Vývoj vztahů Indonésie s ČLR a USA

14. srpen 2014 Mgr. Kamil Beneš komentáře

Vývoj vztahů Indonésie s ČLR a USA

Úvod

Vzhledem k okolnostem a době, kdy se Indonésii dostalo nezávislosti a mezinárodního uznání, stála tato země před zajímavým dilematem. Mezinárodní prostředí bylo rozdělené bipolárním konfliktem a mladý stát se musel rozhodnout, na kterou stranu konfliktu se přikloní. O oblast jihovýchodní Asie se v té době nejvíce zajímaly Spojené státy, avšak nově se emancipující Čínská lidová republika představovala přitažlivého potencionálního partnera, se kterým by Indonésie především v prvních letech své existence mohla sdílet mnoho společných postojů ohledně podoby světového řádu. Vztahy Indonésie s těmito státy se proto staly klíčovými faktory nejen zahraniční, ale i domácí politiky. Jak se tyto vztahy etablovaly? Jak ovlivňovaly změny vládnoucích režimů vztahy s těmito státy? Jakým způsobem do zahraniční politiky Indonésie promluvil konec studené války?

Inspirací pro teoretický základ mi byl článek Daniela Novotného s názvem Indonésie: Spojené státy, Čína a rovnováha moci v jihovýchodní Asii. Autor charakterizuje povahu zahraniční politiky Indonésie na základě teorie rovnováhy moci, podle které „elity všech zemí světa formují svou zahraniční politiku racionálně s cílem eliminovat a neutralizovat vliv toho státu, který považují za největší nebezpečí. Toto nebezpečí může být vnímáno nejen jako hrozba národní bezpečnosti, ale také například ohrožení postavení této elity v rámci domácí politické scény“ (Novotný, 2005: 20).

Ze stejné perspektivy bych rád představil historický vývoj vzájemných vztahů Indonésie a USA, respektive Indonésie a ČLR, od vzniku samostatného státu až po nedávnou minulost.

Historický vývoj indonésko-amerických vztahů

Z pohledu americké zahraniční politiky se Indonésie stala jedním z klíčových teritorií v asijsko-pacifické oblasti prakticky ihned po vyhlášení nezávislosti, a to hned ze tří důvodů. Území vzešlé z bývalého nizozemského koloniálního panství má významnou strategickou polohu především z hlediska námořních přístupových cest. Nachází se zde mnoho průlivů a úžin, tzv. škrtících bodů, přes které je možné plout jak do Indického, tak do Tichého oceánu. Z populačního hlediska pak Indonésie vlastní významný lidský potenciál v podobě nejsilnější populace jihovýchodní Asie a taktéž nejlidnatější muslimské země světa. V době studené války byl ovšem jako nejdůležitější označen aspekt ideologicko-bezpečnostní. Indonésie se měla v amerických kalkulacích stát důležitým článkem v politice zadržování komunismu a případně se stát i členem některého z chystaných obranných vojenských paktů (Smith, 2003: 451-452).

Výše zmíněné aspekty se také staly základem pro rychlé uznání samostatné Indonésie ze strany USA.[1] Vnitropolitická situace v Indonésii ale pokojnému partnerství příliš nepřála. V období vlády prezidenta Sukarna panovala z jeho strany velká nedůvěra k armádě. Ta pramenila ze skutečnosti, že si armáda v průběhu revoluce a dále po celá 50. léta budovala politický vliv. Ten získala především díky své profesionalitě a soudržnosti a také díky společnému výcviku v zámoří (hlavně v USA) či přímo v Indonésii. Sukarno potřeboval armádu udržet na své straně, proto se rozhodl jí dát vše, co potřebovala (omezení politických stran, bývalé holandské podniky i výjimečný stav). Tato koalice byla spíše vratká, neboť předpokládala, že nebude trvat déle, než se zájmy obou stran přestanou shodovat. Vliv armády vzrostl ještě více po definitivním připojení Západní Papuy. To znamenalo nejen posílení vnitřní soudržnosti armády, ale také více možností pro USA pronikat do vnitřní politiky Indonésie právě pomocí armády, se kterou měla dlouhodobě velmi dobré vztahy (Anderson, 2006: 104-106). Z perspektivy teorie rovnováhy hrozeb jsou vazby indonéské armády na USA zřejmě hlavním důvodem příklonu Sukarnova režimu ke komunistickým zemím, neboť v nich pro svou pozici nespatřoval takové nebezpečí, jaké představovaly USA. Sukarno kromě toho velmi nelibě vnímal financování separatistických hnutí na Sulawesi a Sumatře. Intervence se strany USA se ovšem stupňovaly a bylo pouze otázkou času, kdy se podaří navázat kontakty s armádním křídlem schopným převzít Sukarnovu moc (Novotný, 2005: 20; Smith, 2003: 451).

Spojeným státům se nakonec podařilo splnit svůj cíl. Po nástupu generála Suharta k moci se vztahy obou zemí rapidně zlepšily. Vzhledem k tomu, jak silně jeho režim pronásledoval místní komunistické hnutí, se ani nedalo přepokládat, že by některý stát komunistického bloku chtěl se Sukarnem spolupracovat. Naopak podle aplikované teorie rovnováhy hrozeb se tyto země staly potencionální hrozbou pro jeho vládu. Příklon k zemím Západu v čele s USA byl tedy logickým vyústěním celé situace. Tato nová zahraniční politika pak byla odměněna masivními investicemi do indonéské ekonomiky. Indonésie se tedy konečně stala článkem strategie zadržování komunismu, byť se nikdy nestala aliančním partnerem USA a ani nevstoupila za tímto účelem do žádného obranného vojenského paktu (Anderson, 2006: 109-119; Novotný, 2005: 20-21; Smith, 2003: 451-452).

Vztahy obou zemí, i přes počáteční významnou náklonnost, byly křehké. Oba státy měly v mezinárodním prostředí velmi málo společných zájmů. S koncem studené války se navíc projevil posun v zahraniční politice USA, která se začala zaměřovat spíše na export liberální demokracie a ochranu lidských práv. Na Suhartův režim byl vyvíjen tlak, aby provedl některé demokratické reformy. Kritizován byl také za porušování lidských práv ve Východním Timoru. Asijská krize pak pouze podtrhla vadnoucí spolupráci obou zemí. Indonésie byla nucena požádat o pomoc MMF. Tato pomoc byla ale podmíněna přísnými ekonomickými změnami, které Spojené státy podporovaly (Smith, 2003: 452-453).[2]

Pracovat na opětovném zlepšení vzájemných vztahů začal prezident B. J. Habibie. Vyhlásil referendum o nezávislosti Východního Timoru a rovněž přistoupil na účast mezinárodních peacekeepingových jednotek v této oblasti. Vliv americké politiky na záležitosti Indonésie ale překračoval únosnou mez. Politiku ústupků vůči USA nesli nelibě jak někteří opoziční politici, tak především indonéská veřejnost. V Jakartě se dokonce konalo několik protiamerických protestů, které si vyžádaly uzavření americké ambasády. Prezident Abdurrahman Wahid proto svou zahraniční politiku směřoval více k Asii (zejména k Indii a ČLR, částečně i k Singapuru a k Japonsku) a snažil se omezit vliv USA na Indonésii. Za vlády prezidentky Megawati Sukarnoputri se vztahy Indonésie a Spojených států opět začínají zlepšovat, a to především v důsledku změny zahraniční politiky USA a vyhlášení mezinárodního boje proti terorismu. Za tímto účelem byl spuštěn Indonesia-United States Security Dialogue. Dialog poskytuje prostor pro vládní úředníky k výměně názorů na široké spektrum bezpečnostních a obranných záležitostí, jako je například regionální bezpečnostní situace, pirátství, vojenské reformy, regionální protiteroristická politika a rozpočtový proces. USA rovněž poskytly Jakartě pomoc ve výši 400 miliónů dolarů pro boj s terorismem (Smith, 2003: 457-468).

V uplynulých osmi letech by se vývoj vztahů obou zemí dal charakterizovat jako stabilní růst. Vzrostl import zboží z Indonésie do USA i naopak. Docházelo také k růstu přímých investic USA do Indonésie a ke konstantnímu navyšování počtu amerických turistů směřujících do této oblasti (s menším propadem po teroristických útocích na Bali). Následovalo prohloubení a rozšíření rozvojové pomoci Indonésii pomocí různých rozvojových fondů a programů, které se zaměřují především na oblasti rozvoje vzdělání, ochranu ohrožených dětí, zlepšení zdravotní péče, ochranu životního prostředí, potírání korupce a obchodu s bílým masem.[3]

Čínsko-indonéské vztahy

Byť byly čínsko-indonéské vztahy za vlády prezidenta Sukarna velmi dobré, neustavovaly se snadno a zpočátku byla patrná jistá míra nedůvěry ze strany Indonésie. Taková podezření pramenila například z toho, že první ambasador ČLR Wang Renshu (mimochodem člen Komunistické strany Indonésie, dále také PKI) spustil po svém příjezdu do Indonésie kontrapropagandu proti Kuomitangu zaměřenou na místní čínskou minoritu. V jeho činnosti se mu dařilo a zdejší minority se obracely spíše k ČLR než k ROC. Indonéská vláda na tyto pokusy zpočátku nereagovala nijak aktivně, byť u ní panovala obava, jak takové jednání ovlivní postoj etnických Číňanů k indonéské národnosti. Wang byl navíc velmi úspěšný v opatřování finančních prostředků pro PKI, což pro indonéskou vládu představovalo další nepříjemnost (Sukma, 199: 24-26). Postupem času jí došla trpělivost a dokonce sám prezident Sukarno čínskou komunitu varoval, že ti, kdo šíří komunismus, „by si měli uvědomit, že by se stali “prvními oběťmi“ indonéské sociální revoluce“ (Brackman, cit. dle Sukuma, 1999: 26). Mezi léty 1950 až 1953 se vztahy obou zemí dají charakterizovat jako napjaté. Zlepšovat se začínají až koncem roku 1953, kdy je podepsána první sino-indonéská obchodní smlouva a obě země rovněž spustily i kulturní výměny. Následovala řada diplomatických jednání a vzájemné sbližování, které vyvrcholilo Smlouvou o dvojí národnosti. Ta umožňovala Číňanům s indonéskou národností vybrat si do dvou let jednu národnost, přičemž ti, kteří si vyberou čínskou, budou dodržovat indonéské zákony a zvyky a zřeknou se politických aktivit (Laskama, 2011: 25; Sukuma, 1999: 26-28).

Dalším odrazovým můstkem pro sbližování obou zemí se stala Bandungská konference. ČLR a Indonésie díky ní našly oblasti společného zájmu a také jednotný postup na poli mezinárodní politiky, který chtěly praktikovat na jednáních o mořském právu a na případech územních sporů (v Indonésii Západní Irian, v Číně Tchaj-wan). Do roku 1957 navíc vzrostl obchod mezi ČLR a Indonésií o 2500 % (Laskama, 2011: 25; Sukuma, 1999: 26-28).

Sukarnova zahraniční politika byla velmi úzce spojena s politikou domácí. Boj proti imperialismu, kolonialismu a kapitalismu považoval za jedny z cílů revoluce. Indonésie se tak v Hnutí nezúčastněných stala hlasem extrémní levice. V roce 1959, poté, co Sukarno zjistil, že v řadě lokálních povstání participuje i USA, se k ČLR obrátil ještě více. Počítal s ní jako s budoucím spojencem a navíc obdržel nabídku pomoci čínských „dobrovolníků“ při potlačování povstání (Sukuma, 1999: 27-32).

Sukarnův konfrontační pohled na světovou politiku ho s ČLR více sbližoval, což na počátku 60. let vyústilo v ustanovení „mezinárodní jednotné fronty“. Jejím cílem bylo omezit vliv USA a Velkou Británie v prostoru jihovýchodní Asie. V indonéském politickém systému by se ale podpora pro takto blízké vztahy s ČLR hledala jen těžko. Většina elit, hlavně v armádě a v islámských a nacionalistických skupinách, se takto blízkých vztahů obávala a vnímala je jako ohrožení národní bezpečnosti a ekonomické nezávislosti. Výhodnost vztahů na mezinárodním poli ovšem převládla. ČLR výrazně podporovala Indonésii v její opozici při vzniku Malajsijské federace. Vyústěním dobrých vzájemných vztahů za Sukarna byl rok 1965, kdy indonéský prezident oznámil vznik osy „Jakarta-Peking“. V této době se obě země staly ještě radikálnějšími ve svých pokusech o změnu mezinárodního systému (zejména poté, co se Indonésie stáhla z OSN). S podporou ČLR hodlal Sukarno uskutečnit svůj plán na vytvoření Conference of New Emerging Forces (CONEFO) jako alternativu OSN (Sukuma, 1999: 30-35).

Po předání moci Suhartovi čínsko-indonéské vztahy ochladly až na bod mrazu. Za podpory armády se v Jakartě konaly protičínské demonstrace, při kterých demonstranti požadovali rozpuštění PKI a ukončení veškerých diplomatických vztahů s ČLR. Přerušení diplomatických styků a stažení diplomatů z obou zemí nastalo v roce 1967 (Sukuma, 1999: 34-38).

Jedním z indonéských důvodů pro přerušení diplomatických vztahů s ČLR byla nutnost legitimovat režim „Nového pořádku“ prostřednictvím antikomunistických postojů. To přišlo nové vládě vhod, neboť tím v podstatě reagovala na požadavky veřejnosti a protestujících v Jakartě. Armáda se tímto etablovala jako jasně nacionalistická síla. Dalším důvodem bylo nezbytné odříznutí PKI od vlivu Číny, díky které si PKI v zemi vybudovala velmi silnou pozici. Terčem perzekuce se stali i etničtí Číňané žijící v Indonésii, kteří byli považováni za jakousi prodlouženou ruku ČLR (Storey, 2000: nestránkováno).

V ČLR byla mezitím spuštěna masivní propaganda proti Sukarnově vládě vyzývající k povstání, jemuž čínská vláda slibovala podporu svou i lidu ČLR. Údajně se dá vysledovat podpora ČLR v lokálních povstáních na Kalimantanu (Sukma, 1999: 49-50). Zajímavostí ve vzájemných vztazích byla skutečnost, že i přes přerušení diplomatických styků podporovala Indonésie nadále vstup ČLR do OSN. Indonésie nejprve hlasovala pro vyloučení ROC z OSN, ale později se zdržela hlasování o přiřknutí jeho křesla ČLR (Storey, 2000: nestránkováno).

Po ustavení ASEANu se ČLR o oblast jihovýchodní Asie začala znovu hluboce zajímat. Její snaha se opírala o získání podpory všech států tehdejšího ASEANu pro svou protisovětskou politiku. Indonésie jakékoliv obnovení vzájemných vztahů podmínila příslibem ČLR, že se nebude vměšovat do jejích vnitřních záležitostí a ukončí kontakty s PKI. Žádný takový příslib ovšem nepřišel, ba naopak. Suhartova vláda se při útoku ČLR na Vietnam přesvědčila, že Číňané jsou při prosazování svých zájmů ochotni použít sílu. Indonésie se proto v tomto sporu postavila jasně na stranu Hanoje. I když si indonéské ministerstvo zahraničí i Sukarno uvědomovali, že v blízké době bude nutné vztahy s ČLR obnovit, převažoval až do poloviny 80. let názor vedení armády, aby se vztahy prozatím neobnovovaly. Teprve až ve druhé polovině 80. let začíná období opatrného sbližování, které vrcholí obnovením diplomatických vztahů v roce 1990 z přímého rozhodnutí Suharta. K opětovnému sbližování vedly Indonésii hlavně ekonomické důvody. V 80. letech klesla cena ropy a Jakarta musela obstarat nová odbytiště nejen pro ni, ale i pro další komodity jako například palmový olej nebo dřevo. Malajsie a Thajsko navíc využili příležitosti a začali do ČLR dovážet své výrobky. Indonésie tak musela rychle jednat, a proto došlo k obnovení přímého obchodu mezi oběma zeměmi už v roce 1985. ČLR navíc přestala aktivně podporovat komunistické strany v jihovýchodní Asii (což potvrdil Suhartovi v osobním rozhovoru i tehdejší ministr zahraničí ČLR) a rovněž zavedla novou, pragmatičtější zahraniční politiku (Novotný, 2005: 21; Storey, 2000: nestránkováno).

Obě země se dohodly na zachování politiky jedné Číny, přičemž Jakarta mohla zachovat své obchodní vztahy s Tchaj-wanem. Shoda panovala rovněž v uznávání dvojího občanství. Navíc import a export obou ekonomik se velmi vhodně doplňoval a vzájemný obchod mohl bez překážek vzkvétat. V oteplování vztahů ze strany ČLR je znovu vidět pragmatická zahraniční politika v rámci teorie rovnováhy hrozeb. USA po vítězství ve studené válce zaměřily svoji zahraniční politiku směrem k šíření demokratických hodnot po světě, což představovalo pro vládnoucí elitu v Indonésii další hrozbu (Novotný, 2005: 21; Laskama, 2011: 25-26; Storey, 2000: nestránkováno).

Jako již plnohodnotný partner se ČLR projevila během asijské krize. Indonésii nabídla grant ve výši 3 milionů dolarů na nákup léků a 200 milionů dolarů ve formě vývozních úvěrů po dobu dvou let. Kromě toho přislíbila, že nebude devalvovat čínský jüan. ČLR za tuto pomoc, na rozdíl od USA a MFF, nechtěla žádná protiopatření. Užší spolupráci navazovaly obě země také na poli těžby a transportu ropy. V roce 2002 získala Petrochina šest ropných polí v Indonésii a další rok koupila 45% podíl v tamní společnosti provozující ropné tankery. Tento trend v následujících letech pokračoval a společnost nadále skupovala práva na provoz dalších ropných vrtů. Celkový bilaterální obchod rovněž vzkvétal. V roce 2004 byla ČLR pro Indonésii až pátým největším obchodním partnerem a o šest let později se již stala nejvýznamnějším. Na druhou stranu v Indonésii panují obavy z její ekonomické dominance. I proto Jakarta vyjednala více než 400 položek citlivého zboží, které je vyňato z dohody o zóně volného obchodu mezi ČLR a zeměmi ASEAN (Laskama, 2011: 26-28).

Závěr

Na základě výše zmíněných údajů je patrné, že zahraniční politika Indonésie, zejména po dobu autoritářské vlády, byla výrazně determinována teorií rovnováhy hrozeb. Sukarno i Suharto si uvědomovali moc vnějších aktérů a dokázali správně označit potencionální nepřátele svých režimů. V duchu realistického paradigmatu mezinárodních vztahů (ze kterého teorie rovnováhy hrozeb pochází) dokázali pragmaticky artikulovat své cíle a těm podřídit následné aktivity na poli zahraniční politiky. Oba režimy se rovněž snažily legitimizovat svoji vládu pomocí boje proti aktuálně nepřátelskému táboru. Změnu této zažité praxe nepřinesl ani tak konec studené války, jako spíše demokratizace samotné Indonésie. Na počátku nového tisíciletí začalo v indonéské zahraniční politice pomalu převládat neoliberální paradigma a výhodnost ekonomické spolupráce jak se Spojenými státy, tak s Čínskou lidovou republikou. Podobný trend se na základě výše zmíněného dá předpokládat i do budoucna.

Odpovědná korektorka: Zuzana Ledbová

Obrázky vlajek převzaty z: http://commons.wikimedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana ; upraveno autorem

Seznam literatury a zdrojů

Anderson, Benedict (2006). Language and Power (Jakarta: Equinox Publishing).

Laksmana, Evan (2011). Variations on a Theme: Dimensions of Ambivalence in Indonesia – China Relations. Harvard Asia Quarterly 7/1, s. 24-31.

Novotný, Daniel (2005). Indonésie: Spojené státy, Čína a rovnováha moci v jihovýchodní Asii. Mezinárodní politika 4/2005, s. 20-22.

Smith, Anthony (2003). A Glass Half Full: Indonesia-U.S. Relations in the Age of Terror. Contemporary Southeast Asia 25/3, s. 449-472.

Storey, Ian (2000). Indonesia´s China Policy in the New Order and Beyond: Problems and Prospects. Contemporary Southeast Asia 22/1, nestránkováno.

Sukma, Rizal (1999). Indonesia and China: The Politics of Troubled Relationship (London: Routledge).

Timeline: US-Indonesia Relations. Contemporary Southeast Asia 32/3, s. 395-398.

Graphics: US-Indonesia Relations. Contemporary Southeast Asia 32/3, s. 399-408.

Elektronické zdroje

Comprehensive Partnership, dostupné na: http://indonesia.usaid.gov/en/about/comprehensive_partnership, 23.5.2013.

US relations, dostupné na: http://www.sukarnoyears.com/103overview.htm, 12.5.2013

[1] Timeline: US-Indonesia Relations. Contemporary Southeast Asia 32/3, s. 395-398.

[2] Timeline: US-Indonesia Relations. Contemporary Southeast Asia 32/3, s. 395-398.

[3] Graphics: US-Indonesia Relations. Contemporary Southeast Asia 32/3, s. 399-408.

Comprehensive Partnership, dostupné na: http://indonesia.usaid.gov/en/about/comprehensive_partnership, 23.5.2013.

Jak citovat tento text?

Beneš, Kamil. Vývoj vztahů Indonésie s ČLR a USA [online]. E-polis.cz, 14. srpen 2014. [cit. 2025-03-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/vyvoj-vztahu-indonesie-s-clr-a-usa.html>. ISSN 1801-1438.