Vojenské řešení jako nesprávná interpretace řešení konfliktu v Afghánistánu

Podtitul: aneb proč svět opětovně vstupuje do ‘stejné řeky‘? Situace v Afghánistánu je typickým příkladem vleklého konfliktu, který se dostává do podoby tzv. opotřebovávací války, kdy se hlavním cílem stává likvidace schopnosti nepřítele v tomto ozbrojeném sporu pokračovat. Tato snaha USA neuspěla během války ve Vietnamu a ani mohutné bombardování Kambodže nepřineslo očekávaný výsledek.

Vojenské řešení jako nesprávná interpretace řešení konfliktu v Afghánistánu

Situace v Afghánistánu je typickým příkladem vleklého konfliktu, který se dostává do podoby tzv. opotřebovávací války, kdy se hlavním cílem stává likvidace schopnosti nepřítele v tomto ozbrojeném sporu pokračovat. Tato snaha USA neuspěla během války ve Vietnamu a ani mohutné bombardování Kambodže nepřineslo očekávaný výsledek. Proč tedy asymetrický konflikt v Afghánistánu tyto neúspěchy tak moc připomíná? Navíc své zuby si na stejném území přece vylámal už Sovětský svaz. Lidé se z chyb učí a stejná rovnice by měla platit i pro jednotlivé státy. Historie je plná omylů, které by se neměly opakovat. U některých tomu tak opravdu je, u některých bohužel ne. Hnací silou těchto neúspěchů lidstva se stává touha po moci, penězích a přírodních zdrojích. To je i následnou překážkou řešení konfliktů, které je samo o sobě velmi složitou a zdlouhavou procedurou. Přesto snad i mezinárodní konflikt jako ten afghánský může po malých krůčcích najít cestu z války a zpomalit tempo hrůzostrašně narůstajících statistik zmařených lidských životů. Zapojení místních obyvatel a snaha o zlepšení jejich podmínek by v tomto procesu měly hrát významnou roli, ne-li tu nejdůležitější. Kapitola vojenského řešení konfliktu v Afghánistánu by měla být pomalu uzavírána a dialog, spojený s úsilím k zajištění stability a bezpečnosti země, by pomalu ale jistě měl dostávat větší prostor.

Nikdo nemá v rukou přesně definovaný plán zajišťující 100% úspěšnost řešení konfliktu v Afghánistánu (i když si to někteří mohou myslet). To co začalo jako válka s terorismem, tzv. Operace Trvalé svobody zahájená 7. října 2001, je dnes, po osmi a půl letech, v globálu vnímáno jako neúspěch. Po sečtení všech statistik by tento verdikt mohl být brán jako příliš rázný, přesto veřejnost díky informacím z médií tento závěr sdílí. Narůstající počty koaličních vojáků, informace o lidských ztrátách zahrnující i nevinné civilisty, nesouhlas místního obyvatelstva a mnohé další. To jsou informace, které veřejnost dostává, a které budují naše názory. 11. září 2001 už nikdo z našich myslí nevymaže. Následné americké deklarování války terorismus bylo všeobecně vnímáno jako spravedlivý krok k prosazení demokracie v zemi ovládané teroristy. Tato rozbuška rozehrála šachovou partii mezi koaličními silami NATO a jejich spojenci na jedné straně a jejich soupeři v podobě Talibanu, Al-Káidy a jejich přívrženců na straně druhé. Operace Trvalá svoboda bombardováním pozic Talibanu, použitím jedněch z největších konvenčních explozivních zbraní BLU-82/C-130 Daisy cutter a následným pozemním a leteckým útokem docílila dobytí Kábulu v listopadu 2001. Taliban byl na celostátní úrovni roztříštěn a do čela prozatímní vlády byl dosazen současný znovuzvolený proamerický prezident Hamíd Karzáí. Od té doby nastává patová situace, kdy místní váleční magnáti hnutí Taliban využívají hornatého charakteru země a skrývají se jen v těžko dostupných jeskynních komplexech. Mezitím stále probíhající boje a omyly při bombardování způsobují škody v civilních oblastech a pouze podněcují proti-americké nálady u válkou postižených obyvatel. Ti jsou ve své frustraci vůči okupantům vháněni do spárů Talibanu, stejně jako obyvatelé Kambodži utíkali před americkým tajným bombardováním přímo do náruče Rudých Khmérů.

Afghánistán je mocensky i etnicky naprosto nejednotné území trpící chudobou, chorobami a hladem. Místní nemocnice jsou sužovány žalostným nedostatkem léků a často nemají ani tekoucí vodu. Naplnění základních životních potřeb či sociální péče jsou nedostatkovým zbožím. Dalším z mnoha velkých zatížení Afghánistánu, kde žije téměř třicet miliónů obyvatel, je i zaostalost místních lidí v mnoha případech doprovázená negramotností. Hlavní výrobní sféru pro Afghánce tedy představuje pastevectví a agrikultura (znepokojujícím faktem je, že Afghánistán dominuje globální produkci omamných látek). Situace v zemi a opakovaná sucha však donucují některé běžné obyvatele k hledání zisků i v jiných oblastech. Ti se pak přidávají k bojovníkům hnutí odporu. Tuto skutečnost vysvětlil guvernér provincie Kandahár Júsuf Paštun pro britskou stanici BBC slovy: „Nedělají to z lásky k Talibánu a touhy po návratu hnutí k moci, ale protože není práce a oni za to dostávají zaplaceno.“[1] Alespoň částečná transformace Afghánistánu ve fungující stát podle demokratických principů by měla počítat s tímto faktorem a zaměřit se na rozvoj ekonomiky země, budování infrastruktury a zajištění poskytování sociálních služeb. Například posledně jmenovaná oblast je stále kamenem úrazu pro koaliční síly a kábulskou vládu, kde na druhou stranu Talibanem zřízený úřad ombudsmana hraje spíše do jeho karet.

Velké plus však musí být v Afghánistánu přisouzeno roli rekonstrukčních týmu, humanitárních organizací, podporujících sdružení atd. Jednu z hlavních rolí zastávají rezolucí OSN schválené jednotky ISAF (International Security Assistance Force) působící ve třech oblastech: 1. bezpečnost – mající na starosti zajištění stability a bezpečnosti v oblasti, spolupráce s afghánskými národními bezpečnostními silami a zapojení do tréninku afghánské národní armády; 2. rekonstrukce a rozvoj – v této oblasti je zahrnuta i humanitární pomoc řízená jak mezinárodními organizacemi tak těmi místními; 3. politická oblast – skrze Provinční rekonstrukční tým je prováděna podpora institucí, které jsou potřeba k nastolení stabilní demokratické vlády uznávající lidská práva.

Mezi humanitární organizace působící v Afghánistánu patří například i český Člověk v tísni se zaměřením na dlouhodobé řešení problémů týkajících se vzdělávacího systému, dostupnosti pitné vody, zdrojů obživy a rozvoje venkovských komunit.

Afghánský konflikt není jednoduchá rovnice. Z toho vyplývá, že ani nástroje na jeho zpracování nebudou jednoduché a zaměřené pouze na jednu oblast. V této souvislosti věřím, že donkichotské úsilí při hledání jehly v kupce sena, tedy vojenské operace v afghánských horách, by mělo být časem až zcela nahrazeno nastoleným postupem při budování státu a demokracie v něm. Aby se bludný kruh podpory Talibanu za účelem finančního obohacení a částečně nesouhlasu s okupováním vlastní země uzavřel, je spolupráce s místním obyvatelstvem nezbytná.

Intervence je vždy snazší, než snaha o stabilizaci konfliktu a následná post-konfliktní rekonstrukce. Ta by měla zajistit, že problémy, které tuto situaci vyvolaly, se ani po odchodu intervenčních vojsk nevrátí.

Odpovědný redaktor: Bc. Ondřej Stulík

Odpovědná korektorka: Bc. Berenika Bořecká

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=1124515

[1] V překladu uveřejněno na stránkách novinky.cz; http://www.novinky.cz/zahranicni/23770-zapojeni-do-operace-trvala-svoboda-znamena-i-zabijeni.html

Autor: Barbora Seredyczová

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články z rubriky

Nové libanonské exploze?

Fenomén volebních preferencí v České republice

Kterak zkušenosti v politice potvrdí, že „král je nahý“

Vložit komentář