Van Rompuy - Evropou zapomenutý prezident

16. listopad 2011 Jan Železný komentáře

Van Rompuy - Evropou zapomenutý prezident

Post předsedy Evropské rady budil značné emoce již od doby svého vzniku před několika lety. Eurofederalisté ustavení této vrcholné funkce oslavovali jako důkaz pokročilosti evropského integračního procesu a viděli v něm stabilizační prvek, jež měl omezit názorovou rozkolísanost střídajících se půlročních předsednictví. Probruselský tisk poté úděl Van Rompuyova mandátu zjednodušil do trochu zavádějící, pro politicky nezanícené občany EU však pochopitelnější, mediální zkratky „evropský prezident“. Euroskeptici (či chcete-li eurorealisté) naopak upozorňovali na obsahovou vyprázdněnost nového postu, což měla potvrdit i volba nevýrazného belgického premiéra, který si vysloužil pověst rozvážného muže kompromisů. Evropa zkrátka toužila po politikovi, který by se stal symbolem důrazu na konsenzuální politiku hospodářsko-politického společenství a umlčel svou osobností nacionálně laděné kritiky, v lepším případě popisující Unii jako elitní klub vedený Francií a Německem, v němž se názorová odlišnost příliš netoleruje, v horším případě pak užívající volné asociace s Hitlerovou „Třetí říší“ či Sovětským svazem. Právě Van Rompuyova bezkonfliktnost a nevyhraněnost se měly v rozhádané dvourychlostní Evropě mnoha zájmů stát hlavní předností a tmelícím prvkem.

Jak však ukazují turbulence posledních měsíců, analytici obou táborů zůstali ve svých odhadech významu „evropského prezidenta“ daleko za skutečností. Evropská dluhová past spolu s hlubokou krizí eura, rozdmýchanou státy obecně označovanými zkratkou PI(I)GS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko), totiž uvrhla Van Rompuye do politického zapomnění. Jakkoli to může znít přehnaně, myšlenky formální hlavy EU dnes nikoho - počínaje bulvárními novináři a konče burzovními hráči - příliš nezajímají! Zatímco každá, byť i méně významná, videokonference dvojice předních eurotvůrců Merkelová-Sarkozy k sobě jako silný magnet vábí pozornost médií v celém euroatlantickém prostoru, Van Rompuy zůstává nevýrazným mužem v pozadí, který jako by se stal symbolem šedého bruselského úředníka, jenž pouze sekunduje svým kolegům z národních vlád. Jako příklad může sloužit nedávná schůzka mezi Merkelovou, Sarkozym a politicky se potápějícím Berlusconim v předvečer jednání o rozšíření úvěrové síly „eurovalu“. Zatímco co se čtenáři globálně významných deníků mohli dozvědět různé podrobnosti o údajných silných slovech z úst jednotlivých hlav států, Van Rompuyova přítomnost byla vždy zmíněna pouze jako dokreslující informace nižšího významu. „Prezidentova“ následná tisková konference se poté nesla v podobném duchu lhostejnosti a nezájmu. Potvrdila tak smutnou skutečnost – supranacionální lídři a jejich instituce lidově řečeno „netáhnou“.

Jediným ostře sledovaným nadnárodním evropským představitelem tak zůstával Jean-Claude Trichet, šéf Evropské centrální banky (ECB), jehož prohlášení o nákupu státních dluhopisů krizí zasažených ekonomik spolu s hovory o velikosti a rozsahu evropského záchranného fondu (EFSF – European Financial Stability Facility) dokázaly významně pohnout hlavními evropskými burzami cenných papírů. Trichet rovněž využil svůj blížící se odchod z funkce ke kritice celkového ekonomického fungování eurozóny i celé EU, která se svým rozsahem a přesným zacílením vymykala z dosavadní praxe ostatních představitelů spojené Evropy. Jeho nástupce v úřadu italský centrální bankéř Mario Draghi po svém chopení se kormidla ECB zvolil poněkud umírněnější a na kritické poznámky skoupější mediální prezentaci. Tento krok se vzhledem k pokračující labilitě finančních trhů jeví jako velmi rozumné řešení. Evropská supranacionální politika tím však přišla o osobnost, která díky své přítomnosti na předních stranách kontinentálních deníků disponovala záviděníhodným kontaktem s občany. Zahanbit se rovněž nenechává ani šarmantní francouzská hlavní představitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde, za jejíhož úřadování chytá tato mezinárodní finanční organizace druhý dech a roste na významu. A to přesto, že přesný rozměr kompetencí a politiky této instituce je pro mnohé obyvatele kontinentu ještě méně zřejmý než u Draghiho a jeho kolegů. Příčinou je zde bezpochyby síla osobnosti a přesvědčivá prezentace ambiciózní Francouzky.

Ovšem ani výše zmíněná generace evropských vůdců nemá na růžích ustláno a je zasypávána sprchou mediální i odborné kritiky. Spolková kancléřka je prý ochotna udržet eurozónu a společnou měnu pouze z čistě hospodářského pragmatismu, francouzský prezident pak především hledá způsob, jak se udržet v pohodlné vedoucí funkci a vyhnout se ostudě způsobené hypotetickým zhroucením francouzských bank, tedy nebezpečím, jež pomalu opouští fantazijní svět novinových sloupků finančních analytiků a získává svou reálnou podobu. Byly to totiž právě francouzské bankovní domy, které poměrně rozsáhle investovaly do dobrodružství moderních helénských reků a staly se tak významnými věřiteli evropského bolehlavu číslo jedna – Řecka. Mnoho politických komentátorů dřívějšího data narození proto nostalgicky vzpomíná na „pravé evropské srdcaře“ 80. let – spolkového kancléře Kohla, předsedu Evropské komise Jacquese Delorse či francouzského prezidenta Mitterranda. O Van Rampuyovi a jeho konsenzuálním přístupu však nikde ani zmínka. Zdá se, že „Sjednotitel“ není schopen dostát své role, neboť je svým okolím vnímán za nevýznamnou figurku vláčenou událostmi.

Evropská unie, především pak její část eurozóna, se dle mnohých nachází na klíčové křižovatce svých vlastních dějin. Analytici napovídají, že jediná schůdná cesta k přežití vede skrz hlubší finanční a politickou integraci, jež by znamenala další přenos národní suverenity na bruselskou úroveň. Živě se tak hovoří o zřízení eurobondů, rozpočtových ústavách, posílení působnosti a velikosti EFSF (debata o něm přitom spíše připomíná soutěž o nejvyšší odhad minimální nominální hodnoty, při níž je schopen dostát své funkci) či vzniku jakéhosi evropského ministerstva financí. Ať již tato vzrušená diskuse vyústí v cokoli, Van Rompuyův příklad jasně predikuje, že obavy nacionálně laděných politiků především ze střední Evropy a „ostrovní monarchie“ ze vzniku příliš mocných supranacionálních představitelů a institucí s někdy snad až „orwellovským charakterem“ prozatím rozhodně nehrozí! Ani v nové EU hlasy národních států, především pak tandemu Berlín-Paříž a dalších ekonomických těžkých vah, očividně nezůstanou v pozadí. Spíše naopak!

Odpovědný redaktor: Petr Vrchota

Text neprošel jazykovou korekturou

Foto převzato z webu iDnes.cz, dostupné na: http://zpravy.idnes.cz/dluhy-desi-evropu-lidri-na-summitu-pripustili-zmenu-smluv-o-eu-psd-/zahranicni.aspx?c=A111023_173543_zahranicni_mad

Jak citovat tento text?

Železný, Jan. Van Rompuy - Evropou zapomenutý prezident [online]. E-polis.cz, 16. listopad 2011. [cit. 2024-04-16]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/van-rompuy-evropou-zapomenuty-prezident.html>. ISSN 1801-1438.

Autor: Jan Železný

Od září 2011 působí jako zástupce šéfredaktora E-Polis. Narodil se v "revolučním roce" 1989 v Ostrově u Karlových Varů, kde v květnu 2009 maturoval na tamním gymnáziu. Během studia se pravidelně účastnil Pražského studentského summitu - Modelu OSN. Je držitelem prestižní Ceny Bronislavy Müllerové, Ceny Josefa Škvoreckého (v kategorii próza) a několika dalších studentských ocenění. Se svou prací o americké zahraniční politice v meziválečném Vietnamu získal roku 2009 druhé místo na celostátní přehlídce Středoškolské odborné činnosti (SOČ) ve Dvoře Králové. V současné době vyjednává s nakladateli o jejím knižním vydání. Studuje na ZČU v Plzni bakalářské obory Britská a americká studia a Politologie. Ve svých článcích se zabývá především politickým a ekonomickým děním ve Spojených státech amerických a Velké Británii, do jeho zájmu však spadají rovněž země východní Asie. Hovoří anglicky a rusky. Mezi jeho záliby patří studium moderní historie a politiky, je vášnivým čtenářem a hráčem na elektrickou baskytaru. Praktikuje jógu a asijská duchovní cvičení, neblahá osobní zkušenost s českým zdravotnictvím jej rovněž přivedla ke studiu léčitelství a alternativní medicíny. Miluje stará anglická auta a denně sleduje světové finanční trhy. Jeho snem je život a studium ve Velké Británii.

[Nahoru ↑]