Visegrád (1) - Střední Evropa a spolupráce
1. březen 2007 Mgr. Ida Gančarčíková komentářeSamotné vymezení pojmu střední Evropa je značně nelehkým úkolem. V naší seminární práce, zaměřené na problematiku visegrádské spolupráce a tedy na oblast střední Evropy, jsme vycházely z dnes již klasické definice Oskara Haleckého, upřesněné a modifikované jiným vynikajícím americkým historikem rovněž polského původu, Piotrem S. Wandyczem. Chceme hovořit o dnešním Polsku, Maďarsku, Slovensku a Česku, o státech, jež spadají současně pod pojmové vymezení visegrádské trojice, dnes čtveřice.
„Věřím v poslání středu Evropy. Osa, kolem níž se soustřeďuje a krystalizuje dění světové, posunuje se neznatelně, ale přece od západu na východ. Ruský kolektivismus a západnický individualismus nebudou neustále naježeny proti sobě jako voda a oheň, budou se v budoucnosti víc a víc směšovat, prolínat, prostupovat. Syntetická myšlenka, která předejme toto slučování a ukáže mu cestu, nepochodí špatně. Nemohla by to být myšlenka středoevropská, a speciálně myšlenka naše? To je kulturní program ne na jedno století, nýbrž na několik století, ano i tisíciletí.“ (F. X. Šalda, Úkoly češství. Melantrich, Praha 1937.)
Samotné vymezení pojmu střední Evropa je značně nelehkým úkolem. V naší seminární práce, zaměřené na problematiku visegrádské spolupráce a tedy na oblast střední Evropy, jsme vycházely z dnes již klasické definice Oskara Haleckého, upřesněné a modifikované jiným vynikajícím americkým historikem rovněž polského původu, Piotrem S. Wandyczem [1] . Chceme hovořit o dnešním Polsku, Maďarsku, Slovensku a Česku, o státech, jež spadají současně pod pojmové vymezení visegrádské trojice, dnes čtveřice.
Cílem naši seminární práce není popsat historii této organizace, i když se na ní v prvních pohledech zaměříme, ale jde nám o popsání vztahů v tomto uskupení na základě nichž dochází k řešení jednotlivých situací.
VISEGRÁD, STŘEDNÍ EVROPA A SPOLUPRÁCE
„Pokud jsi sám, ztrácíš.“ (Romano Prodi)
Možné historické pozadí
Myšlenka integrace ve střední Evropě ožila ve druhé polovině roku 1918 ve Spojených státech amerických. Středoevropská spolupráce byla od počátku především společnou akcí Čechů a Poláků, k nimž se přidružovali exiloví politici jiných nevládních národů, Chorvaté, Rumuni, Italové z Rakouska-Uherska, Ukrajinci, Lotyši, Albánci a mnozí další. První česko-polské porady proběhly po bolševickém převratu v Kyjevě, kde se shodou okolností setkali prominentní exiloví politici Stanisław Grabski a Tomáš G. Masaryk. Později v USA to byl opět Masaryk, který se spolu s Ignacym Paderewskim stal vůdčí postavou „Středoevropské demokratické unie [2] “. Inspirátor a nadšený organizátor celé věci, americký sociolog Herbert A. Miller předpokládal, že by na základě tohoto uskupení mohla vzniknout skutečná unie národů či států.
Snaha představitelů středoevropských států ve dvacátých letech dokumentuje, že zde byly vždy podněty vytvořit silnou organizaci, která by byla nezávislá na dosavadních velmocích [3] .
Počátek Visegrádu
Občas je považován za začátek visegrádské spolupráce summit na hradě Visegrád dne 15. února 1991 [4] , ale přesnější je setkání v Bratislavě i iniciativy prezidenta Havla 9. dubna 1990.
Setkání hlav států a vlád na Visegrádu bylo ovšem organizovanější, s předem připravenou deklarací. Hrad nad Dunajem byl vybrán symbolicky, neboť na něm se v roce 1335 setkali panovníci tří zemí – Jan Lucemburský [5] , Kazimír III. Polský [6] a Karel Robert Uherský [7] . Součástí této deklarace byla formulace praktických kroků.
- sladit úsilí jednotlivých zemí při vytváření pevných vazeb s evropskými institucemi
- rozvíjet hospodářskou spolupráci
- rozvíjet dopravní infrastrukturu, zvláště ve směrech Sever-Jih
- rozšířit spolupráci při ochraně životního prostředí
- vytvářet podmínky pro výměnu informací, kulturních statků a hodnot
- plné zajištění práv národnostních menšin
- přispívat k vytváření sub regionálních kontaktů
Méně se ví o dalších summitech v Krakově 6. listopadu 1991 a hlavně v Praze 6. května 1992 těsně před červnovými volbami, jejichž vítězové postupně Visegrád pohřbívali. Pražský summit přitom mohl znamenat kvalitativní skok vpřed. V jeho deklaraci se objevují tři velmi zajímavé momenty.
- účastníci tehdy poprvé jednoznačně vyjádřili jako svůj dlouholetý cíl plnoprávné členství v NATO
- v období příprav letního helsinského summitu KBSE 1992 se vyslovili pro vytvoření mírových sil KBSE a uvítali možnost využít pro mírové operace KBSE mechanismy a možnosti NATO a ZEU
- zdůraznili zájem svých zemí na politické a ekonomické stabilitě Společenství nezávislých států – SNS, ke které jsou ochotny přispět svou zvýšenou účastí na mezinárodní pomoci zemím SNS.
V květnu 1992 se v Praze kromě hlav států a premiérů visegrádské trojky sešli i jejich ministři zahraničí se svými kolegy z řídící trojky ES.
Spolupráce V3 setrvačností pokračovala i v období rozpadu Československa. V říjnu 1992 se například sešel britský premiér Major za zemi předsedající ES a předseda Evropské komise Delors s premiéry a ministry zahraničí V3. Jednání se jako rarita zúčastnili kromě předsedy federální vlády Čalfy i premiéři Klaus a Mečiar.
Základem spolupráce byla v období 1990 – 91 nutnost 3 zemí řešit obdobné problémy.
- odchod sovětských vojsk
- rozpuštění Varšavského paktu a RVHP
- uzavření dvoustranných smluv se SSSR, které by nahradily dosavadní smlouvy, v nichž byla zakotvena Brežněvova doktrína
- integrace do NATO a ES
- nebezpečí vlny masové migrace z Východu
Očekávaný dopad některých těchto problémů se nepotvrdil, například migrace. Některé problémy se postupně řešily, jako odchod vojsk a rozpuštění VS a RVHP. Jiné nabírali na intenzitě, zejména koordinace postupu při jednáních s ES a NATO. Koncem 1991 a v první polovině 1992 zaslala V3 několik společných poselství šéfům G7 a ES [8] .
Situace do roku 1998 a Česká republika
Nastartovaný program Visegrádu během let 1992 – 1998 velice rychle ubíral na intenzitě. Důvody odsunu Visegrádu do pozadí po rozdělení Československa můžeme rozdělit do dvou základních kategorií a to na objektivní a subjektivní.
Odpověď po otázce objektivních důvodů se nám naskýtá v několika parametrech.
- Klaus a jeho garnitura museli ospravedlnit rozchod; i kdyby nerušeně pokračovala spolupráce se Slovenskem, vznikala by otázka, proč jsme se rozváděli
- překážkou byly Mečiarovy vlády
- velké politické problémy byly koncem 1992 vyřešeny, ale vyhrocení krize v Jugoslávii působila dezintegračně
- ekonomická spolupráce byla koncem 1992 přenesena do CEFTA [9]
Co se týče důvodů subjektivních, tak zde lze nalézt jeden základní. Klaus versus Dienstbier. Kritika Visegrádu byla součástí volební taktiky ODS. Většinu aspektů zahraniční politiky bylo obtížné odmítat, Klaus si proto ke kritice vybral Visegrád a KBSE [10] .
Nutno podotknout, že byla vcelku oprávněně kritizována určitá deklarativnost prvních summitů; ne všechna setkání byla vždy dobře připravena a produktivní. Relativně časté schůzky ministrů zahraničí, obrany, vnitra, ekonomických resortů nebo práce a sociálních věcí během 1991 a počátkem 1992 však byly nesporným přínosem. Jednoznačně se osvědčila zásada vylučovat ze společných jednání čistě bilaterální otázky.
Některé představy se ukázaly jako nerealistické. Jde například o návrhy na vytvoření třístranných parlamentních skupin, informačních bank, společného střediska politických studií, založení společné banky, středoevropské univerzity nebo rozpracování některých kulturních projektů.
Nevyšly ani pokusy přenést zkušenosti fungování Beneluxu do praxe V3. Určitou oprávněnost měly obavy, aby se Visegrád nestal pastí v podobě alternativy k evropským strukturám.
Prvky Visegrádu se zachovaly i po rozdělení Československa, ale spíše se jednalo o pouhá prohlášení existence této skupiny [11] .
Obrat v roce 1998
Visegrád byl vzkříšen až po nástupu vlády ČSSD. Fakticky se to stalo na setkání předsedů vlád tří zemí v Budapešti 21. října 1998. Země navázaly na dobré zkušenosti z prvního období Visegrádu. Oficiálně byla oznámena příslušnost Slovenska k V4.
Klíčovým zájmem a dlouhodobým společným cílem všech států V4 je začlenění do stejných evropských a euroatlantických uskupení, nikoli samoúčelné vyčleňování z tohoto procesu zakládáním další institucionalizované organizace která by představovala alternativu k evropské integraci.
[1] Srovnej: Wandycz, Pilte S.: Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti. Cena svobody. Praha 1998.
[2] Organizace fakticky existovala jen necelý měsíc, od ustavující schůze 3. října do 1. listopadu, kdy v Evropě vypukla první válka mezi jejími členy – polsko-ukrajinský boj o Lvov a východní Halič. Přesto za těch několik týdnů sehrála důležitou roli, na několik okamžiků se mohlo zdát, že přináší recept pro mírovou spolupráci mezi novými státy ve střední a východní Evropě.
[3] srovnej: KUČEROVÁ, S. Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století : úvahy, svědectví a fakta k 10. výročí československého listopadu, 1989-1999 a k 150. výročí narození T.G.Masaryka, 1850-2000. Brno: 2000. 375 s. ISBN 80-7302-000-9.
[4] viz příloha číslo 1
[5] Jan Lucemburský (Slepý), král český v letech 1310-46, titulární král polský v letech 1310-35, od roku 1308 hrabě lucemburský, též generální vikář římskoněmecké říše v předalpských zemích, přichází na svět 10. srpna roku 1296 v Lucemburku jako syn lucemburského hraběte a pozdějšího římského krále a císaře Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské.
[6] Kazimír III. Veliký (30. dubna 1310 – 5. listopadu 1370 Krakov) byl polský král z rodu Piastovců (1333 - 1370), syn krále Vladislava Lokýtka. Polští historikové jej tradičně považují za jednoho z nejvýznamnějších vládců, jež v zemi ve středověku panoval.
[7] známý vládce a vojevůdce v Rakousku Uhersku
[8] srovnej: VYKOUKAL, J. a kol. Visegrád: možnosti a meze středoevropské spolupráce. Praha: Dokořán, 2003. 405 s. ISBN 80-86569-34-9.
[9] Středoevropská dohoda o volném obchodu byla podepsána v prosinci 1992, v platnost vstoupila 1. března 1999. Současní členové: ČR, SR, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko.
[10] Konference o bezpečnosti a spolupráci (KBSE) v Evropě byla tvořena systémem mezinárodních jednání a smluv, které měly za cíl zajistit mír a prohloubit spolupráci mezi evropskými státy. Roku 1966 státy Varšavské smlouvy iniciovaly úsilí o svolání KBSE. První ze série jednání byla přípravná konference v Helsinkách v listopadu 1972, které se účastnili diplomatičtí zastupitelé. Následná konference ministrů zahraničních věcí v Helsinkách byla uskutečněna v červenci 1973 a odstartovala vlastní proces jednání, byla stanovena pevná pravidla pro proces KBSE. Od září 1973 do června 1975 následovala konference expertů v Ženevě.
[11] srovnej: VYKOUKAL, J. a kol. Visegrád: možnosti a meze středoevropské spolupráce. Praha: Dokořán, 2003. 405 s. ISBN 80-86569-34-9.
Jak citovat tento text?
Gančarčíková, Ida. Visegrád (1) - Střední Evropa a spolupráce [online]. E-polis.cz, 1. březen 2007. [cit. 2024-12-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/visegrad-1-stredni-evropa-a-spoluprace.html>. ISSN 1801-1438.
Autor: Mgr. Ida Gančarčíková
Autorka je člen Studentské komory Akademického senátu Ostravské univerzity
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 3.09091 hvězdiček / Hodnoceno: 0x