Zlatovlasý Boris, Cameronův trpěný spasitel

 5. červen 2012  Jan Železný   komentáře

Zraky hlavních politických komentátorů se v posledních týdnech upínaly směrem k Francii a Řecku. Ostatně není se čemu divit, zatímco obyvatelé země galského kohouta vybírali nového nájemníka Elysejského paláce, jímž se nakonec stal socialista Francois Hollande (který v něm však paradoxně prozatím odmítá bydlet), lid helénské republiky před volebními urnami rozehrál pravděpodobně ještě závažnější drama.

Zlatovlasý Boris, Cameronův trpěný spasitelZlatovlasý Boris, Cameronův trpěný spasitel

Úvod

Zraky hlavních politických komentátorů se v posledních týdnech upínaly směrem k Francii a Řecku. Ostatně není se čemu divit, zatímco obyvatelé země galského kohouta vybírali nového nájemníka Elysejského paláce, jímž se nakonec stal socialista Francois Hollande (který v něm však paradoxně prozatím odmítá bydlet), lid helénské republiky před volebními urnami rozehrál pravděpodobně ještě závažnější drama. V sázce totiž nebylo nic menšího než hlavní politicko-ekonomicko-ideové směřování Řecka, v širším kontextu pak možná i samotná řecká demokracie a osud eurozóny. Po sérii spletitých jednání navíc vyšlo najevo, že dohoda je pouze nedosažitelným snem a Řekové si vše znovu zopakují. Obě zmíněné země však nebyly jediné, v nichž se odehrával lítý politický boj, jehož výsledek může mít dalekosáhlé důsledky. V ostrovním království totiž část Britů vyrazila 3. května ráno do ulic vybírat nové obsazení více než 180 místních rad (city councils – synonymum místních zastupitelstev). Britské politické strany se tak utkaly o cca 5000 křesel radních, přičemž většinu z nich obhajovali Cameronovi Konzervativci. [1] Ti však utrpěli porážku, která dle mnohých překračuje běžně nelichotivé výsledky vládnoucí strany ve volbách konaných uprostřed volebního období. Jediným mužem, který tak symbolicky nadále hrdě třímá modrou konzervativní standartu s košatým zeleným stromem, se stal kontroverzní blondýn Boris Johnson, jenž před svým labouristickým rivalem Kenem Livingstonem ubránil pro morálku strany veledůležitý post přímo voleného starosty metropole na Temži - Londýna. Jeho vítězství má však pro premiéra a jemu blízké dosti hořkou pachuť.  

Cameronova porážka

Uhlazený konzervativní premiér David Cameron zažívá posledních několik měsíců ve svém úřadě jednu těžkou chvíli za druhou. Zatímco v oblasti zahraniční politiky si úspěšně buduje pověst odvážného státníka halasně podporujícího demokratizační úsilí po celém světě[2], na domácí půdě musí čelit neustálým obtížím. K tradiční a zcela logické nepřejícnosti  labouristické opozice v čele s Edem Milibandem a hrozbám stávek ze strany odborů se přidává i neutuchající skandál s odposlechy ze strany redaktorů Murdochem vlastněných dnes již neexistujících novin News of the World, jenž prorůstá do stále vyšších pater současné politiky. Prime minister je navíc téměř každodenně nucen vysekávat trnitou cestu kompromisu mezi politickými požadavky svého menšího koaličního partnera – Liberálních demokratů a idejemi rebelujících řadových poslanců své vlastní strany (tzv. backbenchers [3] ). Všechny tyto problémy se nicméně jeví naprosto malichernými ve světle neúprosných čísel o stavu domácího hospodářství, která ukazují, že ozdravná kúra škrtů a rozpočtové disciplíny ordinovaná dvojicí Cameron – Osborne nevykazuje žádoucí výsledky. Poté, co byl kabinet nucen prodloužit datum splnění svých ekonomických cílů do období za hranicí působnosti tohoto parlamentu (konkrétně na rok 2016), vyšlo zhruba týden před komunálními volbami najevo, že se země dle odhadů ONS[4] opět propadla do recese, když její ekonomika klesala po dvě po sobě jdoucí čtvrtletí. Tedy konkrétně o 0,3% ve čtvrtém kvartále roku 2011 a 0,2% v prvním kvartále letošního roku. [5] Nepřekvapí proto, že i největší optimisté z konzervativního tábora spolu s britskými pravicovými médii nevěštili premiérově vládní koalici volební úspěch. Patrick Hennessy, politický editor The Telegraph, kupříkladu napsal, že „série politických krizí následující po představení rozpočtu zasáhla morálku Toryů a poslala jejich hodnocení v předvolebních průzkumech k zemi“.[6] [7] A byl to právě i Hennessy, kdo predikoval vítězství Borise Johnsona, jehož dopad bude daleko větší, než by pozici londýnského starosty běžně příslušelo, a které postaví premiéra Camerona do nelehké vnitrostranické pozice. „Naděje Davida Camerona na dobré zprávy z květnových voleb se zhmotňují v legendární osobnosti, s níž má velmi nesnadný vztah – v Borisu Johnsonovi. Poslední průzkumy totiž předpokládají, že Johnson snadno obhájí post londýnského starosty a již podruhé v řadě porazí kandidáta Labouristů Kena Livingstona. Tzv. „Boris efekt“ navíc může ovlivnit volby do londýnského shromáždění [London Assembly – pozn. aut.], a to navzdory silnému postavení Labouristů v hlavním městě.[8]

K premiérově nelibosti se průzkumy veřejného mínění protentokrát nemýlily. Ve volbách s historicky téměř nejnižší účastí (pouhých 32% oprávněných voličů) získali Konzervativci 31% hlasů a přišli tak o 405 postů radních, zatímco Milibandovi Labouristé s 38% si polepšili o 823 míst. [9] S neúspěchem se rovněž setkala premiérova iniciativa zavést post přímo voleného starosty i v dalších velkých městech, jedna z esenciálních myšlenek jeho smělého plánu „Big Society“[10]. Zády návrhu se přitom postavila většina velkých měst jako Birmingham, Manchester, Nottingham nebo Leeds, což bylo pro vůdce Toryů obzvláště zničující. Výsledek komunálních voleb by tak na dlouhé měsíce získal hořkou pachuť, nebýt Borise Johnsona, kterému se podařilo obhájit post starosty hlavního města království. Tím si zajistil ovace a hluboké uznání konzervativních kruhů v zemi a to navzdory překvapivě těsnému výsledku[11] a faktu, že Konzervativci ztratili pozici nejsilnější strany v London Assembly (je užívána volební metoda Additional Member System[12] ) , když přišli o dvě křesla v obvodech Barnet and Camden a Ealing and Hillington, zatímco Labour Party si o čtyři radní polepšila.[13]

Tento fakt byl však raději zapomenut a Cameron se tak záhy s větším či menším sebezapřením ocitl na londýnské radnici po boku usmívajícího se Johnsona, kde prohlásil: „Myslím, že Boris vedl velmi silnou kampaň založenou na svém odkazu, na skvělých věcech, které jako starosta vykonal a já jsem šťastný, že mu mohu pogratulovat.“[14] Význam Johnsonova vítězství pro Konzervativní stranu věrně ilustruje výpověď zastupujícího politického editora BBC News Jamese Landale(a): „Tím že zvítězil, přestože pouze těsným rozdílem, poskytl Johnson straně nejenom krytí před chmurnými výsledky místních voleb, avšak zabránil Toryům, aby se vrhli do vzájemných bratrovražedných bojů, jaké od dob opozice nezažili. Mnoho konzervativních poslanců je totiž nových a znají zatím pouze dobré časy. Stará garda, především ti, kteří jsou poznamenáni temnými dny Majorovy vlády, se proto obává, že by nová generace poslanců mohla začít panikařit a vrhla se hledat nová politická témata, možná i nové vedení.[15]

Není proto divu, že současné přední osobnosti strany se kolem excentrického zlatovlasého politika pevně semkly.  Jak poznamenala politická analytička BBC Louise Steward „zpráva, kterou starosta a ministerský předseda vyslali, zní, že jsou jednotní a budou společně pracovat pro dobro Londýna, což však nemůže utišit spekulace o tom, zdali se [Boris Johnson – pozn. aut.] jednou nebude ucházet o vedení Toryů.“[16]  

Dříve než si však rozebereme otázku zmíněného nástupnictví, podívejme se, odkud pochází důvody složité kohabitace mezi oběma předními muži Conservative Party a kým ve skutečnosti je v současnosti nejskloňovanější politik na britské pravici?   

Z The Times do křesla londýnského starosty

Boris Johnson je bezesporu politikem, který se na rozdíl od svých stranických kolegů může pochlubit nezaměnitelným image, které se projevuje nejen ve stylu jeho politické práce ale i působením na média a veřejnost. S trochou nadsázky by jej šlo přirovnat k Tonymu Blairovi britské pravice. Ovšem zatímco mladý Labourista si v 90. letech uplácel obdiv voličů díky silně kompromisní a u své strany dosud nevídané politice vůči podnikatelským kruhům[17], londýnský starosta si získává srdce svých stranických kolegů i prostých Britů uměním vhodně kombinovat tradiční konzervativní hodnoty s rétorikou schopnou oslovit i nezařazené voliče. Že se jedná o vlastnost u konzervativních politiků od dob nástupu Margaret Thatcherové dosti vzácnou snad netřeba připomínat. Její esenciální součástí je kupříkladu i filmovým průmyslem často parodované typicky anglické „dobírání si“ Francouzů, jež se může v dnešním kosmopolitním Londýně jevit jako naprostý přežitek doby, ovšem ve starostově pojetí funguje spolehlivě.

Johnson, kterému dnes ve Spojeném království nikdo neřekne jinak než prostě „Boris“ tak pomocí svérázné rétoriky vzbuzuje dojem „jakéhosi chlápka odvedle“, souseda,  s nímž si můžete popovídat přes plot při sekání vašeho pěstěného anglického trávníku. Není divu. Přestože se tento blondýn narodil do dobře situované rodiny britského poslance Evropské parlamentu a vedoucího pracovníka Světové banky Stenleyho Johnsona, vychodil prestižní chlapeckou kolej Eton a pokračoval na Oxford, většinu svého profesního života strávil jako novinář, jehož úkolem bylo zprostředkovat složitosti světa politiky běžným Britům.[18] Svoji kariéru zahájil jako pomocný reportér v The Times, odkud odešel do konzervativních novin The Daily Telegraph. Mladému přispěvateli, který v dětství prodělal řadu nemocí a byl všeobecně považován za neduživého chlapce, nikdo příliš šancí nedával. Boris si však svými sloupky z prostředí evropské politiky brzy dokázal získat přízeň čtenářů a stal se nositelem řady prestižních britských ocenění. Jeho poslední destinací před vstupem do politiky se stal The Spectator, v němž působil na pozici šéfredaktora. Ovšem ještě ani tehdy neměl u odborné veřejnosti na růžích ustláno. Jak poznamenává komentátor The Telegraph Fraser Nelson, jedna z předních osobností britské žurnalistiky tehdy tuto událost komentovala slovy, že jmenovat Borise vedením The Spectator je jako „svěřit opici vázu z období dynastie Ming“[19]. Johnson však opět nezklamal a pověst prestižního plátku udržel. To už se však rýsovala jeho politická kariéra. Roku 2001 byl totiž v parlamentních volbách, které jinak pro Konzervativce v čele s dnešním ministrem zahraničí Williamem Haguem nedopadly příliš šťastně, zvolen poslancem. Velmi záhy se přitom vypracoval z pouhého backbenchera na výraznou osobnost strany, k čemuž mu výrazně napomohla i jeho populární kniha Friends, Voters, Countrymen, v níž shrnul své zkušenosti z volební kampaně a formuloval základní teze svého nazírání konzervativní politiky. Doslova poprask přitom vyvolaly řádky, jež věnoval komentáři k problematice sňatku homosexuálů. Napsal, že „pokud jsou sňatky gayů OK – a tím jsi nejsem jist – pak v zásadě nevidím důvod, proč by nemělo být posvěceno i spojení mezi třemi muži, nebo třemi muži a psem.[20] “ 

Od těchto svých vyhraněných postojů se však postupně začal odklánět. Na rozdíl od Camerona se sice nepřihlásil k otevřené podpoře homosexuálních svazků, svoji rétoriku ovšem razantně zmírnil. Hlavní motiv lze pravděpodobně spatřovat v zisku nominace na post kandidáta Konzervativní strany do boje o londýnskou radnici, jíž obdržel po svém působení ve stínovém kabinetu Michaela Howarda a Davida Camerona. Toryové tehdy hledali ve svých řadách výraznou osobnost, která by ukončila osmiletou vládou labouristického starosty Kena Livingstona. Sázka na Borise se přitom jevila jako poměrně riskantní. Výřečný blondýn se totiž dosud profiloval spíše jako zastánce ryze konzervativních maloměšťáckých hodnot a bylo otázkou, zdali dokáže svými postoji oslovit obyvatele natolik kosmopolitního centra, jakým je Londýn. Johnson se však správně zaměřil čistě na komunální témata, kde vyzdvihoval především slib zvýšit transparentnost finančních toků v městském rozpočtu. Ve svém manifestu k tomu píše: „Potřebujeme více informací o tom, jak radnice utrácí peníze. Plánuju strhnout závoj tajemství a vytvořit veřejný registr se zájmy všech starostových poradců a instaluji na webové stránky vyhledávač, díky němuž si Londýňané budou moci kdykoli vyhledat jakýkoli grant, smlouvu nebo program přesahující částku 1000 britských liber. Rovněž nechám provést kompletní audit prostředků přidělovaných Londýnské rozvojové agentuře [London Development Agency – pozn. aut.].“[21] Dále se rovněž soustředil na vyřešení složité dopravní situace v přelidněné metropoli, slíbil podpořit spolupráci mezi městem a podnikatelskou sférou při přípravě plánů na rozvoj Londýna a potlačit kriminalitu. Tento mix poté dokořenily jeho svérázné výroky, kdy dle některých zdrojů Londýňanům sdělil: „Pokud podpoříte Konzervativce, Vaše žena bude mít větší prsa a Vaše šance, že budete řídit BMW M3, se zvýší“.[22]

Jak se vzápětí ukázalo, výsledná směsice si získala srdce voličů a Johnson se tak navzdory pochybovačným hlasům z vlastních řad i médií mohl honosit titulem Mayor of London.  

„Boris Effect“ 

Nově získaná funkce poskytla Borisovi stabilní zázemí k jeho další politické profilaci, která se nesla v duchu vymezování se nejen vůči v té době ještě vládnoucím Labouristům, ale i předním představitelům Konzervativců. Zlatovlasý novinář se tehdy zkrátka rozhodl přesvědčit britskou veřejnost, že i v řadách Toryů existuje osobitý politik, který navzdory konzervativnímu pohledu na svět dokáže přijímat moderní trendy, má smysl pro humor a je takříkajíc „mediálně zajímavý“. Londýnský starosta tak jakoby neodpovídal profilu člena Konzervativní strany, která navzdory úspěchu v komunálních volbách 2008 byla po dlouhých letech v opozici oslabená vnitřními šarvátkami a mocenskými boji nepříliš výrazných mužů. Kontrast mezi Johnsonem a novým lídrem Toryů Cameronem, v němž mnozí starší členové spatřovali převlečeného environmentalistu, snad i chvílemi socialistu, především však nezkušeného vůdce, nemohl být větší.

Ovšem ani Cameronův triumf v květnu 2010, kdy usedl do čela nového, byť koaličního, kabinetu nesebral Borisovi vítr z plachet. Právě naopak!  Tvrdá úsporná opatření ordinovaná novým kancléřem a Johnsonovým největším vnitrostranickým rivalem Georgem Osbornem samozřejmě brzy začala dopadat i na obyvatele metropole. Boris rychle vycítil politickou příležitost a prohlásil se za ochránce zájmů Londýňanů, kteří se měli stát vyvolenými občany, na něž kancléřova úsporná ruka nedosáhne. Starosta se proto pustil do tvrdých bojů o zachování financování velkých komunikačních uzlů a nebál se přitom Osborna v médiích a ve svých pravidelných sloupcích na webu The Telegraph otevřeně kritizovat. Během volební kampaně před svým znovuzvolením o něm dokonce hovořil jako o „čelistech smrti“  („jaws of death“). „Podívejte se, mou prací je bojovat za Londýn. (…) Opakovaně jsem přitom dokázal, že toho jsem schopen. Zachránili jsme Crossrail před „čelistmi smrti“ – tedy Georgem Osbornem – získali jsme 3 miliardy liber do našeho bytového rozpočtu, byl jsem schopen obstarat finance na udržení vysokého počtu policistů v ulicích a v dohledné době v tomto hodláme pokračovat,“ nechal se slyšet pro The Telegraph. [23]Nemám problém pohádat se ve Whitehallu[24]. Nezajímá mě, kolik omítky opadá ze stropu na ministerstvu financí, pokud je vše uděláno pořádně a rozumně a Londýn dostane peníze, které potřebuje.[25] Jistě proto nepřekvapí, že vztahy obou mužů se nacházejí na bodu mrazu. Osbornova snaha stanout po odchodu Camerona v čele Toryů je vnímána jako všeobecné tajemství, přičemž se spekuluje o tom, že Johnson je jedinou osobností, která by mohla jeho plány zhatit. Na rozdíl od Osborna, jemuž i konzervativní kruhy vyčítají nedostatek empatie s britskými občany, jejichž příjmy podrobuje tvrdé zkoušce, má Boris na své straně mocná média. Ta před nedávnými volbami nejenom vyzývala k jeho znovuzvolení, ovšem dokonce i vybízela budoucí radní, aby rozšířili jeho pravomoci.[26]

Díky silné mediální podpoře totiž Johnson disponuje aktivem, jež mu Osborne může pouze tiše závidět – možností otevřeně hovořit i o nepopulárních aspektech politiky. Důkazem budiž například jeho sloupek s názvem „Británie nikdy nestvoří Facebook, dokud se nenaučíme oceňovat úspěch“ (Britain won´t create Facebook until we learn to praise success“). V této známé stati si pokládá otázku, proč v Británii nevznikl žádný velký podnikatelský záměr v oboru IT typu Facebooku, Applu či Googlu, přestože její univerzity se řadí ke světové špičce. Odpověď přitom nachází v povahových rysech britské společnosti, jejím vrytém socialistickém myšlení, nepřejícnosti a snaze úspěch spíše potrestat, nežli ocenit. Spojené království se tak podle Johnsona stává protipólem podnikatelsky vstřícné Ameriky. „Jen si představme britského Zuckerberga. On i jeho kolegové miliardáři by se stali objektem nejenom závisti, ale i nenávisti. V Parlamentu by se vedly debaty vyvolané Edem Milibandem o velikosti jeho potenciálního bohatství, a zdali by něco takového mělo být v rovnostářské společnosti tolerováno. Kdekoli by žil, britský Zuckerberg by byl pronásledován odpůrci kapitalismu a v současné době by se na jeho trávníku se vší pravděpodobností objevilo stanové městečko.[27] Jeho nově nabyté bohatství by se zkrátka nestalo pouze objektem pouhého úžasu. Vzbuzovalo by nejenom úžas, avšak i pořádnou porci hněvu. A toto, mírně řečeno, není prostředí nakloněné vytváření bohatství.“ [28]   Na politika ucházejícího se o hlasy voličů v době hospodářské krize jistě velmi odvážné tvrzení.

Johnson si však často bere na paškál i samotného premiéra, a to především v otázkách vedení agendy spojené s EU. Pravidelně tak kritizuje jeho příliš vstřícný postoj k evropské integraci a snaze EU regulovat londýnskou City, finanční středobod globální důležitosti. Je kupříkladu znám jako ostrý kritik tzv. Tobinovy daně na finanční transakce, která by dle jeho mínění poškodila zájmy Londýna.  Tím se zároveň profiluje jako ryzí zastánce britských hodnot, Thatcherista, jenž se nebojí říci Francouzům jasné „No“, čímž si získává srdce řady backbancherů. Ve známost vešla především jeho kritika Cameronova plánu na vytvoření obří finanční „bazuky“, která by ochránila Evropu a její bankovní instituce před šířící se krizí a následnou potenciální negativní reakcí ze strany trhů. Tuto premiérovu politiku přitom staví do světla možného posílení prvků evropské integrace směrem k budoucí „euro vládě“. „Tato myšlenka, že můžeme najít dostatečně velkou bazuku, která by odpálila všechny problémy tím, že vytvoříme jakousi euro vládu, v níž bude sdílena fiskální odpovědnost, by, obávám se, v dlouhodobém, ale i krátkodobém a střednědobém horizontu, celý problém ještě zhoršila. Tato administrativa, tato ekonomická vláda, by totiž postrádala jakoukoli demokratickou legitimitu.[29]

Ve stejném rozhovoru dále přináší vlastní návrh řešení, který fakticky počítá s rozpadem eurozóny a posílením modelu tzv. „dvourychlostní Evropy“. „Co nyní opravdu potřebujeme, je řízená restrukturalizace. Jinak řečeno musí dojít buď k rozdělení eura na severní a jižní, nebo zde musí být nějaký pokud možno co nejčistší způsob, na jehož základě bude umožněno zemím, které nejsou schopny unést následky současného uspořádání, aby devalvovaly (svoji měnu – pozn. aut.).“[30] Na základě výše zmíněného jistě nepřekvapí, že vztahy obou mužů jsou dosti vypjaté a to přestože v mnohých tzv. měkkých tématech jako je například ekologie se jejich pozice liší pouze minimálně. Rozdíl je ovšem v podání. Zatímco Cameron se neustále snaží vylepšit jimi hlavní ideovou základnu strany, čímž pravidelně pění krev ultrakonzervativních kruhů, mediálně zkušenější Johnson je prosazuje skromnější plíživou metodou pod pláštíkem klasických toryjských témat. Zatímco tedy hovoří o svém plánu snížit místní daně, zavádí městskou síť půjčoven bicyklů (tzv. „Boris Bikes“) a připravuje plány na pořízení vodíkem poháněných autobusů.

Oba muži ovšem dobře vědí, že se prozatím vzájemně velmi potřebují. Cameron si je vědom Johnsonovy popularity nejen mezi ortodoxními konzervativci, ale i občany, kteří by Torye běžně nevolili. Těžko si lze představit jinou osobnost, která by dokázala v Labouristům silně nakloněném kosmopolitním Londýně zvítězit. Boris naopak cítí, že jeho hvězda zatím nedosahuje dostatečných výšin a je pro něj strategicky výhodnější působit v roli starosty britské metropole, jehož pravomoci jsou velmi omezené, postupně rozšiřovat své myšlenky i za hranice Londýna a především sledovat, jak se George Osborne díky své nekompromisní rozpočtové politice potápí v žebříčcích popularity. Poměrně výstižný je v tomto směru komentář Frasera Nelsona, který píše: „ … skok ze starostovského křesla do premiérského je opravdu veliký. Soukromý průzkum nedávno provedený agenturou YouGov Oxford ukázal, že Toryové by si pod vedením Borise [v případě voleb do Dolní sněmovny – pozn. aut.]pohoršili o čtyři procentní body. Důvodem může být fakt, že se [Johnson – pozn. aut.] dosud nepředstavil voličům mimo Londýn a rovněž postrádá premiérské vystupování. Anebo jej voliči znají příliš dobře a třesou se při představě toho, že by omylem odložil svůj ruksak na knoflík spouštějící jaderné zbraně.“[31]  

Závěr

Tato závěrečná hyperbola dokonale popisuje fakt, jehož je si většina konzervativních Britů a snad i samotný Johnson dobře vědoma. Odpovědnost spočívající na bedrech ministerského předsedy stojícího v čele Spojeného království, jenž se nezodpovídá pouze čtenářům The Sunday Telegraph, ovšem celé zemi, zahraničním státníkům i často nevyzpytatelným finančním trhům, se nedá srovnávat s relativně klidnou prací londýnského starosty, jehož reálné pravomoci jsou výrazně omezeny ve prospěch členů London Assembly a dalších vládních agentur. Johnson navíc přes svoji výřečnost přeci jen postrádá Cameronovo státnické charisma. Premiérovi navíc hraje do karet, že ve sněmovně čelí Edu Milibandovi, jehož považuje za slabého lídra i většina Labouristů.

Nepřekvapí proto, že Johnson využil svoji popularitu především k tomu, aby pod heslem „Better Off With Boris“ obhájil post, díky němuž se může bez starostí věnovat budování své mocenské pozice, aniž by se příliš vystavoval s tím běžně spojeným politickým hrozbám. Ovšem ani tato jeho mise nemusí mít dobrý konec. Na rozdíl od svého prvního období ve funkci musí nyní čelit labouristické opozici v London Assembly, jež mu porážku Kena Livingstona jistě dlouho neodpustí. Borisovi navíc hrozí, že se mu již nadále nepodaří odolávat tlaku George Osborna a Londýn přijde o dosavadní finanční zdroje na velké dopravní projekty a podporu byznysu. Tato skutečnost by výrazně ovlivnila starostovu schopnost naplnit svůj velmi ambiciózní devítibodový program, který předložil voličům. V něm krom jiného slibuje 10% snížení místních daní, investice v řádu 221 miliónů liber do infrastruktury a vytvoření 200 tisíc nových pracovních míst.[32] Jeho nesplnění by mu přitom nemuselo projít tak hladce jako nyní. Svůj post sice obhájil, ale rozdíl mezi ním a Livingstonem byl velmi malý, rozhodlo až přepočítávání tzv. druhých preferenčních hlasů. 

Nakolik se tedy Johnsonovi podaří přetavit svoji nově získanou mediální nálepku spasitele Cameronovy oslabené strany, zůstává velkou neznámou. Přestože on své ambice vést v budoucnu Konzervativce komentuje spíše s úsměvem, zdá se, že jeho mocenský střet s kancléřem je nevyhnutelný. Výsledek takovéhoto „souboje Titánů“ je velmi nejistý a jistě bude rovněž ovlivněn tím, zdali se Osbornovi podaří naplnit slíbená očekávání ve vztahu k domácí ekonomice. Svoji nezanedbatelnou roli jistě sehraje i vnější tlak opozice. Pokud totiž opravdu dojde k „sesazení“ Eda Milibanda a na jeho místo se postaví silný vůdce, který opustí jeho rigidní „old fashion“ vnímání levice a naláká pod svá křídla byznys jako kdysi Blair, můžeme ze strany Conservative Party čekat snahu zvolit lídra podobného ražení. George Osborne jím přitom rozhodně není! Existuje proto možnost, že se předpovědi o Borisově vzestupu nakonec přeci jen potvrdí. Jak ostatně po vyhlášení volebních výsledků pro BBC poznamenal jeho otec: „Toto je muž, který při každé příležitosti všechny překvapil, a možná si ještě jedno velké překvapení schovává.“ [33]  

Autor je zástupcem šéfredaktora e-Polis.

Internetové zdroje:

Knižní zdroje:

  • Ramsden, John (ed.). Oxfordský průvodce britskou politikou 20. století. Překlad: Skřivan, Aleš. Skřivan, Aleš jr., Kovář, Martin. Kovářová, Olga. Holčička, Václav. Stellner, František. Stellnerová Šárka. Edice Obzor. Prostor, 2006 

 Odpovědná redaktorka: Bc. Petra Slavíková

Odpovědná korektorka: Bc. Hana Stýblová

Titulní fotografie stažena z: http://www.telegraph.co.uk/comment/columnists/borisjohnson/8901683/Boris-Johnson-Ive-a-healthy-dose-of-sheer-egomania.html


[1] Jednalo se o ty městské rady, kde poslední volby proběhly v roce 2008. V nich Conservative Party zaznamenala nebývalý volební úspěch, když profitovala z rostoucí nespokojenosti s labouristickou vládou Gordona Browna.

[2] Cameron byl kupříkladu prvním vysokým státním představitelem, který navštívil Egypt po pádu Mubarakova autoritářského režimu, spolu se Sarkozym stál za operací NATO, jež pomohla svrhnout plukovníka Kadáfího a nedávno se stal prvním britským premiérem, který navštívil bývalou Barmu, dnešní Myanmar, kde podpořil vůdkyni NLD (National League for Democracy) a laureátku Nobelovy ceny míru Aung San Su-Ťij. 

[3] Backbenchers – „Méně vlivní poslanci, kteří v Dolní sněmovně zasedají v zadních řadách.“ – Citováno z: Ramsden, John (ed.). Oxfordský průvodce britskou politikou 20. století. Překlad: Skřivan, Aleš. Skřivan, Aleš jr., Kovář, Martin. Kovářová, Olga. Holčička, Václav. Stellner, František. Stellnerová Šárka. Edice Obzor. Prostor, 2006, s.: 58 

[4] Office for National Statistics – Jedná se o statistický úřad, jehož náplní je připravovat statistické podklady pro potřeby Parlamentu.

[5] Citováno z bulletinu ONS: GDP Preliminary Estimate, Q1 2012. Statistical Bulletin. Office for National Statistics. 25/4/2012. Dostupné na: http://www.ons.gov.uk/ons/dcp171778_263578.pdf

[6] Citováno z: Hennessy, Patrick. Local Elections 2012: Three main parties braced for setbacks. The Telegraph. 21/4/2012. Dostupné na: http://www.telegraph.co.uk/news/9218847/Local-elections-2012-Three-main-parties-braced-for-setbacks.html

[7] Více o rozpočtu pro fiskální období 2012-2013 v mém předchozím příspěvku „Osbornův „přelomový rozpočet 2012“ pod palbou – příklad ideové profilace britských médií“. Dostupné na: http://www.e-polis.cz/ze-zahranicniho-deni/713-osbornuv-prelomovy-rozpocet-2012-pod-palbou-priklad-ideove-profilace-britskych-medii.html

[8] Citováno z: Hennessy, Patrick. Local Elections 2012: Three main parties braced for setbacks. The Telegraph. 21/4/2012. Dostupné na: http://www.telegraph.co.uk/news/9218847/Local-elections-2012-Three-main-parties-braced-for-setbacks.html

[9] Data čerpána z: At-a-glance: Elections 2012. BBC News. 4/5/2012. Dostupné na: http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-17946745

[10] Big Society – Tato esenciální součást volebního programu Toryů před volbami do Dolní sněmovny (House of Commons) v roce 2010. Kladla důraz na posílení městských samospráv a místních komunit. Vzhledem k lepší znalosti místního prostředí měly tyto subjekty převzít úlohy, které dosud připadaly státu a efektivněji tak řešit místní záležitosti. Dle kritiků se jednalo pouze o eufemismus k rozsáhlému seškrtání výdajů státu na veřejné služby z důvodu zavedení plánu na konsolidaci veřejných rozpočtů.

[11] Johnson obdržel 1 054 811 hlasů oproti Livingstonovým 992 273. Vítězem se rovněž stal až po započítání tzv. druhých preferenčních hlasů. – Zdroj výsledků: Mayor of London elections results 2012. UK Political Info. Dostupné na: http://www.ukpolitical.info/london-mayor-election-2012.htm

[12] Additional Member System (AMS) – je kombinací většinového systému „First Pass the Post“ a proporčního volebního zastoupení. Voliči mají k dispozici dva hlasy, jeden pro vybraného radního a druhý pro stranu. Každý ze 14 volebních obvodů po volbách generuje jednoho svého zástupce jako ve většinovém systému, ovšem poté jsou proporčně udělena další křesla na základě druhých hlasů pro politické strany. Detailněji na: http://www.electoral-reform.org.uk/additional-member-system/

[13] Kompletní výsledky dostupné na: 2012 London Assembly Election Results. UK Political Info. Dostupné na: http://www.ukpolitical.info/2012-london-assembly-election-results.htm

[14] Citováno z: Steward, Louise. David Cameron hails Boris Johnson´s London mayoral win. BBC News. 5/4/2012. Dostupné na: http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-17968021

[15] Citováno z: Landale, James. Why Boris Johnson´s victory was crucial for Conservatives. BBC News. 4/5/2012. Dostupné na: http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-17965790

[16] Citováno: Tamtéž.

[17] Po nástupu Tonyho Blaira do funkce předsedy Labour Party tak kupříkladu došlo ke zrušení dosud neotřesitelného bodu stranického programu, který hovořil o nutnosti (znovu)zestátnění klíčových odvětví ekonomiky.

[18] Není-li uvedeno jinak informace čerpány z: Boris Johnson Biography. Biography Online. Dostupné na: http://www.biographyonline.net/politicians/boris-johnson.html

[19] Citováno z: Nelson, Fraser. Boris Johnson, the real Tory, is about to make life much harder for David Cameron. The Telegraph. London Mayoral Election. 3/5/2012. Dostupné na: http://www.telegraph.co.uk/news/politics/london-mayor-election/9244136/Boris-Johnson-the-real-Tory-is-about-to-make-life-much-harder-for-David-Cameron.html

[20] Citováno z: Grew, Tony. Boris Johnson hits back at his critics. Pink News. Europe´s Largest Gay News Service. 22/8/2007. Dostupné na: http://www.pinknews.co.uk/2007/08/22/boris-johnson-hits-back-at-his-critics/

[21] Citováno z: Johnson, Boris. Making London´s Mayor Accountable. 2008 Manifesto. Dostupné na: http://image.guardian.co.uk/sys-files/Guardian/documents/2009/04/27/complete_accountability.pdf

[22] Citováno z: Hüetlin, Thomas. Clown Court: The Bizzare Fight to Be a Mayor of London. Spiegel Online International. 17/4/2008. Dostupné na: http://www.spiegel.de/international/europe/0,1518,548062,00.html

[23] Citováno z: Hennessy, Patrick. Boris Johnson on why ´Brand Boris´is so succesful. The Telegraph. 28/4/2012. Dostupné na: http://www.telegraph.co.uk/news/politics/london-mayor-election/9233958/Boris-Johnson-on-why-Brand-Boris-is-so-successful.html

[24] Označení bylo původně užíváno pro uličku vládních budov, později získalo přenesený význam označující britskou vládu obecně.

[25] Citováno: Tamtéž.

[26] Viz například článek „Re-elect Boris – then give him more power v The Telegraph: http://www.telegraph.co.uk/comment/telegraph-view/9238745/Re-elect-Boris-then-give-him-more-powers.html

[27] Johnson zde naráží na účastníky hnutí Occupy, které pravidelně a dlouhodobě podrobuje tvrdé kritice.

[28] Citováno z: Johnson, Boris. Britain won´t create Facebook until we learn to praise success. The Telegraph. Columnists. 6/2/2012. Dostupné na: http://www.telegraph.co.uk/comment/columnists/borisjohnson/9063107/Britain-wont-create-a-Facebook-until-we-learn-to-praise-success.html  

[29] Citováno z: Hennessy, Patrick. Boris Johnson: ´I ´ve a healthy dose of sheer egomania´. The Telegraph. 20/11/2011. Dostupné na: http://www.telegraph.co.uk/comment/columnists/borisjohnson/8901683/Boris-Johnson-Ive-a-healthy-dose-of-sheer-egomania.html

[30] Citováno: Tamtéž.

[31] Citováno z: Nelson, Fraser. Boris Johnson, the real Tory, is about to make life much harder for David Cameron. The Telegraph. London Mayoral Election. 3/5/2012. Dostupné na: http://www.telegraph.co.uk/news/politics/london-mayor-election/9244136/Boris-Johnson-the-real-Tory-is-about-to-make-life-much-harder-for-David-Cameron.html

[32] Čerpáno z: My 9 point plan for a Greater London. Back Boris 2012. Dostupné na: http://www.backboris2012.com/9pointplan

[33] Citováno z: : Steward, Louise. David Cameron hails Boris Johnson´s London mayoral win. BBC News. 5/4/2012. Dostupné na: http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-17968021

Jak citovat tento text?

Železný, Jan. Zlatovlasý Boris, Cameronův trpěný spasitel [online]. E-polis.cz, 5. červen 2012. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/zlatovlasy-boris-cameronuv-trpeny-spasitel.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Jan Železný

Autor:

Od září 2011 působí jako zástupce šéfredaktora E-Polis. Narodil se v "revolučním roce" 1989 v Ostrově u Karlových Varů, kde v květnu 2009 maturoval na tamním gymnáziu. Během studia se pravidelně účastnil Pražského studentského summitu - Modelu OSN. Je držitelem prestižní Ceny Bronislavy Müllerové, Ceny Josefa Škvoreckého (v kategorii próza) a několika dalších studentských ocenění. Se svou prací o americké zahraniční politice v meziválečném Vietnamu získal roku 2009 druhé místo na celostátní přehlídce Středoškolské odborné činnosti (SOČ) ve Dvoře Králové. V současné době vyjednává s nakladateli o jejím knižním vydání. Studuje na ZČU v Plzni bakalářské obory Britská a americká studia a Politologie. Ve svých článcích se zabývá především politickým a ekonomickým děním ve Spojených státech amerických a Velké Británii, do jeho zájmu však spadají rovněž země východní Asie. Hovoří anglicky a rusky. Mezi jeho záliby patří studium moderní historie a politiky, je vášnivým čtenářem a hráčem na elektrickou baskytaru. Praktikuje jógu a asijská duchovní cvičení, neblahá osobní zkušenost s českým zdravotnictvím jej rovněž přivedla ke studiu léčitelství a alternativní medicíny. Miluje stará anglická auta a denně sleduje světové finanční trhy. Jeho snem je život a studium ve Velké Británii.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.33 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!