Hromadné sdělovací prostředky - vliv na podobu globalizace

 13. leden 2004  Tomáš Popp   komentáře

Hromadné sdělovací prostředky prodělaly za posledních 50 let velmi zajímavý vývoj. Tištěná média pomalu opouštějí své výsadní postavení ve prospěch elektronických masových sdělovacích prostředků. Televize ovlivnila jak podobu tištěných médií, tak mezilidskou komunikaci a lidé si podle jejího programu mnohdy řídí denní program. Za tohoto stavu na scénu přichází nové médium (internet), vyvinuté vojenským průmyslem USA. Spojilo možnosti televize, PC a modemů.

Hromadné sdělovací prostředky - vliv na podobu globalizaceHromadné sdělovací prostředky - vliv na podobu globalizace

1. Úvod

Hromadné sdělovací prostředky prodělaly za posledních 50 let velmi zajímavý vývoj. Tištěná média pomalu opouštějí své výsadní postavení ve prospěch elektronických masových sdělovacích prostředků. Televize ovlivnila jak podobu tištěných médií, tak mezilidskou komunikaci a lidé si podle jejího programu mnohdy řídí denní program. Za tohoto stavu na scénu přichází nové médium (internet), vyvinuté vojenským průmyslem USA. Spojilo možnosti televize, PC a modemů. Propojilo celý svět a stalo se tak podle některých autorů skutečně globálním médiem. Tito autoři však opomíjejí, že k tomuto médiu mají přístup jen 4% populace. Technologický vývoj umožňuje využívat i další multimédia - CD ROM, digitální televize…

Ovšem jak lze definovat globální médium? Je to takové, jehož signál lze zachytit na celém glóbu? Nebo to, které nabízí globálně sdílené hodnoty? Existují takové hodnoty? Je třeba, aby mohl jeho signál, alespoň teoreticky zachytit každý občan na Zemi? Stačí, když jeho signál zachytí 20% vyvolených? Protože právě ti, zatím, rozhodují o podobě globalizace. Jak se média podílejí na chápání globalizace? Mohou zásadně promluvit do dalšího směřování? Na tyto otázky se pokouší nalézt odpověď tato esej.

2. Nositelé konsenzu

Pohled na roli masových sdělovacích prostředků prošel ve společenských vědách (a především v sociologii) několika etapami. První zdůrazňovala jejich všemocnost, která povede k novým druhům totality a unifikaci společnosti. Druhá etapa vývoje neviděla v médiích všemocného manipulátora, ale spíše nositele konsenzu a plurality. Třetí fáze se vymezuje vůči oběma předcházejícím, a v té se v tuto chvíli také nacházíme (Pácal, 1995, s. 17 - 18). Možná se dá říci, že je již na ústupu a co nevidět ji nahradí etapa čtvrtá. Její podobu lze jen odvozovat, ale v tuto chvílí necháme podobné úvahy stranou. Jak tedy média ovlivňují podobu společnosti?

2.1. Reklamní průmysl

Autoři první etapy se domnívali, že masová média mohou introjektovat potřeby a názory do myslí konzumentů. Lze je manipulovat dle potřeby systému či vlastníka média. Tento pohled byl později upraven v důsledku dalšího vývoje. Ukázalo se, že do jisté míry to možné je, ale není to zcela jednoduché. Lze vytvořit zcela nové, donedávna zcela neznámé potřeby, ale musejí vycházet z lidského nitra a neukojitelné touhy být rozptylován a hýčkán. Ty je možno tvořit a udržovat o ně zájem. Reklamní průmysl velmi umě manipuluje se svými konzumenty, s cílem vnutit jim produkty, bez kterých se „nelze obejít“. Problém nastává, když se konzument nasytí. S tím mělo z počátku toto odvětví značné potíže. Ovšem kapitáni businessu společně s reklamním průmyslem, psychology, sociology, antropology… rozrastrovali společnost do snadno pochopitelných skupin. Rozkryli skryté, podvědomé potřeby a pudy a ně cílili svůj útok. V tomto případě se lze jen velmi obtížně bránit. „Marketingoví analytici pozorují chování dobrovolníků, zpovídají je a zaznamenávají kauzální propojení mezi pocity, sebe-obrazem a nákupy“ (Ruskhoff, 2002, s.167). Výrobky nebo služby jsou na míru šity různým skupinám spotřebitelů. Používají se samozřejmě různé manipulativní techniky. Velmi dobře funguje pocit méněcennosti. Pokud jsou nabízené produkty spojeny s pocity, zvyšuje to u nich eventuální prodejnost. „Pro pohyb zboží jsou potřeba pocity“ (McLuhan, 2000, s. 25).

Obchod zasáhl i oblast sdělovacích prostředků. Příjmy z reklamy jsou esenciální složkou každého média. V počátcích vzniku masových sdělovacích prostředků v Evropě nešlo primárně o zisk. Noviny byly víceméně hlásnými troubami politických subjektů. V USA byla situace odlišná. Šlo především o výdělek. Ihned při svém zrodu byl americký tisk obchodním artiklem (Pácl, 1995, s.19)

Nezávislost médií je jen slovní hříčkou. Pokud se podíváme na top 10 inzerentů v českých sdělovacích prostředcích, dojdeme k tomu, že jejich jména se příliš nemění. Jedná se většinou o nadnárodní společnosti s obrovským disponibilním kapitálem.

Pro ilustraci uveďme několik příkladů. Zaměříme se na inzerenty v českých televizích. Ve 33 týdnu roku 2002 bylo pořadí následující: Opava – LU, Procter and Gambel, Henkel, Danone, Unilever, Wrigley, T-Mobile, Český Mobil, Best Foods CZ, Vitana (Strategie, 2.9. 02). Ve 34 týdnu roku 2002 bylo pořadí následující: Procter and Gambel, Opavia – LU, T-Mobile, Wrigley, Eurotel, Unilever, Český Mobil, Best Foods CZ, Henkel a Hypernova (Strategie, 9.9. 2002). Z tohoto výčtu je zřejmé, kdo platí naši zábavu. Podobná situace je i u novin a časopisů. S tím rozdílem, že zde se občas objeví menší – regionální společnost. Samozřejmě to souvisí s cenou za nabízený prostor.

Tito inzerenti za své peníze požadují odpovídající služby. O jejich přáních jsou nejlépe informování vlastníci médií. Nedochází tedy k zásadním rozporům. Imperativ zisku spojuje inzerenty s vlastníky médií. Konzument se dostal do středu pozornosti. Jeho zájem vytváří zisk, a ten je potřeba udržet za každou cenu. Proto se masové sdělovací prostředky zaměřili na princip nejnižšího společného jmenovatele (Pácl, 1995, s. 24). Nabízí zábavu jednoduchou, líbivou a hlavně většinově konzumovatelnou. Tento druh sdělování informací vede k desublimaci alternativních pohledů na dění či společenskou realitu.

„Tyran dnes nevládne holí nebo pěstí, ale v převleku za průzkumníka trhu vede svá stáda cestami užitku a pohodlí“ (McLuhan, 2000,s. 29).

2.2. Unifikovaná společnost konsenzu?

V 5O. letech se zdálo, že masová média vyhrávají a naplňuje se vize sociologů třetí etapy. Velmi uznávanou hodnota byla unifikace. Nelišit se od ostatních bylo považováno za společensky nejpřijatelnější. Reklamní průmysl samozřejmě využil této skutečnosti a začal ji šířit i ve svých sděleních. Tím tento trend podpořil a učinil ho předmětem směny. Tento příklad ukazuje, že masová média zřejmě nemají schopnost vytvářet úplně neznáme či neexistující hodnoty či potřeby. Mají však schopnost markantně umocňovat i jen tušená lidská přání, či společenské trendy. Vytváří potřeby nepravé, umělé zkonstruované. Bohužel lze jen velmi těžko odhalit potřeby pravé a uměle introjektované. Princip nejnižšího společného jmenovatele funguje i mimo média, a to přímo v konzumentově mysli. Tuto vizi předpovídala řada autorů – Reisman, MacDonald, Marcuse.

Společnost zaměřená na konzum nemůže bez masových sdělovacích prostředků růst nebo alespoň neupadat do déletrvající deprese. Ty mají především bavit a tím udržovat občany v patřičných mezích. Od Platónových dob se příliš nezměnilo. Simulacra jako analgetika proti bolesti zvané nespokojenost jsou předepisována stále - dnes více než v minulosti. To především díky technologickému pokroku. Občan bavící se a snažící se vyrovnat se předlohám reklamního průmyslu je ideální jednotkou současné společnosti. Ten se nebude ptát, zda je tento systém správy společnosti trvale udržitelný. Má zajištěnu většinu životních potřeb a zdá se, že blahobyt je věčnou a neměnnou hodnotou. Přemýšlí v intencích systému a jeho operacionálního jazyka. „Reflektuje víru, že skutečné je neměnné a že etablovaný systém navzdory všemu plodí koneckonců dobro“ (Marcuse, 1991, s. 80). Takto upravený spotřebitel může být velmi lehce manipulován i v politickém slova smyslu. To, že si může vybrat ze spektra politických subjektů stejně jako v supermarketu z nabídky desítek jogurtů, mu usnadňuje pochopení jeho role. Důležitý je fakt výběru. Ten je považován za nejvyšší hodnotu. Stejně tak je prezentován masovými sdělovacími prostředky. Jako by on byl zárukou svobody a autonomie jedince.

2.2.1. Televize – umrtvující modrý obraz

Dominantně konzumovaným médiem je v současnosti televize (alespoň v euroatlantickém prostoru). Ta přináší zábavu i informace. Je spojením zvuku i obrazu. Podívejme se, jakým způsobem ovlivnila podobu komunikace. Televize je především médiem zábavy. Neumí zachytit nuance některých pocitů a sdělení šířené jejím prostřednictvím je omezeno její formou. Sport, násilí, spory, války, sex, to jsou ideální obrazy pro televizi. Hůře už je na tom při pokusu zachytit kulturní diference či jemné rozdíly mezi lží a pravdou.

Jerry Mander popisuje ve své knize „Čtyři důvody pro zrušení televize“ tento příklad: Black Mesa je oblast patřící indiánům kmene Hopi, která je velmi bohatá na nerostné suroviny. Tu chtěli získat společnosti těžící uhlí a vybudovat v ní velmi výnosný důl. Reportéři řady médií pohovořili se všemi dotčenými subjekty (Úřadem pro indiánské záležitosti, členy kmenové rady a představiteli uhelné společnosti) a postavili je do kontrastu s několika hovořícími stařešiny kmene. Ti popisovali, že všude je přítomen Velký Duch a proto nemůže být jeho zem rozbagrována a přeměněna na měsíční krajinu (Mander, 2000, s. 40-43). Postavili vedle sebe technokratické pojetí světa a svět duchovna a posvátnosti životního prostředí, „objektivní informace“ vedle pochybného pocitu přítomnosti Velkého Ducha, zaměstnance v kravatách v protikladu ke stařešinům v indiánských oblecích. Právě tento druh poselství není televize schopna zachytit. Z toho se pak poučily četné spolky na ochranu životního prostředí a dnes zaměstnávají tiskové mluvčí vyhovující televizním představám a stejně tak modelují i akce a sdělení. Akce se modelují tak, aby přinášely obrazy dobře mediálně zachytitelné. Podbízivost televiznímu obrazu proměnila celou řadu aktivit, i mezilidskou komunikaci. Stačí jen požadovaně vypadat, není nutné takový být. Přetvářka a klam hrají v boji o místo na slunci velmi důležitou roli. Prostřednictvím televize je snadné nabízet výrobky a propagovat konzumní hodnoty, ale velmi obtížné, snad až nemožné, je objasnit kulturní, společenský systém postavený na radikálně odlišném základu. Televize je tedy jedním z pilířů udržení konsenzu se stávajícím společenským uspořádáním. Může vyvolávat zájem o události, ale zároveň umrtvuje schopnost angažovat se. „…média epizodicky probouzejí srdce, zbavují jednotlivce špatného svědomí a skrytě ho odvádějí od závazku vzájemné pomoci a dobročinnosti“ (Lipovetsky, 1999, s.156). Proč by se někdo angažoval, když to pro něj přináší příliš malý profit a mnoho problémů? Tento postoj je vcelku pochopitelný. Rychlé uspokojení je základním měřítkem úspěchu, tomu skvěle vyhovuje televize.

Globalizace nahlížená skrze televizní obrazovku bude vždy prezentována v souladu s korporativním kapitálem, který ji vlastní či platí její provoz (viz výše). Konzumní zaměření společnosti je televizí posilováno, a tím dochází k upevnění postavení průmyslu toto nabízejícího. Samozřejmě se mohou objevit pořady či zprávy, které upozorní na negativní důsledky globalizace, ale ne v hlavním vysílacím čase nebo v příliš častém sledu. Tuto zprávu nebo pořad vystřídá reklama na lákavý výrobek nebo službu.

2.2.2. Postmoderní cenzura

Je zde ještě jedna velmi dobrá metoda jak zabránit příliš otravným informacím spatřit světlo světa. V minulosti jsme mohli sledovat cenzurní zásahy ze strany státního aparátu. Byly vcelku dobře odhalitelné a nebylo pochyb o původci vyřazení nechtěné pasáže či zákazu celého díla. Dnes není nutné něco zakazovat. Komerční tlak vykonává tuto práci za cenzory. Cenzorské zásahy ze strany vedení média nebo jeho akcionářů, ale nejsou řídkým jevem ani dnes. Opět nastává synergie mezi inzerenty a vlastníky sdělovacích prostředků. Podívejme se na několik příkladů.

Těžko bychom hledali na kanálu NBC (vlastníkem je společnost General Electric příjemce řady armádních zakázek) odpůrce obou válek v Perském zálivu. Pokud se objeví jejich názor, pak jen jako krátká zpráva bez obrazu a vždy patřičně okomentovaná. To je jeden ze způsobu novodobé cenzury. Můžete si říkat, co chcete, ale nikdo vás neposlouchá. Dalším příkladem přímo cenzorského zásahu je neodvysílání reportáže v pořadu 60 minutes na kanálu CBS, která odhalovala postup tabákových koncernů. Šlo o to, že tyto společnosti dávkují nikotin tak, aby jeho obsah zesiloval závislost a to v rozporu s daty uvedenými na obalu cigaret. K odvysílání reportáže nikdy nedošlo, protože by to mohlo vést k pádu akcií CBS v důsledku sporu s tabákovými koncerny; navíc jednou z filiálek WESTINGHOUSU (se kterým zfúzoval) je společnost Lorillard vyrábějící cigarety. Pravdivost informace nehrála žádnou roli, rozhodující je zisk a tato informace by k němu zřejmě nevedla. Podobný scénář měla reportáž v deníku Cincinetti Enquierer popisující praktiky firmy Chiquita Brands Inernational. Zpráva sice byla zveřejněna, ale pod hrozbou sporu s Chiquitou deník tuto dementoval a uvedl vše na „pravou“ míru. Co na tom, že Chiquita hrubým způsobem porušuje práva zaměstnanců (velmi mírně řečeno), systematicky používá na plantážích nedovolené pesticidy, korumpuje kolumbijské státní představitele… Tyto informace se ukázaly jako pravdivé, ale to opět nebylo rozhodující (Ramonet, 2003, s. 189-191). Jak můžeme věřit informacím podávaným tímto způsobem? Bohužel jen těžko lze očekávat, že průměrný divák televize si bude ochoten ověřovat podávané informace. Jsme vystaveni silné skupině obchodních společností, které mají jediný zájem, a tím je vnutit nám své výrobky či služby.

2.2.3. Zábavné zpravodajství

Televizní zprávy nabízejí informace typu omnibus, a to znamená pro „všechny“ (Bordieu, 2002, s. 13). Ty jsou schopny udržet diváky u obrazovek. Jedná se o zprávy vedoucí ke konsenzu, nerozdělují. Tento fakt si uvědomíme pokud budeme sledovat jedno vydání televizních zpráv v libovolné komerční stanici (u zpravodajských televizních stanic je situace o něco komplikovanější). Informace se staly předmětem obchodu. Vše je baleno do hávu zábavy, a tak redukováno na zjednodušenou rovnici směsice prázdnoty a zábavnosti. Každá informace může být vystřídána vtipnou glosou nebo „idiotem“ ládujícím se například kremrolemi. „Stalo se jen to, že veřejnost si zvykla na inkoherenci a zábavou byla ukolébána k lhostejnosti“ (Postman, 1999, s. 119) Tento snadný přechod od „serióznosti“ k zábavě vede k vyprazdňování obsahu informací. Problém je v tom, že tím dochází ke zploštění zájmu o jiné, než takto podané dění či informace. „Naše politika, náboženství, zpravodajství, sport, vzdělávání i obchod se proměnily ve stejnorodý doplněk zábavy, aniž by proti tomu veřejnost protestovala nebo vůbec zaregistrovala“ (Postman, 1999, s. 12). Televize ovlivnila velmi výrazně i podávání informací v tištěných médiích. Důraz na okamžitost, obrazotvornost, zábavnost se stal hnací silou i v „seriózních“ tištěných médiích. Soutěže, obrovské fotografie se zkratkovitým textem, přebírání námětů z televizního zpravodajství, senzacechtivost a rychlost za každou cenu vede k vyprázdnění informace jako nositele demokratického rozhodování a neschopnosti promýšlení a zkoumání její pravdivosti. „Média podléhající ideologii přímého přenosu live, okamžiku, omezují čas na analýzu a na úvahu“ (Ramonet, 2003, s.88). To má velmi negativní konsekvence ve vztahu ke kvalitě demokracie. Ta je postavena právě na informacích, které jsou pro občany rozhodující. V současné době je za pravdivou informaci považována ta, která je vidět. Pokud se objeví ve všech médiích se stejným nebo alespoň podobným vyzněním, stává se pravdivou. Jakou jinou možnost srovnání má průměrný konzument? Pokud televize přinese zprávu a tištěná média ji považují za fakt, ihned ji zařadí do svých vydání. Tento proces samozřejmě funguje obousměrně, ale v tuto chvíli ve prospěch směru TV-tištěná média. Nemožnost srovnání je základním předpokladem k utváření autoritativní společnosti. „…pokud se politický diskurs promění v jeden velký žert, cenzura přestává být nezbytností“ (Postman, 1999, s. 150) Bohužel neexistuje osoba sedící ve skleněné věži a manipulující s námi. Jsme zapleteni v síti společenských vztahů, jejichž společným jmenovatelem je potřeba dosahovat růstu a profitu. Ta je stavebním kamenem kapitalistického systému správy společnosti. Z toho vyrostl fenomén zvaný globalizace. Jedná se jen o další stádium korporativního kapitalismu.

Velmi důležitou roli hraje zdroj informace. Média nemající finanční prostředky na zajištění zpravodajů z míst, z kterých by chtěla přinést zprávu, využívají světových mediálních agentur (AFP, REUTER…). Ty vybírají, které zprávy do světa vypustí a které se nikdy k uším a očím konzumentů nedostanou. Mimo tyto agentury jsou hojně využívány zdroje jiných, bohatších médií. Řada televizí přebírá zprávy ze CNN, EURONEWS, BBC... Ty rozhodují v jaké podobě a zda vůbec budeme informováni. Ve stále větší míře média druhé a třetí kategorie (ta, která nemají na trvalý pohyb po celém glóbu (2) a ta která jsou omezena jen na státy či regiony (3) ) opomíjejí zpravodajství ze zahraničí. Součástí tohoto procesu je a stále více bude spoléhání se na informace od několika subjektů schopných takové informace poskytovat. Velmi dobře je tento proces zachytitelný v USA. „…část věnovaná zprávám ze zahraničí se zmenšila dokonce i ve srovnání s nejnevýraznějším obdobím uprostřed osmdesátých let. Klesá počet zpravodajů a vzrůstá počet specialistů na konzumní aféry“ (Ramonet, 2003, s. 77). Tento trend je zatím více patrný u komerčních médií, ale nevyhýbá se ani médiím veřejnoprávním. Postačí sledovat jedno vydání Televizních novin na ČT1. Procento bouraček a omnibusů utěšeně narůstá. Tento proces není spontánní. Je výsledkem komercionalizace informací, tlaku na ziskovost médií – křivky sledovanosti, rychlosti bez zpětné vazby, sdělovacích prostředků jako primárně zábavních podniků, a v neposlední řadě je to daň jejich masovosti.

3. Globální média?

Jaké médium lze nazvat globálním? Pokud bychom jako kritérium považovali jeho dostupnost pro alespoň 80% světové populace, dojdeme k závěru, že takové médium neexistuje (pokud vynecháme prosté slovo a písmo jako prostředky mediální komunikace). Televize je sice masovým médiem, ale ne na celém světě. Stejné je to u internetu, tisku či rozhlasu, i když ten je zřejmě nejrozšířenějším z nich.

Pokud tuto otázku zaměříme jen na konkrétní společnosti působící na mediálním trhu, výsledek je stejný. Není médium, které by mohlo reálně sledovat 80% světové populace. Především kvůli technologické stratifikaci světové populace. Hypoteticky to možné je. CNN lze zachytit na téměř každém kontinentu. Ovšem i zde bych se neodvážil označit ho za globální médium. Použil bych raději termín médium s klíčovým dosahem. Je určeno pro úzkou skupinu lidí, která má však podstatnější vliv na podobu světového obchodu než zbytek populace. Z toho důvodu je jeho dosah klíčový. Podobu globalizace neovlivní obyvatelé vyloučené většiny, ale spíše obyvatelé vyvolené menšiny. Pokud tedy takto zjednodušíme náš pohled, NENÍ GLOBÁLNÍCH MÉDIÍ. To by byl však závěr příliš rychlokvašený. Musíme si uvědomit, že médium nepřenáší jen informace, ale i ideologii, kulturní normy. V tom případě by se dala ideologie konzumní společnosti vysledovat právě v médiích typu CNN nebo MTV. Ta jsou ale dostupná zase jen elitám společnosti třetího světa. Jak však víme fungují ve společnosti tzv. malé skupiny nositelů poselství, které se snaží ostatní napodobovat. Podle teorie kulturních norem Melvina L. deFleura působí média na jedince nepřímo. Jejich vliv se projevuje až prostřednictvím modifikace těchto norem (Pácl, 1995, s. 49-51). Pokud tento předpoklad přijmeme, vychází z toho, že i když nejsou média globálně dostupná, mohou ovlivnit názorovou sadu, kulturní normy nebo konzumní chování, pokud mají dosah alespoň na elity zemí (kontinentů), kde je nelze z důvodů sociální a technologické stratifikace sledovat masově.

Před médii existoval v těchto zemích nadnárodní kapitál, který pomalu připravoval půdu pro jejich příchod. Samozřejmě že i média s tímto dosahem jsou nadnárodními společnostmi. Například CNN je vlastněna společností TIME WARNER, kolosu na výrobu zábavy.

I ostatní média s klíčovým dosahem jsou vlastněna nadnárodním kapitálem. Fúze a slučování jsou právě u těchto společností velmi časté. Dochází k nim i mezi společnostmi majícími pod kontrolou telefonní sítě a další komunikační prostředky. Jde o to ovládnout celý řetězec poskytování informací – od produkce až po spojení s abonentem (Ramonet, 2003, s. 187).

4. Jak jinak lze informace šířit?

Lze šířit informace jiným způsobem? Bohužel jsme omezeni stávajícími technickými prostředky, a proto i tzv. alternativní média musí do jisté míry využívat postupů běžných v masově šířených médiích. Je potřeba upravit obsah i formu. Pokud chceme přinést kvalitativní změnu společenského zřízení, musíme se zaměřit na poskytování informací prostých manipulace a zamlčených významů. Především poskytovat informace pravdivé, i kdyby ty měly přinést naši vlastní kritiku.

Využívání stávajících forem komunikace je možné, ale s uvědoměním si jejich omezení. Existují projekty televizí, které fungují na jiných principech než běžně sledované kanály. Stejně je tomu i u internetu, rozhlasu (funguje celá řada i internetových rádií). Prozatím je možné na internetu publikovat téměř cokoli. Problém je samozřejmě s návštěvností těchto stránek, stejně jako se sledovaností či prodejností (čteností) menšinových médií. Pokud ovšem chceme přinášet kvalitativně jiné informace nezbývá než se smířit s tím, že je bude konzumovat jen menšina lidí.

I přes příchod dalších médií (digitální televize), která podle některých autorů přinesou větší pluralitu názorů, jsem nucen konstatovat, že pokud nedojde k celospolečenské změně, nenastane žádná výraznější změna ani na poli mediální komunikace. Můžeme mít stovky kanálů, ale sledovat se budou prozatím hlavně ty s nejmenším společným jmenovatelem. Zábava je na prvním místě, proto si nedělám iluze o zásadní proměně masových médií s rozšířením digitální televize nebo jiných technických novinek. Internet byl také oslavován jako přínos k demokratizaci celospolečenské diskuse, ale tento předpoklad se nenaplnil. Ani nevedl ke kultivaci sdělení, stal se prozatím jen prostorem, kde si můžeme říci co je libo. Teoreticky si to může každý patřičnou technikou vybavený „internaut“ přečíst. Bohužel se stává stále více prostorem pro komerční nabídky služeb a výrobků všeho druhu. Je jen jedním z mnoha komerčně zneužitých masově sdělovacích prostředků. Opět se ukazuje, že i internet se může stát masovou zábavou v tom nejhorším slova smyslu. Nejsledovanější stránky jsou v současnosti ty nabízející sex.

Titulní obrázek převzat z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Wideband_Global_SATCOM_Satellite.jpg

Seznam použité literatury

  1. Bordieu, P.: O televizi, Doplněk, 2002, s. 13.
  2. Chossudovsky, M.: Válka a globalizace, INTU, 2003.
  3. McLuhan, M.: Člověk, média a elektronická kultura, JOTA, 2000, s. 24, 29.
  4. Mander, J,: Čtyři důvody pro zrušení televize, Doplněk, 2000, s. 40-43.
  5. Marcuse, H.: Jednorozměrný člověk, Naše Vojsko, 1991, s. 80.
  6. Lipovetsky, G.: Soumrak povinnosti, PROSTOR, 1999, s. 156.
  7. Lipovetsky, G.: Éra prázdnoty, PROSTOR, 2002.
  8. Pácl, P.: Tři etapy sociologického výzkumu masově sdělovacích prostředků, FF Ostrava, 1995, s. 19, 29, 49-51.
  9. Ramonet, I.: Tyranie médií, Mladá Fronta, 2003, s. 77, 88, 187, 189-191.
  10. Ruskhoff, D.: Manipulativní nátlak, Konfrontace, 2002, s. 167. Strategie, 2.9. 2002, 9.9. 2002

Jak citovat tento text?

Popp, Tomáš. Hromadné sdělovací prostředky - vliv na podobu globalizace [online]. E-polis.cz, 13. leden 2004. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/hromadne-sdelovaci-prostredky-vliv-na-podobu-globalizace.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 9x


Přidat komentář

Vložit komentář

Janča M.

pátek, 16. leden 2004
10:24

nemůžu úplně souhlasit...ten J.Mander je podle mě extrém,zkusil ses podívat do Postmana?vřele doporučuju - Postman, Neil : Ubavit se k smrti. Mladá fronta, 1999.přel. Irena Reifová.Ale je jasný, že pohledů na média je spousta...


Napsal: Janča M. [Odpovědět]

Protagoras

pátek, 30. duben 2004
13:02

Nechci mluvit za Tomase, ale Ubavit se k smrti zna, sam mi tu knihu doporucil.


Napsal: Protagoras [Odpovědět]