Vývoj společné zahraniční a bezpečnostní politiky - II. část

Evropské politické společenství bylo jakýmsi doprovodným projektem k EOS, který trpěl demokratickým deficitem. Hlavní iniciativy se chopil belgický premiér P. H. Spaak, který byl známý pro svoji podporu eurofederalismu.

Vývoj společné zahraniční a bezpečnostní politiky - II. část

Obsah:

1. První část
2. Evropské politické společenství
3. Politická unie dle de Gaulla
4. Od různých iniciativ k JEA
5. Období po pádu východního bloku
6. Amsterodamská smlouva
7. Další posilování SZBP
8. Závěrem
9. Literatura

Evropské politické společenství

Evropské politické společenství bylo jakýmsi doprovodným projektem k EOS, který trpěl demokratickým deficitem. Hlavní iniciativy se chopil belgický premiér P. H. Spaak, který byl známý pro svoji podporu eurofederalismu. Tzv. Ad hoc shromáždění [1], kterému předsedal, vytvořilo návrh smlouvy o EPS, který předpokládal sjednocení několika stávajících organizací v jednu. Do působnosti EPS měly být začleněny i politické a ekonomické záležitosti. Základním orgánem měl být dvoukomorový parlament, exekutivu měly tvořit Evropská výkonná rada a Rada národních ministrů. Model rozhodování byl zvolen silně ve prospěch nadnárodního principu.

Nápad se příliš neujal, v roce 1953 mezivládní pracovní skupina pozastavuje práce na projektu EPS, po krachu EOS v roce 1954 na půdě francouzského Národního shromáždění, se od práce na EPS zcela upustilo, neboť ztratila smysl.

Politická unie dle de Gaulla

V květnu roku 1960, kdy už dva roky funguje 5. francouzská republika, přichází její prezident generál de Gaulle s návrhem na vytvoření politické unie. Francouzský prezident nebyl přítelem nadnárodního Evropského hospodářského společenství (EHS), ale zároveň se domníval, že ekonomická integrace se bez té politické nemůže prohlubovat.

Politická unie měla fungovat zcela na bázi mezivládního rozhodování (tzv. „unie národů“ později se označení změnilo na „unii států“) [2] složených z pravidelných schůzek na úrovni hlav států, vlád či ministrů zahraničí. Administrativní podporou jim měl být stálý sekretariát, který dále prostřednictvím resortních komisí měl spravovat zahraničně politické záležitosti, kulturu a ekonomiku i obranné záležitosti. Vzniknout mělo sice i parlamentní shromáždění, to však mělo mít funkci pouze poradní. Partneři z řad členů EHS však měli k de Gaullově plánu výhrady, které by se daly rozčlenit do tří skupin:

1) znepokojení z možného ohrožení vztahů v NATO

2) obavy z utlumení dalšího vývoje EHS

3) předpoklad mocenského vzestupu Francie

S nedůvěrou se partneři Francouzů stavěli k tomu, že by záležitosti obrany měly být v působnosti politické unie. Nejen, že by to ohrozilo transatlantické vazby na USA, což reálně hrozilo, ale ve společenství, kde by chyběla Velká Británie, by Francie měla významně silnou pozici. Navíc plán na mezivládní politickou unii ohrožoval vývoj EHS vytvořeného na nadnárodním principu, neboť, jak Francie zřejmě předpokládala, politická unie tím, že by výstupy z ní měly vyšší právní sílu než ty z EHS, stala by se nadřazenou nad EHS, jemuž by reálně hrozilo postavení vazala. V neposlední řadě plán také ohrožoval SRN, která se spoléhala na americkou garanci bezpečnosti, proto kancléř Adenauer jakékoli protiamerické směřování Evropy odmítal.

Z uvedených důvodů byly v první polovině roku 1962 práce na tomto projektu ukončeny. Politickou unii rozpracovával výbor vedený francouzským ministrem zahraničí Ch. Fouchetem, který zemím EHS předložil dvě verze politické unie. Tu první partneři Francie odmítli s tím, že návrh smlouvy neřešil vztahy s NATO, které Francouzi záměrně nekonkretizovali, protože se jednalo o příliš citlivou záležitost. Ani druhou verzi státy EHS nepřijaly, nedostatky ohledně vztahů s NATO přetrvaly, rovněž Francie neustoupila z myšlenky nadřazenosti politické unie nad EHS. Nicméně agenda, kterou měla politická unie zajišťovat, představovala posun k vytvoření evropské bezpečnostní i zahraniční politiky. Jak se ukázalo, nebyl čas zralý na spojenectví bez USA, které neslo původně označení konfederace.

Od různých iniciativ k JEA

Fouchetův plán byl na delší dobu poslední iniciativou v tomto směru. Později, od 70. let se na summitech přijímají různé deklarace s nesplněnými závazky jako byla např. tzv. Lucemburská zpráva, ze které se stala „pouhá“ sondáž, zda-li lze uskutečnit nějaký pokrok v politickém sjednocování, či nesplněný závazek z roku 1973, že bude Evropská unie vytvořena do konce desetiletí v rámci Dokumentu o evropské identitě, který byl projednáván v Kodani. Jistým úspěchem v politické sféře se stalo přijetí Davignonovy zprávy [3] v roce 1970. Na jejím základě vznikla platforma zvaná Evropská politická spolupráce. Ta byla zcela vyňata z institucionálního rámce tehdejších Evropských společenství, neboť země chtěly minimalizovat vliv nadnárodních agend na tento nový typ spolupráce, který byl organizovaný čistě na mezistátním principu.

1. léta jsou ve znamení dvou významných událostí v Evropských společenstvích, Gentscher-Colombova plánu, který spatřil světlo světa v roce 1981, a Jednotného evropského aktu, který byl Evropskou radou přijat 28. 2. 1985. První plán vypracovali ministerští předsedové z Německa a Itálie a počítali s cestou k Evropské unii prostřednictvím postupného prohlubování spolupráce v rámci stávajících Společenství. Evropský parlament, který vycítil, že by jeho úloha byla posílena, iniciativně v roce 1984 přichází s návrhem smlouvy, jež by konečně dala vzniknout EU. Odpor některých zemí k tomuto návrhu však nebylo možno překonat, tudíž myšlenku nebylo možné zrealizovat.

Jednotný evropský akt (JEA) přichází jako náhrada za původní neúspěšný plán a v důsledku ratifikačních obtíží nabyl účinnosti až ve 2. polovině roku 1987. Dokument se příliš nezabýval bezpečnostní politikou a rozhodně neměl ambice stát se konkurencí vůči NATO. Ve věcech zahraniční politiky byl naopak o něco málo plodnější, když přišel s několika málo novinkami. Uveďme např. povinnost členských států konzultovat některé zahraničně politické otázky, definovat společné postoje, na jejichž základě by pak tyto státy měly zkoordinovat své vystupování v daných záležitostech. JEA také přišel s myšlenkou „nebránit vytváření konsensu o společné akci“[4] a zároveň vytvořil pro potřeby Evropské politické spolupráce sekretariát, který se stal jeho administrativní podporou. Každopádně se státy nerady vzdávaly své suverenity v této oblasti, což se projevovalo v pestrosti jejich postojů při nastalých krizích, které se na mezinárodním poli objevovaly, např. válka v Perském zálivu či občanská válka v Jugoslávii.

Období po pádu východního bloku

V zásadě však lze říci, že západní Evropa si až do pádu východního bloku, co se týče bezpečnostního deštníku, vystačila se svou transatlantickou vazbou reprezentovanou NATO. Ani zahraniční politika v prostředí bipolarity významnou díru do světa neudělala. Teprve až na počátku 90. let, částečně z důvodů udržení stability v Evropě v souvislosti se sjednocením Německa, byla v nizozemském městě Maastrichtu podepsána smlouva, kterou se Evropská společenství mění v Evropskou unii. Mezi novými oblastmi spolupráce se zde výslovně uvádí i společná zahraniční a bezpečnostní politika, která zapadá v rámci tzv. pilířové struktury EU do druhého pilíře.

Na rozdíl od prvního pilíře, ve kterém agendy vyřizují instituce Evropské unie samy, jelikož na ně členské státy delegovaly část své působnosti, ve druhém pilíři zůstává zachován mezivládní způsob rozhodování. Zda je efektivní v dané záležitosti postupovat společně, se musejí mezi sebou dohodnout členské země a ve velkém množství případů je zapotřebí dosáhnout jednomyslnosti, protože vojenská oblast či zahraniční politika je chápána jako nejsilnější výraz státní suverenity. Původně společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) byla zakotvena v Maastrichtské smlouvě zejména za účelem, „aby během další integrace a prohlubování spolupráce, které jsou prospěšné hlavně hospodářsky, nedošlo k ohrožení nestabilitou sousedních nebo jinak s Unií svázaných států.“[5] Šlo tedy o reakci na nová rizika či prostředí, které vzniklo v důsledku zhroucení komunistického bloku, např. výše uvedené sjednocení Německa či vlna rozpadů státních útvarů (Jugoslávie, Československo). Naděje, které z bezpečnostního hlediska byly vkládány do KBSE (později OBSE), která byla považována za neposkvrněnou západním či východním blokem, se postupně rozplynuly, protože široké členstvo, které ji tvořilo a tvoří, má mnoho rozličných zájmů. Hlavní obrysy cílů SZBP uvádějí v kostce Miroslav a Alena Keřkovští, jsou to:

1. ochrana společných hodnot, základních zájmů a nezávislosti Unie;
2. upevňování bezpečnosti Unie a jejích členských států ve všech směrech;
3. obrana míru a mezinárodní bezpečnosti v souladu s Chartou OSN, Helsinským závěrečným protokolem a Pařížskou smlouvou;
4. podpora mezinárodní spolupráce
5. rozvoj a upevňování demokracie a práva. [6]

Neméně důležitým důvodem, proč mít SZBP, je i politický vliv, který mohou členské státy EU uplatňovat nejen vůči transformujícím se aktérům na Evropském kontinentě, ale také vůči státům 3. světa, jelikož EU také sousedí v důsledku koloniálního dědictví mnohých jejích členských zemí s oblastmi zeměpisně velmi vzdálenými od našich měřítek. Některá vzdálená teritoria také EU intenzivně využívá, uveďme např. Francouzskou Guayanu, kde se realizuje evropský vesmírný program. Každopádně nelze říci, že by během 1. poloviny 90. let, dostávala SZBP nějaké jasnější kontury. Členské země měly a zdá se, že je i nadále mají, rozličné zájmy i představy o těsnosti jejich spolupráce v této oblasti, o čemž svědčí např. nekoordinované uznávání bývalých jugoslávských republik či nejednotný postoj vůči Miloševičově režimu ve Svazové republice Jugoslávii. Určitý výraznější posun ve věci společné zahraniční a bezpečnostní politiky, jak v jejím vnímání tak v jejím promítání se do praxe, nastává až ve druhé polovině 90. let, zejména v souvislosti s Amsterodamskou smlouvou z června 1997.

Amsterodamská smlouva

Nová smlouva z Amsterodamu přinesla několik novinek, z nichž bychom nalezli tři nejvýznamnější. Tou první bylo, že ke stávajícím cílům SZBP, které jsou obsahem Maastrichtské smlouvy, přibyl nový. Země evropské „15“ se dohodly, že dalším úkolem bude zabezpečit integritu Evropské unie.

K dalšímu posunu došlo ohledně strategií SZBP, na jejichž základě také mohou státy jménem Unie podnikat společné akce. Společná strategie obsahuje vymezení cíle, délku trvání a nástroje, které členské státy jsou ochotny poskytnout. V tomto ohledu smlouva rovněž zakotvila pro členské státy závazek přizpůsobit svou národní politiku té společné, vygeneruje-li EU v rámci II. pilíře společný postoj. K provedení záměrů Unie slouží společná akce. Jejím obsahem je již konkretizace, čeho má akce dosáhnout a kolik prostředků členské země pro danou věc svěří Unii.

Amsterodamská smlouva zavádí do procesu rozhodování ve II. pilíři nově také princip tzv. konstruktivní abstence.[7] Ten umožňuje vyslovit nesouhlas v Radě EU třeba s nějakou akcí, aniž by to znamenalo zároveň vetování věci. Země, která využije tohoto zvláštního nástroje vyjádření nesouhlasu, je potom vázána povinností zdržet se jakýchkoli aktivit, které by byly v rozporu se schválenou akcí Evropské unie.

V neposlední řadě zřizuje smlouva z Amsterodamu funkci Vysokého zmocněnce pro SZBP. Ten je důležitým koordinátorem SZBP jak ve vztahu k vnitřním institucím EU zapojeným do SZBP, kterých je celá řada [8] včetně Evropské komise, tak také reprezentuje Unii navenek a to vždy v případě, kdy mu to uloží Rada EU, resp. na základě zmocnění předsedající země. První tzv. „šéf resortu zahraničí EU“ byl jmenován o dva roky později. Stal se jím 18. 10. 1999 Javier Solana, býv. generální tajemník NATO, po důležitém zasedání předsednictva Evropské Rady v Kolíně nad Rýnem. Jeho funkční období bylo stanoveno na 5 let.

Další posilování SZBP

Javier Solana v tuto chvíli zaujímal důležitý post, jehož úkolem bylo zprůhlednit jakési evropské bezpečnostní angažmá. Pozornost je potřeba věnovat tomu, že nový Vysoký zmocněnec pro SZBP se stává zároveň i generálním tajemníkem Západoevropské unie, kde pracuje na včlenění organizace pod křídla Evropské unie. Nejprve se zharmonizovalo předsednictví ZEU a EU, následně téměř splynuly oba sekretariáty, také unijní Jednotka pro politické plánování a včasné varování dostala přístup k operační činnosti ZEU. Bylo jasné, že stařičký Bruselský pakt se přetransformuje na součást SZBP.

1. 11. 2000 v tzv. Marseillské deklaraci členské státy ZEU oficiálně oznamují, že byla činnost ZEU zastavena.[9] Konzultace ZEU/NATO byly zrušeny. Veškerá odpovědnost se přesunula na Evropskou unii, která již dříve přijala Petersberské úkoly ZEU z roku 1992 za své. Operační kapacity se po právní stránce staly agenturami Evropské unie. Ačkoli tímto došlo k posílení II. pilíře EU, formálně zůstala ZEU existovat dál, protože včlenění Bruselského paktu do EU de iure odmítly neutrální členské země.

Jako další výrazy posílení SZBP nelze nezmínit deklaraci ze Saint-Malo a navazující Evropský základní cíl (EBOP). Ve francouzském Saint-Malo 3. a 4. prosince 1998 hledejme další impuls k posílení společné evropské obrany. Zde britský premiér Blair a francouzský prezident Chirac vyzvali, aby státy EU zabezpečily pro SZBP smysluplné operační kapacity. Tato událost rozpohybovala tzv. poamsterodamskou EU k dalšímu jednání. Výzvu přijal summit EU ve Vídni, který se konal ještě tentýž měsíc (11. a 12. prosinec 1998). Události na sebe nenechaly dlouho čekat, byl jmenován Vysoký zmocněnec pro SZBP, začalo pohlcování Západoevropské unie Evropskou unií. A také všem členským zemím EU bylo dáno právo rovnoprávně se účastnit společných operací, přestože nebyly členy ZEU.

Rok poté, co se konal summit ve Vídni, sešla se Evropská rada ve finských Helsinkách. Poprvé se zde zcela konkrétně hovoří o vojenských prostředcích, kterými by členské státy vyzbrojily Evropskou unii. Definován byl nově tzv. Evropský základní cíl [10], v jehož rámci se státy zavázaly věnovat SZBP 50 až 60 tisíc vojáků, které by v souladu s cíli obsaženými v Amsterodamské smlouvě mohla EU využívat pro své akce, do kterých by je bylo možno nasadit nejdéle do 60 dnů (tzv. síly rychlé reakce). Svůj předpoklad splnily státy EU o více než 100 %, když konference o EBOP, která se konala v listopadu 2000, konstatovala, že pro společné akce je k dispozici ozbrojená síla o velikosti 100 tisíc vojáků. [11]

Na summitu v Nice 7. – 9. prosince 2000 se již hovořilo o stálých vojenských a politických strukturách, už proto, že se ze Satelitního střediska ZEU a Ústavu pro bezpečnostní studia ZEU staly ani ne měsíc před zahájením této vrcholné schůzky agentury Evropské unie. Některé orgány totiž měly do roku 2000 pouze dočasný statut s tím, že se právě v Nice rozhodne o jejich budoucnosti, dotvořeny byly zejména Politický a bezpečnostní výbor EU, který zodpovídá za unijní strategie a kontrolu vojenských operací, Vojenský výbor EU, jenž je odpovědný za veškerý vojenský obsah společných akcí, a Vojenský štáb EU, který zpracovává štábní agendy typu operačního plánování, strategického plánování, řízením operací a vykonává rozhodnutí Vojenského výboru EU. Na základě smlouvy z Nice došlo také k zřetelnému rozdělení koncepční činnosti mezi Evropskou radu a Radu EU. Společné strategie nadále přijímá jednomyslně EU na svých summitech, zatímco Rada EU (Rada ministrů EU) rozhoduje o společných postojích či akcích. Kromě těchto, existuje od summitu v Nice mnoho dalších struktur a orgánů EU (zatím 18),[12] kteří jako aktéři nějakým způsobem vystupují v rámci SZBP – zejména poradní orgány, iniciativní komise, asistenční skupiny či členské státy samotné.

Role vysokého zmocněnce pro SZBP zůstává v podstatě tam, kde jej ukotvila Amsterodamská smlouva. Zmínit ještě nezapomeňme roli Evropského parlamentu, jediného občany přímo voleného orgánu EU, a Evropské komise. Evropský parlament plní spíše funkci diskusního fóra, může se usnášet na postojích či různých doporučeních, popř. má právo Radu EU interpelovat. V zásadě však nemá možnost zasahovat či ovlivňovat směřování SZBP. Evropská komise zase plní úlohu správce rozpočtu a administrativní podpory SZBP, když financuje společné akce SZBP či předkládá Radě EU k projednání své podněty, v této roli spíše plní úkoly než spolurozhoduje, přičemž o svých krocích zpravuje Evropský parlament.

Závěrem

Otázka, jak řešit bezpečnostní deštník fragmentované Evropy, není zdaleka jednoduchá. Cílem této práce bylo vysondovat některé body, které se v období od konce II. světové války do přelomu tisíciletí vyskytovaly na cestě západních zemí k integraci, které se z nepřeberného množství záležitostí, jež se staly pro západoevropské státy tématy k integraci, dotýkaly zejména zahraničně politického přibližování či vojenského „paktování“.

Jak je možno vysledovat z tohoto stručného vývojového přehledu, v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky se rýsuje jakýsi supranacionalizační trend. Důkazem toho je cesta, jež se nám vyjeví při pohledu na historii integrace, začínající u různých iniciativ (Plevenův plán, Fouchetův plán), které byly ve své době zavrhnuty, pokračující přes Evropskou politickou spolupráci, kterou se členské státy snažily ochránit před nadnárodními vlivy vanoucími od Evropské komise či Parlamentu tak, že tato byla úplně vyňata z institucionálního rámce Evropských společenství, končící u let 90., kdy počet aktérů zapojených do SZBP vzrostl ze tří (Evropská rada, Rada ministrů, sekretariát) v 70. letech na plných 18 po roce 2000. Je otázkou, nakolik je toto množství různých struktur a orgánů do budoucna únosné, zejména představíme-li si, zda takové struktury jsou s to pružně rozhodovat v případě nějakého ohrožení starého kontinentu. Atmosféra klidu a relativního blahobytu se stala vhodnou půdou pro to, aby zde vyrostlo mnoho aktérů jako hub po dešti, kteří mohou do SZBP mluvit. Nabízí se tedy otázka k zamyšlení: Nehrozí (teď už i nám, když jsme členy EU), že jednou skončíme jen u toho mluvení?

Literatura:

1. Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie, Brno 2003
2. Had, M., Pikna, B.: Druhý a třetí pilíř Evropské unie, Praha 2001
3. Keřkovský, M., Keřkovská, A.: Evropská unie. Historie, instituce, ekonomika a politiky, Praha 1999
4. Luňák, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha 1997
5. Ort, A.: Česká republika a evropské bezpečnostní struktury, Praha 1996
6. Ort, A.: Dějiny světové politiky, Praha 1993
7. Plechanovová, B., Fidler, J.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995, Praha 1997
8. Svoboda, P.: Právo vnějších vztahů Evropské unie, Praha 1999
9. Šonka, J. a kolektiv: Srozumitelně o Evropské unii, Praha 2004

[1]> tamtéž, s. 112 – 113

[2] tamtéž, s. 124

[3] Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie, Brno 2003, s. 539

[4] Svoboda, P.: Právo vnějších vztahů Evropské unie, Praha 1999, s. 240-241

[5] Jaroslav Šonka a kolektiv: Srozumitelně o Evropské unii, Praha 2004, s. 46

[6] Keřkovský, M., Keřkovská, A.: Evropská unie. Historie, instituce, ekonomika a politiky, Praha 1999, s. 117-118>

[7] Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie, Brno 2003, s. 564

[8] tamtéž, s. 577

[9] Had, M., Pikna, B.: Druhý a třetí pilíř Evropské unie, Praha 2001, s. 55-56

[10] Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie, Brno 2003, s. 573 – 574

[11] tamtéž, s. 575

[12] tamtéž, s. 577

Autor: Mgr. Pavel Netolický

1999 – 2000 studium AJ a ŠJ

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Liberální demokracie - možný politický systém pro všechny státy světa?

Fenomén územního členění v obecním zřízení - 2. část

Fenomén územního členění v obecním zřízení - 1. část

Další články z rubriky

Fungování celní unie mezi Evropskou unií a Tureckem

Diplomatická úloha parlamentných skupín Európskeho parlamentu

Současné možnosti regulace lobbingu na příkladu členských zemí EU

Vložit komentář