Zablokování prezidentské volby jako příznak hlubší krize?

Mohlo by se zdát, že jednání o procedurálních otázkách k volbě českého prezidenta 8.2.2008 je jen prázdným „handrkováním“ a vyjádřením politické neschopnosti našich vrcholných představitelů. Nelze pochybovat o důvodech jednání stran ohledně podpory či nepodpory veřejné, resp. tajné formy prezidentské volby, které se staly úhelným kamenem ve sporu o proceduru. Způsob hlasování je totiž předem označen jako jasná predikce výsledku voleb.

Zablokování prezidentské volby jako příznak hlubší krize?

Mohlo by se zdát, že jednání o procedurálních otázkách k volbě českého prezidenta 8.2.2008 je jen prázdným „handrkováním“ a vyjádřením politické neschopnosti našich vrcholných představitelů. Nelze pochybovat o důvodech jednání stran ohledně podpory či nepodpory veřejné, resp. tajné formy prezidentské volby, které se staly úhelným kamenem ve sporu o proceduru. Způsob hlasování je totiž předem označen jako jasná predikce výsledku voleb. (Přestože se ve výsledku ukázal omyl dlící v tomto přesvědčení.)

Ale tady se hraje o mnohem víc než o zájmy stran a jejich kandidátů. Ve středu zájmu by situace měla být z důvodu pohledu na politickou kulturu a demokratickou vyspělost české politické scény. Bohužel stávající situace neukazuje na její příliš vysokou úroveň.

Tajná volba sice může být v prostředí bezprecedentního vlivu mnohých stranických aparátů na členy svých stran téměř fraškou (i když být vždy samozřejmě nemusí), ale v otázce zvolení způsobu volby může být spatřováno i něco jiného. Jde i o to, zda bude zvolena jednodušší, rychlejší, transparentnější cestá, která je však v mnohém okořeněna heslem: „účel světí prostředky,“ nebo se do popředí zájmu dostane rovnoprávné postavení komor Parlamentu ČR.

Návrh předsedy PS PČR Miroslava Vlčka (ČSSD) na prvotní hlasování o tajné volbě, a když ta neuspěje, automatické přijetí volby veřejné, silně budí představu, dle níž politická strana využívá postavení předsedy PS PČR k prosazení vlastního zájmu. Stejně tak přece mohl nabídnout to, že se nejdříve bude hlasovat o volbě veřejné, a když ta nebude přijata, přistoupí se k její tajné alternativě. Jako zástupce strany jasně prosazující veřejnou volbu však zvolil alternativu jasně favorizující zvolení návrhu své vlastní strany. Je totiž jasné, že při využití jakékoliv z těchto možností hlasování by zvítězila vždy ta alternativa, o jejímž přijetí by se vlastně nejednalo – jakési využití negativního způsobu výběru alternativ.

Důvod hlasovací krize definované renomovanými politology jako krize politické dlí mimo jiné i v rovnoprávném postavení obou komor parlamentu. Obě komory mají hlasovat zvlášť, aby početně nepřevážily vždy pouze hlasy poslanců nad senátory. To je nepochybně v pořádku, protože v opačném případě by byla silně zpochybněna role Senátu jako takového a tento legislativní orgán by pak ztrácel ještě více na svém významu. (Tendenci k tomu bohužel potvrdil již zmiňovaný předseda PS Vlček, jenž před volbou hovořil v souvislosti s hlasováním o jakési nadřazenosti Poslanecké sněmovny.) Alespoň v hlasování o pravidlech by měly mít obě komory stejné rovnoprávné postavení. Nemuselo by tomu tak být, kdyby byly voleny stejným volebním systémem kvazisoučasně – tj. přibližně ve stejnou dobu – úroveň legitimity by byla stejná a bylo by možné vždy hlasovat dohromady, čímž by se dalo vyhnout sporům o to, zda je možné či není hlasovat společně.

Současná situace ale nahrává oběma politických stranám sporu. Senát se projevil „státotvorně“ – lze-li to tak říci a souhlasil s řešením patové situace, kdy neexistovala dohoda o způsobu volby – a zvolil kompromis umožňující společné hlasování a sčítání hlasů obou komor. Vyhnul se tak sporu dvou komor, dvou ústavních orgánů a souhlasil s hlasováním jednotlivců, individuí. Opozice se zachovala opačně s možností pomocí Poslanecké sněmovny přehlasovat Senát a řešení o hlasování o způsobu volby odmítla. Samozřejmě ve strachu, že na společném hlasování obou komor bude zvolena alternativa tajné volby. Přestože teoretický předpoklad počtu těch, kdo by odmítli tajnou volbu je vyšší než těch, kdo by ji přijali – opozice chce mít prostě jistotu, že projde stroprocentně pouze ona volba veřejná. Stejně jako po parlamentních volbách 2006 se projevilo ono mocenské pření, kdy kompromis není považován za řešení, kdy jedinou možností se stává vlastní názor, vlastní přesvědčení a pouze vlastní cesta. V takovém prostředí není dohoda možná. Ve výsledku nakonec jedna ze stran sporu musí ustoupit – to učinila tentokrát ODS.

To, co zásadně chybí jsou jasná pravidla. Díky tomu postupují politici na základě pravidla „účel světí prostředky“ místo toho, aby konečně přistoupili na vizi, že jen „jasná pravidla mohou posvětit účel.“ Snaha obejít Senát návrhem předběžného odmítnutí způsobu volby, který je v něm většinově potvrzen, příliš neprospívá vizi ČR jako vyspělé demokracie. Ani po osmnácti letech nemáme jasná pravidla pro volbu prezidenta. Dosud totiž rozložení sil v obou komorách nebylo nikdy tak problematické, aby k odsouhlasení způsobu volby nedošlo. Dosud se to vždy vyřešilo z pozice moci, z pozice početní převahy, která teď díky rozložení sil v obou komorách chybí. V takové situaci se nejjasněji ukazuje potřeba jasných, přesných pravidel. Z toho všeho plyne, že neschopnost našich politiků tkví hlavně v neschopnosti dopředu dohodnout jasná a férová pravidla hry. To jim pak umožňuje přizpůsobit aktuálně vzniknuvší situaci pouze svým vlastním potřebám, z toho pak vznikají ony zdánlivě nesmyslné a nepochopitelné sváry o proceduře prezidentské volby.

Politické události posledních let ukazují na to, že naše demokracie se stále vyvíjí, není plně etablovanou a už vůbec ne jasně a přehledně strukturovanou. Nepřehlednost, neschopnost dohodnout se na pravidlech, oprávněně vzbuzuje ve voličích jisté obavy o politickou situaci i budoucnost země. Bez pravidel totiž vítězí síla – bohužel ne vždy jde o sílu argumentů, mnohdy se jedná pouze o sílu početní a jakousi zatvrzelost doufající v závěr, že „moudřejší ustoupí a my konečně zvítězíme.“

Tato vize jakoby se táhla i druhým dnem první volby 9.2.2008. Vytěžili z ní jak ti, kdo chtějí na prezidentské volbě vydělat dovnitř své strany (KSČM, jenž nemůže podpořit pravicového kandidáta, ani když jím je Jan Švejnar), tak i ti, komu se včerejší obstrukce dařilo dovést až k odložení třetího kola volby na sobotu 9.2. Špatný duševní a fyzický stav tří zákonodárců, který jim neumožnil účasti na třetím kole první volby, přispěl k uspořádání druhé volby i k podpoře nevídaných spekulací o nátlaku na zákonodárce. Nelze se domnívat, že tlak na nerozhodnuté zákonodárce vyvíjen nebyl, stejně jako nelze zapírat, že prodlužování volby prospělo jen těm, kdo navrhovali za kandidáta na prezidenta Jana Švejnara.

Obstrukce jsou podle slov renomované politoložky prof. Vladimíry Dvořákové z VŠE v politice něčím běžným. Tomu nehodlám oponovat, ale pomocí zřetelně ustavených mantinelů by se daly nepochybně omezit. První volba prezidenta neprospěla našim zákonodárcům v utváření jejich veřejného obrazu. Spíše přispěla k touze voličů vyhnout se podobným fraškám do budoucna a dát za pravdu těm, kdo prosazují volbu přímou – tj. volbu přímo občany ČR. Ale má být skutečně neschopnost našich politiků důvodem pro zbavení je jejich odpovědnosti? Nezvolili jsme si je snad proto, aby ji naopak za nás převzali a aby předané pravomoci převáděli ve prospěch občanů?

Nelze ani opominout komentáře politologů jako např. Tomáše Lebedy, který upozorňuje na možná úskalí přímé volby, která zvýší legitimitu prezidenta a tím i jeho touhu mnohem více zasahovat do činnosti vlády, přestože k tomu třeba ani nebude mít pravomoci na základě ústavy. Politická nestabilita by pak získala ještě další, poměrně zbytečný rozměr.

A řešení? – Pravidla, která je možné vykládat účelově co možná nejméně (plně se tomu asi nevyhneme, žádné zákony nelze definovat tak, aby nebylo možné se jim v praxi vyhýbat – tj. nemohou být ideální), úctu k takovým pravidlům jak ze strany našich představitelů tak i ze strany jejich voličů, snaha o co největší transparentnost volby a nikoliv její zamlžování neustálým vzájemným obviňováním z podvodů či nátlaku na volitele.

A co nejvíce chybí? – Politika je arénou zájmů a to tím víc, čím více mizí ideologie, nastupuje význam personalistické politiky a rozdělování křesel. Když se v takovém prostředí nebojuje ani tak o ideály jako o dosažení partikulárních zájmů, mizí často i úcta k pravidlům. Když už nemáme úctu k názorům druhých, jak se v současné politice ukazuje – přestože je to alarmující - měli bychom mít alespoň úctu k pravidlům, která je třeba utvářet ne na základě momentálního zájmu, ale na základě logiky a převládajících morálních pravidel.

Odpusťte mi, prosím, to moralizování, ale současná politická situace ukazuje na poměrně nebezpečný trend. Mizí důstojnost a úcta k zákonům, ten kdo má možnost uplatnit svou moc – nikoliv autoritu – tak často činí nevybíravým způsobem aniž by se našly nástroje na jeho potrestání. A bohužel se tyto tendence přenáší i do politiky. Bez morálky nejsou pravidla, bez pravidel nejsou zákony a bez zákonů neexistuje pocit bezpečí pro ty slabé. A právě kvůli nim, kvůli těm slabým, méně početným existuje demokracie umožňující všem mít svůj názor, který má být slyšen, přestože třeba nebude v praxi realizován.

Autor: Mgr. Michaela Šulcová

Autorka je studentkou magisterského programu Politologie na FSV UK.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Feminismus?

Demokracie jako vláda většiny

Evropská unie ve světle konceptu otevřené společnosti

Další články z rubriky

Nové libanonské exploze?

Fenomén volebních preferencí v České republice

Kterak zkušenosti v politice potvrdí, že „král je nahý“

Vložit komentář