Události vzniku Brettonwoodských dohod a následných institucí

22. květen 2006 Kateřina Říhová komentáře

Aktivity a myšlenky formující podobu mezinárodního obchodu od druhé poloviny 19. století vedly k vytvoření politicko-ekonomického nástroje pro regulaci a rekonstrukci mezinárodního obchodu po druhé světové válce. Na jeho vzniku se podílely zejména USA a Velká Británie, když v roce 1944 uzavřely v Bretton Woods dohodu pojmenovanou po tomto městě ležícím v americkém státě New Hampshire. Stěžejními otázkami dohody bylo vytvoření tří nových mezinár. ekonomických institucí, jejichž funkcí bylo zajištění stability světové ekonomiky.

Události vzniku Brettonwoodských dohod a následných institucí

Aktivity a myšlenky zmíněné v článku Události formující podobu mezinárodního obchodu od druhé poloviny 19. století vedly k vytvoření politicko-ekonomického nástroje pro regulaci a rekonstrukci mezinárodního obchodu po druhé světové válce. Na jeho vzniku se podílely zejména USA a Velká Británie, když v roce 1944 uzavřely v Bretton Woods dohodu pojmenovanou po tomto městě ležícím v americkém státě New Hampshire. Stěžejními otázkami dohody bylo vytvoření tří nových mezinár. ekonomických institucí[1], jejichž funkcí bylo zajištění stability světové ekonomiky[2]. Jmenovitě se jednalo o:

Mezinárodní měnový fond (MMF, IMF)
Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj (IBRD)[3]
Mezinárodní obchodní organizaci (ITO)

Kromě ekonomických institucí zahrnuje Brettonwoodský systém soubor dohod o uspořádání mezinárodní finanční a měnové soustavy po druhé světové válce, které byly přijaty na konferenci OSN, která se konala od 1. do 22. června 1944. Tuto konferenci svolal americký prezident Franclin Delano Roosevelt. Zúčastnilo se jí 44 států, které se později staly též zakládajícími členy OSN.

Mezi hlavní cíle dohod patřila podpora válkou zničeného hospodářství a podpora světového obchodu[4]. Měl být vytvořen jakýsi pomocný mechanismus, který by odstranil či alespoň zmírnil překážky stojící v cestě světovému obchodu a tak by podpořil rozvoj mnohostranného obchodu bez jakékoliv diskriminace. Samotní tvůrci Brettonwoodského systému si velmi dobře uvědomovali, že jen rozvoj a udržení celosvětového ekonomického růstu může zabránit dalším ničivým válečným konfliktům, které pokaždé zanechaly na všech zúčastněných zemích nedozírné ekonomické následky. Principem této myšlenky bylo, že se do onoho systému mohly zapojit vítězné i poražené země bez rozdílu. Po úspěšném vytvoření tohoto systému na mezinárodní úrovni následovaly pokusy o vytvoření systémů regionálních, z nichž nejznámější je například evropské integrační seskupení, známé dnes jako Evropské společenství.

Dále se uvažovalo o založení nového mezinárodního peněžního řádu a nastartování rozvoje mezinárodního úvěrového systému. Jednání probíhala tak, že delegáti jednotlivých zemí byli rozděleni do tří komisí. První z nich se zabývala zřízením Mezinárodního měnového fondu, druhá komise v čele s předsedou Keynesem jednala o vytvoření Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Třetí komise pak projednávala další způsoby mezinárodní finanční spolupráce, například vypracovala celou řadu doporučení pro hospodářskou a finanční politiku, navrhla omezení překážek mezinárodního obchodu a způsob podpory obchodních vztahů mezi státy. Za nejdůležitější výsledek konference se považuje dosažení dohody o zřízení Mezinárodního měnového fondu[5] a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj.

Velký význam byl přikládán vytvoření podmínek pro to, aby peněžní, měnová a obchodní politika zemí tyto cíle zaručovala. Další vývoj světového hospodářství však znemožnil úplné naplnění brettonwoodských dohod v jejich původní podobě. K založení Mezinárodní obchodní organizace vůbec nedošlo[6], místo ní se k oběma institucím dodatečně připojila ještě Všeobecná dohoda o clech a obchodu označovaná jako GATT[7]. Ta byla původně součástí tzv. Havanské charty z roku 1947, jejímž cílem bylo založit Mezinárodní obchodní organizaci a následně upravit celosvětový vývoj obchodu.

Ačkoliv obě výše zmíněné brettonwoodské instituce úspěšně pokračují ve své činnosti, vedly Kingstonské měnové dohody uzavřené v roce 1976 k faktické likvidaci Brettonwoodských dohod. Tyto byly však významným mezníkem ve vývoji světového obchodu. Položily základy pro vytvoření mezinárodní spolupráce v měnové a finanční oblasti a někteří autoři[8] označují Brettonwoodský systém za jádro mezinárodní úpravy ekonomických vztahů. Tento systém je tvořen několika mezinárodními institucemi a mnoha mezinárodními dohodami, které se utvářely během konferencí, svolaných na konci druhé světové války

Mezinárodní měnový fond (International monetary fund)

Jedná se o významnou mezinárodní mezinárodní organizaci, kterou je možné označit za specializovanou agenturu zapojenou do systému OSN, která svou činnost oficiálně zahájila v prosinci roku 1945. Účelem její zřízení bylo zajištění podpory mezinárodní měnové spolupráce zemí, usnadnění rozvoje mezinárodního obchodu, podpora stability měnových kurzů, zabránění konkurenčnímu znehodnocování měny,podpora volné směnitelnosti měn členských zemí, jakožto i poskytování jim úvěrů k vyrovnání přechodných deficitů v jejich platebních bilancích a mnoho dalších činností.

Členem Mezinárodního měnového fondu mohou být státy za podmínek stanovených Sborem guvernérů. Kritérium pro přijetí je řízení vlastních zahraničních vztahů, a způsobilost a ochota státu dodržovat závazky vyplývající mu z členství v této organizaci. Přitom není rozhodující velikost ani charakter ekonomiky daného státu. Mezi zakládající členy této organizace patřilo původně i Československo, avšak v roce 1954 muselo pro nedodržení svých závazků ukončit své členství, když nebylo schopno splnit informační politiku. V roce 1990 se tentokráte již jako Česká a Slovenská Federativní Republika stala naše země znovu členem. Jako jeden z mála států se tedy stalo členem IMF a IBRD dvakrát.

V současné době plní IMF celou řadu úkolů jako jsou například technická pomoc, příprava studií, šíření informací nebo spolupráce s ostatními organizacemi. Hlavní funkce mohou však být dle názoru některých autorů[9] rozděleny do tří částí:

Dohled a řízení činnosti a politiky členských zemí v příslušných otázkách[10]
Finanční otázky
Péče o mezinárodní likviditu

Prostředky MMF sestávají jednak z příspěvků členských zemí (kvót),či z výpůjček od mezinárodních finančních institucí nebo ze soukromých zdrojů. Významnou skutečností pro mezinárodní obchod je vytvoření tzv. zvláštních práv čerpání (special drawing rights) v roce 1969, jejichž cílem bylo zavést novou mezinárodní likviditu a peněžní rezervy[11].

Velmi zajímavé jsou i institucionální otázky IMF, rámec této otázky však značně přesahuje téma této práce, odkazuji proto na odborné publikace. Mezinárodní měnový fond měl a dosud má velký význam pro rozvoj mezinárodního obchodu, neboť do něj vnesl určitý řád a pomohl uspořádat měnové a jiné ekonomické vztahy mezi jednotlivými státy.

Světová banka (World Bank)

Ve skutečnosti je Světová banka spojením pěti specializovaných organizací:

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD)
Mezinárodní rozvojové asociace (IDA)
Mezinárodní finanční korporace (IFC)
Mnohostranná investiční záruční agentura (MIGA)
Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic (ISCID)

Všechny tyto organizace hrají nemalou roli při financování projektů v rozvojových zemích[12]. Nejstarší a zároveň nejdůležitější organizací této pětice je Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj ( dále jen Banka), která poskytuje půjčky vládám rozvojových zemí, aby mohly financovat projekty, které Banka považuje za užitečné pro rozvoj těchto zemí[13]. V roce 1947 se stala specializovanou institucí v rámci OSN a její hlavní sídlo je v ve Washingtonu D. C., dále má Banka pro výkon své činnosti desítky úřadoven po celém světě. Je úzce spjata právě s Mezinárodním měnovým fondem, a to tak, že jejím členem může být pouze člen Mezinárodního měnového fondu.

Vzájemná práva a povinnosti Banky a členských států jsou upraveny v Článcích dohody a jejich postavení je upraveno mezinárodním právem veřejným. Důležitým je závazek státu , který podepsal Články dohody, učinit všechny potřebné kroky k provedení svých závazků dle této dohody[14]. Nesplní-li členský stát závazky uložené mu mezinárodním právem, a tedy i závazky dle Článků dohody, nemůže se v žádném případě dovolávat svého vnitrostátního právního řádu.

Své prostředky získává Banka prováděním transakcí na kapitálovém trhu či formou příspěvků od členských států. Hlavní činností Banky je poskytovat členským státům půjčky, které však musí být i společně s úroky do několika let splaceny. Kromě toho, že tyto půjčky jsou náležitě úročeny, poskytne je Banka jen těm subjektům, kteří získaly státní záruku za půjčku. Toto je hlavní rozdíl mezi Bankou a IFC, která poskytuje kapitál i soukromým výrobním podnikům bez nutnosti státních záruk. Podmínky pro poskytnutí úroku Bankou jsou tedy mnohem přísnější. Kromě toho, že Banka půjčky poskytuje, může vystupovat i v roli ručitele za nějakou půjčku.

Mezi právní nástroje, které Banka pro své transakce používá, patří zejména smlouva o půjčce uzavřená s půjčitelem, doplněná případně smlouvu o ručení, dále pak všeobecné podmínky Banky pro půjčky. Všechny smlouvy jsou pak registrovány v souladu s článkem 102 Charty OSN u generálního tajemníka této organizace. Práva a povinnosti Banky, půjčitele a ručitele jsou platné a vynutitelné v souladu se smlouvou o půjčce a ručení bez ohledu na odlišnou vnitrostátní právní úpravu jednotlivých států.

Hlavním cílem Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj od počátku bylo a stále je přispívat k obnově a prosperitě členských států usnadňováním zahraničních kapitálových investic k produktivním účelům za podmínek, že není dostupný soukromý kapitál. Funkce banky v tomto směru lze však považovat až za subsidiární. Primárním podnětem, který po druhé světové válce vedl k vytvoření této instituce, byla potřeba obnovy ekonomik rozvrácených válkou a přeměna válečné ekonomiky a jejich výrobních prostředků pro mírové využití. Velkou roli hraje Banka i ve strážci růstu a vyrovnanosti mezinárodního obchodu, jakož i rovnováhy platebních bilancí. Výsledkem činnosti Banky mají kromě jiného být i zvyšování produktivity jednotlivých ekonomik či zkvalitňování životní úrovně obyvatelstva a zlepšování pracovních podmínek v jednotlivých členských státech.

Na závěr je důležité se zmínit i o právním postavení Banky. Jak již bylo řečeno, jedná se o mezivládní mezinárodní organizaci, které je na území každého člena přiznáno určité postavení, imunity[15] a výsady stanovené Články dohody tak, aby mohla plnit své funkce. Banka je jako právnická osoba nadána právní subjektivitou a mezi její způsobilosti lze zařadit zejména právo uzavírat smlouvy, nabývat nemovitý a movitý majetek a nakládat s ním, stejně tak i podávat návrhy na zahájení soudního řízení.

Mezinárodní rozvojová asociace (IDA) byla založena v roce 1960, jakožto organizace, která měla doplnit činnost Banky. Její činnost se v zásadě podobá právě činnostem Banky, pouze podmínky poskytování půjček nejsou tak přísné, tyto jsou poskytovány s menším úrokem či dokonce bezúročně, a to vládním i soukromým podnikům v nejchudších rozvojových zemích. Pro poskytnutí půjčky soukromým podnikům je však v tomto případě nutná státní garance. Také splatnost půjček je delší, často se jedná o splácení po dobu padesáti let, kdy počátek splátek začíná běžet až nějakou dobu po poskytnutí půjčky.

Mezinárodní finanční korporace (IFC) je organizací, jež měla za úkol posílit soukromý sektor v rozvojových zemích tím, že jim bude poskytovat dlouhodobé půjčky a záruky. Její vznik se datuje k roku 1956.

Mnohostranná investiční záruční agentura (MIGA) podporuje tok přímých investic z vyspělých států do rozvojových zemí. Dále zajišťuje transakce uskutečňované mezi rozvojovými zeměmi a poskytuje investorům záruky proti nekomerčním rizikům jako jsou vyvlastnění či válka. Na rozvoj mezinárodního obchodu působí od roku 1988[16], který byl rokem jejího vzniku.

Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic (ISCID), které své kompetence vykonává od roku 1966. Jeho účelem je poskytnout místo pro řešení sporů mezi investorem a státem, a tak zabezpečit tok investic. Vzniklo v souvislosti s uzavřením Úmluvy o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států, jenž odráží specifiku vztahů, pro které se nehodí běžná mezinárodní ani mezistátní obchodní arbitráž. V úmluvě je obsažena úprava smírčího i rozhodčího řízení.

Ani politika Světové banky nenechává odbornou veřejnost bez zájmu. Objevuje se kritika rozdílných podmínek pro půjčování financí jednotlivým státům. Podle těchto hlasů by spravedlnost a ekvita při poskytování pomoci členským zemím měly být na předním místě, neboť rozvojové země nezbohatnou díky výhodnějším podmínkám poskytování půjček. Řešením by tedy byla redistribuce vlivů a výhod od dominantních skupin států směrem ke státům rozvojovým. To však v praxi není možné, neboť ekonomicky silné státy si svůj vliv hlídají a brání.

Můj názor na danou problematiku je poněkud odlišný, neboť se domnívám, že na poskytování půjček a jiných finančních pomocí, ekonomicky slabým zemím za výhodnějších podmínek, nemůže být nazíráno jako na nespravedlivé. Rozvojové státy jsou slabé a potřebují mnohdy vhodně podpořit.

Literatura

Balaš, V., Šturma, P. Kurs mezinárodního práva. Praha: C.H.Beck, 1997.
Kagia R. Balancing the development agenda: The transformation of the World Bank under James D. Wolfensohn. Washington, D.C.: The World Bank, 2005.
Unlikely revolutionaries: The World Bank cannot go where its research is leading it. The Economist, 2005, svazek 736, č. 8445.

[1] Nazývaných tradičně jako brettonwoodské instituce. Tyto mají tolik společného,že si je řada lidí plete. Dokonce i jejich zakládající otec John Mayard Keynes na inauguračním zasedání MMF vyvolal rozpaky, když naznačil, že by fond měl být raději nazýván bankou a banka fondem.

[2] Vytyčením těchto funkcí tak mezinárodní komunita reagovala na potíže, které ohrožovaly stabilitu mezinárodního finančního a ekonomického systému.

[3] Označovanou též jako Světová banka.

[4] Ozývají se však i kritické hlasy proti oficiální technické pomoci. Jedním z nejtvrdších světových kritiků takového systému pomoci je i David Korten, jenž má za sebou třicetiletou praxi v USAID, Fondově nadaci a ve Světové bance. Vede mezinárodní síť dobrovolníků organizovanou pod hlavičkou People-Centered Development Forum, tato se zabývá vytvářením alternativní vize rozvoje prostřednictvím občanských aktivit. Jeho závěr zní, že oficiální pomoc, tak jak ji poskytuje Světová banka, nadělá více škody než užitku. Korten věří, že současný systém poskytování pomoci přispívá ke zvyšujícím se nerovnostem v chudých zemích a brání jim v dosahování ekonomické spravedlnosti a udržitelného rozvoje. Dle jeho názoru neexistuje názornější příklad instituce, která ztělesňuje disfunkčnost poskytování technické pomoci, než je Světová banka.

[5] Tento byl víceméně založen dle návrhu amerického ekonoma Harryho D. Whita.

[6] V roce 1948 byla sice dojednána Charta o Mezinárodní obchodní organizaci, avšak k její ratifikaci již nedošlo. O tento výsledek se zasloužilo hlavně stanovisko Kongresu USA, dle nějž by řada ustanovení V Chartě a následný vznik ITO mohly ohrozit suverenitu země. Tento postoj USA byl však poněkud paradoxní, neboť právě ony sehrály v přípravě Havanské charty klíčovou roli a aktivně se účastnily samotné diplomatické konference v Havaně.

[7] Tato dohoda byla vytvořena v sérii konferencí, které se konaly f rozmezí let 1946-1948.

[8] Balaš, V., Šturma, P. Kurs mezinárodního práva. Praha: C.H.Beck, 1997,s. 73.

[9] Baláš, V., Šturma, P. Kurs mezinárodního ekonomického práva. Praha: C.H.Beck, 1997, s. 81.

[10] Zde se jedná zejména o dohled nad směnnými kursy, mnohostranným platebním systémem a převody.

[11] Tento institut byl zakotven do stanov IMF při jejich prvním doplnění 28. července 1969. Jeho otcem byl belgický ekonom R. Triffin.

[12] Ovšem i Světová banka prošla nelehkým vývojem a mnohými obdobími kritiky své politiky. Zvláště v roce 1995 vyjádřila široká veřejnost nespokojenost s její činností. Během následujících 10 let, kdy v jejím čele stál 9. prezident James D. Wolfensohn, se politika Světové banky výrazně změnila ve prospěch rozvojových zemí. Na tuto situaci reagoval i článek v The Economist z roku 2004, ve kterém výslovně stálo, že Světová banka dělá pro boj s chudobou více než kterýkoli státní orgán. Konfrontována otázkou významnosti a důležitosti pomoci rozvojovým zemím, přebudovala Světová banka své poslání s cílem minimalizovat světovou chudobu. Válka s chudobou byla nyní v očích Wolfensohna považována za světovou válku, s kterou je zapotřebí a vyrovnat se a bojovat se stejným nasazením a houževnatostí jako s oběma Světovými válkami či Studenou válkou. Viz: Kagia R. Balancing the development agenda: The transformation of the World Bank under James D. Wolfensohn. Washington, D.C.: The World Bank, 2005. s. 2.

[13] Může jít o financování výstavby dopravní infrastruktury, rozvoj telekomunikací, rozvoj průmyslu, vzdělanost, etc.

[14] Jedná se hlavně o závazky finančního charakteru.

[15] Imunit a výsad požívají např. úředníci a zaměstnanci Banky. Tyto mají funkční povahu a týkají se sporů vzniklých z jednání, která podnikli ve své úřední hodnosti. Rovněž archivy Banky jsou nedotknutelné. Banka je absolutně vyňata z jakékoliv celní a daňové povinnosti.

[16] Bez uvedení autora. Unlikely revolutionaries: The World Bank cannot go where its research is leading it.The Economist, 2005, svazek 736, č. 8445, s. 94.

Jak citovat tento text?

Říhová, Kateřina. Události vzniku Brettonwoodských dohod a následných institucí [online]. E-polis.cz, 22. květen 2006. [cit. 2025-03-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/udalosti-vzniku-brettonwoodskych-dohod-a-naslednych-instituci.html>. ISSN 1801-1438.