Rozhovor s Janem Sokolem

 11. srpen 2011  Jakub Janda   komentáře

Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc spolupracoval na ekumenickém překladu Bible, přeložil řadu zejm. filosofických knih a publikoval v mnoha časopisech. V sedmdesátých letech vedl růz-né bytové semináře, podepsal Chartu 77 a publikoval v samizdatu. Zabývá se hlavně filo-sofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí.

Rozhovor s Janem SokolemRozhovor s Janem Sokolem

Jaký je Váš názor na přímou volbu prezidenta? Účastnil byste se takové volby?

Je to v lepším případě omyl, v horším podbízivý populismus. Hlavní námitky jsou tři: předně by to dále oslabilo už tak neúnosně slabou pozici vlády, která naopak potřebuje posílit hlavně vůči parlamentu. Za druhé to nutně povede k další stranické polarizaci společnosti, za níž už dnes žádné politické myšlenky nestojí: strany jsou už jen „barvy“, v lepším případě obličeje. A za třetí veřejná kampaň nutně omezí kandidáty na ty, kdo seženou potřebné desítky, možná stovky milionů. Tím jsem odpověděl i na druhou část otázky.

Byl jste ministrem školství. Zajímal by nás Váš názor na připravované státní maturity, případně na povinnou maturitu z jednoho z předmětů: matematika, latina

 

Je velká škoda, že srovnávací maturitu – která byla plně připravena a vyzkoušena už za mého ministrování – politici o dvanáct let odsunuli. Současný ministr se tím o školství skutečně zasloužil. O latině dnes – bohužel – nemůže být řeč, zato matematika by rozhodně měla být povinná. V nižší obtížnosti by to ale nemohla být matematika matematiků, nýbrž schopnost zacházet s kvantitami a čísly, jakou dnes potřebuje úplně každý. Počty, trojčlenka, procenta, nějaká ta statistika a odhadování velikostí, které se dnes téměř neučí.

Poslední měsíce žije české školství nejen reformou maturit, nýbrž i debatou o podobě povinné sexuální výchovy ve školách. Aktivisté z VORP namítají, že v situaci, kdy ve společnosti nepanuje konsensus v morálně-kulturních otázkách (a probíhající debata a zejména způsob jejího vedení ukazuje, že shoda opravdu nepanuje), má být škola v těchto věcech maximálně zdrženlivá a plně respektovat primát rodiny ve výchově – a tedy ponechat sexuální výchovu volitelnou. Zastánci naopak trvají na tom, že děti mají „právo na informace“, a to případně i proti vůli rodičů. Co se to v českém školství děje?

 

Argumenty z obou stran za moc nestojí. Děti nemají žádné „právo na informace“, nýbrž rodiče, učitelé a stát mají odpovědnost za jejich výchovu. Kdo mermomocí chce, může snad říct, že na ni mají děti právo. Sexuální výchova nejsou „informace“, nýbrž součást lidské personalizace a socializace. A pokud ji velké části dětí neposkytnou doma, měla by se – velmi opatrně – pokoušet škola. Zase to ale nemůže svěřit sexuologům, prostě proto, že ti jsou vyškoleni k léčení deviací a poruch. Podle známého bonmotu je i sexuální výchova příliš důležitá, než aby se mohla nechat jen v rukou odborníků. Právě v medicíně je nebezpečí „odbornictví“ dnes už zřejmé.

Jak se stavíte k úvahám o školném na vysokých školách? Ostatně: Je školné tím klíčovým problémem českých vysokých škol?

 

Finance jsou velký problém: dostáváme na studenta v korunách míň než má Harvard v dolarech. A pak mluvte o nějakých žebříčcích. Kdyby se porovnávala cost/effectivity, byli bychom hodně vysoko. Hlavní chyba je ale v tom, že není nikomu jasné, co by školné mělo řešit. Před 12 lety jsme zavedli školné pro „déle sloužící“ studenty, což vcelku uspokojivě pomohlo řešit dva problémy: neúnosně protahovanou dobu studia a absenci stipendií. Dnes se musí urgentně řešit inflace vysokoškolského „vzdělávání“ a pokud to někdo chce řešit školným, měl by to jasně říct a nemlžit půjčkami. Pokud chce stát ušetřit, neměl by mluvit o pomoci školám atd. Nejsem zásadně proti školnému, pokud by neznamenalo totální privatizaci a „komodifikaci“ studia: studium není „služba“ jako u holiče, ale fáze dospívání mladého člověka, který do něho investuje několik let života, a zároveň je to reprodukce společnosti. To je – aspoň zčásti – nepochybně úloha státu.

Hlavní problém je dnes kvalita studia a slabý stát, který si netroufá veřejné financování řídit. Inflace nabídky, zejména v akademických oborech, znamená obrovské plýtvání penězi a zároveň pokles náročnosti. Dělené studium, které to mělo řešit, je u nás většinou jen formální a skoro všichni „bakaláři“ studují dál. Akreditace by se měly řídit kvalitou diplomových prací, ne počty profesorů atd.  

Jak s odstupem let hodnotíte legalizaci individuálního vzdělávání (domácí školy), jejíž počátky sahají do časů vašeho ministrování?

 

Nikdy jsem nebyl příznivec „školy doma“ (home schooling), protože se zakládá na mylném předpokladu, že škola je tu jen proto, aby něco naučila, a přehlíží, že je to také socializace dětí. Pokušení „chránit“ své děti před vlivem okolní společnosti pokládám za chybu: i křesťanské děti se musí učit v ní obstát, ne se jí vyhýbat.

Zdá se, že Česká republika bude v budoucnu muset řešit problém, který zatím příliš neřeší a který stále narůstá: Romskou otázku. Co byste v tomto ohledu navrhoval a před čím byste naopak varoval?

Naštěstí se neprosadila představa odděleného romského školství – co by si ty děti počaly potom? Základní problém je motivovat romské děti a dát jim podmínky, aby se mohly učit. To je úkol učitelů a sociální péče – a ty je v tom třeba podporovat, ne stále reformovat systém.

KONZERVATIVNÍ LISTY nedávno přinesly polemiku na téma vzdělávání romských dětí na základních školách, které bývají obviňovány ze segregace. Článek otevřel řadu otázek, na které, zdá se, naše nynější školství nemá odpovědi (zda nechce či neumí, těžko říci). V každém případě je zřejmé, že situace je neutěšená a volá po nějaké změně … Co s tím?

 

To není jen náš problém. Ve Francii mají předškolní ročník, kde se děti učí mluvit a učitelé většinou poslouchají. To je totiž televize nenaučí. Jiný problém je spolupráce rodičů – bez ní je učitel bezmocný. Líbí se mi nápad ministra Dobeše, aby se při zápisu podepisovala jakási smlouva s rodiči.

Dá se prohlásit, že politologické dělení na levici a pravici bylo buď rozumné vždy, nebo nemělo smysl nikdy, či toto dělení podléhá času? Pokud času nepodléhá, je rozumné? Pokud času podléhá, je dnes překonáno?

 

Levice měla obrovský význam v průmyslové společnosti, kdežto dnes si program těžce hledá. Pravicový program se redukoval na otevřené sobectví (individuální, skupinové, národní), což v globalizující se společnosti také není nic moc. Takže dnes jsou „pravice“ a „levice“ spíš nálepky a šéf pravicové strany v Praze nedávno (po volbách!) prohlásil, že jejich program se z 90 % kryje s programem levice. K tomu není co dodat: autos efa.

Co byste vyčetl české pravici a zač byste ji naopak pochválil (je-li něco takového)?

 

Na pravici je mi sympatický jistý realismus, občasná ochota nazvat něco pravým jménem, i to, že rozumí zásadní potřebě podnikat a starat se o sebe a bere vážně peníze. Naopak odporné je mi sobectví bohatých, kteří netouží po ničem jiném, než aby platili menší daně. Přitom to hlásají často ti, kdo se z daní nechávají platit. Nostalgie po „zlatých časech“ pekařů a řezníků A. Smithe je už dnes spíš pro legraci: tak přece dnešní společnosti vypadat nemohou. Moderní společnost je luxusní a drahá, a to úplně všude. 

Co byste vyčetl české levici a zač byste ji naopak pochválil (je-li něco takového)?

 

Levice má sklon k populismu, nadbíhá odborářům a důchodcům a mívá hodně „dřevěný“ jazyk. Zato nebývá xenofobní a dobře vidí, že se člověk a společnost nesmějí prodávat, že peníze jsou pro život a ne naopak. Mívá také otevřenější oči pro to, co se mění.

Jak hodnotíte přínosy, případně perspektivy našeho členství v Evropské unii? Co nám přineslo dobrého, co nedobrého?

 

To by byl hodně „kupecký“ pohled na životně důležitou věc: co jsme přinesli my jí? EU přinesla naději, že evropské národy už nebudou mezi sebou válčit, protože omezila „suverenitu“ národních politiků – proto ji někteří nemají rádi. EU je hodně těžkopádná a váhavá, je to podnik na století, ale pravice by měla ocenit, jak je levná: míra zdanění je něco málo přes 1 % HDP. Ještě před 80 lety si ji nikdo nedovedl představit – co by tomu asi řekl president Beneš – a dnes je to hotová věc. Česká politika vůči EU je velice nešťastná: místo aby se jí pevně držela, hledala si spolehlivé spojence, a tak ji dokázala ovlivňovat, vybíjí se furiantskými hloupostmi, takže ji tam nemohou brát moc vážně. To by se nám nemuselo vyplatit.

Jaký je Váš postoj k případnému zavedení eura?

 

To je asi dost technická otázka. Mně by ovšem vyhovovalo, kdybych nemusel stále měnit peníze a upřímně řečeno bych se o ně nebál. Naši furianti pořád straší, jak je na tom euro špatně, ale pokud vidím, kurz koruny k euru dlouhodobě spíš klesá.

Má Západ šanci čelit demografické implozi? Pokud ano, kde vidíte možnosti k řešení?

 

V dohledné době jistě ne a ideologie hospodářského růstu si vynutí další imigrace. V horizontu našich životů se musíme učit s imigranty lépe zacházet – a v dlouhodobém si pomalu zvykat, že žádné stromy nerostou do nebe, ani hospodářské.

Jak nahlížíte na dnešní Rusko?

 

Jako na velký a politicky neprůhledný stát, který je přesto pro nás důležitý partner.

Považujete přístup k imigraci, který v poslední době začíná preferovat Švýcarsko, za rozumný?

 

Neznám moc švýcarské poměry, ale jsem přesvědčen, že imigrantům se musí poskytovat aspoň jazykové vzdělání, aby se zde domluvili – a na tom by si měl každý stát trvat.

Česká republika prožívá dlouhé období zahraničně politické stability. Přesto: Vidíte na obzoru nějaké hrozby?

 

Největší problém je zbabělost a pohodlnost, podporovaná černou kronikou médií. Jak se někde něco šustne, veřejný hlas se stará jen o to, aby se nás to nedotklo a hlavně, aby nás to nic nestálo.

Pokud pomineme osobní věci a soustředíme se na veřejnou sféru – Co Vám udělalo v roce 2010 největší radost?

 

Zavedení srovnávacích maturit a etické výchovy do škol a popravdě řečeno i nečekaný výsledek voleb: lidé dali najevo, že korupce a bohorovnost politiků opravdu vadí. Doufejme, že tohle prozření vydrží, že je politici zase nějak „nezmáknou“ a že se ti „noví“ moc rychle nezkorumpují.

Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc spolupracoval na ekumenickém překladu Bible, přeložil řadu zejm. filosofických knih a publikoval v mnoha časopisech. V sedmdesátých letech vedl různé bytové semináře, podepsal Chartu 77 a publikoval v samizdatu. Zabývá se hlavně filosofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Od roku 2000 přednáší na Fakultě humanitních studií UK. Byl ministrem školství ČR, v roce 2003 koaličním kandidátem na presidenta republiky.

Vyšlo v Konzervativních listech

 

 

Odpovědný redaktor: Bc. Martin Fedina

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

 

Titulní obrázek převzat z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Jan_Sokol.jpg, autor: V. Pokorný

Jak citovat tento text?

Janda, Jakub. Rozhovor s Janem Sokolem [online]. E-polis.cz, 11. srpen 2011. [cit. 2017-06-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rozhovor-s-janem-sokolem.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(