Nad smyslem jednoho hnutí

 10. únor 2015  Hana Svobodová   komentáře

Doposud poměrně poklidné vody české parlamentní politiky rozčeřili poslanci Hnutí Úsvit, kteří podle svých vyjádření chystají založit novou krajně pravicovou stranu. Snaží se tito poslanci vystoupením z potápějící se bárky Úsvitu zachránit své politické kariéry? Na tím ze zamýšlí Hana Svobodová!

Zdroj: hnutiusvit.czZdroj: hnutiusvit.cz

Politické hnutí jsou z politologického i sociologického hlediska sociálním typem hnutí. Může se organizovat za účelem nějakého problému a aktivit i lokálně zaměřených. Může také kooperovat s různými sociálními skupinami, ale i zájmovými uskupeními.

Z osobní zkušenosti si myslím, že s těmito formami politické angažovanosti neumíme u nás pracovat tak, aby přinesla kýžený výsledek, či skutečně byla cílenou aktivitou v režimu organizace, programu a působení. Tím se nechci dotknout nikoho, kdo své ambice s podobnými organizačními celky spojil. Naopak. Vidím jejich působení jako jistou „očistnou“ formu s obsahem, který je na úrovni dnes v ČR tzv. parlamentních politických stran často vůbec nebo jen velmi zanedbatelným způsobem průchodný, resp. neprůchodný.

Může tomu hodně nasvědčovat právě dění probíhající v hnutí Úsvit, které před skoro dvěma roky vzniklo pod vedením Tomio Okamury, jenž udělal dodnes docela slibnou kariéru v rámci české politiky. Ač nepatřím do fan clubu tohoto subjektu, chápu snahu devíti jeho současných poslanců o udržení se v dosavadních pozicích, čehož se snaží dosáhnout jakousi transformací v politickou stranu.

Ty jsou však nejen v českých poměrech v ideové a personální krizi, ale pro veřejnost jsou jejich aktivity a směřování stále méně a méně čitelnými. Děje se tak nalevo, ale i napravo. Konzervativní duch na levici odsoudil „třetí cesty“ především jako odklon od „levicových“ (rozuměj zásad jediné zatím prožité nebo přežité cesty tzv. reálného socialismu) jako „nehodnou následování“, přesto bychom se neměli divit, co vše je v táboře části tzv. autentické levice na centrální, potažmo lokální úrovni nejen možné, ale především jisté.

Vzletně tomu někteří v této části levice říkají „pragmatismus o vlastním přežívání“. Při bližším poznání můžeme zjistit, že k tomu netřeba ani příliš zásadních idejí, vtělených do programů, ani příliš fundované odborníky. Lapidárně řečeno, již více stačí být „ve správný čas na správném místě“. Neobstojí ani tolik omílaná argumentace o členské základně, která na rozdíl od hnutí má být u strany mnohem výraznější a organizovaná pro vstup jejích členů do vládních pozic.

Jde totiž o to, že mechanismy politické strany bývají velmi často nahlodány tím, že prioritou se s ohledem na konkurenci a charakter politiky a nároků na strany stává obhajoba personálních ambicí jednotlivců. Na ty je následně nabalena část funkcionářského aparátu, jehož úloha se dnes smrskává na to problémy spíše vysedávat, příliš nerušit směrem vzhůru a tzv. dolů neznepokojovat možnými úkoly, které mohou vyzvat nežádoucí otázky a odpovědi.

Třeba ty po náznacích základů dávaných nové straně do vínku, zejména karta národních zájmů jsoucí po ruce vždy při podobných populistických krocích.  Nemluvme o odpovědích, proč se již dopředu avizuje spojenectví, byť jen třeba zatím ideové s takovým subjektem jako je Le Penova strana Národní fronta ve Francii…

Hnutí Úsvit vykročilo k transformaci (se) na politickou stranu. Předseda Okamura si v hlavním tlaku na změnu jakoby dával odstup. Na veřejnost to může budit dojem, že se popud ke změnám děje bez Okamurova vědomí. Tak to být může, ale i nemusí. Jedno je mediální charakter takové informace a další věcí je vývoj tohoto záměru, resp. jak toto úsilí vejde v život.

Nechci za každou cenu spekulovat. Již nyní lze ale říci: jedinou spojnicí tohoto úsilí devíti poslanců za hnutí Úsvit jeví se býti za této situace snaha udržet se v hierarchii volené moci. Ideová orientace nově vznikající strany na krajně pravicovou Národní frontu spíše nasvědčuje programově pokračujícího populismu, protože není ničím neznámým, že ideje krajní pravice slaví dnes v nemalé části Evropy svůj politický a ideový úspěch.

Ti, kdo si zjednodušeně položí otázku: kdo by přeci nechtěl ve svém programu hájit národní zájmy své země, že? No, já se obávám, jaká pachuť se nám zatím nese z této tzv. obhajoby národních zájmů. Jeví se mi to organizačně tak, že může přijít jistá personální nabídka směrem k podobně orientovaným menším subjektům u nás. Může sahat zleva doprava a být potenciálním partnerem budoucích politických změn, a takto nový subjekt může sehrát roli možného partnera i pro část levice.

Chápu taktéž rozladění předsedy Úsvitu Okamury, protože jeho úsilí kolísalo mezi více nebo méně uvědomělými přístupy, spíše instinktivně laděnými než reálně vystihujícími možnosti subjektu a toho, jak vlastně další ideové směřování svého subjektu směřovat. Možná i to bylo důvodem, proč Úsvit byl více vnímán a notně prezentován jako „Tomio Okamura“ než politický subjekt. I to je ale zkušenost, nejen pro T. Okamuru. Je to ale pohyb českou politickou scénou dávající tušit některé další, nikoliv radostné souvislosti do budoucna. A budoucnost není to, co se stane „někdy“. Budoucnost už začala.

Jak citovat tento text?

Svobodová, Hana. Nad smyslem jednoho hnutí [online]. E-polis.cz, 10. únor 2015. [cit. 2024-03-29]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/nad-smyslem-jednoho-hnuti.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář