Budování státu a národní identity v Kyrgyzské republice po roce 1991

 18. prosinec 2008  Mgr. Lucie Hromková   komentáře

Rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 vzniklo ve středoasijském prostoru pět nezávislých republik, jejichž následný vývoj byl v mnohém odlišný. Článek se zabývá budováním národní identity v postsovětském Kyrgyzstánu, který prošel sedmdesáti lety sovětské národnostní politiky, jež mimo jiné zásadně přeměnila etnickou a lingvistickou strukturu země. Řešeny jsou především pozůstatky sovětské národnostní politiky a poté dvě zásadní období pro budování národní identity reprezentovaná bývalým a současným prezidentem Askarem Akajevem a Kurmanbekem Bakijevem.

Budování státu a národní identity v Kyrgyzské republice po roce 1991Budování státu a národní identity v Kyrgyzské republice po roce 1991

Rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 vzniklo ve středoasijském prostoru pět nezávislých republik, jejichž následný vývoj byl v mnohém odlišný. Článek se zabývá budováním národní identity v postsovětském Kyrgyzstánu, který prošel sedmdesáti lety sovětské národnostní politiky, jež mimo jiné zásadně přeměnila etnickou a lingvistickou strukturu země. Řešeny jsou především pozůstatky sovětské národnostní politiky a poté dvě zásadní období pro budování národní identity reprezentovaná bývalým a současným prezidentem Askarem Akajevem a Kurmanbekem Bakijevem. Akajev byl původcem počáteční liberalizace země a v průběhu své funkce představil několik velmi působivých konceptů národní ideologie. Po tzv. tulipánové revoluci byl však svržen opozicí a nahrazen Kurmanbekem Bakijevem. Zatímco Akajev užíval národní ideologii jako prostředek udržení si moci, Bakijev sází spíše na osobní popularitu a význam národní ideologie zcela ignoruje. Komparace dvou hlavních období formování národní identity v zemi a nastínění dalšího možného vývoje je tématem předkládaného příspěvku.

I. NÁRODNÍ IDENTITA, NÁRODNÍ IDEOLOGIE, BUDOVÁNÍ STÁTU

Lidé se od nepaměti potřebují začleňovat do sociálních skupin. V průběhu života se u nás mohou projevovat různé druhy identit – osobní, sociální, kolektivní, národní, etnická, náboženská, genderová, regionální, jazyková ad., jež mají pro člověka různé váhy. Národní identita je chápána jako mnohodimenzionální konstrukt, který zahrnuje obraz národa a vědomí jeho charakteristik, vazbu k národnímu státu,  národní hrdost a   patriotismus či nacionalismus (Vlachová, Řeháková 2004). Co se týče teoretického vymezení, národní identita je jednou z kolektivních sociálních identit. Lze ji definovat jako pozitivní vztah jedince k jeho národu (Carey in Vlachová a Řeháková 2004).

Chceme-li pochopit a analyzovat proces budování národní identity příslušníků kyrgyzského národa po získání nezávislosti v roce 1991, je třeba brát v úvahu historický vývoj země a fakt, že tento proces zásadně ovlivnila implementace sovětské národnostní politiky. Uvažujeme-li pojem národ z pohledu modernistů, tedy jako formu, která vznikla podmíněně na základě faktorů objevivších se v moderním socioekonomickém a politickém životě, je vhodné zaměřit se především na novodobé dějiny státu. Kyrgyzské území, jak ho známe dnes, bylo součástí RSFSR od roku 1876, poté se v roce 1924 stalo autonomním Kara-kyrgyzským regionem v rámci SSSR a v roce 1936 svazovou republikou.

Uvažujeme-li rozdělení národů na kulturní (ethnos) a politické (demos) komunity, jak o nich hovoří Vlachová a Řeháková (2004), lze tuto zemi vzhledem k její pestré etnické struktuře a krátkodobé státní historii jak v roce 1936, tak v roce 1991 považovat za komunitu politickou. [1] Politická komunita stojí na občanství (občanský stát) – kdy jsou za příslušníky národa považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu. Kulturní komunita stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře, kdy za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu (Keane in Vlachová a Řeháková 2004).

V předsovětském Kyrgyzstánu měly národnost a etnicita velmi volný vztah díky značnému promíchání etnických skupin a kmenů. Převažovaly zde především identita náboženská a pastevecká. Pojem Kyrgyzové pravděpodobně patřil jednomu z turkických kmenů, který se usadil u pramenu řeky Jenisej (Menges 1994, Roux 1997). Turkický původ je zde myšlen spíše z lingvistického hlediska, než z etnického (původně se pravděpodobně jednalo o Indoevropany jak uvádí Menges 1994 i Roux 1997). Z území svého původu kmeny putovaly do míst, kde dnes leží Kyrgyzstán, přičemž docházelo k opakovanému míšení s Mongoly, Číňany, Ujgury, Turky a dalšími až do podoby dnešního kyrgyzského národa (Dukenbaev, Hansen 2003).

Počátkem 20. století sestávala předsovětská kyrgyzská společnost z rozdílných nomádských skupin, nebyla tedy národem v moderním slova smyslu. [2] Kyrgyzstán získal tuto moderní formu až v roce 1924, kdy se stalo jeho území Kara – kyrgyzským autonomním regionem. Jak naznačuje Wright (1997) byli to právě Rusové, kteří svou přítomností dali kyrgyzskému etniku pocit národního vědomí. Je zřejmé, že teprve po příchodu Rusů se Kyrgyzové jako skupina měli vůči komu vymezit. Stejně tak k vytyčení teritoria, na kterém dnes Kyrgyzové žijí, došlo zásluhou Rusů. Vyšší úroveň vzdělání a standardizace kyrgyzského jazyka přispěli k ustanovení nových politických elit z řad Kyrgyzů, což v neposlední řadě také přispělo k národnímu uvědomění. Před příchodem Rusů zde prakticky neexistovala národní identita, spíše můžeme hovořit o klanové, kmenové či etnické identitě. Například Megoran (in Dytrich 2005) snižuje dokonce i význam etnické identity v této době, jejíž důležitost podle něj klesala či stoupala na základě aktuální mocenské, politické, kulturní či dějinné souhry. Mnohem větší roli zde hrála v minulosti - a částečně i dnes - klanová identita (viz. kapitola III.).

Sovětská národnostní politika značně ovlivnila vývoj středoasijské společnosti. Základní ideou této politiky bylo vytvoření „nového (sovětského) člověka“, jehož identita bude založena na třídní solidaritě, raději než na národním soucítění. Socialistická společnost měla být racionální a homogenní, nerozlišující třídní či etnické rozdíly (Dukenbaev, Hansen 2003, Dytrich 2005). Do rozporu s touto myšlenkou se však dostala sovětská národnostní politika na území střední Asie, kde byly provedeny administrativní změny, jež vymezily vznikající sovětské republiky na etnickém principu. To lze považovat za strategickou změnu politických a sociálních hranic, která měla pravděpodobně zabránit úspěchu možného úsilí o spojení středoasijské oblasti uplatněním společného kulturního nebo náboženského dědictví a vzbouření proti Moskvě. [3] Dukanbaev a Hansen (2003) hovoří o duální a protikladné sovětské politice, kterou praktikovalo sovětské vedení. Ta na jedné straně ospravedlňovala či usnadňovala dominantní etnické postavení Rusů nad domorodými obyvateli zemí střední Asie díky strategii „divide et impera,“ zatímco na straně druhé posilovala tradiční předsovětské etnické identity a pravděpodobně i vytvořila nové. [4]

S nástupem Gorbačovovy „glasnosti“ a „perestrojky“ došlo k uvolnění sovětské kontroly, a tím i k posílení národního uvědomění v sovětských republikách. Brubaker (1994) poznamenává, že žádný jiný stát nezašel tak daleko ve sponzorování, uzákonění a institucionalizaci - dokonce i vytváření – substátních kolektivních identit, zatímco zároveň pro to samé neudělal nic na úrovni státu jako celku. Jestliže je posílení národní identity nutné k dosažení politických cílů a nárůstu aktivity občanské společnosti, pak právě oslabení národního uvědomění v Sovětském svazu nesporně přispělo k jeho rozpadu. Sovětská národnostní politika byla zastřešena kulturní a lingvistickou rusifikací. Příkladem bylo vytlačování původních písem azbukou. Ruština nejen vytlačila kyrgyzský jazyk, nýbrž i ovlivnila jeho skladbu a celkovou slovní zásobu (Wright, 2007). Během obrovských přesunů obyvatel v rámci SSSR byla také pozměněna etnická struktura. [5]

Změna etnické struktury během sovětské éry, sovětská národnostní politika a vytyčení státních hranic bez ohledu na etnickou strukturu mohou být považovány za zdroje inter-etnických konfliktů, které byly na území střední Asie vyvolány bezprostředně po rozpadu SSSR. Během sedmdesáti let se Moskvě na území střední Asie podařilo vytvořit „nové národy“, kde bylo protěžováno titulární etnikum, podporované z centra (korenizacija), vytvořeny nové formy jazyka a kulturní dějiny. Sovětská národnostní politika se při konstrukci národních dějin soustředila na prokázání věčné přirozenosti daného národa, sídlícího odedávna na svém titulárním území a rozvíjejícího se podle evolučního principu. Protože středoasijská historie nenabízela vzhledem ke své kulturní a etnické proměnlivosti mnoho prostoru pro takovou národní interpretaci, omezovalo se skutečné historické bádání na kánon neškodných postav zatímco osobnosti, jako např. Timur Lenk, byly odsunuty do pozadí (Dytrich 2005).

II. BUDOVÁNÍ NÁRODNÍ IDENTITY V KYRGYZSKÉ REPUBLICE PO ROCE 1991

Nezávislost středoasijských republik po rozpadu SSSR byla spíše nechtěným darem. Již před rozpadem se začaly projevovat myšlenky na samostatnost. Gorbačovovy liberální reformy měly vliv na politiky všech svazových republik, včetně Kyrgyzstánu. Postupně docházelo k přeměně lokálních elit, obnovení zájmu o historické a kulturní dědictví země a rostly požadavky na větší kyrgyzskou autonomii (Dukenbaev, Hansen 2003). Teprve po samotném rozpadu a získání nezávislosti bylo ve světle obrovského ekonomického úpadku a doutnajících  inter- etnických konfliktů jak lídrům, tak řadovým občanům země zřejmé, že budování státu za těchto podmínek bude náročným a dlouhodobým úkolem.

Počáteční vývoj v Kyrgyzstánu byl nastartován mnohem lépe než v ostatních republikách. Liberální postoje prvního prezidenta – Askara Akajeva – byly ve srovnání se sousedními státy jedinečným projevem demokracie. Akajev, který se těšil značné popularitě v samotné zemi, a vzhledem ke startu politické kariéry a své loajalitě také v Moskvě, si na svou stranu hned na počátku 90. let získal mezinárodní organizace a západní země. Provedl zásadní politické, ekonomické a sociální reformy, o kterých se v sousedních zemích s autoritavními režimy mohlo lidem pouze zdát. Jako velmi vzdělaný a inteligentní člověk chápal nutnost vytvoření národní ideologie, kterou považoval za nástroj prosazování politických cílů na tak složitém území, jako je multietnický Kyrgyzstán. Nutno však poznamenat, že většina jeho pokusů o vytvoření národních ideologií, založených na klíčových faktorech jakými jsou historie, kulturní dědictví či jazyk, selhala. Pokud bychom porovnali ideologie Sovětského svazu a nově vzniklých republik, je zřejmé, že zatímco idea vytvoření „sovětského člověka“ směřovala do budoucnosti, ideologie nově vzniklých států se obracejí k minulosti a historii (Marat, 2008). Jinak tomu nebylo ani v Kyrgyzstánu. Tvorba národní ideologie byla založena především na pohledu do minulosti, vystavěna na historicky významných osobnostech či událostech. Jak tvrdí Tesař (2007), intenzivní zaměření na společný smysl dějin a jejich symbolický počátek je určitým indikátorem utváření národa.

Vzhledem k multietnickému složení kyrgyzského národa a inter-etnickým tlakům, které zde v minulosti (i současnosti) vznikaly, lze uvažovat spíše politický charakter národa, založený na politických kritériích jako jsou občanství, respekt k politickým institucím daného státu apod. Do rozporu s tímto tvrzením by se však dostala mnoha autory zmiňovaná vlastnost státních národů – progresivita a obracení se k budoucnosti. Postsovětští lídři se snažili spojit národ v jeden celek. Konkrétním případem je Akajevův koncept „Our common home“, který byl založen na získání národní identity skrze občanství. Akajev se jím na počátku 90. let snažil přimět především Rusy, Ukrajince a Němce, aby neopouštěli Kyrgyzstán. Myšlenka společného domova pro všechny etnické skupiny se však nesetkala s úspěchem, neboť všechny zmíněné etnické skupiny i nadále opouštěly zemi v hojném počtu a na politické scéně koncept způsobil vzplanutí nacionalistických vášní. Na druhou stranu, Akajevovy ostatní koncepty/projekty národní ideologie se intenzivně zaměřovaly na významné historické události či osobnosti, což by spíše odpovídalo charakteristice národa kulturního a etnického. V první fázi budování národní identity na počátku 90.let se tedy vláda zaměřila oběma směry.

Vytváření národní ideologie po rozpadu SSSR brání zásadní problémy kyrgyzské společnosti – klanismus a regionalismus. Neformální politiku (informal politics) skloňují v různých směrech všichni autoři zabývající se středoasijskými republikami. Již na začátku bylo řečeno, že v předsovětských dobách měla významnou převahu identita klanová či etnická. [6] Dle některých autorů se z tohoto pohledu změnilo opravdu jen málo a klanová příslušnost zůstává v Kyrgyzstánu nadále součástí každodenního života v oblasti politické, sociální i ekonomické. [7] Dukenbaev s Hansenem (2003) přiřazují tento fakt skutečnosti, že místní obyvatelé byli mnohokrát zklamání formálními institucemi jako jsou civilní soudy či samotná občanská práva, a proto své problémy i nadále řeší pomocí neformálních komunikačních kanálů.

Pojem regionalismus je spjat s všudypřítomným dělením země na sever a jih. Toto dělení souvisí do značné míry s klanovou příslušností a koreluje s její teritoriální strukturou. Velmi často jsou také zmiňovány historické konotace – kdy severní klany dle mínění těch jižních, spolupracovaly s carem v období kolem roku 1920 a pomohly tak ke zvýšení ruského vlivu nad kyrgyzským územím (Berdikeeva, 2007). Veškerá moc a kontrola nad zemí se až do revoluce v r. 2005 soustředila do rukou severních klanů, a přesto že se situace po revoluci částečně zlepšila, klanové rozepře ve formě „sever vs. jih“ hrají významnou roli na úrovni státní politiky i nadále. Je vysoce pravděpodobné, že u Kyrgyzů převažuje klanová a etnická identita stále nad národní a lidé se ztotožňují spíše s místy menšího - lokálního měřítka. Dle Vlachové a Řehákové (2004) je možno předpokládat, že obyvatelé považují svůj národ za státní spíše než kulturní v případě, že teritoriální identita převažuje nad identitou se státem. Na prověření takové hypotézy u příslušníků kyrgyzského národa by však bylo zapotřebí kvalitního sociologického průzkumu.

Jak uvádí Tesař (2007), národy, které nemají společnou minulost se upínají k momentu svého ustanovení, jako nejdůležitějšímu okamžiku ve společné historii. Socio-biologický přístup k národu, jak ho zaujímal Pierre van den Bergh, či perenialisté, je dle Tesaře (2007) scestný, neboť národy se vymezují spíše na základě symbolického pojítka. Dodává, že v případě multietnických a multirasových států nahrazuje mýtus o společném biologickém původu vyprávění o společné zakládající události (tedy situaci, která příslušníky národa donutila uvažovat o sobě jako o součásti širšího celku). O takovém momentu lze hovořit ve chvíli, kde se kyrgyzské etnikum začalo vymezovat vůči ruskému nebo také ve chvíli, kdy si vzdělaná kyrgyzská elita uvědomuje, že je minoritou na vlastním územím (např. v roce 1959 bylo dle censu v SSSR v Kyrgyzstánu pouze 40,6% Kyrgyzů). Tesařovu teorii potvrzuje i úsilí budovat národní identitu a posilovat nacionalismus na základě pojmenování společné historie, o což usilovaly některé z konceptů národní ideologie prezidenta Akajeva.

III. AKAJEV vs. BAKIJEV

Askar Akajev (*1994) pochází ze severního, velmi vlivného, Sarybagyšského klanu. Jako jediný ze všech středoasijských politických vůdců za sebou neměl kariéru sovětského stranického bosse a byl přímo vzorovým produktem Gorbačovovy perestrojky. Zprvu nadějný liberální politik začal postupně přejímat praktiky svých autoritářských sousedů (Spector, 2004, Berdikeeva 2007). Během patnácti let své vlády nedokázal vyvést zemi z ekonomické krize a bídy, proto – a také z výše uvedených důvodů – byla jeho politická kariéra ukončena tzv. tulipánovou revolucí v roce 2005, kdy byl vystřídán představitelem opozice z jihu, Kurmanbekem Bakijevem. Akajev si ve své funkci prezidenta uvědomoval potřebu silné národní ideologie. Jak poznamenává Gellner, ekonomický růst a nacionalismus, jsou dva základní principy legitimizující stát. Selhávajíce v jednom, snažil se Akajev posílit svou pozici alespoň budováním silné národní ideologie. Jak již bylo zmíněno, Akajev využíval své koncepty k udržení si moci, není tedy divu, že všechny byly vždy představeny těsně před prezidentskými volbami.

Jeho snahy o prohloubení a bližší identifikaci národního uvědomění, lze rozdělit do čtyř základních konceptů: 1. Náš společný domov (Our Common Home), 2. Oš 3000 let, 3. Manas, 4. 2200 let kyrgyzského národa (dle Marat, 2008). Nacionalismus a patriotismus, jako další z prvků národní identity, byly po r. 1991 stěžejním tématem všech Akajevových konceptů. Prezident se pokusil vytvořit ideu národa, který společně tvoří všechny na území pobývající etnické skupiny či národnosti. Těsně před vznikem Kyrgyzstánu a poté v roce 1991 došlo k závažným etnickým rozbrojům. [8] Akajev si uvědomoval nutnost zamezit dalším etnickým konfliktům pro budoucí rozvoj v zemi a stejně tak uvažoval nezbytnost přítomnosti ruské, německé či ukrajinské národnostní menšiny. Koncept „Náš společný domov“ byl mimo jiné způsobem, jak dosáhnout inter-etnického míru a nedovolit odchod ruské intelektuální třídy, jejíž přítomnost byla pro Kyrgyzstán zásadní. [9] Proti této strategii se však hrubě ohradili kyrgyzští nacionalisté, kteří upozornili na fakt, že tento koncept zcela odporuje ústavě, kde se hovoří o Kyrgyzech, jako titulárním národu a kyrgyzštině, jako oficiálním jazyku. Ve snaze vyhnout se střetu s nacionalisty a také z důvodů zcela politických, soustředil se Akajev na jiný projekt. V momentě, kdy počala klesat jeho popularita, zejména na jihu země, zaměřil se na opětovné získání sympatií z tohoto regionu a to za pomocí oslav tří tisíc let starého města Oš. [10] Jakkoliv se Akajev snažil, jeho projekty neměly u veřejnosti větší úspěch, vždy totiž existovala skupina, která zpochybňovala legitimitu projektu. Tomu se prezident snažil zamezit návrhem dalším národní ideologie. Následujícím pojetím, kterým se Akajev snažil oddělit koncepty občanství, národa a etnicity, byl založen na hrdinském eposu Manás. Do oficiální státní ideologie bylo implementováno 7 základních charakteristik kyrgyzského hrdiny a z Manáse byla vytvořena ikona dějin kyrgyzského národa, symbol jednotnosti, národní identity a potvrzení dlouhověké existence národa (Berdikeeva, 2007). Tento koncept však měl v samotné zemi menší úspěch než ve světě a stále klesající prezidentova popularita i neutěšená ekonomická a politická situace vyžadovaly nový projekt. Výročí 2 200 let kyrgyzského národa zcela naplňovalo původní Akajevovu myšlenku. Snažil se udržet rovnováhu mezi etnocentrickými a občanskými idejemi, jeho politická pozice však v době představení posledního projektu příliš slabá. [11] V březnu 2005 byl vystřídán Kurmanbekem Bakijevem, který nastartoval nové období budování národní identity.

Bakijev (*1949) se narodil na jihu Kyrgyzstánu a do vysoké politiky vstoupil až po roce 1991. Úspěch v prezidentských volbách po tulipánové revoluci je přisuzován spíše jeho spojenectví s lídrem opozice, Felixem Kulovem, který se, jako bojovník proti Akajevově režimu, těšil velké oblibě. Duo Bakijev – Kulov bylo při svém zvolení podporováno nejen politiky, ale i širokou veřejností. Maratová (2008a) tvrdí, že díky vysoké popularitě, které se Bakijevovi dostávalo bez větší námahy v porevoluční euforii, neměl nový prezident jakoukoliv potřebu vyvíjet snahy při formulování nové oficiální státní ideologie. Během tříleté vlády, kdy došlo k prohloubení ekonomické krize a míra korupce v zemi zabírala přední místa v celosvětovém žebříčku, Bakijev začal ztrácet popularitu a rozhodl se uchýlit ke stejné strategii udržení moci jako Akajev. Založil speciální výbor za účelem tvorby národní ideologie, ve kterém se soustředili akademičtí pracovníci, aktivní občanská společnost a politici. Nově stanovená ideologie měla několik charakteristik, snažila se však zcela vyhnout pojmům jako etnicita či nacionalismus.

Dle (Marat, 2005b) reagovala na Bakijevovu neschopnost stvořit oficiální národní ideologii skupina politiků návratem k tengrismu – starému turkickému náboženství, které vzniklo někdy kolem 4 st. př.n.l. V čele skupiny stanul Dastan Sarygulov, t.č. ministr zahraničí, proklamující tengrismus jako anti-kapitalistický styl života s důrazem na odpovědnost za globalizační změny. Mnozí pozorovatelé v té době hovořili o tom, že se jedná o snahu oslabit význam, po rozpadu SSSR rychle se rozvíjejícího islámu. Tak jako tak se však nepodařilo s novým projektem uspět u široké veřejnosti a Kyrgyzstán tak nadále zůstává bez všeobjímající oficiální státní ideologie. Mimo konkrétní projekty a koncepty se oba političtí vůdci, stejně jako jejich sousedé, snažili o vytvoření „image“ státu navenek, kterým by se odlišili od svých sousedů a zesílili domácí patriotismus (Marat, 2007c). Nejznámější kyrgyzské „nálepky“ jsou Akajevův „ostrov demokracie“ či „asijské Švýcarsko“. Bakijev bohužel nebyl schopen zemi dát ani nový image a po třech letech jeho působení je i nadále jeho jediným heslem „boj proti korupci“, které při stále se zvyšující míře nepotismu a úplatnosti státní správy, nemá v očích Kyrgyzů žádnou váhu.

Marat (2008a) poznamenává, že Akajev byl největším kyrgyzským ideologem, zatímco Bakijev nejen, že nebyl schopen nějaký projekt vytvořit, ale možnost sjednocení národa společnou ideou zcela zavrhl a její roli podcenil. Kyrgyzstán se tak ocitnul v situaci, kdy inter-etnický tlak i nadále roste a stejně tak regionální rozdělení země. Prezident Bakijev má nyní více než kdykoliv jindy velmi nestabilní pozici, zhoršenou navíc ekonomickým propadem posledních měsíců. Jen stěží lze odhadnout, jakým směrem se bude tvorba národní ideologie země ubírat. Dle expertů už nebude tolik záležet na osobnosti dalšího prezidenta, neboť hlavní roli v tvorbě tohoto konceptu převzala občanská společnost soustřeďující se v neziskových organizacích a sociálních hnutích. Jakkoliv je Bakijev dle mnohých zkorumpovaný a slabý ve věcech zahraniční politiky, stále má oproti Akajevovi jednu dobrou vlastnost, a sice ochotu ustupovat a vyjednávat. Prokázalo se to již několikrát během demonstrací a stávek vedených opozicí.

Obyvatelé země jsou již značně skeptičtí k jakékoliv ideologii vytvořené státem a jak roste počet konfliktních situací mezi jednotlivými etniky a vyostřuje se rozdělení jih vs. sever, otevírá se otázka, zda by vůbec mohla národní ideologie tuto situaci nějak zachránit, zda je potřebná? Osobně souhlasím s již zmíněným Gellnerovým výrokem. Pokud stát není schopen zajistit zemi ekonomický růst a sociální standard, je třeba alespoň silného vědomí sounáležitosti, které by mohlo pomoci kritickou situaci přečkat a uvědomit si nutnost společné spolupráce. Kyrgyzská společnost, se svou klanovou strukturou, severo-jižním rozdělením a nízkou životní úrovní má právo vyjádřit nespokojenost se stavem, do kterého se dostala po 17 letech vlády relativně demokratických politických vůdců a díky tolik proklamované svobodě projevu představit svou vlastní vizi dalšího rozvoje pomocí neziskových organizací a sociálních hnutí, která jsou zde tradičně velmi aktivní. Nakonec si možná sama společnost určí další cestu a definuje svůj požadavek na to, jak má vypadat nejen její image pohledem z venku, ale také národní identita uvnitř.

Důvodem neúspěchu všech dosavadních vládních konceptů je, dle mého názoru především fakt, že jednotlivým etnikům nebyly nabídnuty hodnoty, které by jim byly společné, každý z konceptů vždy marginalizoval některou z etnických skupin. Napětí mezi etniky je v Kyrgyzstánu patrné. Nevyřešené hranice, boj o přírodní zdroje, které jsou nejčastěji uváděny jak důvody inter-etnického napětí, jsou však jen zlomkem celého problému. Všechna titulární etnika států střední Asie zažila, jaké to je, být téměř či úplně minoritou ve své vlastní zemi. Tímto způsobená ztráta sebevědomí z dob SSSR tak může přetrvávat dodnes a být důvodem, proč se tato etnika nedokáží mezi sebou dohodnout a společně vytvořit jeden národ. Rozpad SSSR jim umožnil výsadní postavení ve svém vlastním teritoriu, jak tomu mělo být vždy a toto postavení si nechtějí nechat vzít. Pro vládu tak zůstává úkolem dosáhnout stavu, kdy všichni obyvatelé území Kyrgyzské republiky, budou uvažovat sami sebe předně za občany státu, jejichž občanství bude postaveno na společných hodnotách. Právě vláda a občanská společnost společně disponují nástroji, kterými lze zajistit stejná práva a možnosti všem občanům dle ústavy. V momentě, kdy budou všechna etnika mít stejná práva, může začít proces vlastní identifikace s kyrgyzským národem jako celkem.

Mgr. Lucie Hromková

Geografický ústav Přf MU Brno


Poznámky pod čarou:

[1] V jiných pramenech je uváděno podobné dělení na národy evropského (ethnos) a amerického (démos) typu (Petrušek, 2006).

[2] V současném světě převládají národní státy – suverénní geopolitické entity, na jejichž území převládá jeden národ. Moderní národní stát je souborem institucí umožňujících vládnutí na určitém ohraničeném území. Pro svou stabilitu potřebuje, aby politická komunita, která v něm existuje, sdílela určité společné hodnoty, byla kulturně homogenní a v jejím rámci probíhala komunikace (Deutsch 1966 in Vlachová , Řeháková, 2004)

[3] Podstatou této kalkulace byla naprostá geografická, etnická a ekonomická nesmyslnost administrativních hranic, která snad měla bránit odstředivému vlivu republik od moskevského centra, ztížit jim možné přežití za podmínek nezávislosti, a záměrně vířit vzájemné napětí (například Ferganské údolí, po staletí jednolitá ekonomická a politická jednotka bez přirozených vnitřních hranic, byla rozdělena mezi tři sovětské republiky) (Dytrich, 2005).

[4] Součástí ruské politiky byla také Korenizacija – dosazování místních elit (převažující národnosti) do vysokých politických funkcí související s principem nepřímé správy (Dukanbaev, 2003, Dytrich, 2005).

[5] Lze hovořit o dvou hlavních vlnách přesídlování, z nichž první byla mnohem objemnější. V dobách Stalina, zejména po II. světové válce, byly přesunována celá etnika. Stalin postupoval bezohledně proti každé národnosti, v jejímž požadavku na uplatnění vlastních práv spatřoval ohrožení ústřední moci. Došlo k obrovským přesunům Povolžských Němců, Meschetských Turků, Rusů, kavkazských etnik do Střední Asie a na Sibiř. Druhá vlna směřovala ven ze středoasijských států, započala uvolněním poměrů před rozpadem SSSR, pokračovala v 90.letech návratem Rusů do jejich vlasti a nyní vrcholí pracovní migrací středoasijských národů do Ruské federace, která je předmětem mnoha studií v posledních letech.

[6] Pojem klan/kmen se v různé literatuře označuje jinými způsoby podle toho, o jaké období se jedná. Pojem tradičního klanu lze aplikovat například na turkmenské, kazašské nebo kyrgyzské kočovné kmeny do jejich postupné sedentarizace v 19. a zejména 20. století. Tyto kmeny měly poměrně přesné vymezení geografických sfér (pastvišť, působnosti při loupežných napadeních apod.) a pevnou hierarchickou strukturu s přesně vymezenými rolemi v rámci těchto kmenů (Horák, 2005). Kyrgyzská společnost sestává ze tří klanových společenství, známých jako křídla. Pravé křídlo Ong, levé Sol a mezi nimi Ičkilik. Levé křídlo sestává ze sedmi klanů ze severu a západu, pravé pouze z jednoho jediného – Adygine. Křídlo Ichkilik spojuje mnoho klanů z jihu, z nichž některé nejsou původem kyrgyzské, přesto svou identitu za kyrgyzskou dnes již považují. (Berdikeeva, 2007).

[7] Dukenbaev, Hansen (2003), Berdikeeva (2007) ad. Oproti tomu např. Wolters (2007) hovoří o vytrácení skupinových identit v Kyrgyzstánu a středoasijském regionu obecně.

[8] Konflikty mezi Meschetskými turky a Uzbeky v roce 1989 a konflikt mezi Uzbeky a Kyrgyzy v roce 1991. Více v Masníková, H.: Konfliktní hranice mezi Uzbekistánem a Kyrgyzstánem, 2006.

[9] Ustanovení ruského jazyka druhým oficiálním jazykem v zemi bylo součástí tohoto projektu. (Marat, 2008, Berdikeeva, 2007)

[10] Ztrácel popularitu od ošsko-batkenského konfliktu. Jižní oblasti chtěly větší zastoupení v politice a větší autonomii.(Marat, 2008)

[11] Koncepce národních ideologií na počátku 90. let byly v Kyrgyzstánu hojně podporovány akademiky a historiky, kteří neváhali užívat akademické půdy k proklamování teorií o historickém vývoji kyrgyzského národa, jež byly objednány na zakázku tehdejší vlády a byly zcela mimo realitu. Dukenbaev a Hansen (2003) hovoří o konkrétním případu profesorky – historičky Kyrgyzské státní univerzity Rachat Achylové, která zašla ve svém výzkumu tak daleko, že hovořila o 4000 let starých zmínkách o kyrgyzským národu v čínských pramenech a o jeho přes dvě milénia dlouhé snaze o vymanění se z vlivu různých impérií. Filolog Narkajev dokonce hovoří o tom, že kyrgyzština je nejstarším jazykem této planety a zachází až k tvrzení, že rajská zahrada ležela na břehu jezera Yssyk- Kul. Všechna tato tvrzení byla objednána přímo „na tělo“ konceptu národní ideologie Askara Akajeva na počátku 90. let a nutno dodat, že některé z nich se dočkali mezinárodního ohlasu, které institucionálně zastřešily organizace jako UNESCO, Sorosův Nadační fond a jiné.

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/photo/628814

ZDROJE

Monografie

  • ROUX, J.P.(2007) Dějiny Střední Asie . Vyd. 1. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny,. 435 s. Dějiny států. ISBN 978-80-7106-867-9.n
  • TESAŘ M. (2007): Etnické konflikty.Vyd. 1. Portál. Praha. 251 s. ISBN:978-80-7367-097-9.n

Články v časopisech

  • BERDIKEEVA A. (2007): National Identity in KYrgzstan:the Case of Clan Politics. Eurasia 21[on-line]. Dostupné na WWW <http://eurasia21.com/cgi-data/document/files/National_Identity_of_Kyrgyzstan _- _the_Case_of_Clan_Politics.pdf>. [cit. 27. 10. 2008].n
  • BRUBAKER R. (2004):Nationahood and the National Question in the Soviet Union and Post-soviet Eurasia: An Institutionalist Account. Theory and Society vol. 23, no. 1, 47 – 78 s. ISSN: 1573-7853.n
  • DYTRICH O. (2004): Vymysliti si středoasijské národy. Časopis Navýchod [on-line]., č.3. Dostupné na WWW <http://www.navychod.cz/?req=article&id=292 > ISSN: 1214-2492. [cit. 27. 10. 2008].n
  • MARAT E. (2006): Kyrgyz Government Unable To Produce new national Ideology. The Central Asia – Caucasus Institute [on-line], roč. 8, č. 4. [on-line]. Dostupné na WWW <http://www.cacianalyst.org/?q=node/126 > [cit. 27. 10. 2008].n
  • MARAT E. (2007): Branding new nations of central Asia and South Caucasus. The Central Asia – Caucasus Institute [on-line]. 2007, roč. 9, č. 22. [on-line]. Dostupné na WWW <http://cacianalyst.org/files/071114Analyst.pdf> ;. [cit. 27. 10. 2008].n
  • MARAT E. (2008): National Ideology and State-building in Kyrgyzstan and Tajikistan. The Central Asia-Caucasus Institute. Washington, DC, 99 s. ISBN:978-91-85937-13-4.n
  • VLACHOVA K., ŘEHÁKOVÁ B. (2004): Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický časopis/Czech Sociological Review, Vol. 40, No. 4: 489-508 s.. ISSN 0038-0288.n
  • WRIGHT S. (1999): Kyrgyzstan:The Political and Linguistic Context, Current Issues in Language and Society [on-line]., Vol. 6., No. 1., 85-91 s., ISSN:1352-0520. Dostupné na WWW <http://www.multilingual-matters.net/cils/006/0085/cils0060085.pdf >. [cit. 27. 10. 2008].n

Working papery/Elektronické dokumenty

  • DUKENBAEV A., HANSEN W.W (2003).:Understanding Politics in Kyrgyzstan. Department of Political Science, University of Aarhus. 2003, 45 s.n
  • HORÁK S. (2005): Tradiční a moderní neformální struktury ve středoasijských zemích. [on-line]. Dostupné na WWW <http://www.slavomirhorak.euweb.cz/index1.htm >. [cit. 27. 10. 2008].n
  • SPECTOR R.A. (2004): The Transformation of Askar Akajev, President of Kyrgyzstan, working paper, University of California Berkeley, 35 s.n
  • WOLTERS A. (2007): Group-Identities and Political Conflict in Kyrgyzstan: A Theoretical Approach, Social Reserach Center, AUCA, 7 s. [on-line]. Dostupné na WWW http://src.auca.kg/images/stories/files/09_04_2007_theoretical_approach_wolters.pdf.. [cit. 27. 10. 2008].n

Jak citovat tento text?

Hromková, Lucie. Budování státu a národní identity v Kyrgyzské republice po roce 1991 [online]. E-polis.cz, 18. prosinec 2008. [cit. 2017-06-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/budovani-statu-a-narodni-identity-v-kyrgyzske-republice-po-roce-1991.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 10x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(