Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Mezinárodní vztahy

Visegrád (2) - Postoje států k V4 a paralely

11. březen 2007 Mgr. Ida Gančarčíková komentáře

Visegrád (2) - Postoje států k V4 a paralely

„Nikdy by sme nemali zabúdat, že vždy, keď sma stáli při sebe, keď sme si pomáhali, keď sme spolu strategicky uvažovali, bolo to ve prospech národov na oboch stranách rieky Moravy.“ (Mikuláš Dzurinda)

Život Visegrádu z pohledu jejich členů

V důsledku pádu evropských socialismů začal subregion, střední Evropa, ukazovat novou tvář, přičemž vycházel z osudové tradice neintegrace do západní Evropy a nechuti stát se součástí východní Evropy. V nové historické situaci se zrodily četné představy o vybudování nové geopolitické a hospodářské podoby tohoto regionu. Ze čtyř zemí, tvořících vnější prstenec bývalého sovětského bloku, se bývalá NDR sjednocením obou německých států vrátila do západoevropského regionu, z něhož byla vytržena jaltským systémem. Tři zbylé země k sobě poutaly jisté kohezní síly: dědictví socialistické minulosti, podobné úkoly týkající se likvidace starého režimu a přechodu k novému pořádku, zabezpečení životaschopnosti ekonomiky, realizace tržního prostředí, vytvoření společenské a politické soudružnosti, problémy spojené s otázkami vytvoření stabilního bezpečného mezinárodního prostředí a konečně vytvořit nové vazby k vyspělému regionu Evropy.

Navzdory výše uvedeným kohezním silám začaly mezi středoevropskými zeměmi od počátku devadesátých let závody o to, kdo první dospěje do Evropy. Všichni věřili, že právě oni patří mezi vyvolené. Maďarsko si bylo jisto svými tržními reformami, Československo se obhajovalo svými tradicemi a Polsko se honosilo příspěvkem k rozpadu komunismu. Ovšem vědomí ekonomických, zahraničněpolitických a bezpečnostních faktorů donutilo reprezentace tří, později čtyř středoevropských států, aby si myšlenku spolupráce přinejmenším připustili. Každý k tomu dospěl jinak a u některých muselo dojít k rozchodu, aby se později znovu mohli šťastně shledat [1] .

Visegrád a Maďarsko

Zabýváme-li si vztahem Maďarska k ideji této organizace, může nám přijít na mysl soubor statí Nová střední Evropa Istvána Borsodyho, maďarského historika žijícího v Bostonu, který celý svůj život zasvětil zkoumání otázek středoevropského federalismu a možnostem vzájemné spolupráce mezi malými národy. Borsody věřil v lepší já střední Evropy a doufá, že usmíření národů tohoto regionu nezůstane utopií, přičemž vycházel ze skutečností, jenž nastaly po druhé světové válce, kdy se mnoho Maďarů upínalo k naději spočívající ve vytvoření středoevropské federace. Podle něj v roce 1990 přichází doba na vytvoření společného středoevropského domu, jehož součástí by Maďarsko mělo samozřejmě být.

Od počátku devadesátých let se Maďarsko potýkalo s jedním základním problémem a to, otázkou menšin.

Pro maďarskou politiku, za doby Antallovy vlády v letech 1990-1994, je příznačný negativní postoj ke vzniku samostatného Slovenska. Rozbití federace sice Budapešť vzala na vědomí, ale zároveň usilovala o to, aby byly stanoveny podmínky, za jakých k tomuto procesu dojde, což se nepříznivě odrazilo ve vědomí slovenské politické elity. Maďarská zahraniční politika v této etapě nepřistupovala k Maďarsku s dostatečnou empatií a to mělo za následek další prohloubení nacionalistických nálad a „protimaďarskosti“ na Slovensku. Za hlavní považovali představitelé maďarské politiky vyřešení menšinové otázky, přičemž preferovali oproti bilaterálním vztahům regionální spolupráci. Kamenem úrazu rovněž bylo demonstrativní oznámení polické elity v Maďarsku, že se zcela ztotožňuje se snahami zahraničního maďarství, a ubezpečení menšiny o své politické, mravní a materiální podpoře, avšak tím vzbudila neodůvodněná očekávání a iluze, čímž se situace spíše zhoršovala a zvyšovala se nedůvěra Slováků.

Vezme-li se v úvahu, že je to čas prvních krůčků visegrádské spolupráce, tak nutně dojdeme k závěru, že už jen z tohoto pohledu, nebylo její životaschopnost zaručena.

Obrat nastává v březnu roku 1995, kdy dochází k podepsání smlouvy mezi Maďarskem a Slovenskem. Podstata smlouvy spočívala ve dvou navzájem spojených problémech – v otázce hranic a v otázce menšin. Tato dvě traumata, která byla zároveň klíčovými pojmy maďarské zahraniční politiky, se smlouva pokusila na základě kompromisu vyřešit. Maďarské straně se podařilo úspěšně završit její pětileté úsilí o internacionalizaci menšinové otázky a její prosazení do dvoustranných vztahů a smluv, na což do té doby nejprve nechtěla přistoupit československá a pak ani slovenská strana. Výměnou za to byl reflektován slovenský požadavek o neměnitelnosti hranic.

Dá se říci, že od této chvíle komunikace mezi Slovenskem a Maďarskem začíná být na více než dobré cestě. Svědčí o tom následující roky, kdy dlouhodobé maďarské úsilí o oživení visegrádské skupina přineslo své ovoce. Na konci října roku 1998 dochází k setkání premiérů Polska, Maďarska a České republiky a k učinění vstřícného gesta směrem ke Slovensku v prohlášení, že místo demokratického Slovenska je mezi nimi. [2]

Polsko a Visegrád

V roce 1989 vystoupil známy americký politolog polského původu Zbiginiew Brzeninski s ideou oživit plán československo-polské konfederace z let druhé světové války. V Polsku se tato myšlenka setkala s velkým ohlasem, to samé se ovšem už neudálo v Československu, přičemž o tom svědčí interview, které poskytl Václav Havel během své návštěvy Polska dne 25. ledna 1990, kdy zdůraznil, že Češi a Slováci nemusí nutně činit to, co radí americký politik. Bohužel si tak Praha vysloužila později často zdůrazňovanou pozici „sólisty“. Havel sice během svých návštěv Maďarska a Polska v roce 1990 připomínal, že existuje jistá společná tradice střední Evropy, avšak polské komentáře již tehdy považovaly tyto názory za předehru k českému sólu v regionálním měřítku.

Lze říci, že idea Visegrádu byla ze strany Polska ne plně pochopena, nejdříve v ní totiž muselo Polsko nalézt podobně jako Maďarsko své výhody a dát Visegrádu čas.

Za cíl spolupráce byla považována integrace do NATO a EHS, nutno podotknout, že země se nacházely na počátku své cesty a neměly vyřešeny své vnitřní problémy, zejména Československo a Maďarsko. Z tohoto důvodu snaha Polska vytvořit síť dohod, jejichž prostřednictvím by začala vznikat institucionalizovaná bezpečnostní síť ve střední Evropě, schopná efektivní reakce na pohyb v post sovětském prostoru, vyšla na prázdno.

Změna postoje k Visegrádu nastává, až v roce 1998, vnitřní záležitosti jednotlivých zemí jsou úspěšně řešeny, rovněž se mění vládnoucí strany a na jejich místa přicházejí osoby, které mají velký zájem na navázání dříve vytvořených kontaktů.

Oživení Visegrádu bylo poměrně široce komentováno v polském a zahraničním tisku jako pozitivní záležitost. Z polské strany byla kladena středoevropská spolupráce do souvislosti jednak s novým zapojením Slovenska do euroatlantického proudu, jednak se stabilizační rolí střední Evropy ve vztahu k post sovětskému prostoru, kdy bylo zdůrazňováno, že nová východní hranice EU neznamená nové dělení Evropy. Slovensko si u Polska vydobylo respekt hlavně rychlostí změn, avšak zároveň zde byly nejasné slovensko-ruské vztahy týkající se vojenských smluv, a proto Slovensko deklarovalo vztahy s Polskem jako strategické. Ve své podstatě se jednalo o fakt, kdy Slovensko chtělo podepsat smlouvy, jenž by znamenaly politické i hospodářské podřízení Slovenska ruským zájmům. K České republice se stavěl polský tisk velmi negativně, protože neopomínal zmínit roli Václava Klause v umrtvení Visegrádu jakož i trvalý odpor české pravice, zastoupené ODS, k této spolupráci.

Kladný postoj k oživení Visegrádu však neznamenal jeho prosazení jako priority do polské zahraniční agendy, o čemž svědčí koncepce zahraniční politiky, publikované na webových stránkách polského ministerstva zahraničí v lednu 1999. Polské stanovisko, tj. Visegrád důležitý, nikoliv prioritní, vystupovalo i nadále po významném setkání, prvním po osmi letech, premiérů v květnu 1999.

Zanedlouho se však začalo ukazovat, že do velkých geopolitických plánů mohou vstupovat „malichernosti“ a jiné prvky, jejichž výskyt jaksi do agendy V4 nebyl stále zahrnut. Na přelomu let 2001 – 2002 se Polsko dostalo do sporu s Maďarskem, a to jednak o ceny za zemědělskou produkci na trhu CEFTA, jednak na počátku roku ve vztahu k EU. V této době však již V4 byla postupně zahlcována jednak důsledky česko-rakousko-německých diskusí kolem odsunu, jednak předvolebními akcemi premiéra Orbána.

Před Visegrádem najednou stál prvek, který nepřipomínal nic z toho, co jej ohrožovalo až dosud – seskupení, založené na společných středoevropských hodnotách, bylo ohroženo možností revize minulosti.

Slovensko a Visegrád

Samostatná Slovenská republika vkráčela na mezinárodní scénu pokojně a legálně, nicméně nečekaně rychlé rozdělení státu neumožnilo vypracovat a obšírněji prodiskutovat zahraničněpolitickou koncepci. Svým způsobem se dá říci, že Slovensko začalo existovat na „zelené louce“.

Po volbách roku 1998 v České republice a na Slovensku nastoupili nové politické garnitury nezatížené traumatem z rozdělení společného státu. Budeme-li se snažit charakterizovat postavení Slovenska v novém Visegrádu, není na škodu vyjít z článku, státního tajemníka MZV SR a hlavního vyjednavače SR s Evropskou unií Jána Fígeľa, podle něhož byli po rozdělení ČSFR partneři z České republiky oslovováni jistou dávkou jednostranného perfekcionismu, a Slovensko se po roce 1994 vydalo jiným vnitřním a vnějším směrem. Ovšem bez Slovenska přestal být region kompaktní a smyslem kompaktnosti nemohl být jenom obchod či ekonomika. Celistvost Visegrádu byla udržitelná jen při politice postavené na principech občanské svobody, pluralitní demokracie, ústavnosti a vlády zákona – tedy na principech, jimž se Slovensko do značné míry v minulém období vzdálilo. Základní tezi Fígeľ formuloval takto: „Pokud by Slovensko nesměřovalo k V4, nesměřovalo by ani ke své židličce v EU či NATO. Slovenská cesta do Evropských struktur vede přes visegrádskou spolupráci. To není sentiment, ani nadbíhání zájmům sousedů. To je potřeba jasné orientace Slovenska a orientace jeho sousedů tak, aby svými vztahy vytvářeli kohezní společenství států a národů, které má nejenom příbuznou historii … ale v kladném slova smyslu může a chce mít společnou i budoucnost.“ [3]

Význam visegrádské spolupráce pro Slovensko tkvěl v prosazování politiky otevřených dveří do NATO a EU, přičemž jedině se Slovenskem měla kompaktní charakter a ve vzdálenější perspektivě snad dojde k vnímání Visegrádu jako regionální velmoci.

Paralely

„Národové velcí mají stejné problémy jako my. Máme jako menší jen jiné prostředky …. je otázka, nemůže-li být člověk v chaloupce šťastnější a vzdělanější než člověk v paláci. Ovšem běda mu, bude-li se opičit po tom, kdo má palác … když se řádně pracuje a myslí, dá se ohromě mnoho udělat. Ale dá se také nedělat nic.“ (T. G. M., Problém malého národa)

Visegrád jako takový není ojedinělým uskupením zemí v Evropě. Mimo něj zde existuje celá řada států soustředěných do různých celků, z nichž Benelux vyznívá nejpřitažlivěji. Už jen případné srovnání dějin, geopolitického postavení, kultury, vnitropolitického uspořádání a ekonomiky, může být zajímavým exkurzem, ze kterého lze vysledovat podobné symptomy nacházející se u Visegrádu. [4]

Společné dějiny jsou významným ukazatelem jednak sociální homogenity a jednak minulých interakcí. K sociální homogenitě odkazuje rovněž kultura. Geopolitické postavení chápeme jako vnější homogenitu ve smyslu shodných hrozeb a shodných východisek. Totožné vnitropolitické uspořádání vypovídá o politické homogenitě. Ekonomický pohled zase zachycuje jednak srovnatelnost co do ekonomické vyspělosti a jednak klíčovou intenzitu ekonomických interakcí. Analýza každé z těchto oblastí by si zasloužila jistě vlastní studii, ale spíše zde jde o to, do jaké míry se identifikované společné rysy zemí Beneluxu nacházejí ve skupině visegrádských států. [5]

Historické prvky

Společná historická zkušenost čtyř zemí skupiny není zdaleka tak intenzivní jako u zemí Beneluxu, třebaže samotný název připomíná místo uzavření protihabsburské spojenecké smlouvy mezi českým, uherským a polským králem roku 1335. Základem je především sounáležitost k habsburské monarchii, která ovšem měla u každého z dnešních čtyř států radikálně odlišnou podobu. Rovněž zkušenost druhé světové války není ve visegrádské skupině zdaleka tak homogenní jako v případě Beneluxu. Z dílčího hlediska je také třeba vzít v úvahu zkušenost společné státní existence dvou států skupiny v rámci Československa. [6]

Geopolitické postavení

Geopolitické postavení zemí Beneluxu je dáno jednak polohou při ústí velkých řek do Severního moře na okraji nejvýznamnějších evropských ložisek černého uhlí a železné rudy a jednak umístěním mezi třemi tradičními evropskými mocenskými prostory – německým, francouzským a anglickým. První faktor činí ze zemí Beneluxu významná centra průmyslu, mezinárodního obchodu a mezinárodní dopravy. Druhý faktor má za následek, že až do poloviny dvacátého století se země Beneluxu nacházejí na jednom z nejexponovanějších míst evropské politiky.

Geopolitické postavení visegrádských států je ve dvacátém a jednadvacátém století mnohem složitější než u zemí Beneluxu. Pokud dojde ke srovnání ekonomických a bezpečnostně-politických faktorů, potom z hlediska ekonomického je jejich postavení spíše periferní a z hlediska bezpečnostně-politického byla rozhodující poloha mezi Německem a SSSR, kam se soustředilo ohnisko války druhé světové a studené. V současnosti je postavení střední Evropy mezi Německem a Ruskem spíše postavením mezi dvěma autonomu mocenskými centry.

Zásadnější problém se týká homogenity geopolitického prostoru. Kombinovaná rozloha a počet obyvatel visegrádských států několikanásobně převyšuje rozlohu a počet obyvatel Beneluxu, což vytváří prostor pro větší rozdílnosti. Zatímco Benelux je společenstvím dvou menších a v mnoha ohledech srovnatelných států a jednoho velmi malého, kde problém spolupráce je ve většině otázek problémem dohody dvou států, ve Visegrádu je situace složitější. Nachází se zde jeden velký přímořský stát s příležitostnými velmocenskými ambicemi a tři menší vnitrozemské státy. Ani tyto tři menší státy nesdílí základní geopolitické charakteristiky v té mé míře, v jaké tomu je v případě Belgie a Nizozemska.

Oblast kulturní homogenity lze zkoumat z mnoha různých hledisek. Zaměřit se ovšem na celé spektrum není jednoduché. Významnou vypovídající hodnotu má jazyk a náboženství, což ovšem neznamená že kulturu a kulturní identitu redukujeme pouze na tyto dva faktory. Jazyk je prostředkem komunikace a základní cestu k poznání světa vede přes náboženství.

Na území Beneluxu stačí znalost dvou jazyků, francouzštiny a nizozemštiny. Jazyková hranice zde není hranicí mezistátní nýbrž vnitrostátní, neboť se táhne napříč Belgií. Ani hranice náboženská není mezistátní , nýbrž se nachází uvnitř Nizozemska, nizozemské provincie Severní Brabant a Limburák jsou tradičně katolické a katolíci tvoří většinu obyvatel Nizozemska.

Z jazykového hlediska můžeme rozdělit visegrádské státy do dvou skupin – slovanské Polsko, Česko a Slovensko a ugrofinské Maďarsko. Zdánlivě rozdílné jazyky, které ovšem mají příliš mnoho společného, než abychom hovořili o naprosté odlišnosti. Vzájemná znalost jazyka sousedů v regionu je minimální. Pokud by bylo nutné zvolit jazyk, jímž se v regionu nejspíš domluvíme, byla by to němčina, která není mateřštinou žádného národa regionu. Náboženství je zde poměrně homogenní záležitostí v důsledku dominantní katolické tradice, nejsilnější v Polsku a nejslabší v Česku.

Celkově se dá říci, že zatímco Benelux a Visegrád si nejsou v náboženství dlužni tak v jazykové rovině je Visegrád oproti Beneluxu více roztříštěný. [7]

Ekonomika

Země Beneluxu mají velmi podobný model tržní ekonomiky. Důležitá ekonomická rozhodnutí jsou ve všech státech přijímána na základě konsenzu mezi vládou, odbory a zaměstnavatelskými organizacemi.

V ekonomické spolupráci hraje významnou roli teritoriální zaměření obchodní výměny. Nizozemsko je po Německu a Francii třetím nejvýznamnějším obchodním partnerem Belgie a Belgicko-lucemburská ekonomická unie je po Německu druhým nejdůležitějším obchodním partnerem Nizozemska, zatímco Belgie je po Německu a Francii třetím nejvýraznějším obchodním partnerem Lucemburska. Rovněž všechny tři země mají silný ekonomický sektor, přičemž v Nizozemsku hraje prim zemědělství.

Ekonomiky visegrádských států jsou z hlediska ekonomické vyspělosti na vzájemně srovnatelné úrovni. Nutno vzít v potaz, že zde fungoval čtyřicet let totalitní systém sovětského typu a devadesátá léta přinesli srovnatelnou transformační zkušenost, přesto se nedá mluvit o nějakém „visegrádském“ modelu. Zásadním rozdílem je poměrně nízká intenzita vzájemného obchodu mezi visegrádskými zeměmi.

Zhodnocení

Základní rozdíl mezi zeměmi Beneluxu a Visegrádu spočívá v tom, že v případě Beneluxu se spíše jedná o bilaterální spolupráci. Jen těžko si můžeme představit, že by země Visegrádu budovaly tak složitý systém institucionální spolupráce. Řešení řady problémů, původně motivující jejich vnitřní spolupráci, se v současnosti nachází na úrovni EU. V otázce zahraničněpolitické spolupráce nalezneme počátky Visegrádu v obavách z rozpuštění Varšavské smlouvy a Beneluxu ve snaze vydobýt si místo u jednacího stolu proti velmocím. Nicméně ve zkušenosti Beneluxu se vnitřní a vnější spolupráce neustále prolínaly a i navzájem podmiňovaly, proto dílčí aspekty jednání zemí Beneluxu mohou posloužit jako inspirace visegrádským státům, model jako takový tuto roli nesplní. [8]

Závěr

„Státníky jsou jen ti politikové a veřejní činitelé, kteří ve všem, co dělají, mají doopravdy na mysli zájem státu; těm je pravá politika jen jedno: harmonizovat v jeden celek menší celky, organizovat organizace, sjednocovat všechna úsilí; taková politika překračuje i hranice státu. Takové politiky vyžaduje naše doba.“ (K. Čapek, Hovory s T.G.M.)

Po vstupu zemí Visegrádské čtyřky do Evropské unie, vyvstalo mnoho nových otázek a dohadů. Je nadále možná spolupráce mezi těmito zeměmi či nikoli? Začaly se objevovat spousty novinových článků a analýz, které byly vesměs skeptické. Visegrádská čtyřka byla ještě před vstupem do základních evropských struktur často kritizována a tehdy, po začlenění se do oněch struktur, se další spolupráce zdála jako zbytečná. Kritice bylo podrobeno hlavně Polsko, které rychle po vstupu do EU ukázalo, že má své vlastní zájmy, a že ty se jen těžko dají harmonizovat se zájmy menších středoevropských států.

Právě skutečnost, že vstupem zemí Visegrádské skupiny do EU došlo vlastně k naplnění původních cílů vzájemné spolupráce a zároveň k jejich začlenění do mezinárodního útvaru s mnohem silnějšími vazbami vyvolala u některých komentátorů i politiků otazníky nad budoucností spolupráce v tomto formátu.

Visegrádská čtyřka ovšem i po vstupu do EU, tedy 12.5.2004 na summitu v Kroměříži ukázala, že je schopna a hlavně, že vidí smysl v další spolupráci. Na tomto summitu byla přijata deklarace, která reflektuje význam dosavadní spolupráce zemí Visegrádské skupiny v kontextu evropského a euroatlantického integračního procesu a především nově formuluje její obsah do budoucna. V tomto smyslu navazuje na původní deklaraci, jejímž podpisem byla v únoru 1991 na maďarském hradě Visegrádu spolupráce tehdy ještě tří středoevropských reformních zemí založena.

Jaká je ale pravda? Bylo setkání premiérů čtyř Visegrádských zemí pouze jakýmsi projevem setrvačnosti? Nebo je zde opravdu snaha vyvíjet další spolupráci v tomto zavedeném formátu? Náš názor na tyto otázky je rozporuplný. Stejně jako náš pohled na celou skupinu. Říkám ANO společné spolupráci, ale jak v kterých otázkách.

Osobně se domníváme, že cílená spolupráce mezi zeměmi, které mají některé společné rysy, zkušenosti a zájmy, může vždy přinést ovoce. Stačí se podívat na severské země, které po dlouhé době, kdy pěstovaly společné vztahy, došly ve své spolupráci tak daleko, že se dnes v rámci svých regionálních struktur soustřeďují i na koordinaci úsilí v oblasti výzkumu, kde vidí mnohem větší šance obstát jako region, než jednotlivě. Toto se nám jeví jako dobrý cíl spolupráce zemí V4. Více podporovat výměny studentů a společný výzkum. V tomto směru lze velmi ocenit výsledek Kroměřížského summitu, kde byl zvýšen příspěvek jednotlivých členských zemí do Mezinárodního visegrádského fondu, z něhož jsou takovéto akce podporovány.

Jako důležitá součást spolupráce se nám dále jeví spolupráce v rámci EU, kdy země V4 tvoří jakousi nárazníkovou zónu. Je důležité společně bojovat proti nelegální migraci. Rády bychom se ještě zastavily u jednoho důležitého rozměru vzájemné spolupráce zemí Visegrádské skupiny – u její otevřenosti. Nová visegrádská deklarace zmiňuje intenzivní zájem o úzkou spolupráci se svými nejbližšími středoevropskými partnery, tj. zejména s členskými zeměmi EU Rakouskem a Slovinskem, s nimiž už ostatně spolupráce v některých oblastech probíhá. Důležitou úlohou Visegrádu je rovněž využívat své jedinečné regionální a historické zkušenosti ve prospěch zemí východní a jihovýchodní Evropy, usilujících o přiblížení se k Evropě, a přispívat těmito zkušenostmi také k formování politiky EU vůči těmto zemím. Premiéři se v Kroměříži dohodli na užší spolupráci expertů. I v této oblasti by ostatně mělo být přínosem rozhodnutí zvýšit příspěvky do Mezinárodního visegrádského fondu, z něhož budou od příštího školního roku financována také stipendia pro studenty ze zemí sousedících s rozšířenou EU. Otevřeného formátu „V4+“ má být nadále využíváno také ke spolupráci s jinými zeměmi nebo regionálními uskupeními. Dosud „nejexotičtějším“ partnerem, který v minulém roce velmi aktivně projevil zájem o spolupráci s V4 (v oblastech turistiky, investic a rozvojové spolupráce), je Japonsko.

Závěrem bychom chtěly dodat, že zřejmě všichni tuší, že Visegrádská čtyřka není ani Severskou radou ani ničím takovým jakým jsou státy Beneluxu, ale i přes všechny problémy vývoje této organizace, už je jakýmsi zavedeným pojmem, který by byla škoda zahazovat. Jsou zde vytvořeny vzájemné kontakty, fungující společný fond a také má tato skupina šance dále se vyvíjet ve prospěch středoevropského regionu, rozšířené Evropy i dalších zemí jako regionální uskupení s vlastní identitou, které už má něco za sebou a mnoho možností, úkolů a výzev před sebou.

[1] srovnej: KUČEROVÁ, S. Česká a slovenská otázka v soudobém světě : naše zájmy a základy naší hodnotové orientace v EU : k 65. výročí odchodu T.G. Masaryka (1837-2002), k 85. výročí vzniku Československa (1918-2003) i k jeho prvému a druhému dělení (1938-1992), ke společnému vstupu ČR a SR do EU (2004). Brno: Konvoj, 2004. 443 s. ISBN 80-7302-061-0.

[2] srovnej: VYKOUKAL, J. a kol. Visegrád: možnosti a meze středoevropské spolupráce. Praha: Dokořán, 2003. 405 s. ISBN 80-86569-34-9.

[3] srovnej: FígeľJ., Visegrád je nielen symbol, ale aj vážná výzva, Deník SME, 18.2. 1999.

[4] Nové cesty středoevropského partnerství : záznam příspěvků přednesených na sérii 3 konferencí pořádaných Vzdělávacím střediskem na podporu demokracie a Mezinárodním visegrádským fondem. Praha: Vzdělávací středisko na podporu demokracie, 2003. 253 s. ISBN 80-903122-2-5.

[5] srovnej: TULEJA, P. Komparace ekonomické úrovně vybraných zemí střední a východní Evropy a vybraných zemí Evropské unie v letech 1993-2001. Karviná: Slezská univerzita. Obchodně podnikatelská fakulta, 2002. 224 s. ISBN 80-7248-173-8.

[6] srovnej: VYKOUKAL, J., LITERA, B., TEICHMAN, M. Východ : vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha: Libri, 2000. 860 s. ISBN 80-85983-82-6.

[7] srovnej: KUČEROVÁ, S. Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století : úvahy, svědectví a fakta k 10. výročí československého listopadu, 1989-1999 a k 150. výročí narození T.G.Masaryka, 1850-2000. Brno: 2000. 375 s. ISBN 80-7302-000-9.

[8] srovnej: VYKOUKAL, J. a kol. Visegrád: možnosti a meze středoevropské spolupráce. Praha: Dokořán, 2003. 405 s. ISBN 80-86569-34-9.

Literatura

DZIKOVÁ, H. Visegrad group countries' summer school of development aid and co-operation : selected papers from 1st and 2nd year - 2002, 2003. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 138 s. ISBN 80-244-0775-2.
VYKOUKAL, J. a kol. Visegrád: možnosti a meze středoevropské spolupráce. Praha: Dokořán, 2003. 405 s. ISBN 80-86569-34-9.
TULEJA, P. Komparace ekonomické úrovně vybraných zemí střední a východní Evropy a vybraných zemí Evropské unie v letech 1993-2001. Karviná: Slezská univerzita. Obchodně podnikatelská fakulta, 2002. 224 s. ISBN 80-7248-173-8.
Nové cesty středoevropského partnerství : záznam příspěvků přednesených na sérii 3 konferencí pořádaných Vzdělávacím střediskem na podporu demokracie a Mezinárodním visegrádským fondem. Praha: Vzdělávací středisko na podporu demokracie, 2003. 253 s. ISBN 80-903122-2-5.
VYKOUKAL, J., LITERA, B., TEICHMAN, M. Východ : vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha: Libri, 2000. 860 s. ISBN 80-85983-82-6.
KUČEROVÁ, S. Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století : úvahy, svědectví a fakta k 10. výročí československého listopadu, 1989-1999 a k 150. výročí narození T.G.Masaryka, 1850-2000. Brno: 2000. 375 s. ISBN 80-7302-000-9.
KUČEROVÁ, S. Česká a slovenská otázka v soudobém světě : naše zájmy a základy naší hodnotové orientace v EU : k 65. výročí odchodu T.G. Masaryka (1837-2002), k 85. výročí vzniku Československa (1918-2003) i k jeho prvému a druhému dělení (1938-1992), ke společnému vstupu ČR a SR do EU (2004). Brno: Konvoj, 2004. 443 s. ISBN 80-7302-061-0.
[online]. [cit. 2006-07-05] http://www.visegradgroup.org/
[online]. [cit. 2006-07-05] http://www.visegradfund.org/

Jak citovat tento text?

Gančarčíková, Ida. Visegrád (2) - Postoje států k V4 a paralely [online]. E-polis.cz, 11. březen 2007. [cit. 2025-03-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/visegrad-2-postoje-statu-k-v4-a-paralely.html>. ISSN 1801-1438.