Vznik a vývoj Indonéské republiky

 12. květen 2017  Pavel Kopecký   komentáře

Indonéská republika, jak se oficiálně jmenuje stát, který je v našem prostředí téměř vždy nazýván jen prostě Indonésií, představuje velmi nesourodý celek. Co se tím míní? Vskutku celá řada oblastí: od zeměpisných aspektů, přes ekonomiku, až po náboženský, etnický a jazykový aspekt věci. Podle názoru autora článku se dá dokonce říci, že Indonéská republika je ukázkový případ uměle vybudovaného celku, který sestává ze značně odlišných, až nesourodých prvků. Proto těžko zcela jednoznačně mluvit o indonéském národě.

Zdroj: commons.wikimedia.orgZdroj: commons.wikimedia.org

Spíše se nabízí jakýsi novotvar „indonéství“, neboť třeba aktivisté sousední Malajsie vážně hlásají (vzdor mínění většiny znalců), že „jako malajské může být definováno prakticky celé obyvatelstvo Indonésie...“[3] Tyto segmenty jsou do značné míry, jak již bylo naznačeno, samy předurčeny a udržovány přirozeným stavem věcí. Přírodní roztříštěností inkriminovaného souostroví. Tvoří jej údajně, byť se tu a tam data pochopitelně liší, až 17 500 ostrovů[4].

Roztříštěný celek s řadou nesourodých charakteristik je pak samozřejmě téměř vždy semeništěm nejrozličnějších problémů politických; na prvním místě klasického územního separatismu. Zejména se jedná o oblast Acehu[5] nebo Západní Pupuy (Irianu)[6]. V druhém případě lze přímo hovořit o tom, že třeba naposledy zmíněný region dokonce ani geograficky nenáleží do sféry Jihovýchodní Asie.

Z hlediska Jakarty byl rovněž dlouho odstředivou složkou katolický a lusofonní Východní Timor (dnes malá nezávislá země užívající pracovně krom angličtiny též indonéštinu). Ten je ostatně zdrojem různě závažného mezinárodního napětí již minimálně od poloviny 70. let minulého století. Tehdy byl ozbrojenou mocí připojen k Indonésii na úkor Portugalska zaneprázdněného tzv. karafiátovou revolucí.[7]

Všechny dosud uvedené informace však přesto neznamenají, že by se Indonésie stále jen utápěla ve vnitřních slabostech a starostech a nehrála postupně rostoucí úlohu v soudobém světě. Poněkud jí k tomu předurčuje už samotný počet obyvatel, jenž aktuálně přesahuje 250 milionů „duší“. A ač je jejich rozmístění značně nerovnoměrné (na osmi procentech území žije circa 80 procent populace), řadí inkriminovaný státní útvar na čtvrté místo planety. Tudíž hned za Čínu, Indii a Spojené státy americké.

Ostatně i plány místních politických elit v prostoru rychle nabývajícím strategického významu – což se ostatně projevuje také ve změně těžiště geopolitické orientace USA – nejsou nijak skromné. Ba naopak, velmi ambiciózní. Takže si například někteří autoři kladou otázku, zda lze předpokládat, že budoucí všestranný rozmach Indonéské republiky umožní uskutečnění záměru změnit tuto stále se ještě rozvíjející pospolitost ve skutečnou námořní velmoc. Důležitého aktéra na rozhraní mezi Indickým a Tichým oceánem.[8]

 

Byl to právě po moři uskutečňovaný mezinárodní obchod, co počátkem 16. století přivedl do oblasti dobyvatele a kolonizátory z evropského zámoří. Jejich expanzivní činnost postupně převedla dosavadní politické útvary pod jednotnou autoritu. V roce 1511 se v regionu začínají prosazovat Portugalci (ztělesňovaní v literatuře obvykle Affonsem da Albuquerquem), jejichž koloniální panství bylo nejstarším, a nakonec vlastně také vydrželo ze všech nejdéle.

Počáteční neúspěch tehdy zaznamenávají Angličané. Na jejich úkor se posléze dominantně uplatňují holandští kolonialisté, pročež na Jávě r. 1618 zakládají Batávii (budoucí metropoli Jakartu). Zájmy či závazky jejich Východoindické společnosti přebírá roku 1800 Nizozemské království, aby se nakonec daný region rozparceloval mezi Holanďany a Brity. Čímž byl vlastně na dlouho předurčen vývoj tamějších politických poměrů. Včetně vzniku postkoloniálních státních celků.[9]

Když na území pozdější Indonésie vznikla takzvaná Nizozemská východní Indie, její protagonisté vypracovali promyšlený systém přímo spravovaných a na centrální správě[10] závislých oblastí (vybavených jistou autonomií). Intenzivní, ba bezohledná exploatace podmaněných zdrojů však posléze vedla k ostré kritice v „mateřské“ zemi.[11] Pragmatickými důvody motivované prozápadní vzdělávání místních kádrů potom v jistém smyslu usnadnilo dovoz nových, svým způsobem podvratných, ideologií, jakými se stal liberalismus, marxismus nebo moderní nacionalismus. A koneckonců by mělo být uvedeno, že ve 30. letech 20. století došel jistého uznání – obdobně jako kupříkladu v arabském světě[12] – také leckdy protiimperialisticky vnímaný nacionální socialismus.[13]

Nacismem rovněž výrazně ovlivněné Japonsko vzápětí dělá jakousi pomyslnou čáru za dominancí „starého kontinentu“, když v roce 1942 obsazuje Indonéské souostroví a ze všech sil směřuje k přepsání mentálních map. Heslo dne zní „Asie Asiatům“. Noví páni souostroví urychleně odstraňují nizozemské latifundisty, obchodníky a byrokracii, přičemž obdobně zacházejí s westernizovanými úředníky místního původu. Podporují likvidaci památek odkazujících na předchozí staletí a (bezúspěšně) propagují povinnou japonštinu na zdejších školách.

Vypočítavé politické zapojení do té doby perzekuovaných indonéských národovců (s jejich pojednou legalizovanými symboly) pomáhá během let japonské okupace vyrůst společenskému podhoubí, jež je příhodné k poválečnému triumfu „otce zakladatele“. Pozdějšího indonéského prezidenta Sukarna. Zkrátka k proslavení jména[14], které vlastně podnes „vyvolává takovou bouři polemiky a kontroverzních reakcí“[15]. Vítěz ve čtyřletém boji proti holandským expedičním silám (tzv. Indonéská revoluce), co se pokoušely obnovit panství předválečných vládců, zastává svůj úřad až do roku 1965. Tehdy je – zřejmě s pomocí CIA – fakticky odstaven od moci do té chvíle mezinárodní veřejnosti neznámým generálem Suhartem.

Pokud byl pučem svržený předák považován za stvořitele „řízené demokracie“, autokratického vladaře orientálního typu, anebo dokonce svéhlavého megalomana, suverénně ho svou obludnou etapou překonal následovník v úřadu. „Historici odhadují, že v době Suhartova nástupu k moci v druhé polovině 60. let bylo zlikvidováno 800 000 příznivců komunismu... Indonéská armáda pak také při zásazích proti hnutím nezávislosti na Východním Timoru a v provinciích Aceh a Západní Papua zabila na 300 000 lidí.“[16] Každopádně v důsledku represálií přestala fakticky existovat jedna z nejpočetnějších komunistických stran vůbec.[17]

Krveprolití[18] a permanentní nesvobodu za éry dotyčného vojenského diktátora „organicky“ doplňuje olbřímí korupce. Leč žádný z uvedených zločinů nikdy nedošel soudního potrestání. Po konci bipolárního dělení planety sice začali někdejší mimořádně mocní ochránci diktátorského režimu kritizovat jeho systémově protidemokratické praktiky[19], leč bylo třeba počkat ještě dlouhá léta, než se připojila i vnitřní opozice. Nespokojenost odvozená od asijské hospodářské krize (1997) vyvolala v Indonésii nestabilitu (mimo jiné studentské demonstrace), kvůli níž stárnoucí Suharto konečně rezignoval.[20] Teprve od té doby lze opatrně hovořit o budování indonéské demokracie.

 

Seznam literatury:

 

Baar, Vladimír: 2002. Národy na prahu 21. století. Tilia a Ostravská univerzita: Šenov u Ostravy.

Boháč, Jan: 2015. Indonéské prezidentské volby: šance pro mentální revoluci? In: Andělová, P. et al.: Dálný východ v politice, Metropolitan Universitz Prague Press: Praha, s. 121-132.

Brown, Archie: 2011. Vzestup a pád komunismu. Jota: Praha.

Dubovská, Zorica – Petrů, Tomáš – Zbořil, Zdeněk: 2005. Dějiny Indonésie. Nakladatelství Lidové noviny: Praha.

Klíma, Jan: 2000. Dekolonizace portugalské koloniální říše. Gaudeaumus: Hradec Králové.

Milner, Anthony: 2009. Dějiny Malajsie. Grada Publishing: Praha.

Neměčková, T. (ed.): 2011. Vzestup asijských zemí v mezinárodním obchodu. Metropolitní univerzita Praha: Praha.

Oplt, Miroslav: 1989. Hledání Indonésie. Panorama: Praha.

Oplt, Miroslav: 1985. Návraty na Bali. Panorama: Praha.

Zbořil, Zdeněk: 2009. Politický systém Indonésie. In: Šanc, D. – Ženíšek, M. et al.: Pacifická Asie. Z politologické perspektivy, Aleš Čeněk: Plzeň, s. 223-256.

 

Seznam elektronických zdrojů:

Český rozhlas

http://www.rozhlas.cz/portal/portal/

 

TENGGARA.NET

http://www.tenggara.net/

 


[1] Vedle (sunnitského) islámu se zde vyskytuje pestrá paleta stoupenců buddhismu, hinduismu, některých křesťanských konfesí, starobylých přírodních náboženství a tak dále.

[2] Uvádí se, že na území celého souostroví přebývá až 950 etnik, jež hovoří 450 austronéskými jazyky, třebaže drtivá majorita těchto malajsko-polynéských řečí je aktivně užívána toliko menšími skupinami obyvatel.

[3] Milner, A. Dějiny Malajsie. Praha: Grada Publishing, 2009, s. 13.

[4] Zbořil, Z. Politický systém Indonésie. In.: Šanc, D., Ženíšek, M. et al. Pacifická Asie. Z politologické perspektivy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 223.

[5] Více k tématu třeba web Tenggara.net: Aceh, těžce zkoušená oblast Indonésie (II.) - Stručně z historie [online].

[6] Politický geograf Vladimír Baar k tomuto aspektu indonéské multietnicity uvádí: „Obyvatelstvo celého ostrova představuje nesmírně pestrý konglomerát papuánských a melanéských kmenů, hovořících více než sedmi sty velmi různorodých jazyků, lingvisty řazených do více než deseti jazykových rodin… a obyvatelstvo přežívá ve stádiu rodových a kmenových společenských formací.“ (Viz Baar, V. Národy na prahu 21. století. Ostrava: Nakladatelství Tilia a Ostravská univerzita, 2002, s. 196.)

[7] Klíma, J. Dekolonizace portugalské koloniální říše. Hradec Králové: Gaudeamus, 2000, s. 172.

[8] Boháč, J. Indonéské prezidentské volby: šance pro mentální revoluci? In.: Andělová, P. et al.: Dálný východ v politice. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2015, s. 130.

[9] Zbořil, Z. Politický systém Indonésie. In.: Šanc, D., Ženíšek, M. et al. Pacifická Asie. Z politologické perspektivy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 223.

[10] Na vrcholu pyramidové struktury koloniální správy spočíval generální guvernér.

[11] Mimořádný význam měly v tomto ohledu politické proudy, jež se rozvíjejí po Velké francouzské revoluci a napoleonských válkách.

[12] Celá řada západnímu kolonialismu podřízených pospolitostí se cítila obelhána versailleským mírovým uspořádáním, v němž byla práva na sebeurčení národů uplatňována vpravdě selektivně...

[13] Zbořil, Z. Politický systém Indonésie. In.: Šanc, D., Ženíšek, M. et al. Pacifická Asie. Z politologické perspektivy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 230.

[14] Jeho dcera Dyah Permata Megawati Setyawati Soekarno Putri (u nás známější pod jménem Megawati Sukarnoputriová), se na přelomu tisíciletí stala nejprve na několik let viceprezidentkou a následně i hlavou Indonéské republiky (v čele státu stála mezi lety 2001-2005). Ačkoli význam obou osobností těžko srovnat, všimněme si nicméně, že nejen pro asijské demokracie je typická jakási „dědičnost“ veřejných funkcí.

[15] Velice zajímavé údaje stran prvního prezidenta souostrovního státu uvádí již zmíněný web Tenggara.net: Sukarno - legendární zakladatel moderní Indonésie [online].

[16] Nezřídka se udává ještě výrazně vyšší počet obětí generálské zlovůle; uvedená čísla jsou převzata z textu Rozporuplné dědictví generála Suharta (1921 – 2008), který byl rovněž zveřejněn webem Tenggara.net.

[17] Dějepisec Archie Brown k tomu na 440. straně své publikace Vzestup a pád komunismu cituje Amnesty International, dle jejíchž dat pouze v období převratu zahynulo 1500 000 obyvatel Indonésie.

[18] Nešlo přitom zdaleka jen o takzvané komunisty, pogromy měly nezřídka i čistě národnostní povahu, neboť se bezuzdné pronásledování dotýkalo třeba také osob, jejichž jediným „proviněním“ byl čínský původ.

[19] V době Suhartova monopolu moci tvořil její páteř určitý svazek armády (ABRI) a strany Golkar, jež ostatně přežila i do postsuhartovských časů. Celkově vzato se vlastně jednalo o úzkou provázanost skupin zastupujících bezpečnostní složky s ekonomickými a byrokratickými elitami.

[20] Pro zachování snahy o objektivitu se zdá vhodné říci, že letitá represivní nadvláda neměla výhradně jen samá negativa. Pronikavě se zejména zlepšila životní úroveň indonéského obyvatelstva, což krom systematického plánování v rychle se industrializující zemi umožnil masivní příliv cizích investorů. Nemělo by být rovněž zapomenuto na význam Indonésií iniciovaného ASEANu pro rozvoj Jihovýchodní Asie.

Jak citovat tento text?

Kopecký, Pavel. Vznik a vývoj Indonéské republiky [online]. E-polis.cz, 12. květen 2017. [cit. 2017-05-26]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/vznik-a-vyvoj-indoneske-republiky.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(