Aktuální politický a ekonomický vývoj Indonésie

 31. srpen 2017  Pavel P. Kopecký  komentáře

Sotva v Indonésii skončil takzvaný Orde Baru (Starý režim), o němž jsem podrobněji psal v květnovém článku, nastala celá řada změn. Včetně změn ekonomických, jejichž potřebnost byla vlastně bezprostřední rozbuškou – jak už to tak bývává – změn demokratizačních. V současné době je i díky nim zdejší hospodářství pátým nejvýkonnějším na celém asijském světadílu, a současně se jedná o nejmohutnějšího ekonomického aktéra regionu Jihovýchodní Asie.

Zdroj: pixabay.comZdroj: pixabay.com

V našich poměrech je to pak poměrně málo známo, ale Indonéská republika stejně tak náleží do skupiny zemí G20 čili mezi nejvýznamnější hospodářské hráče světa[1]. Přestože jednoznačně běží o ekonomiku tržní, má zde „významnou roli“ stát, který po finanční krizi v roce 1997 převzal do správy významnou část soukromého sektoru. V roce 2013 bylo státem kontrolovaných 140 společností. Tyto společnosti tvoří podíl ekonomiky, který je nejvýznamnější mezi zeměmi jihovýchodní Asie.“[2]

Ruku v ruce se změnami ve sféře hospodářské produkce nastala přirozeně evoluce mocenská. Přesněji již třetí indonéská snaha o uvolnění, demokratizaci politických poměrů. Do veřejného dění proto v rámci tranzice začaly zasahovat desítky, jakkoliv někdy velmi účelově vytvářených, partají a rozvíjela se jejich volná soutěž.

Postupným rozvolňováním dosud značně rigidních poměrů nastal posléze moment, jenž můžeme víceméně označit za zformování skutečně demokratických mantinelů pro život indonéské společnosti. Což však na druhou stranu ani zdaleka neznamená, že by se jednalo o lidovládu stabilní. Japonský tisk (konkrétně Japan Times) to celkem nedávno s typickou dálněvýchodní poetikou charakterizoval následovně: „Kořeny indonéské demokracie jsou křehké a budou se muset ještě hojně zalévat. Elita, která více než 30 let ovládala politiku, je pevně zakopána v pozicích, které umožňují rozbujelou korupci.“[3]

A když už jsme u literárních příměrů, není od věci upozornit, že jako pomyslná „temná strana“ procesu liberalizace nastaly problémy dosud buď nevídané, anebo alespoň s námahou zvládané. Každopádně jde o problémy do značné míry vnitřně logicky provázané. Konkrétně mám na mysli růst nestability zdejšího zřízení (skoro se chce říci: tendence ke geograficky a kulturně podmíněné entropii), významnější citlivost vůči globálním proměnám, islamizační tendence[4] či nebezpečí terorismu. Což v jistých kontextech nemusí být nic jiného, než zoufalá snaha o udržení vlastních hospodářských pozic nebo civilizačních tradic proti zájmům cizích korporací[5].

Buď jak buď, klíčové změny v Indonéské republice nakonec způsobily, že ústava a zákony nejsou automaticky volně ohýbány a volené politické elity – včetně prezidenta – nepředstavují personální konstanty.

Stávající ústavně-právní poměry jsou potom do jisté míry přímým odkazem na koncepci Panca Sila, která došla zformulování ještě za okupace císařským Japonskem.[6] Tato státní ideologie měla vytvářet vhodný rámec pro – řečeno dnes populární frází – jednotu v různosti.

Vzhledem k nemalým, příležitostně až propastným, rozdílům mezi jednotlivými entitami, jež měly ustavit nový „politický národ“, bylo třeba se zvláštní pečlivostí zformulovat určité společné opěrné body. Základy modu vivendi mnohonárodnostních obyvatel více než 17 tisíců ostrovů.

Jednotlivé rysy této ústavní nauky byly opakovaně reinterpretovány, nicméně stále se víceméně jedná o stejné hodnoty. Konkrétně o „víru v jediného Boha, avšak zároveň toleranci jiných konfesí, spravedlivý a civilizovaný humanismus, v případě potřeby vykládaný jako internacionalismus nebo mezinárodní spolupráce, indonéský nacionalismus dnes chápaný především jako úsilí o stálé dosahování konsensu na základě diskuse, sociální spravedlnost pro všechny obyvatele Indonésie, tedy úsilí o odstraňování sociálních nerovností, a vědomí vzájemné solidarity“[7].

Stávající ústavní pořádek indonéského státu byl na svém počátku, krátce po 2. světové válce, akceptován nevolenými zástupci indonéské populace, aby posléze (na přelomu nového tisíciletí) nabyl několika významných, tentokrát již řádným parlamentem schválených, úprav. V úvodu dokumentu se uvádí, že indonéská republika odsuzuje veškeré podoby kolonialismu a záměrem zřízení je být „svobodným, suverénním, spravedlivým a prosperujícím“[8].

Alespoň nominální pokrokovost základního zákona země dokládá rovněž rovnost občanů před zákonem (ač se současně předpokládá jejich pevná loajalita vládě) a každý jedinec má právo na práci i důstojný život. Je deklarována svoboda vyznání[9], zaručena jsou určitá sociální práva nemajetných a bezprizorních dětí[10]. V hospodářské sféře se zdůrazňuje úloha státu. Jisté limity systému nesporně naznačuje fakt, že hospodářský rozmach nebo vnitřní bezpečnost jsou nadřízené svobodám.

Při celkovém pohledu na text základního zákona Indonésie je zřejmo několik věcí. Jedná se o unitární stát, v němž veškerá moc pochází z lidu zastupovaného volenými představiteli. Rozhodující osobou země zůstává prezident (prezidentská republika), jehož rozsáhlou ústavní autoritu omezuje povinnost dodržovat ústavní mechanismy formulované zákonodárci[11] a také pravomoc členů Lidového poradního shromáždění uskutečnit impeachment[12]. Po jistou dobu, což ostatně koreluje s výše zmíněnými historickými údaji o někdejší vojenské diktatuře, se rovněž výslovně počítalo se souladem mezi politikou hlavy státu a zájmy branných sil[13].

To je však, doufejme, minulost. O tom, jak se v souladu s transformací politického zřízení vyvíjí dnešní vztah prezidenta indonéského archipelagu k dalším složkám státního aparátu, se bude podrobněji věnovat příští článek.

Seznam literatury:

 

 

Boháč, Jan: 2015. Indonéské prezidentské volby: šance pro mentální revoluci? In: Andělová, P. et al.: Dálný východ v politice, Metropolitan Universitz Prague Press: Praha, s. 121-132.

Dubovská, Zorica – Petrů, Tomáš – Zbořil, Zdeněk: 2005. Dějiny Indonésie. Nakladatelství Lidové noviny: Praha.

Milner, Anthony: 2009. Dějiny Malajsie. Grada Publishing: Praha.

Neměčková, T. (ed.): 2011. Vzestup asijských zemí v mezinárodním obchodu. Metropolitní univerzita Praha: Praha.

Oplt, Miroslav: 1989. Hledání Indonésie. Panorama: Praha.

Zbořil, Zdeněk: 2009. Politický systém Indonésie. In: Šanc, D. – Ženíšek, M. et al.: Pacifická Asie. Z politologické perspektivy, Aleš Čeněk: Plzeň, s. 223-256.

 

Seznam elektronických zdrojů:

Český rozhlas

http://www.rozhlas.cz/portal/portal/

 

TENGGARA.NET

http://www.tenggara.net/

 


[1]
Tyto informace lze nalézt například v diplomové práci „Ekonomický růst asijských tygříků“, jež byla obhájena roku 2015 na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity a je dostupná na příslušném webu muni.cz.

[2]
Tamtéž.

[3]
Citováno dle článku „Indonéská politika aneb Demokracii je třeba chránit“, který na svém webu zveřejnil Český rozhlas Plus dne 21. října 2014 (dostupné na http://www.rozhlas.cz/portal/portal/ ).

[4]
Není bez interesu, že obdobný návrat k religiozitě prodělal svého času původně silně prozápadní Írán, jehož následná islámská revoluce měla být určitým varováním. Zejména pro státy, jež mají dodnes ve zvyku zakrývat své imperiální ambice vývozem „demokratických hodnot a lidských práv“.

[5]
Zbořil, Z. Politický systém Indonésie. In.: Šanc, D., Ženíšek, M. et al. Pacifická Asie. Z politologické perspektivy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 236.

[6]
I na vzniku této zakladatelské ideologie se přímo podílel „otec revoluce“, pozdější předák nezávislé Indonésie Sukarno.

[7]
Zbořil, Z. Politický systém Indonésie. In.: Šanc, D., Ženíšek, M. et al. Pacifická Asie. Z politologické perspektivy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 237.

[8]
Tamtéž, s. 238.

[9]
Oproti spřízněné Malajsii se právo na vlastní vyznání týká rovněž stoupenců judaismu.

[10]
Asi i člověku bez hlubších znalostí problematiky je zde patrno, o jak významný počin se jedná v regionu bez tradic systémového sociálního zabezpečení.

[11]
Veškeré změny ústavnosti se jinak odvíjejí výhradně od přesně stanovených schvalovacích procesů parlamentu neboli Lidového poradního shromáždění.

[12]
Důvodů pro odvolání prezidenta z funkce je uváděno několikero; najmě jde však samozřejmě o nerespektování ústavních principů.

[13]
Význam ozbrojených složek pro indonéskou společnost dlouhodobě „zakódovaly“, dle autorova mínění, nejen profily dvou prvních prezidentů, ale i vyhrocená bezpečnostní situace při vyhlášení neodvislosti. Obvykle totiž platí známá Masarykova filozofická poučka, že „státy se udržují těmi ideami, na nichž byly založeny“.

Jak citovat tento text?

P., Pavel. Aktuální politický a ekonomický vývoj Indonésie [online]. E-polis.cz, 31. srpen 2017. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/aktualni-politicky-a-ekonomicky-vyvoj-indonesie.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 6x


Přidat komentář

Vložit komentář