Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných opatření - 1. část

 19. duben 2006  Kateřina Říhová   komentáře

Tento článek se zabývá problematikou obchodní politiky v rámci ES, jakož i používáním zákonných nástrojů, určených k regulaci mezinárodního obchodu. Pro komplexní představu čtenáře je okrajově věnována pozornost i historii evropské integrace, postavení členských států a otázce pravomocí.

Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných opatření - 1. částNástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných opatření - 1. část

1. Evropská myšlenka integrace

Tato myšlenka semknutí evropských národů do různých spolků se samostatnými orgány za účelem trvalého zajištění míru, rozvoje obchodních vztahů, zvýšení blahobytu občanů či posílení obchodních trhů jednotlivých států, byla slyšet z úst středověkých učenců již v 15. století. I když se její ideje postupně vyvíjely, prostor pro úplné uskutečnění této velkolepé myšlenky nadešel až během 20. století, přesněji řečeno po druhé světové válce, kdy hlavním argumentem států podporujících integraci[1] byla potřeba dohlížet v budoucnosti na mírové chování Německa a nutná obnova válkou zničeného hospodářství, ke které měl přispět společná postup evropských států a rozvoj obchodu mezi nimi (Hakenberg 2005, 2-25).

Byla to především Francie, která se za tuto evropskou myšlenku zasazovala a učinila důležitý krok k jejímu uskutečnění, když 9. května roku 1950 francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman slavnostně oznámil záměr Francie spojit svůj těžký průmysl s Německem a ostatními evropskými státy tak, aby se natrvalo zabránilo dalším válkám na evropském kontinentu[2]. Na základě Schumanova plánu byla na vládní konferenci zainteresovaných států schválena Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO), která byla podepsána v dubnu roku 1951 s účinností od července 1952[3].

Úspěch založení ESUO s sebou přinesl další ctižádostivé plány v oblasti ekonomické spolupráce a jaderné energie, a tak na sebe podpis dalších dvou smluv nenechal dlouho čekat. V březnu roku 1957 podepsala v Římě[4] šestičlenná skupina Montánní unie Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom)[5]. Je zajímavé připomenout, že všechny tři společenství měly společné orgány. Jak ukázal další vývoj, toto byl další významný a úspěšný krok na cestě k evropské integraci. Někteří autoři považují Římské smlouvy přímo za základ integračního procesu v západní Evropě, který směřuje k vytvoření ekonomické, měnové a politické unie (Had 1993, 1). Jiní je označují za smlouvy, jejichž základním cílem byla podpora procesu ekonomické integrace, která zahrnuje odstranění překážek volného pohybu zboží, služeb, dalších faktorů produkce a výhledově též peněz. Měli za cíl vytvořit prostředí, ve kterém by národní ekonomiky byly stále více propojené (Swann 1992, 95-97).

Od roku 1967 začal být pro označení všech tří společenství používán název Evropská společenství a tzv. „slučovací smlouva“ zavedla jednotný systém orgánů všech tří Společenství, tak byla odstraněna zbytečná triplicita. V roce 1968 byla pro průmyslový sektor vytvořena celní unie ES a k odbourání zemědělských cel došlo v roce 1970. Pařížská a obě Římské smlouvy tvořící právní základ Evropských společenství prodělaly od svého vzniku mnohé změny a úpravy, k nejdůležitějším patří ty, které vyvolal tzv. „Akt o jednotné Evropě“, který vstoupil v platnost v roce 1987. Tento akt novelizoval zakládající smlouvy, rozšířil pravomoci evropských orgánů tak, aby mohl být později vytvořen „jednotný vnitřní trh“ jako prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Jeho předchůdcem byl „společný trh“ jako prostor, ve kterém začal být členskými státy mimo jiné používán volný pohyb zboží. Ve vztahu ke třetím zemím existovala celní unie s jednotným celním tarifem a společným postupem vůči nim. Postupně se vytvářela i jednotná dovozní a vývozní politika. Tento akt znamenal velký krok v před, jeho přijetím se realizovala první velká reforma ES, která později vedla k Maastrichtským smlouvám a ke vzniku Evropské unie (Keřkovský-Keřkovská 1999, 18).

Další významná novelizace zakládajících dokumentů ES přišla v podobě Maastrichtské smlouvy podepsané dvanácti členskými státy v roce 1992, která přejmenovala Evropské hospodářské společenství, vzhledem k tomu, že dalece překročilo ekonomický rámec, na Evropské společenství . Na základě této smlouvy vzniká s platností od 1.11.1993 Evropská unie (EU) jak ji nazvali někteří autoři jako „z právního hlediska nedefinovatelná entita“ (Rozehnalová-Týč 2006, 33). Tato zahrnuje z hlediska své působnosti Evropská společenství jako tzv. první (komunitární) pilíř představující evropskou integraci a dva nové pilíře, které nejsou na rozdíl od prvního pilíře koncipovány nadstátně[6] ale mezivládně. Jedná se o druhý pilíř společné zahraniční a bezpečnostní politiky a třetí pilíř jako spolupráce v oblasti justice a vnitřní bezpečnosti. Tyto tři pilíře jsou zároveň výrazem oblastí, v nichž EU působí. Druhý a třetí pilíř jsou založeny na mezinárodním právu, nemají tedy vliv na svrchovanost členských zemí. Na rozdíl od Evropských společenství není ale Evropská unie mezinárodní organizací a nemá právní subjektivitu[7]. Evropské společenství se tak stalo integrační organizací členských států Evropské unie[8], jehož prostřednictvím se realizují cíle stanovené Maastrichtskou smlouvou[9]. Evropská unie tedy právně nenahradila Evropské společenství, ale oba celky existují vedle sebe s totožnou členskou základnou, společnými orgány ale rozdílnou působností[10].

Maastrichtská smlouva o Evropské unii znamenala oproti dosavadnímu stavu tolik nových změn, že již v době jejího sjednání byla potřeba právního zakotvení těchto změn více než jasná. Po pěti letech tedy přichází její revize představovaná Amsterodamskou smlouvou, kterou se pozměňovala Smlouva o Evropské unii, Smlouva o založení Evropských společenství a některé související akty. Byla podepsána v červenci roku 1997 a v platnost vstoupila v květnu roku 1999. Amsterodamská smlouva dále rozšířila pravomoci Evropského společenství na úkor svrchovanosti členských států, kdy část agendy třetího pilíře byla přenesena do pilíře komunitárního, vznikla tak nová část IV Smlouvy o ES. Třetí pilíř je tak nyní tvořen jen policejní a justiční spoluprací v trestních věcech[11].

Pokračování velmi podstatných změn znamenala i Smlouva z Nice, přijatá v prosinci 2000 na mezivládní konferenci ve francouzském Nice. Tato smlouva, která učinila reformu ve složení orgánů ES/EU a modifikovala rozhodovací procedury vstoupila v platnost v roce 2003.

ES je tedy nadstátním útvarem reprezentující zájmy svých členů, kteří na něj dobrovolně přenesly část své státní svrchovanosti a za to očekávají, že budou moci požívat členských výhod. V současné době se ES stále vyvíjejí a zdokonalují, představují co do stupně integrace nadstátní organizaci v nejvyšším integračním stupni.

2. Právní postavení členských států jako součástí systému ES

Současně se vstupem státu do systému ES se velmi podstatně změní i jeho právní situace v oblasti mezinárodního obchodu. Zatímco předtím si mohl stanovit svou vlastní obchodní politiku vůči jiným zemím, uzavírat s nimi obchodní dohody, obchod provádět podle svých pravidel a všechny zahraničně obchodní vztahy upravovat nezávisle sám a zcela ve své pravomoci jako mocenský suverén, který je omezen jen svými závazky z mezinárodních smluv, podléhá po vstupu režim obchodu s ostatními státy plně komunitárnímu právu upravujícímu jednotný vnitřní trh ES. Stát je tedy součástí nadstátní ekonomické integrace, kdy došlo k přenesení jeho určitých pravomocí k vydávání norem ovlivňujících mezinárodní obchod na tuto nadstátní organizaci. Právní úprava mezinárodního obchodu členských států se tedy dělí jednak na úpravu v rámci jednotného vnitřního trhu, jednak na úpravu obchodních vztahů navenek, které podléhají zcela odlišnému režimu společné obchodní politiky vůči třetím zemím, jako politiky Společenství, tedy prvního (komunitárního) pilíře. Suverenita států je tedy značně omezena ve prospěch společného postoje v rámci Společenství.

V situaci, kdy chybí komplexní úprava obchodního styku v právu ES, mohou členské státy pro své svrchované území nadále vydávat vlastní obchodní předpisy. V situaci, že jsou některé z nich překážkou volného obchodu, ale zároveň slouží naléhavým společenským zájmům, musí být podle judikatury ESD akceptovány (Janků 2002, 87).

Je však nutno připomenout, že základním výstavbovým pilířem mezinárodního obchodu je WTO, jehož členové zůstali členy WTO i po vstupu do EU s ohledem na skutečnost, že členem WTO je současně i ES a i ono se musí řídit jeho pravidly[12]. ES tedy reprezentuje jako jednotný subjekt své členy, kteří jsou zároveň i členskými státy WTO. Zajímavé je, že ES nikdy oficiálně nepožádalo o vstup do GATT (Cannizzaro 2002, 236). Odborná veřejnost vnímá problematiku mezinárodního obchodu na třech rozdílných úrovních. Jednou z nich je úroveň vztahů mezi státy, resp. státy a mezinárodními organizacemi a mezinárodními organizacemi navzájem[13]. Tato úroveň spadá do širšího rámce mezinárodního ekonomického práva, které je součástí systému mezinárodního veřejného práva. To je i případ vztahů WTO a ES.

3. Pravomoci ES versus pravomoci členských států a jejich dopad na mezinárodní obchod

Smyslem této kapitoly je popsat a vysvětlit vznik, podstatu a obsah pravomocí[14] ES, vymezit vztah mezi členskými státy a Společenstvím, co se týče jejich pravomocí. ES je oprávněno jednat z pozice suveréna i vůči členským státům, ukládat jim povinnosti a rozhodovat spory mezi nimi. Otázka pravomocí a jejich dělby se v evropském právu řídí vlastními pravidly, znalost jejich obsahu a mezí je pro každý členský stát stěžejní otázkou.

Z obecného hlediska mohou mezinárodní organizace, tedy i Společenství, fungovat a vyvíjet svou činnost pouze za předpokladu, byly-li nadány určitými pravomocemi, které na ně byly přeneseny[15]. Členské státy jsou nadány tzv. pravomocí o pravomocech, neboť právě ony mohou rozhodovat o pravomocech Společenství a dělbě pravomoci mezi ně na jedné straně a Společenství na druhé straně. Jedině členské státy mohou měnit zakládající smlouvy a přenášet tak na Společenství větší či menší díl svých svrchovaných pravomocí[16]. Dle některých autorů je Společenství subjekt sui genesis vybavený pravomocemi k tomu, aby mohl plnit úkoly vymezené v zakládajících smlouvách (Tichý 2004, 86). Výsledkem je, že se členské státy musí zdržet jakéhokoli jednání, které by bylo v rozporu s jednáním Společenství jednajícího v rámci delegované pravomoci. Naopak v případech, kdy Společenství není nadáno jednat v rámci a mezích své pravomoci, může členský stát jednat jako neomezený suverén[17]. Z hlediska vertikálního dělení[18] tak rozeznáváme:

  • pravomoc výlučnou, kdy členské státy přenesly v některých oblastech své suverénní kompetence plně na Společenství. Stricto sensu zde nejde o dělbu moci, neboť ji vykonává jen Společenství.
  • pravomoc konkurující (dělenou, paralelní), kdy došlo k částečnému přenesení pravomocí členskými státy. Při výkonu těchto pravomocí členské státy a Společenství spolupracují.[19]
  • pravomoc vyhrazená členským státům, kdy si v určité oblasti členské státy ponechaly své pravomoci v celé jejich integritě, avšak i zde je patrné jisté prolnutí komunitární pravomoci s výsostnými pravomocemi členských států do té míry, kdy je nutné zajistit, aby nedocházelo k ohrožení uskutečnění cílů ES z důvodů výkonu pravomocí, které si členské státy ponechaly. Tyto mají povinnost zdržet se jakéhokoli jednání, které by znemožňovalo uskutečnění cílů SES (Janků 2002, 17).

Primární právo však neobsahuje katalog pravomocí, z nějž by bylo zřejmá dělba pravomocí mezi Společenství a členské státy. I čl. 3 SES, který popisuje úkoly Společenství, mluví pouze o jeho činnostech, nikoli o výlučných kompetencích. ESD konstatoval výlučnou příslušnost Společenství právě pouze pro oblast mezinárodního obchodu.[20] O výlučné pravomoci se však konkrétně zmiňuje Ústavní smlouva, v jejímž textu je zakotvena výlučná pravomoc Unie mimo jiné v oblastech celní unie a společné obchodní politiky, byť jde o úpravu ještě de lege ferenda.

Pro upřesnění sdělila Komise na svém Memorandu o principu subsidiarity Radě a Parlamentu, že výlučnou pravomoc má Společenství v případech odstraňování překážek vnitřního trhu, zejména v oblastech volného pohybu zboží, kapitálu a služeb, společné obchodní politiky, pravidel hospodářské soutěže, společné organizace zemědělských trhů a zachování stavu ryb, jakož i v podstatné části dopravní politiky. V budoucnu se počítá s výlučnou pravomocí společenství i pro oblast měnové a kursové politiky.

V otázce výlučné či nevýlučné pravomoci ES sjednávat mezinárodní smlouvy, bylo ve vztahu k problematice uzavření smluv v systému WTO stěžejní stanovisko ESD č. 1/1994 k Dohodě o zřízení WTO a všem navazujícím dohodám přijímaným současně. Toto stanovisko si na ESD vyžádala Komise podle čl. 300 odst. 6 SES[21]. Na základě tohoto stanoviska spadalo sjednání Dohody o zřízení WTO a Všeobecné dohody o clech a obchodu do výlučné pravomoci ES. U ostatních dohod ze systému práva WTO je již situace složitější. Pokračování…

Literatura

  1. BRONCKERS, M. Private participation in the enforcement of WTO law: the new EC trade barriers regulation. Common market law review, sv. 33, 1996, č. 2.
  2. CANNIZZARO, E. The European Union as an Autor in International Relations. London: Kluwer Law International, 2002.
  3. CIHELKOVÁ, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003.
  4. EECKHOUT, P. External Relations of the European Union, Legal and Constitutional Foundations. Oxford Univerzity Press, Oxford, 2005.
  5. HAD, M. Římské smlouvy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1993.
  6. HAKENBERG, W. Základy evropského práva. Praha: C.H.Beck, 2005.
  7. HENDRYCH, D. a kol.: Právnický slovník, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003.
  8. JANKŮ, M. Evropská unie: právní systém evropských společenství. Praha: Computer Press, 2002.
  9. KEŘKOVSKÝ, M., KEŘKOVSKÁ, A. Evropská unie - historie, instituce, ekonomika a politiky. Praha: Computer Press, 1999.
  10. OUTLÁ, V., HAMERNÍK, P. Praktikum práva Evropské unie. Pelhřimov: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005.
  11. PLCHOVÁ, B. a kol. Česká republika a Evropská unie. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002.
  12. ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006.
  13. Sborník dokumentů. Česká republika a současný svět. Praha: Linde Praha, 1998.
  14. STEINER, J. Textbook on EC LAW, 4. vydání. London: Blackstone Press Limited, 1988.
  15. SVOBODA, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003.
  16. SVOBODA, P. Úvod do evropského práva. Praha: C.H.Beck, 2004.
  17. SWANN, D. The Economics of the Common Market. 7. vydání. London: Penguin Books, 1992.
  18. ŠMEJKAL, V., KADLČÍK, R., URBAN, L. Průvodce podnikatele Evropskou unií. Praha: Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV, 2000.
  19. TICHÝ, L. a kol. Evropské právo. Praha: C.H.Beck, 2004.
  20. TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Linde, 2004, s. 21
  21. WEATHERILL, S., BEAUMONT, P. EC Law: The Essentials guide to the legal workings of the european community. London: Penguin books, 1993.
  22. WYATT, D., DASHWOOD, A. European Community Law. London: Sweet & Maxwell, 1993.

[1] Dle některých autorů, odvolávajících se na K. Deutsche, je možné integraci chápat dvěma způsoby. Buď jako použití určitých nástrojů a prostředků za účelem vytvoření konečného stavu, tedy soudržného koherentního celku, vzniklého z jednotlivých částí. Nebo ji lze chápat ve smyslu neustálého dynamického procesu vzájemných vztahů mezi politickými jednotkami, které se ovlivňují, jsou vzájemně provázány a vytvářejí určité hodnotové systémy a statky. Rozlišovací kvalitou integrace je skutečnost, že je to dobrovolný proces, založený na konsenzu všech zúčastněných. Viz. článek: Kadlecová, A. Směřuje Evropská unie k modelu flexibilního uspořádání? Mezinárodní vztahy, 2006, č. 1, s. 24.

[2] Tento záměr se později proslavil jako Schumanův plán a 9. květen se od té doby slaví jako den zrození Evropských Společenství.

[3] Tato smlouva je nazývána i Pařížskou či Montánní smlouvou u jejíhož zrodu stála šestice států: Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko. Velká Británie byla sice též přizvána k členství, podkládala však smluvní pravidla za příliš omezující a bála se ztráty suverenity, rozhodla se tedy vyčkávat. Časová působnost této smlouvy byla omezena na 50 let, takže v červenci roku 2002 její účinnost vypršela. Její obsah byl však následně převeden do obecných předpisů.

[4] Podle místa podpisu se tyto smlouvy nazývají též Římské smlouvy.

[5] Tato společenství byla založena jako celní unie, aby nedošlo ke kolizi s pravidly GATT a její Všeobecnou doložkou nejvyšších výhod.

[6] Nadstátnost prvního pilíře znamená omezení svrchovanosti (suverenity) zúčastněných států ve prospěch integračního celku představovaného Společenstvím.

[7] Mezinárodní smlouvy se státy tedy neuzavírá Evropská unie ale Společenství. Příkladem je Dohody o přidružení ČR k Evropským společenstvím, tedy nikoliv k Evropské unii.

[8] Od 1.5.2004 je členským státem EU i Česká republika a právní řád ES se tak stal smluvně závazným i pro ni. Více viz: Tutlá-Hamerník 2005, 21 a násl.

[9] Maastrichtská smlouva zakotvuje i vznik měnové unie a způsob zavádění jednotné evropské měny.

[10] Působnost tří Evropských společenství je dána jejich zřizovacími smlouvami, kdežto působnost Evropské unie je stanovena šířeji, neboť zahrnuje působnost Společenství a další dva pilíře. Více viz.: Týč 2004, 21.

[11] Změny, které přinesla Amsterodamský smlouva lze najít např. ve: Sborník dokumentů 1998, s. 301.

[12] ES je jediným členem WTO, který není suverénním státem.

[13] Další dvě úrovně jsou vnímány jako (i) vztah státu a obchodníka či (ii) vztah mezi samotnými obchodníky mezi sebou navzájem v obchodních vztazích.

[14] Pod pojmem pravomoc se rozumí způsobilost (v tomto případě ES a jeho orgánů) mít prostředky k plnění stanovených úkolů. Právnický slovník vymezuje pravomoc jako „oprávnění příslušného orgánu vykonávat veřejnou moc v oblasti své působnosti zákonem stanovenými právními prostředky“ (Hendrych 2003, 726).

[15] Otázkou pravomocí se několikrát zabýval i Mezinárodní soudní dvůr, který formuloval pravidlo „principu přenesených pravomocí. Jurisdiction of the European Commission of the Danube between, Galatz and Braila advisory opinion, 1926, publ. Permanent Court Of International Justice, Series B, no. 14, s. 64. Dostupné z: http://www.icjcij.org/icjwww/idecisions/icpij [citováno 20.02.2006].

[16] Přenesení pravomocí musí být bezpodmínečné a na časově neomezenou dobu. I přes významný nárůst pravomocí, je Společenství stále nadstátní organizací a nikoli federálním státem. Tento názor potvrdil i Spolkový ústavní soud SRN ve svém rozsudku o Maastrichtské smlouvě ze dne 12. října 1993, kdy označil Společenství a jeho pravomoci ve vztahu k pravomocím členských států za Společenství států a nikoliv spolkový stát.

[17] Takto se projevuje doktrína dělených pravomocí (occupied fields), jak o tom rozhodl i ESD ve věci 6/76 Officier van Justitie.

[18] Jedná se o dělbu pravomocí mezi členskými státy a Společenstvími, je obecně vymezena v čl. 5/1 SES, omezena principem subsidiarity dle čl. 5/2 SES a proporcionality v čl. 5/3 SES a principem restriktivního výkladu. Obecné zmocnění upravuje čl. 308 SES.

[19] Například v oblasti zákonodárné pravomoci, pokud Společenství upraví danou oblast odpovídajícím způsobem, nemohou členské státy vydávat akty v rozporu s touto legislativou. Jedná se o tzv. prekluzi pravomoci.

[20] ESD svůj názor rozpracoval v judikatuře (C-83/94 Leifer), nestanovil však žádná obecná kritéria, podle kterých by bylo možno při určování pravomoci postupovat.

[21] Citace ustanovení: „Evropský parlament, Rada, Komise nebo členský stát si mohou předem vyžádat posudek Soudního dvora o slučitelnosti zamýšlené dohody s ustanoveními této smlouvy. Je-li posudek Soudního dvora záporný, může dohoda nabýt platnosti jen za podmínek stanovených článkem 48 Smlouvy o Evropské unii.“

Jak citovat tento text?

Říhová, Kateřina. Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných opatření - 1. část [online]. E-polis.cz, 19. duben 2006. [cit. 2017-11-23]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/nastroje-obchodni-politiky-es-tykajici-se-ochrannych-opatreni-1-cast.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Kateřina Říhová

Autor:

Autorka je studentkou 5. ročníku Masarykovy univerzivy v Brně, Právnické fakulty.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 1.75 hvězdiček / Hodnoceno: 0x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(