USA se připravují na preventivní jaderný úder proti Rusku

Spojené státy urychleně modernizují a rozšiřují svůj jaderný arzenál. Cílem tohoto rozsáhlého přezbrojení tisíců jaderných hlavic, raket a ponorek není a kvůli svému rozsahu ani nemůže být „válka proti teroru“ či neutralizace druhořadých „darebáckých států“. Spojeným státům jde o eliminaci strategických nukleárních sil Ruska a Číny a o získání naprosté jaderné a z ní odvozené politické převahy nad nimi v 21. stol. Ostatní velmoci sice také zbrojí, ale bez ohledu na rétoriku médií o návratu nového kola studené války, na soutěž se Spojenými státy nemají ani ekonomické, finanční ani technologické schopnosti.

USA se připravují na preventivní jaderný úder proti Rusku

Spojené státy urychleně modernizují a rozšiřují svůj jaderný arzenál. Cílem tohoto rozsáhlého přezbrojení tisíců jaderných hlavic, raket a ponorek není a kvůli svému rozsahu ani nemůže být „válka proti teroru“ či neutralizace druhořadých „darebáckých států“. Spojeným státům jde o eliminaci strategických nukleárních sil Ruska a Číny a o získání naprosté jaderné a z ní odvozené politické převahy nad nimi v 21. stol. Ostatní velmoci sice také zbrojí, ale bez ohledu na rétoriku médií o návratu nového kola studené války, na soutěž se Spojenými státy nemají ani ekonomické, finanční ani technologické schopnosti.

Spojené státy jsou na jedné straně bezesporu skvělá a svobodná země. Ale jsou i moderním impériem nové doby, jehož moc překračuje ve všech směrech, všechny své hranice. Bylo by chybou pro jedno nevidět druhé, protože Spojené státy hrají riskantní hru, v které nejde o nic menšího než o globální moc a v sázce není nic většího než soudný den nás všech.

Nastává renesance jaderných zbraní

Názor o nepoužitelnosti jaderných zbraní pochází z někdejšího stavu rovnováhy v jejich „kvalitě“ a množství, kterého v době studené války dosáhly USA a SSSR. „Hromady“ raket a jaderných hlavic, které obě strany nahromadily, totiž zaručovaly vzájemné a naprosté zničení USA a SSSR bez ohledu na to, kdo by zahájil jaderný útok jako první (MAD – mutual assured destruction). Tato patová situace samozřejmě znemožňovala jakékoliv užití jaderných zbraní. Jaderné zbraně, k „velké lítosti“ stratégů a ideologů na obou stranách, se tak v době studené války staly tou absolutně nejdražší a zároveň nejméně použitelnou zbraní všech dob.

Změna v možnosti reálného použití jaderných zbraní, paradoxně nastává až dnes, prakticky dvě dekády po zániku komunismu. Politické důvody otevřeně nejlépe vyjádřil Zbigniew Brzezinski: „Pokud se Rusko znovu stane samostatnou mocností, asertivně se snažící znovu získat kontrolu nad jihem (střední Ásie) anebo vytvoří alianci s Čínou či s ní bude spolupracovat, potom bude americká dominance Euroasie dramaticky ohrožena… Amerika proto musí být připravena použít všechny prostředky, aby nebyla vyloučena ze hry na nejdůležitější šachovnici…“

Renesanci úvah o možném politickém, ale i vojenském použití jaderných zbraní pak způsobuje úpadek ruských strategických sil. Ten nabyl charakteru prakticky jednostranného odzbrojení na minimální úroveň. A to za situace, kdy Spojené státy dosáhly průlomových technologických inovací, které jim umožňují modernizovat a rozšířit svůj strategický arzenál na kvalitativně vyšší úroveň a z ní získat jednoznačnou jadernou převahu nad Ruskem.

Vzhledem k tomu, že na celém světě neexistuje žádný jiný potenciální protivník pro Spojené státy, s výjimkou Ruska a Číny, vůči kterému by velice nákladná a jednoznačně ofenzivní modernizace mnoha set amerických mezikontinentálních raket, tisíců jaderných hlavic, desítek bombardérů a ponorek, měla jakýkoliv smysl, nelze pochybovat o tom, „kdo“ je cílem tohoto amerického vyzbrojování. Navíc, G.W.Bush i další představitelé americké administrativy opakovaně prohlásili, že považují doktrínu „vzájemně zajištěného nukleárního zničení“ velmocí (MAD) za překonanou. Jak řekl Donald Rumsfeld „MAD is dead“.

Vzhledem k tomu, že MAD je pro Američany „mrtvá záležitost“, Rusové jsou slabí (a Číňané ještě slabší), je logické, že USA usilují o získání takových schopností, které by jim umožnily, budou-li USA chtít, jednorázově zničit celý ruský i čínský raketojaderný potenciál prvním úderem. A to při minimalizaci civilních obětí protivníka i ekologických škod a při zachování nulového rizika zasažení amerického území odvetným úderem náhodně přeživší ruskou či čínskou raketou. Tomu odpovídá i současné ofenzivní rozmisťování amerického raketojaderného arzenálu do výchozích pozic naposledy zaujmutých ve výhni studené války v 80. letech.

Americe jde bezesporu o to získat schopnost „vypnout“ jaderné arzenály Ruska (a Číny) - doslova získat schopnost je jednostranně nukleárně odzbrojit, tak de facto znovu obnovit svůj raketojaderný monopol a udržet si postavení „hegemona na nejdůležitější euroasijské šachovnici“.

Slabý dědic impéria Zla

Zhrzené milenky bývají velmi nepříjemné. Rusko rezignovalo na svoji marnou snahu z 90. let, stát se součástí západu a všeobecně se snaží vystupovat až jako nepříjemně silný a sebevědomý partner, který se právě proti západu nejčastěji vymezuje. Součástí nové ruské asertivity v zahraniční politice, je i mediálně vděčné, občasné předvádění svalů, jako je z vojensko-strategického hlediska bezcenná vakuová bomba či slavnostní křtění „prázdného“ ponorkového trupu. Jenže, západní jestřábové využívají této imitace ruské vojenské síly k přirovnávání vojenské moci Ruska k agresivnímu Sovětskému svazu a takto vytvořené obavy z Ruska k prosazení svých vlastních záměrů.

Skutečná vojenská síla a schopnosti Ruska jsou při tom zcela jiné. Rusko má dnes o 80% méně ponorek, o 39% méně strategických bombardérů a o 58% méně balistických raket, než-li SSSR v roce 1991. Úpadek ruského arzenálu je však ještě mnohem větší - protože jen málo z toho, co Rusko stále ještě má, je použitelné.

Co se jaderného arzenálu týká, je pravda, že Rusko má přibližně 3.500 jaderných hlavic velkého účinku. Z tohoto čísla ovšem nelze usuzovat, jak se v případě argumentace zastánců protiraketové obrany často děje, že počet hlavic odpovídá i počtu nosičů a tedy vojensky použitelné ruské jaderné síle. Většina ruských hlavic je totiž zakonzervována k dlouhodobému skladování. Bez vlastních raketových nosičů, které by je byly schopny dopravit na cíle, je vojensky zcela bezcenná.

Co totiž Rusku chybí jsou právě tyto raketové nosiče. V roce 1991 SSSR disponoval celkem 1.300 mezikontinentálními raketami. Dnešní Rusko nominálně stále ještě vlastní 560 balistických raket, jenomže 80 % z nich již překročilo nejzazší hranici své životnosti a musí být, už z důvodu prosté ruské sebezáchovy, co nejdříve sešrotovány. A nejlépe nahrazeny novými raketami. Jenomže ty Rusko nemá. Jeho výrobní kapacita vychvalovaných raket nové třídy Topol, která má dosloužené předchůdkyně nahradit, činí dnes pouze okolo 10 kusů ročně. Proto Rusko nestíhá nahrazovat vyřazované staré rakety novými a v důsledku toho bude mít Rusko v roce 2010 pouze 150 (a podle některých odhadů dokonce pouze okolo 100) pozemních mezikontinentálních raket. Je zřejmé, že výše uvedené „hromady“ jaderných hlavic tak Rusku budou v té době více méně úplně k ničemu.

Naproti tomu Spojené státy budou v roce 2010 disponovat nejméně čtyř až pětinásobnou převahou nad Ruskem, v počtu pozemních mezikontinentálních nosičů jaderných zbraní (USA již dnes mají 560 zmodernizovaných raket a staví další).

Co se ruských strategických bombardérů týče, jejich hlídkové lety byly znovu po 15 letech s velkou slávou letos obnoveny. Kolik z ruských bombardérů je však, po mnoha letech velmi omezené údržby, skutečně schopných letu, není zatím známo. Jako vodítko je možno vzít stav ruského stíhacího letectva, v kterém jen polovina ze všech letadel, která jsou oficiálně ve službě, je letuschopných, ale jen pouhých 32 %, z celkového stavu všech strojů, je schopno skutečného operačního nasazení.

Co se umístění ruských strategických bombardérů týče, nalézají se pouze na dvou základnách (ostatní nemají příslušné zázemí). Jenže, jejich jaderná výzbroj, s výjimkou plánovaných letů a na rozdíl od americké praxe, je z bezpečnostních důvodů skladována mimo území základen. Z toho důvodu není ruské strategické letectvo schopno reagovat na žádný nepředpokládaný vývoj a z hlediska USA je velmi snadné jej eliminovat překvapivým americkým útokem.

Nejtristnější situace v ruských strategických silách ovšem panuje ve vojenském námořnictvu. Rusko sice nedávno slavnostně spustilo na vodu novou raketonosnou ponorku, což vyvolalo spekulace o znovuzrození někdejší ruské pýchy – ponorkového loďstva. Ty byly hojně živeny jak vlastní kremelskou propagandou, tak i západními médii. Pravda je jiná. Tato nová ponorka bude do aktivní služby uvedena nejdříve v roce 2010 a další ji do operačního nasazení mohou následovat ne dříve než po roce 2015 (*).

Co se stávajících ponorek týče, Rusko má v současnosti v aktivní službě pouze šest raketonosných ponorek, jejichž kvalita i životnost je vyčerpaná. Naprostou většinu roku kotví v přístavu, kde jsou více než snadným terčem. Chybí jim údržba, modernizace i zkušené posádky. Ruské raketonosné ponorky podnikly v loňském roce pouze dvě krátké plavby, což srovnáme-li s více než čtyřiceti plavbami amerických raketonosných ponorek ve stejném období a více než šedesáti plavbami sovětských raketonosných ponorek v roce 1990, svědčí o jejich katastrofálním stavu.

Úpadek ruského ponorkového námořnictva se projevil i při cvičení v roce 2004 (dokonce za Putinovy přítomnosti), když všechny tři, z ponorky odpálené balistické rakety buď zcela selhaly nebo po startu nabraly špatný kurz a musely být zničeny. Naprosto stejně pak skončily pokusy o odpálení balistických raket z raketonosných ponorek při cvičení v létě a opět znovu na podzim 2005. (*)

Není-li ruské námořnictvo schopno odpalovat balistické rakety v rámci předem připraveného cvičení, jaká by byla jeho schopnost odpálit své balistické rakety v případě náhlého překvapení?

Na stráži demokracie

V důsledku extrémního prodloužení doletu, přesnosti zásahu a schopnosti nést jaderné hlavice na raketách s plochou dráhou letu, které nepodléhají žádným odzbrojovacím dohodám, získaly USA v současnosti schopnost zasáhnout libovolný cíl na území Ruska, včetně raketojaderných základen, a to i bez použití mezikontinentálních raket či raket středního doletu.

Stávající Bushova administrativa, po období uvolnění v 90. letech, opět rozmístila americké lodě a ponorky, vybavené těmito raketami do palebných postavení v blízkosti ruských pobřežních vod, a to v množstvích odpovídající situaci z konce studené války.

Bezesporu jedním z nejagresivnějších kroků celé Bushovy vlády je historicky nebývalá redislokace amerických raketových ponorek z Atlantiku do severního Tichého oceánu. Z tohoto směru totiž není Rusko chráněno proti případně vystřeleným americkým balistickým raketám radary včasné výstrahy a je tedy z této strany „slepé“, a to až do okamžiku případného překvapivého dopadu raket na cíle v Rusku.

Bushova vláda rovněž zrealizovala rozsáhlou modernizaci amerických jaderných hlavic, V jejím důsledku zvýšily americké zbraně pravděpodobnost zničení ještě nevystřelené ruské mezikontinentální rakety, chráněné v betonovém silu, z 12 % (stav předcházející modernizaci) na současných 90 %. Tato modernizace mnoha set jaderných hlavic má smysl pouze tehdy, plánují-li USA první úder proti Rusku (protože bombardovat prázdná raketová sila je logicky nesmysl).

Pokud by USA provedly první úder takto modernizovanými zbraněmi proti ruským raketovým základnám, pak pouze okolo 10 % pozemních ruských raket, tedy 10 - 15 raket (sic!) by mělo být schopno přežít americký první úder, vedený mezikontinentálními raketami a to pouze za předpokladu, že by USA nenasadily proti jednomu cíli více útočných prostředků, což bezesporu mohou. Obdobně zdecimovány by jistě byly i střely na ruských bombardérech a ponorkách. Navíc by i minimální počet přeživších ruských raket mohl být dále snížen prostřednictvím masivních úderů amerických raket s plochou dráhou letu.

Americký první úder by byl politicky nepřijatelný, pokud by hrozilo, že byť jediná raketa, v rámci ruské nebo čínské odvety by mohla zasáhnout USA. Proto i z tohoto důvodu budují Spojené státy intenzivně svoji protiraketovou obranu, která by měla být schopna zlikvidovat přeživší zbytky ruských (a případně čínských) raket po americkém prvním úderu, a které by se měly počítat doslova pouze na jednotky kusů.

V této souvislosti je důležité, že 10 kusů antiraket umístěných v Polsku není tak nízké číslo jak se zdá, protože by nestálo proti „tisícům raket“, jak zastánci protiraketové obrany často argumentují, ale proti pouze několika střelám. Navíc, americká protiraketová obrana nebude spočívat pouze na jediné základně a počet antiraket může být, po vybudování kterékoliv základny, logicky, kdykoliv zvýšen.

Ti, kteří výše uvedená fakta odmítají s tím, že USA „určitě nikdy nepoužijí jaderné zbraně jako první a zcela jistě o tom ani neuvažují“, jistě nevědí, že v současnosti odtajněné dokumenty Bílého domu z roku 1969 (mladší jsou ještě utajované), prokazují existenci celkem pěti plánů pro vedení nukleární války, z nichž tři (sic!) byly založeny na preventivním a překvapujícím jaderném úderu Spojených států proti SSSR.

Stávající Bushova administrativa je též první vládou od korejské války, která nejen nevylučuje preventivní použití jaderných zbraní, ale dokonce zcela veřejně uvažuje o použití jaderných zbraní při útoku proti prokazatelně stále ještě nejaderné zemi (Irán).

Pokud americké politické vedení stupňuje americkou nukleární moc, pak tak činí v prvé řadě proto, aby získalo více moci politické. A zcela jistě nikoliv proto, aby rozpoutalo nukleární apokalypsu, na které nemá zájem nikdo - protože z ní nelze získat zhola nic. Bylo by tedy omylem považovat americké kroky, podniknuté s cílem získat jadernou nadvládu nad Ruskem a Čínou, jako krok, který nutně povede k americkému prvnímu úderu a tedy k válce samé. Je více než jisté, že pokud Spojené státy bezpečně získají schopnost jednorázově eliminovat raketojaderný potenciál Ruska a Číny, pak, s velkou pravděpodobností, Amerika tuto svou schopnost pouze přetaví v diplomacii.

Politická moc a prestiž Ruska a Číny, by americkým „vypnutím“ jejich nukleárních arzenálů, velmi, velmi upadla. Na rozdíl od Spojených států, jejichž moc, v důsledku získání jaderné převahy, či dokonce raketojaderného monopolu a z nich vyplývající vojenské svrchovanosti nad Ruskem a Čínou, by se tímto naopak zásadně posílila. Amerika by se stala „jediným šerifem ve městě s právem nosit (a použít) svou zbraň“. Dodejme jaderně nabitou.

Vítejme ve světě renesance jaderných zbraní. Kdo chce, ať věří, že jen pro „bohulibé cíle…“

Každá mince má dvě strany

Ti kdo věří, že Spojené státy jsou a hlavně budou stát vždy jen a pouze na té jediné správné straně, americkou jadernou převahu a případnou eliminaci moci autoritářského Ruska a totalitní Číny jistě, bouřlivě uvítají.

Na druhou stranu, americká jaderná nadvláda může přinést i významná rizika. Může ještě více zostřit americký unilateralismus, a vést ještě k větší americké agresivitě při jednostranném prosazování svých zájmů ve světě. Ne vždy jde USA jen o demokracii, svobodu a právo. Ne vždy jsou americkými spojenci „čistí hoši“ bez poskvrny. Amerika někdy jedná i z mnohem přízemnějších pohnutek, jde-li o suroviny a jejich kontrolu, vliv, moc či zkrátka o rozdílné názory. A nelze vyloučit ani „individuelní selhání amerických mocných“ tak, jako v případě vyvolání a vedení druhé irácké války.

Největší rizika však budou vyplývat z pokusu „vypnutých“ jaderných velmocí obnovit svůj „jaderný status“ a nastolit zpět situaci dnešní jaderné rovnováhy. Protože očekávat, že se Rusko a Čína se zásadním úpadkem své moci a prestiže smíří, je nereálné.

Rusko by se bezesporu vydalo cestou odstoupení o likvidaci raket středního doletu, jejichž „výroba“ a rozmístění je, stejně jako za chruščovových, časů, mnohem rychlejší a levnější, než výstavba mezikontinentálních raket nebo ponorkového loďstva. Evropská unie a Japonsko by se pak znovu staly rukojmími Ruska a Číny v jejich jaderné rivalitě s USA. Japonsko by na to pravděpodobně reagovalo vlastním znovuvyzbrojením, včetně získání vlastních jaderných zbraní. Jaderné Japonsko by řetězovou reakcí následovaly další asijské státy s Jižní Koreou v první řadě s celou řadou nepředvídatelných dopadů na lokální soupeření. Udržení Blízkého východu v nejaderném stavu, za situace všeobecného jaderného zbrojení a vzniku nových jaderně vyzbrojených zemí, by se stalo jistě jen zbožným přáním. Co se Evropy týče, vztahy mezi evropskými státy navzájem a vůči USA by prošly bezesporu velkou krizí. Pravděpodobně i proto USA tolik akcentují vznik své přítomnosti a zvláštních vztahů ve Střední Evropě.

Největším nebezpečím ovšem bude extrémní nárůst hrozby neočekávaného vypuknutí jaderných úderů mezi velmocemi, a to paradoxně právě z důvodu nukleární slabosti Ruska a Číny: Budou-li totiž Rusko a Čína přesvědčeny, že Amerika disponuje prostředky, které jsou schopny jedním úderem zlikvidovat celý jejich jaderný potenciál do té míry, že po něm již nebudou schopny provést, vůči Americe, svůj odvetný úder - pak budou vůdci Ruska a Číny, v každé budoucí krizi, pod tlakem provést jaderný úder vůči USA sami jako první. A to dokud k němu mají prostředky a „stůj co stůj“. Protože, budou-li otálet a Amerika je předběhne a prvním úderem je „jaderně odzbrojí“ tak, že by Rusko a Čína by již v odvetě neměly udeřit čím, pak by se Rusko s Čínou staly v několika minutách bezbrannými poraženými. A jako takoví by byli vydáni na milost podmínkám diktovaným vítěznou Amerikou.

Z toho důvodu budou udržovat Rusko a Čína svůj slabší raketojaderný arzenál ve stavu stálé nejvyšší pohotovosti, což může naopak na druhou stranu vyprovokovat (ale i z americké strany ospravedlnit) jednostranný americký odzbrojující úder vůči nim. Zvláště kdyby byl na takové úrovni, že by nezpůsobil významnější lidské ani ekologické ztráty.

Nebývalá bezpečnostní krize, která by po získání americké nukleární převahy nastala, by byla nesmírně nebezpečná pro celý svět. Riziko jaderného střetu by vystoupilo na úroveň nepoznanou od dob velkých krizí studené války. Prezidentská administrativa G.W.Bushe, jejíž vláda skončí příští rok, však závod o získání americké nukleární převahy již odstartovala. Spirála rizika se točí stále rychleji a zdá se, že zůstane světu jako rozhodně nejnebezpečnější dědictví neokonzervativních jestřábů, kteří před osmi lety nastupovali k moci s přáním „změnit svět“. Neuvěřitelné se pomalu stává skutkem.

1. Foreign Affairs: The Rise of U.S. Nuclear Primacy (Keir A. Lieber and Daryl G. Press), March/April 2006
2. Foreign Affairs: Nuclear Insecurity (Wolfgang K. H. Panofsky) September/October 2007
3. Foreign Affairs: Nuclear Exchange: Does Washington Really Have (or Want) Nuclear Primacy? (Peter C. W.
4. Flory, Keith Payne, Pavel Podvig, Alexei Arbatov, Keir A. Lieber, and Daryl G. Press) September/October 2006
5. Center for Strategic and Budgetary Assessments: Spending on US Nuclear Strategic Forces (S.M.Kosiak) Release: 2006

Autor: Lukáš Rázl

Autor je investiční poradce

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Problém ruského imperialismu: Mrtví drží živého

Smrt Boha a návrat Nadčlověka: Studie imoralismu Friedricha Nietzscheho

Dveře do NATO Rusku dokořán

Další články z rubriky

Nové libanonské exploze?

Fenomén volebních preferencí v České republice

Kterak zkušenosti v politice potvrdí, že „král je nahý“

Vložit komentář