Migrace Basků: identita a formování diaspor

 24. červen 2015  Pavla Andršová  komentáře

Od šedesátých let se ve světe humanitních věd setkáváme se studiem etnických identit. Baskická etnicita, či kolektivní identita, se dostává do popředí zájmu ve spojení s unikátními skutečnostmi, které ji formují, a přetrvává i v baskických diasporách za mořem.

Průvod Basků v Argentině (2015). Zdroj: commons.wikimedia.orgPrůvod Basků v Argentině (2015). Zdroj: commons.wikimedia.org

Úvod

V samotném úvodu je nutné zmínit, o kom je řeč, hovoříme-li o Bascích. V nejobecnějším slova smyslu se jedná o skupinu osob, jež sama sebe identifikuje jako specifickou skupinu označenou etnonymem Baskové. Samotné určení toho, kdo je a není Bask, je úkolem nanejvýš problematickým. Setkáme se totiž hned s několika atributy, na jejichž základě jsou dnešní Baskové schopni se vymezit jako Baskové. Ani jeden z těchto atributů však není jednoznačně uchopitelnou kategorií, vytvářejí tedy pouze fluidní a těžko definovatelný rámec pro identifikaci Basků jako svébytné skupiny.

Jedním z nástrojů baskické sebeidentifikace je jednoznačně jazyk jakožto výrazné kulturní specifikum Baskicka. Ne vždy je však možné vztáhnout baskickou etnickou identitu k jazyku vzhledem k tomu, že baskicky hovoří pouze část populace Baskicka. Nemluvě o jazykové situaci mimo Baskicko v zahraničních komunitách.

Vzhledem k tomu, že percepce baskického území bývá rozdílná i u osob, které se identifikují jako Baskové, není vždy jednoduché určit, co má být považováno za baskickou domovinu. V nejširším slova smyslu mluvíme o Baskicku jako o širokém regionu jihovýchodního pobřeží Biskajského zálivu, jenž sestává ze tří francouzských a čtyř španělských provincií (tvořících ve Španělsku dvě autonomní oblasti). V užším slova smyslu však hovoříme o Baskicku jako o regionu Autonomního společenství Baskicko s vlastní vládou. Vztah jedince k baskické domovině je proto závislý na jedinečném vnímání baskické teritoriality. To, od čeho je jedincem odvozován baskický původ, je záležitostí subjektivního vnímání atributů baskického „národa“, které je samotné předmětem neustálých změn. Přesto se Baskové v zahraničí vyznačují silnými transnacionálními vazbami, jak se pokusím ukázat níže.

Migrace do Baskicka a v rámci baskického území

Hovoříme-li o baskické migraci, je současně nutné zmínit migraci směrem do baskického regionu a migraci v rámci něj. Obecně se dá říci, že největší vlna migrace přichází po průmyslovém boomu, který se na území Baskicka odehrál na konci 19. století (Watson 2003: 147), řeč je zejména o provinciích Gipuzkoa a Biskajsko[1]. V první fázi znamenal prudký rozvoj těžebního i zpracovatelského průmyslu příliv migrantů ze zemědělských oblastí vnitrozemského Baskicka (zejména ze španělských baskických provincií Aláva a Navarra[2] ). V následujících letech se objevují migranti z dalších oblastí Španělska, především chudších regionů severní Kastilie, Asturie, Galicie a Aragonu. Dochází zároveň k procesu intenzivní urbanizace biskajského regionu, kolem původního centra Bilbaa vzniká rozsáhlá aglomerace (ibidem: 148). V jejím srdci se etabluje v Baskicku doposud téměř nevyskytující se dělnická třída, jejíž existence do značné míry determinuje další vývoj baskické společnosti ve 20. století[3].

Zároveň není od věci připomenout řízenou migraci do Baskicka v období po druhé světové válce, kdy je v rámci hispanizace baskického regionu přesouvána pracovní síla do industrializovaného Baskicka (Chalupa 2009: 22–24). Francova hispanizační politika ve jménu jednotného a velkého Španělska však ve svém důsledku vyostřuje vztahy mezi baskickými starousedlíky a nově příchozími Španěly, které Baskové po vzoru zakladatele baskického nacionalismu Sabina Arany příznačně nazývají maketos (Kurlansky 2000: 169).

Migrace Basků do zahraničí

Vzhledem k tomu, že migrace z Baskicka směrem do ostatních částí Španělska (respektive z francouzského Baskicka do zbytku Francie) nebyla významnějšího charakteru, zajímavější kapitolou je migrace Basků do zahraničí, přičemž nejrozsáhlejší vlny migrace mířily přes Atlantský oceán do států Latinské Ameriky a do Spojených států amerických.

Prapůvodní migrace Basků souvisela především s rybolovem a technologií s ním spojenou. Baskové se jako zdatní rybáři i loďaři dostávali do velmi vzdálených lokalit. Při pobřeží západní Evropy, Skandinávie a Nového Foundlandu bychom našli nespočet původních baskických toponym dokládající ranou přítomnost Basků v těchto místech (Totoricagüena 2005: 9). Ne náhodou některé baskické nacionalistické teorie hovoří o objevení Ameriky Basky v rámci lovu velryb dávno před dobou Kryštofa Kolumba (Douglass – Bilbao 2005: 52–54, Kurlansky 2000: 43–64).

Prvotní vlny skutečně dlouhodobé migrace Basků jsou však spojeny s kolonizací Latinské Ameriky a Filipín, kdy se Baskové jakožto zdatní a zkušení mořeplavci účastnili nemalého množství zámořských výprav (Douglass – Bilbao 2005: 67–70, Totoricagüena 2005: 9). Zároveň si vydobyli stabilní pozici v Novém světě svými dovednostmi právě v loďařství, obchodu a zpracování železa, potažmo výrobě zbraní (Totoricagüena 2005: 11).

1. „Push“ a „pull“ faktory baskické migrace

Obecně můžeme faktory, které ovlivňují migraci, rozdělit na ty, které přispívají k rozhodnutí migranta opustit svou zemi – tedy tzv. „push“ faktory, a ty, které ovlivní jeho výběr cílové země. Takových faktorů je možno v historii baskické migrace odhalit mnoho. Pro přehlednost je vhodné si dále tyto determinanty rozdělit na strukturální vyplývající z povahy samotné baskické společnosti, a příležitostné (historicky partikulární), které odrážejí specifičnost aktuální politické, sociální a ekonomické situace (Watson 2003: 148). Baskických strukturálních „push“ faktorů je hned několik, společně vytvářejí podmínky pro migrantovo rozhodnutí hledat uplatnění na jiném místě. Většinou tyto podmínky „vytlačí“ jedince pouze do nejbližšího okolí v rámci samotného Baskicka, v ostatních případech (například i v kombinaci s „pull“ faktory) však způsobí migraci do zahraničí. Co se Baskicka týče, rovnou do zámoří.

Takovým nejsilnějším strukturálním „push“ faktorem je bezesporu tradice baskické primogenitury. Vzhledem k menší rozloze a menšímu potenciálu baskických baserri (hospodářství), bývá rodinný nemovitý majetek zděděn pouze jedním potomkem, a to nezávisle na věku, pohlaví i pořadí mezi sourozenci (oproti klasickému pojetí primogenitury), což nutí ostatní sourozence hledat obživu jinde (Totoricagüena 2005: 16, Watson 2003: 149). V kombinaci s příležitostmi, které se především v Novém světě objevují, není překvapivé, že se mnozí uchylují k migraci právě přes Atlantský oceán. Rozsáhlé baskické komunity vznikají především v Mexiku, Venezuele a Peru (Totoricagüena 2004: 63). Velikost a produkce baskických hospodářství je samozřejmě úměrná potenciálu samotné zemědělské půdy Baskicka, který obzvláště ve vyšších nadmořských výškách není nijak závratný. Obecně tedy omezená zemědělská produkce udržuje dlouhodobě baskickou populaci na stejné úrovni a produkuje skupiny lidí, kteří jsou nuceni zvolit jiný způsob subsistence na jiném místě (Watson 2003: 149). V neposlední řadě bylo v baskických rodinách zvykem posílat děti do služeb církve, aby se naučily samostatnosti. S rozvojem transatlantické migrace a diaspor v Novém světě je stále více jedinců posíláno do služeb zámořských diecézí (ibidem).

Mezi historicky partikulární „push“ faktory baskické migrace řadíme nejrozličnější důsledky politické, ekonomické a sociální situace v regionu. Tyto faktory, pokud jsou dostatečně silné, pak zároveň vytvářejí jednotlivé migrační vlny. Podrobněji budou rozebrány v části věnující se speciálně těmto migračním vlnám.

„Pull“ faktorem rozumíme příležitost nebo představu příležitosti v migrantově cílové zemi (lokalitě). Činí tedy tuto lokalitu atraktivní pro příchozí, kteří se přesouvají především s cílem zlepšit kvalitu života. Lákat ovšem může taková lokalita nejen obecným příslibem lepších životních podmínek, ale dost často také konkrétní příležitostí uplatnění. Například v Latinské Americe od 30. let 19. století vzniká celá řada příležitostí pro odborné pracovníky související se zrodem nových nezávislých republik. V rámci budování státu bylo nutné zaměstnat odborníky jak v křesťanské věrouce, obchodu, ale i v loďařství, zbrojařství, zpracování železa a dalších odvětvích. Baskové, zdatní v těchto oborech, se začali do Latinské Ameriky přesouvat ve velkém a svými odbornými znalostmi si vydobyli postavení jakožto prestižní skupina (Totoricagüena 2005: 86). V některých případech probíhal v Baskicku nábor migrantů cíleně. Například v roce 1832 měl uruguayský konzul za úkol získat pro svou zemi právě Basky vybavené know-how v zemědělství a chovu ovcí, etablovaly se tak v Uruguay komunity Basků, kteří měli na starost právě tato odvětví (ibidem: 15).

Zde je třeba zmínit také faktory, které byly v cílových zemích lákavé pro migranty z francouzského Baskicka. Do značné míry je pohyb francouzských Basků spojen s koloniální politikou Francie – lokality, v nichž se tyto skupiny kumulovaly, pak byly představovány například karibskými oblastmi, státem Louisiana a oblastmi v Kanadě (Douglass – Bilbao 2005: 70). Zároveň se francouzští Baskové přesouvají za lepšími vyhlídkami v nových nezávislých republikách Jižní Ameriky, především v Argentině, kde bylo možno využít sociálních sítí vytvářených Basky od počátku migrace do Nového světa (Totoricagüena 2004: 62).

2. Historické baskické migrační vlny

Mezi první velké vlny baskické migrace v novodobé historii se řadí přesun obyvatelstva na přelomu 18. a 19. století. Baskicko jakožto transhraniční region zasahující do Španělska i Francie skýtal útočiště i strategický bod pro vojáky Napoleonovy armády, jejíž tažení měla pro baskický region rozsáhlé dopady. Kromě přímého důsledku okamžitého přesunu obyvatel mimo kontakt s Napoleonovými vojáky znamenaly dlouholeté napoleonské války újmu pro lokální baskickou pobřežní ekonomiku (Watson 2003: 150).

V průběhu 19. století Baskicko opakovaně doplácelo na svou loajalitu donu Carlosu Isidrovi, bratrovi Ferdinanda VII. Jako odvěcí katoličtí konzervativci stáli proti nově se formující modernistické liberální vlně reprezentované Ferdinandovou dcerou Isabelou, jež slibovala centralizaci Španělska. V letech 1832–1839, 1846–1849 a 1872–1876 zmítaly Španělskem konflikty známé jako karlistické války, jejichž výsledek byl právě pro Karlisty nepříznivý, stejně jako pro Basky, odpůrce liberalismu (Chalupa 2001: 64). Léta válečného konfliktu a poválečné reparace destabilizovaly baskickou ekonomiku, uvrhly Baskicko do dluhů a způsobily stagnaci zemědělské produkce, která vyvrcholila hladomorem mezi léty 1846–1847 (Totoricagüena 2004: 62). Odhaduje se, že ve válečných letech opustilo Baskicko na 80 až 200 tisíc osob mířících do Argentiny, Uruguaye a Chile, přesná data vzhledem k absenci centrální statistické agentury chybí (ibidem: 62–63). Obecně se v otázce baskické migrace 19. století hovoří o 200 tisících osob (Watson 2003: 152).

Následkem systémových změn ve Španělsku po karlistických válkách vyvěrají další rozhodující faktory baskické migrace. Přímým důsledkem výsledku válek je rozpad forálního systému, čímž Baskicko ztrácí velkou část své autonomie. Fueros (práva autonomních regionů) zajišťovaly Baskicku relativní politickou, kulturní i daňovou svobodu, v roce 1876 region o tato práva definitivně přichází. Znamenalo to především změny ve správě obecní půdy, která nyní podléhala správě centrální. Bez obecní půdy nebylo pro mnoho baskických zemědělců možné se uživit (Watson 2003: 149–150). Kromě toho byla na celém území Španělska zavedena jednotná branná povinnost. Velké množství mladých mužů tak odcházelo (nebo bylo za hranice posláno rodinou), aby se vojenské službě vyhnuli (ibidem).

Na počátku 20. století dochází ke změně výběru cílové země, nejatraktivnější se v této době stávají pro Basky Spojené státy americké vzhledem k politické spolupráci obou regionů. Ne nadarmo je raný baskický nacionalismus reprezentovaný Baskickou národní stranou silně orientován proamericky, na rozdíl od dalších baskických nacionalistických fází 20. století (Kurlansky 2001: 229). Spojené státy jsou tak volbou mnoha tisíců Basků v době, kdy Španělskem otřásá více než tři roky trvající občanská válka. Válečný konflikt donutil mnoho Basků k opuštění svých domovů. V první fázi migrace jich většina nalezla útočiště ve Francii, poté se Baskové vydávali do již etablovaných krajanských komunit ve státech Latinské Ameriky a v USA. V té době tvořila jednu z atraktivních cílových zemí také Austrálie. Vzhledem k přísné imigrační politice států Latinské Ameriky ve 20. a 30. letech 20. století hledají migranti nové lokality. V té době startuje v Austrálii program „White Australian Policy“, který láká do oblasti zemědělství pracovně zdatné Evropany (Totoricagüena 2004: 72). Značnou část baskických migrantů tvořily děti odesílány rodinami do bezpečí, tisíce z nich skončily ve Francii, značná část také ve Velké Británii, Mexiku, Nizozemí, Belgii, Švýcarsku, Sovětském svazu i v Československu (Vaca de Osma 2001: 258). Odhadem vyprodukovala španělská občanská válka na 150 tisíc migrantů (Totoricagüena 2005: 15).

V období po občanské válce přichází diktatura Francisca Franca a s ní i radikální změna systému. Budování velkého „španělského národa“ probíhalo na úkor (nejen) toho baskického. Téměř čtyřicet let Francova autokratického režimu znamenalo pro Baskicko období politické i kulturní nesvobody, která vyústila v další vlny migrací přes hranice. Stejně jako v době občanské války byla pro migranty první zastávkou Francie (francouzské Baskicko), odkud byly podnikány další cesty, většinou za moře a většinou tam, kde (pokud vůbec) měli migranti nějaké sociální vazby (Totoricagüena 2004: 70). Obecně lze říci, že období frankismu vyprodukovalo poslední výraznější vlny migrací z Baskicka. Někdy se hovoří také o migraci způsobené aktivitami baskické organizace ETA, nicméně tyto odhady je nutné hodnotit kriticky vzhledem k povaze zdrojů, ze kterých takové informace pocházejí.

V současnosti dochází spíše k plynulé migraci pramenící z ekonomické situace regionu, především úroveň nezaměstnanosti produkuje migranty z nejrůznějších oblastí Španělska. Baskická migrace jako taková však v současnosti nemá žádný specifický charakter.

3. Typický migrant

Vzhledem k poptávce po pracovní síle v cílových zemích, a to v oborech jako obchod, zemědělství, chov ovcí, zpracování kovů, bylo možné se v drtivé většině setkat s migranty-muži. Co se žen týkalo, přijížděly do cílových oblastí buď dohromady se svými manžely, nebo je za nějakou dobu následovaly a připojily se k nim v novém domově. Velmi vzácně bylo možné se setkat s ženou provdanou za domorodce z cílové země. Naopak velice často docházelo ke sňatku mezi mužem – Baskem a ženou, například Američankou (Miller 2013: 220). Migrace žen z Baskicka je nicméně zřetelnější až koncem 19. století (Totoricagüena 2005: 15).

Muži byli obvykle posíláni svou rodinou za lepším živobytím, mladší jedinci pak do služeb církve. V mnoha případech se migrací mladí muži vyhýbali povinné vojenské službě, což souvisí s politickými změnami v baskickém regionu, o jejichž důsledcích hovořím níže. Velice často také docházelo k tzv. řetězové migraci – migrant se rozhoduje pro cílovou zemi v závislosti na existenci sociálních sítí na místě, typický migrant tedy využívá v zahraničí již osvědčené strategie a začleňuje se do komunitního života.

Co se týče usazení na novém místě, velice často odpovídalo prostředí v cílové zemi tomu, které migranti v Baskicku opustili. Lidé zdatní v průmyslové výrobě, obchodu či státní správě se usazovali většinou v hlavních městech nebo větších městech při pobřeží, největší nárůst byl zaznamenán v oblastech Buenos Aires a Montevidea. Skupiny, které byly v Baskicku zvyklé na rurální prostředí a zemědělskou výrobu, vytvářely i na novém místě komunity věnující se chovu ovcí a dobytka (Totoricagüena 2004: 65).

4. Cílové země a baskické zahraniční diaspory

Podle antropoložky Glorie Pilar Totoricagüeny[4] v případě zahraničních komunit Basků skutečně můžeme uvažovat v terminologii diaspor vzhledem k tomu, že tyto komunity vykazují znaky, jež v současných sociálních vědách definují diasporu (Totoricagüena 2004: xvi). Baskické diaspory se podle ní vytvářely již od počátku baskické novověké migrace – mezi krajany existovaly především obchodní vazby doplňované vztahem politickým i kulturním (Totoricagüena 2005: 11). William A. Douglass a Jon Bilbao (2005) mluví o baskických migrantech jako o uvědomělé etnické skupině se silným vztahem k domovině.

V komunitách je a byl kladen důraz na udržování pospolitosti a vztahů s domovinou prostřednictvím nepřeberného množství aktivit – od obchodních sítí mezi krajany a neformální vztahy, přes oficiální programy asistence pro nově příchozí, až ke školám pro baskické děti, společnostem pro výuku baskičtiny a pořádání nejrůznější kulturních akcí a oslav tradičních baskických svátků (Totoricagüena 2005: 13). Domů do Baskicka proudila a stále proudí značná část finančních prostředků migrantů, remitence směřují obvykle na rodinné statky baserri či na baskické katolické farnosti (ibidem: 14). Političtí migranty v období španělské občanské války silně ovlivnili sebeidentifikaci Basků v zahraničních diasporách vzhledem k tomu, že s sebou přinášeli nacionalistické nálady a tendence, jež byly v Baskicku v této době více než aktuální (Totoricagüena 2005: 15). Remitence v té době směřovaly i k baskické vládě fungující z exilu[5].

Komunitní život baskických krajanů je nezřídka udržován a zaštiťován nejrůznějšími baskickými organizacemi v cílových zemích. Mapa 1 ukazuje, kde se s takovými centry setkáme nejčastěji, volně pak počty baskických center kopírují velikost baskické populace na daném místě. Jak baskická vláda, tak samotná Baskická národní strana (EAJ-PNV) udržuje se zahraničními komunitami pevné vztahy, zejména s těmi, kde se nachází krajanů nejvíce – především se jedná o centra v Caracasu, Buenos Aires, Montevideu, Ciudad de México a v Boise ve státě Idaho, USA (Clark 1979: 110). V roce 1973 vzniká v Buenos Aires Konfederace baskických entit v Americe (Confederación de entidades vascas de América)[6], která slučuje právě baskická centra jak v latinské Americe, tak ve Spojených státech a Kanadě.

Závěr

Ač je otázka definice baskické domoviny pro mnohé sporná, a baskické území není příliš rozsáhlé, žije po celém světě nespočet osob, jejichž identita se více či méně vztahuje právě k baskickému teritoriu. Ačkoli by měli migranti třetí či čtvrté generace přejímat kulturní a etnické zázemí hostující země, v případě Basků se stále setkáme s rivalitou v otázce baskické etnicity. Otázka, kdo je do jaké míry Baskem (Má baskické příjmení? Hovoří baskicky?), je aktuální do té míry, že lze v diasporách vypozorovat etnickou hierarchii „baskičnosti“ (Totoricagüena 2005: 449). Ve stejném duchu se nese i reprodukční strategie zahraničních Basků, kteří jsou z velké části endogamní, což poukazuje na vztah členů baskických diaspor k okolní společnosti (Douglass – Bilbao 2005: 343).

Kulturní život v baskických komunitách v zahraničí je do značné míry determinován děním v baskické domovině a je organizován spolky baskické kultury. Instituce takzvaných Euskal Etxeak (Euskal Etxea v jednotném čísle neboli „baskický dům“) jsou k vidění na mnoha místech s většími baskickými diasporami. Dle počtu baskických center registrovaných u vlády Autonomního společenství Baskicko se s těmi největšími se setkáme v USA, Argentině a Uruguayi (Totoricagüena 2005: 8). Obecně se odhaduje, že na deset milionů osob po celém světě může vysledovat svůj původ k osobě migrující z Baskicka (Gipuzkoako Foru Aldundia 2013). Velká část z nich je sdružena právě do krajanských spolků, které organizují například oslavy baskický svátků.

Baskická identita jako taková je více než zajímavým fenoménem podléhajícím bezpočtu trendů a skutečností. V rámci výzkumu způsobu konstrukce a reprodukce baskické kolektivní identity musíme brát v potaz mnoho ekonomických, politických, historických, kulturních i sociálních aspektů, které identitu utvářejí. Cílem tohoto příspěvku rozhodně nebylo podat náhled na fungování každé z baskických zahraničních diaspor, záměrem bylo poukázat na fakt, že si baskičtí migranti s sebou do zahraničí nenesou jen zažité subsistenční nebo reprodukční strategie, ale zároveň kulturní spojení s domovinou, které je zřetelné na úrovni každodenního života baskických komunit.

Použitá literatura

Clark, R. P. 1979. The Basques: The Franco Years and Beyond. Reno: University of Nevada Press.

Douglass, W. A. & Jon Bilbao. 2005. Amerikanuak: Basques in the New World. Reno: University of Nevada Press.

Chalupa, J. 2001. Kapitoly z dějin baskického nacionalismu. Historický obzor 10(3/4): 63–70.

Chalupa, J. 2009. Diktátor a prosperita: Francisco Franco a španělský hospodářský zázrak. Historický obzor 20(1/2): 14–25.

Kurlansky, M. 2000. The Basque History of the World. London: Vintage Books.

Miller, E. A. 2013. Basques and Basque Americans, 1870–1940. Pp. 219–227 in Barkan (ed.). Immigrants in American History. Santa Barbara: ABC-CLIO.

Totoricagüena, G. P. 2004. Identity, Culture, and Politics in the Basque Diaspora. Reno: University of Nevada Press.

Totoricagüena, G. P. 2005. Basque Diaspora: Migration and Transnational Identity. Reno: University od Nevada Press.

Vaca de Osma, J. A. 2001. Los Vascos en la Historia de España. 7. vyd. Madrid: Ediciones Rialp.

Watson, C. 2003. Modern Basque History: Eighteenth century to the present. Reno: University of Nevada Press.

Internetové zdroje

Confederación de entidades vascas en América. Dostupný z www: (27. 4. 2015).

Gipuzkoako Foru Aldundia. 2013. The Basque Diaspora. Dostupný z www: (11. 5. 2015).

 


[1] Španělsky Guipúzcoa a Vizcaya, baskicky Gipuzkoa a Bizkaia.

[2] Baskicky Araba a Nafarroa.

[3] Především je zde řeč o proměně baskického nacionalismu v polovině 20. století, který se transformoval z původního pravicového katolického konzervativního hnutí v levicově orientovaný proud využívající právě potenciál dělnické masy.

[4] V současné době konzultantky baskické vlády pro globalizaci a vztahy s diasporami.

[5] Asociace baskických žen Emakume Abertzale Batza měla během španělské občanské války na starost přijímání uprchlíků a později i pomoc při financování baskické exilové vlády (Totoricagüena 2005: 196).

[6] http://www.nabasque.org/old_nabo/Docs/Estatutos_CEVA_cast.doc (27. 4. 2015).

Jak citovat tento text?

Andršová, Pavla. Migrace Basků: identita a formování diaspor [online]. E-polis.cz, 24. červen 2015. [cit. 2017-07-22]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/migrace-basku-identita-a-formovani-diaspor.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.8 hvězdiček / Hodnoceno: 5x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(