Rozhovor s Jaromírem Novotným

 6. leden 2012  Jakub Janda   komentáře

Jaromír Novotný byl náměstkem ministra obrany do roku 2001. Zodpovídal za zahraniční mise české armády, včetně Československého praporu v bývalé Jugoslávii. Hlavní organizátor vojenské části vstupu České republiky do Severoatlantické aliance a následné integrace Armády České republiky v jejím rámci. Od roku 2001 by velvyslancem v Indii, Bangladéši, Nepálu, Srí Lance a na Maledivách a v Japonsku. V současné době působí na Diplomatické akademii v Praze.

Rozhovor s Jaromírem NovotnýmRozhovor s Jaromírem Novotným

S Jaromírem Novotným, bývalým náměstkem ministra obrany ČR, o roztříštěnosti české zahraniční politiky, o smyslu NATO v dnešním světě, o limitech organizace a roli České republiky.  

Pane Novotný, byl jste jedním z architektů vstupu ČR do NATO. Ten probíhal v době, kdy česká zahraniční politika byla značně roztříštěná. Dnes ta roztříštěnost podle mnohých stále trvá, vnímáte to stejně?

Ano, jelikož už nemusím být politicky korektní – v dobách, kdy jsem byl diplomat, jsem se nepochopitelně setkával se situacemi, kdy jsem přijímal zahraniční delegace a zjistil jsem, že existuje rozdílná zahraniční politika Ministerstva zahraničí, Parlamentu a kanceláře prezidenta republiky. Vždy jsem se domníval, že by měla existovat jen jedna koncepce, na jejichž základních otázkách se shodne vláda i s opozicí. U nás to neplatí. Vláda a opozice smýšlejí rozdílně. Přitom koncepce se nedělá na volební období, ale na desetiletí, to je dobře vidět na Číně a Rusku. Méně už na EU, jakou ta má koncepci zahraniční politiky?

Má na tento stav vliv relativní nevyzrálost naší mladé demokracie v otázkách strategického smýšlení vrcholných politických představitelů?

Nemyslím, že to tak je. Když jsem byl na ministerstvu obrany, a vyjednával se vstup ČR do NATO, v Parlamentu jsem často odpovídal na interpelace poslanců a byl jsem předvoláván do různých výborů. Tam jsem zažíval neskutečné situace a říkal si, jestli někteří politici nejsou blázni. Šel jsem se tedy podívat do archivu na záznamy interpelací z první republiky.  Ministři, kteří tehdy vyjádřili obavu z Hitlerova nástupu k moci, byli označováni za militaristy. My jsme při vyjednávání vstupu ČR do NATO dostali podobné nálepky.

Hraje podle Vás roli česká mentalita?

Podle mě v tom hraje roli především neznalost politiků a politických elit.

Vyplývá tato neznalost z marginalizace bezpečnostní a zahraniční politiky, které se dlouhodobě nedostává patřičné pozornosti?

Tato témata v současné době nehrají v politickém ani občanském životě velkou roli. Je dnes velice populární zlehčovat úlohu armády a volat po škrtech ve výdajích na obranu.  Na to voliči slyší.  A to samé dnes platí o zahraniční politice. Chybí totiž zásadní témata, jako byly vstup do NATO nebo EU, na kterých se mohli politici profilovat a zaujmout k nim jasně srozumitelná stanoviska. Úpadek je dobře vidět na rozpočtech Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničních věcí. Dnes politiky zajímá spíše Ministerstvo práce a sociálních věcí, nebo Ministerstvo pro místní rozvoj. To jsou největší příjemci financí ze státního rozpočtu. Pro politiky jsou nyní prioritní právě peníze, nikoli to, jak je ukotvený český stát.

Často se ozývají kritici Václava Klause, kteří ho obviňují, že překračuje Ústavou dané postavení vně výkonné moci a snaží si vytvářet vlastní zahraniční politiku. Lze proti tomu nějak zasáhnout?

Vzhledem k okolnostem, lze prezidentovi jeho chování těžko vyčítat. Například to, že máme v současné době dva státní tajemníky pro EU, jednoho ve vládě a druhého na ministerstvu zahraničí je absurdní.  Za mých deset let působení v zahraničí jsem se s ničím podobným nesetkal. Zdejšími poměry jsem neustále překvapován.

Jak komplikované dění v ČR vnímají v zahraničí?

V zahraničí naše zahraniční politika zajímá jen málokoho. S Českou republikou jsou v cizině spojena jména Václava Havla a např. Japonsku ještě Věry Čáslavské, znají Emila Zátopka, české pivo a český křišťál. Ale že by někdo znal předsedu nějakého parlamentního výboru? Roztříštěnost a neschopnost vlády se dohodnout s ministerstvem paralyzuje Českou republiku zejména zevnitř. Zahraniční politika má být soustředěna na ministerstvu zahraničních věcí a bezpečnostní na Ministerstvu obrany.

Když se vrátíme k otázce NATO, pokud by se podařilo politiku sjednotit, jakou politiku by se měla ČR snažit v rámci NATO hrát?

ČR má bohužel v NATO jen minimální roli. Při našem vstupu do NATO tehdejší premiér Zeman slíbil, že na obranu každoročně připadnou alespoň 2% HDP, jak je vyžadováno po všech členech. Dnes se NATO dostává do kritické situace, protože 2% nebo i více dávají jen Velká Británie, USA, Řecko a Turecko. USA samy v době našeho vstupu financovaly 50 % rozpočtu NATO, dnes to je téměř 75%. Ostatní členské země, včetně nás, pouze okolo 1%. Finanční a vojenská dominance USA v NATO nemůže trvat věčně a evropské země by si to měly uvědomit dříve, nežli si to uvědomí američtí kongresmani.

Myslíte, že tento disproporcionální vztah mezi USA a ostatními státy ovlivňuje i fungování NATO jako celku a rozhodovací procesy v něm?

Když jsme vstupovali do NATO, mělo úplně jinou podobu než dnes. Nyní se do jisté míry podobá spíše OBSE. Stává se z něj diskusní klub. Důvodem je počet členů, OBSE jich má 55 a je pouze platformou pro diskusi. NATO má teď 28 členů a ti často velmi složitě hledají shodu. Proto akce NATO jsou spíše „koalice ochotných“, ne akce celé organizace. Vidět to bylo naposledy v Libyjské operaci -poslední operaci NATO mimo území NATO. Itálie se zdráhala, Německo i ČR se odmítly zúčastnit. Akci tedy vedli Američané, Kanaďané, Francouzi a Britové. To jsou čtyři státy z 28. Po třech měsících se některé země dostaly na hranu schopnosti zásobovat municí, docházely jim letecké bomby a měly prázdné sklady. V euforii po rozpadu SSSR se začaly prudce snižovat vojenské rozpočty v domnění, že nám nic nehrozí. Evropské členské země NATO snížily rozpočty o 20 miliard dolarů, zatímco země BRIC[1] za stejnou dobu rozpočet navýšily o 140 miliard. Trend je zřejmý.  

Neztratilo vlastně NATO smysl existence už po rozpuštění Varšavské smlouvy?

Faktem je, že bylo původně založeno proti šíření komunismu. Ovšem jak se postupně připojovali další členové, po Německu Řecko, Turecko, Portugalsko, Španělsko i země bývalého Varšavského paktu, v první vlně ČR, Polsko a Maďarsko – tuto charakteristiku postupně ztrácelo. Začalo se hovořit o dalším rozšiřování na východ, při tom Západ systematicky opomíjel Ukrajinu, která je ovšem de facto regionální mocnost. Západní politici nepochopili, že nemohou  Ukrajinu přehlížet na úkor Ruska. Vůči Ukrajině vlastně žádnou politickou strategii neměli a ani dodnes nemají. Ukrajina prostě není Rusko.  Na druhé straně zase ukrajinští politici nesplnili své sliby, neprovedli vojenské reformy a korupce je v armádních i dalších sférách velmi silně zakořeněna. Nastala únava Západu. Dnes je podle mého názoru zbytečné uvažovat o rozširování NATO o Ukrajinu. Nemluvě o Rusku, které samozřejmě ani do NATO, ani do EU vůbec vstoupit nechce.  

Podívejme se na Turecko, které má druhou největší stálou armádu NATO a má velmi strategickou geografickou pozici jak vzhledem k Z Asii tak Rusku. Je cestou snaha o jeho maximální zapojení do činnosti a cílů NATO?

Turecko prodělalo v poslední dekádě značnou změnu. Omezení vlivu armády a posílení demokratických principů jej přibližuje Evropě. Na druhé straně se jí ovšem ideově vzdaluje, protože umírněný islám se stále více promítá do každodenního chování tureckých představitelů, ať už jde o zásadní rozhodnutí nebo banality jako je například konsumace alkoholu na tureckých ambasádách.

Bude tedy pro NATO těžké prohlubovat zapojení Turecka?  

Turecko zablokovalo americkým jednotkám použití tureckého prostoru ve válce s Irákem. A pomoc proti Íránu? Američané Turecko ani nepožádali. Nedávno se Turecko vymezilo tvrdě proti Izraeli, na druhé straně vyjádřilo podporu revolucím v okolních arabských zemích. Turecká zahraniční politika směřuje k obnově vlivu bývalé Osmanské říše. Na tureckých vysokých školách studují studenti z celé střední Asie, navštěvují přední vojenské i diplomatické akademie, které financuje vláda. Turecko se stává regionální mocností se vším všudy. Je to velký hráč, který ovlivňuje situaci na Blízkém východě. Všimněte si, jak nyní tlačí na režim v Sýrii. Vedle Egypta, který ale momentálně díky nestabilitě ztrácí, Saúdské Arábie a Iránu, je Turecko nyní možná ten nejdůležitější hráč v oblasti.

Jaromír Novotný byl náměstkem ministra obrany do roku 2001. Zodpovídal za zahraniční mise české armády, včetně Československého praporu v bývalé Jugoslávii. Hlavní organizátor vojenské části vstupu České republiky do Severoatlantické aliance a následné integrace Armády České republiky v jejím rámci. Od roku 2001 by velvyslancem v Indii, Bangladéši, Nepálu, Srí Lance a na Maledivách a v Japonsku. V současné době působí na Diplomatické akademii v Praze.

Autorská dvojice Jakub Janda, Filip Tuček

Odpovědný redaktor: Petr Vrchota

Text neprošel jazykovou korekturou

Titulní obrázek převzat z: http://www.diplomaticka-akademie.cz/cs


[1] Brazílie, Rusko, Indie, Čína – pozn. aut.

Jak citovat tento text?

Janda, Jakub. Rozhovor s Jaromírem Novotným [online]. E-polis.cz, 6. leden 2012. [cit. 2017-07-26]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rozhovor-s-jaromirem-novotnym.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(