prvků. Přes značnou míru autonomie, žádná z entit nemá mezinárodní status. Pro dohlížení nad dodržováním a realizací Daytonských dohod byl vytvořen Úřad vysokého představitele

Definice konsocionalismu

V důsledku naprosto nepříznivých podmínek pro vytvoření pluralitního demokratického systému se zástupci mezinárodního společenství rozhodli pro alternativní řešení poválečné situace, které mělo umožnit demokratický charakter BaH a zároveň zabránit jejímu rozdělení a negativním dopadům na bezpečnost a stabilitu regionu.

Řešením mělo být sdílení moci známé jako konsocionalismus, který je obvykle chápán v trojím pojetí. Jednak je tento pojem spojován se zcela specifickým typem sociální struktury společnosti. V tomto kontextu pak zdůrazňuje odlišnosti ve stupni její segmentace náboženské, jazykové, etnické, kulturní, případně sociální. V druhém pojetí je konsocionalismus chápán jako model chování elit a vztah těchto elit k masám. V této podobě je používán především jako pojem označující specifický typ rozhodovacího procesu zaměřený přednostně na regulaci konfliktů. Třetí pojetí konsocionalismu se vztahuje k formě politické kultury, vycházející ze specifických historických podmínek daných společností[5].

Nicméně k zavedení a udržení demokracie musí společnost splňovat určitá kritéria. Z podmínek, jejichž existenci považuje R.Dahl za nezbytnou pro fungování demokracie – kontrola volených činitelů nad armádou a policií, demokratické přesvědčení a demokratická politická kultura, žádné silné demokracii nepřátelské zásahy zvenčí, slabý kulturní pluralismus, moderní tržní ekonomika a moderní společnost, poválečná BaH nesplňovala žádnou.

Konfesionálně - národnostní rozštěpení v poválečné situaci bylo reálnou hrozbou, že politické spory opět přerostou v další ozbrojený konflikt. Rozhodnutí zavést v BaH konsociační demokracii, pramenilo z víry, že se po uspořádání svobodných voleb mezi etniky vyprofilují válkou nezatížené politické elity, které budou schopny a ochotny tlumit etnické napětí. Nicméně, co je neméně důležité, je fakt, že politická elita musí věřit, že konsociační uspořádání je velmi žádoucí a proveditelné a musí mít schopnost a podněty, aby je nastolila[6]. Jako nezbytné k úspěšnému fungování konsocionalismu Dahl přidává další podmínky: zakořeněnou schopnost smiřovat odlišná stanoviska, vysokou toleranci vůči přijatým kompromisům, existence důvěryhodných a spolehlivých vůdců, kteří jsou schopni vyjednat řešení konfliktů způsobem, který jim zajistí souhlas jejich voličů, shoda v základních hodnotách a cílech většiny občanů, natolik silný pocit státní identity, aby znemožnil vznik požadavků na úplné oddělení a jednoznačné odmítání násilných či revolučních prostředků[7].

V případě BaH je nepochybné, že se zde konsocionalismus nevyvinul historicky. Nebezpečí vyplývající z nábožensko - konfesionální rozštěpení mělo tedy být eliminováno vytvořením konsocionalismu elit. Má - li být toto řešení úspěšné, musí elity splňovat čtyři podmínky. Musí být schopné sladit odlišné zájmy subkultur, překročit subkulturní hranice a spolupracovat s elitami jiných subkultur, ochotné a schopné uchovat politický systém a posílit jeho stabilitu. Také si musí být vědomy rizik vyplývajících ze společenské fragmentace.

Pro konsocionalismus elit je důležitá vícečetná rovnováha mezi subkulturami a minimalizované kontakty mezi masami, čemuž BaH vyhovuje. Principem konsocionalismu elit není institucionální struktura, ale úsilí elit stabilizovat systém.

Proč konsocionalismus?

Z výše zmíněné charakteristiky konsocionalismu již může být pochopitelné, proč se jevilo toto řešení mezinárodnímu společenství natolik přitažlivým. Konsociační demokracie spojená s mezinárodní přítomností se jevila jako jediná možnost, jak udržet jednotný stát v kombinaci s demokraticky volenou vládou.

Již první výsledky voleb napověděly, že víra v pozitivní účinek voleb na vznik nových politických elit byla nepřiměřená. Na druhé straně je nutno říci, že tvůrci tohoto systému měli na mysli určitý cíl a sami si byli velice dobře vědomi jeho nedokonalosti, o níž hovoří i R. Holbrooke: „Nikdo si nebyl více vědom slabosti Daytonu, než ti, kdo se účastnili jednání. Rozdělení země podle etnické hranice však mohlo vést k dalším vlnám uprchlíků. Srbové, Chorvati a Muslimové, kteří dosud žili jako minoritní v mnoha částech země, by byli násilím donuceni opustit své domovy. Jak jsem napsal prezidentu Clintonovi, USA nemají žádný životní zájem na tom, jestli z Bosny bude jeden, dva nebo tři státy[8].

Mezinárodní společenství si v příloze č. 3 Daytonských dohod kladlo za cíl prostřednictvím svobodných a demokratických voleb, v souladu s dokumenty OBSE, dosáhnout ustavení demokratické a legitimní vlády v BaH. Povinností všech smluvních stran bylo vytvořit příhodné podmínky k brzkému konání voleb. Volby se měly konat šest měsíců po vstupu dohod v platnost, pokud OBSE uzná za nemožné dosáhnout tohoto termínu, mohou se volby konat maximálně s tříměsíčním odkladem[9].

Výsledky implementace konsocionalismu

Tvůrci daytonského systému si od brzkého pořádání voleb slibovali odstranění nacionalistů z veřejného života a příchod nové generace politických elit, která usnadní vytváření konsocionalismu v BaH. Tento předpoklad se však ukázal jako zcela mylný.

Volební kampani dominovala otřesná nacionalistická propaganda ve všech státem kontrolovaných (tzn. etniky kontrolovaných) televizních a rozhlasových stanicích. Značně rozšířené bylo zastrašování a teroristické útoky, které byly namířeny proti opozičním stranám. BaH byla přeplněna billboardy a volebními letáky SDA, SDS a HDZ, zatímco opozičním stranám nebyl umožněn přístup do médií[10].

Opakovala se situace z roku 1990, kdy tři nacionalistické strany jednoznačně opanovaly politickou scénu. Zisk těchto tří nacionalistických stran, při vysoké volební účasti, dosáhl 86 % mandátů. Všeobecné volby v roce 1996 fakticky udělily politickou legitimitu mnohým z těch, kteří přivedly BaH do války, těm kteří si svým chováním během války vysloužily pověst gangsterů a válečných zločinců. Někteří pozorovatelé nyní přiznali, že bylo zásadním pochybením uskutečnit volby tak brzy po skončení války[11].

V dalších volbách se situace nevyvíjela příliš příznivě. Zlomové byly volby v roce 2002, neboť byly placeny z vnitřních zdrojů a na jejich organizování se podíleli občané a instituce BaH a jednalo se tedy o značný pokrok v demokratizaci. Nicméně za Srby byl do kolektivního prezidia zvolen M.Šarovič za SDS se ziskem 35.52 %[12]. Protože však byl označen za osobu bránící implementaci mírových smluv, byl vysokým představitelem zbaven všech funkcí, stranických i veřejných, což je jasný důkaz přetrvávající podpory etnických stran.

Výrazným rysem politického systému je výrazná diferenciace mezi preferencemi jednotlivých etnik. Významné strany celobosenského charakteru, které by se snažily o konsensuální jednání na úrovni elit jsou tři, SBaH a SDP a Svaz nezávislých sociálních demokratů Milorada Dodika. Jejich podpora je však nadále slabší ve srovnání s nacionalistickými stranami. Předpoklad, že pořádání svobodných voleb bude elegantním nástrojem, jak odstranit nacionalisty od moci a nastolit liberální demokracii, byl více než lichý.

Závěr

Primárním cílem, na což kritici často zapomínají, Daytonských dohod bylo udržet BaH jako unitární stát a politicky ji stabilizovat, čímž se mělo zabránit spuštění dominového efektu v regionu a následné destabilizaci. Nutnost dosáhnout konsensu téměř za každou cenu v této otázce vedla k vytvoření velice složité a kompromisní konstrukce dohod, které vytvořily silně decentralizovaný stát s těžkopádnými centrálními institucemi, což v důsledku zapříčinilo jejich nízkou efektivitu. Následkem toho se staly snadným terčem neustálého zpochybňování jejich legitimity. Funkčnost státu tedy byla podřízena snaze udržet politickou stabilitu celého regionu.

Masivní přítomnost mezinárodního společenství měla za cíl prosadit naplnění tohoto složitého konstruktu smluv a stabilizovat situaci v zemi. Tento stěžejní cíl se tedy podařilo splnit. Zda je v silách daytonského systému přivést BaH k liberální demokracii je již sporné. Základní princip etnicity, zákaz majorizace v kombinaci s pasivní rezistencí nacionalistických vůdců neumožňuje minimální efektivitu vládnutí. Na otázku jaké jsou perspektivy daytonského systému se nabízejí dvě odlišné odpovědi, opuštění nebo pokračování daytonského systému, což by si vyžádalo další analýzu.

Literatura:

  1. Dahl, R., Průvodce po demokracii: průvodce pro občany, Portál, Praha 2001
  2. Hladký, L., Bosna a Hercegovina – Historie nešťastné země, Doplněk, Brno 1996
  3. Holbrooke, R., To end a war, Modern library, New York 1999
  4. Chandler, D., Bosnia: Faking democracy after Dayton, Pluto, London 2001
  5. Is Dayton failing?: Bosnia four years after peace agreement, International crisis group, Brussels
  6. Papič, Žarko, in Střední Evropa, ISE, Praha, 97/2000
  7. Říchová, B, Lisa, A., Antologie světových politologů II., VŠE, Praha 1995
  8. Říchová, B., Moderní politologické teorie, Portál, Praha 2000
  9. www.izbori.ba
  10. www.un.org
  11. www.export.cz
  12. www.ohr.int

[1] Hladký, L., Bosna a Hercegovina – Historie nešťastné země, Doplněk, Brno 1996, str.31.Rychlý nárůst muslimského obyvatelstva v bosenských městech je možné dokumentovat na příkladu Sarajeva: v r.1485 žilo v Sarajevu 33,17% muslimů, 1489 - 40,08 %, 1519 - 85,59 %, 1530 - 94,56 %, 1540 - 97,85 %, 1570 - 98,04 %.

[2] ] Hladký, L., Bosna a Hercegovina – Historie nešťastné země, Doplněk, Brno 1996, str. 101-105. Tehdy se v BaH takto deklarovalo 1 482 430 osob, čímž se Muslimové rázem stali de facto nejpočetnějším národem v republice (39,57 %). V r. 1991 připadalo na Muslimy v BaH podle sčítání 43,7 % obyvatel.

[3] http://www.un.org/Docs/scres/1993/scres93.htm

[4] Papič, Žarko, in Střední Evropa, ISE, Praha, 97/2000, 59-61

[5] Říchová, B., Moderní politologické teorie, Portál, Praha 2000, str. 203

[6] Dahl, R., Průvodce po demokracii: průvodce pro občany, Portál, Praha 2001, str. 133

[7] Dahl, R., Průvodce po demokracii: průvodce pro občany, Portál, Praha 2001

[8] Holbrooke, R., To end a war, Modern library, New York 1999, str. 363-365

[9] Všeobecná rámcová smlouva, příloha 3, preambule Všeobecná rámcová smlouva, příloha 3, čl.II., od.1

[10] Chandler, D., Bosnia: Faking democracy after Dayton, Pluto, London 2001, str. 70 Samotné volby vyvolaly mnoho sporů. Velice časté byly případy, kdy voličům bylo znemožněno uplatnění jejich volebního práva, vyskytly se pochyby ohledně dvojitého hlasování, podvody při sčítání hlasů, vyskytly se případy, kdy volební účast v některých volebních obvodech údajně přesáhla 100 %

[11] Is Dayton failing ?: Bosnia four years after peace agreement, International crisis group, Brussels 1999, str. 40

[12] http://www.izbori.ba/Rezultati%20Final/English/rptFinalResultsPresidents-703.pdf

Jak citovat tento text?

Riegl, Martin. Bosna a Herzegovina - úspěšná demokratizace? [online]. E-polis.cz, 25. květen 2005. [cit. 2017-09-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/bosna-a-herzegovina-uspesna-demokratizace.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Martin Riegl

Autor:

Autor je studentem magisterského oboru politologie na FSV UK.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 14x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(