Lord Castlereagh: Neprávem opomíjený státník

 12. září 2011  Petr Dvořák   komentáře

Lord Castlereagh byl irským a britským politikem a diplomatem. Působil jako hlavní ministr pro Irsko, šéf britské dolní sněmovny, ministr války a kolonií a především jako ministr zahraničí. Rozhodujícím způsobem se zasloužil o vznik Spojeného království Velké Británie a Irska, měl podíl na úspěchu protinapoleonské koalice, zastupoval Británii na Vídeňském kongresu a byl otcem jednoho z prvních funkčních mezinárodně-bezpečnostních systémů v Evropě.

Lord Castlereagh: Neprávem opomíjený státníkLord Castlereagh: Neprávem opomíjený státník

Lord Castlereagh [káslrej], druhý markýz z Londonderry, občanským jménem Robert Stewart (18. 6. 1769 – 12. 8. 1822), byl irským a britským politikem a diplomatem. Působil jako hlavní ministr pro Irsko, šéf britské dolní sněmovny, ministr války a kolonií a především jako ministr zahraničí. Rozhodujícím způsobem se zasloužil o vznik Spojeného království Velké Británie a Irska, měl podíl na úspěchu protinapoleonské koalice, zastupoval Británii na Vídeňském kongresu a byl otcem jednoho z prvních funkčních mezinárodně-bezpečnostních systémů v Evropě. Byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností moderní britské politiky. Až do 20. století byl však shodou okolností prakticky ignorován historiky, a proto bývá dnes v porovnání se svými takřka legendárními kolegy ze stejné historické éry (Pitt ml., Wellington, Peel, Palmerston a další) zmiňován jen okrajově. Cílem tohoto stručného článku je připomenout Castlereaghovu osobnost a přiblížit jeho místo v kontextu formování distinktivní politické tradice Spojeného království.

Castlereagh byl už jako mladík (r. 1790) zvolen do irské sněmovny, kde působil jako nezávislý podporovatel strany Whigů. Od začátku zastával na svou dobu radikální názory – nejen že otevřeně sympatizoval s americkým bojem za nezávislost, ale vyslovil se například i pro tezi, že jediným suverénem ve státě je lid, nikoli monarcha. V průběhu své kariéry se – ovlivněn svým velkým vzorem, předsedou vlády Williamem Pittem mladším, – přikláněl spíše k toryovské politice, [1] avšak zachoval si svůj proreformní, silně demokratický náhled. Byl naprosto oddaný politice postavené na principech a nikdy například neváhal zpochybňovat ty instituce, které podle něj již žádnému principu neodpovídaly, tj. ztratily svou praktickou funkci ve společnosti. Již v mládí se tedy profiloval jako nezávislý hráč, snažící se prosazovat (často navzdory silnému odporu) demokratické reformy.

Byl nicméně velmi slabý řečník, navíc pověstný svou rezervovaností. Pro jeho oponenty tak nebylo těžké vykreslovat jej jako chladnokrevného cynika, a proto se nikdy nestal populární osobností. Spolu s vlivem několika ne zcela spravedlivě rozšířených mýtů vedl tento fakt k tomu, že Castlereagha obklopovala pověst chladného, krvelačného a nemorálního muže.

Pro velkou část svých irských krajanů se Castlereagh historicky znemožnil již v roce 1798, kdy se jako šéf irské administrativy podílel na potlačení povstání.[2] Ač trval na zcela legálních postupech a jeho postup byl v zásadě benevolentní (trestal výlučně strůjce puče, ostatní podporovatele propouštěl), vznikl mýtus o jeho domnělé krutosti. Jelikož byl v administrativě jediným etnickým Irem, byla jeho role nacionalisty vnímána jako nejodpornější. Tato epizoda mu byla později opakovaně předhazována, pro antimonarchisty (tj. nacionalisty a republikány) se navždy stal zrádcem svého národa.

Irsko bylo v této době samostatným státem spravovaným britskou korunou, dlouhodobě platila personální unie mezi oběma zeměmi. Castlereagh v 90. letech 18. století na základě svých zkušeností dospěl k názoru, že by pro Irsko byl nejlepší, kdyby došlo k nastolení unie, tj. celkového, legislativního spojení země s Velkou Británií (podobně jako v případě Skotska a Anglie o století dříve). Vycházel z přirozené historické blízkosti obou zemí a věřil, že jejich spojení v jednu unii povede ke spravedlivějšímu a stabilnějšímu vztahu obou států, stejně jako k odstranění zhoubných vnitřních problémů Irska (ochromující konflikt katolíků a protestantů) a k jeho mezinárodně-bezpečnostnímu ukotvení (samostatné Irsko totiž představovalo lákadlo pro výbojnou Francii a potenciální ohnisko revolučních nálad).

Integrální součástí plánu mělo být zrovnoprávnění irských katolíků s protestanty (katolíkům, kteří v Irsku již tehdy představovali většinu společnosti, bylo zapovězeno zastávat veřejné úřady; celkový étos britské vlády byl anglikánský a panovník byl tehdy vnímán jako ochránce výlučně protestantské víry). Katolická emancipace byla jedním z klíčových a dlouhodobých Castlereaghových témat, avšak doba k řešení katolické otázky tehdy ještě nenazrála.

První pokus o přijetí unie v irském parlamentu (1799) naprosto selhal, ale již další rok se podařilo návrh prosadit. Dobu mezi jednáními Castlereagh strávil složitým vyjednáváním podpory, roli sehrál i příslib řešení katolické otázky britským ministerským předsedou Pittem. Irskou politiku ovlivňovaly výrazně se křížící konfliktní linie (unionismus versus nacionalismus, monarchismus versus republikánství, protestantství versus katolicismus), takže probíhající politický konflikt rozhodně nebyl jednoduchý a prosazení tak výrazného kroku si vyžadovalo mnoho práce. Záhy po schválení se ale podmínce katolické emancipace nečekaně vzepřel britský establishment v čele s králem Jiřím III.

Katoličtí Irové se právem cítili podvedeni, jejich hněv opět dopadl na Castlereagha coby strůjce plánu a vyjednavače. Ten, pobouřen porušením složitě vyjednané dohody, spolu s předsedou vlády Pittem a kolegou Cornwallisem rezignoval. Situaci uklidnil až nový předseda vlády Addington, který emancipaci opět přislíbil.

V následujících letech se britský establishment snažil držet Castlereagha (vlivem jeho prokatolické pozice) dál od funkcí, které měly spojitost s Irskem. Působil jako ministr války, popřípadě ministr války a kolonií. Roku 1805 se v součinnosti s Wellingtonem podílel na porážce Napoleona. Následujícího roku zemřel William Pitt a v politice vzniklo jisté vakuum, komplikované zhoršujícím se mentálním stavem krále Jiřího III. Množily se intriky a osobní útoky, které v Castlereaghově případě vyvrcholily soubojem s tehdejším ministrem zahraničí Canningem. Poté Castlereagh znechucen opustil politiku a po jistý čas se věnoval chovu ovcí. Jakmile byl Jiří III. odstaven od moci a nahrazen princem regentem (pozdějším Jiřím IV.), Castlereagh se naposledy vrátil do politiky coby ministr zahraničí.

Tato funkce se stala jeho životní rolí – zatímco doma býval často zatracován a nepochopen, jako ministr zahraničí v době porážky Napoleona a následného mezinárodního vyjednávání si vydobyl značný mezinárodní respekt, který se (alespoň na čas) projevil i v domácích kruzích. Měl značný podíl na znovunastolení mezinárodní rovnováhy. Již jednání o smlouvě ze Chaumontu (1814) a následné Pařížské smlouvě, která ukončovala napoleonskou éru, šla velmi hladce, mimo jiné i díky souhře Castlereagha s rakouským ministrem zahraničí Metternichem.

Castlereaghovo umění delikátní diplomacie se naplno projevilo na Vídeňském kongresu (1814-1815). Zde došlo ke zřízení deset let fungujícího kongresového systému, který se stal jedním z prvních mezinárodně-bezpečnostních pořádků na našem kontinentu. Castlereagha můžeme označit za myšlenkového otce tohoto systému, který byl založen na pravidelném projednávání bezpečnostních otázek na kongresech (obdoba dnešních „summitů“), přirozeně zadržoval ambice agresivních států a obsahoval zárodky principu kolektivní bezpečnosti. Systém vedl ke koncertu velmocí, tj. období nebývalé stability v Evropě v průběhu 19. století.

Castlereagh prosazoval střízlivý, pragmatický přístup. I když jeho cíl zaručit rovnováhu sil v mezinárodním prostředí byl zcela v souladu s dlouhodobou britskou pozicí, jeho snahy byly v Británii stále více vnímány jako zbytečný aktivismus – spolu s další politickou krizí získávaly opět na síle tradiční izolacionistické tendence, hlásající, že zájmem Británie je držet se od problémů na kontinentě co možná nejdále. Na kongresu v Aix-la-Chapelle (1818) si Castlereagh uvědomil, že to, co zabrání kompletní realizaci jeho plánů, nakonec nebude situace na kontinentu, ale odpor mocných politických kruhů přímo v srdci Spojeného království. To pro něj představovalo jedno ze životních zklamání.

Od tohoto bodu se začíná jeho pozice a následně i jeho zdravotní stav zhoršovat. Ještě naposledy okusil hněv veřejnosti, když mu byla coby vůdci vlády ve sněmovně přisouzena odpovědnost za masakr v Manchesteru (na bouřlivé demonstraci proti parlamentní reformě tehdy zahynulo 11 osob) a následnou hlubokou politickou krizi. V této době byl již značně rozšířen mýtus Castlereaghovy amorálnosti a krvelačnosti, který přiživovaly nactiutrhačské básně, jejichž prostřednictvím se romantičtí básníci (Shelley, Byron) do Castlereagha strefovali.

Roku 1822 spáchal Castlereagh sebevraždu – i když jsou detaily obestřeny tajemstvím, předpokládá se, že vinu na události neslo přetížení po osobních útocích, deprese a v posledním období i paranoia, způsobená patrně vydíráním a obviněním z homosexuality.

Obraz Lorda Castlereagha dlouhodobě trpěl dezinterpretací, vycházející z nacionalistických útoků a z fikce živené romantickými a lidovými mýty. Jeho role nebyla až do 20. století empiricky zkoumána, jeho činy byly zřídkakdy posuzovány s ohledem na kontext doby. Možná i to se podepsalo na tom, že byla Castlereaghovi často věnována relativně malá pozornost.[3] Shodou okolností se stal nenáviděným mužem – především irští nacionalisté jej vnímali jako zrádce a intrikána a tato pověst se v Irsku uchytila a přežila.[4] Teprve doba 20. století dokázala Castlereagha ocenit jako silného, nezávislého pragmatika, pracujícího v zájmu své země.

Největší slávy Castlereagh nepochybně nedosáhl v domácí politice, ale na mezinárodním poli, když se pokoušel poněkud netypicky zapojit Spojené království do mezinárodního systému. Jeho schopnosti učarovaly například Metternicha který se poté považoval za Castlereaghova přítele. Britské angažmá bylo ale rychle ukončeno nestabilitou v domácí politice a jedním z mnoha vítězství izolacionalistických tendencí.

Velká část Castleraghova odsouzení patrně vyplývá z nepochopení. Jednak byl nevýrazný, neměl rád řečnění a k projednávaným otázkám se odmítal vyjadřovat dostatečně afektovaně, jednak politicky poněkud předběhl svou dobu. Nebyl vyhraněným ctitelem konkrétního (byť krystalizujícího) politického proudu – vyvíjel se směrem k toryovské politice, ale svou pozici konstruoval pečlivě bez ohledu na zažitá mínění na základě demokratických principů, které ctil (ačkoli někteří jeho kritici vyslovili názor, že své přesvědčení zaprodal). Proto neměl silné jádro spojenců v žádné frakci (pro liberály byl reakčním konzervativcem, pro tvrdé konzervativce radikálem, o republikánech a nacionalistech ani nemluvě; ne nadarmo preferoval otevřenou debatu bez ohledu na frakce a zařazení do konkrétní strany se vzpouzel.). Nezaujatá analýza však v Castlereaghovi nachází velice moderního aktéra, prosazujícího konzistentně často nepopulární kroky (viz oddanost emancipaci katolíků).

Měl smůlu, že se narodil do nepřehledné, bouřlivé doby, jejíž zvraty často učinily z životního nasazení marnou snahu. Přesto má Castlereagh roli v evoluci britské realistické pozice, sympaticky označované za vládu common sense. Měl cit pro rozlišení romantických, nereálných cílů od praktické, uskutečnitelné politiky. Jeho věrnost principům a jakási „ideová syntéza“ jako by předznamenávaly demokratické reformy, nastávající až po jeho smrti. Kdyby býval přežil, v době výrazných volebních reforem roku 1832 by mu bylo pouze 63 let. Domnívám se, že by k mnoha otázkám měl co říci. Jak uvádí Derry (1976), i samotná Castlereaghova smrt přispěla k formulaci mýtů. Na každý pád se jednalo se o víc než jen osobní tragédii, protože měl ještě výrazný potenciál k rozvoji a jeho neotřelé principy a politický styl by ještě Spojenému království mohly být k užitku.

 

Odpovědná redaktorka: Selma Hamdi

Odpovědná korektorka: Hanka Stýblová

Obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=848910. 

 

 

Literatura

Derry, J. W. (1976): Castlereagh, London: Penguin Books

Geoghegan, P. M. (2002): Lord Castlereagh, Dublin: Historical Association of Ireland

Webster, C. K. (1931): The Foreign Policy of Castlereagh, London: G. Bell & Sons (2 svazky)


[1] V této době však jednotlivé politické proudy teprve krystalizovaly, sám Pitt formálně působil jako Whig.

[2] Pokus o svrhnutí britské nadvlády a republikánskou revoluci v Irsku byl vyvolán organizací Sjednocení Irové (United Irishmen), která se inspirovala revolucemi ve Francii a v Americe.

[3] V první polovině 20. století to částečně napravil Webster, v době novější zejména Kissinger.

[4] Nezapomínejme ani na dlouhodobě problematickou historii anglo-irských vztahů, která otázce prospěšnosti sjednocení vlastně až dodnes dodává nový rozměr.

Jak citovat tento text?

Dvořák, Petr. Lord Castlereagh: Neprávem opomíjený státník [online]. E-polis.cz, 12. září 2011. [cit. 2017-07-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/lord-castlereagh-nepravem-opomijeny-statnik.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.75 hvězdiček / Hodnoceno: 4x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(