Nástroje soudní moci Evropské unie k ochraně jednotlivců při neoprávněném obvinění z terorismu

 18. květen 2009  Věra Němcová   komentáře

Mezinárodní terorismus ohrožuje stabilitu a bezpečnost celého mezinárodního systému, v souvislosti s tím vzrostl i význam respektování lidských práv v Evropské unii.

Nástroje soudní moci Evropské unie k ochraně jednotlivců při neoprávněném obvinění z terorismuNástroje soudní moci Evropské unie k ochraně jednotlivců při neoprávněném obvinění z terorismu

Úvod

Mezinárodní terorismus ohrožuje stabilitu a bezpečnost celého mezinárodního systému, v souvislosti s tím vzrostl i význam respektování lidských práv v Evropské unii. Na všeobecné úrovni lze říci, že ESD a SPS vyvodily z existence katalogu lidských práv chráněných komunitárním/unijním právem právo fyzických a právnických osob dotčených protiteroristickými opatřeními na úrovni ES/EU (např. zařazením na seznam teroristických organizací, omezením disponovat s majetkem) domáhat se soudně jejich přezkumu, mít přístup k informacím zakládajícím jejich zařazení mezi teroristické subjekty (Organizace Mudžáhidů iránského lidu) nebo právo na diplomatickou ochranu vlastním státem (kauza Faraj Hassan). Kauza Gestoras Pro Amnistía je příkladem soudní kontroly další oblasti unijního boje proti terorismu, tentokrát založené na společném postoji zasahujícím do právního rámce II. i III. pilíře Evropské unie [1] . S kauzou Gestoras Pro Amnistía (C-354/05 P) byl úzce propojen i případ Segi v. Rada (resp. Segi, Aratz Zubimendi Izaga, Aritza Galarraga v. Rada, C-355/04 P). [2]

Spory projednávané u ESD je možné třídit na základě několika kritérií. Poměrně obvyklé a často užívané je členění na tři hlavní kategorie: 1.) sporná řízení 2.) posudky a 3.) tzv. předběžná řízení, respektive řízení o předběžných otázkách. [3] Do skupiny sporných řízení můžeme zařadit veškeré spory mezi orgány Společenství, nebo spory ve vztazích mezi Společenstvím a členskými státy. Lze rozlišit tři základní typy žalob v rámci sporného řízení: 1. tzv. žalobu na nesplnění smluvních povinností, 2. tzv. žalobu na neplatnost a 3. tzv. žalobu na nečinnost. [4] Soudní dvůr Evropské unie disponuje prostředky ochrany práv jednotlivce jako jsou předběžná otázka a řízení o neplatnosti aktů Evropské unie. Soudní dvůr má pravomoci ke kontrole plnění opatření Evropské unie členskými státy.

1. Žaloba na neplatnost

Typem sporného řízení je žaloba usilující o zrušení platných právních aktů Společenství na základě článku 230 Smlouvy o ES revidované Amsterodamskou smlouvou. Cílem této žaloby je chránit adresáty evropské legislativy před případným nesouladem v jednání orgánů Společenství v rámci sekundárního a primárního práva, resp. zajišťovat, aby sekundární právo bylo v souladu se zakládajícími smlouvami a se všemi prameny primárního práva. Tichý aj. označují žalobu na neplatnost za nástroj právní ochrany a jistou „protiváhu žaloby z porušení smlouvy“. [5]

Důvodem k podání žaloby na neplatnost může být nedostatek pravomoci orgánu k vydání aktu, porušení požadovaných procedur, zneužití pravomocí nebo porušení pravidel týkajících se provádění právního aktu. Původně byly k podání žaloby oprávněny pouze členské státy, Komise a Rada. Smlouva o EU doplnila tuto skupinu o Evropský parlament a Evropskou ústřední banku, které mohou nyní podávat žaloby k ochraně svých práv. Amsterodamská smlouva mezi možné žalobce řadí také Účetní dvůr. Žaloby fyzických a právnických osob ve Společenství řeší Soud první instance. [6] Akty, které nemohou být předmětem žaloby na neplatnost u Rady, Komise a ECB jsou to doporučení a stanoviska. [7]

Aktivně legitimováni tedy jsou: adresáti rozhodnutí, toto se uplatní zejména v oblasti soutěžního práva, kde mnoho fyzických i právnických osob má právní zájem na podání žaloby; neadresáti, jich se „přímo a individuálně“ týká rozhodnutí, byť v podobě obecně závazného aktu: musí jít o rozhodnutí a akt se žalobce dotýká přímo a individuálně. Tyto dvě podmínky jsou kumulativní. Individuálně dotčen je ten, jehož práva a povinnosti vyplývají z napadaného aktu a národní či evropské orgány takový akt pouze provádějí bez vlastního prostoru pro uvážení. [8]

Podání žaloby na neplatnost je časově omezeno. Žaloby musí být podány do dvou měsíců od publikace dotčeného právního aktu, případně do dvou měsíců poté, co je skutečnost oznámena žalobci. Rozhodne-li Soudní dvůr ve prospěch žalobce, je dotčený právní akt neplatný, ve zvláštních případech může soud rozhodnout o dočasné platnosti. [9]

1.1. Individuální dotčení – podmínky rozsudku Plaumann

Podmínku individuálního dotčení interpretuje Evropský soud velmi striktně. V rozsudku Plaumann [10] soud popsal, kdy je fyzická nebo právnická osoba individuálně dotčena. Komise adresovala Německu rozhodnutí, ve kterém odmítla autorizovat Německo k částečné suspendaci cel na určité produkty importované ze třetích zemí, a toto rozhodnutí Komise mělo nepříznivé následky pro importéra. Pokusil se napadnout legalitu rozhodnutí Komise dle čl. 230 odst. 4 Smlouvy o ES (tehdy dle čl. 173 odst. 2 Smlouvy o ES). Pokud jde o stěžovatele jiného, než kterému je rozhodnutí adresováno (v tomto případě bylo adresováno Německu), může podle soudu takový stěžovatel napadat legalitu daného rozhodnutí, pokud se ho individuálně a přímo dotýká. [11]

Podle soudu je stěžovatel individuálně dotčen, když ho rozhodnutí ovlivní z důvodu určitých atributů, které jsou pro stěžovatele charakteristické, nebo z důvodu okolností, v rámci kterých je stěžovatel odlišen od jiných osob, a na základě těchto faktorů stěžovatele rozhodnutí individuálně rozeznává, charakterizuje ho právě tak jako osoby, kterým je rozhodnutí adresováno. Podle soudu Plaumann nebyl individuálně dotčen. [12]

Naopak např. v rozsudku Toepfer [13] Evropský soud uznal, že Komise (jejíž rozhodnutí o importu zboží do Německa napadali dovozci) byla v pozici, aby věděla, že její rozhodnutí postihlo zájmy a pozici jen určitých importérů. V tomto případě bylo možné rozlišit zmíněné importéry, včetně stěžovatelů, od jiných osob. Tím byli rozeznáni individuálně stejně jako adresát rozhodnutí. [14]

Jednotlivec tvrdí, že když napadaný akt existuje ve formě nařízení, v realitě se jedná o rozhodnutí, které se ho přímo a individuálně týká. [15] Cílem tohoto ustanovení je zejména zabránit institucím Společenství, aby si vybíraly formu aktu nařízení s cílem vyloučit podávání žalob jednotlivci proti rozhodnutí, která se jich individuálně a přímo týkají. [16] Prokázat zde individuální dotčení neprivilegovaného žalobce je přesto velmi těžké. [17]

Navíc podle soudu, pokud fyzická či právnická osoba nemůže z důvodu nesplnění podmínek dle čl. 230(4) podat přímo žalobu na neplatnost obecných předpisů, soud tvrdí, že efektivní soudní ochrana je zajištěna buď cestou dle čl. 241 anebo přes čl. 234 k národním soudům, které lze požádat o podání předběžné otázky k Evropskému soudu týkající se platnosti předpisu Společenství. [18] Podle Evropského soudu musí změnit striktní podmínky čl. 230 jen legislativní proces, nikoliv soud. [19]

1.2. Přímé dotčení

Evropský soud interpretuje pojem přímé dotčení tak, že efekt opatření na zájmy stěžovatele nezáleží na výkonu diskrece třetí osoby. [20] Přímé dotčení nastane běžně, pokud ustanovení napadaného aktu má přímý účinek. [21]

V rozhodnutých případech se Evropský soud spíše soustředil na kriterium individuálního dotčení, než na požadavek dotčení přímého. [22] Při podání žaloby na neplatnost lze dle čl. 242 a 243 Smlouvy o ES požádat Evropský soud o nařízení předběžných opatření. [23]

Ve Smlouvě o EU se obdobná žaloba nevyskytuje.

2. Řízení o předběžné otázce

Předběžné řízení spočívá v poskytování stanovisek Soudního dvora k dotčeným sporům na národní úrovni a jeho cílem je zajištění jednotného výkladu evropského práva na území celého Společenství a zabránění vytváření nezávislého pojetí jednotlivých ustanovení evropského práva v důsledku odlišné metodiky a různých právních koncepcí v jednotlivých členských zemích. Tichý aj. upozorňují na významný úkol ESD při předběžném řízení, kterým je poskytování výkladu, aplikace a celkové integrace evropského práva, dále rozvíjení evropského právního řádu a konečně také právní ochrana jednotlivce. [24] Jedná se o řízení nesporné, jehož smyslem je zajištění souladného uplatňování komunitárního práva v celé Evropské unii. [25]

Soudní dvůr poskytuje v rámci předběžného řízení konkrétní stanovisko, ale do průběhu soudního sporu a ani do samotného vynesení rozsudku již nezasahuje. Případ je zahájen na úrovni vnitrostátního soudu, v případě potřeby následuje vydání stanoviska Soudního dvora ohledně výkladu či platnosti konkrétního ustanovení a poté se spor opět vrací na úroveň národního soudu, kde je uzavřen. [26]

Podmínkou k zahájení řízení o předběžné otázce podle článku 234 revidované Smlouvy o ES je žádost podaná soudem členského státu. Vnitrostátní soud je povinen předat věc v rámci předběžného řízení k vyjádření Soudnímu dvoru v případě, že před vnitrostátním soudem vyvstane otázka, jehož „...rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“ (čl. 234 SES). [27]

Předběžné řízení nemusí být uskutečněno v případech, kdy je uplatnění evropského práv zcela zřejmé, nebo kdy naopak nemá přímý dopad na projednávaný spor a nebo v případech, kdy se ESD již k podobné záležitosti vyjádřil. [28]

Výjimky z obecné pravomoci Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách stanovuje čl. 68 SES ve vztahu k oblasti vízové, azylové a přistěhovalecké politiky, podle kterého ESD nemá pravomoc rozhodovat o opatřeních a rozhodnutích přijatých k provedení čl. 62 bodu 1), [29] která se týkají udržení veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti. Stejně tak je pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách omezena pro oblast II. a III. pilíře EU. Otázky SZBP jsou z pravomoci ESD vyňaty úplně, otázky policejní a soudní spolupráce v trestních věcech podléhají režimu čl. 35 SEU. Zde je pravomoc ESD podmíněna souhlasem členských států a týká se pouze rozhodování o předběžných otázkách o platnosti a výkladu rámcových rozhodnutí a rozhodnutí, výkladu úmluv podle hlavy VI. SEU a platnosti a výkladu opatření k jejich provedení. [30]

Výlučná doména rozhodování o předběžných otázkách podle čl. 234 SES však byla Smlouvou z Nice rovněž částečně přenesena i na Soud prvního stupně, a to ve zvláštních oblastech stanovených Statutem ESD. [31]

Mengozzi považuje předběžnou otázku za formu spolupráce mezi národními a unijními soudy, která ovšem není a nebude schopna zajistit dostatečné odškodnění poškozeným stěžovatelům. [32] Tímto svým tvrzením samozřejmě napadá Soudní judikaturu v souvislosti s čl. 230 odst. 4, kde je právě předběžná otázka zdůrazňována jako jedna z variant ochrany práva jednotlivce. [33]

Soud nepřijal úplně stanovisko svého generálního advokáta, když potvrdil předběžnou otázku jako prostředek ochrany práv jednotlivce. [34]

2.1. Předmět předběžné otázky

Předběžná otázka musí spadat do pravomoci Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách, stanovené v čl. 234 odst. 1 SES, musí se tedy týkat: výkladu Smlouvy o ES, platnosti a výkladu aktů orgánů ES a ECB, nebo výkladu statutů orgánů zřízených aktem Rady, pokud tak statuty stanoví. Soudní dvůr však vždy rozhoduje pouze o předběžné otázce, v žádném případě nerozhoduje meritorně ve sporu vedeném před vnitrostátním soudem, který předběžnou otázku předložil. [35]

Soudní dvůr rozhoduje o předběžných otázkách týkajících se výkladu zakládajích smluv, samozřejmě včetně veškerých jejich novelizací, protokolů, příloh, aktů o přistoupení. [36] Soudní dvůr však nemá pravomoc rozhodovat o neplatnosti primárního práva. [37]

Otázkou je rozhodování o výkladu obecných principů komunitárního práva, pod něž lze rovněž zahrnout základní lidská práva. Tyto principy tvoří součást práva, jehož dodržování Soudní dvůr zajišťuje při výkladu a provádění Smlouvy o ES podle čl. 220 SES. Předběžná otázka týkající se těchto principů však může být předložena pouze v souvislosti s aplikací hmotného komunitárního práva. [38]

Sekundární normy komunitárního práva mohou být podrobeny jak otázce výkladu, tak platnosti. Jedná se o veškeré právní předpisy vydávané orgány Společenství, a to jak předpisy typické (nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska), tak netypické, [39] závazné i nezávazné, [40] či bez ohledu na to, zda mohou nabývat přímého účinku. [41]

Vyloučeno je řízení o předběžné otázce týkající se platnosti rozhodnutí ESD. [42] Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat také o předběžných otázkách týkajících se výkladu mezinárodních smluv uzavřených Společenstvím, [43] a to včetně rozhodnutí přijatých výkonnými orgány zřízenými na základě těchto smluv. [44] Stejnou pravomoc má Soudní dvůr i v případě smíšených smluv, [45] naopak odmítá rozhodovat o výkladu mezinárodních smluv, které zavazují členské státy mimo meze komunitárního práva. [46]

Konečně Soudní dvůr ES nemá pravomoc ani aplikovat komunitární práva na konkrétní případ, ani rozhodovat o platnosti či výkladu ustanovení vnitrostátního práva. [47]

2.2. Výjimky z povinnosti předložit předběžnou otázku

Článek 104 odst. 3 Jednacího řádu ESD říká, že Soudní dvůr může v řízení o předběžné otázce rozhodnout pouze odůvodněným odkazem na svoji předchozí judikaturu v případě, že:

1) předběžná otázka předložená Soudnímu dvoru je identická s otázkou, o které již Soudní dvůr rozhodl;

2) odpověď na předběžnou otázku může být jasně vyvozena z existující judikatury Soudního dvora;

3) odpověď na předběžnou otázku nepřipouští žádnou rozumnou pochybnost, jak otázku vyřešit.

Lze říci, že povinnost národního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru není vynutitelná. Nicméně vzhledem k rozhodnutí ESD ve věci Francovich, [48] by mohl být členský stát činěn odpovědným za škodu způsobenou jednotlivci porušením komunitárního práva v případě, že národní soud poslední instance otázku Soudnímu dvoru nepoloží, [49] či podle čl. 226 a 227 SES za porušení Smlouvy o ES. [50]

Rozhodnutí Köbler bylo potvrzeno, že není možné, aby vnitrostátní právní úprava vylučovala veškerou odpovědnost členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství vnitrostátním soudem rozhodujícím v poslední instanci, vyplývá – li toto porušení z výkladu právních pravidel nebo z posouzení skutkových okolností a důkazů uskutečněných tímto soudem, a omezovala tuto odpovědnost pouze na případy úmyslu nebo hrubé nedbalosti soudce. [51]

3. Žaloba dle čl. 226 Smlouvy o ES vůči členskému státu

Společenství efektivně může dozorovat dodržování závazků členských států vycházejících z evropského práva buď díky čl. 226 Smlouvy o ES (dříve 169) prostřednictvím Komise v řízení proti členskému státu, resp. čl. 228 Smlouvy o ES s hrozbou finančních sankcí, anebo zajistit splnění závazků komunitárního práva členským státem díky institutu přímého účinku, kdy se jednotlivec dovolává u vnitrostátního soudu komunitárního práva vůči členskému státu, kterému tak hrozí vlny žalob a v duchu doktríny Francovich opět finanční postih (o přímém účinku a doktríně Francovich). [52]

Žaloba na porušení Smlouvy je jedním z více myslitelných následků porušení Smlouvy – vedle žaloby na náhradu za škodu (vznikla-li) jednotlivci před národními soudy či prolomení zásady rei iudicatae na národní úrovni, zejména spočívá – li porušení práva v nepodání předběžné otázky povinným národním soudem. [53]

Čl. 226 na rozdíl od výše uvedených žalob umožní kontrolu jednání státu ze strany Společenství. White a Dashwood popisují proceduru dle čl. 226 jako originální v tom, že právo postihovat členské státy má specificky vymezený orgán, tj. Komise, s cílem ochraňovat zájmy Společenství jako celku. To umožní efektivnější kontrolu nad dodržováním závazků států, než kdyby rozhodnutí, zda učinit kroky vůči členskému státu porušujícímu závazky z komunitárního práva, leželo jen na vládě státu jiného (který by se třeba rozhodoval, zda postih vůbec zahájit, v duchu svých vlastních zájmů). [54] Čl. 227 sice dává za podmínek v něm vymezených členským státům možnost, že mohou podat žalobu vůči jinému členskému státu pro porušení povinnosti vyplývající ze Smlouvy o ES, ale tento článek nebývá v praxi téměř vůbec užíván (protože při jeho užití jde o politicky citlivé jednání). [55] Z iniciativy jiného členského státu (čl. 227 SES): členský stát, který se domnívá, že jiný členský stát porušil své závazky z komunitárního práva, může upozornit Komisi, aby jednala podle čl. 226 SES. Pokud Komise toto do 3 měsíců neučiní, může podat žalobu členský stát sám. [56]

Komise se nejprve snaží neformální diskusí s členským státem vyřešit otázku údajného porušení komunitárního práva. Pokud nedojde k uspokojivému řešení, Komise v rámci určité mezifáze řízení dle čl. 226 zašle členskému státu formální oznámení o porušování povinností vyplývajících ze Smlouvy o ES. Toto oznámení (letter of notice) definuje rámec podání vůči členskému státu. [57] Členský stát má možnost vyjádřit se k obvinění Komise, a pokud členský stát nesouhlasí s pohledem Komise, pak se skládá další postup v podstatě ze dvou fází. V první, již administrativní fázi, Komise nejprve obdrží od členského státu zmíněné vyjádření k tvrzení, že daný stát porušuje komunitární právo, a Komise poté definuje tzv. odůvodněné stanovisko. [58] Jestliže předchozí oznámení (letter of notice) vymezuje rozsah stíhání Komisí, co do předmětu, pak odůvodněné stanovisko již obsahuje právní argumenty. [59] Neuposlechne–li členský stát upozornění, aby dle argumentů v odůvodněném stanovisku nepokračoval v porušování povinností vyplývajících ze Smlouvy o ES, může Komise podat žalobu k Evropskému soudu. Efektivita dle čl. 226 je dále rozšířena díky možnosti soudu přijmout předběžná opatření dle čl. 243 a díky pravomoci soudu rozhodnout o pokutě dle čl. 228 Smlouvy o ES proti členským státům nadále porušujícím své závazky ze Smlouvy o ES i po soudním rozhodnutí, kterým deklaroval soud porušení Smlouvy o ES dle čl. 226 (formou finančních sankcí, penále). [60]

3.1. Aktivní legitimace

Komise a členské státy, tito privilegovaní žalobci nemusejí osvědčovat právní zájem na zahájení řízení. Aktivní legitimace je právem Komise, nikoliv její povinností, záleží na jejím uvážení. Proto nepodá – li Komise tuto žalobu, nelze ji žalovat pro nečinnost, ani sdělení Komise o tom, že žalobu nepodá, nelze považovat za rozhodnutí, jež lze napadnout žalobou na neplatnost. [61]

Toto řízení má vést ke konstatování, že členský stat porušil své závazky, a má jej přivést k tomu, aby je splnil, ať už jako výsledek předsoudní faze, vedené Komisí, nebo fáze soudní před ESD. [62]

Předmětem porušení je nejen právo primární, ale i právo sekundární, včetně rozhodnutí Soudu. Údajně porušený závazek musí být přesný a nepodmíněný. Porušení může nastat v důsledku konání (přijetí nebo zachování národního předpisu odporujícího Smlouvě) nebo opomenutí (např. neprovedení směrnice ve stanovené lhůtě). Porušení nemusí nutně být důsledkem právního aktu: pouhá správní praxe (např. zorganizování kampaně k nákupu výrobků domácí provenience – 249/81 „Buy Irish“). [63]

3.2. Účinky rozhodnutí o porušení

Rozhodnutí o porušení ESD má pouze deklaratorní účinky; je na národních orgánech, aby z tohoto rozhodnutí vyvodily důsledky. Rozhodnutí o porušení nicméně zároveň přináší výklad komunitárního práva, který se netýká pouze stran sporu. Dále zjištění porušení Smlouvy ESD dovoluje soukromoprávním osobám domáhat se u národních soudů náhrady škody, která z takového porušení komunitárního práva vznikla (C-6&9/90 Francovich). [64]

Ve Smlouvě o EU se tato žaloba nevyskytuje.

Závěr

Současné typy žalob, jako je zde jmenovaná žaloba na porušení smlouvy vůči členskému státu, řízení o předběžné otázce a žaloba na neplatnost jsou součástí komunitárního práva čili I. pilíře, takže je nelze uplatňovat v II. a III. pilíři práva EU.

Zřejmě nejdůležitějším typem žaloby k ochraně práv jednotlivce je čl. 230 odst. 4 SES, jenž umožňuje žalobu právnických a fyzických osob proti rozhodnutím, která jsou jim určena. III. pilíř nezajišťuje právní ochranu jednotlivců proti porušení práva Evropské unie, takže osoby se budou muset spoléhat na národní soudní orgány. V rámci II. pilíře, tedy SZBP, ochrana práv jednotlivců není žádná. Z tohoto všeho vyplývá, že stávající možnosti soudního přezkumu nestačí nárokům na ochranu lidských práv.


[1] II. pilíř EU tvoří Společná zahraniční a bezpečnostní politika, III. pilíř EU představuje Spolupráci v oblastech justice a vnitřních záležitostí.

[2] Šlosarčík, I.: Kauza Gestoras Pro Amnistía: Další díl euro-skládačky unijního práva boje proti terorismu. Jurisprudence, Praha, 2007, č. 3.

[3] Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, s. 352-3.

[4] Fiala, P., Pitrová, M., 2003, s. 355.

[5] Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R.: Evropské právo. Praha, C. H. Beck, 1999, s. 265.

[6] Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, s. 357.

[7] Svoboda, P.: Úvod do evropského práva. Praha, C. H. Beck, 2004, s. 101.

[8] Svoboda, P., 2004, s. 101-102.

[9] Svoboda, P.: Úvod do evropského práva. Praha, C. H. Beck, 2004, s. 102.

[10] Rozhodnutí č. 25/62 Plaumann & Co. V. Komise [1963] SbSD 95.

[11] Outlá, V.: Právo Evropské unie. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 144.

[12] Protože obchodní aktivita, kterou provozoval, mohla být činěna “kdykoliv a kýmkoliv” a stěžovatel prý proto nebyl dostatečně odlišen.

[13] 106 a 107/63 Afred Toepfer a Getreide-Import Gessellschaft v. Komise [1965] ECR 405.

[14] Outlá, V., 2006, s. 144-145.

[15] Craig, P., Búrca, G. de: EU Law, Text, Cases and Materials, s. 493.

[16] 789 a 790/79 Calpak Spa a Societa` Emiliana Lavorazione Frutta Spa v. Komise [1980] ECR 1949, odst. 7.

[17] Outlá, V.: Právo Evropské unie. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 145.

[18] Rozhodnutí č. 314/85 Foto-Frost v. Hauptzollamt Lübeck-Ost [1987] ECR 4199, odst. 15-17).

[19] Outlá, V., 2006, s. 146-147.

[20] Lasok, Millet, T., Howard, A.: Judicial Control in the EU: Procedures and Principles, 2004, s. 52.

[21] Schermers, H., Waelbroeck, D. v Judicial protection in the European Union na s. 455, odkazují na výše řešený rozsudek Toepfer, kdy německá vláda sama nemohla změnit aplikaci komunitárního opatření.

[22] Lasok, Millet, T., Howard, A., 2004, s. 53.

[23] Rozhodnutí č. 113/77R NTN Toyo Bearing Co., Ltd. V. Rada [1977] ECR 1721.

[24] Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R.: Evropské právo. Praha, C. H. Beck, 1999, s.287

[25] Outlá, V.: Právo Evropské unie. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 160.

[26] Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, s. 358-359.

[27] Fiala, P., Pitrová, M., 2003, s. 359.

[28] Věrný, A., Dauses, M. A.: Evropské právo. Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 1998, s. 167.

[29] Čl. 62 bod 1) zní takto: “Rada přijme postupem podle článku 67 ve lhůtě pěti let po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost: 1) opatření, která podle článku 14 zajistí, aby osoby, ať již jsou občany Unie nebo státními příslušníky třetích zemí, nebyly kontrolovány při překračování vnitřních hranic,…”.

[30] Outlá, V.: Právo Evropské unie. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 159-160.

[31] Outlá, V., 2006, s. 161.

[32] Stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve věci 355/04 P Segi a ostatní proti Radě Evropské unie, ECR 2007, dosud nepublikováno, par. 95.

[33] Lyčka, M.: Rozsah práva na soudní ochranu v rámci třetího pilíře. Jurisprudence, Praha, 2007, č. 3.

[34] Lyčka, M., Jurisprudence, 2007, č. 3.

[35] Outlá, V.: Právo Evropské unie. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 163-164.

[36] Rozhodnutí ESD ve věci 812/79 státní žalobce v. Juan C. Burgoa [1980] ECR 2787.

[37] Outlá, V., 2006, s. 164.

[38] Lenaerts, K., Arts, D.: Procedural Law of the European Union, str. 117, rozhodnutí ESD ve věci C-299/95 Friedrich Kremzow v. Rakousko [1997] ECR I-2629.

[39] Rozhodnutí ESD ve věci 9/73 Carl Schlüter v. Hauptzollamt Lörrach [1973] ECR 1135.

[40] Rozhodnutí ESD ve věci C-322/88 Salvatore Grimaldi v. Fonds des maladies professionnelles [1989] ECR 4407.

[41] Rozhodnutí ESD ve věci C-261/95 Rosalba Palmisani v. Istituto mazionale della previdenza sociale (INPS) [1997] ECR I-4025.

[42] Rozhodnutí ESD ve věci 69/85 Wünsche Handelsgesellschaft GmbH & Co. V. Německo {1986] ECR 947.

[43] Rozhodnutí ESD ve věci 181/73 R. & V. Haegeman v. Belgie {1974] ECR 449, 65/77 Jean Razantsimba [1977] ECR 2229.

[44] Rozhodnutí ESD ve věci C-188/91 Deutsche Shell AG v. Hauptzollamt Hamburg-Hamburg [1993] ECR I-363.

[45] Rozhodnutí ESD ve věci 12/86 Meryem Demirel v. Stadt Schwäbisch Gmünd [1987] ECR 3719.

[46] Rozhodnutí ESD ve věci 130/73 Magdalena Vandeweghe a další v. Berufsgenossenschaft für die chemische Industrie [1973] ECR 1329.

[47] Rozhodnutí ESD ve věci 6/64 Flaminio Costa v. Ente nazionale energia elettrica (E.N.E.L.) [1964] ECR 585.

[48] C-6 a 9/90 Andrea Francovich a Danila Bonifaci a další v. Itálie [1991] ECR I-5357.

[49] Rozhodnutí ESD ve věci C-224/01 Gerhard Köbler v. Rakousko [2003] ECR I-10239.

[50] Rozhodnutí ESD ve věci C-129/00 Komise v. Itálie [2003] ECR I/14637.

[51] Outlá, V.: Právo Evropské unie. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 172.

[52] Outlá, V., 2006, s. 142-143.

[53] Svoboda, P.: Úvod do evropského práva. Praha, C. H. Beck, 2004, s. 98.

[54] White, R., Dashwood, A.: Enforcement Actions under Articles 169 and 170 EEC (dnes čl. 226 a 227), str. 388, s dovětkem, že členské státy také akceptují povinnou jurisdikci Evropského soudu.

[55] Weatherill, S.: Cases and Materials on EU Law, str. 101. Uvádí dva příklady k čl. 227 a to rozh. č. 141/78 Francie v. Spojené království [1979] ECR 2923 a C-388/95 Belgie v. Španělsko [2000] ECR I-3123.

[56] Svoboda, P.: Úvod do evropského práva. Praha, C. H. Beck, 2004, s. 98.

[57] Weatherill, S.: Beaumont, P. EU Law, str.217.

[58] White, R., Dashwood, A.: Enforcement Actions under Articles 169 and 170 EEC, str. 388.

[59] Weatherill, S.: Beaumont, P. EU Law, str.219.

[60] Weatherill, S., Cases and Materials on EU Law, str. 106.

[61] Svoboda, P.: Úvod do evropského práva. Praha, C. H. Beck, 2004, s. 98.

[62] tamtéž

[63] Svoboda, P., 2004, s. 99.

[64] Svoboda, P.: Úvod do evropského práva. Praha, C. H. Beck, 2004, s. 100.


Použitá literatura:

  1. Craig, P., Búrca, G. de: EU Law, Text, Cases and Materials. 3. vydání, Oxford, Oxford University Press, 2003
  2. Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003
  3. Lasok, Millet, T., Howard, A.: Judicial Control in the EU: Procedures and Principles. Richmond Law and Tax Ltd., 2004
  4. Lenaerts, K., Arts, D.: Procedural Law of the European Union. London, Sweet & Maxwell, 1999
  5. Outlá, V.: Právo Evropské unie. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006
  6. Svoboda, P.: Úvod do evropského práva. Praha, C. H. Beck, 2004
  7. Schermers, H., Waelbroeck, D.: Judicial protection in the European Union. 6. vydání, Kluwer, 2001
  8. Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R.: Evropské právo. Praha, C. H. Beck, 1999
  9. Věrný, A., Dauses, M. A.: Evropské právo. Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 1998
  10. Weatherill, S.: Cases and Materials on EU Law. 7. vydání. Oxford, OUP, 2006
  11. Weatherill, S.: Beaumont, P.: EU Law. 3. vydání. London, Penguin Books, 1999
  12. White, R., Dashwood, A.: Enforcement Actions under Articles 169 and 170 EEC. European Law Review, 1989, č. 14
  13. Lyčka, M.: Rozsah práva na soudní ochranu v rámci třetího pilíře. Jurisprudence, Praha, 2007, č. 3.
  14. Šlosarčík, I.: Kauza Gestoras Pro Amnistía: Další díl euro-skládačky unijního práva boje proti terorismu. Jurisprudence, Praha, 2007, č. 3.
  15. White, R., Dashwood, A.: Enforcement Actions under Articles 169 and 170 EEC. European Law Review, 1989, č. 14

Jak citovat tento text?

Němcová, Věra. Nástroje soudní moci Evropské unie k ochraně jednotlivců při neoprávněném obvinění z terorismu [online]. E-polis.cz, 18. květen 2009. [cit. 2017-09-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/nastroje-soudni-moci-evropske-unie-k-ochrane-jednotlivcu-pri-neopravnenem-obvineni-z-terorismu.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.5 hvězdiček / Hodnoceno: 4x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(