Proč býti demokratem?

 24. leden 2011  Jan Mohnert   komentáře

Existuje mnoho dobrých důvodů proč se domnívat, že se lidstvu nikdy nepodaří zabránit existenci nadvlády. Nadvláda totiž, ať jsou její projevy jakékoli, provází lidské bytosti napříč celými dějinami. Už od pravěku se lidé sdružují do skupin, jejichž hlavním cílem je zajistit přežití člověka v nepřátelském světě, a ve kterých hraje klíčovou roli vzájemná spolupráce.

Proč býti demokratem?Proč býti demokratem?

           Existuje mnoho dobrých důvodů proč se domnívat, že se lidstvu nikdy nepodaří zabránit existenci nadvlády. Nadvláda totiž, ať jsou její projevy jakékoli, provází lidské bytosti napříč celými dějinami. Už od pravěku se lidé sdružují do skupin, jejichž hlavním cílem je zajistit přežití člověka v nepřátelském světě, a ve kterých hraje klíčovou roli vzájemná spolupráce. Velmi brzy (ne-li už na samém počátku) však zjistili, že má-li být spolupráce skutečně efektivní, je třeba určit někoho, kdo bude rozhodovat o jejím účelu a formě. Jedinec (nebo malá skupinka), který byl vyvolen činit rozhodnutí o celé společnosti, v okamžiku svého vyvolení získal nad společností moc a ustavil nadvládu – fenomén, který nás v obměněných podobách provází až do dnešních dnů.

Émile Durkheim[1], francouzský sociolog, dospěl k závěru, že specifická forma společenské dělby práce v moderní industriální společnosti - a v takové my stále žijeme - způsobuje neustálým prohlubováním specializace enormní vzájemnou závislost lidí a má za následek tzv. mechanickou solidaritu společnosti: stav, kdy jsou lidé pod tlakem vnějších okolností nuceni se sdružovat do skupin a vzájemně kooperovat, aby byli schopni přežít. Spolupráce a sdružování podle Durkheima tedy nejsou založeny na dobrovolnosti a tudíž svobodném rozhodnutí, ale spíše na neosobním nátlaku vyplývajícím z povahy okolního světa. Tuto teorii potvrdil i německý historik a politolog Heinrich Winkler[2], když zkoumal spontánní organizování lidových rad v Bavorsku v období revolucí v závěru 1. světové války. Utváření institucí, jejichž úkolem je rozhodovat o účelu a formě lidské spolupráce (rad, neboli též sovětů), označil za přirozenou lidskou reakci na chaos a bezvládí.

Jedním z přirozených důsledků nutnosti činit celospolečensky závazná rozhodnutí je vytváření prostředků k vynucování jejich poslušnosti. Uveďme si pro představu několik způsobů, jakými se společenství vyrovnávají s jedinci, kteří nerespektují ten či onen rys nadvlády: vypovězení ze společenství, sociální vyloučení, penalizace, uvěznění nebo usmrcení. K realizaci takového „vyrovnání“ takřka každé společenství zřizuje více či méně institucionalizované represivní orgány, které bychom slovy německého sociologa Maxe Webera[3] mohli označit za orgány držící monopol na výkon legitimního násilí. Zatímco penalizaci, uvěznění a usmrcení pokaždé jednoznačně zařadíme do kategorie trestů, vypovězení či vyloučení trestem nutně být nemusí. Mohou být také přenechány individuálnímu rozhodnutí člověka. To ovšem záleží na způsobu, jakým je zmíněný monopol na legitimní výkon násilí ve společnosti prováděn.  

Weber také v historii lidstva identifikoval tři typy nadvlády: 1) tradiční panství, v němž se lidé podřizují panovníkovi a konají jeho vůli, protože věří, že je vyvolen Bohem, 2) charismatické panství, ve kterém se lidé podřizují nějakému vůdci a poslouchají ho proto, že mu z nějakého důvodu důvěřují, 3) legální panství, kde se lidé podřizují zákonům.  Tradiční i charismatické panství je založeno na tom, že společenství, které se podřizuje, svěřuje právo činit rozhodnutí za celou společnost i prostředky monopolu legitimního násilí do rukou jednotlivce, nebo skupiny, o nichž jsou přesvědčeni, že jich budou využívat pro dobro společnosti. Zatímco tradiční panství se v moderních společnostech až na vzácné výjimky nevyskytuje, neboť lidé v nich příliš nevěří v schopnost Boha vyvolit nějakého světského panovníka, charismatické panství je v dnešní době stále více než jen živé.

Podřízení se na základě důvěry, úhelný kámen charismatického panství, je prvek, který jej činí přitažlivým i nebezpečným zároveň. Nemůžeme totiž nikdy vyloučit, že vůdce, či skupinka vůdců, nezklame důvěru některého ze svých podřízených a že nevyužije zbyvší důvěry ostatních, která mu svěřuje volné nakládání s prostředky legitimního násilí, aby s jejich pomocí trestal ty, jejichž důvěra byla zklamána. Ostatně k ustanovení charismatického panství není ani potřeba, aby víře v někoho podlehla společnost jako celek. Vrchovatě postačuje, když podlehne její část dost velká k tomu, aby svěřila právo činit rozhodnutí i velení nad orgány monopolního výkonu legitimního násilí do rukou jedince, nebo nějaké názorově sourodé skupinky lidí. Lidé, jejichž důvěra byla zklamána, nebo mnohem spíše, jejichž důvěra nikdy ani neexistovala, tak mohou být součástí charismatického panství od samého počátku. Po přečtení tohoto odstavce již asi každý správně vytušil, že charismatické panství bývá v dnešní době základem režimů, které obecně označujeme za autoritářské či totalitní a zpravidla tedy nedemokratické.

Legální panství se od tradičního i charismatického v jednom podstatném bodě odlišuje: orgány výkonu legitimního násilí nejsou podřízeny příkazům jednotlivce, ale zákona. Na rozdíl od jednotlivce, zákon – byť nedokonalý – nemá vlastní vůli a neumožňuje tedy nikdy jiné jednání, než takové, které je jím jasně stanoveno. V legálním panství správně rozpoznáme demokracii. Společenské zřízení, v němž vládnoucí mají vliv pouze na tvorbu zákonů, ale nikoli již na to, jakým způsobem se dosahuje jejich vymáhání.

 Protože je podle rakouského ekonoma Josepha Schupmetera[4] demokracie záležitostí procedury, s jejíž pomocí jsou do ovlivňování podoby zákonů vtaženy rovným dílem široké vrstvy veřejnosti, nepředstavuje vládnoucí vrstva homogenní celek jednotně uskutečňující nadvládu, nýbrž je roztříštěna na několik menších vzájemně si víceméně odporujících skupin odpovídajících názorovým proudům konkurujícím si napříč celou společností. A jelikož jsou orgány výkonu legitimního násilí podřízeny zákonům, jejichž platnost je dána shodou názorově roztříštěné vládnoucí vrstvy, z níž každá část je existenčně závislá na podpoře nějaké části veřejnosti, je vysoce nepravděpodobné, že by mohlo být legitimní násilí zneužito vládnoucími proti kterémukoli ovládanému, který by s nimi otevřeně nesouhlasil. Zákon, který by represivní orgány k něčemu takovému zavazoval, by totiž musel zprostředkovaně být schválen většinou společnosti. A to je o poznání složitější cesta k uskutečnění násilí na odpůrcích, než přímé vydávání takových příkazů armádě, policii nebo soudům.

Mohlo by se zdát, že legální panství existuje i v jiných, než pouze demokratických zřízeních. Mnoho z tradičních či charismatických vůdců se své vládě snaží dodat punc legality tím, že vydává zákony, jimiž se ovládaní mají řídit. Nesmíme však nikdy zapomenout na to, že i přes jejich faktickou existenci v charismatických a tradičních panstvích nikdy zákony skutečně nevládnou. Existence zákonů i jejich prokazatelné dodržování nemůže nikdy změnit fakt, že přímá kontrola nad represivními orgány vládce z jejich působnosti vyjímá. Máme-li zřízení, které je založeno na postavení vládnoucích nad zákonem, neexistuje žádný způsob, jakým zajistit, že vládce, či názorově homogenní skupina vládnoucích, nezneužijí svého postavení k ustavení násilné dominance menšiny nad většinou. Snadno může s personální změnou na vládních postech dojít ke změně přístupu vlády k občanům a původně dobré se proměnit v žalář útisku.

 Toleruje-li vládce vlastní kritiku z řad svých odpůrců, a ponechává-li jim právo svobodně opustit područí své vlády, může se charismatické či tradiční panství, nedemokratická forma vlády, jevit jako přijatelné společenské zřízení. Nic však v takovém zřízení nemůže zabránit tomu, aby se v okamžiku výměny vládce odpůrci za svou dosud tolerovanou kritiku neoctli odění v pruhovaných pyžamech ve vězeňských celách, či dokonce před popravčí četou, nebo aby jim novým vládcem nebyla odepřena jejich svoboda opustit společenství. Jediný způsob, jakým si člověk v nedemokratických režimech, charismatických panstvích, může být před vládnoucími jist, je být jedním z nich.

I Vilfredo Pareto, italský sociolog elit a člověk, který celý svůj život zasvětil kritice demokracie a jejímu usvědčování ze lži o „vládě lidu“, ve svém stáří sklíčeně konstatoval, že demokracie je zřízením poskytujícím ze všech největší záruky pro všechny ovládané.[5] Je totiž jediným systémem, kde mohou vedle sebe žít anarchisti i nacionalisté, konzervativci i liberálové, socialisti i komunisté, ženy i muži, všechny rasy nebo subkultury a pospolu tvořit jedno společenství, kde se nikdo nemusí obávat o svou svobodu či život, když bude u vlády ten druhý. Je jediným systémem, v němž nikdy nemůže platit kterákoli variace citátu bolševického vůdce Zinověva na adresu socialistické opozice v sovětském Rusku: „Jsou-li bolševici u moci, místo menševiků je ve vězení.“[6]

Našli jste svoji odpověď na otázku, proč býti demokratem? Já ano. Jsem jím, protože nemám důvod se domnívat, že kterákoli forma kvalifikace kohokoli předurčuje k tomu, být lepším vládcem, než někdo jiný. Nevěřím nikomu, kdo si myslí, že by byl schopný dát sám svět do pořádku ke spokojenosti všech. Nemůžu změnit fakt, že mi vždy bude někdo vládnout. Můžu ovšem změnit způsob, jakým tak bude činit. Proto volím demokracii. Budu za ní stát a budu ji chránit, protože – upřímně – kdyby měla být na smrt poraněna, jaký mám důvod věřit, že režimu, který přijde, až zemře, budu vládnout já? A mimo demokracii může vládnout vždy jen jeden…

 

Seznam literatury:

  • Aron, R. (1993). Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis.
  • Durkheim, É. (2004). Společenská dělba práce. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK).
  • Schumpeter, J. A. (2004). Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK).
  • Weber, M. (1998). Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH.
  • Winkler, H. A. (2005.) Weimar: Die Geschicte der ersten deutschen Demokratie. München: C. H. Beck.

Odpovědná redaktorka: Selma Hamdi

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=1281305

 


[1] Durkheim, É. (2004). Společenská dělba práce. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

[2] Winkler, H. A. (2005.) Weimar: Die Geschicte der ersten deutschen Demokratie. München: C. H. Beck

[3] Weber, M. (1998). Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH

[4] Schumpeter, J. A. (2004). Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

[5] Aron, R. (1993). Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis

[6] Aron, R. (1993). Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis

Jak citovat tento text?

Mohnert, Jan. Proč býti demokratem? [online]. E-polis.cz, 24. leden 2011. [cit. 2017-11-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/proc-byti-demokratem.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2.8 hvězdiček / Hodnoceno: 5x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2017]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(