Ženy - postavení ve společnosti,domácí násilí

Cílem práce je zamyslet se nad postavením žen v moderní společnosti. Mají stejná práva jako muži de facto nebo jen de jure? Jsou role žen a mužů biologicky podmíněné? Jak jsou ženy prezentovány v médiích? Jaké důsledky má ekonomická globalizace pro ženy v zemích třetího světa? Na tyto otázky se pokusím odpovědět v první části práce.

Ženy - postavení ve společnosti,domácí násilí

1. Úvod

Cílem práce je zamyslet se nad postavením žen v moderní společnosti. Mají stejná práva jako muži de facto nebo jen de jure? Jsou role žen a mužů biologicky podmíněné? Jak jsou ženy prezentovány v médiích? Jaké důsledky má ekonomická globalizace pro ženy v zemích třetího světa? Na tyto otázky se pokusím odpovědět v první části práce.

Druhá část se bude zabývat domácím násilím - jeho kořeny, dopadem na ženskou psychiku, postavením oběti a pachatele, přístupem orgánů státní správy, společenskými stereotypy a způsoby, jak zmírnit utrpení žen, které se staly cílem brutálního násilí. Závěry, ke kterým docházím, jsou opřeny o zkušenosti řady institucí, vládních i nevládních, zabývajících se postavením žen ve společnosti. Druhá část je postavena na studiu materiálů publikovaných organizacemi pracujícími s týranými ženami.

Je velmi problematické rozebírat tyto otázky z pohledu muže. Jak může muž pochopit, jak se žena cítí při sexistických narážkách? Už vůbec se nemůže vžít do pocitů znásilněné ženy. Snažil jsem se proto vyhýbat závěrům, které by byly zatíženy genderovými stereotypy, pokud to je vůbec možné. Pokud se přecejen někde objeví, omlouvám se za to.

2. Ženy ve 21. století

2.1. Dosažené úspěchy ženského hnutí a jeho cíle dnes

Volební právo je vybojováno. V ČR je právo volit uzákoněno pro ženy od roku 1918. Ve většině evropských zemích, až na některé výjimky, není toto právo upíráno ženám od 20 let 20. století. Hnutí za ženská práva sílí, ale s dosažením tohoto zjevného úspěchu je stále složitější nabourávat méně viditelné formy diskriminace. S vynálezem antikoncepce se ženy osvobodily od nutnosti rodit děti a možnosti vybrat si, kdy se dítě narodí, do jakého sociálního prostředí či s jakým partnerem. Umělá výživa napomohla k možnosti rozdělení (alespoň teoreticky) starosti o děti mezi muže a ženu.

Je zřejmé, že postavení ženy se od dob našich prababiček zlepšilo v řadě ohledů. Proč tedy nejsou ženy stále spokojené? Jak již bylo řečeno, s dosažením viditelných úspěchu hnutí došlo zároveň k jeho oslabení. Mnoho žen ztrácí motivaci aktivně se podílet na další práci ve prospěch zrovnoprávnění žen. Důvody byly různé. Od uspokojení dosaženým úspěchem spojeným s nepochopením skutečného původu diskriminace, až po existenční důvody. S rozvojem sociálních věd dochází k postupnému chápání ženské otázky ze širších perspektiv. Ukazuje se, že postavení žen a mužů je dáno společenským tlakem více než biologickými rozdíly v pohlaví. Právě rozdíl mezi termíny pohlaví a gender je pro novodobé feministické hnutí klíčový. Toto hnutí již nepožaduje rozšíření pojmu občanství i na ženy, kterého bylo alespoň v euroatlantickém prostoru dosaženo, ale klade důraz na sociální, ekonomickou a kulturní rovnoprávnost.

2.2. Pohlaví a gender

Pohlaví je dáno biologickými rozdíly mezi samcem a samicí. "Jedná se o viditelný rozdíl v pohlavních orgánech a z toho vyplývajících rozdílů v reprodukci" (Oakley, 2000,Praha,s.20). Naproti tomu termín gender se týká rozdílů sociokulturních, kdy jsou vlastnosti žen a mužů formovány kulturou a společností. Gender se může měnit v závislosti na čase či prostředí. V různých kulturách je dělení mužských a ženských rolí odlišné. Některé ženské role na "západě" jsou v tradičních kulturách určeny mužům. U kmene Čambuli jsou ženy bližší našemu chápání muže. "Ženy jsou asertivní, panovačné a praktické" (Oakley,2000,Praha,s.49). I zde jsou rozdíly určeny společenskými danostmi.

Od útlého věku jsme nuceni projevovat se buď jako chlapec nebo jako dívka. Dívka si hraje s panenkami, vaří, stará se o nemocná plyšová zvířátka, přebaluje miminka apod. Chlapec spravuje autíčka, hraje si s roztodivnými stroji nebo například střílí po lidech či zvířectvu. Dítě si musí vybrat skupinu, do které "zapadne". Tlak je vyvinut jak ze strany dětí, tak ze strany rodičů. "Jak by to vypadalo, kdyby můj kluk zašíval a hrál si na domácnost ? Je snad teplouš?", tento tlak je dětmi cítěn velmi silně. Diferenciace chlapců a dívek ve výběru hraček roste s věkem, což poukazuje k silnému kulturnímu vlivu (Oakley,2000,Praha,s.48). Roli hraje věk, vzdělání a společensko - kulturní faktory. Se zvyšujícím se vzděláním se u mužů zvyšuje míra feminity a snižuje míra maskulinity u žen (tamtéž).

2.3. Jsou ženy menšina?

V roce 2001 bylo v české populaci 51,3% žen a 48,7% mužů. To tedy znamená, že ženy jsou početnější skupinou obyvatel. Jak je tedy možné, že jsou zastoupeny minimálně ve vedení podniků, politice či v médiích? Pokud definujeme menšinu jako skupinu obyvatel, která má menší podíl na rozhodování, jsou ženy jasně menšinou. Podívejme se teď blíže na výši příjmů u žen a u mužů.

Rozdíl v příjmech žen a můžu na stejných pozicích je velmi znepokojující a nezakládá se na objemu práce, ale na rozdílnosti pohlaví. To je naprosto zřejmý důkaz stále přetrvávající diskriminace. Ze studie provedené Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí v roce 2002 vyplývá, že ženy průměrně dosahují jen 73,3 % výdělku mužů (Fischlová, 2002, s.23). Největší rozdíl je ve skupině s nejvyšším dosaženým vzděláním. Ženy s dosaženým vysokoškolským vzděláním dosahují jen 63 % výdělku stejně vzdělaných mužů. Ženy se základním vzděláním dosahují 74 % platu mužů. Ženy jsou znevýhodněny především možnou graviditou, a z toho pro zaměstnavatele vznikající "zbytečné" komplikace. Právě těhotenství a následná péče o děti se podílí značnou měrou na nerovnosti v dosažení kariérového postupu a výši mzdy. I zde hrají roli genderové stereotypy. Muž vydělává a žena se stará. Zde je třeba upozornit na nemožnost pobírat stejné rodičovské přídavky, když je muž na mateřské "dovolené" a když je na mateřské "dovolené" žena. Již termín mateřská "dovolená" je velmi zarážející. Těžko lze nazvat starost o dítě dovolenou. Podle mého názoru se jedná o termín zavedený muži, kteří mají naprosto zkreslenou představu o práci ženy v domácnosti. Z celkového počtu osob na mateřské "dovolené" je jen 0,16 % mužů. Těžko, hodnotit jakou měrou se na tomto faktu podílí výše popsaná nerovnost v příjmu dávek a jakou měrou je to zapříčiněno sociokulturním tlakem. Kloním se spíše k závěru, že muži mají menší chuť vzdát se postupu v kariéře než ženy, a to z důvodu genderových.

K největšímu přiblížení mezd dochází u nekvalifikovaných dělníků v zemědělství, rybolovu a lesnictví, kde ženy dosahují 85% platu mužů (Fischlová,2002,s.23). Největší rozdíl je u skupiny s nejvyššími příjmy, "zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci", kde ženy dosahují 54 % mužského výdělku (tamtéž).

"Obecně je postavení žen na trhu práce spojeno s nižšími mzdami, nižší účastí na řízení a rozhodování, nižší prestiží a naopak s vyšším ohrožením dosavadní pozice a vyšší nezaměstnaností" (Fischlová,2002,s15).

2.4. Ženy v médiích

Podívejme se, jak jsou nejčastěji ženy prezentovány v médiích. V drtivé většině případů je ženě přisuzována role pečovatelky, čekající na svého manžela a nedělající nic jiného než že mu vaří, pere, stará se o děti a on ji pak na oplátku zahrne dárky v podobě módních doplňků, protože co ženy zajímá jiného než móda a drby. Na druhé straně je žena ponižována na sexuální objekt. To je evidentní v reklamách na různé zboží. Od automobilů, komunikačních služeb až po reklamu na jídlo. V médiích jsou ženy prezentovány podle genderových stereotypů, které jsou neustálým opakováním upevňovány. Časté znázorňování ženy jako pračky, myčky či kuchařky z ní myčku či pračku v očích konzumenta dělá. Feministky velmi často kritizují jazyk, kterým hovoří média jako jazyk mužský. Ten je pak považován za normu (proFem,2002,s.6).

Uveďme několik příkladů výše uvedených tvrzení. V nedávné době přišla společnost TELECOM s televizní reklamou na nový produkt, ve kterém má muž (samozřejmě pospíchající do zaměstnání a v něm velmi zaneprázdněný) na záznamníku naléhavou zprávu od své přítelkyně. Další střih nás posune v ději až do chvíle, kdy muž telefonuje své přítelkyni a ptá se, co se děje. Žena mu sděluje, že si koupila nové boty. Nakonec se muž s úlevou táže, jakou mají barvu, žena říká, že červenou. Tím spot končí. Na jedné straně pokus o nejapný žert, na druhé straně mnohem závažnější poselství upevňující pohled na ženu marnivou, zabývající se jen módou, pro niž je vrcholem štěstí koupě nových bot. Takováto sdělení jsou velmi nebezpečná a dávají zapravdu kritikům poukazujícím na používání mužského jazyka. Další příklad sexistické reklamy je inzerát na produkt firmy KFC. Řidič kamiónu se řítí silnicí, komentář se diváka ptá, zda má chuť na propečená stehýnka a křupavá prsíčka. Záběr na dvě u silnice stojící dívky a společně s komentářem o stehýnkách a prsíčkách střih na jejich hýždě a prsa. Reklama pokračuje, ale nedochází v ní k žádnému závažnému zlomu (proč ne třeba kastrací Kolonela). Využívání žen jako sexuálních symbolů v reklamě je velmi časté. Podporuje legitimizaci pohledu na ženu jako sexuální objekt, která pokud nemá vzhled zapadající do obecného vkusu je, bezcenná. To jsou dva příklady z reklamního průmyslu.

Bohužel i v takzvaných ženských pořadech jsou tyto stereotypy přítomny. Pořad Sama doma, 7.12. 1999, telefonický dotaz divačky: "Co dělat když manžel nepomáhá s vánočním úklidem?". Psycholožka (PhDr.Boučková) odpovídá: "Asi ho k tomu nedonutíte. Nahradit ho kamarádkou" (proFem,2002,s.6) Bohužel je zde upevňován předpoklad, že domácí práce jsou doménou žen. Muž je nemusí vykonávat, je unaven ze zaměstnání, žena se přeci celý den "flákala". Většina domácích prací zůstává na ženách.

I další pořady běžně operují s pohledem na "ženy uvázané k plotně". "Pustí vás manžel a rodina ?" (Neváhej a toč, 12.2. 2001, proFem,2002,s.7). Jako by byla žena nesvéprávná, odkázaná na souhlas "hlavy" rodiny.

2.4.1. Zastoupení žen v novinách, televizi a rozhlase

Tyto informace vycházejí z brožury (re) Prezentace žen v médiích (Gender studies, .o.p.s. 2002): novinářky/novináři: ženy 43%, muži 57% dotazovaní/dotazované: ženy 17 %, muži 83 % ženy a muži na pozicích šéfredaktor/šéfredaktorka ve vybraných časopisech: ženy 41%, muži 28%. ženy a muži na pozici šéfredaktor/šéfredaktorka v rozhlase ČRO (český rozhlas): ČRO - ženy 2, muži 13 podíl žen a mužů ve statutárních orgánech společností vlastnících české noviny/časopisy: dozorčí rady: ženy 5, muži 23 předsednictva: ženy 5, muži 32

Tato čísla dokládají zastoupení žen v médiích. I zde jsou ženy menšinou. Zajímavé je číslo ukazující procento dotazovaných respondentů. Muži jsou zřejmě obecně považováni za vhodnější "barometr" názorů ve společnosti. Svou roli může sehrát i větší nechuť žen odpovídat na dotazy (má ničím nepodložená hypotéza), i když ne zřejmě tak významnou, aby mohla výrazně ovlivnit uvedený údaj. Nesnažím se předestřít žádnou spikleneckou teorii o mužích, kteří se rozhodli ponížit ženy a využili všech prostředků. Muži uvažující ve výše popsaných schématech si neuvědomují, že se dopouštějí diskriminace na základě pohlaví. Už vůbec si nejsou vědomi genderové podmíněnosti svého jednání.

2.5. Ženy ve věku globalizace

Ekonomická globalizace měla všem přinést blahobyt a nikomu nedostatek, alespoň nás o tom přesvědčovali její apologeti. Pravdou však je, že pro většinu obyvatel světa se situace nevyvíjí nijak růžově. Rozdíly v příjmech obyvatel bohatého Severu a chudého Jihu se prohlubují. Hrstka (20%) vyvolených vlastní 85% světového bohatství.

Nejhorší dopad má ekonomická globalizace na ženy v zemích třetího světa. Tovární dělnice zaměstnané většinou v textilním, obuvnickém a elektronickém průmyslu pracují přes čas bez nároku na jeho proplacení. Požární a další bezpečnostní předpisy nejsou dodržovány, ženy jsou vystaveny sexuálnímu obtěžování a šikaně ze strany zaměstnavatelů. "V maquilových továrnách v Mexiku se ženy neodvažují protestovat proti těhotenskému testu, který je podmínkou přijetí, ani proti otázkám týkajícím se jejich sexuálního života, antikoncepce a menstruačního cyklu" (Wichterich,2000,Praha,s.39). "Stát na slunci, v poledním vedru běhat kolem továrny, klečet před představeným, strpět zalepení pusy, když člověk moc mluví, smět si během osmihodinové pracovní doby jen dvakrát napít vody a jít jen jednou na toaletu... - seznam kolektivních disciplinárních opatření v továrně ve Vietnamu"... (Wichterich,2000,Praha,s.30).

Odborové organizace v těchto továrnách neexistují, pokud by došlo ke snaze organizovat, zasáhl by zaměstnavatel velmi tvrdě - od propuštění až po fyzické týrání. Tyto ženy mají jen velmi malou šanci, že se jejich postavení za jejich života zlepší. Ekonomická globalizace musí mít své chudé. Jedná se o nutnost, ne o nedostatek. Na základě takovéto stratifikace vznikají zisky.

Ženy jsou nuceny pracovat na zkrácený pracovní úvazek, protože si to žádá trh, a musejí tak mít dvě i tři zaměstnání, aby uživily rodinu. "Více než dvě třetiny pracovních míst, která vznikla od roku 1993, jsou na částečný pracovní úvazek. Ženy jsou v nich zaměstnány z 90%" (Wichterich,2000,Praha,s.59).

3. Domácí násilí

3.1. Co je to domácí násilí

Termínem domácí násilí je označována agrese fyzická nebo psychická, či kombinace obou, které se odehrává mezi osobami blízkými v prostředí, které je považováno za domov. Méně často se vyskytují jen psychické podoby týrání, obvykle se jedná jen o doplněk k fyzickému. Zahrnuje "špatné zacházení s dětmi, násilí mezi dospělými členy rodiny i špatné zacházení se starými a handicapovanými lidmi" (proFem,2002,s. 6). Podle statistických údajů jsou jeho terčem nejčastěji ženy. Domácím násilí trpí v ČR minimálně 16% populace starší 16 let (proFem,2002,s.6). Obětmi jsou v 92-98% ženy a 2-5% muži (tamtéž). Jedná se o nadávky, vyhrožování, bití, kopání, znásilňování apod. Dochází k němu nejčastěji mezi manžely (proFem,2002,s16). Jak domácí násilí probíhá v praxi, ilustruji na uvedených příkladech žen, které se staly jeho oběťmi.

45letá Marika popisuje své zkušenosti: Marika se přestěhovala za manželem z malé vesnice do Prahy. Zpočátku se manžel neprojevoval nijak agresivně. Vše začalo zakazováním styku s přáteli. Snaha oběť odříznout od okolního světa je častým počátkem následného fyzického násilí. Manžel Mariku pomlouval i před jejími rodiči."Zaslechla jsem, jak mé rodině vyprávěl, že mě během dovolené na Slovensku načapal, jak se líbám s hajným ve špajzu. Neměla jsme ale sílu čelit lžím a ponížení. Později jsem pochopila, že to mělo jediný cíl - postavit okolo mě zeď, abych měla jen jeho" (Vavroňová,Prokopová,2002,s.6). Psychický teror se stupňoval a vyústil v první napadení. "...Chtěla jsme utéct,ale dostihl mě v malé chodbičce a skopl mě k zemi. ... Surově mě zbil. Ležela jsme na zemi ochromená hrůzou a myslela jen na to, kdo se postará o naše holky....Měla jsem otřes mozku a přeraženou nosní přepážku" (tamtéž). Později se násilí obrátilo i na děti. "Třeba holka něco řekla on napitý řval, že tady bude klid - nebo nás podřeže" (tamtéž). K těmto krutostem přidal pachatel i znásilnění. "Když jsem se nemohla pohybovat a on nebyl opilý, tak mě znásilnil" (Vavroňová,Prokopová,2002,s.7.). Nakonec Marika i s dětmi od manžela utekla a vyhledala pomoc občanského sdružení ROSA, které jim poskytlo chráněný azyl. Jaký byl trest pro pachatele tak brutálního mučení? "Můj bývalý manžel nebyl odsouzen za vyhrožování zabitím - jeho čin byl kvalifikován pouze jako přestupek. Protože jsem u přestupkové komise svědecky neprokázala, že mě chtěl zabít, měla jsme zaplatit správní poplatek 500 korun za neprokázané nařčení..... Po třech letech mi byl přidělen sociální byt, protože bývalý manžel nikdy nepřistoupil na výměnu společného bytu" (Vavroňová,Prokopová,2002,s.7).

Ludmila popisuje svoji zkušenost velmi podobně. Opět vše začíná snahou o naprosté odříznutí od okolního světa a neustále rozkazovaní. Manžel se mimo násilí dopustil znásilnění. "On mě pěstmi bil do celého těla, ztrhal ze mě noční košili" (Vavroňová,Prokopová,2002,s.17). Ludmila utekla od svého manžela až po brutálním útoku, po kterém měla zlomené dva obratle, obě ruce a otřes mozku. Manžel dostal dva roky podmíněně za těžké ublížení na zdraví. Znásilnění nebylo prokázáno pro nedostatek důkazů.

Takto probíhá mučení, které nazýváme domácím násilím. Jedná se o útok na integritu osobnosti ženy, která mimo fyzických útoků musí snášet i psychický teror a zklamání ze ztráty důvěry, jež vkládala do osoby jí blízké.

3.2. Charakteristika oběti a pachatele

Průzkum Bílého kruhu bezpečí (BKB) dokazuje, že "násilí jde napříč sociálně demografickým spektrem a je tedy nezávislé na materiálním zázemí, vzdělání, profesi a věku partnerů a dokonce i na typu partnerského vztahu" (BKB,2002,s.2). Nejvyšší výskyt byl zaznamenán mezi manžely. V českých rodinách je typickým agresorem muž, a to v 97,8% (BKB,2002,s2). "54% týraných žen dosáhlo alespoň středoškolského vzdělání" (tamtéž). Neexistuje typická obět domácího násilí. Může jím být žena se základním vzděláním z nejnižší příjmové skupiny, ale i žena vysokoškolsky vzdělaná s příjmem nadstandardním. Stejně tak lze velmi obtížně určit typického agresora. Svou roli může sehrát zkušenost s násilím z dětství pachatele i oběti.

3.3. Doba trvání násilí a jeho příčiny

Oběť nejčastěji (v 70% - BKB,2002,s.2) opouští partnera až ve chvíli, kdy se domnívá, že ji chce partner zabít. Délka trvání násilí se pohybuje kolem 11 let (tamtéž). Nejkratší zaznamenaný případ trval "jen" tři týdny a nejdelší 42 let (tamtéž).

Většina obětí uvádí jako nečastější příčinu násilí povahové rysy partnera (37% - tamtéž) jako další důvody uvedly oběti tyto: alkohol - 50%, domácí neshody 34% a psychickou nemoc 30% Drogy, vliv rodičů, těhotenství, patologické hráčství, či neúspěch v práci zmiňovalo pouze 5 - 9% klientek BKB (BKB,2002,s.3). "Osobnost, povahové založení je skutečně považováno odborníky za hlavní příčinu pro chování primárního agresora ve scénách domácího násilí" (BKB,2002,s.3).

3.4. Přístup odpovědných státních orgánů

Bohužel se ukazuje, že jak policie, tak sociální pracovnice podceňují dopad domácího násilí na oběť. Projevují se klasické genderové stereotypy v hodnocení tohoto jevu. Žena má muže poslouchat a nesnažit se mu odporovat, muž má právo ženu trestat apod. Pohled na ženu jako plačící, škemrající, neschopnou formulovat smysluplnou větu je silně zakořeněn právě mezi policisty, kteří většinou jako první mluví s obětí. Tento názor je podle nich opřen i o chování ženy po příchodu na policejní stanici. Rozrušená žena neschopná souvisle vysvětlit, co se stalo, je již v tuto chvíli v pozici nedůvěryhodné osoby, která si vymýšlí. "Není schopná jasného popisu, často pláče, navíc užívá léky na uklidnění, dokonce byla na psychiatrii. Otec dítěte má navíc právo na své dítě, vždyť se chová k dítěti dobře, pokud víme, napadá jen matku" (Vavroňová,Prokopová,2002,s.40). To jsou názory policistů. Na druhé straně chladně uvažující muž, do detailu popisující situaci naprosto opačně. Většinu trumfů má v ruce on. Navíc nachází pochopení i policistů (mužů), kteří inklinují věřit verzi jasně logicky podané. První, na co se zeptali Ivany, 38leté oběti násilí bylo: "A neprovokovala jste manžela? Přes noc se usmíříte, chcete opravdu podat trestní oznámení?" (Vavroňová,Prokopová,2002,s.20). Tento přístup je velmi častý a oběť upadá do naprosté bezmoci, protože nabývá pocitu, že se nemá kam obrátit. Sociální pracovnice Odboru péče o dítě Ivaně vyčítala, že muži nevaří o obvinila ji z účelového odchodu do azylového domu, který byl podle jejího názoru motivován poškozením manžela.

Názory na domácí násilí jsou silně ovlivněny sociokulturním prostředím ve kterém jsou muži a ženy vychováváni. To ztěžuje úspěšnost řešení takto závažné trestné činnosti a oběť uvrhá do stále hlubšího traumatu.

3.5. Názory veřejnosti na domácí násilí na ženách v ČR

Předložené informace pocházejí z výzkumu realizovaného firmou SOFRES - FACTUM v roce 1999. Z výzkumu provedeném na souboru 1060 obyvatel ČR starších 18 let vyplývá:

1. Více než polovina občanů je přesvědčena o tom, že násilí na ženách není v ČR běžné.
2. Lidé považují za běžné spíše projevy psychického nátlaku (zesměšňování, obviňování, vyhrožování a obtěžování) než přímého fyzického násilí (znásilnění, bití a kopání).
3. Vnímání domácího násilí na ženách se v postojích mužů a žen odlišuje. Ženy jsou k projevům psychického nátlaku citlivější.

Více než polovina lidí (55,1%) uvedla, že domácí násilí na ženách u nás není běžné. Naopak třetina občanů projevy domácího násilí za běžné považuje (34,1%).

"V případě vyhrožování s rostoucím věkem klesá přesvědčení o běžnosti této formy domácího násilí. Opačný trend se projevuje v případě závislosti hodnocení vyhrožování a vzdělání respondentů. S rostoucím vzděláním se zvyšuje počet těch, kteří tuto formu nátlaku považují v české společnosti za běžnou (27,3 % lidí se základním vzděláním – nevyučení, 42,8 % lidí se středoškolským vzděláním s maturitou). Výjimku tvoří pouze vysokoškolsky vzdělaní (35,7%)" (SOFRES-FACTUM,1999¨).

4. Závěr

I přes nesporný úspěch ženského hnutí zůstávají stále značné nerovnosti v přístupu k ženám a mužům ovlivněné genderovými stereotypy. Tento fakt může být zvrácen jen veřejným zájmem o tento fenomén. Jeho pochopení a přijetí by snad znamenalo zrovnoprávnění vztahů obou pohlaví.

De jure mají ženy stejná práva jako muži, ale de facto existují značné rozdíly. Feministky hovoří o takzvaném skleněném stropu. Ten tvoří "tradiční postoje, předpoklady a hodnoty, které brání posílení pozic žen v plné účasti na životě společnosti" (proFem,2002,s.18). Právě tyto méně zjevné překážky jsou nejhůře překonatelné. I pro veřejnost jsou hůře pochopitelné. Protivník je ukryt, není jeden, ale je to klubko, síť, která je schopna zachytit nebo zpomalit většinu pokusů o změnu. S těmito předsudky bude těžké se vypořádat, ale historie nás poučila, že to nemusí být marný boj.

Titulní obrázek převzat z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/6/64/Votes_For_Women.jpg

Seznam použité literatury:

1. Bílý kruh bezpečí - Znaky a tendence domácího násilí v ČR, 2001, s. 1.,2.,3.,
2. Fischlová, D. - Analýza rozdílů ve výši příjmů mužů a žen,2002, VÚPSV,s 15.,23.
3. Oakley,A. - Pohlaví,gender a společnost,2000,Portál,Praha,s. 20.,48. - 49.
4. proFem,o.p.s. - (re)Prezentace v médiích,2002,proFem,s.3. - 7.,9. -18.
5. proFem, o.p.s - Vaše právo,2002,proFem,s.6.,16.
6. SOFRES-FACTUM - Domácí násilí na ženách v České republice (závěrečná zpráva),1999
7. Vavroňová,M.,Prokopová,Z. - Přežila jsem - výpovědi týraných žen,2002,ROSA,o.s.,s.6.,7.,17.,20., 40.
8. Wichterich,Ch. - Globalizovaná žena,2000,proFem,s.30.,39.,59.

Autor: Tomáš Popp

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Hromadné sdělovací prostředky - vliv na podobu globalizace

Globalizace jako důsledek kapitalistického systému správy společnosti

Další články z rubriky

Zeměloďka jako změna společenské smlouvy?

Trestné činy z nenávisti v Slovenskej republike a Českej republike v období 2009 – 2015

Reštrukturalizácia a lokálna konfigurácia fínskej miestnej samosprávy

Vložit komentář