Boj o kaspickou ropu - 2. část

 23. červen 2005  Jan Honomichl   komentáře

Jak již bylo řečeno, na území Gruzie existují tři více, či méně autonomní oblasti. Dvě z nich, Abcházie a Jižní Osetie jsou podporovány z Moskvy, která je zároveň jejich garantem na jisté míře nezávislosti na vládě v Tbilisi. V případě Abcházie dokonce došlo k vojenské podpoře ze strany Ruska. Jen Adžárie je nezávislá jak na Moskvě, tak na Tbilisi.

Boj o kaspickou ropu - 2. částBoj o kaspickou ropu - 2. část
  1. Předchozí část
  2. Separatistické oblasti v Gruzii
  3. - Konflikt v Abcházii
  4. Varianty vedení ropovodů <
  5. Dědictví Eduarda Ševarnadzeho
  6. Závěr
  7. Seznam literatury

Separatistické oblasti v Gruzii

Jak již bylo řečeno, na území Gruzie existují tři více, či méně autonomní oblasti. Dvě z nich, Abcházie a Jižní Osetie jsou podporovány z Moskvy, která je zároveň jejich garantem na jisté míře nezávislosti na vládě v Tbilisi. V případě Abcházie dokonce došlo k vojenské podpoře ze strany Ruska. Jen Adžárie je nezávislá jak na Moskvě, tak na Tbilisi. V době politické krize na přelomu let 2003-2004 se vrcholní představitelé jak Abcházie, tak Osetie nechali slyšet, že události v Tbilisi jsou vnitřní záležitostí Gruzie. Jejich znepokojení pramenilo ze skutečnosti, že Sakašvili, v předvolebním boji prohlásil, že do pěti let zajistí úplnou svrchovanost celé země. Toho je připraven dosáhnout všemi prostředky včetně použití síly. Je však naprosto zřejmé, že nová vlády v Tbilisi bude muset čelit mnohem akutnějším sociálně-ekonomickým a politickým problémům, než aby zahájila finančně náročná tažení proti vzpurným republikám – na to ostatně ani zdaleka nepostačují finanční prostředky, chybí náležitě vyzbrojená a vycvičená armáda, neexistuje rovněž vhodné mezinárodněpolitické prostře . Případný úder proti rebelujícím republikám by navíc vedl i proti územím na kterých jsou umístěny ruské vojenské základny. V tomto světle se jeví předvolební prohlášení Sakašviliho jako značně populistická rétorika, která měla jen získat hlasy.

Od obou rebelujících republik na severu Gruzie se odlišuje třetí, Adžárie. Ta leží na jihozápadě u tureckých hranic a na rozdíl od Osetie a Abcházie neusiluje o samostatnost, ale jen o maximální míru autonomie v rámci Gruzie. Vůdce republiky Aslan Abašidze, díky chytré ekonomické politice přivedl svou zemi k relativnímu blahobytu, na rozdíl od zbytku Gruzie, přesto je ve své autonomii odmítán za své diktátorské „manýry“. Zejména v důsledku událostí při volbách nového prezidenta Gruzie na konci roku 2003. Abašidze, protože nevyšel jeho pokus o uchopení moci v Tbilisi, dal zavřít z „bezpečnostních důvodů“ hranice, odsoudil sjednocenou opozici v čele se Sakašvilim za puč proti demokraticky zvolenému prezidentovi a bojkotoval prezidentské volby.

Konflikt v Abcházii

Vojenský konflikt proběhl v Abcházii mezi srpnem 1992 a říjnem 1993. Postup Moskvy byl v celém konfliktu zcela klíčový. Ozbrojený střet sice utichl, ale situace v oblasti zůstává nadále velmi napjatá. Vyhlášení nezávislosti Abcházie v roce 1991, nehodlalo Tbilisi tolerovat. V roce 1992 do Abcházie začali proudit první ruští vojáci, kteří byli do Gruzie pozváni Ševardnazem se slibem, že pomohu v boji proti separatistům. To však byl zásadní omyl. Moskva proti nim nehodlala nijak zakročit, naopak destabilizace země jí hrála do karet. Útok gruzínských vojsk proti Abcházii v srpnu 1992 byl proveden bez předchozího souhlasu Ševarnadzeho. Útok měl přijít co nejdřív, kdy nebude moc abchazských orgánů dostatečně silná a v republice bude minimum ruských vojáků. Nejvyšší sovět Abcházie se ale ihned po útoku svěřil pod ochranu nově vzniklé letecké základny v Gudautě a požádal rusko o pomoc proti gruzínské agresi. Ruský prezident Jelcin potvrdil územní jednotu Gruzie, ale zároveň chtěl jednat o zastavení palby a stažení gruzínských vojsk. Jelcinova opozice v Nejvyšším sovětu se však postavila proti němu a žádala pro Abcházii samostatnost. To co rozhodlo další vývoj, byl postoj ruské generality a ministra obrany Gračova. Ruští vojáci vyslaní do Abcházie obklíčily útočící gruzínská vojska a odřízla je od zásobovacích tras. Vysvobozena byla až s příchodem severokavkazských dobrovolníků, kteří obklíčení uvolnili. Moskva trvale bojkotovala snahy Ševarnadzeho o mezinárodní podporu a sama se nabízela jako mírový zprostředkovatel. Až v březnu 1993 ustoupila a přenechala funkci vyjednavače do rukou OSN. Ta vyjednala zastavení palby a z rozhodnutí Rady bezpečnosti byla do oblasti vyslána pozorovatelská mise. V říjnu 1993 ale v Moskvě propukl střet mezi Jelcinem a Nejvyšším sovětem, kterého využila ruský armáda a provedla ofenzívu. Gruzínská vojska nemohla vzdorovat a byla z Abcházie vytlačena hluboko na gruzínské území. Moskva na ztrátu kontroly nad armádou téměř nereagovala. Ševarnadze, který se musel kromě nečekané situace v Abcházii vypořádávat ještě z nově vzniknuvší vzporou v západní Gruzii, kterou vyvolali příznivci odvolaného prezidenta Gamsachurdiho, nakonec souhlasil s ruskou vojenskou pomocí v Gruzii a výstavbou vojenských základen. Moskva se musela zavázat, že bude uznávat Gruzínskou svrchovanost nad vzbouřenými provinciemi. Před Ruskem vyvstal problém , co s vítěznými Abcházci. Nakonec se dohodl kompromis, který vyhovoval zejména Abcházcům, protože počítal s oddělením obou znesvářených stran ruskými mírovými jednotkami a faktickým „zmrazením“ konfliktu, k čemuž došlo v roce 1994.

Tento „zmražený“ konflikt byl ovlivněn událostmi v Čečensku, kde začala válka o rok a půl po utvoření ruských mírových sil v Abcházii. Ševarnadze byl totiž jediným představitelem SNS, který otevřeně podpořil ruskou intervenci, a to proto, aby zdůraznil analogii mezi situací v Čečensku a separatistickou aktivitou v Gruzii (Litera 1997, 124). Ševardnadze dokonce sám nabídl Moskvě ústupky ohledně jejích vojenských základen, jen aby otřásl abchazským vlivem v ruské politice. Vztahy mezi Gruzií a Abcházií dále komplikovala otázka gruzínských uprchlíků z autonomní oblasti.

V roce 1995 využil Ševardnadze abchazského problému ve své předvolební kampani, když důsledně odmítal vyloučit násilné řešení separatizmu. Toto odhodlání k vojenskému řešení problému ještě umocnily vojenské manévry na západě Gruzie v srpnu 1996. Ševardnadze ale nakonec uspěl s preferováním mírového řešení, když si v témže roce vymohl novou rezoluci Rady bezpečnosti, která potvrdila územní integritu Gruzie a neplatnost násilných demografických změn (Litera 1997, 125). Abchazské vedení bylo velmi povzbuzeno volebnímu úspěch komunistů v ruských parlamentních volbách roku 1996, protože mezi nimi mělo mnoho přátel, ale vítěze prezidentské volby naopak uvítal Ševarnadze, protože se jím stal Jelcin. Konflikt v Abcházii sice skončil a pokračuje mírová mise OSN, ale ve vztazích s Tbilisi a separatisty se nic nevyřešilo, napětí stále pokračuje.

Varianty vedení ropovodů

Do podvědomí západní veřejnosti se Gruzie dostala zejména v souvislosti s vládní krizí na přelomu let 2003 a 2004. Prezident Eduard Ševarnadze byl donucen rezignovat a jeho místo zaujal Michael Saakašvili. V celé politické krizi šlo především o budoucí směřování Gruzie. Přes její území má totiž vést již budovaný ropovod, který povede od Kaspického moře až k tureckému terminálu Ceynan na pobřeží Středozemního moře. Ačkoli byly během devadesátých let plánovány další trasy ropovodu, který by dopravoval černé zlato z kaspického regionu, ukázalo se, že ani jednu z tras nebude možné realizovat. První varianta počítala využít území Ruské federace. Byla výhodná v tom, že na většině trasy už ropovod je, jednalo by se jen o jeho doplnění a mírné úpravy. Hlavní nevýhodou dané trasy je fakt, že středoasijské a kavkazské republiky by při jejím dalším rozvinutí byly ještě větším hospodářským „zajatcem“ Ruska než před rokem 1991 a že by se tím volba obchodních partnerů na bázi volné soutěže značně zkomplikovala (Litera 1997, 142). Rusko totiž uplatňuje velmi zvláštní hospodářskou politiku například s Kazachstánem. Ten od Ruska nakupuje plyn za plné tržní ceny, ale Moskva platí za ropu z Kazachstánu sjednané ceny. První varianta tak byla zamítnuta všemi zúčastněnými, tedy Washingtonem, Ankarou i Baku. Druhá varianta měla vést přes Írán přímo do Perského zálivu. Ačkoli je Írán považován za zemi se stabilním politickým režimem, ale vztahy Teheránu s Evropu a Spojenými státy jsou natolik ohroženy, že tato trasa nepřichází, alespoň za současného režimu, v úvahu. To i přesto, že Írán by měl na vybudování ropovodu přes své území eminentní zájem, protože by rozšířením a vybudováním nových sítí mohla dostat svůj vlastní zemní plyn na světové trhy. V současné době nemá na potřebnou infrastrukturu dostatek financí. V úvahu tedy přichází pouze tzv. centrální varianta a její modifikace. Výhodou této varianty je fakt, že se vyhýbá jak Íránu, tak Rusku. Je proto nejvíce v souladu s tužbami středoasijských producentů po nezávislosti a také rizika mezinárodních společností jsou relativně únosná. Rovněž z finančního hlediska vzato jde o trasu poměrně krátkou a přímou, a pokud by se podařilo zajistit ještě návazné spojení k tureckému Středomoří, její hodnota by ještě vzrostla (Litera 1997, 142). Problémem této varianty je nestabilní situace v Náhorním Karabachu, proto vedení ropovodu přes Gruzii logickým krokem.

Dědictví Eduarda Ševarnadzeho

Eduard Ševarnadze si svým vstřícným postojem k této trase si značně znepřátelil Moskvu. Je paradoxní, že to byla právě Moskva, respektive ruské tajné služby, které Ševarnadzeho „instalovaly“ do čela země v roce 1992. Ten na oplátku ihned zajistil přijetí země do Společenství nezávislých států a nechal Moskvu zřídit na území Gruzie čtyři vojenské základny včetně dvou leteckých. Tyto základny nechalo Rusko zřídit na strategicky nejdůležitějších místech v Gruzii. Podle původních slibů Ruska měli vojáci z těchto základen pomáhat Gruzii v boji se separatisty, ale v praxi tomu bylo často naopak. Od konce devadesátých let panuje v zemi snaha se ruských základen zbavit, ale Moskva tvrdí, že díky technickým problémům bude moci svá vojska stáhnout nejdříve za 10 let.

Po útocích 11. září 2001 se situace v kaspickém regionu ze strategického hlediska značně proměnila. Spojené státy zahájily boj proti terorismu. Tbilisi navázal úzkou spolupráci s Washingtonem, který slíbil pomoci v boji proti čečenským teroristům na sevru Gruzie v Pankiské soutěsce. Tento vývoj nesla velmi nelibě Moskva, která v něm spatřovala ohrožení svých pozic v Gruzii.

Po výměně ve vedení země, kdy se vlády ujal dřívější vůdce autonomní oblasti Adžárie Aslan Abašidze, se někteří komentátoři domnívali, že by Rusko mohlo situace využít k destabilizaci země. Ale nejspíš i pro nedostatek času k něčemu takovému nedošlo. Hektický vývoj v Tbilisi ale mocenské rošádě nepřál a tak se po volbách do čela Gruzie dostal bývalý opoziční předák Michail Saakašvili. Zahraniční priority nové vlády zůstaly podstat stejné, jako ty za vlády Eduarda Ševarnadzeho. Současná politická špička Gruzie totiž patřila v minulosti k Ševarnadzeho týmu. V zahraniční politice Gruzie jde předně o vyproštění se z vlivu Moskvy, s tím souvisí i zasazování se o odchod ruských vojsk z území Gruzie a likvidace jejich základen. Dále posilování americké přítomnosti jak v Gruzii, tak v celém kavkazském regionu. Prosazení výstavby „střední“ varianty vedení ropovodu z Baku do Turecka přes území Gruzie. S tímto ropovodem si většina Gruzínců spojuje zvýšení strategického významu své země a z toho plynoucí ekonomické investice v západních měnách. V této souvislosti je Gruzínci velmi negativně vnímána snaha Moskvy zabránit výstavbě tohoto ropovodu. V zemi prakticky neexistuje jediná politická strana, která by hájila proruský kurz. Moskvě nepomáhá k zlepšení vztahu s obyvatelstvem ještě více faktorů. Podpora separatistů jak v Osetii, tak v Abcházii, či neochota stáhnout svá vojska, nebo události z roku 2001, kdy byly ruskými letadly bombardovány severogruzínské vesnice, kde se údajně měli skrývat čečenští teroristé. Není proto divu, že většina gruzínských obyvatel (vyjma obyvatel v separatistických územích) vítá přítomnost Spojených států jako jakéhosi garanta gruzínské nezávislosti, který by měl zaručovat „skromnější“ mocenské angažmá Kremlu na jižním Kavkaze . To, že se oblast jižního Kavkazu stává jedním z nejdůležitějších center středoasijské strategie Spojených států potvrdil prezident Bush, když ujistil Gruzínské vedení, že se na něj může v případě vnějšího, či vnitřního ohrožení kdykoli obrátit. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld při své návštěvě Gruzie podpořil její vládu v odhodlání kandidovat na členství v Severoatlantické alianci a vyslovil se pro stažení ruských vojsk. Tento výrok vyvolal menší diplomatický skandál, protože Moskva považuje smlouvy o umístění vojsk v Gruzii za interní záležitost mezi Moskvou a Tbilisi. Jako argument proti stahování svých vojáků požívá Moskva jeden vážný argument. Totiž obyvatelé oblastí kolem těchto vojenských základen si jejich uzavření nepřejí. Jsou totiž jednak vítaným zdrojem jejich příjmů a jednak dvě základny v separatistických oblastech představují jistou záruku nedotknutelnosti ze strany Tbilisi. Pávě přes tuto oblast má vést trasa ropovodu z Baku do Turecka. Avšak lídři arménské většiny v této oblasti již několikrát pohrozili, že nedopustí realizaci ropovodního projektu, což v Tbilisi, Baku, Ankaře a Washingtonu vyvolalo značné znepokojení .

Závěr

Předvídat budoucnost tak nestabilního a různorodého regionu jakým je oblast střední Asie je velmi obtížné. Z posledních událostí lze do budoucna vyvodit stále rostoucí vliv Spojených států, dále Číny a Indie. Naopak pozice Ruska, přes svou úpornou snahu udržet si pozici tradičního hegemona v oblasti bude upadat. Jedinou jistotou je nárůst globálního významu celého regionu na úkor států v Perském zálivu. Z oblasti Kaspického moře se stane bitevní pole, na kterém spolu budou soupeřit zájmy mnoha jak regionálních, tak světových mocností, protože ten, kdo bude ovládat ropná pole Kaspického moře bude držet ruku na tepu světové ekonomiky.

Titulní obrázek přejat z: „Oil platform in the North Sea“. Licencováno pod Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 via Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Oil_platform_in_the_North_Sea.jpg#mediaviewer/File:Oil_platform_in_the_North_Sea.jpg

Seznam použité literatury a pramenů:

  1. BAEV Pavel K. Russia Refocuses its Policies in the Southern Caucasus [online]. International Peace Research Institute [cit. 22.05.2005]. Dostupné na:.
  2. BLANK Stephen. Russia´s move in Central Asia [online]. Central Asia – Causasus Institute, May 2003 [cit. 22.05.2005]. Dostupné na: http://www.cacianalyst.org/view_article.php?articleid=1382> ;.
  3. COHEN, Ariel. Putin’s Crisis: Dealing with Russia’s Political Upheaval [online]. The Heritage Foundation, February 2005 [cit. 22.05.2005]. Dostupné na:.
  4. LITERA, B., ŠVEC, L., WANNER, J., Zilynskij, B. (1997): Rusko? Vzájemné vztahy postsovětských republik, Praha
  5. SOULEIMANOV, Emil. Arménie: Bezpečnostní dilema na prahu 21. století. Mezinárodní politika, leden 2001, roč. 25, č. 1, s. 24-26.
  6. SOULEIMANOV, Emil. Bezpečnostní situace Gruzie po prezidentských volbách. Mezinárodní politika, květen 2004, roč. 28, č. 5, s. 17-20.
  7. SOULEIMANOV, Emil. Geopolitika kaspického regionu. Mezinárodní politika, září 2003, roč. 27, č. 9..
  8. SOULEINANOV, Emil. Íránská politika na jižním Kavkaze. Mezinárodní vztahy, září 2001, roč. 36, č. 3, s. 59-71.
  9. VIŠINGR, Lukáš. Kavkaz: Ruská válka proti terorizmu, in: ATM 10/2004
  10. VIŠINGR, Lukáš. Střední Asie: Tichý boj o Kaspické moře, in: ATM 8/2004
  11. VYCUDILÍK, Vojtěch. Kavkaz, otázka pro nové století? [online]. Leden 2003 [cit. 22.02.2005]. Dostupné na:.

 


 

Poznámky

(Emil Souleimanov, Bezpečnostní situace Gruzie, in: Mezinárodní politika, 5/2004.

Tato akce byla začátkem reputace Šamila Basájeva, který se později stal čečenským polním velitelem.

V Abcházii byl zaznamenán pokles počtu obyvatelstva o dvě třetiny.

Jednalo se o navrácení uprchlíků do Abcházie.

Rusko tuto trasu velmi podporovalo

Arménie a Azerbajdžán vedou o tuto oblast dlouhotrvající konflikt.

Ševarnadze je zformuloval již v polovině devadesátých let.

Emil Souleimanov, Bezpečnostní situace Gruzie, in: Mezinárodní politika, 5/2004.

Emil Souleimanov, Bezpečnostní situace Gruzie, in: Mezinárodní politika, 5/2004.

Jak citovat tento text?

Honomichl, Jan. Boj o kaspickou ropu - 2. část [online]. E-polis.cz, 23. červen 2005. [cit. 2017-11-23]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/boj-o-kaspickou-ropu-2-cast.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Jan Honomichl

Autor:

Autor je studentem politologie na FF ZČU v Plzni.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 0x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(