Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů

Mezinárodní společenství zahrnuje dle mého názoru mezinárodní společenské vztahy států a jednotlivců, přičemž pro úpravu mezinárodních společenských vztahů mezi státy se v průběhu dějin ustavilo mezinárodní právo veřejné, pro oblast mezinárodních společenských vztahů mezi jednotlivci, ať již v podobě vztahů soukromých fyzických osob nebo soukromých právnických osob, se ustavilo mezinárodní právo soukromé.

Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů

Mezinárodní společenství zahrnuje dle mého názoru mezinárodní společenské vztahy států a jednotlivců, přičemž pro úpravu mezinárodních společenských vztahů mezi státy se v průběhu dějin ustavilo mezinárodní právo veřejné, pro oblast mezinárodních společenských vztahů mezi jednotlivci, ať již v podobě vztahů soukromých fyzických osob nebo soukromých právnických osob, se ustavilo mezinárodní právo soukromé. Tyto mezinárodní vztahy se liší od čistě vnitrostátního práva, které upravuje vnitrostátní vztahy státu a jeho státních příslušníků bez mezinárodního prvku. Jak mezinárodní společenské vztahy mezinárodního práva veřejného tak mezinárodní společenské vztahy mezinárodního práva soukromého se vyznačují mezinárodním prvkem ve smyslu jak jej definuje mezinárodní právo soukromé, tedy mezinárodní prvek spočívá v zahraničním subjektu právního vztahu, kterým může být jak zahraniční stát nebo příslušník ať zahraniční právnická nebo fyzická osoba, nebo v zahraničním nepřímém předmětu právních vztahů, tj. věci, práva, nehmotné výsledky lidské činnosti, jichž se týká chování účastníků právního vztahu, jsou umístěny v zahraničí nebo jinak lokalizovány či vázány na oblast zahraničního státu, nebo ho má být dosaženo v zahraničí, dále může spočívat v zahraniční skutečnosti významné pro vznik a existenci právního vztahu, která nastala nebo má nastat v zahraničí, může jít o právní úkon nebo jinou událost nebo chování účastníka, jež je právně relevantním obsahem daného vztahu, nebo může spočívat v právním vztahu, který právně souvisí nebo je závislý (akcesorický) na jiném právním vztahu, jestliže se tento vztah (základní, hlavní) řídí zahraničním nebo mezinárodním právem.

Pojmoslovné nejasnosti ohledně mezinárodního práva soukromého a veřejného, kdy k právním normám mezinárodního práva soukromé se rovněž řadí otázky mezinárodních společenských vztahů z oblasti veřejného práva (např. mezinárodní právo daňové, trestní, cizinecké právo apod.) a mezinárodní právo veřejné upravuje rovněž vztahy mezi státy, které mají spíše soukromoprávní povahu (např. mezinárodní právo smluvní), navrhuji vyloučit zavedením rozlišení na mezinárodní právo státní nebo států (International law of states, Staatsvölkerrecht, droit international des États), které by označovalo mezinárodní právo veřejné s ohledem na skutečnost, že minimálně na jedné straně právního vztahu stojí vždy zahraniční stát jako suverén, tedy, že jde především o mezinárodní právo mezistátní, a mezinárodní právo individuální, neboli česky mezinárodní právo jednotlivců (International law of individuals, internationales Einzelrecht, droit international des individus), které by označovalo mezinárodní právo soukromé s ohledem na skutečnost, že účastníky těchto právních vztahů jsou jednotlivci a tyto vztahy mají však shora uvedený mezinárodní prvek, jako jednotlivec zde může vystupovat zahraniční stát, který zde však nevystupuje jako suverén.

Co se týká povahy mezinárodního práva soukromého resp. individuálního vzhledem k mezinárodnímu právu veřejnému, resp. státnímu tak v teorii mezinárodního práva soukromého existují dva přístupy internacionalistický směr, který odvozuje mezinárodní právo individuální z mezinárodního práva státního. Internacionalistický pohled na mezinárodní právo soukromé zastávali z německé právní teorie Savigny ve svém díle System des heutigen römischen Rechts, Ludwig von Bar, Ernst Zitelman, Ernst Frankenstein, z italské právní teorie Mancini, Esperson, Fiore, ve francouzské právní teorii André Weiss, A. Pillet, v holandské právní teorii Jitta. Nacionalistický směr vidí mezinárodní právo individuální jako součást vnitrostátního práva. Nacionalistický směr zastávali v holandské právní teorii Pavel Voet ve svém díle De statutis eurumque concursu, Jan Voet a Ulrik Huber ve svém díle Praeelectiones iuris civilis, v německé teorii to jsou Melchior, Lewald, Nussbaum, ve francouzské právní teorii E. Bartin, J.P.Niboyet a Henri Batiffol, v angloamerické právní doktríně to jsou Joseph Story, Walter Wheeler Cook ve svém díle The Logical and Legal Bases of the Conflict of Laws, David Caverse, Brainard Currie, R. A. Leflar a rovněž druhý soupis amerického kolizního práva nazvaný The Second Restatement of the Law of Conflict of Laws spočívající na úvahách představených v roce 1952 v článku profesora Cheathama a zpravodaje soupisu profesora Reese.

V případě mezinárodního práva soukromého i veřejného jde o společenské a právní vztahy mezinárodní, protože se mezi dotčenými a rozhodujícími subjekty jsou rovněž jednotlivci z cizího státu, buď jako jednotlivci nebo jejich sdružení v podobě různých právnických osob nebo cizího státu, kteří mají vlastní právní řád a vlastní představu o právu, resp. o obsahu právní úpravy dotčené právní otázky. V rámci současného platného mezinárodního práva soukromého, resp. individuálního a stavu společnosti, resp. států však dochází ke konkurenci mezi teritoriální pravomocí svrchovaného státu nad všemi osobami a věcmi nacházejícími se na území států a mezinárodní povahou společenských vztahů upravovaných mezinárodním právem soukromým, resp. individuálním, kdy státy z důvodu neexistující právní úpravy mezinárodního práva veřejného, resp. státního jsou nuceny upravovat tyto mezinárodní společenské vztahy jednotlivců náhradním způsobem, tedy na základě vnitrostátního práva, i při této úpravě však nelze zcela opominout mezinárodní povahu těchto společenských vztahů jednotlivců a jejich právní úpravy, kdy státy jsou nuceny mezinárodní povahou těchto právních vztahů ustoupit od volby svého práva ve prospěch cizího práva, které má k dotčenému případu nejužší vztah (kolizní norma), a dále dochází k uzavírání četných mezinárodních smluv z oboru mezinárodního práva veřejného resp. státního.

Názory na poměr mezinárodního práva veřejného, resp. státního k vnitrostátnímu právu lze rozlišit na monistické učení, učení o primátu vnitrostátního práva a dualistické učení. Monistické učení pokládá pojem práva za nedělitelný, předpokládá soulad celého právního řádu, zajištěného pevnými právními pravidly vylučujícími spor mezi právními normami. Norma nižší právní síly, která je v rozporu s právní normou vyšší právní síly, je neplatná. Mezi normami stejné právní síly se uplatní zásada lex posterior derogat priori, tedy norma pozdější ruší normu dřívější. Učení o primátu vnitrostátního práva staví mezinárodní právo na roveň vnějšího státního práva. Rozhodující je tudíž vnitrostátní právo, moc státu se svrchovanou mocí nad osobami a věcmi na jeho území, mezinárodní právo pak vzniká omezením této svrchované moci postoupením svých svrchovaných pravomocí ve větší nebo menší míře mezinárodnímu právu, které zmocňuje stát k vlastní zákonodárné činnosti. Problémem tohoto učení jsou obyčejové normy mezinárodního práva veřejného resp. státního. Tradiční dualistické učení vylučuje jednotu mezinárodního veřejného, resp. státního práva, jde o dva odlišné právní systémy, které obrací k jiným adresátům práv a povinností. Předpokladem tohoto,aby norma mezinárodního práva veřejného resp. státního upravovala společenské vztahy jednotlivců uvnitř států, je recepce přijetí státem tj. normou vnitrostátního práva. Recepce může mít generální nebo speciální nebo individuální povahu.

V případě mezinárodního práva veřejného, resp. státního, jehož subjektem je vždy zahraniční stát, jde o společenský vztah, jehož účastníky budou všechny osoby zahraničního státu na jedné straně a další zúčastněné osoby na druhé straně, kterými mohou být všechny osoby jiného státu, tedy stát, resp. národ jako celek, nebo jen určité osoby tohoto státu, resp. národa, z pohledu těchto společenských vztahů neexistuje jakákoliv skutečná hranice mezi společenskými vztahy, jejichž účastníky jsou všichni příslušníci určitého státu resp. národu, a společenskými vztahy, jejichž účastníky jsou menší skupiny lidí. Lze tak dle mého názoru přisvědčit monistickému učení o jediném právu, kde ze zásady pacta sunt servanda jsou státy zavázány přenést své mezinárodní závazky do vnitrostátního práva, ať již generální nebo speciální či individuální recepcí vnitrostátní právní normou.

Podle mého názoru učení o národní povaze mezinárodního práva soukromého resp. individuálního a dualistické učení, resp. učení o primátu vnitrostátního práva v rámci mezinárodního práva veřejného, resp. státního, jejichž zastánci jej používají jako prostředek odůvodnění neodůvodněného nestejného zacházení s vlastními a cizími státními příslušníky v rámci vnitrostátního mezinárodního práva soukromého resp. individuálního a kteří je používají jako prostředek neplnění svých mezinárodních závazků z mezinárodního práva veřejného resp. státního v rámci vnitrostátního práva, ovládají nebo usilují o ovládnutí jednotlivců uvnitř nebo vně státu či zahraničního státu donucením popř. přímým násilím, což může při podstatné míře mít za následek vypuknutí mezinárodních sporů.

V Hustopečích 2.12.2006 (článek vychází ze stati Filosofie rovnováhy )

Autor: JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.

Autor je advokát.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

O spravedlivém rozdělení bohatství společnosti

Zločin, vina a trest

Ideální právo a náboženství

Další články z rubriky

Evropská patentová judikatura, její souvislosti a konsekvence

Proč využívat mediaci místo soudního řešení sporů?

Právny systém Európskej únie

Vložit komentář