Události formující podobu mezinárodního obchodu od druhé poloviny 19. století

2. květen 2006 Kateřina Říhová komentáře

Snaha států o úpravu vzájemných obchodních vztahů a získání obchodní převahy nad ostatními, se datuje již od antických dob. Zaměřme se ale na institucionální vývoj mezinárodního obchodu v moderním slova smyslu, který lze sledovat teprve od druhé poloviny 19. století. Jak uvádí i někteří autoři (Rozehnalová-Týč 2006, 7), jde o období, ve kterém se setkáváme jak s opatřeními protekcionistickými, tak i s obdobími, kdy vítězí myšlenky ústící v praktické politice do liberalizace mezinárodního obchodu a odstraňování jeho bariér. Tehdejší centra světového obchodu představovala Evropa a USA (Ty však byly i v tomto období ovládány silným protekcionismem vyznačujícím se vysokými celními tarify na dovážené zboží).

Události formující podobu mezinárodního obchodu od druhé poloviny 19. století

Regulace mezinárodního obchodu probíhala krůček po krůčku na bilaterální úrovni, kdy si státy vzájemně poskytovaly úlevy či výhody, a tak tomu bylo až do 40. let minulého století, kdy se vývoj přehoupl na regulaci postavenou na multilaterálním základě, kdy státy sjednávaly mnohostranné smlouvy, jejichž cíle se značně lišily, byť byly uzavírány vždy v duchu podpory liberalismu mezinárodního obchodu. Takto se například setkáváme se smlouvami regulujícími určité obchodní aspekty, jako je například odstranění překážek obchodu a jeho liberalizace (GATT). Dalším druhem smluv jsou smlouvy zakládající mezinárodní organizace (smlouvy zakládající např. Světovou obchodní organizaci, Mezinárodní měnový fond) či smlouvy, kterými státy sjednávají vznik určitého celku (zóna volného obchodu, celní unie, jednotný vnitřní trh).

Státy, jakožto obchodní partneři pochopily, že pouhá smluvní regulace jejich vzájemných vztahů je nevyhovující a začaly přikládat pozornost vytváření regulace institucionální. Jako průlom dosavadní merkantilistické politiky podporující protekcionismus panující v Evropě od 15. století, se ukázala být smlouva mezi Francií a Velkou Británií z roku 1860 (tzv. smlouva Cobden – Chevalier). I když se smluvně týkala pouze těchto dvou států, její význam spočíval v roli jakéhosi průkopníka v uzavírání smluv s dalšími evropskými státy označovanými jako “síť Cobdenových smluv“. V těchto smlouvách se již objevuje institut doložky nejvyšších výhod. Jejich výsledkem bylo snížení celních tarifů, sjednání výhod týkajících se dopravy a dalších otázek spjatých s obchodem. Uvolnění se nevztahovalo na zemědělské produkty. O liberalizační tendenci se zasloužil jednak neustálý vývoj mezinárodního ekonomického dění, na který bylo třeba náležitě reflektovat, tak i ekonomické teorie odmítající silný protekcionismus, jakými byly i koncepce absolutních a komparativních výhod zastávané A. Smithem a D. Ricardem. Tyto teorie vnímaly mezinárodní obchod jako základní předpoklad ekonomického rozvoje země a zvyšování jejího bohatství, jakožto i blaha obyvatel. Jako jeden z možných dokladů pravdivosti je případ tzv. obilných zákonů (Corn Laws) v první polovině 19. století, které se uplatňovaly na území Velké Británie. Vláda na jejich základě aplikovala vysoká cla na dovoz zahraničního obilí, kdykoliv hrozil pokles cen obilí na domácím trhu. Obilné zákony vyhovovaly zájmům landlordů, kteří ovládali horní sněmovnu Parlamentu a dokázali tak úspěšně bránit všem pokusům o prosazení volného dovozu obilí. Teprve po volební reformě, která oslabila jejich politickou moc, dokázali reprezentanti anglické buržoazie v roce 1846 prosadit zrušení obilných zákonů. Poté co Velká Británie otevřela svůj domácí trh dovozům levného zámořského obilí, drahá domácí produkce obilí jim začala ustupovat. Anglické zemědělství se začalo rychle zmenšovat a kapitál společně s prací a ostatními výrobními faktory se začaly přesouvat do průmyslu. V následujících desetiletích začala Velká Británie prožívat rychlý průmyslový vzestup a stala se proslulou „dílnou světa“ (Holman 2002, 114).

Toto období uvolnění mezinárodního obchodu však netrvalo v Evropě dlouho a rok 1879 můžeme právem označit za postupný návrat k protekcionismu. O tento vývoj se zasloužilo především Bismarckovo Německo, když zvyšuje celní tarify u řady dovážených položek. A právě zde se uplatňuje a světový obchod ovlivňuje teorie Friedricha Lista, představitele klasické německé školy. List se domnívá, že svobodný mezinárodní obchod vyhovuje pouze Anglii, jako nejrozvinutější ekonomice tohoto období, avšak negativně působí na ekonomiky nerozvinuté.

Tempo zvyšování protekcionismu udává Francie, kde v roce 1892 dochází k vypršení lhůt, na kterou byly sjednána většina mezinárodních smluv. Francie zavádí nové zvýšené celní tarify a její počínání následují i ostatní evropské státy. Dochází k opětovnému uzavření Evropy před zejména zámořským zbožím a návrat k politice protekcionismu završuje první světová válka, po jejímž ukončení se státy soustředily na řešení poválečných politických otázek. V této etapě vývoje světového obchodu se vyznačuje tak silným protekcionismem, že někteří autoři neváhají označit období od 60. let devatenáctého století po začátek první světové války za „zlatý věk“ obchodní politiky. Evropské společenství států bylo ale poměrně početné a rozmanité, stejně tak různorodé byly i obchodní politiky a praktiky jednotlivých států. Tak například Holandsko se drželo i v této etapě evropského vývoje principů liberálního obchodu.

První světová válka způsobila vyčerpanost národních ekonomik válčících stran a následně i jejich krizi, což se projevilo i v politice mezinárodního obchodu. Řada států byla nucena přijmout ochranná opatření pro svou ekonomiku v podobě zejména cel na dovoz průmyslového a zemědělského zboží. Vzorem tohoto počínání bylo přijetí „Smoot-Hawley Tariff Act“, kterým USA v roce 1930 zvýšily cla na dovoz téměř na 60 % hodnoty. Proti tomuto celnímu opatření se postavili všichni američtí ekonomové, ale přesto bylo schváleno Kongresem a tehdejší americký president Herbert Hoover ho I přes naléhání tisíců ekonomů odmítl vetovat. Cílem tohoto opatření bylo odklonit národní poptávku po dovozech směrem k domácímu zboží. Reakce ostatních států byla ohromná, neboť přijetí nařízení způsobilo pobouření a použití odvetných opatření 25 obchodních partnerů USA. Španělsko zavedlo jako reakci na tuto legislativu vůči USA zvýšené tarify na dovoz korku, pomerančů a grepů, Švýcarsko bojkotovalo vzájemný obchod, Canada trojnásobně navýšila cla na dovoz amerického dřeva a potravinářských produktů, Itálie uložila též odvetná cla a Mexico, Cuba, Austrálie a Nový Zéland se do této odvetné války taktéž zapojili (Carbaugh 2005, 175).

Obchodní bariéry vytvořené během velké deprese příspívaly ke zvyšování cel a jen dale prohlubovaly hospodářskou krizi tohoto období. Třicátá léta probíhala ve znamení obchodních válek, v nichž se státy pokoušely zvyšovat zaměstnanost a produktivitu zvyšováním obchodních bariér na úkor svých sousedů (Friedland 2002, 50-51). Velice brzy se ale pro tyto země dostavilo poučení, že na konci těchto soubojů všichni skončí jako poražení [1].

Tento stav však netrval dlouho, neboť prezident Roosevelt získal v roce 1934 na základě „Reciprocal Trade Agreements Act“ možnost přiznanou mu Kongresem administrativně sjednávat reciproční obchodní dohody, jež v sobě zahrnovaly i doložku nejvyšších výhod, která byla v následujících letech hojně využívána. Sotva však došlo k tomu, že se myšlenka liberalismu světového obchodu prosadila, byla opět společně s úsilím všech států ji propagujících smetena ze stolu druhou světovou válkou. Tato znemožnila další rozvoj systému bilaterálních smluv a utlumila i celosvětový mezinárodní obchod. Již na jejím konci se však začaly rýsovat první aktivity a myšlenky na podporu volného obchodu, které daly základ současnému vývoji.

Státy si v tomto případě plně uvědomovaly nutnost vzájemné spolupráce a podpory nejen v oblasti nastolení poválečných politických aktivit, ale i v oblasti obchodní spolupráce. Na tento vývoj směřující k podpoře liberalismu měla vliv zejména špatná zkušenost spojená s vývojem vzájemných vztahů mezi oběma světovými válkami, kdy restriktivní, ochranářské politiky vedla až k přijetí vysokých ochranných cel na dovoz.

Tento stav dokládá i snaha USA směřující ke znovuprobuzení světového obchodu, který by byl založen na principu rovného postavení států, když společně s Velkou Británií poprvé vyhlásily v tzv. Atlantské chartě ze 14. srpna 1941 svůj úmysl vytvořit systém, který by všem státům, ať už vítězným či poraženým, velkým či malým, umožnil přístup ke světovému obchodu za rovnocenných podmínek. USA se též snažily přesvědčit spojenecké mocnosti, že je nezbytné zapojit se po druhé světové válce do společného programu na rozvoj mezinárodního obchodu, jakož i odstranění diskriminačních opatření, jako nadměrných cel čil jiných obchodních překážek. Z obdobných premis vycházela mimo jiné i konference v Breton Woods.

Literatura

CARBAUGH, R. J. International Economics, 10. edition. Washington: Thomson South-Western Corporation 2005.
FRIEDLAND, J. A. Understanding Interntional Business and FInancial Transactions. New York: LexisNexis, 2002, s. 50 - 51.
HOLMAN, R. Ekonomie. Praha: C.H.Beck 2002.
ROZEHNALOVÁ, N. - TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy evropské unie. Brno: MU 2006.
ŠŤASTNÝ, D. Mezinárodní obchod: Teorie a politika. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze 2004.

[1] Již Paul Krugman ve své knize PopInternationalism vyjádřil názor, že: „Země není korporace. Korporace v podstatě soutěží se svými rivaly o omezené množství potenciálních zisků a musí být v některých odvětvích alespoň tak dobrá jako její protivníci, jinak by nakonec zkrachovala. Země však ne rozdíl od korporací nekrachují a mezinárodní obchod je mnohem více o většinou vzájemně výhodné směně, než o konkurenci a rivalitě“ (Šťastný 2004, 12).

Jak citovat tento text?

Říhová, Kateřina. Události formující podobu mezinárodního obchodu od druhé poloviny 19. století [online]. E-polis.cz, 2. květen 2006. [cit. 2024-09-12]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/udalosti-formujici-podobu-mezinarodniho-obchodu-od-druhe-poloviny-19-stoleti.html>. ISSN 1801-1438.