Afghánistán za vlády Tálibánu: politicko-geografická analýza

Vláda Tálibánu v Afghánistánu byla nejen z pohledu politických věd velmi zajímavá. Šlo o totalitní režim teokratického typu, jenž byl v některých ohledech ještě radikálnější než vláda ájatolláha Chomejního v Íránu. Režim byl diplomaticky uznáván pouze třemi suverénními státy světa, Pákistánem, Saudskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, nikdy nekontroloval celé afghánské území a netradiční bylo i tálibánské státní zřízení. Cílem tohoto textu je přinést komplexní pohled na hnutí Tálibán a jeho dominanci v Afghánistánu v letech 1996 – 2001.

Afghánistán za vlády Tálibánu: politicko-geografická analýza

Úvod

Vláda Tálibánu v Afghánistánu byla nejen z pohledu politických věd velmi zajímavá. Šlo o totalitní režim teokratického typu, jenž byl v některých ohledech ještě radikálnější než vláda ájatolláha Chomejního v Íránu. Režim byl diplomaticky uznáván pouze třemi suverénními státy světa, Pákistánem, Saudskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, nikdy nekontroloval celé afghánské území a netradiční bylo i tálibánské státní zřízení. Cílem tohoto textu je přinést komplexní pohled na hnutí Tálibán a jeho dominanci v Afghánistánu v letech 1996 – 2001.

V článku se pokusím objasnit náboženské ukotvení Tálibánu, poukázat na různorodé projevy jeho vlády a odhalit jeho politické, ekonomické a vojenské konexe s jednotlivými státy i mezinárodním terorismem. Nezbytnou součástí textu je vzhledem ke složitosti zmiňované problematiky historický exkurs.

Historické pozadí vzniku hnutí Tálibán

Afghánci chtěli po rozpadu britské Indie ke svému státu přičlenit pákistánské území obývané Paštuny. K mezistátnímu ozbrojenému střetu nedošlo, avšak Pákistán reagoval zákazem transportu afghánského zboží přes své území. Tento akt vedl k posílení vazby Afghánistánu na Sovětský svaz, který měl o zemi pod Hindúkušem dlouhodobý zájem a dodával Afgháncům vojenskou techniku. Logickým vyústěním bylo tajné založení afghánské komunistické strany, která stála za svržením afghánské monarchie v roce 1973 (Ewans 2002, 122). Převrat vynesl k moci levicově orientované síly a následující puče již skalní marxisty, kteří zemi nazvali Demokratickou republikou Afghánistán. Islámské duchovenstvo přecházelo do opozice a do emigrace. V Pákistánu byly založeny dvě islámské strany, a to Islámská společnost Afghánistánu (džammíját-i islám-i) včele s etnickým Tádžikem Burhánuddínem Rabbáním a Islámská strana Afghánistánu (hizb-i islámí) s paštunským předsedou Gulbuddínem Hekmatjárem (Horák 2001). Do fáze ozbrojeného odporu přešli islamisté poté, co se v Afghánistánu chopili moci komunisté. Zrodila se tak afghánská guerilla, mudžáhidové (mudžáhid = bojovník na cestě Boží), kteří propojili afghánský nacionalismus s islámem a jejichž resistence byla vystupňována sovětskou invazí.

V 80. letech 20. století Spojené státy americké posílaly zbraně a peníze afghánským partyzánům. Američané spolupracovali s pákistánskou tajnou službou ISI (Inter-Services Intelligence), která koordinovala operace v Afghánistánu. Značnou finanční podporu poskytovala mudžáhidům, jenž získavali peníze i z obchodu s opiem, Saudská Arábie a ropné monarchie Perského zálivu. V okolí pákistánského města Pešávar vznikaly výcvikové tábory pro mudžáhidy. Součástí americko-pákistánských aktivit byl i nábor dobrovolníků z islámských států do války proti sovětským okupantům. V roce 1989 válkou zdecimovaný Afghánistán opustila Rudá armáda, ale komunistický prezident Muhammad Nadžíbulláh ustál pokusy o převrat a zůstal díky dodávkám ze Sovětského svazu u moci (Goodson 2001, 70). Musel však ustupovat islamistickým tendencím. Země se dostala na okraj zájmu velmocí, avšak vliv na chod země chtěly získat lokální mocnosti jako Írán, Indie, Pákistán, Saúdská Arábie a Uzbekistán. Tyto země podporovaly svým zájmům či etnicky blízké skupiny.

Americká finanční a vojenská pomoc byla po odchodu sovětské armády ukončena. Američané si uvědomili, že mudžáhidové pro ně mohou být nebezpečnější než skomírající Nadžíbulláhův režim. Antiamerikanismus zakořeněný mezi mudžáhidy tím ještě zesílil. ISI nadále posílala mudžáhidům prostředky a organizovala jejich výcvik. Moc povstalců vzrůstala, zatímco zdroje z Moskvy vyschly, a tak byl v dubnu roku 1992 Nadžíbulláh sesazen a byl ustaven Islámský stát Afghánistán (Lee 2007). Afghánským prezidentem se nakonec stal Burhánuddín Rabbání. Do Afghánistánu se začali vracet uprchlíci ze sousedících států a země se silně islamizovala. Bylo zavedeno oddělené vyučování na školách, přísné dodržování islámských svátků a naprostý zákaz prodeje alkoholu. Prezident Rabbání však neměl dostatečnou autoritu ke sjednocení různorodých etnik, klanů a zájmů a byl uznáván jen svými stoupenci. Navíc jeho funkční období skončilo 28. prosince 1994, tudíž po tomto datu Rabbání neměl pro výkon své funkce mandát a přesto v ní setrvával (Horák 2001).

Jednotlivé frakce mudžáhidů se dostaly do sporu a rozhořela se občanská válka, jejímž hlavním bojištěm se stal Kábul a jehož zničení bylo srovnatelné s Bejrútem na konci libanonské občanské války. V Afghánistánu proti sobě stanuli příslušníci konkurenčních entik, stoupenci Islámské společnosti Afghánistánu v čele s tehdejším prezidentem Rabbáním a jeho ministrem obrany, tádžickým generálem Ahmádem Šáhem Masúdem, a Islámskou stranou Afghánistánu v čele s premiérem Hekmatjárem, který byl chráněncem Pákistánu. Třetí významnou postavou v mocenském boji se stal uzbecký generál Abdul Rašíd Dóstum se svým Národním islámským hnutím Afghánistánu (džunbeš-i millí islámí), jenž měl podporu Ruska. Do konfliktu také zasahovala hazárská šíitská Strana islámské jednoty Afghánistánu (hizb-i wahdát islámí), za níž stál Írán, a různorodá menší uskupení (Ewans 2002, 183). Každá ze stran konfliktu spravovala určitou část afghánského území. Vojenské koalice nebyly příliš stabilní. Hekmatjárova síla postupem času ochabovala, poněvadž pomoc, která mu byla dodávána z Pákistánu, se začala od roku 1994 orientovat na nově vzniklé hnutí Tálibán (tálib = student).

Tálibán na politické scéně

Toto hnutí se výrazně uvedlo ochranou pákistánského konvoje směřujícího do Turkmenistánu. Cesta přes Afghánistán byla na počátku devadesátých let kvůli přítomnosti loupeživých band velice nebezpečná. To, že se studenti islámu kriminálním skupinám postavili, vedlo k růstu jejich popularity zejména mezi mládeží. Důležitou roli ve vzestupu Tálibánu sehrála posvátná úcta vůči těmto zapáleným muslimům. Tálibánu se podařilo již v roce 1994 dobýt Kandahár, jenž se stal centrem organizace (Goodson 2001, 77). Roku 1996 tálibové obsadili Kábul. Vláda prezidenta Rabbáního vyklidila metropoli bez boje a přesunula se na sever země. Po obsazení města Tálibán popravil exprezidenta Nadžíbulláha i jeho bratra a jejich těla vystavil na kábulské ulici (Ewans 2002, 190). Mapa Afghánistánu se změnila, Tálibán obsadil dvě třetiny území, o zbytek se dělil prezidentský tábor kolem Rabbáního a Masúda, hazárská Strana islámské jednoty Afghánistánu a Národní islámské hnutí generála Dostúma.

Za politický systém země byl táliby zvolen emirát jako symbol islámských hodnot, a tak byl ustaven Islámský emirát Afghánistán. Tálibán toužil po sjednocení všech muslimů světa pod jedním chalífátem, ale byl založen na etnické bázi. Vzešel z paštunské části Afghánistánu a nejvyššími členy hnutí byli i v nepaštunských provinciích etničtí Paštunové. Tálibán tvrdošíjně odmítal zastoupení nepaštunských minorit ve vládě. Formálně existovala vláda s ministry nebo parlament v Kábulu, ale veškerá správa byla de facto soustředěna v rukou významných osobností Tálibánu, které jsou dodnes opředeny tajemstvím. Jednotlivé oblasti a města byla spravována poradními shromážděními mullů, přičemž nejvýznamnější byla kandahárská šúrá (Ewans 2002, 196).

Ideové základy hnutí Tálibán a symptomy jeho vlády

Tálibán v duchu tradičního islámského universalismu nevnímá rozdíl mezi politikou a náboženstvím. Zpočátku tálibové tvrdili, že netouží po politické moci, ale jen po míru, kterého skutečně mimo střetů v severních částech země dosáhli. Tálibán se snažil se o návrat k původní Prorokově obci. Mocenská struktura hnutí má základ v paštunské kmenové struktuře zaostalých oblastí jižního Afghánistánu. V čele hnutí stál mulla Muhammad Umar, jenž užíval titul amír-al muminín (kníže věřících) (Rashid 2002, 20). Hnutí Tálibán vzniklo za podpory Pákistánu, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Pákistánská exekutiva se od spolupráce s Tálibánem oficiálně distancovala.

Vůdčím představitelům hnutí se dostalo vzdělání v pákistánských madrásách, které nabízely bezplatné studium Koránu a islámského práva dětem z chudých rodin afghánských uprchlíků. Výchova v těchto institucích byla silně ovlivněna Deobandskou školou, jež vyučuje velice přísnou verzi islámu. Někteří ze studentů madrás se aktivně účastnili bojů proti sovětské okupaci. Znatelný byl a je také vliv saúdsko-arabského wahhábismu, nesnášenlivého výkladu islámu, jehož myšlenky se do Afghánistánu dostaly již v 19. století a byly utužovány saudsko-arabskou finanční podporou. Geneze Tálibánu, který bojoval prakticky proti všem ostatním afghánským silám, byla zpočátku afghánskou veřejností vítána a lokální polní velitelé dokonce přecházeli na stranu Tálibánu (Horák 2001).

Příslušníci Tálibánu přišli o důvěru nepaštunského obyvatelstva nastolením režimu striktního dodržování Koránu. Tálibové kombinovali středověké myšlení s využíváním nejmodernější vojenské techniky. Zakazovali zábavu, všemožně utiskovali ženy, ničili kulturní památky po jinověrcích a nutili hinduisty nosit zvláštní znamení, jakési cedulky na oděvu (Kropáček 2002, 21). Během dobývání Afghánistánu táliby docházelo k silné paštunizaci. Zvyky na dobytých územích musely odpovídat těm v jihozápadní, paštunské části Afghánistánu.

Ženy musely být zcela zahaleny, nesměly chodit samy ven, nesměly pracovat a studovat, dokonce nesměly nosit bílé ponožky. Zákaz práce měl především pro afghánské vdovy katastrofální důsledky. Všichni muži museli nosit plnovous. Na základě tálibánské interpretace šaríi byly zavedeny tvrdé veřejné tresty jako kamenování, bičování, utínání končetin a popravy. Byly zakázány sporty včetně pouštění draků, hudba, tanec, chov zpěvných ptáků, televize a podobizny lidí či zvířat (Ewans 2002, 191). Na mravnost dohlížela náboženská policie. Veškeré sdělovací prostředky podléhaly cenzuře. Od roku 2001 byl zakázán internet, tudíž byly zrušeny oficiální webové stránky Tálibánu. Praktiky tálibů se těžko slučovaly s volnějšími, západní kulturou ovlivněnými zvyky městského obyvatelstva v Kábulu a dalších větších sídlech.

Afghánistán se stal v průběhu 90. let největším světovým exportérem opia. OSN tlačila na Tálibán, aby skoncoval s podporou pěstování a výroby narkotik. Z fondů OSN bylo poskytnuto několik milionů dolarů na reorientaci zemědělství z pěstování máku na jiné plodiny. Tálibán tvrdil, že se přísným zákazem podařilo eliminovat pěstování opia, nicméně zprávy OSN i zpravodajské satelity ukazovaly, že pěstování této plodiny v těžko přístupných horských pokračovalo (Horák 2001). Chudobným zemědělcům opium vynášelo a stále vynáší nejvíce, přestože z konečné ceny drogy na trhu nezískají ani deset procent.

Tálibán a mezinárodní terorismus

Kořeny terorismu v Afghánistánu je nutno hledat v 80. letech v době okupace země sovětskou armádou. Bojovníky se zkušenostmi z Afghánistánu, kteří nejsou řízeni žádným státem, lze nalézt prakticky ve všech oblastech konfliktů spojených s islámem. Tito vojáci se již nechtějí vrátit do svých domovských zemí, nadchli se pro džihád všude tam, kde jsou muslimové dle jejich názoru utlačováni. Samotná al-Káida vznikla jako sdružení muslimských dobrovolníků pro boj v Afghánistánu (Kropáček 2002, 182). U jejího zrodu stál saúdsko-arabský miliardář Usáma bin Ládin. Ten po nástupu Tálibánu k moci shledal Afghánistán vhodnou zemí pro přípravu teroristů z al-Káidy. Bin Ládinovi lidé byli zapojeni do operací při dobývání severního Afghánistánu, navíc tento saúdsko-arabský miliardář poskytl Tálibánu nemalé finanční prostředky. Tálibán na oplátku nabídl teroristům území a peníze získané prodejem opia.

Severní tažení Tálibánu a jeho zahraniční politika

Tálibán se po stabilizaci centrálního Afghánistánu odhodlal k tažení na sever. Postup Tálibánu byl ulehčen kupováním přízně místních polních velitelů. V roce 1998 zaznamenal Tálibán po několika porážkách významné vojenské úspěchy a definitivně dobyl Mazáre Šaríf, který fungoval do svého pádu jako legitimní hlavní město. Uzbekistán, Írán, Rusko, Turecko a Turkmenistán v něm měly diplomatické zastoupení. Tálibán porazil hazárské jednotky a pomstil se jim za masakry tálibů při předchozích střetech ve městě. Při etnických čistkách bylo zabito bylo i několik íránských diplomatů. Íránci byli tímto činem rozčíleni a přesunuli ke svým východním hranicím část své armády (Goodson 2001, 80). K boji však nedošlo. Po pádu Mazáre Šarífu zůstala jedinou silou, která byla schopna Tálibánu efektivně vzdorovat, Masúdova tádžická armáda. Ofenzíva tálibů na severu Afghánistánu měla za následek humanitární krizi regionálních rozměrů.

Americké vzdušné síly podnikly 20. srpna roku 1998 nálet na afghánskou provincii Chóst, kde se měl nacházet výcvikový tábor teroristů vedených Usámou bin Ládinem, jako reakci na atentáty na americké ambasády v Keni a Tanzanii. Vztahy mezi Washingtonem a Tálibánem však nebyly vždy nepřátelské. V době, kdy Tálibán ještě nekontroloval Kábul, Spojené státy americké hnutí opatrně podporovaly. Americká vláda si od Tálibánu slibovala snížení afghánské produkce opia, likvidaci výcvikových táborů teroristů a nastolení pořádku v zemi, umožnění návratu bývalého krále Záhira Šáha, omezení ruského a íránského vlivu v Afghánistánu a především zajištění trasy plánovaného ropovodu, který měl pod patronací společnosti Unocal vést ropu ze Střední Asie do Karáčí. Vidina zisku byla zpočátku důležitější než nebezpečí růstu moci totalitního režimu (Rashid 2002, 171).

V roce 1998 vedla tálibánská politika k širokému mezinárodnímu odsouzení kvůli porušování lidských práv. Většina vlád ale Tálibán s odporem tolerovala, neboť udržoval v regionu relativní stabilitu. I přes mezinárodní tlak pokračovala tálibánská expanze na sever, během níž byl Masúd zatlačen na malé území na severovýchodě země. Tálibové dobyli i Bamjánské údolí, kde v několika fázích zdevastovali prastaré buddhistické sochy (Rashid 2002, 68). Odstřelu těchto památek nezabránila ani mise Organizace islámské konference.

Tálibán marně usiloval o křeslo v OSN namísto dosud uznávané Rabbáního vlády, která měla velvyslanectví ve třiatřiceti zemích světa včetně Spojených států amerických. Pouze Pákistán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty ustavily s Tálibánem formální diplomatické vztahy. Diplomatickou misi v Kábulu mělo rovněž Čečensko, které bylo tálibánským režimem uznáno jako suverénní stát. V červenci roku 1999 se v Taškentu konala schůze mezinárodní koalice pro řešení afghánského problému za účasti představitelů s Afghánistánem sousedících států, Ruska a Spojených států amerických. Výsledkem byla vágní Taškentská deklarace vyzývající válčící strany v Afghánistánu k usmíření (Goodson 2001, 82).

Situace se příliš nezměnila, jen Spojené státy americké zavedly vůči Tálibánu sankce týkající se obchodu a investic. Rusko, Indie, Írán a středoasijské státy materiálně podporovaly Masúda (Goodson 2001, 81). Středoasijské země se obávaly rostoucího vlivu Tálibánu z důvodu toho, že by u nich mohla vypuknout islámistická revoluce. Hazárové proti nadvládě Tálibánu často, ale neúspěšně povstávali. Sankce a rezoluce OSN kritizující podporu terorismu, pěstování opia či kulturní barbarství politiku Tálibánu nezměnily. Navíc Tálibán komplikoval humanitární aktivity OSN v oblasti. Kvůli pokračujícím střetům s opozičními jednotkami byl Tálibán nucen shánět další finanční zdroje, což vedlo k podřízení hnutí pákistánské tajné službě ISI a organizaci al-Kaidá v čele s Usámou bin Ládinem, jenž byl údajně dobrým přítelem mully Umara (Tomsen 2000).

Protitálibánská opozice

V červnu roku 1997 byla vytvořena Sjednocená fronta pro záchranu Afghánistánu ve světě známá jako Severní aliance (Rashid 2001). Formálním vůdcem této volné koalice byl Burhánuddín Rabbání. Severní aliance, v jejichž řadách sloužili Uzbekové, Hazárové, Tádžikové a ismailité, se pod velením zkušeného válečníka Masúda při ofenzívách proti tálibánským milicím snažila dobýt ztracené pozice (Lee 2007). Masúdovy jednotky však byly vytlačeny do severovýchodní části Afghánistánu, kde ovládaly přibližně deset procent země, provincii Badachšán se sídlem legitimní vlády Fajzábádem a část provincie Tochár. Frontová linie byla víceméně stabilizovaná, hlavní boje se vedly především o Masúdovo rodné Pandžšírské údolí. Oblasti pod vládou Severní aliance byly bohatými nalezišti zlata a drahých kamenů, díky čemuž bylo možné financovat poměrně početné vojsko. Severní alianci si nelze idealizovat. Nejednalo se o hnutí založené na demokratických principech. Měla na rukou krev nevinných a podílela se na produkci opia. Pro regionální i celosvětovou stabilitu však neznamenala takovou hrozbu jako vláda fanatiků z Tálibánu.

Pád Tálibánu

Teroristé zaútočili 11. září roku 2001 unesenými letadly na cíle ve Spojených státech amerických. Za hlavního podezřelého z těchto činů byl označen bin Ládin, jehož vydání Američanům Tálibán rezolutně odmítl. Přišla americká odveta. Kromě operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom), jež byla detailně mapována světovými médii, byl zahájen celosvětový hon na teroristy. Je nutné rovněž poukázat na další, pro vývoj situace v Afghánistánu klíčový moment, na nějž se mnohdy zapomíná. Byl jím atentát na Masúda, který byl proveden pravděpodobně al-Káidou 9. září roku 2001. Masúd spolu s legitimním prezidentem Rabbáním vyvíjel diplomatické aktivity a také snahy více sjednotit protitálibánskou opozici. Tím se stal Tálibánu silně nepohodlným, a proto jej bylo nutné odstranit. Po Masúdově smrti se vedení vojsk Severní aliance chopil tádžický generál Muhammad Fahím (Rashid 2002, 236).

Vojenský úder západních mocností proti Tálibánu byl uvítán politickými špičkami středoasijských zemí, které poskytly spojencům svůj vzdušný prostor. Nesmírně důležité bylo, jak se k situaci postaví Pákistán. Pro pákistánské vládní činitele byla tato záležitost velice citlivá, vždyť Tálibán byl Pákistánem dlouhodobě podporován a byl produktem učení pákistánských madrás. Přes odpor většiny obyvatelstva se pákistánský prezident Parvíz Mušaraf s Washingtonem dohodl, přičemž nemalý vliv sehrála vidina amerických investic v Pákistánu (Rashid 2001). I další spojenci Tálibánu se zachovali pragmaticky a s protiteroristickou koalicí spolupracovali (Kropáček 2002, 86). Na stranu svého amerického rivala se postavilo i Rusko, jemuž vzhledem k problémům s čečenskými separatisty přišlo světové tažení proti terorismu vhod. Aby bylo možno režim Tálibánu vykořenit, bylo zapotřebí spolupracovat s domácím odbojem, který měl provádět pozemní vojenské operace. Protitálibánská opozice dostala po letech ignorace ze Západu nemalé finanční injekce. Americká operace v zemi přispěla k větší jednotě afghánské protitálibánské koalice. Tálibán se snažil systematicky popírat své vojenské neúspěchy.

V říjnu Američané vybudovali v severním Afghánistánu základnu a koordinovali své akce s opoziční Severní aliancí. Americká pomoc rovněž směřovala k vzbouřeným paštunským kmenům na jihu, kterým velel Hamíd Karzáí, současný afghánský prezident. Během listopadu roku 2001 byl Tálibán nucen opustit většinu významných afghánských měst včetně Kandaháru, tradiční bašty hnutí. Činnost tálibů přešla do fáze guerillové války (Rashid 2001). 16. prosince roku 2001 Američané dobyli jeskynní systém Tora Bora, v němž se měl se svými spolubojovníky ukrývat i bin Ládin. Téhož dne Severní aliance prohlásila, že vypudila ze země příslušníky al-Káidy. Afghánistán byl přímé vlády Tálibánu zbaven.

Závěr

Nedovoluji si režim Tálibánu přes jeho patologické projevy hodnotit jako a priori špatný, přestože bych k tomu měl jako Středoevropan dostatek důvodů. Tálibán vycházel z kulturní tradice jižní části Afghánistánu, kde byl místní populací oblíben. Problémem byla aplikace těchto zvyků v modernizovaných či nepaštunských oblastech. Venkované vládli městům, což bylo novum, poněvadž všechna předchozí hnutí usilující o dominanci v zemi měla kořeny ve městech. Tálibán skutečně omezil afghánskou produkci opia, která se po jeho porážce znatelně zvýšila, a garantoval mír na většině afghánského území. Kdyby se Tálibán nesnažil dobýt celé území Afghánistánu, mohl pokojně vládnout v jižních afghánských provinciích a stát se legitimní politickou silou.

Když režim Tálibánu padl, zavládlo v západních zemích uspokojení, jež zkalilo pouze nedopadení Usámy bin Ládina a mully Muhammada Umara. Pocit opojení však trval krátkou dobu. Aktuálním problémem jsou narůstající diverzní aktivity hnutí Tálibán, jehož moc je přinejmenším srovnatelná se silou prozápadní centrální vlády. Hrozba znovunastolení islámské teokracie po odchodu zahraničních vojáků, k němuž jednou bude muset dojít, není zažehnána. Afghánistán je typickým příkladem složitosti implementace demokracie západního typu do kulturně odlišných zemí, které tomuto systému nejsou přivyklé a mají po staletí blíže k autokratickým režimům.

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/p hoto/640959

Použitá literatura

1. Ewans, M. Afghanistan: A New History. 2. vyd., London: Routledge, 2002. 280 s. ISBN-13: 978-0415298261
2. Goodson, L. P. Afghansitan's Endless War: State Failure, Regional Politics and the Rise of the Taliban. Washington: University of Washington Press, 2001. 264 s. ISBN-13: 978-0295980508
3. Horák, S. Reálie a perspektivy Afghánistánu [online] ©2001, [cit. 2008-10-19]. Dostupné z: <http://www.slavomirhorak.euweb.cz/taleban.htm> ;
4. Kropáček, L. Islám a Západ; Historická paměť a současná krize. Praha: Vyšehrad, 2002. 200 s. ISBN-13: 978-8070212981
5. Lee, R. The Afghan Civil War (1978 – Present) [online] ©2007, [cit. 2008-10-27]. Dostupné z: <http://www.historyguy.com/afghan_civil_war.html> ;
6. Rashid, A. The Risks and Benefits of War in Afghanistan [online] ©2001, [cit. 2008-10-16]. Dostupné z: <http://www.eurasianet.org/departments/insight/articles/eav092401.shtml> ;
7. Rashid, A. Taliban, Oil and the New Great Game in Central Asia. London: IB Tauris, 2002. 288 s. ISBN-13: 978-1860648304
8. Tomsen, P. A Chance for Peace in Afghanistan: The Taliban's Days Are Numbered. Foreign Affairs, 2000, roč. 79 , č. 1 .Dostupné z: <http://www.foreignaffairs.org/20000101faresponse18/peter-tomsen/a-chance-for-peace-in-afghanistan-the-taliban-s-days-are-numbered.html> ;. ISSN: 0015-7120

Autor: Artur Boháč

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Afghánistán v letech 2001 - 2005: politicko-geografická analýza

Další články z rubriky

Zeměloďka jako změna společenské smlouvy?

Trestné činy z nenávisti v Slovenskej republike a Českej republike v období 2009 – 2015

Reštrukturalizácia a lokálna konfigurácia fínskej miestnej samosprávy

Vložit komentář