Národní strana práce v druhé republice (1938 - 1939)

 12. leden 2012  Tomáš Jaroš   komentáře

Tento článek popisuje politickou situaci mezi lety 1938/1939 v Československu, a to zejména v oblasti politického systému druhé republiky. V tomto období byly dvě rozhodující strany -vládní Strana národní jednoty a opoziční Národní strana práce. Text se zabývá děním v Národní straně práce a jejím vlivem na vývoj v zemi.

Národní strana práce v druhé republice (1938 - 1939)Národní strana práce v druhé republice (1938 - 1939)

Tento článek popisuje politickou situaci mezi lety 1938/1939 v Československu, a to zejména v oblasti politického systému druhé republiky. V tomto období byly dvě rozhodující strany -  vládní Strana národní jednoty a opoziční Národní strana práce. Text se zabývá děním v Národní straně práce a jejím vlivem na vývoj v zemi.

Úvod

V minulém článku jsme si představili Stranu národní jednoty, která představovala vládní stranu. Svou orientací směřovala k nacionálně akcentovanému autoritativnímu režimu. Jejím předsedou byl Rudolf Beran. Strana vznikla sjednocením všech tehdejších českých politických stran kromě Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD), Komunistické strany Československé (KSČ) a z části Československé strany národně socialistické (ČSNS). Jádro strany tvořila bývalá Agrární strana (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu). Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava strana prakticky zanikla, když část členstva založila stranu Národní souručenství. Strana vznikla 22. listopadu 1938 krátce po Mnichovské dohodě a První vídeňské arbitráži. Vznikla spojením Agrární strany, ostatních menších pravicových subjektů (Československá strana lidová, Národní sjednocení, Národní liga, Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, Křesťansko-sociální strana, Národní obec fašistická, Národní strana lidová) a větší části národních socialistů. De facto se tedy jednalo o sjednocení všech tehdejších českých politických stran, kromě sociální demokracie, KSČ a druhé části národních socialistů. Tyto strany (kromě KSČ) v prosinci 1938 založily opoziční levicovou Národní stranu práce. V politickém systému druhé republiky měly existovat pouze dva politické subjekty (Strana národní jednoty - SNJ a již zmiňovaná opoziční Národní strana práce - NSP).

Národní strana práce – opoziční strana

Uvnitř obou levicových stran i u komunistů existovala ihned po Mnichovu snaha utvořit společnou socialistickou formaci. Události šly jinak: říjnová jednání o socialistické integraci skončila nezdarem. Většina národních socialistů se rozhodla přejít do SNJ, zatímco sociální demokraté neměli chuť k nějakému institucionálnímu splynutí s komunisty. Hamplovo vedení bylo postaveno před skutečnost, že sociální demokracii opustili všichni její koaliční partneři, včetně strany programově nejbližší. Sociální demokracie se tak už několik týdnů po Mnichovu stala jedinou legální politickou stranou stojící mimo SNJ. A právě na její bázi se začala konstituovat vedle SNJ (po dohodě dvou nejmocnějších politiků v pomnichovských poměrech, agrárníka R. Berana a sociálního demokrata A. Hampla) druhá strana: Národní strana práce. Jednáním o programu a vytvořením nové strany, která neměla být pouhým pokračováním sociální demokracie, ale širší platformou, byl pověřen Hampl.

Provolání o vytvoření nové Národní strany pracujícího lidu (jak zněl původní název pozměněný na NSP až koncem listopadu), podepsané A. Hamplem a J. Nečasem bylo zveřejněno v den 20. výročí vzniku ČSR. V provolání se konstatovalo, že obnova veřejného života vyžaduje zjednodušení stranické scény, přičemž k základním předpokladům dobré vlády patří veřejná kontrola, jež vyžaduje existenci alespoň dvou stran. Systém jedné strany by vedl k totalitě, a ne k upevnění a zlepšení demokratického zřízení v našem státě. Nová strana měla sdružit pracující lid bez rozdílu společenských vrstev, povolání, stavů nebo stran, k nimž dosud patřil. V provolání se rovněž uvádělo, že strana nebude pokračováním žádné dosavadní strany.

NSP formálně vznikla až na svém ustavujícím sjezdu 11. prosince (ačkoliv už 2. prosince 1938 vznikl poslanecký a senátorský klub strany v čele s Ing. J. Nečasem, resp. Františkem Modráčkem). Ustavující sjezd NSP byl svolán přípravným výborem ve složení Hampl, Macek, Nečas, Patejdl, Richter. Organizační úkoly na sjezdu formuloval vedoucí tajemník B. Laušman, který předpokládal, že strana bude do čtyř měsíců (tj. do dubna 1939) organizačně dobudována. Bezprostředně po sjezdu se zformovalo i vedení NSP. Do čela výkonného výboru byl postaven A. Hampl, místopředsedy se stali Ing. J. Nečas, A. Jungwirtová, J. Aleš a F. Richter, vedoucím tajemníkem se stal B. Laušman. Mimo vedení tedy zůstali staří vůdci R. Bechyně, J. Stivín či A. Meissner. Tiskovým orgánem zůstal deník Právo lidu, od 1. ledna 1939 přejmenovaný na Národní práci.

Největší pozornost na sjezdu byla věnována pozici NSP na politické scéně druhé republiky. Strana se Hamplovými ústy deklarovala jako útvar opravdu nový, nejenom formou, ale i obsahem a duchem, jako nutný orgán kontroly a spolupráce, bez něhož by se o „demokratickém způsobu vládnutí nedalo vůbec mluvit. Strana odmítla třídní boj i jakoukoliv ideologii vzájemné nenávisti a potírání, jednoznačně se přihlásila k demokratické formě vlády a potvrdila, že od samého počátku nabízí „loajální spolupráci vládní straně“. [1] Není bez zajímavosti, že termín loajální opozice se neobjevil v české politice poprvé. Existuje zvláštní paralela se situací po ustanovení tzv. panské koalice v r. 1926, kdy byl z vlády vytěsněn socialistický blok. Sociální demokraté i národní socialisté se stali opozicí, kterou sami nazývali loajální a která byla ochotna kdykoliv pomoci nové vládě a v určitém smyslu s ní i spolupracovala.

Sjezd schválil i nový program, jehož ústředním tématem byl požadavek zachování demokratických svobod a odmítání fašismu. Program znamenal značný ústup od razantně socialistických požadavků (z dokumentů zmizela slůvka jako socialismus, třídní boj i požadavky na znárodnění). Je zřejmé, že program NSP nebyl a ani nemohl být koncipován jako autentický výraz skutečného názorového rozpoložení strany. F. Peroutka v této souvislosti přivítal, že NSP bude strana netřídní, naplněná reálným duchem demokratického sociálního reformismu. Ocenil, že se nejedná o pouhou pokračovatelku sociální demokracie, která se stala „jedinou stranou, která provedla likvidaci i po stránce vnější a organizační do důsledků.“ [2] Konstatoval, že spolupráce SNJ a NSP je pro stát naprosto nutná. Ani Lidové noviny neočekávaly od strany militantní opoziční postoje, ale „tichou spolupráci s vládou.“ [3] Katolické Lidové listy (a v podobném duchu i agrární Venkov) uvítaly průběh sjezdu NSP jako potvrzení činorodého nacionalismu, který sjednocuje český národ k společnému politickému cíli: udržet národ a stát. František Kahánek ve Venkovu uvítal vznik druhé strany jako normální zdravý důsledek rozdělení národních sil, které však nesmějí jít proti sobě, nýbrž vedle sebe, a bude-li nutno i spolu. Druhá politická strana může najít své místo, „jen když bude dále postupovat loajálně.“ [4]

Hamplovo zvolení do čela NSP byl krok, znamenající vítězství dosavadního vedení sociální demokracie. Poměrně výstižně charakterizuje povahu procesů na celé politické scéně – dalekosáhlé změny formy byly vyváženy jen nepatrnou změnou obsahu.

Ač byla NSP ideologicky i politicky podstatně homogennější než SNJ, ani ona při svém zrodu nepředstavovala názorový monolit. Hamplova politická koncepce se koncentrovala na snahu udržet kontinuitu předmnichovské politiky a pokud možno i zbytků mocenských pozic. Odtud pramenilo odhodlání ustoupit (ve jménu tzv. praktické politiky), „jejímž smyslem je počítati s fakty a dosáhnouti s nejmenšími ztrátami největších výsledků.“ [5] Leitmotivem Hamplovy politiky, která navazovala na tradiční státotvorný postoj sociální demokracie, se stal soustředěný odpor proti fašizaci země a snaha zabezpečit loajální spoluprácí stát v vnitřním i vnějším otřesům.

Také pronikavá změna zahraniční orientace byla opoziční stranou jednoznačně akceptována. Hamplovo vedení si uvědomovalo nemožnost dělat protiněmeckou politiku, nutnost loajální spolupráce s Říší i udržování dobrých vzájemných hospodářských styků. Z nacistické hrozby Hamplovo vedení vyvozovalo koncepci neutrality, a to i v případě válečného konfliktu, při kterém hodlalo udržovat pasivní odpor až do okamžiku, kdy se vyjasní výsledek války.

Ve vnitřní politice Hampl usiloval o to, aby NSP přispěla ke klidu a stabilitě. V politické rovině šlo o myšlenku třídního míru a konstruktivní koaliční spolupráce: „Jde tu prostě o poměr solidních konzervativců a solidních reformistů.“ [6] Nová strana Hamplovými ústy proklamovala, že chce navázat na levici v britském a americkém politickém systému (vzor si našla především v britské Labour Party). Proto byla koncipována jako strana nemající dalekosáhlý a svazující teoretický program, jehož tezí se důsledně drží. Jako strana zbavená jakékoliv strnulé dogmatické ideovosti a pěstování třídních rozporů a připravena sdružovat příslušníky různých společenských skupin bez rozdílu náboženského a politického vyznání.

Ing. Nečas, další z iniciátorů založení NSP, představoval razantnější proud uvnitř sociální demokracie. Druhý z představitelů, dr. Josef Macek, obracel svou pozornost na národohospodářské otázky (podobně jako Nečas). Těžiště činnosti NSP viděl spolu s Nečasem v sociální oblasti, v obhajobě občanských svobod a principů systému parlamentní demokracie.

Jakkoliv NSP nechtěla být pouhým pokračováním dosavadní sociální demokracie, lze říci, že tato strana představovala levnější směr tehdejší politiky, leč sebe-prezentace jako strany socialistické byla nesmělá a spíše neoficiální. Koncem listopadu se ke vznikající straně připojila jen malá část národních socialistů vedená čtyřmi poslanci: předsedou Čs. obce legionářské dr. Josefem Patejdlem, dr. J. B. Kozákem, generálním tajemníkem ČSNS dr. Karlem Moudrým a moravským soudcem Ferdinandem Richterem. Pro tuto skupinu poslanců z legionářsko-sokolského křídla národně socialistické strany bylo příznačné, že i nadále prosazovali zásadu, aby nová strana nebyla v žádném případě stranou třídní, aby nepřijala metody třídního boje a aby neměla nic společného s marxismem. Nová strana vskutku nebyla koncipována jako strana marxistická a třídní, tím méně si pohrávala s metodou třídního boje. Patejdlova skupina vystupovala z pozic tradičního nacionalismu, disponovala bohatými kontakty na Beneše a jeho spolupracovníky. Faktický podíl tohoto křídla na profilaci celkové politiky NSP a její společenské prestiži byl nesporně větší, než mohla poskytovat mocenská pozice pouhých čtyř poslaneckých mandátů.

Ke straně se s výhradami k reformismu a kompromisnictví Hamplova vedení a jako jakási vnitřní opozice připojila i organizačně soběstačná a názorově vyhraněná skupina Dělnické akademie v čele s doc. J. Fischerem, soustředěná kolem teoretického časopisu s pro-demokratickou, ale výrazně levicovou orientací kolem Nové svobody. Názory řadového členstva historiografie rekonstruuje hlavně z policejních hlášení (v této souvislosti je charakteristické, že druhou stranu státní dosti pečlivě sledovala politická policie). Byly mnohdy radikálnější, nicméně základní pozice NSP – hájení demokratických svobod – byla přijímána všeobecně. Nepřehlédnutelný zde byl vliv komunistické agitace i volání po udržení socialistického charakteru strany. Ústřední tajemník Laušman dokázal rychle ustavit a stabilizovat organizační strukturu NSP. K 20. únoru 1939 měla strana téměř 125 tisíc členů a dobudovanou poměrně hustou síť místních organizací. [7]

Mládežnická sekce NSP vznikla v listopadu 1938. Na jejím vzniku se podíleli mladí sociální demokraté v úzké kooperaci s komunistickým Svazem mladých [8] a levicově orientovanými aktivisty národně socialistické mládeže. Ustavující schůze se konala 13. listopadu 1938. Byl vytvořen společný orgán – přípravný ústřední výbor (dva sociální demokraté, jeden národní socialista, jeden komunista) a předseda (Miloš Krásný).

Národní hnutí pracující mládeže (NHPM) byla vlastně jediná legální skutečně opoziční platforma, značně levicově orientovaná a s výrazným vlivem mladých komunistů, nicméně demokratická a socialistická. Do čela se prosadili hlavně mladí sociální demokraté (dr. Jiří Hájek, dr. Vojtěch Erban, Jaroslav Mecer, Blažej Vilím). V  Právu lidu byly v listopadu uveřejněny programové zásady NHPM – uchování demokratického charakteru republiky, odmítnutí koncepce státní politiky druhé republiky, kterou hodnotili jako „dobu velkého národního neštěstí. [9] Vedení NHPM přesto odmítalo přílišnou radikalizaci, která by mohla ohrozit jak samu existenci hnutí, tak i politickou pozici NSP, která zachovávala loajalitu k nové státní moci. Tatáž linie proto byla doporučena i pro NHPM. Přesto se však mezi mladými z NHPM objevovaly proklamace boje proti totalitním tendencím ve SNJ, včetně konfrontačního postoje vůči Mladé národní jednotě.

NHPM bylo budováno relativně samostatněji a nezávisleji než dřívější organizace stranického dorostu na mateřských stranách. Bylo také ve volnějším vztahu k NSP než jeho pravicová obdoba Mladé národní jednoty k SNJ. Vůči oficiální politice NSP zaujímalo sice rezervovaný postoj, nicméně na NSP bylo finančně závislé, úzce s ní spolupracovalo a v hlavních tendencích sledovalo její politickou linii. Zatímco kooperace starých z NSP a SNJ byla politickou realitou, ke kontaktům mezi mladými křídly vůbec nedošlo, ba jejich vzájemný poměr je možné charakterizovat jako mimořádně napjatý. Svou roli bezesporu sehrál fakt, že MNJ patřila k nejradikálnějším složkám v celém táboře SNJ a výrazně se snažila posunovat toto uskupení směrem k otevřeně autoritářskému profilu.

Vedení NSP také nelibě neslo velký vliv komsomolců v této organizaci a z toho plynoucí možnou radikalizaci celého hnutí. Odhaduje se, že počátkem března 1939 mělo NHPM – ocitají se pod stálou policejní kontrolou – kolem 20 000 členů, což na tehdejší politicky obecně rezignované poměry bylo neobvykle mnoho.

K plánovanému dubnovému sjezdu už nedošlo. Od ledna 1939 vydával o NHPM časopis Hlas mladých. První číslo vyšlo 19. ledna v nákladu 50 000 kusů s obrazem TGM na titulní straně. Objevovala se zde témata jako odmítání antisemitismu, obrana politické a kulturní svobody, vyzdvihování socialismu, nutnost budování armády, atd. Na stránkách značně cenzurovaného časopisu se objevovala ostentativní apologie zatracovaných – Masaryka, Beneše, Čapka, Voskovce a Wericha. Hlas mladých vzbudil značně nevraživou pozornost jak říšskoněmeckého, tak českého pravicového tisku. Stříbrného poslední list obvinil redakci Hlasu mladých z trestuhodné nezodpovědnosti, která maří „každou snahu naší nové zahraniční politiky usilující o získání důvěry.“ [10] Pražský list Večer, tiskový orgán SNJ, napsal o NHPM, že „…tito mladí lidé jsou vlastně zarytí marxisté a komunisté…tato mládež si zřejmě ani nepřeje řešení židovské otázky.“ [11] NHPM byla jakousi organizační i ideovou strukturou budoucí odbojové činnosti.

V rámci direktiv ÚV sem komunisté vstupovali jako vždy disciplinovaně a snažili se na její členstvo „působit v důsledně protifašistickém duchu.“ [12] Ve smyslu deklarované obrany druhé linie viděli v NSP možnost legálního politického působení, a to na půdě strany, kterou v daných podmínkách hodnotili pozitivně. NSP podle nich zabránila naprosté totalitě a její program měl „mnoho prvků přijatelných pracujícím masám v dnešní době náporu reakce.“ [13] Přesto však nepřestali považovat představitele  NSP za principiálně nepřijatelné reformistické vůdce.

Vstup komunistů do Strany práce se vcelku zdařil, přestože už na sjezdu vyzýval vedoucí tajemník NSP Laušman k obezřetnému výběru členstva. Ostatně dva komunističtí delegáti se zúčastnili zakládajícího sjezdu NSP a jeden z nich (F. Vodsloň) byl dokonce zvolen do výkonného výboru. O vlivu komunistů v NSP svědčí i zpráva pražského policejního ředitele z 1. března 1939:

„Příslušníci rozpuštěné komunistické strany byli vyzváni ke vstupu do Národní strany práce a jak zdejší úřad výboj tohoto hnutí sledoval, pokusili se při zakládání místních organizací Národní strany práce a Národního hnutí mládeže bývalí komunističtí funkcionáři věřiti v přízeň členstva nové strany a dosáhnout tím různých vedoucích funkcí…  dosazováním funkcionářů do Národní strany práce byl sledován úmysl udávat novému hnutí politickou linii, odpovídající v zásadě směrnicím komunistické strany.“ [14]

Samotní sociální demokraté se k aktivistům KSČ stavěli velmi opatrně, avšak to neznamená, že by byl jejich vstup do nové strany znemožněn en bloc. Právo lidu varovalo: „Nechť se nejedná o přístup se živly neukázněnými a rozkladnými, jejichž státotvornost je teprve krátkého data.“ [15] Vedení strany vydalo směrnici cílenou nepochybně na komunisty, aby nebyly do proponované NSP přijímány přihlášky lidí, kteří by si zde počínali destruktivně a poškozovali stranu. Rezervovaný postoj dokresluje i fakt, že Nečas vyzval komunistu F. Vodsloně po jeho překvapivém zvolení do ÚV NSP, aby se vzdal funkce, neboť je příliš známým komunistickým aktivistou.

Komunistická infiltrace vyvolávala u iniciátorů NSP stále větší obavy, mimo jiné proto, že se od konce roku 1938 množily útoky na samu existenci strany. Důsledně distancování se od spolupráce s komunisty bylo nepochybné také součástí obrany proti zmíněným útokům. Bylo proto vydáno prohlášení, že strana „žádné komunistické rejdy netrpí…máme ve svých řadách pořádek a rozvratných elementů se předem zříkáme. Nebereme do strany kde koho.“ [16]

Hlavním požadavkem programu NSP se stalo zachování demokratických svobod, program vytyčoval úkol hájit právní demokratický řád. NSP se tak stala jedinou legálně existující stranou. Přihlásila se k demokratickému a eticky chápanému socialismu, i když v oficiálním programu je vynechána sebemenší zmínka o socialismu a znárodnění. Ekonomický program sociálních reforem ve smyslu hlubokých strukturálních změn společnosti zformuloval J. Macek. Objevily se zde požadavky všeobecné zaměstnanosti, svobody soukromého podnikání (které mělo být doplněno podnikáním veřejným), ochrany živnostníků, optimální relace mezi spotřebou a výrobou, politiky tzv. levných peněz, reformy veřejné správy, rozumného pokračování pozemkové reformy, atd.

Program proklamoval kulturní svobodu, náboženskou snášenlivost demokratizaci školství. NSP znovu vyhlásila svůj netřídní charakter, prohlašovala se za pokračovatelku demokratických tradic první republiky, slibovala důsledně hájit zásady demokracie a právního řádu a striktní oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Program se vyslovil proti vázaným kandidátkám a pro přísnou kontrolu financování stran. V zahraničněpolitické oblasti byla požadována neutralita a dobré styky se všemi sousedy, ale i se starými spřátelenými zeměmi. Hlavní linií strany se tedy stalo jakési umírněné pojetí demokracie ve smyslu zachování právního státu, spolupráce s vládou a její kontroly, rovnosti občanů a sociální spravedlnosti. Obecně lze říci, že primární motivací NSP bylo neodchýlit se v rámci možností příliš od prvorepublikového režimu, čemuž odpovídala i orientace dalších organizací strany (hlavně NHPM).

R. Bechyně konstatoval, že NSP nechce být přímou pokračovatelkou sociálně demokratické strany, a upozorňoval, že v textu programu se nenajde ani slovo o socialismu, třídním boji, o marxismu a revoluci, pročež je nepřijatelné, aby se v listech SNJ hovořilo o NSP jako o straně, která přináší ohrožení a neklid.

Národní strana práce vědomě nastoupila cestu plně loajální státotvorné opozice vůči SNJ, potažmo Beranově vládě. Měl tak být zachován dojem demokracie, omezované nejen z Berlína, ale i z řad extrémní pravice. Právě zásluhou představitelů obou dovolených stran, kteří chtěli a do značné míry dovedli zapomenout na staré politické boje a rozpory a postupovali v zásadních otázkách ve shodě, se podařilo extremistické skupiny vcelku úspěšně neutralizovat. NSP nechtěla být – a z objektivních příčin ani být nemohla – plnohodnotnou opozicí. Politické možnosti NSP byly úměrné dobové situaci – středobodem její politiky bylo taktizování v zájmu udržení legální existence. Její politické dilema bylo následující: Věrnost principům (a ilegalita), či legální existence (a umírněný program postavený na modu vivendi se SNJ).

NSP chtěla už od prvopočátku loajálně a nezáludně spolupracovat se Stranou národní jednoty „na vybudování druhé republiky a tak překlenout propast starého stranictví, nenávisti a zloby.“ [17] Vztah SNJ a NSP vyjádřil ve vzpomínkách L.K. Feierabend: „Předseda strany práce Hampl věděl, že nesmí napadat Berana a jeho projevy a nesmí využívat těžkostí vlády. Beran si na druhé straně byl vědom, že nesmí využívat vládní moci proti Hamplovi a opozici.“ [18] Lidé z NSP představovali – poté, co bylo zřejmé, že legalita komunistů je v nových podmínkách nemožná – vlastně jedinou otevřenou oponenturu pravice soustředěné v SNJ. Dominantní pozici SNJ nicméně respektovali, stejně jako nezapomínali na labilní mezinárodní postavení státu, na jeho postupující národnostní rozkol, stejně jako na nátlak a stálé hrozby Hitlera, jimž je vystavena vláda. Sociální demokraté tak přijali doktrínu loajální spolupráce v dobách, kdy okleštěná republika musela především řešit otázku své další existence, a proto si nemohla dovolit politické rozepře a stranické soupeření. Právo lidu psalo: „Může českou demokracii převést přes zmatky dnešní doby do dob lepších.“ [19]

Na rozdíl od politiky sociální demokracie v první republice došlo u NSP ke znatelnému posunu ke středu ve směru velmi umírněného sociálně reformního programu. NSP byla budována jako strana demokratická, antifašistická, nikoli však nekompromisně socialistická. Na straně druhé se NSP či alespoň její složky (okruh kolem Dělnické akademie) nebránila ani tiché spolupráci s komunisty.

Čerstvě ustavený stranický systém byl stále častěji zpochybňován. Už koncem prosince 1938 se v tisku objevily první útoky na existenci NSP, znamenající vlastně znovu oživení sporu o podobu stranického systému z týdnů těsně po Mnichovu. Významně se na nich nyní podílel i národně socialistický tisk zpochybňující smysl existence NSP stejně vehementně jako například fašistické listy. NSP byla ostře napadána za to, že v ní vystupují komunisté, byla označena za potencionální nebezpečný zdroj nestability, obviněna z marxistických a bolševických herezí, z benešismu, z rozvrácení stávajícího režimu atp. Opoziční straně nepřestávalo být dáváno najevo, že její existence je pouze trpěným provizóriem.

Diskuze, zda existence dvou stran není v podmínkách druhé republiky zbytečným luxusem, nejenže nebraly konce, ale spolu se sílícím německým tlakem se stávaly stále naléhavějšími. Stříbrného Polední list na počátku ledna přinesl dlouhý rozklad o budoucnosti NSP, přičemž systém dvou stran pokládal jen za otázku taktiky, která má zajistit „určitou lhůtu ideovému a upřímnému vyrovnání s novými skutečnostmi.“ [20] Dlouholetý ředitel Živnobanky Dr. Jaroslav Preiss požadoval zavedení zásadně nového řádu, který vyloučí konflikty a zamezí znovu zavedení starých poměrů, když při tom zamítal nejen socialismus, ale i čistý liberalismus.

Od počátku roku 1939 a zejména pak po zlomové návštěvě Chvalkovského v Berlíně (21. 1. 1939) a v atmosféře narůstajícího napětí se útoky proti NSP množily. Mnohým radikálům se začala jevit jako nepříjemný konkurenční politický tábor odporující principům autoritativní demokracie. „Ústy agituje proti státní straně Národní jednoty.“ [21] Kampaň proti existenci NSP se stala symptomem přituhování poměrů. Vývoj, jak napsal Venkov, prý nezadržitelně spěje k „naprostému politickému sjednocení národa v nejbližší době.“ Autoritativní demokracie definitivně přestane být hříčkou slov, stane se „řádem tuhé kázně, pořádku a osobní odpovědnosti. S tzv. humanitní demokracií nechť se její vyznavači rozloučí.“ [22] Vhodnost existence druhé dělnické strany byla zpochybňována nejen ideovými fašisty, ale např. i vlivným pragmatickým křídlem vládnoucí garnitury, namnoze z finančních kruhů. V únoru 1939 zaslal J. Preiss další dopis Beranovi, v němž vyjadřuje znepokojení nad pozvolným a málo energickým postupem soustředění národa v národní straně. Protože se ČSR neubrání jakési totalitě, jsou dosavadní opatrnické postupy riskantní, neboť prohlubující vnitřní nespokojenost i nedůvěru ciziny. „Dnešní stav pozvolné úpravy může se snadno státi počátkem rozkladu.“ [23]

NSP se dostala do opozice, kdy musela neustále „zdůvodňovat svoji existenci, prokazovat potřebnost systému dvou stran a bránit snahám o její zrušení.“ [24] Její tisk se bránil velmi umírněně. Vedení NSP upíralo své naděje k „gentleman agreement“ Berana a Hampla, zdůrazňovalo loajalitu „k vládě a svou snahu o nezbytnou přeorientaci širokých vrstev do nových poměrů“ [25], jakož i k samotnému Beranovi, který byl považován za muže parlamentní demokracie a který se veřejně nepřestával vyslovovat pro existenci dvou stran. V těchto intencích navíc vystupovali i ministři vlády, patřící k třetí síle (Eliáš, Klumpar, Havelka).

Sílící hlasy požadující zrušení opoziční strany nicméně signalizovaly nezadržitelný pád režimu do autoritářství. Tento proces však nebyl završen, protože čas vyměřený republice se už brzy naplnil. Československo-německá jednání v lednu 1939 de facto vyústila v nacistické odmítnutí dosavadního modelu autoritativní demokracie a ve vyslovení nových ultimát Beranově vládě. Byla proto učiněna některá dílčí opatření (suspendování zastupitelských orgánů, ostřejší postup proti antifašistickým emigrantům, Židům, glajchšaltování odborů a tisku atd.). Probíhal také sjednocovací proces společenských, profesních a zájmových organizací do rámce SNJ, která navenek stále zřetelněji ztotožňuje svou moc s mocí vlády a státu (přičemž Beran rád zdůrazňoval, že tato moc vznikla demokraticky, z vůle lidu).

Někteří marxističtí autoři se (ve fašistickém státě přirozeně) domnívají, že po rozplynutí většiny českých parlamentních stran ve Straně národní jednoty pohltí opozici. Pravdou však zůstává, že téma zrušení NSP nikdy neopustilo výhradně diskusní (a navíc, spíše mediální než politickou) platformu. Přes útoky militantních stoupenců totalitarizace politického systému se premiér Beran svému slibu garantovat existenci NSP nikdy nezpronevěřil, za což od krajní pravice sklidil ostré odsouzení. [26]

Alternativu úplného politického sjednocení předstíraly např. Národní listy a Venkov, které požadovaly likvidaci NSP. Venkov v redakčním úvodníku nazvaném příznačně Když jedna cesta, proč dvě strany? Tuto myšlenku rozvedl pomocí argumentace, která byla obvyklá pro ospravedlňování politické koncentrace do jedné strany. NSP se přihlásila k jednomu státně politickému úkolu, který však dostatečně plní Národní jednota a Beranova vláda. Proto nelze udržovat systém dvou stran, který „neodstraní možnost politické konkurence…plnému sjednocení národa neslouží a který by mohl býti zárodkem štěpení národa na dva odpůrčí tábory…Víc a více se ukazuje, že český lid touží po opravdové hodnotě, že nesouhlasí se systémem dvou stran a že vidí zbytečnost strany druhé“. [27]

Do polemiky o stranickém systému zasáhl i F. Peroutka na stránkách Lidových novin. Vycházel z reality, jež je dána shlukem mezinárodních okolností, tj. že SNJ po celou dobu bude u nás vládnout. Přitom NSP už pouhou svou existencí je viditelnou známkou, že česká demokracie nezahynula a že bude dále pěstována i v okolnostech pro demokracii značně ztížených. Na adresu Beranova mocenského bloku připojil slova uznání, že nenastolil totalitní režim. Ani Peroutka však neopustil rozšířenou a vnitřně rozpornou akci jednoty národa: „ …založit dvě strany neznamenalo dát základ dvěma frontám, které by bojovně stály proti sobě a ohrožovaly tak národ v době, kdy jen jednota jej může přenést přes četná nebezpečí. Proto je smyslem strany práce nikoli přísná opozice, ale spolupracující kontrola“. [28]

Skutečností zůstává, že od ledna 1939 se manévrovací prostor NSP (vůbec celé levice) zužuje na minimum. Radikální křídlo SNJ (aktivní zejména v tisku a v MNJ) vystupňovalo svůj tlak a s ohledem na německé představy volalo po radikálních opatřeních ve vnitřní politice. Vedení NSP se v dané situaci na jedné straně obávalo fašizace, na straně druhé nechtělo opustit politiku oddanosti vůči vládě, která by mohla znamenat konec legálního působení (už tak neustále relativizovaného). Dalek od pravdy proto nebude Fierlingerův postřeh, že po prudké kampani na přelomu let 1938/1939 zavládla ve straně jistá „bezradnost a zoufalost“. [29]

Spolu se zpochybňováním role NSP se stupňovaly i útoky na levicový tisk. V polovině února, v době hromadného zakazování různých tiskovin, šéfredaktor Venkova R. Halík zdůraznil, že „rozvratnictví a zákeřnou propagandu budeme tvrdě potírat. Vytvoříme svou vlastní cenzuru. Bude jí naše svědomí a duch národní jednoty. Budeme spolupracovat na reorganizaci tisku a na jeho restrikci…“. [30] Na kampaň reagoval oficiální tisk NSP (Národní práce) tak, že až do 15. března zcela upustil od jakékoliv konfrontace s vládními listy. Spolu s akcelerací na poli mezinárodním i domácím a hrozící německou okupací dokonce i uvnitř NSP v průběhu února a března probíhaly diskuse o případném dobrovolném sloučení SNJ a NSP v zájmu menšího zla. K této fúzi sice již nedošlo, ale NSP až do konce svých dnů setrvávala na pozici naprosté podpory vládě.

Stále komplikovanější postavení NSP (úměrně blížící se okupaci) při plnění úlohy institucionalizované opozice a množící se výskyt jiných opozičních platforem na nestranickém základě [31] lze vnímat jako důkaz retardace demokratičnosti politického systému druhé republiky. Na druhé straně ale nikdy nedošlo – nechť je zdůrazněno – k totálnímu uzavření prostoru pro alternativní politické subjekty (třebaže tyto často neměly klasickou stranickou podobu) či k znemožnění svobodného pluralitního názorového štěpení. [32]

Závěr

Soudobá politologie může nabídnout koncepty, které umožňují konkrétní historické zkušenosti. Teoreticky je uchopit a zpracovat.[33] Všímá si proměn stranického spektra, jdoucího ke zjednodušení, tj. do podoby zdánlivě dvoustranického systému (ve skutečnosti systému jednostranického). Právě analýza stranické soustavy a jejich komponentů je totiž právem považována za klíčový předpoklad rozkrytí reálného fungování celé politické soustavy.

V mezinárodním kontextu dobové krize demokracie a na základě moderního teoretického fundusu autoritářského fenoménu sleduje politické a ideové předpoklady hlubokých strukturálních změn české politiky a genezi jednotlivých komponentů politického a ústavního systému druhé republiky, tvořící institucionální a programové krystalizace nově vznikajících stran, Národní strany práce a Strany národní jednoty.

Ono pětiměsíční druhorepublikové intermezzo však svědčí i o značně vratkých základech režimu a stranicko-politické architektury meziválečného Československa, ale i o tom – což je snad ještě podstatnější – že je jedním ze širších, deliberalizačních a antidemokratických symptomů vážné krize liberální demokracie v celoevropském měřítku. Dramatické proměny české politiky na podzim 1938 totiž také potvrzují (či alespoň mohou potvrzovat), že některé dějinné jevy vyvíjejí dlouho téměř nepozorovatelné, aby pak naráz vynikly jako náhlý, zdánlivě nelogický zvrat.  

 

Seznam použitých pramenů a literatury

Tisk

  • Fronta – listopad 1938.
  • Lidové noviny – prosinec 1938, leden 1939.
  • Národní listy – listopad 1938, únor 1939.
  • Národní obnova – říjen 1938.
  • Národní osvobození – listopad 1938.
  • Národní práce – leden, únor 1939.
  • Národní střed – listopad 1938.
  • Poslední list – listopad 1938 – leden 1939.
  • Právo lidu – říjen, listopad, prosinec 1938.
  • Přítomnost – prosinec 1938.
  • Tak – únor 1939.
  • Večer – prosinec 1938.
  • Venkov – prosinec 1938 – leden, únor, březen 1939.
  • Znova – říjen, listopad 1938.

Tištěné prameny a edice dokumentů

  • Dokumenty k předvečeru druhé světové války, I. Praha, 1948.
  • LETÁK, Miroslav. V osidlech zrady, Dokumenty 1933-1938. Praha, 1965.
  • Sbírka zákonů a nařízení státu Česko- Slovenského. Praha, 1938.
  • Sjezd budovatelů Národní strany práce. NSP – Listy práce. Praha, 1938.

Literatura

  • BENEŠ, Edvard. Paměti, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha, 1948.
  • DRTINA, Prokop. Československo, můj osud, Kniha ze života českého demokrata 20. století, I. (svazek 1). Praha, 1991.
  • DOUDĚRA, Karel. Republika na úvěr. Praha, 1987.
  • FEIERABEND, Ladislav, Karel. Politické vzpomínky I. Brno, 1994.
  • FIERLINGER, Zdeněk. Ve službách ČSR. Praha, 1951.
  • GEBHART, Jan. KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha, 2004.
  • HÁJEK, Jan. Paměti. Praha, 1997.
  • HLUŠIČKOVÁ, Růžena. Pražská stranická organizace v letech 1929-1939. Praha, 1981.
  • HOLZER, Jan. Stranický systém druhé republiky. In: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa 1861- 1998. Olomouc,   2000.
  • KUDĚLKA, Viktor. Boje o Karla Čapka. Praha, 1987.
  • KUKLÍK, Jan. Poznámky k činnosti sociálních demokratů ve druhé republice. In: Přehled-příloha č. 3, K dějinám sociální demokracie. Praha, 1968.
  • KUKLÍK, Jan. Sociální demokraté ve druhé republice. Praha, 1994.
  • KURAL, Václav. Místo společenství konflikt! Praha, 1994.
  • LUKEŠ, František. Podivný mír. Praha, 1968.
  • MATES, Pavel. Mezi Mnichovem a Berlínem, Státoprávní problémy druhé republiky. Brno, 1992.
  • MED, Jaroslav. Od skepse k naději. Praha, 2006.
  • MILLER, David. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno, 1995.
  • MOULIS, Miloslav. Mládež proti okupantům. Praha, 1966.
  • NAKONEČNÝ, Milan. Vlajka, K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha,   2001.
  • OLIVOVÁ, Věra. Dějiny první republiky. Praha, 2000.
  • PASÁK, Tomáš. Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha, 1999.
  • PASÁK, Tomáš. Generál Alois Eliáš a odboj. Praha, 1991.
  • PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura 1918-1945. Praha, 2010.
  • RATAJ, Jan. O autorativní národní stát. ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938-1939. Praha, Karolinum 1997.
  • RATAJ, Jan. KLIMEK, Antonín. ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ,   Zlatica. Z druhé republiky I., II. Praha, 1993.
  • TOMÁŠEK, Dušan. KVAČEK, Robert. Causa Emil Hácha. Praha, 1995.

Odpovědný redaktor: Jan Železný

Odpovědná korektorka: Bc. Hana Stýblová

Titulní obrázek převzat z: http://www.crwflags.com/fotw/images/x/xc%2920m.jpg

___________________________________

[1] Sjezd budovatelů Národní strany práce. NSP – Listy práce. Praha, 1938, s. 6-7.  

[2] Přítomnost, 29.12.1938, s. 5-6.

[3] KUDĚLKA, Viktor. Boje o Karla Čapka. Praha, 1987, s. 41.

[4] Fronta – listopad 14. 11. 1938, s. 4.

[5] KUKLÍK, Jan. Poznámky k činnosti sociálních demokratů ve druhé republice. In: Přehled-příloha č. 3. K dějinám sociální demokracie. Praha, 1968, s. 224.  

[6] Právo lidu, 13.11. 1938, s. 1.

[7] V březnu se počítalo s vybudováním okrskových a okresních organizací a v dubnu organizaci župních. In: KUKLÍK, Jan. Sociální demokraté ve druhé republice. Praha, 1994, s. 81.

[8] Činnost Svazu mladých úředně zastavena 14. listopadu 1938, rozpuštěn byl 10. ledna 1939. In: MATES, Pavel. Mezi Mnichovem a Berlínem, Státoprávní problémy druhé republiky. Brno, 1992, s. 51.

[9] MOULIS, Miloslav. Mládež proti okupantům. Praha, 1966, s. 28-29.Zejména v tomto bodě se NHPM znatelně odchýlilo od linie NSP.

[10] KUKLÍK, Jan. Sociální demokraté ve druhé republice. Praha, 1994, s. 102. 

[11] Národní práce, 1.2.1939, s. 11-12.

[12] HLUŠIČKOVÁ, Růžena. Pražská stranická organizace v letech 1929-1939. Praha, 1981, s. 224. Komunisté dokonce ovládli některé základní organizace NSP (např. na Kladensku a v Praze).  

[13] KUKLÍK, Jan. Sociální demokraté ve druhé republice. Praha, 1994, s. 56. 

[14] HLUŠIČKOVÁ, Růžena. Pražská stranická organizace v letech 1929-1939. Praha, 1981, s. 224-225.  

[15] DRTINA, Prokop. Československo, můj osud, Kniha ze života českého demokrata 20. století, I. (svazek 1). Praha, 1991, s. 76.

[16] Národní obnova, 5. 10. 1938, s. 6.

[17] HÁJEK, Jan. Paměti. Praha, 1997, s. 15.

[18] FEIERABEND, Ladislav, Karel. Politické vzpomínky I.  Brno, 1994 s. 75-76.

[19] Právo lidu, 25.10.1938, s. 13.

[20] LETÁK, Miroslav. V osidlech zrady, Dokumenty 1933-1938. Praha, 1965, s. 50.

[21] TOMÁŠEK, Dušan. KVAČEK, Robert. Causa Emil Hácha. Praha, 1995, s. 81. 

[22] Venkov, 1.1.1939, s. 14.

[23] RATAJ, Jan. Krize českého politického myšlení za druhé republiky. In: Z druhé republiky I. Praha, 1993, s. 124.

[24] KURAL, Václav. Místo společenství konflikt! Praha, 1994., s. 68.

[25] Dokumenty k předvečeru druhé světové války, I. Praha, 1948, s. 67.

[26] V. Krychtálek, v dané době prominentní novinář z Venkova, v pozdější publikaci Bolševici, Beneš a my (Praha 1941, s. 153) hořce lituje, že „Beran neměl odvahy vynutit jedinou stranu“. In: HOLZER, Jan. Stranický systém druhé republiky. In: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa 1861- 1998. Olomouc,   2000, s. 290.

[27] Národní listy, 23.2.1939, s. 2. Venkov, 9.3.1939, s. 5.

[28] Lidové noviny, 8.1.1939, s. 17.

[29] FIERLINGER, Zdeněk. Ve službách ČSR.  Praha, 1951, s. 192-193.

[30] Znova – říjen, listopad 1. 10. 1938, s. 2.

[31] NAKONEČNÝ, Milan. Vlajka, K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha,   2001, s. 143.

[32] MED, Jaroslav. Od skepse k naději. Praha, 2006, s. 156-163.

[33] HOLZER, Jan. Stranický systém druhé republiky. In: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa 1861- 1998. Olomouc,   2000, s. 295-298.

Jak citovat tento text?

Jaroš, Tomáš. Národní strana práce v druhé republice (1938 - 1939) [online]. E-polis.cz, 12. leden 2012. [cit. 2017-09-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/narodni-strana-prace-v-druhe-republice-1938-1939.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(