Rozhovor s Jaroslavem Foldynou

 14. říjen 2011  Pavel Kopecký   komentáře

Jaroslav Foldyna se narodil v roce 1960 v České Lípě. Až do roku 1978, kdy ukončil obor lodní mechanik a nastoupil k Československé plavbě labsko-oderské, s níž se plavil až do roku 1991, žil s rodiči ve Stráži pod Ralskem. V roce 1989 Jaroslav Foldyna spoluobnovoval ČSSD na Děčínsku. Výrazně se angažoval také v roce 1999 při protestech proti bombardování Jugoslávie. Je iniciátorem a prvním předsedou občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu. Spoluorganizoval více jak třicet demonstrací proti uznání jednostranně vyhlášeného státu Kosovo.

Rozhovor s Jaroslavem FoldynouRozhovor s Jaroslavem Foldynou

Těsně před zahájením letošního Fóra 2000 se objevily informace, že poslanec Jaroslav Foldyna hodlá konferenci narušit kvůli účasti kosovské prezidentky Atifete Jahjagové. V následujícím rozhovoru se snaží objasnit, co jej k tomu vede.  

 

Proč se tak angažujete v balkánské problematice?

Dalo by se odpovědět úslovím, že krev není voda. Jsem po matce Srb. Pokud se ale člověk o problematiku rozbití Jugoslávie intenzivně zajímá, pokud má alespoň elementární smysl pro právo a spravedlnost, tak se zkrátka angažovat musí. Proti bezpráví a lži. Právě to dělám. A snažím se být nestranným. Už proto, že dobře vím, jaké oběti stály všechny národy bývalé Jugoslávie to, že Jugoslávie vznikla, že byla na Balkánu téměř půl století stabilním státem, jehož občané byli hrdi na svého Tita. Na rozdíl od nás s naším Husákem.

Považujete za správné, že Chorvatsko, jež de facto stojí na prahu členství v EU, tak výrazně předběhlo sousední Srbsko? Existují mezi nimi skutečně takové rozdíly, anebo jsou na vině důvody čistě reálpolitické?

Podívejte se na počátek secese Jugoslávie. Kdo stál v čele? Chorvatsko a Slovinsko. Nemám nic proti tomu, pokud chce nějaký národ/stát vystoupit z nějakého federálního uskupení. Právní normy federálního státu s tím počítají, a jak jsme viděli u nás, jde to i bez občanské války. Na území Chorvatska a Slovinska jsme ale na počátku devadesátých let byli svědky vytváření paravojenských jednotek. Muselo dojít k velkým transferům zbraní. Byli jsme svědky nebývalé diplomatické aktivity Německa, které v USA a dalších státech lobbovalo za vznik samostatného Chorvatska. Byli jsme svědky angažování zahraničních Chorvatů a Slovinců při tlaku na evropskou i světovou veřejnost, stejně jako při podněcování vlastního národa k secesi. Na tom všem by nebylo nic tak podivuhodného, pokud by velmi často nešlo o lidi po roce 1945 odsouzené za kolaboraci a válečné zločiny. A nešlo o zločiny ledajaké. Kdo zná historii druhé světové války, ví, jakých zvěrstev se chorvatští ustašovci a slovinští kolaboranti na Srbech dopouštěli. I proto ta nedůvěra a obava. Chorvatský prezident Tudjman si na ustavující sjezd své nacionální strany pozval na sto takovýchto lidí. Jen na okraj dodávám, že Chorvaté realizovali po druhé světové válce největší etnickou čistku, operaci Bouře, při níž z domovů vyhnali 220 – 250 tisíc Srbů. Pokud někdo myslí stabilizaci Balkánu upřímně, tak ví, že vstup Chorvatů a Srbů do Evropské unie je třeba připravit ve stejném čase a hlavně za stejných podmínek.

Není tomu tak dlouho, co byl zatčen a před haagský soudní dvůr dopraven srbský exgenerál Mladič. Vy jste se jej vzápětí, pokud vím, veřejně zastal. Pátrání po něm trvalo léta, takže padala silná slova o posledním balkánském dinosauru vydaném spravedlnosti a následném sblížení Bělehradu a Bruselu. Dá se alespoň s něčím z toho souhlasit?

Podívejte, já jsem především poukázal na řadu zamlčovaných skutečností, které s událostmi ve Srebrenici souvisely a souvisejí. Pokud jsem o něčem hovořil v souvislosti s Mladičem, tak o principielní otázce dvojího metru a objektivnosti haagského soudu. Poukázal jsem na skutečnosti, že „symbol“ Srebrenice byl využit ještě dříve, než se stal. Což lze doložit zprávou generálního tajemníka OSN z roku 1999. Dokument ukazuje, že strategicky použitá myšlenka „srebrenického masakru“ byla v uvažování muslimského prezidenta Aliji Izetbegoviče použita už v září 1993 při sarajevském setkání se zástupci jeho muslimské strany ze Srebrenice. Na programu tehdy byla také mírová jednání, při nichž byl odmítnut srbský návrh výměny Srebrenice a Žepy za území kolem Sarajeva. Pro mě je rozbití Jugoslávie a s tím spojené krveprolití ohromným osobním neštěstím, já mám lidi, kteří tam žijí, moc rád. Je mi smutno, že se nechali účelově vyprovokovat v odporné vraždění. Ale také vím, že věci nejsou černobílé. Tento svůj postoj neskrývám a nebudu.

Znovu a znovu bývá rozebírána krutá úloha kosovského premiéra Hašima Thaciho během separatistické války o Kosovo a Metochiji. Považujete za možné, aby byl tento muž, přezdívaný „Zmije“, pohnán někdy před soud?

Před jaký soud? Před ten v Haagu? Opakuji: jsem pro potrestání všech, kteří se v bývalé Jugoslávii dopouštěli zločinů, všech, kteří mají na rukou krev. Jen jsem na rozpacích, pokud mezi obžalovanými a odsouzenými nejsou také lidé jako Thaci, Haradinaj a další. Pokud jsou souzeni především Srbové, respektive srbští vojáci, policisté a politici. V souvislosti s haagským tribunálem jsem četl jeden bonmot: „Mezinárodní soudní dvůr pro zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu ctí presumpci neviny obžalovaného, dokud se svědecky či jinak nedokáže, že obžalovaný je Srb.“

Směřování předchozí otázky souvisí také s nezřídka nevyváženou úlohou sdělovacích prostředků. V době kosovské krize roku 1999 se třeba naše veřejnoprávní média předvedla vysloveně katastrofálně. Podobně jako za oranžové revoluce na Ukrajině či během vládní kampaně za americký radar. Jsou nyní jejich údaje o vývoji na západním Balkáně přeci jen serióznější?

Srbsko prohrálo nikoli vojensky, prohrálo především mediální válku. Světová i evropská veřejnost v souvislosti s událostmi v bývalé Jugoslávii dostala takovou mediální masáž, že ono rčení o stokrát opakované lži, jež se stane pravdou, zde platí zcela. Uvedu jen dvě opravdové kapičky v moři.

Z jedné britské televizní zprávy převzatý obraz pro titulní stranu magazínu Time ze dne 17. srpna 1992 ukazoval usmívajícího se, do půli těla obnaženého na kůži vyhublého muže. Podle přiložené informace to byl „jeden z muslimských zajatců v jednom srbském táboře“. Ve skutečnosti šlo o Srba: Slobodan Konjevič, 37 let, který byl společně se svým bratrem Zoranem zatčen za rabování. Konjevič, který na fotografii svou vyzáblostí působil dramatičtěji než jiní, kteří měli košile, byl již deset let nemocný tuberkulózou.

Druhý příklad: Newsweek ve svém vydání ze 4. ledna 1993 uveřejnil fotografii několika mrtvol s doprovodným textem, který začínal slovy „Neexistuje možnost zastavit v Bosně srbská zvěrstva?“. Ve skutečnosti ukazoval obraz srbských obětí a mezi nimi zřetelně rozeznatelného muže v červené vestě. Fotografie je identická s rok starým obrazem televizní zprávy z Vukovaru.

Vraťme se ke Kosovu uznanému dosud méně než polovinou zemí OSN. Představuje Priština trvalé bezpečnostní riziko?

Kosovo je kvazistát a jako takové bude i nadále bezpečnostním rizikem. Pakliže základy státu stojí na organizovaném zločinu, na drogové mafii, na obchodu s lidskými orgány, nemůže jít o bezpečné místo na zemi.

Jaké je dle vašich poznatků postavení nealbánských národů na území této entity zhruba o velikosti Středočeského kraje?

Vše začalo proto, aby Kosovo bylo takzvaně multietnické, ovšem politici nechtějí vědět, že v Kosovu nejsou multietnické ani hřbitovy. Srbové a jiní Nealbánci jsou na Kosovu občané druhé kategorie. Jeden generál KFOR nedávno řekl, že situace se výrazně zklidnila. Ukazoval graf, který dokládal, že z 20 – 30 napadení Nealbánců denně se jich v Kosovu nyní uskuteční jen 5 – 6… Srbové tam žijí v ghettech. Co k tomu ještě dodávat?

Uvítal byste naplnění kontroverzního, Washington pohoršujícího nápadu na rozdělení oblasti dle etnického klíče?

Moje srdce by řeklo, že Kosovo se musí vrátit k Srbsku, ale jako realista odpovím jinak. Řešení je možné jen vstupem Kosova do EU, přijetím unijních standardů. I to je ale z oblasti sci-fi. Bohužel.

Onehdy jste velmi kriticky interpeloval ministra zahraničí Schwarzenberga kvůli českým postojům vůči kosovské státnosti. Jak byste hodnotil vývoj našeho vztahu k fakticky již druhému albánskému národnímu celku?

Země, která si prožila mnichovskou zradu, by měla mít cit pro totéž, co se stalo jejímu opravdovému příteli. Tím Srbsko (Jugoslávie) bezesporu bylo a je. Tomáš Garrigue Masaryk se musí obracet v hrobě.

Náš stávající prezident je za své názory stále více kritizován, a to zejména zleva. Vy jste mu ale za podporu Bělehradu vyjádřil nemalé uznání. Souzníte i s jeho dalšími zahraničněpolitickými názory, kupříkladu na postavení ČR v Evropě?

Jakkoli s panem prezidentem Klausem v mnohém zásadně nesouhlasím, v řadě mezinárodních postojů ho naopak chápu. A proto si jej vážím.  

Jaroslav Foldyna se narodil v roce 1960 v České Lípě. Až do roku 1978, kdy ukončil obor lodní mechanik a nastoupil k Československé plavbě labsko-oderské, s níž se plavil až do roku 1991, žil s rodiči ve Stráži pod Ralskem. Matka Zora Foldynová, ro zená Radovanovičová, přišla na svět v roce 1921 v obci Nemenikuč v oblasti Šumadije nedaleko Bělehradu. Do Československa přišla spolu s Foldynovým otcem po skončení druhé světové války v roce 1945 z tábora nucených prací v rakouském Winwrneustatu. V roce 1989 Jaroslav Foldyna spoluobnovoval ČSSD na Děčínsku. Výrazně se angažoval také v roce 1999 při protestech proti bombardování Jugoslávie. Je iniciátorem a prvním předsedou občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu. Spoluorganizoval více jak třicet demonstrací proti uznání jednostranně vyhlášeného státu Kosovo. Od roku 2010 je poslancem Parlamentu ČR.    

Rozhovor vyšel v časopisu Revue Politika  

Odpovědný redaktor: Petr Vrchota

Text neprošel jazykovou korekturou

Titulní obrázek převzat z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Praha,_Nov%C3%A9_M%C4%9Bsto,_V%C3%A1clavsk%C3%A9_n%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD,_Kosovo_je_Srbsko_2010,_Jaroslav_Foldyna.JPG

Jak citovat tento text?

Kopecký, Pavel. Rozhovor s Jaroslavem Foldynou [online]. E-polis.cz, 14. říjen 2011. [cit. 2017-06-27]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rozhovor-s-jaroslavem-foldynou.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.43 hvězdiček / Hodnoceno: 7x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(