Země - předmět planetární solidarity?

Každý rok 22. dubna slavíme Den země. Jsme vždy očitými svědky tzv. nové planetární solidarity, kdy ve většině metropolí na celém světě sledujeme nekonečné řetězy lidí manifestující svou jednotnou obavu o osud naší krásné planety. O symbolu Země v minulosti psalo mnoho romantických básníků,ale dnes se naše planeta naopak dostává do ponížené role zejména díky tomu, že se naše doba charakterizuje jako svět lidské práce, který naší krásnou Bohyni Gaiu násilně proměňuje a vysává i se všemi jejími krásami.

Země - předmět planetární solidarity?

Každý rok 22. dubna slavíme Den země. Jsme vždy očitými svědky tzv. nové planetární solidarity, kdy ve většině metropolí na celém světě sledujeme nekonečné řetězy lidí manifestující svou jednotnou obavu o osud naší krásné planety. O symbolu Země v minulosti psalo mnoho romantických básníků,ale dnes se naše planeta naopak dostává do ponížené role zejména díky tomu, že se naše doba charakterizuje jako svět lidské práce, který naší krásnou Bohyni Gaiu násilně proměňuje a vysává i se všemi jejími krásami.

Země musí neustále vzdorovat nástrahám, které jí člověk staví do cesty svými zásahy, které ekologové obvykle nazývají drancováním či necitlivým zásahem. Práce měnící naše okolí se proto stává regulérním nepřítelem naší matičky Země. To bohužel není nic, na co bychom měli být hrdí, protože z dobré myšlenky pracovitosti se rázem stává princip zkázy sama sebe. Nejzávažnějším poznáním však zůstává, že takové přivlastňování si světa člověkem není zdaleka hlavním tématem debaty o budoucnosti lidstva. Jakoby lidská práce znamenala jedinou spásu pro zdánlivě nedokončený a málo využívaný svět. Zejména proto člověk hledá stále nové technologie, aby mohl tak nedokonalý obrázek naší planety dotvořit k obrazu svému. Z této motivace se u mnohých jedinců stává jediný smysl života. Ano, jediný smysl života, který mu dala právě tak nedokonalá a nedokončená matička Země.

Zoufalá myšlenka, že lidská práce změní svět a dá mu novou podobu, však není spásná, nýbrž naopak destruktivní. Musíme rovněž vzít do úvahy i opačné námitky, které vypovídají o tom, že právě a pouze člověk je povolán k tomu, aby prací vybudoval dokonalejší svět. Tato myšlenka však soudným lidem může evokovat pocity lidské namyšlenosti a touhy vyvázat se z područí přírody, která ho stvořila. Každé povolání se logicky stává základem pro budování bezbřehého sebevědomí moderního člověka, což by ho však mohlo nakonec ohrozit. Pýcha předchází pád! Tvoříme a minimalizujeme tím zdánlivě moc Země, která tu a tam vzdoruje ničivými povodněmi, požáry či globálním oteplováním.

Podle Heideggera je svět člověka založen na těchto předpokladech:

1. vše je reprodukovatelné,
2. vše je instalovatelné,
3. vše je mobilní.

Zdá se tedy, že právě díky těmto zákonitostem se vše okolo nás může stát lidštějším a tím i lepším pro náš druh. Ničení Země, tedy „zeleně světa“, se však provádí v překrouceném smyslu humanismu a ve jménu péče o člověka. Do popředí se dostává i myšlenka dialektiky myšlení, která vypovídá o tom, že platí základní pravdy typu: co je zlé pro část obyvatelstva, může být dobré pro naprostou většinu ostatních. Právě proto také Alexis de Tocqueville kritizoval masovou demokracii. Je totiž natolik křehká, že se velmi snadno může proměnit v nedemokracii, kde již pro menšinový názor není místo.

Dnes velmi dobře víme, že už nelze žádným argumentem ospravedlnit ani ničení Země pro lepší zítřky, protože taková myšlenka vylučuje svou vlastní logikou sama sebe. Péče o člověka se nám vnutila jako jediný smysl bytí na tomto světě, je však potřeba si přiznat, že takový způsob života je v dlouhodobém horizontu neudržitelný už jen kvůli nehumánnosti okolností, za kterých se tak děje.

Vše okolo nás ztrácí původní měřítka už jen tím, že se namísto pojmu „světový“ stále více užívá pojmu „planetární“. S tímto přívlastkem spojujeme ekonomiku, válku, kulturu či sebevědomí. Vše zní rázem vznešeněji, i když jsme obyvateli stále stejně malého světa. Prosakování planetární dimenze, která nás dnes obklopuje skutečně ve všech aspektech života, nás uvádí do lživé vize lepšího světa. Vše má být robustnější, rychlejší a tím i vznešenější. Pravda je však jiná. Podle filosofa Jana Patočky člověk ohrozil samotnou existenci existence. Svět práce se stává obludností a původní motivace je pošlapána bezohledným přístupem k přírodě a našemu životnímu prostoru. O co tedy planetární době ve skutečnosti jde? Jde snad o umění reprodukovat starou pleť na novou kouzelnými krémy?

Planetární potřeby se projevují i v tom, že jsme si určili i planetární jazyk, kterým se lidé celého světa budou nejčastěji dorozumívat. Angličtina nejrychleji přijímá nové pojmy z vědecké a technické terminologie a tím vítězí nad všemi ostatními jazyky, které po dlouhá staletí tvořily kulturní základ mnoha národů. Budování takového světa nás staví před otázku, zda lze skutečně reprodukovat, instalovat a zmobilizovat vše bez výjimky, tedy rovněž lidské tělo, myšlenky i city. Dnes víme, že to možné není, proto je třeba se zastavit a vychutnat si existenci bez příslibu růstu, pokud jsme toho ještě vůbec schopni.

Musíme se naučit pozorovat křehkost dnešního světa a přiznat si, že dnešní běh světa je zcela extrémní. Podle bývalého prezidenta Václava Havla se na nás budoucnost řítí a my se jí bohužel neumíme nijak vzepřít. Budoucnost již přichází sama od sebe a tím nad námi lehce vítězí. Jde o tzv. epochu „samopohybu“. Budoucnost se dnes všude rozpíná a násilně se nám vnucuje. Hlavním měřítkem života se stává kýč, efektivnost a metodičnost podpořená vládou rozumu. Rozum se rovná úspěchu. Všechny tyto zákonitosti jsou dnes navíc řízeny počítači, které nám vypočítávají zisk z každého dalšího úkonu.

Měli bychom začít pro naše dobro zvážit pravdivost sylogismu G. Batesona, který nás přirovnává k trávě: tráva umírá, člověk umírá – člověk je tedy tráva. A právě smrtelnost, kterou s trávou sdílíme, nás bez výjimky zavazuje. Zmiňme rovněž slavný imperativ: „Je možné, že zlo je nutné a nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe a s tvojí pomocí.“ T. Adorno zmiňuje hrůzné události, které se staly v Osvětimi. Přirovnává ji k poslední podobě lidské lhostejnosti k životu jednotlivce, tedy k tomu, co je přechodné, konečné a nejednoznačné. Nyní se v principu nechováme jinak. Lhostejnost je hluboko vryta do srdce západní kultury. Z Eichmana se tak lehce mohl stát hrdina skromného formátu díky nezbytnému principu byrokratické neutrality a nezohledňování jednotlivostí. I dnes je snadné se stát podobným byrokratem, jakým byl za války Eichmann. To samozřejmě nesmíme dopustit. Hyperbolická úvaha „Myslet Osvětim“ nám napomáhá rozeznat otřesnou podobu života v každém našem dni. Dle Václava Havla jsou totalitní systémy jakýmsi zrcadlem racionalismu západního typu, který nám následně předkládá své hrůzné důsledky. Z těchto poznatků docházíme k přesvědčení, že humanismus má 2 rozdílné tváře. Je totiž více než nezbytné být stále na stopě spojitosti mezi pravdou a lží. Měli bychom se alespoň načas oprostit od všedního dne, který je plný bezpráví a jiných otřesností, které si už ani neuvědomujeme. Z filosofického hlediska stojíme na úzkém okraji propasti všednosti. Chceme-li „Myslet zeleň světa“, musíme pochopit, že zevšednění světa je otřesnou podobou našeho neotřásajícího se všedního dne.

Nechejme se proto inspirovat výstižnými obrazy M. Nápravníka, na kterých i parkové stromy a kameny mají své nezaměnitelné tváře. Oprostit se od nutkání změnit svět je myšlenkou, která by nás mohla nakonec posunout mnohem dále, než urputná snaha stále svět převracet vzhůru nohama s každým technologickým výstřelkem postmoderní doby. Měli bychom se pokusit o to, aby i ta nejprostší věc měla svou tvář, kterou bychom vnímali stejně vážně jako sami sebe při pohledu do zrcadla.

Titulní obrázek převzat z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:The_Earth_seen_from_Apollo_17.jpg

Použitá literatura

1. Bělohradský, V. Myslet zeleň světa. Praha: Mladá fronta 1991, str. 97-110.

Autor: Mgr. David Simota

Bc. David Simota, DiS.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Komplementarita a tolerance v sociologii

Rodina, manželství a kohabitace

Terorismus - staronová forma násilí

Další články z rubriky

Zeměloďka jako změna společenské smlouvy?

Trestné činy z nenávisti v Slovenskej republike a Českej republike v období 2009 – 2015

Reštrukturalizácia a lokálna konfigurácia fínskej miestnej samosprávy

Vložit komentář