Vliv volebního systému na stranický systém Italské republiky před a po roce 1993

27. září 2008 Sandra Marešová komentáře

V rámci své práce bych chtěla přiblížit problematiku vlivu volebního systému na systém stranický. Aby se téma nepohybovalo pouze na úrovni teoretické, poslouží mi k němu jako názorný příklad problematika nefunkčnosti vlád, se kterou se potýkala První italská republika. Tu dovedl stranický systém ke krizi a k utvoření tzv. Druhé republiky, v níž byl volební systém poměrného zastoupení nahrazen volebním systémem smíšeným, který měl ve volbách přinášet spíše většinové výsledky, a tím ulehčit utváření a fungování vlád.

Vliv volebního systému na stranický systém Italské republiky před a po roce 1993

Ale ani přechod od První republiky k republice Druhé nebyl konečný, alespoň co se změn volebních systémů týče. V roce 2005 se opět Itálie vrací k systému poměrného zastoupení. Jelikož je ale mým hlavním tématem období do roku 1993 a k němu se vážící problematika, nebudu se v rámci své práce tomuto zpětnému přechodu k poměrnému volebnímu systému věnovat, zároveň zde nebudu monitorovat poslední italské parlamentní a prezidentské volby (2006).

1. První republika

1.1. První republika - její vznik a politický systém

První italská republika se zrodila po všeobecném referendu konaném 2.6. 1946. Na základě jeho výsledku, kdy se většina lidí (54,3%) vyslovila pro odstoupení od monarchie, byla vytvořena republika fungující na základě parlamentního systému vlády a „poslední italský monarcha”, jež stanul v čele státu, Viktor Emmanuel III., byl donucen odstoupit. Na jeho místo byl posléze jako dočasná hlava státu dosazen Enrico de Nicola (PCI). (Říchová, 2007: s. 45)

Republika byla vystavěna z antifašistického odboje, což se projevilo i ve vůbec prvních volbách do ústavodárného shromáždění, které proběhly v týž den jako referendum. Ve volbách výrazně zvítězili křesťanští demokraté (35,2%), následováni socialisty a komunisty. Prvním republikánským premiérem se stal Alcide de Gasperi, zástupce již zmíněné nejsilnější Křesťansko-demokratické strany (DC). (Říchová, 2007: s.54)

Dne 22. prosince 1947 byla ústavodárným shromážděním schválena ústava Italské republiky, která reflektovala přechod od monarchie. Hlavou státu je dle ústavy prezident, který je volen na 7leté období dvoutřetinovou většinou při zasedání obou komor parlamentu. Další složku výkonné moci představuje vláda v čele s premiérem. Zákonodárná moc je reprezentována dvoukomorovým parlamentem, tvořeným Poslaneckou sněmovnou , která má 630 členů a Senátem , který je tvořen 315 členy. Obě komory jsou voleny ve shodném čase na dobu 5 let. (Klokočka, 2004: s.181-192)

První volby do parlamentu Italské republiky po vzniku ústavy se konaly na jaře roku 1948. Své dominantní místo obhájila Křesťansko- demokratická strana, která ve volbě do Poslanecké sněmovny získala téměř 50% hlasů a započala tak svoji sérii volebních úspěchů, které ji v období První republiky provázely. V První republice se volilo čistě podle principu poměrného zastoupení, kterému se budu více věnovat v následující části. (Říchová, 2007: s.54)

1.2. Volební systém První republiky

V této části bych chtěla přiblížit volební systém, podle něhož se obsazovaly mandáty v První republice. Jak jsem již zmínila, volilo se čistě poměrně. Cílem tedy bylo co nejvěrnější převedení odevzdaných hlasů na mandáty.

Při volbě do Poslanecké sněmovny se volilo ve 32 volebních obvodech, přičemž v každém z nich se počet mandátů pohyboval v rozmezí od 2 do 47, vždy podle počtu obyvatel. Pro přepočet hlasů na mandáty se využívala tzv. Imperialiho kvóta , která při přerozdělování mandátů zvýhodňuje větší strany. Tím měl být do systému vnesen alespoň jeden prvek, který by mohl částečně zabraňovat přílišné fragmentaci politických stran. (Říchová, 2007: s.58-59)

Výraznou roli ve volbě do Poslanecké sněmovny hrály také 3-4 preferenční hlasy, kterými volič disponoval a kterými tak mohl označit na kandidátní listině několik svých „favoritů”. Na takto voliči vyznačené hlasy se ale příliš nebral zřetel a spíše než projevem demokratické vymoženosti se staly „identifikačním kódem” každého z kandidátních lístků . Preferenční hlasování bylo příležitostí k masivním volebním podvodům. Doslova se s preferenčními hlasy obchodovalo a straničtí skrutátoři, členové sčítací komise si sami voličovy preference upravovali tak, aby to vyhovovalo především jim samotným. (Sartori, 2001: s.30)

Do Senátu se volí ve 20 historických regionech, přičemž počet mandátů připadajících na jeden volební obvod se opět odvíjí od počtu obyvatel. Nejméně je v regionu voleno 6 senátorů, výjimku opět tvoří region Valle d´Aosta s jedním senátorem. (Říchová, 2007: s.58-59)

1.3. Stranický systém První republiky - cesta ke krizi

První italská republika je často označována jako země, v níž bylo velmi těžké efektivně vládnout. „Vlády byly dosud nestabilní, imobilní a v důsledku anomálií, které ostatní evropské země neznají nebo již neznají, i neefektivní”(Klokočka, 1991: s.203).

Nelze tvrdit, že by tento stav byl způsoben přítomností principů či tendencí, které demokracii omezují. Vždyť pokud se podíváme do ústavy, shledáme v ní vše, co k demokratického uspořádání státu patří. Lidé mají možnost si svobodně volit své zastupitelské sbory a jsou jim zaručena veškerá politická práva. Poměrný volební systém má pak demokracii pomoci v zastoupení co nejširšího spektra politických stran, tudíž podpořit i hlasy malých stran. Spíše než potlačenou, lze tedy vidět demokracii První italské republiky jako blokovanou, silně ovlivněnou dominantním postavením několika silně etablovaných politických stran, které znesnadňují možnost alternace politického vládnutí (Klokočka, 1991: s.203).

I přesto, že má proporční volební systém napomoci především malým stranám, popřípadě podpořit založení stran nových, v Itálii do roku 1948 naopak několik stran zcela z politického dění zmizelo a nově vzniknuvší strany zase rychle zanikly. „Proporční volební soustava s minimálními klauzulemi nebyla bezpochyby hlavní příčinou fragmentace, ale také jí nebránila. Politickým elitám od místní po celostátní úroveň téměř nic nebránilo ve volném pohybu, omezovaném jen zdroji financování, a menšinové proudy v každé straně měly značnou šanci, že přežijí i po odtržení”. (Kunc, 2000: s.92-93)

Dalším „nepřítelem” alternace vlád a politických stran byl probíhající konflikt Východ-Západ, tedy Studená válka. Ta probíhala nejen na mezinárodním poli, ale zasahovala i do politických dění uvnitř států samotných. Díky těmto událostem byla z politického dění vyloučena druhá nejsilnější strana, zároveň nejsilnější opoziční strana PCI. Z pomyslného pravého pólu spektra politických stran bylo koaličního potenciálu zbaveno Italské sociální hnutí (MSI). (Foltýn, 2005: s.120)

Tento systém byl tedy označován jako nedokonalý, silně polarizovaný multipartismus, přičemž oběma jeho krajním pólům byla již předem podle nepsaného pravidla znemožněna účast na vládě. Nejsilnější oblastí italského stranického systému byl tedy centristický střed reprezentovaný Křesťanskými demokraty (DC), kteří byli součástí všech prvorepublikových vlád a podle nichž byla První republice dána nálepka „křesťansko-demokratického” státu.(Foltýn, 2005: s.120)

Takto, nebo pouze se zanedbatelnými změnami fungovalo uspořádání stranického systému po celé období První italské republiky. Existovalo tedy 8-9 hlavních politických stran, které se díky nízké volební klauzuli téměř pravidelně dostávaly do parlamentu . V průběhu těchto let postupně ztráceli monarchisté, naopak vzestupnou tendenci od 70. let zaznamenávali italští radikálové . Změna přišla také společně s pádem komunistických režimů v 90. letech. „Zánikem onoho vděčného komunistického strašáka zmizel i jeden z hlavních pilířů křesťansko- demokratické hegemonie. Velký střed se zcela vyčerpal a přišel o veškerý vliv”.

Můžeme si začít klást otázku, proč sami lidé neiniciovali změnu v uspořádání systému, který jim zcela nevyhovoval. „Podle průzkumu Evropského společenství 80% Italů je od roku 1973 trvale nespokojeno s funkcí demokratického systému ve vlastní zemi, přesto všal jich současně přes 90% hlasovalo pro etablované politické strany.” Vysvětlit si tento jev je možné díky výrazně roli tradicionalismu, který souvisí s tradičně silným vlivem katolické církve, a dále klientelismu, který se projevoval stranickým kontrolováním zájmových skupin, přičemž téměř monopol na kontrolu si drželi křesťanští demokraté. (Klokočka, 1991: s.208-210)

Je zřejmé, že pokud by nedošlo k výraznější změně, reformě, systém by se postupem času sám zhroutil. Pravým impulsem k vykonání referenda, jež mělo upravit politický systém Itálie byly politické události, které se uskutečnily v roce 1992. Ty jsou označovány jako tzv. „revoluce soudců” nebo „akce čisté ruce” . Hlavními aktéry byli představitelé 5 hlavních politických stran, které měly být nezákonně financovány. Výsledkem krize První italské republiky bylo referendum, které se uskutečnilo 18. dubna 1993. Na základě jeho výsledku byl v srpnu 1993 ustaven zákon, který monitoroval přechod od systému poměrného zastoupení a který potvrzoval platnost nového volebního systému- systému smíšeného, který měl díky svým většinovým účinkům zabránit fragmentaci politických stran v systému stranickém. (Cabada-Ženíšek, 203: s.83- 84)

2. Druhá republika

2.1. Reforma - vliv smíšeného volebního systému na systém stranický

Oproti volebnímu systému První republiky, který byl čistě poměrný, bylo v Druhé republice voleno 75% poslanců i senátorů většinově (nominální úroveň) a zbytek (25%) poměrně (úroveň kandidátních listin), tedy vždy v poměru 3: 1 do obou komor parlamentu . Dalším prvkem, který měl zabránit prvorepublikové fragmentaci stran bylo zavedení 4% volební klausule. (Cabada-Ženíšek, 203: s.83- 84)

Pokud bychom srovnali výsledky voleb 1994, tedy prvních voleb po zavedení smíšeného volebního systému, s výsledky voleb z roku 1992, viděli bychom na první pohled výrazné odlišnosti. Zatímco do Poslanecké sněmovny se v roce 1992 dostalo 16 politických uskupení v čele s opět vítěznou DC, v roce 1994 má skladba parlamentu zcela jinou podobu . Podle předpokladů došlo k utvoření několika koalic, které v sobě soustředily menší strany, které by jinak neměly šanci se díky většinovému efektu volebního systému do parlamentu probojovat. V roce 1994 to byly konkrétně pravo - středové koalice Pól svobody a Pól dobré vlády v čele s tzv. business party, nově vzniknuvší stranou Forza Italia. Představitelem této strany byl Silvio Berlusconi, který chtěl založením FI zabránit volebnímu vítězství levicových stran, jež měly velmi vysoké předvolební preference. Také tak učinil a se svou koalicí se po vítězných volbách ujal vlády. Zástupce levicových stran byla koalice tzv. Pokrokářů a mimo pravo - levicové dělení stál Pakt pro Itálii se stranou PPI. (Foltýn, 2005: s.122-123)

Po krizi Berlusconiho vlády v roce 1996, ve kterém se rovněž konaly předčasné parlamentní volby, vítězí zcela nové politické levicově orientované uskupení Olivovník . Tuto koalici utvořila většina stran z nyní již bývalých koalic, kterými byli Pokrokáři a Pakt pro Itálii. Od roku 1996 do současnosti můžeme tedy brát politické soupeření především jako boj mezi italským magnátem Silviem Berlusconim a Romanem Prodim, „leaderem” Olivovníku. (Foltýn, 2005: s.124-133)

I přesto, že je podle voleb z roku 1994 ukvapené hodnotit stávající politický systém se systémem předchozím, jelikož jeho tvorba se může konstituovat ještě po několik desetiletí, je zřejmé, že nový volební systém eliminaci stran nepomohl, pouze soustředil strany do koalic, které byly a jsou často vnitřně velmi nestabilní a o přebíhání politiků z jedné strany do druhé, které bylo pro toto období velmi typické, se dodnes hovoří jako o tzv. „politické turistice” . Z toho lze usoudit, že ani tento systém neuspěl a v důsledku situace dochází v roce 2005 ke znovuzavedení poměrného volebního systému.

3. Závěr

V závěru své práce bych ráda poukázala na skutečnost, která je snad zřejmá už z textu předchozího. A to sice na fakt, že ačkoliv je volební systém jedním z nejvýznamnějších faktorů, který posléze určuje povahu systému stranického, není faktorem jediným. Jelikož pokud srovnáme působení obdobného poměrného volebního systému na systém stranický v jiné zemi než v Itálii, nemusíme a je velice pravděpodobné, že nedojdeme k totožným závěrům jako právě v případě italském. Významnými faktory, které na utváření stranického systému mají rovněž nezpochybnitelný podíl, jsou spjaté s historií, tradicí, ale i např. s politickou kulturou dané země. To, co by mohlo pomoci z politické krize státu kdekoliv jinde, totiž reforma volebního systému, v Itálii zklamalo. Ze systému mnoha stran se stal postupně systém 2 velkých koalic, do nichž se problém První republiky, tedy velký počet stran, dokázal pouze schovat a zabalit tak, aby na první pohled vypadal funkčněji.

Smíšený volební systém tedy očekávání, které bylo založeno především na eliminaci politických stran, nesplnil a bude jistě zajímavé pozorovat, jak se s tímto úkolem popere nový volební systém zavedený v roce 2005.

Použitá literatura:

CABADA, L.-KUBÁT, M.: 2004. Úvod do studia politické vědy. Eurolex Bohemia, Praha.
CABADA, L.-ŽENÍŠEK, M.: 2003. Smíšené volební systémy. Aleš Čeněk, Dobrá Voda.
FOLTÝN, T.: 2005. Bipolarizace italského stranického systému. In: Politologický časopis, č.2, s.119- 136.
KLOKOČKA, V.: 1991. Politická reprezentace a volby v demokratických systémech. Aleko, Praha.
KLOKOČKA, V.: 2004. Ústavy států Evropské unie. Linde Praha, a. s.
KUNC, J.: 2000. Stranické systémy v re/konstrukci. Slon, Praha.
ŘÍCHOVÁ, B.: 2004. Komparace politických systémů II. Oeconomica, Praha.
SARTORI, G.: 2001. Srovnávací ústavní inženýrství. Slon, Praha.

Internetové zdroje:

Jak citovat tento text?

Marešová, Sandra. Vliv volebního systému na stranický systém Italské republiky před a po roce 1993 [online]. E-polis.cz, 27. září 2008. [cit. 2025-03-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/vliv-volebniho-systemu-na-stranicky-system-italske-republiky-pred-a-po-roce-1993.html>. ISSN 1801-1438.