Masarykův humanitní ideál jako výzva dnešku (úvaha nad knihou Ideály humanitní)

 19. únor 2009  Vít Procházka   komentáře

Údajně je rysem velkých osobností spojovat kontrasty. Pevný charakter (tedy takový, který svá stanoviska nepodřizuje módním vlnám) může být leda milován nebo zatracen. Neutrální postoj značí všední zaměnitelnost, nudný průměr. V českém povědomí milovat nějakou osobně cizí autoritu zavání nekritickým přístupem či dokonce idiotským nadšením.

Masarykův humanitní ideál jako výzva dnešku (úvaha nad knihou Ideály humanitní)Masarykův humanitní ideál jako výzva dnešku (úvaha nad knihou Ideály humanitní)

1. Úvod


Údajně je rysem velkých osobností spojovat kontrasty. Pevný charakter (tedy takový, který svá stanoviska nepodřizuje módním vlnám) může být leda milován nebo zatracen. Neutrální postoj značí všední zaměnitelnost, nudný průměr.

V českém povědomí milovat nějakou osobně cizí autoritu zavání nekritickým přístupem či dokonce idiotským nadšením. Naopak, někoho takového nenávidět asociuje s nevyléčitelnou zapšklostí a osudovým propadnutím vlastním mindrákům a frustracím.

Proto dnes Češi lásku i nepřízeň skrývají, nechávají si je jen pro objekty důvěrně známé. Veřejná demonstrace citů budí nevýslovné pohoršení, neboť v očích masy vyjadřuje nevyzrálý pohled na svět. Rozhodujeme se pragmaticky, dle rozumových kalkulů, bez emocí, s mentalitou podnikových účetních. Přestože velké, názorově silné osobnosti nevymřely, obcházíme je po špičkách a v hloubi duše si myslíme, jak pohodlně by se v tom našem postkomunistickém ráji okamžité spotřeby bez nich žilo.

O autoritách let minulých raději ani nemluvit. Dějiny se nám zcela vsákly do učebnic obecné školy plných povinných, ale spolu s tím unavujících a bezobsažných faktů. Minulost pro nás neskýtá naléhavá poučení a vzory. Ztrácíme žitý vztah s tradicí předků, existujeme pouze nyní, včerejšek vnímáme za mrtvý pojem. Jsme stromem s vysychajícími kořeny. Ne, co hůř, jsme bez kořenů!

Nutné je poukázat na další problém, který se v souvislosti s mizející reflexí dějin nabízí – dobrovolný izolacionismus, vytrácení schopnosti myslet v evropském a globálním přesahu. Přitom právě nyní je historický a mezinárodní kontext našeho poznání důležitější než kdy jindy. Integrující se Evropa a postupující globalizace nedovolují omezený pohyb v přítomném čase.

Náš stav si dovolím označit za krizi. Krize, jak známo, nemusí předpovídat definitivní zánik. Při uvědomění si její vážnosti, pokud přestaneme sedět s rukama v klíně, můžeme z ní stále vyjít se vztyčenou hlavou a posilněni. Na začátek postačí, když se po vzoru ostatních společností ohlédneme do dřívějších etap našeho dějinného vývoje a pokusíme se z nich čerpat adekvátní inspiraci proti nedostatkům, bez jejichž překonání zdá se naše důstojné přežití nemožné.

Součástí tohoto ohlédnutí by měl být nepochybně Tomáš Garrigue Masaryk, ať už po stránce svého politického působení, díla nebo mýtu, jenž se kolem Masaryka ještě za jeho života utvořil. Byl to jeho ideál humanitní, který napomohl konstituovat moderní český (resp. československý) stát.

2. Ideál humanitní


Ideály humanitní vznikly jako přednáška pro neakademickou veřejnost roku 1901. V tištěné podobě byly publikovány téhož roku v časopisu Čas. Kniha, z níž jsem čerpal pro úvahu podklady, byla rozšířena o dvě další Masarykovy přednášky – Problém malého národa z roku 1905 a Demokratismus v politice z roku 1912. Obě díla mají politicky dokreslit a aktualizovat Masarykův filozofický rámec.

Nejdříve je nutná otázka. Byl Masaryk filozof? Nezávisle na dosaženém formálním vzdělání „prezidenta - osvoboditele“ se nedaří nalézt odpověď, jež by se nerozcházela s encyklopedickým tvrzením, podle kterého o Masarykově filozofickém poslání nelze mít pochyb.

V Ideálech humanitních se Masaryk od filozofie v konvenčním pojetí odklání. Ovlivněn politickou a novinářskou praxí zprostředkovává svou filozofii srozumitelně a v poměru k všeobecné situaci na přelomu 19. a 20. století s nepředstíranou naléhavostí. Text by mohl být v klidu zhodnocen coby národní manifest nebo zevrubnější komentář denního tisku.

Co je ideál humanitní? Stručně ideál člověčenství, lidskosti, humanity. Masaryk k němu vzhlíží s nadějí, že modernímu člověku poskytne totéž, co jeho středověkému předchůdci křesťanství.

Historické podloží humanitismu dal postupný celospolečenský proces počínaje reformací (v Čechách reprezentovanou husitským hnutím), nástupem kapitalismu, rozvojem vzdělanosti, oslavou antiky a uměleckým rozmachem přes americkou a francouzskou revoluci garantující člověku – občanu základní práva po Masarykovu současnost, kdy probíhá emancipace národů a tříd.

Ideál humanitní se vykazuje přirozeností, vyrůstá z přirozeného náboženství, práva, morálky, společenského stavu a neposledně z přirozené filozofie. Přirozený je v něm totéž co čistý, obecný, zdravý, souznívající s přírodou nebo dokonalý. Zjevně zde prosvítá Platónova teorie idejí. Jako měl Platón svou říši dokonalých předobrazů skutečnosti (idejí), má ji i Masaryk. Také on věří, že vezdejšímu světu náleží ideální vzor, který chce prostřednictvím svého učení objevit a sdílet s ostatními. Zároveň v reformaci, buržoazních revolucích a šíření univerzálních výsad sleduje důkaz, že je tento vzor blízko svému naplnění. (Škodolibost nedovolí opomenout též podobnost státotvorných aktivit Masaryka a Platóna. Masarykem spoluzaložená první republika se po Mnichovu 38 rozplynula jako dávno před ní Platónovy experimenty s ideálním státem.)

Rok 1901, kdy Masaryk uvádí Ideály humanitní před veřejností, se nese v duchu bouřlivých nálad. Sebevědomí národů a tříd eskaluje, industrializace odvála starý řád a nový se usadil v nejistotách. Lidé, vzdáleni někdejší venkovské existenci s kostelem jako zhmotnělým symbolem morálky děděné z generace na generaci, hledají v bobtnajících městech s továrními komíny namísto kostelních věží identitu, která by jim definovala smysl jejich životů ztrácejících se v nekončící dřině hromadné výroby. Kdo nahradí Boha? Nejhlasitěji se vnucovaly světonázory stavící právě na národní a třídní příslušnosti. Náboženství Boha bylo rázem vytlačováno náboženstvím národa a třídy. Ideologie z toho vzešlé (nacionalismus a socialismus) ovlivní tvář 20. století.

Od dnešních politických činitelů (pravicových i levicových) častokrát slýcháme, že se Masaryk negativně vymezoval vůči přehnanému vlastenectví a že jeho smýšlení bylo internacionální (viz reprezentanti levice). Není to pravda. Za Masarykovým kosmopolitismem (zkomoleným na internacionalismus) se skrývá ideál humanitní transponovaný do mezinárodních vztahů na bázi přiznání stejné mravní hodnoty všem národům („každý národ je stejně oprávněn usilovat o člověčenství“). Aspirace národů na větší míru autonomie Masaryk neodmítá (Jak absurdní by to u prvního prezidenta samostatného Československa bylo!) a považuje národy za přirozenou součást lidstva. Nesouhlasí však s identifikací ve smyslu nacionálním za cenu automatické nenávisti k cizím národnostním prvkům a nekritického vyzdvihování vlastního národa.

Slova o Masarykově zavržení socialismu (viz reprezentanti pravice) jsou rovněž nepravdivá. Masaryk socialismus chápe jako reakci dělníků na nelidské pracovní podmínky v sílícím průmyslovém sektoru. Pro tento prvotní cíl (přiznání ohleduplnosti k člověku) pokládá podstatu socialismu za humanitní. Socialistické směřování je dvojího druhu – křesťanské a sekulární. Dříve vznikl socialismus křesťanský a promítl se do programu křesťanskodemokratických stran. Později začal získávat stoupence socialismus sekulární, poznamenaný vizemi Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Filozofickým zdrojem Marxova a Engelsova socialismu je historický materialismus, někdy též nazývaný jako ekonomický. Charakterizuje ho určení průmyslové výroby a ekonomiky vůbec jako úhelného kamene společnosti. Zbytek (sem patří umění, filozofie, náboženství atd.) v historickém materialismu představuje pouhý odlesk hospodářského systému. Včetně morálky. Ta pro čtenáře – socialisty Engelse a Marxe vylučuje všeobecnou platnost vzhledem k tomu, že různé třídy mají různé zájmy, a tedy i neslučitelné vnímání toho, co je a není správné. Sekulární socialismus zpochybňuje jednotu morálky. Oproti tomu humanitní dimenze socialismu mravní roztříštěnost nepřipouští. Třídy, chtějí-li se dohodnout, musí se v jednání prolnout na týž principech, mimo které je zlepšení existenčních podmínek dělnictva, jež socialismus reprezentuje, nemyslitelné.

Bylo by nespravedlivé ideál humanitní posuzovat převážně v rovině politiky, i když se takový přístup samovolně nabízí kvůli Masarykově nejzdůrazňovanějšímu angažmá, účasti na budování novodobé české (a slovenské) státnosti. Hodnocení národních a dělnických tužeb humanitní optikou ne náhodou vězí ve shodné nadpolitické podstatě. Tou je morální apel, jejž lze vystopovat napříč celým Masarykovým životem. Poskytnout obyčejnému, z novot svého věku zmatenému poutníku návod pro rozhodování na poněkud nepřehledné křižovatce ducha. Zní to sice velkolepě, ve skutečnosti se však nehraje o nic většího než se mravně nevzdálit jeden druhému.

Mravní sounáležitost závisí na lásce. Láska v humanitismu je soustředěna konkrétně. Není láskou pokryteckou. Před milováním lidstva velí milovat nejbližší členy rodiny. Obsah lásky humanitní musí být účinný. Účinnost se projevuje v drobné práci, ne v hrdinských činech za každou cenu. I drobná práce odporuje zlu, je-li osvobozena od strachu a nepodílí se na zneužití svěřené moci. Veliké zlo, které jen konstatuje zařazení Ideálů humanitních do etické literatury, Masaryk spatřuje ve ztrátě osobního úsudku a v životu na cizí svědomí.

3. Závěr


Je dosud místo v našem světě a naší době pro ideál humanitní? A nejde jen o překonané morálkaření, planou rétoriku bez praktického dopadu? Ideálem můžeme nazvat vzor, k němuž jsme dospěli a od kterého si slibujeme odstranění nepravostí, jež nám brání v uplatnění našich snů.

Masarykův sen dřímá v srdci i rozumu člověka. Mezi staré a nové, zaniklé a ještě vznikající vkládá spojnici lidství bez přívlastků. Prozřetelně se obává, že nové identity vzešlé z třídního a národního vymezení vyústí v tragédii nedorozumění, neuchováme-li si identitu přirozenou, lidskou.

Následná desetiletí vývoje obavy z Masarykova snu oživila. Z morálky, všeobecného a na okolnostech nezávislého zákona člověka byla vypreparována morálka jednostranná, účelová, jejímž posláním se stalo obhájit jindy neobhajitelná příkoří.

Právě se vracíme na začátek, do roku 1901. Opět stojíme na rozcestí, rozhlížíme se. A pokud se chceme vyvarovat opakování těch samých chyb, nezapomeňme si přibalit ideál humanitní na cestu s sebou.



Bibliografie

Masaryk, Tomáš Garrigue: 1990. Ideály humanitní. Melantrich: Praha.

Jak citovat tento text?

Procházka, Vít. Masarykův humanitní ideál jako výzva dnešku (úvaha nad knihou Ideály humanitní) [online]. E-polis.cz, 19. únor 2009. [cit. 2024-03-29]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/masarykuv-humanitni-ideal-jako-vyzva-dnesku-uvaha-nad-knihou-idealy-humanitni.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.85 hvězdiček / Hodnoceno: 13x


Přidat komentář

Vložit komentář

stulik

pátek, 20. únor 2009
11:01

stulik

Vážený pane Procházko,
Váš článek je velmi inspirativní a děkuji za něj. Jen bych měl snad několik poznámek. Ne zcela jsem pochopil Vámi představený masarykovský apel na uchování si „přirozeného lidství“, jak píšete, jež spočívá v mravní nevzdálenosti jednoho člověka od druhého. Předně si nejsem vědom toho, že by lidskou přirozeností bylo osobní přijetí jistého „kategorického imperativu“ vedoucího k mravnosti. Ptám se, co je zdrojem tohoto kategorického imperativu? Osobní rozhodnutí a vůle jej dodržovat? Pokud by odpovědí byla vůle a stala se tak zdrojem či alespoň opěrným bodem kategorického imperativu, byla by to jen vůle osobní, lidská nebo lépe – světsky imanentní. Myslíte si, že by taková vůle byla pevná? Pokud by vůle byla teoreticky takto nastavena, myslíte si, že by byla schopna čelit výzvě jednoduchých odpovědí na složité otázky existence tak, jak to nabídly totalitní ideologie? Ano, jak píšete, společnost si vybrala cestu jednoduchých odpovědí (viz Mnichov 38), ale ptám se, je to z toho důvodu, že se nepřimkla k ideálu humanismu, nebo z toho důvodu, že tento humanismus vyznávala, ale nebyl dost silný? A kam zmizel Bůh, tato přirozená nejvyšší a transcendentní idea „dobra“ (když se již zmiňujete od platónských idejích)? Jakou má roli Bůh v humanismu? A konečně, v čem tedy spočívá avizovaná obrana proti úpadku morálky? Srdečně bych uvítal bližší popis humanismu, ve kterém se bohužel nyní více neorientuji…
A propós, myslíte si, že se Platón pokoušel o ustavení svého státu za účelem jeho skutečné funkce a delšího přežití? Dle mého názory byl Platón poctivým vědcem, který uvedením do praxe svého státu pouze falsifikoval svou teorii – o což mu primárně šlo, protože jako dialektik (nikoliv jako eristik Marx, chybně považovaný, dle mého úsudku, za „myšlenkového dialektika“) znal hranice lidských schopností a na tyto nepřekročitelné hranice chtěl poukázat.


Napsal: stulik [Odpovědět]