Inkluze je proces, který se týká většiny z nás, nejenom handicapovaných

 16. leden 2015  Hana Svobodová   komentáře

Prezidentu Zemanovi se výroky o vzdělávání handicapovaných podařilo rozvířit další debatu. Proč se mýlí, vysvětluje ve své páteční glose Hana Svobodová.

Ilustrační foto. Zdroj: pixabay.comIlustrační foto. Zdroj: pixabay.com

Pan prezident Zeman některé překvapí, jiné pobaví, další rozzlobí. Možná sám ani zcela nedomýšlí důsledky některých svých vyjádření. Tím z posledních sdělení, kterým minimálně rozbouřil hladinu mínění odborné i laické veřejnosti, bylo: „Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, měly být umisťované do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Není to žádný rasismus ani preference etnické skupiny, ale děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě. Z hlediska duševní pohody je daleko lepší, když budou existovat praktické třídy. Vůbec se mi inkluze nelíbí a jsem proti ní,“ [1] prohlásil Zeman.

Uvažuji, že by možná nejdříve stálo za to zamyslet nad významem druhé části jeho vyjádření, tedy té o rasismu a „preferenci etnické skupiny“ a položit si otázku: jak vlastně tyto dva fenomény vývoje ve společnosti vznikají na primární úrovni, respektive jak začínají v té ještě nejméně viditelné podobě, jako náznaky, příznaky, symboly a tak dále? Ale o tom třeba někdy příště.

Reakce na prezidentovo vyjádření na sebe nenechaly dlouho čekat. Jsou nesouhlasné, kritické, jiné naopak zlehčují jejich význam tím, že je to zase „pokračování štvanice na pana prezidenta“. Říkám si, že vše je možné, ale také se ptám: stojí prezidentovy výroky za takovou pozornost a může být vlastně prezident „štván“? Poté, co se vyjádření prezidenta objevila, padlo jakési odůvodnění, že prezident tím chtěl otevřít debatu o inkluzi. Pokud je mi známo, problematika inkluze (zahrnutí) je v mnoha ohledech předmětem minimálně posledního dvacetiletého hlubšího vnímání a zkoumání z pohledu teorie i praxe. Začíná dle mého soudu jak na úrovni rodiny jako základní sociální buňky, tak na úrovni škol i dalších zařízení. Ústí v řadě případů také v další sociální zařazování handicapovaných do pracovních i ostatních kolektivů, kde dochází ke kontaktům lidí s handicapem i bez něj. V prvé řadě však lidé s handicapem sdílejí a budou sdílet většinový prostor společnosti a ta na ně tak nebo onak klade některé nároky, včetně těch, s nimiž se potýkají i lidé bez handicapů. Čili, chtěl-li pan prezident vnést vklad do debat o inkluzi, bylo spíš rozumné (nejen z pohledu hlavy státu), navázat na dosavadní četné zkušenosti, jichž už bylo dosaženo v procesu inkluze k této části populace.

Jeho vyjádření spíš nasvědčuje tomu, že možná má sám některé diskrepance, možná i z pohledu vlastního „limitovaného vnímání světa, včetně jeho odlišností“. Snad jeho lidskou pozici mohu chápat jako prostě nevyzrálou a kolísající v nevyjasněném vztahu k této problematice. Snad snaha po „hradní“ profesionalitě z laických pozic do řad veřejnosti. Mohu i podezírat, že pan prezident v názoru na podobnou problematiku sám mohl její souvislosti vnímat v době více než dvacet let zpět, a to se této problematice tolik otevřeného prostoru nedostávalo, resp. role tzv. zvláštních škol tehdy snesla hodně. A tak šlo spíše o institucionalizované formy řešení bez rozdílu přístupů k takto zatíženým lidem. Doba ale pokročila, stejně jako teorie a praxe řešení dané problematiky inkluze (začleňování), chcete-li vnímání vztahu „jinakosti“, navíc ze „zákopů“ oné prezidentské rádoby „jinakosti“.

Dnes jsou podle odborníků na problematiku inkluze uváděny např. „dvě teoretické koncepce vzdělávací inkluze…“[2] První -  „ke vzdělávání jsou přiváděni nově žáci, kteří byli dříve z edukačního procesu v důsledku těžkého zdravotního postižení zcela vyloučeni – tj. ´´osvobozeni´´ od školní docházky.“[3] V této souvislosti se uvádí důraz na právo dítěte na vzdělání v běžné škole, speciální, ústavním zařízení nebo přímo v rodině.

Druhý přístup inkluze – „děti z jedné územní oblasti navštěvují stejnou místní školu a jsou společně vzdělávány přiměřeně svým zájmům, schopnostem a nadání.“[4] Osobně považuji za důležitý i v celospolečenském měřítku fakt, že inkluze je proces, který je odborníky označován jako nekončící, a v podstatě probíhá všestrannou interaktivitou v průběhu života jednotlivce v kontaktu se sociálním prostředím, v němž se realizuje, tedy jako většinová část společnosti, v jakémsi sdíleném sociálním rámci.[5] Změny, k nimž průběžně dochází, v těchto vztazích ovlivňují jak jednotlivce, nejbližší sociální skupiny, tak i společnost jako celek, neboť dochází k teoretickým a praxí ověřovaným poznatkům (ne vždy nutně pozitivním).

Rizika, na něž někteří upozorňují, že např. integrační procesy handicapovaných (v procesu inkluzivního vzdělávání) nemohou probíhat za každou cenu, jistě nejsou v zájmu společnosti, ale ani těch na místních úrovních, i proto se k této problematice vyjadřují odborníci na různých úrovních a konkrétní případy i zkušenosti se začleňováním se probírají a vyhodnocují.

Na místě však nejsou jakékoliv „zkratky“, včetně podobných prezidentových výroků, protože jde o již běžící proces a jeho logikou by mělo být zvládnutí a vylepšování dosažených poznatků, nikoliv jejich degradace, má-li to společnost v integračních procesech posouvat, protože jako živý organismus nemůže předem ovlivnit vývoj toho kterého jednotlivce s tou kterou dispozicí, s níž přichází na svět.

Hodně v tomto smyslu může dát zkušenost rodin, kde vedle sebe mohou žít zdraví i handicapovaní jedinci, a také je nelze rozdělovat z důvodů větší rovnocennosti. Naopak, sounáležitost zde začíná a na dalších socializačních stupních by se mohla prohlubovat jak v zájmu handicapovaných, tak těch „zdravých“. Tento proces s sebou totiž nese i to, že společnost dochází k vyšším technologickým kvalitám, které jsou dnes již v mnoha ohledech standardem, to konec konců může handicapovaným usnadnit orientaci. Klade to však nároky nejen na ně samotné, ale i na jejich okolí.

Proto je inkluze proces týkající se celé společnosti a nezachrání nás, pokud se její handicapovaná část skryje před očima zdravých. Naopak je třeba tu zdravou část připravovat na kontakty s těmi, pro něž je zvládnutí běžné sociální praxe obtížnější. Bude-li průběžným efektem třeba jen to, že se bude dařit i na úrovni některých běžných škol povědomí o „jinakosti“ z důvodu zdravotních (stále však lidských), nikoliv však obtížnosti a odpudivosti, pak i to je zlepšení v době, kdy vzájemné vztahy mezi lidmi spíše kolísají, až upadají.

Je škoda, že hlava státu v tomto nedokáže zapůsobit více s ohledem na integrující snahy, nikoliv za každou cenu, ale za cenu vlastního – rovnocenného - pohodlí většiny. Je škoda třeba právě v této souvislosti, že není naplňován jeden ze slibů pana prezidenta - být jakýmsi „sjednocujícím moderátorem společenských jevů a procesů“, a nikoliv tím, kdo opět učinil kroky k rozdělování společnosti, zejména té laické, jejímž se tolik snaží být mluvčím – obávám se, že často za každou cenu…

Je-li třeba právě i jeho postoj ovlivňován některou zkušeností dřívější a možných negativních důsledků, je to důkaz, že o to více jsou integrační snahy na místě. Netýkají se totiž jen handicapovaných, ale třeba i seniorů, jejichž je pan prezident mimochodem sám již také představitelem.

V této souvislosti si dovolím tvrdit, že nakonec jsou vyjádření páně prezidentova přeci jen jistým vkladem do debat a konání v procesu inkluzivního vzdělávání – a to, že volba změn (včetně té další volby prezidentské) vyžaduje poznání, a nebát se sebe samých, což je o odpovědnosti a nárocích kladených na většinu z nás.


[1] Separovat postižené děti? Nesmysl, soudí odborníci o Zemanově výroku. Idnes.cz [online]. Dostupné: http://zpravy.idnes.cz/zeman-chce-oddelovat-postizene-deti-dba-/domaci.aspx?c=A150115_094159_domaci_zt [cit. 16. 1. 2015]

[2] HÁJKOVÁ, V., STRNADOVÁ, I., Inkluzivní vzdělávání. Praha: Grada Publishing, a. s., 2010. s. 7. ISBN 978 – 80- 247 – 3070 – 7.

[3] Tamtéž, s. 7

[4] Tamtéž, s. 7

[5] Srv. např. SLOWÍK, J., Speciální pedagogika: integrace a inkluze. Metodický portál. [online]. Dostupné: http://clanky.rvp.cz/clanek/c/s/16169/SPECIALNI-PEDAGOGIKA-INTEGRACE-A-INKLUZE.html/ [cit. 16. 1. 2015]

Jak citovat tento text?

Svobodová, Hana. Inkluze je proces, který se týká většiny z nás, nejenom handicapovaných [online]. E-polis.cz, 16. leden 2015. [cit. 2017-11-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/inkluze-je-proces-ktery-se-tyka-vetsiny-z-nas-nejenom-handicapovanych.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.33 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(