Atlantická aliance, Česká republika a jejich perspektivy

 11. leden 2010  Pavel Kopecký   komentáře

Na co NATO? Tuhle klíčovou otázku si položili mnozí státníci, novináři, a samozřejmě vojáci po konci studené války. Měli k tomu pádný důvod, neboť byla rozpuštěna konkurenční Varšavská smlouva, jíž se ve středovýchodní Evropě pojednou začalo říkat Varšavský pakt, zatímco Severoatlantický pakt, dosavadní zavilý nepřítel, byl verbálně přepólován na Organizaci severoatlantické smlouvy.

Atlantická aliance, Česká republika a jejich perspektivyAtlantická aliance, Česká republika a jejich perspektivy

Na co NATO? Tuhle klíčovou otázku si položili mnozí státníci, novináři, a samozřejmě vojáci po konci studené války. Měli k tomu pádný důvod, neboť byla rozpuštěna konkurenční Varšavská smlouva, jíž se ve středovýchodní Evropě pojednou začalo říkat Varšavský pakt, zatímco Severoatlantický pakt, dosavadní zavilý nepřítel, byl verbálně přepólován na Organizaci severoatlantické smlouvy.  

Rozprava o smyslu uskupení OTAN se přirozeně vede dodnes, ale počátkem 90. let minulého století si někteří vlivní naivně mysleli, že není obdobného vojensko-politického spolku více zapotřebí. Velmi ironicky proto vyznělo, jak jednoznačně proti jeho další existenci vystupoval československý a následně český prezident Václav Havel. Jelikož po letech získal pověst zcela protipólnou. Skoro nimbus podivného, občas méně o podstatě věci informovaného jestřába, přesvědčeného bojovníka za tzv. humanitární bombardování a další diskutabilní operace.

Washingtonská smlouva z roku 1949 nicméně přečkala krátkou etapu uvolnění, platí a zdá se, že inkriminovaný systém kolektivní obrany v roce výročí vzniku formace smysl má. Ačkoli na příkladu atmosféry v České republice, kde z relevantních sil jedině komunisté odmítají Atlantickou alianci, vidíme, jak relativně přesvědčivé zajištění zpohodlňuje veřejnost. Pro ní se rázem obrana státu vlastními silami stává poměrně okrajovou, a tudíž málo diskutovanou. Přitom (či snad právě proto) uplynulo pouze málo přes deset let od českého začlenění, kolem něhož mimochodem nebylo vše úplně čisté. – Rozhodnutí o inkorporaci nepadlo v referendu a tehdejší souhlasnou mediální masáž velmi svérázně rozporoval vývoj na sousedním Slovensku, jež příkladu Prahy následovalo teprve pět let nato. Původní termín zahrnutí do bezpečnostního společenství totiž programově pozdržely na Východ orientované politické elity. Za jejich poněkud despotického panování, spojeného například s pumovými útoky na nepohodlné žurnalisty, se bohužel konaly i některé zahraniční akce slovenských tajných služeb, jež měly srovnatelný cíl: vyvézt strategické nezačleňování také do jiných postkomunistických států.  

Leč to už je naštěstí minulost, byť nedávná, a Bratislava na sklonku loňského roku hostila neformální rokování ministrů obrany členských zemí, jemuž předsedal „zánovní“ generální tajemník, Dán Anders Fogh Rasmussen. Neočekávalo se sice žádné průlomové řešení anebo světoborný projekt, ani pozvaný slovenský předseda vlády Robert Fico svou kritikou protiraketového systému či obsazení Iráku neřekl nic nového. Čímž není řečeno, že by Severoatlantická aliance neměla aktuálně co řešit.

Vedle finančních otázek vyvstaly velké potíže s ozbrojeným angažmá v Afghánistánu, které se dostalo do slepé uličky, takříkajíc „aporie“ vietnamizace; stejně jako v tomtéž prostoru právě před třiceti lety zahájená invaze Sovětského svazu. Místní kmenoví náčelníci jsou proto znovu upláceni, jako kdysi barbarské kmeny před branami Římského impéria. Případně mu – díky své síle – stále více pronikají pod kůži a stávají se nepostradatelnými v boji proti svým nezávislejším bratřím…

Palčivými otázkami jsou dále moderní kaperství, stále sofistikovanější útoky v kyberprostoru a podobně. Samostatnou kapitolou se staly perspektivy rozšiřování společenství anebo hledání pro Ruskou federaci přijatelných alternativ k obrannému systému umístěnému v  Polsku a Česku, co zašel na úbytě společně s odchodem neoblíbeného George W. Bushe. Něco podobného přijel ostatně nastínit do Prahy i americký viceprezident Joseph Biden.

K této problematice, také v reakci na plačtivé poznámky a obskurní „psaní do Washingtonu“ o zradě a opuštění draze milovaným spojencem, dodal vzápětí vlivný americký politolog polského původu (rodák z Varšavy) a dvojnásobný poradce Bílého domu Zbygniew Brzezinsky: „Pořád neočekávejte, že za vás vaše problémy vyřeší někdo jiný.“ – Na okraj k mínění jednoho ze strůjců zatažení SSSR do Afghánistánu dodávám, že za tato tvrdá, leč trefná slova naznačující dětinství některých nekritických obdivovatelů USA, jsem mu vděčný. Mimo jiné proto, jelikož mám zcela čerstvou zkušenost s domácí kritikou mého od počátku nadsázkového přirovnání oněch pisatelů ke „cool kůlům v plotě dvacet let poté“.

Jednoduše se zrodilo mnoho nových otazníků kolem perspektiv NATO, bezpečnosti Západu a politického směřování obou částí bývalého Československa. A to generaci od sametové revoluce, kterou zlí jazykové nazývají „textilní převrat“ a jejíž analýzy dosud začasté poznamenává ideologičnost. Zatím máme bohužel jen nejisté nástřely možných budoucích řešení.    

Text vychází z článku zveřejněného časopisem Listy 6/2009.

Jak citovat tento text?

Kopecký, Pavel. Atlantická aliance, Česká republika a jejich perspektivy [online]. E-polis.cz, 11. leden 2010. [cit. 2017-09-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/atlanticka-aliance-ceska-republika-a-jejich-perspektivy.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.15 hvězdiček / Hodnoceno: 13x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(