Zamyšlení nad Interpretací kultur od Clifforda Geertze

17. květen 2010 Vendula Bláhová komentáře

Kniha Interpretace kultur je složena z několika statí, které Clifford Geertz sepsal na počátku 70. let minulého století a vymezil tak interpretativní a symbolickou teorii kultury.

Kniha Interpretace kultur je složena z několika statí, které Clifford Geertz sepsal na počátku 70. let minulého století a vymezil tak interpretativní a symbolickou teorii kultury. Přečetla jsem zatím prvních pět esejů, tedy Zhuštěný popis: K interpretativní teorii kultury, Dopad pojetí kultury na pojetí člověka, Růst kultury a evoluce mysli, Náboženství jako kulturní systém a Étos, světový názor a analýza posvátných symbolů, ale chystám se dočíst celý svazek, protože tato malá ochutnávka byla pro mě přinejmenším zajímavá.

Geertz představuje své pojetí kultury, které je podle jeho slov „zúžené, specializované a (...) teoreticky silnější“[1] než jiná, navíc vnitřně soudržné a umožňující argumentaci. Kultura se podle něho skládá ze „sociálně ustavených významových struktur“[2], které si lidé vytvořili. Je souborem řídících mechanismů, podmínkou specifičnosti lidského bytí. Člověk je podle autora na kultuře plně závislý. Proti tomuto tvrzení by se zřejmě nenašlo mnoho odpůrců. Geertz však běžně užívaný výrok o tom, že člověk je nehotové zvíře, rozšiřuje. Podle něj nejsme schopni obstát bez kultury nejen z hlediska svých fyzických dispozic, ale také po duševní stránce. Tuto myšlenku rozhodně oceňuji. Neumím si představit život bez kultury, bez sociálních vazeb. Tvorbu kultury nelze zastavit, každé společenství si vytváří kulturní vzorce, aby předešlo chaosu.

Rovněž se mi líbí Geertzova myšlenka, že cílem antropologie je zajistit „komunikaci“ mezi kulturami. To je přesně úkol, jehož splnění nebo alespoň přiblížení se mu od antropologie očekávám. V současnosti je například aktuální problém soužití Romů a zbytku populace a domnívám se, že právě antropologické výzkumy nám mohou být v tomto směru velmi nápomocné. K vyřešení této otázky samozřejmě nestačí pouze pochopit romské hodnoty, jejich očekávání a chápání světa. Toto pochopení nám však může výrazně pomoci při hledání východiska ze začarovaného kruhu, ve kterém jsme se v tomto směru ocitli. Nemyslím si, že by antropologie měla hledat nějaké univerzální vzorce chování nebo bavit veřejnost. Samozřejmě, publikace určené „obyčejným“ lidem jsou nezbytné. Nejde nebo nemělo by však jít o cíl antropologie, jsou jen výpomocí vědců v získávání finančních prostředků a pozornosti. Antropologie by spíš měla – a myslím, že už se jí to ve značné míře povedlo – zajistit toleranci mezi příslušníky různých kultur. Podle Geertze spočívá role antropologa v interpretaci hlavních symbolů dané kultury. Toto porozumění nám nedovolí nadále považovat přírodní národy za „živé zkameněliny“ nebo, chcete-li, za „současníky našich předků“. Clifford Geertz v této souvislosti kritizuje názor, že je možné ztotožnit vzorce kultury se způsoby myšlení. Obhajuje myšlenku psychické jednoty lidstva (stejné myšlenkové procesy jsou prý empiricky dokázané). Naopak nevěří v consensus gentium, tedy jeho názorovou shodu. S tím souvisí jeho kritika pojetí člověka jako složeniny z různých vrstev, včetně kulturní – „odlupováním“ vrstev totiž chtěli antropologové určit, které úrovně jsou společné všem a které jsou okrajové. Geertz tvrdí, že nejpoučnější jsou pro antropologii zvláštnosti lidí. Člověk by podle něho měl být definován na základě způsobu, jak se díky své přirozenosti stává specifickým. Lidé mají společné to, že kultura vytvořila náš druh i samostatné jednotlivce. Jinými slovy, „…bez kultury by nebylo lidí.“[3] Toto považuji za úplnou pravdu. Jak Geertz píše, kultura nevznikla náhle po vyvinutí našeho druhu. Vývoj člověka a kultury se prolínal a vzájemně podmiňoval. To je jeden z autorových hlavních názorů. V esejích si za ním pevně stojí a používá pádné argumenty. Je dokázáno, že Australopitékové již používali různé nástroje a organizovaně lovili; můžeme tedy tvrdit, že v jejich éře se již začala formovat kultura. Přesto měl tento druh zhruba třikrát menší mozek než my. Největší část jeho zvětšování tedy přišla až po „počátku“ kultury. Geertz navrhuje zkoumat evoluci na ose s menšími časovými jednotkami, aby bylo vidět, že šlo o pomalý nepřetržitý vývoj s prolínáním kultury a genetiky. Sám přiznává, že to vypadá jako trik. Kdyby bylo řešení tohoto sporu tak jednoduché, možná by ani nevzniknul. Já samozřejmě s Geertzem souhlasím, že kulturní vývoj probíhal spolu s evolucí, že právě díky kultuře se začal člověku zvětšovat mozek a přizpůsobovat zbytek anatomie. Zároveň si ale nemyslím, že jeho odpůrce by mohla přesvědčit podrobnější časová osa. Existence kultury u čtvrtihorní společnosti se obtížně dokazuje.

Úvodní stať má již v názvu pojem „zhuštěný popis“, který si Geertz vypůjčil od Gilberta Ryla. Vyjadřuje, že etnolog se musí snažit o interpretování významu událostí, jež popisuje, poskytnout doprovodné informace. „Zhuštěný popis“ nám říká, co určité sociální jednání znamená pro jeho aktéry. Proti tomu se snad ani nedá nic namítnout. Etnologie, která by pouze popisovala jednání, by nám k ničemu nebyla. Je nutné pochopit význam tohoto jednání. Autor si zde vypůjčuje myšlenku Paula Ricoeura, a totiž že psaní nefixuje mluvení nebo událost, ale to, co se mluvením „říká“. Etnolog musí zaznamenávat drobné události. Neznamená to však, že by se mělo schematicky izolovat několik prvků a na jejich základě charakterizovat celý systém. Tím je podle Geertze oddělena analýza od logiky reálného života. Domnívám se, že kultura dané společnosti by se měla zkoumat co nejkomplexněji. Nevidím příliš užitku v detailním rozboru hrotů šípů u jednotlivých kmenů.

Antropologové obvykle zkoumají malý vzorek populace a následně jej různými mechanismy zobecňují. Clifford Geertz kritizuje model „mikrokosmu“ (zobecnění na větší populaci), model „experimentu v přirozeném prostředí“ (stejně to funguje i jinde) nebo myšlenku „přirozené laboratoře“ (antropolog nemanipuluje jako laborant). Podle něj nejde o to, že vesnice by vystihovala stát, ale o to, že pro sociální jednání je přirozené, že vypovídá o něčem víc než jen o sobě samém. Já se nedomnívám, že zobecnění informací o malém vzorku na celou populaci je nejlepší cesta, ale považuji to za funkční kompromis, který musí antropologové a koneckonců i sociologové podstupovat. Samozřejmě, že antropologie zkoumá významy sociálního jednání, že interpretuje. Bez zobecnění ale tyto významy zase budou platit pouze pro zkoumaný vzorek populace.

Pořadím pátá stať v Interpretaci kultur pojednává o „étosu“ a „světovém názoru“. Étos Geertz definuje jako charakter, mravní a estetický styl společnosti, světový názor oproti tomu zasazuje lidské jednání a hodnoty do určitého rámce. Posvátné symboly obě tyto složky syntetizují a navzájem jim propůjčují autoritu. Symbolické činnosti jako je náboženství, umění, ideologie jsou našimi pokusy zorientovat se ve světě, jemuž nejsme schopni rozumět, strategie pro zvládnutí různých situací. Souhlasím s tím, že v každé společnosti se ve vyšší či nižší míře objevuje touha po uspořádání jednání a hodnot. Étos a světový názor jsou pouze pojmy, které toto vystihují. Geertz navíc sám přiznává, že tyto pojmy jsou nejasné a nepřesné. V souvislosti s nimi autor rozebírá tradiční javánské divadlo wajang, které dává formu každodenní zkušenosti obyvatel Jávy. Shledávám jako překvapivé, že někteří Geertzovi informátoři byli schopní vysvětlit latentní význam wajangu.

Duševní činností se podle autora vyrovnáváme s okolním světem. Rituál, mýtus, umění, to jsou veřejná zobrazení citů, která nám slouží k vytvoření našich pocitů k dané věci, a tedy k rozhodnutí o ní. Rituál upevňuje náboženské přesvědčení, ale zpětně má prý dopad hlavně na vnímání každodenního života. Nejsem si jistá, jestli věřím tomu, že člověk si vždy při rituálu něco uvědomí, že změní svůj pohled na svět. Spíš považuji rituál za prostředek upevnění víry nebo za tradici. Pokud z něj člověk odchází změněn, podle mého názoru si to neuvědomuje.

Náboženství Geertz popisuje jako systém symbolů ovlivňující a motivující lidi formulováním obecného řádu bytí, a který se zdá být jedinečně realistický. Pokud nemá být pouhou sbírkou pravidel, musí něco potvrzovat, poskytovat orientaci (člověk si nedokáže poradit s chaosem a vždy se snaží hledat vysvětlení k dosud neobjasněným problémům), umožňovat nám definovat své emoce. Náboženství podle Geertze nejen vysvětluje, ale zároveň také utváří (motivace, doporučený přístup k životu...). Tato definice náboženství se mi líbí. Stejně jako například ideologie, náboženství formuje lidské jednání. A může to dělat právě protože nám poskytuje orientaci, chrání nás před zoufalstvím z chaosu. Zřejmě právě tato jeho služba poskytuje legitimitu náboženským přikázáním. Nejsem věřící, a proto se domnívám, že podobným způsobem může posloužit jakýkoliv jiný výklad bytí, např. filosofický nebo přírodovědecký. Důležité je zorientovat se ve světě.

Antropologické zkoumání náboženství by podle Clifforda Geertze mělo mít dvě fáze, z nichž ta první bývá často neprávem opomíjena: analýza významu náboženských symbolů a až poté jejich spojování se sociálně-strukturálními a psychickými procesy.

Celkově těchto pět esejů hodnotím velmi pozitivně. Autor se vyjadřuje srozumitelně a zastává více než přijatelné názory. Velmi oceňuji příklady z praxe, kterými své myšlenky ilustruje. Líbí se mi, jak statečně stojí v opozici vůči svým kolegům či předchůdcům. Jeho kritiky jsou ostré.

Odpovědný redaktor: Adam Jelínek

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

[1] C. Geertz, Interpretace kultur (Praha 2000), str. 14

[2] C. Geertz, Interpretace kultur (Praha 2000), str. 23

[3] C. Geertz, Interpretace kultur (Praha 2000), str. 62

Jak citovat tento text?

Bláhová, Vendula. Zamyšlení nad Interpretací kultur od Clifforda Geertze [online]. E-polis.cz, 17. květen 2010. [cit. 2025-03-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/zamysleni-nad-interpretaci-kultur-od-clifforda-geertze.html>. ISSN 1801-1438.