Schizma ropy a (konec) západních idejí

 23. listopad 2011  Jakub Janda   komentáře

Práce se zabývá vztahem mezi euroatlantickou civilizací (personifikovanou USA a EU) a Saúdskou Arábií, který není vyrovnaně interdepedentním, avšak je definován silnou závislostí Západu na ropě. Tato závislost bude na základě očekávaných scénářů vývoje těžby zbývajících světových ropných zásob vzrůstat a exogenní (a částečně i endogenní) tlak na redefinici vlastní rétoriky bude vzrůstat, jelikož jinak se Západ zcela zdiskredituje jako šiřitel vlastních hodnot, kumulativně nazývaných softpower.

Schizma ropy a (konec) západních idejíSchizma ropy a (konec) západních idejí

Práce se zabývá vztahem mezi euroatlantickou civilizací (personifikovanou USA a EU) a Saúdskou Arábií, který není vyrovnaně interdependentním, avšak je definován silnou závislostí Západu na ropě. Tato závislost bude na základě očekávaných scénářů vývoje těžby zbývajících světových ropných zásob vzrůstat, stejně jako exogenní (a částečně i endogenní) tlak na redefinici vlastní rétoriky, jelikož jinak se Západ zcela zdiskredituje jako šiřitel vlastních hodnot, kumulativně nazývaných softpower[1] . Západ bude stát před třemi možnými scénáři - totální diskreditací, nutností redefinicí rétoriky či osvícenskému sebe spasení (nalezené relevantní alternativy za ropu). V konečném důsledku prvních dvou scénářů dojde k popření Fukuyamovy teorie Konce dějin.

Úvod

Studie úvodem popisuje aktuálně známou dislokaci světových ropných zásob. Z dat je evidentní, že strategická většina ropných zásob leží na území Saúdské Arábie. Ve stejné kapitole je empiricky popsáno, jak silná závislost Západu na saudskoarabské ropě existuje. Ve druhé kapitole jsou popsány tzv. ropné scénáře, z nichž vyplývá, že během poloviny 21. století bude postupně docházet k nedostatku ropných zásob a čím méně této komodity bude, tím větší poptávka po ní bude vznikat. Ve třetí klíčové kapitole je popsán koncept schizmatu idejí – závislost Západu na saudskoarabské ropě bude s jejím úbytkem lineárně stoupat, pozice Západu ovlivňovat vnitřní dění v Saúdské Arábii bude logicky slábnout. Tyto rozevírající se nůžky mezi ekonomicko-strategickou závislostí a nutností podporovat stát zásadně se neshodující se západními hodnotami budou působit jako signifikantní indikátor deklinace Západu, popření Fukuyamova Konce dějin a nutnost Západu reagovat. Ve čtvrté kapitole jsou popsány možné scénáře, které se dnes jeví jako možné reakce Západu na výše popsaný vývoj.

Tato studie nemůže kvůli svému rozsahu zkoumat možné scénáře vývoje v případě změny chování politického establishmentu Saúdské Arábie směrem dovnitř, ani směrem ven. Předpokládá tak statičnost chování režimu pouze pro účely tohoto teoretického konceptu. Práce si neklade za cíl plně vyčerpat žádné z použitých témat, ani sloužit jako komplexní zdroj informací dané tématiky. Jejím účelem je projektovat scénář, který autor považuje pro Západ za velice závažný a jehož blízké variace mohou v budoucích desetiletích nastat.

Závislost Západu na saúdskoarabské ropě

Aktuálně známé rozložení zbývajících světových zásob ropy jsou podle amerického úřadu US Energy Information Administration  (EIA) poměrně jasně čitelné. Většina dalších zdrojů se v těchto odhadech řádově neliší[2] – přes polovinu světových zásob ropy leží v oblasti Blízkého Východu, jak ilustruje níže uvedený graf. Přestože subjektem této studie je Saúdská Arábie (vzhledem ke svým nejpřívětivějším vztahům k USA v regionu), další významní aktéři by mohli být dosazeni na její místo – Spojené arabské emiráty či Kuvajt mají podobné vnitropolitické charakteristiky z hlediska demokratických principů. Nemají však tak vřelý vztah k USA a ani nejsou tak významnými importéry ropy do USA jako Saúdská Arábie, proto byla jako hlavní figurant zvolena tato země.  

Z dalšího grafu je patrné pokrytí spotřeby ropy v USA – z jakých zdrojů tato ropa pochází. USA si jako střízlivě uvažující stát uvědomuje nutnost diverzifikace svých energetických zdrojů, a proto kromě doma získávané třetiny pokrývá další zhruba čtyři desetiny z dovozu čtyř různých států. Zaokrouhleně desetiprocetní příspěvky z Mexika[3] a Kanady lze považovat vzhledem k pevným vztahům s těmito státy za poměrně konzistentní a pravděpodobně dlouhodobě udržitelné, další dva importéři však takovou jistotou nejsou. Venezuela Huga Chavéze rozhodně není blízkým a stabilním spojencem, dovoz ze Saúdské Arábie je zatím dlouhodobě konzistentní a udržitelný. Je evidentní, že desetiprocentní import ropy není zanedbatelnou absolutní hodnotou v měřítku národní spotřeby Spojených států amerických. Tato úvodní část tedy shrnuje základní teze, důležité pro další vývoj argumentace – strategické množství ropy se nachází v oblasti Saúdské Arábie (a dalších států, podobných charakteristikami vnitropolitického uspořádání a nesimilaritou k západnímu pojetí liberální demokracie) a Západ (personifikován USA) tuto ropu strategicky potřebuje. 

Méně ropy, větší potřeba ji vlastnit

Je obecně známo, že ropa patří mezi neobnovitelné zdroje, že se tedy s její spotřebou snižuje její dostupné množství. Když bylo v Grafu č. 1 ilustrováno pravděpodobné zbývající množství zásob této životně důležité komodity, jednalo se o dosud známé a státy přiznané zásoby. Objevují se spekulace, že státy (zejména OPEC) cíleně zamlčují nově nalezená ložiska za účelem vytváření dojmu nedostatku – malého množsví komodity na trhu. Existuje zde paralela s obchodem s diamanty, celkové absolutní množství je těžko dozjistitelné.

V souvislosti s očekávaným vrcholem výše těžby a deklinací v těžebních číslech se v akademické a odborné komunitě objevují tzv. Oil-Peak Scenarios, tedy jednotlivé projekce budoucího vývoje těžby ropy a vývoje jejích zbývajících zásob. Jelikož zde není prostor k analýze jednotlivých scénářů, uvádím graf z University of California, který komprimovaně představuje nejčastěji diskutované předpoklady vývoje. 

Ať se chceme držet jakéhokoliv z projektovaných scénářů, před polovinou 21. století dojde k tzv. Peak Oil – tedy vrcholu těžko, po kterém bude neodvratně následovat propad a významné snižování počtu vytěžených barelů. Pomocí jednoho ze základních ekonomických zákonů můžeme jednoznačně odhadnout, co bude následovat – se snižujícím se množstvím komodity, nedostačujícímu vyhovět poptávce, bude růst její cena a obecně vzato – hlavně její cennost. Kdo bude držet snižující se množství strategické suroviny, ten bude moci diktovat podmínky. V konkrétní rovině se bude zvyšovat závislost Západu na ropě z arabských zdrojů – pokud nebude nalezena relevantní alternativa (což je jedním ze třech možných východisek uvedených v poslední kapitole této studie a je to ilustrováno grafem níže) a mocenský blok USA-Evropa bude odsouzen do role žebrajícího skoro-přítele.

 

Schizma idejí

V normativní rovině si Západ přeje, aby vlivem své softpower nenásilně přivedl nedemokratické státy světa k atraktivitě svého vnitrostátního uspořádání jako jediného nejlepšího a legitimního (z hlediska zastoupení lidských potřeb) systému státního zřízení. V rámci institucionalizování této snahy vznikl v druhé polovině dvacátého století masivní proud, který se (primárně jako reakce na komunismus) pokusil o přesné a moderní definování konceptu lidských a občanských práv.  Můžeme mluvit o dokumentech od Charty OSN přes Helsinský závěrečný akt až po dnešní dokumenty Rady OSN pro lidská práva – tyto legislativní akty mají i mnoho rezonancí do reálného světa – Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva a mnoho dalších institucí. Kromě státních a nadstátních struktur tyto snahy rezonovaly i v občanském sektoru, kde vzniklo množství dalších organizací snažících se prosazovat či kontrolovat dodržování konceptu lidských práv. Západní liberální demokracie považují svůj fundament stojící na kameni lidských a občanských práv za svou absolutní a i komparativní výhodu (viz teorie demokratického míru[4] ). K liberální rétorice Západu (nejsilněji však znějící z USA, mající historický vjem misionarity svých demokratických principů po obou světových válkách) patří důraz na dodržování lidských a občanských práv všude ve světě[5]. Obecně tedy lze konstatovat, že Západ staví svou zahraničně politickou rétoriku na konceptu lidských práv a tvrdě kritizuje a sankcionuje ty, kteří se tohoto konceptu systematicky nedrží anebo jej porušují.

Za subjekt této studie byla zvolena Saúdská Arábie – země, která rozhodně neodpovídá konceptu liberální demokracie dodržující lidská a občanská práva svého demos. Jelikož z rozsahových důvodů nelze zkoumat, proč nepatří Saudská Arábie mezi státy, které by tuto definici naplňovaly alespoň z části, ilustruji stav lidských a občanských práv v této zemi hodnocením několika institucí.

Podle nevládní organizace Human Rights Watch se Saúdská Arábie řadí mezi země provádějící mučení svých občanů, stejně jako Turkmenistán, Uzbekistán, Eritrea a Etiopie[6]. Podle nevládní organizace Freedom House byla země zařazena do skupiny „Nejhorší z nejhorších“ – Nejvíce represivní režimy světa – patří sem například Severní Korea, Somálsko či Súdán[7]. Podle Reportérů bez hranic je svoboda tisku hodnocena[8] 157. příčkou ze 175 hodnocených zemí světa, podle zprávy Democracy Index[9] týdeníku Economist za rok 2010 patří míře demokratičnosti 160. pozice ze 167 hodnocených.

Schizma rétoriky a reálných činů nastává, kdy Západ toleruje chování a jednání Saúdské Arábie pouze z důvodu strategického partnerství – tedy obchodních závazků. Demokratické režimy rétoricky odsuzují nedodržování lidských a občanských práv, avšak u některých zemí postupují k vojenské intervenci (Afghánistán 2001, Irák 2003, Libye 2011), u některých dochází pouze k verbálnímu odsuzování (Sýrie, Kuba, Severní Korea) a u některých nedochází téměř k žádnému rétorickému vyjádření – to je případ Saúdské Arábie. O ekonomické a geostrategické (offshore[10] vyvažování s Iránem) motivaci není nutné hovořit, avšak navenek působící dichotomie a schizma (či spíše pokrytectví) mezi rétorikou a reálným jednáním Západu je zřetelná.     

Jak je tedy evidentní, existuje zde nepsaná úmluva – Západ nebude (alespoň tvrdě a přímo) kritizovat vnitropolitické dění a uspořádání v Saúdské Arábii vzhledem ke své dosavadní závislosti na její ropě. Jak praví přísloví, hyperbolicky dodejme - nekritizuj svého pána či chlebodárce. Ve druhé kapitole (Méně ropy, větší potřeba ji vlastnit) bylo popsáno, jak podle nejočekávanějších scénářů bude množství vytěžené ropy a jejích zbývajících zásob v následujících dekádách dramaticky ubývat a snaha o využití posledních zbývajících zásob této komodity se bude lineárně zvyšovat. Dochází tedy ke klíčovému schizmatu – Západ bude saúdskoarabskou ropu smrtelně nutně potřebovat, avšak bude mít čím dál více narážek na multilaterálně založený problém kooperovat se saúdskoarabským politickým systémem, jejž různé zmiňované organizace považují za nedemokratický totalitní. Již dnes, na podzim 2011, dochází k paradoxním situacím, kdy v Saúdské Arábii pobývá bývalý tuniský diktátor Ben Alí, či saúdskoarabská armáda pomáhá krvavě potlačovat lidové protesty v sousedním Bahrajnu[11], zatímco americká a evropské zahraničně politické reprezentace takřka mlčí. Tak vypadá ve zjednodušené podobě dnešní stav.

Tři scénáře

Docházející ropa je s největší pravděpodobností neměnným faktorem. Se vzrůstající závislostí Západu na Saúdské Arábii, která silně nevyhovuje představám o liberální demokracii, bude i nadále docházet k deklinaci brandu Západu, zvyšování jeho externí percepce jako pokrytecké a ziskuchtivé entity. Následující tři scénáře sice mají daleko ke komplexnosti, snaží se však alespoň pochytit možné trendy z makro pohledu. 

 

1. totální diskreditace

Západ neobjeví relevantní substituent za ropu a bude závislý na jejím dovozu až do konečného vyčerpání zásob této komodity. Válka o zdroje se stane realitou, její lokace bude determinována místem, kde ropa ještě bude. V této válce, pokud ji nevnímáme ještě jako otevřený vojenský konflikt, nebude rozlišováno mezi obchodními partnery podle demokratičnosti jejich vnitrostátních režimů. Západní rétorika, postavená na výše popsaném étosu lidských a občanských práv, bude působit jak směrem dovnitř (k vlastním občanům), tak směrem ven (k ostatním aktérům mezinárodních vztahů) jako hloupý vtip, který dodá kritikům konání Západu argumenty k diskreditaci jak konceptu lidských a občanských práv (jejich zneužívání jako štítu k dosažení svých ekonomických cílů), tak celého západního liberálně-demokratického uspořádání (paralela k temné koloniální minulosti Západu). Nutnost brát neliberální státy jako partnery legitimizuje jejich vnitrostátní uspořádání a dojde k popření Fukuyamovy teorie o liberální demokracii jako jediném a finálním státním uspořádání. Zjednodušeně řečeno, již dnes Západ zavírá oči před stavem lidských práv v Číně kvůli vzájemnému ekonomickému propojení, nezajímá se o situaci v Somálsku (odkud v devadesátých letech po neúspěšné humanitární akci utekl), avšak při intervenci v Libyi (2011) jsou lidská práva využita jako hlavní argument pro tento krok. Kromě diskreditace ve filosofické rovině může vést ke většímu internímu tlaku ze strany občanů (podobnému americkým lidovým protestům proti válce ve Vietnamu), kteří ztratí další stupeň důvěry ve své politické elity, a tedy příslovečnou vnitřní krizi liberálně-demokratického systému ve smyslu dlouhodobého porušování Rousseauovy Společenské smlouvy[12].

2. redefinice rétoriky

Stejně jako při prvním scénáři, Západ neobjeví relevantní substituent za ropu a bude závislý na jejím dovozu až do konečného vyčerpání zásob této komodity. Tvůrci zahraniční politiky jednotlivých států Západu si uvědomí, že nechtějí jít cestou prvního scénáře (Totální diskreditace) a tváří v tvář nutnosti strategické dependence na zdrojích přestanou v zahraniční politice klást důraz na koncept lidských a občanských práv. Sice si tito političtí reprezentanti svých států vyslouží značnou kritiku jak z nevládního, tak z občanského sektoru – avšak pokud dokáží dostatečně komunikovat strategičnost redefinice rétoriky a přechod k pragmatismu, mohou předejít prvnímu scénáři. Sice dojde k částečnému popření vlastní identity Západu, hlásané od dob bipolarity, avšak celkové „škody“ nebudou tak dalekosáhlé jako v prvním případě. Západ bude sice částečně „probuzen“ z ideologické představy universalismu lidských práv, avšak pokud během středně dobého časového horizontu kompletně redefinuje svou zahraničně-politickou rétoriku, tak si, lakonicky řečeno, uvolní ruce a bude moci plnohodnotně spolupracovat se státy, které se konceptu liberální demokracie přibližovat nechtějí (Čína, Saúdská Arábie). Tento tranziční proces a přechod k pragmatismu by si zasloužil velký prostor pro výzkum.

3. Osvícenské sebe spasení

Nejoptimističtější variantou je nalezení relevantní alternativy za ropu jako strategickou surovinu. Jelikož je pro západní civilizaci ropa esenciální komoditou, případné nalezení dostatečné alternativy by se rovnalo sebe spasení. Jelikož Západ staví svůj Pokrok na sekularizované vědě (sekularizace je zároveň esenciálním argumentem radikální islámské teologie proti euro-atlantické civilizaci) a na osvícenské svobodě bádání, bylo by nalezení léku na svou vlastní závislost (na ropě) uvnitř vlastního systému synonymem filosofického sebe spasení. V praktické rovině by se Západ mohl i nadále zaštiťovat konceptem lidských práv prosazovaných v zahraniční politice, zejména v oblastech arabského světa, na které by téměř přestal mít dependentní ekonomické vazby.

 

Závěr – popření Fukuyamova Konce dějin

Závislost Západu na ropě a její očekávaný nárůst je vykreslen v první polovině textu převážně formou empirických dat a obecně očekávaných ropných scénářů[13]. Zajímavým podnětem by mohlo být studium následného scénáře, až ropa dojde a arabský svět se tak kvůli své všeobecné zaostalosti stane pro Západ značně nezajímavým. Rétorika a konkrétní zahraničně politické činy vyjadřují zájmy jednotlivých států či celků, ale zejména vnitřní hodnoty. Práce se snaží poukázat na princip dvojí morálky[14], kterou Západ využívá ve vztahu k Saúdské Arábii. Toto schizma bude s narůstající závislostí na ropných vztazích růst, pokud nedojde k hlubším interním změnám sociálně-politického režimu v Saúdské Arábii, anebo se razantně nezmění postoje vůdčího establishmentu země. Západ bude stále více obviňován z pokrytectví a v konečném důsledku bude směřovat k legitimizaci jiného zřízení společnosti, než je liberální demokracie. Fukuyamova teorie konce dějin[15] předpokládá, že koncept liberální demokracie je konečnou fází vývoje uspořádání lidského společenství. Jestliže je úpadek Západu realitou, bude jeho schizmatické chování k Saúdské Arábii (podmíněné ropným scénářem a závislostí na ní) dalším důkazem konce hegemoniálního postavení Západu v globálním uspořádání. Kromě vojenské síly (stačí se podívat na rostoucí výdaje na zbrojení USA již od doby Ronalda Reagana) však nebude mít co nabídnout - z hlediska ekonomického modelu sociálního státu nemohou evropské státy asijským tygrům a státům známým jako emerging powers (například BRICS) konkurovat. Co je však horší, tato ekonomická závislost na ropě vede k ideovému pokrytectví, které ještě více podtrhuje deklinaci Západu a jeho hodnot, a v konečném důsledku ukazuje na řečnicky vzato autodestruktivitu systému z hlediska jeho vlastních idejí. Neohegelovská myšlenka Konce dějin podle Fukuyamy se tedy zdá být nadšenou reakcí na politický vývoj po konci bipolarity, avšak nucená legitimizace jiných politických systémů řízení společnosti než je osvícenská liberální demokracie přinese tvrdý náraz na realitu. Západ musí zvolit, kterou ze třech alternativ zvolí.

Knižní zdroje:

  • Fukuyama Francis, The End of History and the Last Man., Free Press, 1992
  • Machiavelli, Niccolò. Vladař. Praha, Argo, 2001.
  • Nye Joseph S., Jr., Bound to Lead: The Changing Nature of American Power, Basic Books, 1991
  • Nye Joseph S. Nye, Jr., Soft Power: The Means to Success in World Politic, PublicAffairs, 2004
  • Rousseau, Jean -Jacques, O společenské smlouvě. Praha., V. Linhart, 1948

Internetové zdroje:

Odpovědný redaktor: Mgr. Martin Fedina

Odpovědná korektorka: Bc. Jana Nováková

Titulní obrázek z: http://www.sxc.hu/photo/57577


[1] Tento koncept v roce 1990. zavedl do mezinárodních vztahů pojem měkké moci Joseph Nye, který se poprvé objevil jeho v knize Bound to Lead: The Changing Nature of American Power. Její koncept pak dále rozvinul v díle Soft Power: The Means to Success in World Politics z roku 2004.

[2] Ovšem EIA a ostatní organizace se musí spoléhat na to, co jim nahlásí státní a nadnárodní subjekty těžící ropu, takže třeba v případě Saúdské Arábie se od r. 1982, kdy přestala předávat ověřitelná data, šíří spekulace o opravdové velikosti tzv. proven reserves.  

[3] Politicky je přísun ropy do USA z Mexika stabilní, z hlediska technických parametrů však dochází k dalšímu fenoménu -  Mexiko se potýká s lineárním poklesem těžby od roku 2004. Dostupné z WWW:  http://crudeoilpeak.info/mexico-peak

[4] Teorie demokratického míru empiricky dokazuje, že k vojenskému střetu mezi dvěma státy s vnitrostátní charakteristikou dochází pouze velice zřídka (k jejím filosofickým zakladatelům patří filosofové Kant a Hegel), patřila k hlavním argumentům „šíření demokracie“ v rámci strategie Global War On Terror za prezidentství George W. Bushe jako reakci na teroristické útoky 9/11

[5] Dokonce i většina amerických ambasád má velde kulturních atašé i tzv. Human Rights Officery, například i v České republice.

[6] Výroční zpráva za rok 2010 nevládní organizace Human Rights Watch, dostupné z WWW: http://www.hrw.org/world-report-2010/world-report-2010-4

[7] Freedom House - Worst of the Worst 2011 selected data from Freedom in the world, Freedom House’s annual global survey of political rights and civil liberties The world’s most repressive societies, dostupné z WWW: http://www.freedomhouse.org/uploads/special_report/101.pdf    

[8]  Reporters Without Borders. Worldwide press freedom index 2010, dostupné z WWW: http://en.rsf.org/press-freedom-index-2010,1034.html

[9]  Democracy Index 2010, The Economist, Dostupné z WWW:dhttp://graphics.eiu.com/PDF/Democracy_Index_2010_web.pdf

[10] Offshore balancing je koncept multilaterálního pojetí konceptu mezinárodních vztahů, kdy supervelmoc (USA) podporuje jednotlivé protivážné síly v daném regionu a snaží se tak vytvořit mocenskou rovnováhu, známou v obdobné formě též z Evropy po Vídeňském kongresu 1815. Typickým příkladem může být masivní americká snaha o vyzbrojování indické armády jako protiváhy jak k jadernými zbraněmi ozbrojenému Pákistánu, tak Číně

[11] Více například v článku: David S. Cloud and Neela Banerjee, Los Angeles Times, 15. 3. 2011, dostupné z WWW: http://articles.latimes.com/2011/mar/15/world/la-fg-bahrain-troops-20110315  

[12] Ve smyslu nesouhlasu občanů s reprezentanty své země, kteří pokud nedokáží dostatečně komunikovat pokrytectví své rétoriky, mohou čelit krizi důvěry v legitimity daného uspořádání. Více v knize Rousseau, J.-J., O společenské smlouvě. V. Linhart, Praha. 1948

[13] V anglicky psané literatuře se vžil termín Oil-Peak scenarios

[14] Dvojí morálku definuje italský renesanční filosof Nicollo Machiavelli, její koncept ve zkoumaném případě pejorativně definujme jako „budeme slepí a němí, když nám budete ropu za přijatelné ceny prodávat.“ Více v knize Machiavelli, Niccolò. Vladař. Praha, Argo, 2001.

[15] Představená v díle Fukuyama Francis, The End of History and the Last Man., Free Press, 1992

Jak citovat tento text?

Janda, Jakub. Schizma ropy a (konec) západních idejí [online]. E-polis.cz, 23. listopad 2011. [cit. 2017-06-26]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/schizma-ropy-a-konec-zapadnich-ideji.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(