Společenskovědní časopis

Ústřední státní správa v ČR: střet zákona a judikatury

25. listopad 2015 Filip Šimek komentáře

Orgány ústřední státní správy se zabývá kompetenční zákon. Filip Šimek se ve svém příspěvku zaměřuje na příslušná ustanovení, která tyto orgány vypočítávají. Zároveň se zabýval i otázkou, zda lze takový výčet považovat ve světle soudní judikatury za úplný.

Zdroj: pixabay.com

V textu budou akcentovány zejména otázky, co znamená ústřední státní správa a jak je vymezena. V textu se rovněž autor pokusí vymezit její základní právní postavení ve smyslu pozitivně-právní úpravy. Za tímto účelem bude autor konfrontovat názory zákonodárce, vybraných soudů, příp. literatury v okruhu konkrétních právních předpisů různé právní síly, meritorních rozhodnutí příslušných soudů a doprovodné literatury.

Autorovým záměrem je reagovat na výše uvedené otázky komplexně se zřetelem na ústavní i zákonnou úpravu problematiky.

Dokument je rozdělen do tří samostatných kapitol. Autor se v první z nich zabývá pozitivně-právní úpravou problematiky, ve druhé přínosem judikatury soudů a konečně ve třetí pak zásadám fungování ústředních orgánů státní správy.

Hovoří-li se v textu o „zákoně“, rozumí se jím kompetenční zákon, není-li stanoveno jinak. Pro účely kapitoly 3 se rozumí v dikci § 20 kompetenčního zákona pod pojmem „ministerstva“ i ostatní ústřední orgány státní správy.

1. Vymezení ústřední státní správy v pozitivně-právní úpravě

1.1 Pozitivně-právní vymezení v ústavním pořádku

Ústřední státní správa je již ze své terminologické podstaty vnímána jako jeden z nejvyšších vrcholů státní moci. Z logiky pak vyplývá, že by taková nezbytná součást – státní aparát – každého státu, zejména pak právního státu, měla být upravena v právním předpise nejvyšší úrovně podle teorie právní síly.

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“),[1] se o ústřední státní správě nezmiňuje. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv tak též svobod (dále jen „Listina“)[2] nečiní. Ústava ani Listina tak neobsahují inkriminovaná slovní spojení, která by alespoň rámcově naznačovala adjektivem „ústřední“ určitou soustavu orgánů státu a jejich subordinační vztahy vůči sobě navzájem.

Ačkoliv tak učinil Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) téměř nepozorovatelně, z usnesení ve věci sp. zn. Komp 1/2003 vyplývá, že ústředními orgány státní správy se rozumí ústřední správní úřady.[3] Pojem správní úřad se ovšem již v Ústavě objevuje, a to ve spojení s ministerstvy. Pro účely této práce rozhodující čl. 79 odst. 1 Ústavy hovoří o tom, že „[m]inisterstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem.“.[4] Ústava tak zřizuje tzv. výhradu zákona, kterou literatura nedefinuje zcela jednotně, ovšem většinový názor zní, že některé oblasti právních vztahů mohou být upraveny výhradně zákonem nebo delegací zákonem.[5] Z toho vyplývá, že zřízení ministerstev a jiných správních úřadů je možné toliko formou zákona a nikoliv normou nižší právní síly.

Do čela ministerstva se postaví osoba, která se tak stane členem vlády (viz dále), na základě návrhu předsedy vlády prezidentu republiky, který navrženou osobu jmenuje. Stejnou procedurou se ministr odvolá. Ustanovení hovoří o ministerstvech a jiných úřadech.[6]

1.2 Pozitivně-právní vymezení v kompetenčním zákoně

Stěžejním právním předpisem, jenž o ústřední státní správě a jejích orgánech již výslovně hovoří, je na zákonné úrovni (ve smyslu teorie právní síly) zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky (dále jen „kompetenční zákon“). Jeho materie je rozdělena do čtyř částí, přičemž část první se věnuje zřízení ústředních orgánů státní správy, druhá okruhu působnosti orgánů zřízených § 1 části první, v jejich čele stojí člen vlády, nicméně nejedná se o konečnou úpravu, jelikož další okruhy činnosti obsahují zvláštní zákony,[7] a část třetí zakládá elementární zásady činnosti orgánů ústřední státní správy. Část čtvrtá obsahuje závěrečná ustanovení. Pro účely této práce jsou relevantní části první a třetí kompetenčního zákona.[8] Zákon byl recipován do českého právního řádu z federálního.[9]

Paragraf 1 zakládá ve svých čtrnácti bodech taxativním výčtem (viz dále) „ústřední orgány státní správy“, z jejichž vedení vzniká nárok na členství takové osoby ve vládě. Zákon pro tyto orgány používá jednotného označení ministerstvo.[10] Je řízeno monokraticky a vykonává jemu svěřenou působnost věcné povahy.[11] K závěru zákona se ovšem částečně nabourává teze „čtrnáctičlenné“ vlády, to znamená, že členství ve vládě nelze dovozovat výhradně ze znění § 1, a to mimo jiné v § 28a zákona, který vládu opravňuje ke zřízení Legislativní rady, v jejímž čele je rovněž člen vlády.[12]

Paragraf 2 zákona hovoří o „dalších ústředních orgánech státní správy“. Jedná se tak o taxativně (viz dále) vymezené orgány, které se liší od ministerstev zmíněných v § 1. Jejich čelní představitelé nejsou členy vlády. Zákon těmto orgánům nepropůjčuje jednotné označení, a tak se setkáváme s názvy úřad, státní úřad, správa a rada. V současné době je takových orgánů třináct.[13]

K odlišnosti ministerstev a ústředních orgánů od vlády se vyjádřil Ústavní soud (dále jen „ÚS“) v nálezu ve věci sp. zn. Pl.ÚS 6/07 z roku 2010. Zmíněné orgány totiž „… nemají přímou existenční vazbu - na rozdíl od vlády - na politickou vůli (důvěru) Poslanecké sněmovny.“.[14]

Ze znění ustanovení § 1 a 2 kompetenčního zákona tak podle autorova názoru lze dovodit, že ústředními orgány státní správy se rozumí ministerstva a další ústřední orgány státní správy v tomto zákoně výslovně uvedené.

2. Obraz ústřední státní správy ve světle judikatury

V prostředí fungujícího materiálního právního státu není úprava pozitivním právem vnímána nikdy jako definitivní a finálně stabilní, leč do ní zasahuje rozhodovací činnost vyšších soudů, která svými judikáty může často vnímání ustanovení změnit. Tato kapitola prezentuje, jak se během několika let měnilo vnímání ústřední státní správy pod zásahy Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.

Přestože se v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, ve věci sp. zn. 6 A 98/93,[15] soud vyjadřuje k pojmu „ústřední orgán republiky“, terminologické konsekvence má výklad i pro stěžejní pojem tohoto textu ústřední orgán státní správy, jelikož po úvahách judikoval, že se jedná o synonyma. Vrchní soud zaujal postoj, že ústředními orgány jsou výlučně orgány, „které jsou zákonem za takové prohlášeny.“.[16] Tímto zákonem se rozumí kompetenční zákon. Soud doplnil, že pro označení orgánu za ústřední není postačující fakt, že vykonává státní správu na celém území České republiky, ani kdyby při své činnosti nebyl přímo podřízen jinému ústřednímu orgánu. Některé další aspekty, které akcentuje doktrína, soud neuznal.[17]

NSS v usnesení ze dne 27. 5. 2003, ve věci sp. zn. Komp 1/2003,[18] potvrdil tehdejší judikaturní směr. Ústředním orgánem státní správy (a rovněž v synonymním pojetí i ústředním správním úřadem) jsou ty za ně prohlášené.[19]

Výraznější změna v pojení ústředních orgánů státní správy přichází s usnesením NSS ze dne 23. 7. 2004, ve věci sp. zn. Komp 1/2004.[20] Soud zpočátku potvrdil, že termín ústřední správní orgán je totožný s termínem ústřední orgán státní správy. Dále judikoval, že za ústřední orgány státní správy lze považovat pouze ty, které za ně označí kompetenční zákon, nicméně připustil, že se tak může stát i prostřednictvím zvláštního zákona, kterým se předmětný orgán zřizuje, avšak, a zde jedná o novum v judikatuře, za současného novelizování kompetenčního zákona. Závěrem potvrzuje, že celostátní území působnost a současná přímá nepodřízenost jinému ústřednímu orgánu ze státního orgánu neprovádí orgán ústřední. Závěrem odůvodnění NSS opakuje argumentaci Vrchní soudu v Praze (sp. zn. 6 A 98/93, viz výše), souhlasí s ní a dodává, že by praxe nezbytně vedla k obligatornímu zjišťování ad hoc pro každé řízení, zda je předmětný žalovaný orgán ústředním, a tedy nepřípustné právní nejistotě a nesouladné judikatuře.[21]

Zatímco předchozí usnesení NSS představuje jen malý posun v judikaturní praxi v předmětné oblasti, za průlomové lze považovat usnesení ÚS ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl.ÚS 52/04,[22] které narušuje argumentaci předchozích usnesení zejména v oblasti nepřijatelné akcentace formální stránky prohlašování za ústřední orgán státní správy.

ÚS v odůvodnění svého usnesení vychází z právních úvah Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 6 A 98/93, viz výše) a NSS (sp. zn. Komp 1/2004, viz výše). ÚS k argumentaci NSS uvádí, že jeho závěr není platný absolutně. Podle ÚS by Úřad na ochranu osobních údajů nebyl ústředním orgánem státní správy, ačkoliv mu kompetence ústředního úřadu příslušný zákon svěřuje, aniž by byl uveden v době rozhodování ve výčtu kompetenčního zákona.[23]

Odůvodnění hovoří o tom, že oba soudy příliš přecenily roli formální stránky označení orgánu za ústřední, čímž by se mohly dostat do rozporu se zásadou materiálního právního státu. Tímto okamžikem se názor ÚS začal odchylovat od stávající judikatury. ÚS nicméně zcela neignoruje formální hledisko (prohlášení za ústřední orgán zákonem), ale dodává, že ho musí obligatorně doprovázet i hledisko materiální (naplnění znaků ústředního úřadu).

Důkazem je podle mínění ÚS případ Českého telekomunikačního úřadu, jenž byl zákonem č. 95/2005 Sb. přidán do výčtu ústředních orgánů v kompetenčním zákoně. Při aplikaci názorů dvou zmíněných soudů by právní postavení ústředního orgánu vykazoval tento úřad až po vstupu v účinnost novelizujícího zákona, což je podle ÚS nepřípustné,[24] jelikož ústředním úřadem byl již před vstupem zákona v účinnost, tedy již samotným naplněním materiálních předpokladů. To praxi znamená získáním kompetencí ústředního orgánu.[25]

Představa o § 1 a § 2 zákona jako o taxativních výčtech je tak podle autorovy interpretace usnesení považována ÚS za iluzorní.

ÚS souhlasí s NSS ve faktu, že celostátní územní působnost orgánu ipso iure nezakládá jeho právní postavení ústředního orgánu ani za předpokladu, že by orgán nebyl přímo podřízen jinému ústřednímu orgánu. Nemožné je ovšem podle ÚS to, že by orgán s celostátní působností nepodřízený jinému ústřednímu orgánu nebyl automaticky ústředním orgánem. Vznikl by tak okruh státní správy, jenž by nepodléhal žádnému ústřednímu orgánu.

ÚS judikuje, o jaké materiální znaky se má v případě každého ústředního orgánu jednat:

do rukou předmětného orgánu je svěřena podstatná část výkonu státní správy;
orgán ji vykonává na celém území České republiky;
není dána přímá podřízenost předmětného orgánu jinému ústřednímu orgánu.

Nejedná se podle slov ÚS o taxativní výčet vzhledem k tomu, že literatura zmiňuje další aspekty, např. právní normotvorba a monokratický charakter řízení.[26]

3. Zásady fungování ústředních orgánů státní správy

Část třetí kompetenčního zákona nese název „Zásady činnosti ústředních orgánů státní správy“. Na tuto část zákona se musí pohlížet vzhledem k názvu části jako na fragment obsahující elementární principy fungování těchto orgánů, které jsou ovšem aplikovatelné nejen na ministerstva, nýbrž i na další ústřední orgány ve smyslu § 2 zákona.

Určité zásady můžeme podle autorova názoru identifikovat opět na úrovni ústavního pořádku, v Ústavě a Listině. Ačkoliv nejsou takové zásady uvedeny expressis verbis pro ústřední orgány, ale pro státní moc, není možné je i přes to vyloučit z okruhu závazných zásad. Na jejich konkrétní charakteristiky zde ovšem není prostor.

Kompetenční zákon stanovuje v § 20 významné interpretační pravidlo pro část třetí. Pod pojmem „ministerstva“ se mají pro účely části třetí rozumět jak ministerstva stricto sensu (§ 1 zákona), tak rovněž ostatní ústřední orgány státní správy (§ 2 zákona). Dále tento paragraf stanoví povinnost plnit úkoly stanovené zákonem a jinými právními předpisy, jakož i povinnost plnit úkoly, které mají základ v členství České republiky v Evropské unii, dalších uskupeních a mezinárodních organizacích za předpokladu, že jsou pro Českou republiku závazné.[27] V totožných intencích je psáno i ustanovení § 25 zákona.

Následně zákon v § 21 uvádí bezpodmínečnou vázanost ústavními zákony a zákony. Do výčtu zařazuje i vázanost usneseními vlády. Z povinnosti řídit se usneseními vlády je možno dovodit podřízenost ministerstev vládě,[28] stejně jako z § 22, § 23 a § 24 zákona. Pro konečné pochopení vztahu ministerstev a vlády je nezbytné uvést ustanovení § 28 zákona, které vládě svěřuje řídicí, kontrolní a sjednocovací pravomoci vůči činnosti ministerstev.[29]

Pro ministerstva je stanoven určitý okruh působnosti, z něhož vystoupení není dovoleno. Z § 22 a § 23 zákona jim plyne povinnost pracovat vůči vládě a o „návrzích závažných opatření“[30] informovat veřejnost.

Ministerstva jsou vázána rovněž meziministerskou informační povinností. Zakládá se tak horizontální součinnost mezi orgány. Nižší orgány jsou pak nuceny v rámci vertikální spolupráce poskytovat ministerstvům jako nadřízeným úřadům informace, jež jsou nezbytné pro jejich činnost na ústřední úrovni, ačkoliv z litery zákona vyplývá toliko jednosměrná sdělení. Tyto povinnosti vyplývají z ustanovení § 27 zákona.[31]

Tato pravidla jsou pro fungování ústředních orgánů svou povahou „klíčová“,[32] spolu s ostatními maximy, poněkud obecnějšího charakteru prozařující z ústavní úrovně, podle autora tvoří okruh principů, kterým je nezbytné věnovat náležitou pozornost při realizaci ministerské činnosti.

Závěr

Formální postavení ústřední státní správy či ústředních správních úřadů, které lze považovat za termíny synonymního charakteru, tvářící se jako neotřesitelné, bylo zásadním způsobem „doplněno“ klíčovým usnesením Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl.ÚS 52/04 o materiální hledisko.

Ingerence Ústavního soudu tak pro právní praxi znamená, že § 1 a 2 kompetenčního zákona neposkytují adresátovi právních norem taxativní (konečný) výčet ústředních orgánů státní správy, ale je nezbytné při jejich identifikaci postupovat tzv. „testem materiálních znaků ústředních orgánů státní správy“.

Nevyhnutelné je konstatování, že na judikaturu Nejvyššího správního soudu (sp. zn. Komp 1/2004) a Ústavního soudu (sp. zn. Pl.ÚS 52/04) reagoval zákonodárce při novelizacích kompetenčního zákona. Český telekomunikační úřad byl přidán do výčtu dalších ústředních orgánů již zmíněným zákonem č. 95/2005 Sb. a Rada při rozhlasové a televizní vysílání byla rovněž začleněna do výčtu dalších ústředních orgánů, a to zákonem č. 250/2014 Sb. Zákonodárce se takto formou zákona do určité míry snaží dohánět judikaturu.

Seznam použité literatury

Obecná teoretická publikace

[1] Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 826 s., ISBN 978-80-7179-254-3.

Odborný komentář

[1] Klíma, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání, Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-140-3.

Judikatura

[1] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. Pl.ÚS 6/07 [online]. 2015 [cit. 2015-02-19].

Dostupné z:

http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=65051&pos=1&cnt=1&typ=result

[2] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2004, sp. zn. Komp 1/2004, č.j. Komp 1/2004-70 [online]. 2015 [cit. 2015-02-19].

Dostupné z:

https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgrptgmzzl5zwex3oonzq& groupIndex=0&rowIndex=0.

[3] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. Na 350/2003, č.j. Na 350/2004-4 [online]. 2015 [cit. 2015-02-19].

Dostupné z:

https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgrptenrxl5zwex3oonzq& groupIndex=0&rowIndex=0.

[4] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. Komp 1/2003, č.j. Komp 1/2003-27 [online]. 2015 [cit. 2015-02-24].

Dostupné z:

https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgnptcmc7onrf63ttom& groupIndex=0&rowIndex=0.

[5] Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl.ÚS 52/04 [online]. 2015 [cit. 2015-02-27].

Dostupné z:

http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=68229&pos=1&cnt=1&typ=result.

[6] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 A 98/93 [online]. 2015 [cit. 2015-02-23].

Dostupné z:

https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptcojzgnpxg2ttl4ytc& groupIndex=1&rowIndex=0.

Právní předpisy

[1] Zákon č. 95/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[2] Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2010 č. 294/2010 Sb.

[3] Zákon č. 304/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony.

[4] Zákon č. 250/2014 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o státní službě.

[5] Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky („kompetenční zákon“), ve znění pozdějších předpisů.

[6] Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky („kompetenční zákon“), ve znění zákona č. 304/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony.

[7] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů.

[1] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. Komp 1/2003, č.j. Komp 1/2003-27 [online]. 2015 [cit. 2015-02-24]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgnptcmc7onrf63ttom& groupIndex=0&rowIndex=0.

[4] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, čl. 79 odst. 1.

[5] Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7179-254-3, s. 59.

[6] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, čl. 68 odst. 5.

[7] Klíma, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání, Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-140-3, s. 591.

[8] Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kompetenční zákon“).

[9] Klíma, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání, Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-140-3, s. 590.

[10] Kompetenční zákon, § 1.

[11] Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7179-254-3, s. 120.

[12] Kompetenční zákon, § 28a.

[13] Kompetenční zákon, § 2.

[14] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. Pl.ÚS 6/07 [online]. 2015 [cit. 2015-02-19]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=65051&pos=1&cnt=1&typ=result

[15] Vrchní soud věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě, jelikož k rozhodnutí sporu nebyl věcně příslušný pro důvod, že Rada není ústředním orgánem státní správy.

[16] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 A 98/93, č.j. 6 A 98/93-10 [online]. 2015 [cit. 2015-02-23]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptcojzgnpxg2ttl4ytc& groupIndex=1&rowIndex=0.

[17] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 A 98/93, č.j. 6 A 98/93-10 [online]. 2015 [cit. 2015-02-23]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptcojzgnpxg2ttl4ytc& groupIndex=1&rowIndex=0.

[18] Jednalo se o kompetenční žalobu ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) správního řádu soudního (dále jen „s. ř. s.“). NSS nicméně žalobu odmítl s odůvodněním, že stranami kompetenčního sporu mohou být v rámci předmětného ustanovení s. ř. s. toliko ústřední orgány státní správy mezi sebou, přičemž Bezpečnostní informační služba jím podle Nejvyššího správního soudu není pro neuvedení v kompetenčním zákoně.

[19] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. Komp 1/2003, č.j. Komp 1/2003-27 [online]. 2015 [cit. 2015-02-24]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgnptcmc7onrf63ttom& groupIndex=0&rowIndex=0.

[20] Jednalo se o kompetenční spor mezi Českým telekomunikačním úřadem a Úřadem na ochranu osobních údajů ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. NSS rozhodl, že Český telekomunikační úřad nebyl v době rozhodování ústředním orgánem státní správy, a proto mezi oběma úřady nemohl vzniknout kompetenční spor v dikci předmětného ustanovení s. ř. s.

[21] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2004, sp. zn. Komp 1/2004, č.j. Komp 1/2004-70 [online]. 2015 [cit. 2015-02-19]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgrptgmzzl5zwex3oonzq& groupIndex=0&rowIndex=0.

[22] ÚS návrh odmítl s odůvodněním, že se nejedná o kompetenční spor, k jehož řešení by byl příslušný, jelikož ve smyslu materiálního hlediska prohlásil Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, aniž by byla v době rozhodování součástí výčtu ústředních orgánů státní správy v kompetenčním zákoně (ve znění zákona č. 304/2008 Sb.), za ústřední orgán. Pro spory mezi ústředními orgány státní správy ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je tak příslušný podle § 97 odst. 4 s. ř. s. NSS.

[23] Kompetenční zákon, ve znění zákona č. 304/2008 Sb.

[24] Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl.ÚS 52/04 [online]. 2015 [cit. 2015-02-27]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=68229&pos=1&cnt=1&typ=result.

[25] NSS odmítl potvrdit v roce 2003 postavení ústředního orgánu státní správy Grantové agentuře České republiky, ačkoliv jím v materiálním hledisku podle jeho slov byla (srov. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. Na 350/2003, č.j. Na 350/2004-4 [online]. 2015 [cit. 2015-02-19]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgrptenrxl5zwex3oonzq& groupIndex=0&rowIndex=0.)

[26] Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl.ÚS 52/04 [online]. 2015 [cit. 2015-02-27]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=68229&pos=1&cnt=1&typ=result.

[27] Kompetenční zákon, § 20.

[28] Kompetenční zákon, § 21.

[29] Kompetenční zákon, § 28.

[30] Kompetenční zákon, § 22 a § 23; srov. čl. 17 odst. 5 Listiny.

[31] Kompetenční zákon, § 27.

[32] Klíma, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání, Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-140-3, s. 592.

Jak citovat tento text?

Šimek, Filip. Ústřední státní správa v ČR: střet zákona a judikatury [online]. E-polis.cz, 25. listopad 2015. [cit. 2025-03-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/ustredni-statni-sprava-v-cr-stret-zakona-a-judikatury.html>. ISSN 1801-1438.