Rozhovor s Petrem Robejškem

 19. srpen 2011  Jakub Janda   komentáře

Dr. Petr Robejšek je politolog a poradce pro strategické otázky. Devět let působil jako ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství Haus Rissen v Hamburku, dnes na volné noze. Tvůrce konceptu ekonomické diplomacie ČR. Specializuje se na analýzy a prognózy hospodářského a politického vývoje, poradenství pro podnikatele a politiky.

Rozhovor s Petrem RobejškemRozhovor s Petrem Robejškem

Pane doktore, jak jste prožíval sametovou revoluci?

Velice  intenzivně. Chci však poznamenat, že jsem ji předpovídal, již několik let před událostmi listopadu 1989. Byl jsem tedy potěšen, ale ne překvapen.

Jak jste vnímal náhledy svých kolegů - německých analytiků na pád Berlínské zdi a následnou „Sametovou revoluci“?

Byl to pro mne zvláštní pocit. Na rozdíl ode mne většina německých kolegů  nevěřila, že se ten jednotný a navenek silný blok může rozpadnout. Rychlé události po pádu Berlínské zdi je tedy překvavily.

Jak byste dnes, s odstupem dvou dekád, hodnotil samotný průběh pádu komunismu a bezprostředně následující roky?

Rád bych předestřel, že nemám rád generály po bitvě. Když se díváme zpětně na ony porevoluční roky, mohou se zdát jako velice divoké. Já je však považuji za poměrně strukturovaný vývoj. Navíc nemůžeme prokázat, že by byla proveditelná „lepší“ alternativa. Jsem tedy poměrně tolerantní v hodnocení transformace. Je to součást naší historie a my se z ní mužeme poučit, ale nemůžeme ji odmítnout.

Takže otázka – zdali byste něco udělal jinak, pokud byste mohl změnit historii, je zbytečná?

Ano, je zbytečná. Historii nezměníme a nemůžeme ji žít znovu a „lépe“.

Jaké byly Vaše pocity po vstupu České republiky do EU? Jaké jsou Vaše reflexe na rok 2004?

Dívám se na tento milník přísně analyticky. Takto viděno musím říct, že to nešlo jinak. Porevoluční trend rozšiřování EU na východ byl silný a Česko si nemohlo dovolit ho ignorovat. Vstup ČR do EU byl tedy jasně podmíněn mezinárodním vývojem.

Opět připomínám, že nechci být generálem po bitvě, ale myslím si, že jsme stejně jako dalších devět států, které vstupovaly v roce 2004, vstoupili do unijních struktur moc brzo. Podle mého názoru jsme nebyli ještě dostatečně připraveni ani my ani EU.

Jsem dlouhodobě poměrně pesimistický k nadnárodním celkům, které se snaží substituovat národní státy. Nevěřím, že by se EU mohla vyvinout v superstát, ke kterému se snaží směřovat. Když se dnes podíváme na jedno ze základních kritérií evropské integrace – tedy aby Evropa byla akceschopným hráčem v mezinárodních vztazích – musíme konstatovat, že se od toho ideálu spíše vzdaluje. Evropská unie nemůže jednat jednotně, vždy jde o zájmy jednotlivých států a ve většině případů o vůli nejsilnějších států, jako je Německo a Francie. Kdysi se tehdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger ptal, na jaké telefonní číslo má volat, když bude chtít mluvit s Evropou. Dnešní odpověď je ještě nejasnější než tehdy.

 

Jak tedy s ohledem na Váš náhled hodnotíte Lisabonskou smlouvu?

Je to pokus unijních činitelů legitimizovat to, o co se snaží – „zestátnění“ Evropy a centralizaci moci. Lisabonská smlouva je Evropská ústava pod jiným jménem.

Zpochybňuji však to, že se rozšiřování Unie říká „integrace“. Tak to prostě není. Nelze vytvořit stejná pravidla pro státy, které jsou v naprosto rozdílných situacích; taková pravidla nemohou fungovat.

K Unii se v následujících letech s největší pravděpodobností připojí Chorvatsko, v procesu kandidátství je Turecko. Jak hodnotíte možný vstup Turecka do evropských struktur? Nepovažujete za pravdivou anekdotu, že se Turci se do Evropy snažili dostat po celá staletí a nyní je Evropa přijme sama s otevřenou náručí?

Mnozí dnes říkají, že je to naprosto v pořádku, jelikož Turecko je dlouhodobým stabilním spojencem Západu – tedy NATO, abych byl přesnější. To však dnes již plně neplatí. Turecko je sice na orientální poměry (zatím) relativně sekularizovaný stát, ale ovládá ho myšlenka velkoturecké politiky. Turečtí představitelé považují členství v Unii za účelový tah k zabezpečení své velkoturecké myšlenky. Navíc si myslím, že v posledních letech již Turci vstup do Unie nepovažují za opravdu realistickou alternativu a proces vstupních pohovorů je jen marketingovým tahem.

Dlouhodobě působíte i jako finanční analytik. Kdy má podle Váš Česká republika přijmout Euro, zdali vůbec?

Myslím, že události posledního roku dávají na Vaši otázku jasnou odpověď. Česko by podle mého názoru nemělo přijmout Euro. Vysvětlení je jednoduché. Euro je jedním z umělých prvků, které Unie používá na své cestě k federálnímu státu a podle mne nemůže fungovat. Vždy tu budou státy, které budou zodpovědné a méně zodpovědné. V současnosti můžeme dobře sledovat i to, na co jsem již dříve upozorňoval – národní měna je účinný nástroj národní hospodářské politiky, kterého není radno se zbavovat.

Podívejme se na Řecko – kdyby mělo vlastní měnu, může devalvovat, zvýšit tak atraktivitu svých domácích investic pro zahraniční investory a podpořit export. S Eurem je to však nemožné. Bylo by tedy velkou chybou, kdyby Česká republika  vstoupila do měnové unie, dokud se neprokáže, že evropská měna opravdu přežije.

Jak tedy vidíte budoucnost Eura? Vznikne takzvané Supereuro, jak se o něm v souvislosti s Řeckem a dalšími nezodpovědnými státy hovoří? (koncept Supereura je představa měnové unie, kterou by přijaly pouze ekonomicky silné země – zejména Německo a Francie, pozn. autora)

Současný stav je neudržitelný. Domnívám se, že fiskálně zodpovědným státům dochází trpělivost s neplatiči, které musí dotovat. Aby se měnová unie nerozpadla, musí se konzolidovat, tj.  zbavit těch, kteří „na ní nemají“.

 

Může však Evropská unie fungovat i bez Eura, není na něj již dost navázaná?

Rozhodně může, toho bych se nebál. Pokud mě paměť neklame, proběhlo v evropském prostoru již sedm pokusů o měnové unie, ale přežila jen měnová unie mezi švýcarskem a Lichtenštejnskem. Euro je pouze další pokus. Pro samotné fungování společného evropského trhu však není společná měna potřeba.

Jste tvůrcem návrhu konceptu ekonomické diplomacie pro Českou republiku. Co v tomto dokumentu české exekutivě doporučujete?

Nejdůležitějším bodem je, že by se podnikatelská sféra měla více (i finančně) angažovat při prosazování české ekonomické diplomacie. Česká vláda nemá dostatek prostředků na to, aby prosazovala národní ekonomické zájmy v zahraničí. A proto by se podnikatelské svazy měly finančně podílet třeba na udržování opěrných bodů naší ekonomické diplomacie v důležitých regionech – ono by se jim to totiž vyplatilo.

Jak vnímáte proklamované rušení českých ambasád po světě? Co si myslíte o možnosti tzv., spojování ambasád – tedy hájení českých zájmů ve spojení se Slovenskem, či na ambasádách Visegrádské čtyřky?

To je hloupost. Jiný stát nikdy nebude reprezentovat české národní zájmy, i když jde třeba o Slováky.

Myslím si, že není třeba mít ambasády v pro Česko ekonomicky nezajímavých zemích. Je však nutné udržet a posílit české zastoupení ve státech, kde má ČR silné ekonomické zájmy. V globální konkurenci se musíme umět pohybovat. Potřebujeme také více ekonomicky vysoce kvalifikovaných diplomatů. I ta nejlepší organizační  struktura je bez kvalitních vykonavatelů k ničemu.

Mluvili jsme o českých národních zájmech. Jako bezpečnostní expert – jak vnímáte českou armádu?

Počátkem devadesátých let jsem napsal útlou studii o budoucnosti české armády. Zdůvodnil jsem v ní, že jsme po pádu železné opony měli skvělou možnost vybudovat  armádu, odpovídající typu ohrožení a našim možnostem. Vyslovil jsem se pro armádu s lehkou (převážně defenzivní) výzbrojí a strukturovanou spíše podle policejní logiky.  K ní jistě nepatří těžké a zbraně ani nadzvukové letectvo. Vláda se však z neznámého důvodu rozhodla zachovat tradiční armádu a zakoupila Grippeny, přesto, že ji tehdy i generální tajemník NATO Robertson upozorňoval na to, že v Evropě je nadbytek nadzvukových letounů.

Snad se mýlím, ale mám silný dojem, že českým obranným silám chybí dlouhodobá koncepce, jak ohledně možných rizik tak ohledně optimální reakce. Proto se armáda snadno stává obětí plošných a nedomyšlených finančních škrtů. Nemůžeme však počítat s tím, že nám již nic nehrozí. Bezpečnost státu se vždy musí odvozovat od worst case scénáře, ne od účelově idealistických představ. Rozhodující proto je o bezpečnosti zodpovědně a koncepčně přemýšlet.

Když mluvíme o národní bezpečnosti – jak jste vnímal snahy o umístění amerického radaru v Brdech?

Byl jsem rozhodně pro. Americká přítomnost v našem regionu – ať by nebyla početně nijak obrovská – by naší bezpečnost zvýšila. Prostě tím, že by vzrostla věrohodnost závazku západních spojenců k naší obraně. Vím, že historická zkušenost Čechů s cizí armádou na našem území není dobrá, ale o bezpečnosti je třeba uvažovat bez emocí.

Radar v Brdech nebude, jak je obecně známo. Jak vnímáte snahu Obamovy administrativy zapojit Rusko do spolupráce s NATO – zejména výsledek lisabonského summitu NATO během loňského listopadu, kde bylo Rusko oficiálně přizváno ke spoluúčasti na raketovém deštníku?

Myslím si, že se samo Rusko cíleně chce začlenit do struktur Západu – má totiž tradiční strach z Číny a z muslimských zemí. Navíc Rusko relativně oslabuje a hledá spojence. Vzhledem k pomalosti rozhodování evropských struktur a slabé vůli Evropanů k obraně však neočekávám, že se protiraketový deštník uskuteční v dohledné době.

Mohl byste komentovat dopady nového STARTu (smlouvy o snížení počtu jaderných hlavic, pozn. autora), která po ratifikaci Ruskou dumou a finálním podpisu ruského prezidenta právě vstoupila v platnost?

Podívejte se – Rusko i USA má stále dostatek jaderných zbraní, aby zničily celou zeměkouli. Důvod dohody je jasný – oba státy potřebují šetřit na armádních výdajích – takže je nový STARToboustranně výhodný.

 

Takže nejdůležitější na novém STARTu je PR efekt?

Ano, úsporný a mediální efekt.

 

Dlouhodobě žijete v Německu, kde se v nedávné době zdvihlo pozdvižení po vydání knihy dnes již bývalého člena vedení německé národní banky Thila Sarrazina Deutschland schafft sich ab (česky Německo se samo likviduje, pozn. autora). Jak vnímáte toto ostrakizování?

Sarrazinovu knihu jsem četl. Čiší z ní znechucení člověka, který jako loyální úředník a politik sloužil své zemi a je unaven problémy s neintegrujícími se imigranty. Co následovalo, se dalo předpokládat. Navenek byl Sarrazin mnohými politiky ostře kritizován, ale krátce po té, se třeba Angela Merkel nechala slyšet, že multikulturalismus selhal a je třeba hledat jiné řešení. Sarrazin řekl totéž jen trochu ostřeji. 

Za zmínku stojí v této souvislosti to, že nedávné prohlášení britského premiéra (David Cameron na mnichovské bezpečnostní konferenci prakticky kopíroval slova Angely Merkel, pozn. autora) a aktuální proklamace francouzského prezidenta, dokládají skutečnost, že se politické elity chovají podle rad svých komunikačních poradců. Ti vědí, že většina občanů v jejich společnosti multikulturalismus odmítá a politikům nezbývá než artikulovat názory většiny svých voličů.

Je evidentní, že kdo bude pokračovat v dosavadní permisivitě vůči oné části přistěhovalců, která odmítá integraci, nemá šanci na volební úspěch. Sarrazin tedy byl politicky korektně kritizován, ale jeho názory se dostanou do stranických programů a zejména do praxe zacházení s tou částí přistěhovalců, která se odmítá přizpůsobit společnosti, ve které je hostem.

Takže nepovažujete iniciativu Die Freiheit Reného Stadkewitze, vyloučeného z CDU za pozvání nizozemského ultrapravicového představitele Geerta Wilderse,  za politicky životaschopnou?

 

Ne, ta nemá šanci na to etablovat se v politickém spektru. Artikuluje totiž pouze jeden problém, nemá kompletní politické portfolio. V Hamburku před několika lety vznikla a po volebním úspěchu zanikla kupříkladu strana bojující proti kriminalitě. Takové strany stojí a padají s jedním jediným tématem a nemají proto šanci v celospolkovém prostředí.

Sledujete počínání Nizozemce Geerta Wilderse, který v současné době prakticky vládne z opozice současné menšinové vládě?

Wilders může být považován za populistu, ale artikuluje stejné téma jako Sarrazin. Volební hlasy dostává proto, že to velká část obyvatel cítí stejně. V Nizozemsku je situace ještě palčivější, kvůli dlouhodobější tradici onoho multikulturalismu a „bezbřehého“ liberalismu nejenom vůči nezaintegrovaným cizincům a také vzhledem k vysoké hustotě obyvatelstva. To v Německu není tak horké – na větším prostoru nejsou nezaintegrované menšiny tak nápadné. Wilders je navíc skutečný politik – chce svůj program realizovat, Sarrazin zřejmě do politiky vůbec nechce vstoupit. Vidí svůj cíl v tom, že problémy popisuje.

Geert Wilders měl původně přijet v loňském roce přednášet a diskutovat do Prahy, ale místní orgány tuto cestu zrušily – prakticky neměl kde přednášet. Jak vnímáte tento postup?

Z mého pohledu jde o jasnou ukázku strachu těch, kteří se domnívají, že nemají pádné protiargumenty. Zacpat si uši před nepohodlnými myšlenkami nebo jejich vyslovení dokonce „zakázat“ je náramně jednoduché. Do jisté míry je to i výraz snobství. První úloha intelektuála je přece reflexe o společnosti a hned druhou je kritická sebereflexe. Není-li ji schopen, nevidím jeho přínos pro společnost.

Pane doktore, na závěr si dovolím osobní otázku – proč žijete v Hamburku a ne v Praze?

Kromě osobních důvodů Vám povím ten řekněme – vlastenecký. Za ta dlouhá léta v zahraničí jsem si udržel zájem o český stát a budoucnost České republiky je pro mne důležitá. Díky tomu, že žiji v Hamburku, tak nejsem ovlivněn atmosférou české kotliny a mohu být sympatizujícím, ale i kritickým pozorovatelem. Nejdůležitější však pro mne je nezávislost. Nemusím zastávat zájmy nějaké instituce, nemusím se podbízet a nemusím být politicky korektní. Mohu popisovat věci tak, jak je vidím a myslím, že tak jsem své vlasti prospěšnější.

Dr. Petr Robejšek je politolog a poradce pro strategické otázky. Devět let působil jako ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství Haus Rissen v Hamburku, dnes na volné noze. Tvůrce konceptu ekonomické diplomacie ČR. Specializuje se na analýzy a prognózy hospodářského a politického vývoje, poradenství pro podnikatele a politiky.

Článek byl zveřejněn v Konzervativních listech

Článek neprošel jazykovou korekturou

Odpovědný redaktor: Bc. Martin Fedina

 

 Obrázek na titulní straně převzat z archivu autora

Jak citovat tento text?

Janda, Jakub. Rozhovor s Petrem Robejškem [online]. E-polis.cz, 19. srpen 2011. [cit. 2017-09-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rozhovor-s-petrem-robejskem.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.5 hvězdiček / Hodnoceno: 4x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(